úvodní poznámkyk rozhovoru s Lubomírem Mlčochem
Prof. Ing. Lubomír Mlčoch CSc. OFS (*13. 5. 1944 v Troubkách u Přerova) po maturitě na Dvanáctileté střední škole v Přerově vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze (1962 – 1967). Je českým ekonomem a byl profesorem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, reprezentoval institucionální ekonomii, jako člen katolické církve se angažuje i ve prospěch křesťanské sociální etiky. 13. srpna 2008 jej papež Benedikt XVI. jmenoval členem Papežské akademie společenských věd. Tuto službu ukončil před deseti lety. V devadesátých letech 20. století byl spoluautorem dokumentu Pokoj a dobro, který byl jedním z plodů desetiletého období obnovy církve. Lubomír Mlčoch je generačně spojen s Václavem Klausem a Milošem Zemanem, s nimiž se profesně setkával před sametovou revolucí. V letech 1997–2003 byl po dvě funkční období třetím děkanem FSV UK. Do SFŘ vstoupil v roce 1987.
(pramen: cs.wikipedie)
Poznámka o tvé konverzi
Vyrůstal jsi v málo aktivní křesťanské rodině a od víry jsi odpadl v době dospívání, stejně jako mnoho mladých v tehdejší době. Konverze k Bohu začala až ve tvých 38 letech a jak to bývá bylo to v čase osobní krize.
Byl jsi rozvedený, vyloučený ze Strany nemohl jsi pokračovat ve vysněné akademické dráze na Fakultě. Začal ses navracet k Bohu. A to mělo vliv i na obnovu tvého manželství?
Ano. Paradoxně občanský rozvod následoval až po mém návratu do církve, a paradoxně až poté, kdy můj občanský sňatek byl na mou žádost zpětně církevně uznán. Po 6 letech odloučení jsme měli s mou ženou „reprízu“ občanského sňatku.
Jedna rodina přátel ti chtěla pomoct, a tak tě nasměrovali do františkánského řádu. Ke vstupu jsi se začal připravovat v roce 1987 a profesní sliby jsi skládal v prosinci 1988.
(pramen úvodních informací a citace: Z rozhovoru Lenky Fojtíkové pro knihu Kronika sta let, Kronika Sekulárního františkánského řádu posledních sto let )
Jak hodnotíš ekonomii a sociální strukturu současnosti u nás nebo ve světě?
V době mé přípravy na profesní slib v SFŘ jsem se mohl vrátit na akademickou půdu a k teoretické ekonomii; současně (květen 1988) jsem od bratra Míly Müllera dostal k přečtení samizdat vzpomínek na JUDr.Františka Noska, křesťanského politika a národohospodáře první čsl.republiky a člena 3.řádu sv.Františka. To přispělo k mému kritickému uvažování o hlavním proudu moderní ekonomie a probudilo můj zájem o studium sociálního učení katolické církve. 10 let naší ekonomické a společenské transformace bylo předmětem hodnocení už z této perspektivy v týmu který jsem vedl (pastýřský list „Pokoj a dobro“ vydala ČBK k 17.listopadu 2000). Poté jsem i ve vlastní tvorbě věnoval pozornost těm problémům, které v nemocech naší doby hrají klíčovou roli; vypovídají o tom názvy mých knížek (Ekonomie důvěry a společného dobra, Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot). Naše společnost trpí pokračující individualizací člověka, soustředěného na sebe sama a jen na svůj osobní zájem; to podlamuje důvěru nejen na trhu a ve veřejné sféře, ale i vztahy mezi těmi nejbližšími, rodina je tak tou nejvážnější obětí společnosti sváděné k sobectví a materiálnímu blahobytu. Tato cesta je současně draze zaplacena poškozováním životního prostředí. Na Fakultě jsem inicioval studentskou soutěž o nejlepší bakalářské, magisterské a doktorandské práce na téma souvislostí lidských hodnot, životního prostředí a ekonomického rozvoje. „Cena Josefa Vavrouška“ je nazvána podle posledního federálního ministra životního prostředí a mého přítele; je znám i na Slovensku, a to nejen pro jeho tragickou smrt pod lavinou v Západních Tatrách – Roháčích. Cena za vic než čtvrtstoletí překročila fakultní i univerzitní hranice a upoutala zájem víc než šesti set studentkých prací (v Karolinu vyšly už dvě přehledové práce o oceněných pracích (Ekonomie, ekologie, eudaimonia). V poslední době mne už jako institucionálního ekonoma nejvíce trápí otázky ekonomie válečného hospodářství, která „válcuje“ mírovou spolupráci v planetárním měřítku. Jde opět o krizi důvěry.
Papež František usiluje o zduchovnění lidstva a věří, že se to pak projeví i v ekonomice a sociální úrovni života lidí. Jaký je tvůj názor?
Tato vize současného papeže připománá již dřívější „civilizaci lásky“ o níž mluvili Pavel VI. a sv. Jan Pavel II., oba mimochodem právě vždy v souvislosti s mírem ve světě. Zmíněný Josef Vavroušek si vysloužil přezdívku „Vavroušek z Assisi“, ačkoliv jak sám s lítostí vyznával, nebyl mu dán dar víry. A to proto, že – on nevěrec- jako podmínku udržitelnosti přírody a života viděl změnu v lidských hodnotách, a to směrem k dobrovolné skromnosti. Náš otec Benedikt OFM v jedné ze svých besed ke svým 100.letým narozeninám také použil termín „zduchovnění lidstva“- jako jedinou možnost na civilizační křižovatce, před kterou lidstvo stojí, nemá-li zmařit sebe samo a život vůbec. Pomnožné slovo „lidstvo“ je však spojeno s rizikem nedorozumění: ke „zduchovnění“ je volán každý jednotlivý člověk, každý z nás, žádná diktatura světovlády jakékoliv barvy – ani té „zelené“ – lidstvo nezachrání. Papež František jako jezuita jen překvapuje tím, že ke zduchovnění lidstva stále připomíná vzor a příklad našeho Otce sv.Františka. Chudoba a radost je v civilizaci hmotného blahobytu odstrkovanou Popelkou, jednou z podob „bláznovství pro Krista“. Není na nás, abychom prorokovali jaká je šance na zduchovnění lidstva- to „hoďme na Pána“. Papež František např. v Laudato si´ ukazuje, že ten, kdo se za pomoci „shůry“ snaží o život v souladu s Božím řádem, v tom nachází své štěstí a smysl života. Láska je jedinou hodnotou, která dává našemu životu smysl. To nám při svých 102. narozeninách připomíná otec Benedikt; a zdůrazňuje, že i ten nejmenší skutek lásky je s to v Božím pohledu „rozechvět vesmír.“
Církev žije v přítomném světě a ten se snaží dle svých možností ovlivnit. Jaká by měla být její role v ekonomice?
Sociální encykliky poskytují principy, rady a světlo i pro chování člověka ve světě hospodářství. Ovšem jednotlivý křesťan jako „člověk ekonomický“ to nemá snadné v hospodářství ovládaném jednostranným zájmem o penežní zisk, a to ani jako spotřebitel, či zaměstnanec natož podnikatel. Ale vždy jistá svoboda volby existuje jak ve spotřebitelském chování motivovaném dobrovolnou skromností a prostotou, tak ve volbě profese a zaměstnání, která nečiní z člověka zajatce času a kariéry. A v podnikání spočívají „stupně volnosti“ v orientaci na eticky přijatelé sektory ekonomiky, investování a rozhodování o podpoře charitativních projektů využívající i daňově odpočitatelných položek. A příklady takového velkorysého podnikání již existují. Zvláštní zájem poutá encyklika Laudato si´ u mladé generace, která nejvíce vnímá ohrožení životního prostředí a zdraví svého i svých dětí.
Zvláštní část role církve v ekonomice je tam, kde po církevních restitucích církev sama- farnosti, biskupství, řády- hospodaří jako vlastník, a církev tak přebírá odpovědnost nejen za kostely a církevní památky- kde se bez finanční pomoci státu a dokonce i nadstátních institucí neobejde- ale i za moudrou správu polí, lesů a peněžních zdrojů. V církevních lesích už lze zaznamenat pozitivní změny v tomto směru. V biskupství Hradeckém se dostalo manažerského ocenění řediteli lesů Ing.Starému, který jako trvalý jáhen spolupracuje i s tamním MBS na již zažité tradici osvětové Františkánské lesní stezky. V Olomoucké arcidiecézi mne zaujal projekt zaměstnávání a pastorace propuštěných vězňů v církevních lesích. Práce a modlitba jako cesta začlenění těchto lidí do společnosti. Pronajímání církevních pozemků akciovým společnostem je vážným a složitějším problémem: ekologické hospodaření na pronajaté půdě je jen obtížně vymahatelné. A vlastní hospodaření v režii farností či biskupství je zatím jen výzvou do budoucna. To ekologické hospodaření individuálních farmářů- křesťanů má již jisté pozorovatelné výsledky, jako dosvědčuje i naše rodina Melcherova z MBS Sušice.
Biskup František Radkovský razil termín „ekonomická pastorace“ jejímž cílem je výchova a vedení všech církevních „duší“ k pocitu odpovědnosti za svou církev, za její budoucnost, a v tom i za její ekonomický život. Tady nás ještě pořád čeká velký úkol, má-li se církev postavit na své vlastní nohy. Laikům je třeba dát důvěru, a na laicích bude, aby ji nezklamali. V údržbě a opravách kostelů se již mnohde osvědčila i důvěra vložená do zastupitelů veřejné správy, městských i vesnických zastupitelstev. Odvaha „vydat se do rukou pohanům“ se může vrátit překvapivým způsobem: jako první krok k novému začátku, jako otevření cestičky k nové evangelizaci.
Ve svém akademickém prostředí jsi měl možnost oslovit mnoho mladých lidí. Co bylo ústřední linií tvého učení pro mladé?
Díky zkušenosti z praxe podnikové ekonomiky jsem výuku stavěl na realitě, věda má sloužit životu ne se uzavírat do věže ze slonoviny. A poznání reality má mít podobu kritické reflexe; nejprve je třeba „nalít si čistého vína“, teprve pak je možno hledat recepty k nápravě. Přednášel jsem bez použití moderních IT metod, a zkoušel také „postaru“: na základě napsané eseje na dané téma, a při ústní zkoušce. Tak jsem mohl s každým studentem nějakou dobu mluvit „z očí do očí“ a „od srdce k srdci“, s respektem k jeho předložené práci i ústní argumentaci. Jako děkanovi mi pak byla dána možnost oslovit celé ročníky jednotlivých studijních oborů při promocích a imatrikulacích. Slavnostní ceremoniál jsem využil k jakési první a poslední přednášce na fakultě. Sborník „Moc slova“ pak vydalo Karolinum, a ta moc se neopírala jen o slovo společenských věd, ale i o Slovo víry. Vycházel jsem svobodně ze své víry v náboženském slova smyslu. Moje milá žena ty proslovy pročítala předem, a měla cennou radu: nezapomeň, že nejsi na teologické fakultě. A tak jsem se snažil o takovou formu vyjádření, která by měla šanci oslovit i tu nevěřící většinu mladých. Promoce se natáčely i na video kazety. A tak doufám, že z těch několika tisíc oslovených mladých lidí se našli i tací co měli i uši k slyšení – v těch pro ně slavnostních chvílích. Má poslední promluva k doktorandům několika oborů se už do sborníku nedostala; byla symbolickou tečkou za touto mou životní příležitostí („Jen jeden je Mistr“).
Během působení v SFŘ jsi se ujal sestavení pramenů ohledně terciáře Dr.Františka Noska, politika a ekonoma o kterém jsi se už zmínil. Co se od Dr.Noska můžeme naučit dnes?
Jako patrony v SFŘ máme svatého krále Ludvíka a svatou šlechtičnu Alžbětu; za těch 8 století od života sv.Františka i v celé františkánské rodině většina z těch více než pěti set kanonizovaných bratří a sester žila ve společenském uspořádání nám už velice vzdáleném. To ovšem neubírá nic na svatosti jejich života jako příkladu pro nás. Bratr František Nosek však již v době velicé blízké té naší: podílel se sice rovněž na moci politické, ale v republice a parlamentní demokracii, a moci hospodářské, ale za převažující vlády zhodnocování kapitálu. A tak příklad jeho růstu víry v přecházení od evangelia k životu a od života k evangeliu má či může mít pro nás sílu větší instruktivnosti. Jak již jsem se zmínil, tak mně pomohlo v mém osobním profesionálním i rodinném životě studium odkazu bratra Noska. Dnešní svět spoléhá na lidský rozum, na vědu a techniku; sociální učení církve ze kterého Dr.Nosek vycházel jako poslanec i ministr, jako člen správních rad hospodářských družstev i lidových záložen, je založeno na moudrosti zjevené člověku Bohem. Vědu a techniku své doby studoval s velkou poctivostí, ale měl vůči ní potřebný nadhled i odstup: Boha je třeba poslouchat víc než lidi. V tom je také vysvětlení „záhady“ kterou i část věřících viděla v tom, že katolík a nota bene františkán Nosek, se věnuje práci s penězi. Náš bratr František Lev však byl věrný postoji našeho svatého zakladatele k penězům: pro něho osobně neznamenaly nic víc než prach po němž nohama šlapeme; zato v penězích podřízených službě bližním viděl mocný nástroj. Jako náš první světec Prokop podle legend „oral s čertem“, tak Dr.Nosek předvedl svým životem, že peníze mají a mohou v posledku sloužit duchovnímu řádu, tomu, aby Království Boží bylo o něco víc mezi námi. Svatost života každého jeho všedního dne byla ovšem samozřejmou a nezbytnou podmínkou. K této jeho životní filosofii přirozeně patřilo i to, že k takovému postoji se člověk nerodí, ale musí být veden a vychováván, a to od mládí, dokonce od nejranějšího dětství v rodině. Náš nezapomenutelný psycholog rodiny a křesťan prof.Zdeněk Matějček psal a přednášel o „výchově proti sobectví“. Naše doba přímo volá o pomoc vzoru Noskova františkánství v tomto duchu .
Dr.Nosek se snažil oslovovat mladé lidi. Jaká byla jeho metoda?
Náš bratr v 3.řádu František Lev už jako gymnazista v Chrudimi získával jakousi vůdčí roli mezi svými vrstevníky: nejen prospěchem, ale také pro-sociálním jednáním. Během studia na Pravnické fakultě Univerzity Karlovy byl u zakládání České ligy akademické, spolku katolických studentů. Tehdy už četl sociální encykliku papeže Lva XIII. (snad proto také řeholní jméno Lev) a tak v časopise spolku vedl rubriku „sociální hlídka“. Nebyl ale jen „teoretik“, navrhl a uvedl v život fond na podporu studia chudých studentů; ti měli po skončení studia a získání placeného zaměstnání splácet stipendia která dostali a z nich se mohla finacovat pomoc další generaci nemajetných studentů (obávám se, že myšlenka je dnes opět aktuální- už jen bydlení v Praze či Brně je pro řadu mladých problémem). Potom se jako finanční komisař při svém zaměstnání věnoval studiu a stážím v cizině se záměrem stát se profesorem a učit mladé právo a národní hospodářství jinak: s ohledem na učení církve. Když byl potom po válce vyzván ke vstupu do politiky, byl perfektně připraven odborně, ale i svým postojem k mladým. Okamžitě začal přispívat do časopisu Sdružení katolické mládeže „Dorost“ svými odbornými lekcemi, i články s duchovní tématikou, svými „exerciciemi“. Časopis odebíralo 9 tisíc mladých, především na venkově, a Františka Noska znali nejen „z tisku“, ale i s nesčetných přednášek po městech a vesnicích českých. Překvapivé je to, že on- žijící v městech kde jeho otec „respicient finanční stráže“ sloužil- od narození až po maturitu, a poté od studia práv v Praze-Karlíně až do své smrti- tedy vysloveně „městský člověk“ – si dokázal získat lásku mladých mužů a žen venkova. Tím, že se věnoval zakládání a řízení lidových záložen a hospodářských družstev, tedy institucím pomáhajícím pracovat a živit se ve společnosti už tehdy ovládané mocí peněz, a přitom žít podle evangelia. Mnozí byli osloveni i jen jeho jednou jedinou přednáškou, na kterou přišli, jeho opavdovostí života, jeho jednotou slov a skutků. Přitom prý rozdal za těch 15 let (1920-35) odhadem 100 tisíc knih mladým, a jedna každá taková kniha byla pro tyto jeho nadšené posluchače památkou na celý život. Mladí na lásku odpovídali láskou.
Poslední tři roky jsi sloužil jako člen NR SFŘ v ČR. Jaké jsou tvé dojmy? Národní rada hledá cesty jak oživit naše františkánské laické působení. Co vidíš jako důležité?
Je to pro mne cenná životní zkušenost, intenzivnější tříletá spolupráce v Národní radě mne ovlivnila možná víc než předtím 30 let v MBS. Když se sejde 10-12 bratří a sester rozdílných povah, profesí, věku, zkušeností i představ jak nejlépe sloužit MBS, dochází k procesu vzjemného poznávání, ale také „obrušování“: ale tak je tomu na cestě víry životem, a bez i bolestného zraňování nedojde nikdo k hlubšímu poznání sebe sama. A nakonec si člověk uvědomí s vděčností: díky Bohu za tyto zkoušky! A díky za tu příležitost sblížit se s tak skvělými lidmi! Nezapomínám ani na naše duchovní asistenty, zvláště s minortou Kryštofem Skibinskim jsem se velice sblížil a spřátelil- ať mu Pán žehná i po návratu do rodné vlasti!
K té obohacující zkušenosti patří i „patronát“ nad čtyřmi MBS, které mi byly svěřeny. Přerov jako mé dávné gymnaziální město jsem si vybral sám, a objevil tam dokonce sestru Pavlu z mé rodné obce. MBS Praha Krč je kolem dřevěného kostelíku sv.Františka, který je pro mne spojen s mými začátky v řádu a nezapomenutelným františkánem otcem Aloisem Mocem OFM. Také s většinou bratří a sester v MBS Černošice se znám ještě z dob před rozdělením společenství Praha-Jih a s manžely Svobodovými dokonce ještě z našeho společného noviciátu. U sv.Josefa na Nám.Republiky jsem před lety hledal duchovní pomoc k obnově mého manželství a sv.Juda „Tadeášek“ byl jistě jedním z přímluvců že se nepravděpodobné zdařilo!
V minulých dvou letech jsi nabídl svou službu „průvodce“slovenským přátelům, kteří přijížějí na naši Mariánskou pouť Prahou. Jakou máš zkušenost z těchto návštěv?
Nejsem rodilý Pražák, ale v Praze jsem žil půl století, a tak když sestra Monika požádala o doprovázení během pátečního pobytu před vlastní poutí, nabídl jsem se; jako penzista jsem volný i v pracovní den. Loni měli slovenští přátelé konkrétní přání: návštěvu Anežského kláštera. Naše sv.Anežka Česká byla sestřenicí sv.Alžběty Uherské, a v životě své jen o málo starší a předčasně zemřelé starší příbuzné sehrála důležitou roli, když ve svých 15 letech zachránila život Konrádu z Marburku ,duchovnímu rádci své sestřenice. A to proti intrikám vlastního otce. Takže Anežka byla po své matce také „uherská“, a pokud by se dalo mluvit o jakýchsi „rodových genech svatosti“ tak by se patřilo hledat je spíše z této strany. Loni jsme pak navšívili ještě blízký kostel sv.Jakuba a klášter minoritů; tam náš milý Kryštof Skibinski projevil svou úžasnou připravenost ke službě: nabídl „mimo program“ svátost smíření a několik slovenských poutníků ji také využilo. Letos jsem pozval slovenské hosty do Botanické zahrady v Tróji, kde se nachází mezi vinicemi kaple sv.Kláry; tam jsme se modlili radostný růženec: byl právě svátek Navštívení Panny Marie. A tak jsme ještě odpoledne byli na mši svaté v kostele Panny Marie Královny Míru na Lhotce. Modlitba za mír tak aktuální a potřebná byla rámována Křížovou cestou akademického malíře Karla Stádníka; její duchovní originalita – nesení Kristova kříže na Církvi-Těle Kristově- lidskými dějinami upoutala zájem i v podobě právě vydané publikace s komentářem k tomuto dílu. Slovenští přátelé tak mohli doplnit svou představu o umění Karla Stádníka- když rok předtím je bratr Pepa Lacman v nedělním programu v katedrále sv.Víta vedl i k jeho sousoší sv.Anežky.
Za ty dva roky mám už mezi slovenskými hosty řadu přátel; i když při mé již děravé paměti ne třeba podle jména, ale podle tváře se k nim a oni ke mně navzájem srdečně hlásíme. Přijde mi, jakobychom se už znali celá léta. A těším se na příští rok, své průvodcovství jsem už přislíbil; ovšem s dovětkem mému věku příslušejícím: dá-li Pánbůh.
Na otázky Luboše Kolafy odpovídal Bratr Irenej, Kostelec nad Černými lesy, srpen 2024
