Rozhovor pro slovenský časopis Františkánská rodina vedl Marek Vilímek OFM
Milí bratři a sestry, nedávno mě oslovil Luboš Kolafa, bratr z našeho MBS Plzeň, abych něco o sobě napsala. Něco do vašeho časopisu Františkánská rodina o českých terciářích a o své rodině..
Jmenuji se Jana Pachnerová a jsem z našeho MBS Plzeň. Pocházím z Plzně, narodila jsem se v roce 1959. Ale abych nemluvila sama za sebe, pozvala jsem ke spolupráci bratra Marka Vilímka, OFM, z farnosti bratří františkánů Plzeň – Severní Předměstí. Ten se mě zeptal na následující:
Jano, jak ses vlastně poprvé setkala s františkánskou rodinou? Tví rodiče byli také terciáři, nebo jsi k tomu přišla po “vlastních cestách”?A jaká vlastně byla Tvá výchova?
Jsem jedináček,moji rodiče, maminka učitelka a tatínek zemědělský inženýr, se v mých šesti letech rozvedli. Oba byli katolíci, ale manželský svazek prostě neunesli. Další manželský svazek ale ani jeden z nich neuzavřeli.
S vírou mne nejvíc seznamovala babička Marie z tatínkovy strany, měla hodně modlitebních knížek a svatých obrázků. Také jsme spolu s ní a rodiči jezdili na poutě ( Svatá Hora, Vršíček, Vavřineček, Mariánská Týnice atd.) Učila mne různé modlitby, hlavně jsme se spolu modlily za rodiče.
Bydlela jsem s maminkou a ta byla velmi přísná. Tatínka jsem měla na víkend, on pracoval mimo Plzeň. Ten byl veselý a pořád jsme se spolu smáli.
Rodiče mne vychovávali každý po svém, maminka přísně, abych jako jedináček nebyla rozmazlená a nedělala jí ostudu, tatínek mírně, ten tvrdil, že jsem hodná dost.
Podělíš se s námi o nějaký duchovní prožitek či zkušenost z dětství či pozdějšího věku, který byl pro Tebe důležitý nebo určující?
Maminka náhle zemřela, když mi bylo necelých 22 let a já osaměla, protože tatínek byl zaměstnán daleko. Najednou jsem nevěděla, jak se s její smrtí vyrovnat. Do kostela jsem sice chodila každou neděli, ale neměla jsem nikoho z vrstevníků, s kým bych se mohla o tom všem, co mne potkalo, a také o víře bavit. Byla to velmi těžká doba mého života.
Až mne jednou moje spolužačka pozvala na jejich “spolčo” a tam jsem našla spřízněné duše.
Pak jsem se seznámila na vysoké škole v Plzni se svým mužem Jaroslavem, který sice byl pokřtěný, ale do kostela nechodil. Na svátost manželství nás připravoval tehdy hodně známý plzeňský arciděkan P. Kozlík. Svatbu jsme měli napřed na radnici a pak teprve mohla být v kostele, jak to za komunistů bylo. To byl rok 1981. Oba jsme pak každou neděli chodili na náměstí do kostela ke svatému Bartoloměji. Postupně se nám narodily 4 děti, syn Martin, dcera Lenka, dcera Marie a za 11 let po Marii nejmladší Jan. To byl dárek, už jsme ani nečekali takový přírůstek po čtyřicítce!
Jsi činná ve farnosti Plzeň – Severní Předměstí. Mohla bys prosím trochu popsat své aktivity? A co Tě vlastně motivuje, abys takto sloužila v rámci farnosti? Jaké jsou radosti a jaká úskalí této služby?
V té době začaly naše tři děti vyhledávat také věřící vrstevníky a objevily je na Lochotíně. V domečku bratří františkánů, kde tehdy působili bratři františkáni Didak, Dominik a Juniper, (OFM), se scházela spolča mládeže a naše děti se tam usadily. V neděli hrály v lochotínském pavilonku, kde se sloužily mše svaté, protože Lochotín neměl svůj kostel, a v týdnu chodily do domečku na spolča. Začali jsme do lochotínského pavilonku s manželem a naším nejmladším synem chodit také, abychom byli v neděli všichni spolu. Scházelo se tam hodně rodin s více dětmi, a tak jsme se tam s nimi seznámili, jezdili s nimi na farní dovolené, nejvíce do Horní Blatné, a trávili s nimi volný čas. Volejbal se hrál v pronajaté tělocvičně, fotbal pro děti, v pavilonku byly farní večery pro děti i dospělé atd.
Čas plynul v rychlém tempu, chyběly nám babičky, protože můj muž, také jedináček, přišel o maminku brzy stejně jako já. Navíc jsem se starala o tetu, sestru mé maminky, která byla postižená a později upoutána na invalidní vozík. To už maminka nežila.
V domečku jsem začala učit náboženství, když byly Honzíkovi 3 roky, později jsem tam vedla i sboreček dětí mladšího školního věku. V pátek jsem chodila do domečku na růženec, pomáhala jsem vést duchovní obnovy pro ženy a byla i součástí skupiny animátorů dětí i mládeže. Když to tak počítám, už tyto moje aktivity ve farnosti trvají dobrých 18 let. Vídám se s dospělými, kteří ke mně chodili jako děti na nábožko. Také jsem připravovala děti ve věku 8 a 9 let na 1. svaté přijímání. Pán mi dal tu milost, abych předávala víru, tak se o to snažím.
Sloužím i jako hudební doprovod při nedělních mších společně s mým manželem a nejmladším synem teď už v kostele Všech svatých na Roudné. Ve farnosti jsme rádi.
Služba dětem mi stále působí radost, někdy jsou ale také vidět rozdíly v jejich výchově oproti dřívějšku a snahy rodičů zaměstnat děti v různých kroužcích mimo školu, takže je náboženství potom spíše “popelkou” a rodiče vytíženými šoféry. S dětmi také zpívám a vedu dětskou schóličku. V pátek jsem s maminkami na dopoledním růženci.
Jak bys popsala vaše plzeňské společenství sekulárních františkánů?
Když mi bylo 50 let a starší děti odrůstaly, cítila jsem, že bych chtěla ještě něco víc než jen to, co dělám a čím žiji. Nějaký řád, který by mi pomohl v těch denních povinnostech trochu zastavit a spočinout u Boha. A tak mne bratr Bartoloměj, OFM, který byl tehdy duchovním asistentem terciářů v Plzni, k nim poslal. Tam prý najdu to, co hledám, dobré lidi a řád. Tak jsem do společenství přišla a ujala se mne tehdejší ministryně Pavla Ženíšková. Do noviciátu jsem vstoupila 15.9.2010 a o rok později 15.9.2011 jsem složila profesní slib. Když jsem složila profesní slib, myslela jsem, že se všechno změní k lepšímu a všichni členové mé rodiny půjdou také k terciářům. Ale ono nic, nestalo se k mému překvapení nic, nikoho můj vstup k terciářům z rodiny neoslovil. To bylo pro mne velké zklamání a těžce jsem to nesla. Říkala jsem si: “ Copak to nikoho neosloví, takové krásné myšlenky svatého Františka z Assisi? A žít tyhle jeho ideály!” A dočkala jsem se, oslovily současného papeže Františka v roce 2013.
Naše bratrské společenství se schází dvakrát do měsíce, jednou 1. úterý v měsíci, kdy máme tzv. modlitební společenství, a pak 3. úterý v měsíci, kdy se scházíme všichni na tzv. velkém setkání. Setkání začínáme v kostele adorací, pak mší svatou a nešporami, pak jdeme do farního sálu, kde se sdílíme a řešíme různé záležitosti, domlouváme společně návštěvy nemocných, terciářské poutě, výstavy atd.
Máme i vlastní měsíčník, který se jmenuje Terciářské listy. Je možné si ho číst i na webových stránkách našeho společenství. V současné době máme 26 členů našeho MBS.I v tomto společenství jsem velmi ráda.
Co pro Tebe znamená být formátorkou noviců?
Již 4. rokem působím v našem MBS jako formátorka noviců, tzv. novicmistrová. Velmi si vážím toho, že mi dali bratři a sestry důvěru k této službě. Během těchto necelých 4 let složilo profesní sliby 5 nových členů našeho MBS, v současné době připravuji 2 další. Se zájemci o noviciát se scházím jednou do měsíce, probíráme formaci, modlíme se i sdílíme. Oni se učí ode mne a já zase od nich. I pro mne jsou setkání s nimi obohacující. Zároveň se musím vzdělávat, 3 roky jsem dojížděla do Prahy na Institut františkánských studií a ve vzdělávání pokračuji stále i soukromě.
Plzeňská diecéze letos zahájila Diecézní synodu. Jak Ty vlastně vnímáš současnou církev? Je něco, co by se podle Tebe v církvi mělo změnit, a je něco, co bys naopak rozhodně neměnila?
Diecézní synodu vnímám s nadějí, že může být cestou ke změnám k lepšímu v naší katolické, 2000 let staré církvi, cestou ke zlepšení našich vztahů s ostatními, “mladšími” církvemi, reakcí na změny, které doba přinesla – aggiornamento. Církev se má snažit přijímat mezi sebe nové lidi, kteří zatím váhají a nejsou ještě pokřtěni, snažit se je zapojit. Ale zapojit se musí víc i ti, co jsou součástí církve, já bych řekla, hlavně mládež. Ta mnohdy neví, čím může být užitečná, a tak raději stojí opodál. Anebo kritizuje, že to či ono je zastaralé, mše příliš dlouhé, málo sportu, samé povídání a moc akcí.
A také mít za svěřené věci odpovědnost. Nečekat, že když něco neudělám, udělá to někdo jiný. Já osobně bych také ubrala na množství zápisů a porad o všem možném. Zestručnit a zjednodušit vše, o čem se mluví. Někdy zápisy a porady zaberou tolik času, že už se ani neví, jaká byla původní myšlenka. Přesto si myslím, že naše církev má své výhody, a těmi jsou hlavně svátosti. Ty v ostatních církvích chybí. Já jsem ve své církvi spokojená a neměnila bych. A potom – každý musí také mít snahu změnit k lepšímu sám sebe!
Celá Tvá rodina je hudebně obdařena…Mohla bys k tomu něco říct?
Když naše děti cvičily doma na hudební nástroje, klavír, housle, kytaru, odcházela jsem z bytu, aby mi nepopraskaly bubínky. Dcera Marie zalévala povrch houslí vydatnými slzami, syn Martin se vztekal, když hrál na housle, dcera Lenka cvičila na klavír až moc. Teď už hraje doma jen nejmladší syn Honza na akordeon nebo klavír. To už se dá vydržet. Já sama chodila do hudební školy na klavír a zpěv 10 let a můj muž na akordeon, sám se naučil na kytaru.
Teď už my rodiče hrajeme hůř než naše děti, dcery vystudovaly konzervatoř a vysoké umělecké školy, syn Martin dokonce skládá své vlastní kytarové skladby, syn Honza je také šikovný. Nadání mají od Boha a také ho podědili, píli mají různou a každý vnímá hudbu jinak, ale celkově je to krása, když se všichni při oslavách sejdeme a všichni hrajeme a zpíváme.
Také na nedělních mších často hrají, syn Martin má dětskou schóličku „Pižďuchové“, kde hrají i naše 2 vnučky na klavír a na housle, dcera Lenka založila sbor „Frak“ a zpívají a hrají církevní hudbu, syn Jan hraje na akordeon, klavír a teď i trochu varhany.
Já vedu dětskou schóličku většinou dětí předškolního věku. A my rodiče také občas “vykrýváme”, jak říká můj muž naší snaze hrát v neděli při mši svaté, když někdo nemůže nebo náhle onemocní.
Jsi ráda, že Hospodin je Tvým štítem a víra Tvou oporou?
“ Hospodin je můj Pastýř, nic nepostrádám, občerstvuje mou duši…” Osobně vnímám víru jako velký dar. Je krásné Pána znát a každodenně s Ním být. A je to zároveň i každodenní úsilí, někdy přemáhání. Je krásné mít s Bohem osobní vztah a ten si každý musí sám udělat a prožít. Někdy i vybojovat. Každý máme svobodu, kterou nám Pán dal, můžeme si vlastně dělat, co chceme. Ale kdo má Boha, má všechno.
Marek Vilímek OFM a Jana Pachnerová OFS
