…JE MI DOPŘÁNA MILOST SLUŽBY A PŘEHRŠEL (NEÚREKOM) MILOSTÍ DALŠÍCH
Tvoje rodina – jak jste žili a žijete? (Rodiče, manželka, vnoučata)
Traduje se u nás v rodině taková historka. Když naše matka po příjezdu z porodnice s hrdostí představovala svého druhorozeného své matce, ta jenom zalomila rukama a pronesla: „Bože z toho nic nebude.“ Jestli to ona prostá a dobrá žena myslela tak, že tento chlapec díru do světa neudělá, osvědčila prorockého ducha. Ale přežil jsem. Detaily této příhody si ovšem nepamatuji. Bylo to někdy „v pravěku“ v čase vrcholící kubánské krize.
Nadán veskrze průměrně, jsem spolu s bratrem o rok a čtvrt starším prožil spokojené dětství vesnického kluka. O pět let mladší sestra měla přirozeně jiné zájmy a o patnáct let mladší junior prožíval své dětství v jiné době. Rodina pro nás však vždy byla a je svatá. Když se dnes pravidelně scházíme s našimi bratranci a sestřenicemi pořád se dokážeme překvapovat tím, co jsme v dětství prováděli my starší a co zase ti mladší. V jednom jsme však zajedno, všichni jsme byli vedeni k práci a skromnosti. A rodiče nám v tom byli příkladem. Tak se jen potom nepřestávám divit co všechno z nás vyrostlo. Vedle selského rozumu jsme si z domova do života přenesli i víru. A někde v genofondu po taťkovi zakódované organizační vlohy a po mamce vrozenou pokoru.
S manželkou Jarkou jsem se seznámil za trošku specifických okolností. Ale předpokládám, že tak to cítí každý, kdo si tím prošel. Ovšem s mojí interpretací těchto událostí má paní tak úplně nesouzní, tak se raději šířit nebudu. Prozradím jenom to, na čem se dokonale shodujeme, bylo 7. 7. 1984. A drží to díky ní čtyřicet let. Jenom s malou nadsázkou říkávám, že kdyby se o mě Jarka tak pečlivě nestarala, umřu buď hladem, nebo celkovým zanedbáním. Upřímné díky.
Ale starala se obětavě a já se také přičinil, tak přišel na svět Jakub, za dvě léta Štěpánka, za další tři jara Gábinka. Dnes s rodinkou nejmladší bydlíme přes zahradu, tak Cyrilka, Přemíka a Emilku, které už rostou první zoubky máme úplně po ruce, Lindu s tatínkem Jakubem, maminkou a Zorku, které zoubky ještě nerostou máme v ulici. Jenom Štěpánka se nám se svým vyvoleným odsunula. Ale pouze do dvanáct kilometrů vzdáleného Hradiště, tak za prvorozeným vnukem Jindříškem a Květkou můžeme zajet na kole. Je mi tudíž dopřáno být praotcem dost intenzivně, prožívat každodenně ty zázraky rození, růstu, tolikých obdarování. A splácet to, co jsme od našich prarodičů načerpali my. Někdy je to záhul, ale krásný! Sedm nádherných vnoučat za sedm roků. Veliké Bohu díky!
Tvoje působení v dědině a farnosti?
Na emailovém profilu mám fotku z doby, kdy se moje vyvolená narodila. To už jsem byl šohaj. Začal jsem chodit do školy, potom ministrovat. V dobách normalizace. Do Pionýra jsem vstoupil opožděně, když už všichni spolužáci byli červeným šátek dekorováni. Ale všechno mělo svoje kouzlo. Ministrování bylo dobrodružné, hlavně když jsme chodily na věž kostela ještě ručně zvonit, s pionýrkami jsme si pouštěli gramodesky a další věci ani moc nevnímali. Díky fotbalu jsem zažil hezkou pospolitost při usilování o společné vítězství, v dechové kapele krásné souznění, když jsem se u kamaráda vyučil vesnickým šumařem.
Vendelíne mi začal říkat přítel nejvěrnější, kamarád až za hrob, který zemřel na leukémii v nedožitých čtyřiceti. Začal jsem se tak na Lubošovu památku podepisovat, když jsem něco sepisoval. A když jsem později zjistit, že svatý tohoto jména byl nejen poutník a poustevník, ale také pastýř, tedy z mého oboru, stal se mi o to bližší a přijal jsem ho za svého patrona.
Celý profesní život jsem se totiž motal kolem kravských zadků. Tedy i kolem sviní a ostatních kategorií prasátek. Nejdříve jako veterinární technik – u nás prostě miškéř, později v technologické firmě, kterou jsme od poloviny devadesátých let zgruntu vybudovali. Tam jsem měl možnost v pozici středního managementu pracovat s lidmi, naslouchat jim, motivovat je a vést. Bylo mi dopřáno stavět týmy, dávat příležitost absolventům a mladým kolegům zakládajícím rodiny… To mě fakt bavilo a naplňovalo.
Proč si se rozhodl obohatit svůj život o Františka?
Při všem tom životaběhu jsem přežil tradiční víru. A postupně se ve mně začal probouzet jakýsi nepokoj, vyvstávaly otázky jak dál. Přicházely ale i impulzy. Třeba skrze pratetu mojí manželky Milosrdnou sestru Svatého kříže Pavlu. Hodně naslouchající, málo mluvící. Když promluvila, tak silně svěrohodně a vždy o hlubině. Zapůsobilo také probuzení živé víry naší nejmladší dcerky a mnohé další události. Jako byla například moje autonehoda v listopadu 2010 při cestě po dálnici přes Vysočinu. Asi ze sta variant, jak mohla skončit naprosto fatálně, skončila odřeným blatníkem. Pokračovala však mým třídenním mlčením …když jsem přemýšlel o tom, co to znamená, proč jsem pořád tady. Z prosté mysli, prostý výmysl – asi mám ještě něco udělat, nějak pomoct. Nám, tedy mně a dceři Štěpánce, která je snad ještě větší introvert než já, se někdy stává, že mluvit nepotřebujeme. Ovšem několikadenní pauza byla podezřelá i mé paní, byť je ode mě na ledacos zvyklá. Jenomže o nehodě, a o tom co se ve mně tehdy mlelo ještě nevěděla.
Snažil jsem se otevírat, hledat příležitosti, jak sloužit. A tehdy, ještě netušíc že je to po Františkově vzoru jsem začal stavět, opravovat. Nejdřív přišla naše bezdětná prateta toužící zanechat nějaké poselství na náš rod, na naši víru. Postavili jsme Boží muka vyzdobená čtyřmi hlubokými reliéfy kamaráda akademického sochaře Radima odkazujícími na citáty z Písma. A jako osobní poselství jsme tam uložili i tetinu vyhlášenou kuchařskou knihu a moje sepsání o rodinném klanu a odkazu. Potom jsme do našeho kostelíka na severním úpatí Svatého Antonínka zakopali skoro sedm miliónů. Zato je nám u nového oltáře, v nových lavicích, v nově vymalovaném kostelíku i v zimě o to příjemněji díky podlahovému vytápění pod novou dlažbou. V tom čase jsem začal sloužit jako hospodář farnosti, akolyta, připravovat biřmovance na přijetí svátosti a některé podobné radostné služby do kterých se občas nikomu nechce.
Mezitím se ovšem udála událost, pro můj život, nebo lépe řečeno pro život náš zásadní. Byl jsem přiveden mezi františkány. Ale to jsem tehdy ani nevěděl, že si tak ti „divní lidé“, mezi které jsem naprosto neplánovaně přišel říkají. Jenom jsem měl zpětně pocit, jako by mě ten chladivý, sobotní podvečer prvního března (marca) někdo vzal za límec (golier) a vyvedl na kopec Svatého Antonína Paduánského z Lisabonu. Přímo z degustace slivovice. A tam na mě v mrazivé kapli dýchlo Teplo. Bůh pro nás připravuje všelijaké paradoxy. Jenom se jim v těch chvilkách nebraňme – nesou pak mnohé milosti. Tak jsem si svatého Františka vlastně nevybral já, on si vybral mě.
Začal jsem chodit tam, kde mně bylo pokojně a dobře. Tři roky na Antonínek, potom do společenství v Uherském Hradišti. Po čase první sliby se souputnicí, sestrou Františkou Alžbětou. Po roce jsem se šel poradit s fra. Bernardinem jak dál. Nemusíš čekat s trvalými sliby až, až, až …na nějakou pomyslnou dokonalost, pravil. Tak jsem profesní sliby složil nedokonalý. A za necelé dva roky jsem byl ustanoven za národního ministra. Tak asi těžko dokonalého. Snad to bylo tím, že mě bratři a sestry nemohli za tak krátkou dobu lépe poznat. Ale Svatý Duch je tak šikovný, že dokáže tvořit se všelijak pokřivenými nástroji.
Jak ti pomáhají dary od Pána? Měl jsi vedoucí postavení ve firmě – jak se ti hodí zkušenosti s koordinováním Národní rady?
Službu a vůbec povolání do Řádu cítím jako velikou osobní milost, sám bych to fakt nevymyslel. Cítím sílu modliteb i radost vracející se po občasných náročnějších chvilkách. Všeho toho je mi velice zapotřebí. Při osobnostních testech v bývalém zaměstnání mně totiž vyšlo současně vysoké zaměření na vztahy a na výsledek. Někdy se to doplňuje, ale mnohdy… se to docela pere. Mám už však něco odžité. Vím, že nejsem žádný rétor, ani charismatický vůdce. Vlastnější je mi být „černým vzadu“. Když ale mám předsedat, snažím se vytvářet prostor, naslouchat. Sloužit, vidět potřeby druhých. A hodně let se mi vrací radost z procitnutí, že ne musím, ale mohu se prakticky každý den zúčastnit boho služby.
Mnohokrát jsem si také vyzkoušel, jak osvobozující je odevzdanost. Kolik radosti a naděje přináší radostná zvěst. Jak posilující je důvěra. Co všechno pro nás vymyslí a připraví Duch Svatý. Prostě ani nevím, jak by se bez toho všeho dalo žít. Ale díky Bohu něco takového řešit nemusím.
Do pozice ministra jsou vstoupil vydáním skvělé knihy a zorganizoval jsi film o SFŘ v ČR. Úzce spolupracuješ se slovenskou rodinou a také s konferencí prvních řádů – jakou vidíš budoucnost pro řád?
Za své uvedení do řádu vděčím Duchu Svatému a sestře Hance Brigitě. Tak to je, a tak to zůstane. A naše spolupráce na knížce osobních příběhů k osmistému výročí OFS měla patrně vliv i na mé ustanovení do současné služby. Sestře Hance Brigitě jsem se snažil pomáhat ještě jako postulant a novic, když ona sloužila jako národní ministryně. Když pak o něco později přišla první myšlenka, tehdy na „nějaké video o SFŘ“, dostal jsem to ještě jako pomocník NR na starost. Tak jsme to potom prostě jenom dotáhli. Díky Tomášovi Maria Cigánkovi do současné podoby. Mám radost, když se film líbí.
Co cítím pro náš Řád jako důležité? Předně se nebát. Důvěřovat Bohu, je to jeho dílo. Všemohoucí si poradí s námi i bez nás. A když na to přijde i navzdory nám. Občas si říkám: Bože dobrý, je to tvoje… A ještě častěji: Buď vůle tvá. Nebylo by ale solidní vůči tomu, který nám tak důvěřuje, službu a život flákat.
A tak bych chtěl pokračovat. Napomáhat posilování vzájemné otevřenosti, oživovat komunikaci i soužití. Vycházet z modlitby, prožívat evangelium, a ještě více nabízet otevřenost františkánského charismatu. Přirozeně s tím, že abychom mohli něco předat, musíme to nejdřív sami znát a cítit.
Naší modlitbou i svědectvím mají být naše skutky, naše otevřenost v minoritě, prostě náš život. Velkou posilou nám v tom může být celá františkánská rodina. Jaké je to povzbuzení sbližovat se s tolika krásnými sestrami, s tolika dobrými bratry, s takovou pokorou a láskou. A jaká je ve společném vystoupení síla evangelizační, misijní, když se taková nádhera a pestrost nabízí hledajícím. Není v tom pouhá synergie, je to Boží milost. Začali jsme se k tomu scházet i na úrovni představených františkánských řádů a kongregací. Modleme se, ať nám v tom Bůh žehná.
Ve službě samotné si v současnosti v národní radě rozdělujeme činnosti do tří oblastí: Podpory života místních společenství, formace a působení mimo naše společenství. Ve františkánském duchu. Aby ti, které Františkův odkaz přitahuje ho u nás mohli pocítit. Přestože přitom vycházíme z modlitby, není naše společenství ryze modlitební. A nejsme ani zážitková agentura. Pojmy prožitek a zážitek mají pro mě různé významy.
Pozdrav slovenským čtenářům
Spolupráce či spíše soužití se slovenskými bratry a sestrami je pro mne doslova srdeční záležitost. Tak, jak se v domovském společenství cítím dobře a pokojně, tak se v Melčiciach i při jiných společných chvilkách cítím bez háčků a zádrhelů úplně obdobně – pokojne a dobre. Prostě jako doma. Není divu, furt to je a bude jedna rodina. Děkuji vzácnému bratru Damiánovi, milé a obětavé sestře manželce Ludmile a jejich prostřednictvím všem, které mám v srdci a často i přímo před očima.
Vždycky jsem se cítil být Moravským Slovákem. Za pětadvacet let s klarinetem v dechovce a dvanáct roků ve folklorním pěveckém sboru nemůžu být folklorem nezasažen. Tím, co se u nás na Slovácku tak krásně prolíná s lidovým uměním na Slovensku. Přírodu Bílých Karpat na Moravskoslovenském pomezí doslova „žeru“. Máme k sobě blízko. Díky Bohu nejen geograficky a jazykově. Milí bratia a sestry – spolunásledovníci našeho vzácného Františka, následníka Kristova – pokoj vám a dobro.
váš vděčný brat Vendelín