Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka.
V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.žalm 18,7
Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. Žalm 22,25
Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě. Žalm33,3
Úvodní citát
Jediné opravdové myšlenky jsou myšlenky ztroskotanců. Všechno ostatní je rétorika, pózy, fraška.( José Ortega y Gaset – španělský filosof, sociolog a esejista 1883 -1955.)
Často si více všímáme jen úspěšných lidí a neúspěšné míjíme. Proto jsem se rozhodl seznámit vás s českým terciářem, který si prošel mnoha zkouškami. Pavlovi bude brzy šedesát let. Sekulární řád poznal ještě za komunistického režimu. Na jeho příběhu mne zaujala jeho pevná důvěra v Pána v čase, kdy se pod ním prolomila lávka úspěchu. Vždy však věřil, že Pán o něm ví. Když jsme naposledy probírali náš rozhovor při limonádě na nádraží, dojalo mne jeho vyprávění o nezištné a milující pomoci, kterou mu poskytly ve stavu největší nouze Sestry františkánky Immaculaty v Olomouci. Vůči Pavlovi se staly nástroji Ducha lásky a smíření v tomto světě. Prostě se postarali o bezdomovce nejen tím, že mu daly, co měly k dispozici, ale především tím že jej přijaly k sobě bez předsudků, měly ho rády a podle svých možností mu poskytly azyl.
Čtenáři si tě Pavle potřebují trochu představit. Začneme tvým dětstvím?
Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. V lásce, porozumění jsem prožil krásné dětství. Otec byl pro mě vždy osobnost, maminka byla ta prostá mateřská láska. Ještě k mému otci, ve svých deseti letech odešel studovat na Svatou horu u Příbrami, stal se svatohorským ministrantem a potom u redemptoristů studoval teologii. Nebýt noci, kdy komunisté přepadli a zrušili mužské kláštery, byl by řeholní kněz. Místo toho na víc, než tři roky byl integrován v pracovním táboře. Jelikož dostudovat mu bylo naprosto znemožněno, po pár letech se seznámil s maminkou. Ale cítil jsem, že duchovní povolání v sobě skrytě nesl celý život. Bylo krásné, že když jsme kdekoliv v Čechách navštívili kostel a sloužil tam kněz přiměřeného věku, tak vždy to byl jeho kamarád.
Na nás, chlapy, má velký vliv chování otce. Jak to bylo u tebe?
V době, kdy už jsem byl ženatý a měl děti, tatínek onemocněl rakovinou. Pár let bojoval a jednoho dne si mě, maminku a sestru zavolal ráno do nemocnice a oznámil nám, že dnes umře. Nejprve jsme mu to vymlouvali, že věříme, že se uzdraví atd. On nás přesvědčil, abychom to přijali. A díky tomu jsme měli možnost plně prožít jeho poslední hodiny, říci si vše, co ještě nebylo řečeno, dokonce tatínek i žertoval, když mi diktoval seznam biskupů a kněží, které mám pozvat na pohřeb. Poslední věta, kterou jsem mu řekl: Chtěl bych, aby moje děti si mě vážily tak, jako si vážím já jeho. Večer usnul a už se neprobudil. A i nevěřící personál nemocnice obdivoval jeho důstojný odchod.
Co tvoje cesta k Františkovi z Assisi?
Byl jsem dva roky na vojně. Poslední půlrok v Liptovském Mikuláši, to už jsem byl mazák a měl spoustu času. Chodil jsem tam do kostela a vytvořili jsme tam nádherné společenství. Ministroval jsem, s dětmi zpíval ve sboru, chodili jsme na výlety, do rodin, na brigády v kostele, připravoval pro děti duchovní program… Po vojně jsem začal hledat podobné společenství v Praze. Náhodou jsem potkal v Krči kamarádku z dětství, která měla stejnou myšlenku. Tak jsme dali dohromady pár vrstevníků, začali hrát a zpívat na studentské mši a každý týden se scházet. Po skoro čtyřiceti letech tyto lidičky stále považuji za své dobré přátele. Na těch našich setkáních nám ale chyběl duchovní program. Náhodou si někdo vzpomněl, že v blízkosti bydlí dva tajně vysvěcení františkáni, kontaktovali jsme je a oni si nás vzali na starost. Duchovně nás vedli, jezdili s námi do přírody, sloužili v lese na baťohu mši svatou a postupně několik z nás dovedli až do řádu. Profes jsem skládal v roce 1988 u mě v bytě, mši na kuchyňském stole sloužil otec Alois Moc.
Začátek tvojí cesty s Pánem v církvi zní ideálně. Založil jsi také rodinu?
Oženil jsem se, vychoval čtyři dcery. Postavil jsem velký nadstandardní rodinný dům, koupil velké auto, cestovali jsme po Evropě, založil jsem si firmu, zaměstnával asi deset lidí, žili jsme spokojeně a určitě ne v nedostatku. A byl jsem hrdý na to, co jsem dokázal. A naivně si myslel, že jsem všechno dokázal Já. Kdyby vše zůstalo nezměněno a já takto žil až do smrti, možná bych měl jednou Bohu co vysvětlovat. Po letech tučných, nastala léta hubená. Recese ve stavebnictví, přitvrzení konkurence, nadnárodní společnosti, které nezaplatily, pár špatných rozhodnutí a hlavně – za každou cenu jsem chtěl udržet firmu a životní úroveň rodiny, tak jsem začal cpát do firmy peníze, svoje, půjčené, vytloukání klínu klínem.
A nastal čas sestupu ke dnu…
Založil jsi firmu, ale pak skončil vyčerpán na psychiatrii…
Udělal jsem nějaké právní kroky, aby můj průšvih neměl finanční vliv na manželku a děti. Má situace byla neudržitelná a já už nemohl dál. A tělo vypovědělo službu. Z práce mi odvezla sanitka, necelý měsíc jsem strávil v krizovém psychiatrickém centru. Nastal rok, ze kterého si moc nepamatuji, možná raději. Zkrachovala firma, rozpadla se rodina, přišel jsem o veškeré finance, zůstaly mi pouze dluhy, neměl jsem práci, neměl jsem kde bydlet, dostal jsem se na okraj společnosti. A v hlavně se mi něco v hlavě posunulo. Měl jsem strach z lidí, i náhodný kolemjdoucí mě naháněl strach. Nespal jsem, zhubnul třicet kilo, což už hraničilo s přežitím. S nadsázkou říkám, že u všech psychiatrů a psychologů v Praze a okolí mám svou kartu. Mé děti a kamarádi se snažili mi pomoci, ale neměli to se mnou lehké. Měl jsem utkvělou představu, že pro všechny blízké existuje jediná možnost, já že jsem koule, kterou mají na noze, že nejvíc bych jim pomohl, kdybych nebyl. Poplakali by si, ale pak by se jim ulevilo, beze mě by se jim žilo lépe. A přiznám se, že jediný motiv, proč se nemám zabít, byl Bůh, vím, že je milosrdný, ale věděl jsem, že sebevraždu by mi jen tak neodpustil. Tak jsem každý den bojoval a každý den vyhrával, ne že nic takového neudělám, ale že dnes nic takového neudělám.
Neúspěch většinou nechodí sám….Co se dělo dál? Co rodina?
Při svatebním obřadu jsme si slíbili: v dobrém i zlém. Každý z nás ale má své hranice, co ještě zvládne a co už nezvládne. Manželka mi věřila, měla ve mně oporu. A to najednou skončilo a z osobnosti se stala troska. Ten můj průšvih byl větší, než byla schopna unést. A navíc odstřižením ode mě finančně chránila sebe, děti. Nic není černobílé. Prostě to dopadlo takhle a dodnes nevím, jestli to takhle nemělo být.
Myslím, že nastal čas, abys vyprávěl o pomoci, které se ti dostalo od Pána
Vyprávěj o životě na dně společnosti…
Pak jsem dostal nabídku od své kamarádky z dětství, řádové sestry, jít bydlet do domu před rekonstrukcí, do Olomouce, v těsném sousedství kláštera. Úžasné, milující sestry františkánky Marie Immaculaty. ylo to pro mě krásné řešení, na rok jsem utekl z Prahy. Utekl jsem před realitou. Trochu jsem sestrám pomohl, denně chodil do kláštera na tichou adoraci. Ze začátku ta hodinka byla pro mě strašně dlouhá a já nevěděl, co říkat, na co myslet. Po roce jsem se naučil být s Pánem, komunikovat s ním a byl jsem zklamaný, že nemohu na adoraci zůstat déle. Sestry byly naprosto skvělé. Nezapomenu na společně strávené vánoce, velikonoce. Pravidelně za mnou jezdily mé děti a společně jsme trávili víkendy, kdy jsme na sebe opravdu měli dost času. Po roce začala rekonstrukce a já se stěhoval nazpátek do Prahy. Kamarád, kterého jsem požádal, vznesl dotaz, kam mě bude stěhovat a já ještě týden před odjezdem nevěděl kam.
Jaké možnosti ti Pán nabídl ve svízelné situaci bezdomovce?
Chtěl bych popsat, co mě provázelo a provází až do dnešních dnů. Bůh se o mě zcela konkrétně stará. Ono to funguje asi tak, když jsem měl nějaký záložní program, tak nic se nedělo. Když jsem měl někde ulitých pár stovek, jako rezervu, nic se nedělo. Ve chvíli, kdy jsem neměl kam jít, najednou přišla zázračná nabídka. Když jsem neměl žádné peníze, najednou někdo zázračně přišel a něco mi dal, nebo dal možnost si vydělat. Když jsem potřeboval nějaký problém vyřešit, někde se vynořil člověk a poradil, pomohl. Bůh mi zcela konkrétně řeší mé problémy, ne s předstihem, ne za pět minut dvanáct, ale jak já říkám, ve dvanáct nula pět. Ale na jistotu, nikdy mě nezklamal. Z Olomouce jsem se stěhoval do nebytového prostoru, kde jsem měl možnost uložit věci a přespávat. A téměř ihned přišla nabídka od jedné dobré zbožné paní, že na pozemku bývalé chatové osady si mohu postavit domeček. A týden na to mi byla nabídnuta práce stavbyvedoucího. Postavit domeček pro mě nebyl problém a za dva měsíce jsem bydlel. Nádherné místo s výhledem na celou Prahu, se sousedy bezdomovci, v centru a zároveň v přírodě. A žil jsem tam trochu jako poustevník. Bez vody, ze začátku i bez elektřiny, kamínka na dřevo, v zimě jsem večer roztopil na 40stupňů a ráno kolem nuly. Každý pátek jsem dělal táborák a scházeli se u mě přátelé a mé děti. Bylo to krásné, ale přeci jen dočasné.
A pomohli i terciáři?
Když nastal okamžik, že bylo potřeba řešit, jak dál, kontaktoval mne můj přítel, terciář, že jeho sestra má v Praze malý ateliér a neví co s ním. Tak tam už pět let žiju. Vím, že to taky může skončit, ale vím, že mi Bůh zase něco přichystá.
Jak probíhal tvůj život v Sekulárním řádu?
V řádu jsem od roku 1988 a po celou dobu jsem jen dostával. A když se má situace trochu zklidnila, cítil jsem dluh. Nemohu jen brát, ale potřebu taky něco dávat. Před volební kapitulou nastal nedostatek kandidátů a já se odhodlal nabídnout službu. A ve chvíli, kdy na národního ministra byl zvolen František Reichl, cítil jsem, že u toho chci být. Po jeho tragické smrti jsem byl zvolen zástupcem ministra. Vloni jsem začal druhé období v národní radě a mám z toho trochu ambivalentní pocit. Doba pokročila, i díky covidu jsme se naučili používat elektronickou komunikaci, videokonference, WhatsApp atd. a já cítím, že se současnou dobou neumím držet krok v používání techniky. Proto si stále kladu otázku, jsem v této funkci ještě přínosem?
Skrze svoje zkušenosti můžeš vidět Sekulární řád jinýma očima.
Jakou si pro sekulární řád přeješ budoucnost?
Všichni nějak stárneme, staří umírají, noví nepřicházejí. V našem řádu mladí – to je do padesáti let. Střední věk – 50 až 70. Senioři – to jsou lidé nad sedmdesát let. Přemýšlím, co by nové lidi přitáhlo, čím by pro ně byl náš řád atraktivní. Měli bychom se zamyslet, proč jsme do řádu vstoupili my, třeba by to inspirovalo ostatní. Několik bodů, jak to cítím já ze své zkušenosti:
– MBS musí být opravdu živou rodinou, kde jeden zná druhého, myslí na něho, prožívá s ním úspěchy i prohry. – Bratři a sestry by spolu měli trávit čas nejenom při duchovním programu, ale i chodit na výlety, kulturní akce, opékat špekáčky… MBS má být rodina a v rodině se taky tráví čas nejen modlitbou.
– Větší propojenost s bratry z prvního řádu a řeholními sestrami. Většina mých nejkrásnějších okamžiků v řádu je spojena s nimi.
Menší a ještě menší lidé jsou stále kolem nás. Tvoje osobní zkušenost nejspíše změnila tvůj pohled na ně?
Kdysi jsem měl rád lidi, kteří v životě něco dokázali, kteří byli příkladem ostatním, osobnosti. Za posledních pár let jsem tento názor dost přehodnotil. Miluji lidi, kterými svět a bohužel někdy i křesťané opovrhují. Miluji průšviháře, lidi, kterým život nepřál, kteří musí bojovat se závislostmi, kteří se denně perou s tím, co je pro ostatní samozřejmost. Kteří se radují z maličkostí. Jak píše p. Marek Vácha – neumělci života. Měl jsem za sousedy bezdomovce, oni ode mě nepotřebovali peníze nebo jídlo, to si uměli vždy nějak sehnat. Oni potřebovali, abych je bral jako své sousedy, přátele, abych se u nich zastavil, popovídal si, nechal si udělat kafe do naprosto odporně špinavého hrnečku…
Brzy se dožiješ věku šedesáti let. Žiješ pro budoucnost nebo si vážíš víc přítomného okamžiku?
Každé ráno, když odcházím z domu, tak se modlím takovou krátkou osobní modlitbu: Pane, děkuji ti, že jsem měl kde spát. Že mi bylo teplo. Že jsem měl co jíst a pít. Že mám kam jít do práce. Že mám děti a přátele, kteří mě mají rádi… Já vím, že to je dar a ne samozřejmost. A co bych chtěl v životě dokázat? Každý večer se pomodlit takovou krátkou osobní modlitbičku: Pane, děkuji ti za tento den. Byl to krásný den a já ho plně využil tak, že se za něj nemusím stydět… Nevím, někomu se to může zdát jako nicotný cíl, ale chtěl bych, aby tato slova byla upřímná a pravdivá.
Jak ti pomáhá formace, kterou poskytuje národní rada na národních setkáních?
Poprvé jsem se týdenního setkání účastnil s Eliasem Vellou na Velehradě. Jak se mi tam ale nechtělo. Dát týden dovolené a navíc já moc nemusel tento styl setkání. S Duchem Svatým jsem se neuměl sblížit, tak jak to někteří prezentují, měl jsem problém s charismatiky, s exorcisty. Ale něco mě uvnitř nutilo na Velehrad jet. Nevěděl jsem proč. Musel jsem. A asi třetí den měla na Velehradu přednášku sestra Dominika. Byl jsem šokován. Hodinu mluvila o mně! Jenže ona mne nikdy potkala. Nic o mne nemohla vědět! Ihned jsem za ní šel a požádal o osobní konzultaci. Řekla mi, že vůbec neměla a ani nechtěla na Velehrad jet. Ale něco jí nutilo. A nyní pochopila, že sem jela kvůli mně. Asi tři hodiny jsme spolu mluvili a ona mi hodně moc posunula v duchovním nazírání na život. Vím, že to zorganizoval Bůh. Na konci týdne Elias Vella, položil dotaz, co nám týden duchovní obnovy dal a jestli Duch Svatý do našeho života opravdu vstoupil. Reagoval jsem veřejně: Čekal jsem během života na Ducha Božího u dveří a on nepřicházel. A pak ke mne vstoupil na setkání na Velehradu skrze sestru Dominiku, dá se říci – rovnou oknem. Mám její přednášku nahranou, pouštím si jí, a asi už jí znám nazpaměť. Pro moji osobu nejgeniálnější, co jsem kdy slyšel. Od té doby jsem na duchovní obnovy s Eliasem Vellou jezdil každý rok.
Rozhovor s Pavlem Vaněčkem vedl Luboš Kolafa OFS