Když mi zemřela dcera, zažila jsem dvě věci. První byla, že nikdo nemůže vědět, čím právě teď procházím. Ale rychle za tím následovalo: „Ach, každý člověk, který kdy zažil smrt dítěte, to ví.“ A to se mi líbilo…Všichni patříme k sobě navzájem. Svým způsobem to bylo poprvé, kdy jsem se usadila v síti vzájemného bytí – kdy jsem si uvědomila, že sem patřím a že patříme k sobě navzájem.
Smutek předchází vděčnost
Jedním z prvních kroků k uzdravení a přežití je velký doušek reality. Než se můžeme uzdravit, musíme si přiznat, že jsme byli zlomeni. Nemůžeme se uzdravit, dokud nepřiznáme smutek události, které nás zranily, neuvolníme duchovní toxiny, které v nás zanechaly, a neotevřeme se něčemu novému. Společné truchlení nabízí něco, co nemůžeme získat, když truchlíme sami.