Rohr OFM: To vše se odráží i v politickém světonázoru. Dobrá teologie vytváří dobrou politiku a pozitivní společenské vztahy. Špatná teologie vytváří skoupou politiku, převážně rámec odměna/trest, xenofobii a vysoce kontrolované vztahy.
Odpojení vede ke zkáze
R.Rohr: Bůh není bytostí mezi ostatními bytostmi, ale spíše samotným Základem bytí, který pak proudí skrze všechny bytosti. Jak říká Pavel intelektuálům v Aténách, tento Bůh „není daleko od nás, ale je tím, v němž žijeme, pohybujeme se a máme své bytí“ (Sk 17,27-28). Bůh, kterého Ježíš zjevuje, je představen jako neomezený dialog, pozitivní a inkluzivní proud a vodní kolo vylévající se lásky, které se nikdy nezastaví! Svatý Bonaventura nazval Boha „pramennou plností“ lásky. [1]
Sedmý příběh
Trojice krásně ruší veškerou negativitu naprosto pozitivním pohybem, který nikdy neotočí svůj směr. Bůh se vždycky dává, a to i ve chvílích, kdy nepřístupnost lásky prožíváme jako božský hněv. Nevěřím, že v Bohu vůbec existuje nějaký hněv – je to teologicky nemožné, když je Bůh Trojice.
Žít v proudu
Nesnažte se to příliš řešit hlavou. Jen důvěřujte proudu té nejpřirozenější, nejdynamičtější a nejpozitivnější energie, která vámi již proudí. Vždycky to budete cítit jako Lásku.
Bůh stále tančí
Bůh je v nás, protože my jsme v Kristu. Jako členové mystického těla se křesťané skutečně podílejí na božské přirozenosti Trojice. Nejenže se díváme na tanec, my tančíme tanec. Spojujeme ruce s Kristem a Duch proudí skrze nás a mezi námi a naše nohy se vždy pohybují v láskyplném objetí Otce….. Vidíme radostnou lásku Otce očima Syna. A s každým nádechem vdechujeme Ducha svatého.
Uvažování o Trojici
Jsme stvořeni k obrazu Božímu- jsme rodina
Trojice je samotnou podstatou Boha a tento Bůh je odstředivou silou, která proudí ven a pak centripetálně vtahuje všechny věci zpět do tance (v tomto světle čtěte 1 Kor 15,20-28). Jestliže tento Bůh tvoří „k našemu obrazu, podle naší podoby“ (Genesis 1,26), pak musí existovat „rodinná podobnost“ mezi vším ostatním a povahou Božího srdce.
Nic nestojí osamoceně
Letošní rok uzavíráme poetickou připomínkou, že nic nestojí osamoceně. Báseň „Já jsem“ pochází od básníka Dedana Gilse (1945-2015)
Tvůj bližní jsi ty sám. Nejsou tu dva jedinci, z nichž jeden se snaží zlepšit se za cenu druhého nebo rozšířit lásku k druhému; jsou tu prostě dvě buňky jednoho velkého Života. Každá z nich je stejně cenná a potřebná. A jak se tyto dvě buňky vzájemně prolínají a zakoušejí tento jediný Život zevnitř, objevují, že „položit život za druhého“ [Jan 15,13] neznamená ztrátu vlastního já, ale jeho obrovské rozšíření – protože nedělitelná skutečnost lásky je jediným Pravým Já.
Obrácení k Trojici
Když neexistuje prvotní pochopení toho, kdo je Ježíš jako součást Trojice, bude Ježíš používán pro naše vlastní nacionalistické a egocentrické cíle, jako prostředek moci a vstupenka do nebe. Můžeme se všichni obrátit ne k Ježíši (jakkoli to musí znít divně), ale k Trojici, kde Ježíš Kristus skutečně existuje? Pouze uvnitř tajemství Trojice můžeme začít chápat, co Ježíš říká, jaký je smysl spásy a jaké je tajemství, do kterého nás zve.
Skutečnost jako společenství
Žít ve společenství znamená žít tak, aby ke mně ostatní měli přístup a mohli ovlivňovat můj život. Znamená to, že mohu vyjít „ze sebe“ a sloužit životu druhých. Společenství je svět, kde je možné vzájemné spříznění.