Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Mystika začíná tehdy, když zcela transcendentní obraz Boha začne ustupovat a prohlubuje se pocit Boha jako bezprostředního, přítomného, tady, teď, v bezpečí, a dokonce ve mně. Augustinovými slovy: „Bůh je mi bližší než já sám sobě“ [2] nebo „více mnou než já sám sobě“. Svatá Kateřina z Janova křičela na ulicích: „Mé nejhlubší já je Bůh!“.
Jakmile se oprostili od strachu z utrpení, touhy po moci, prestiži a majetku, přestali se start o své malé já. Stali se Božími dětmi.
Ježíš přišel, aby odhalil a vyřešil hlavní a zásadní problém – sklon lidstva ke strachu a nenávisti. Láska je naprosto osvícená, zcela nesmyslná cesta z tohoto vzorce. K lásce je třeba se dopracovat, přijmout ji a těšit se z ní; prvním krokem je rozpoznat naši hlubokou schopnost strachu a nenávisti. Nezapomeňte však, že kolem negativního prostoru se shromažďujeme rychle, zatímco do lásky „padáme“ spíše pomalu a jen s velkou praxí v padání.
„Odvaha koneckonců neznamená nebát se, ale dělat to, co je třeba, navzdory strachu.“ [1] Z toho samozřejmě vyplývá, že pokud se nebojíte, není to odvaha. Pokud je ve mně nějaká odvaha, pak v tom, že odmítám nechat strach zastínit mou představivost pro cokoli jiného než pro bolest. Udržet si představivost pro krásné i strašné znamená snoubit obezřetnost s nadějí.
Vztah mezi Františkem a Klárou modeloval toto: všichni jsme si rovni – muži i ženy, bohatí i chudí, zdraví i nemocní, dobře oblečení i oblečení v hadrech, papež i biskup i laik. František nás dokonce učí odmítat rozlišovat mezi křesťanem a muslimem, židem a ateistou, protože všichni jsme milováni Bohem.
Jak říká Izajáš o Bohu: „Mé myšlenky nejsou vaše myšlenky a vaše cesty nejsou mé cesty“ (Iz 55,8). Obávám se však, že jsme Boha do značné míry stáhli do „našich myšlenek“. Myslíme si, že strach, hněv, božské zastrašování, hrozby a tresty přivedou lidi k lásce. Nemůžeme vést lidi k nejvyšší úrovni motivace tím, že je budeme učit té nejnižší. Bůh vždy a navždy modeluje tu nejvyšší a naším úkolem je pouze „napodobovat Boha“ (Ef 5,1).
Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně – proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého.
Pamatuj: chceš-li na cestě pokročit a vystoupit na místa, po nichž toužíš, není důležité mnoho myslet, ale mnoho milovat, a tak dělat vše, co v tobě nejlépe probouzí lásku
To, co od nás Milovaný chce, je čin. Chce, abyste se o ni postarali, když je některá z vašich kamarádek nemocná. Nebojte se, že přerušíte svou zbožnou praxi. Mějte soucit. Pokud ji něco bolí, cítíte to také. Pokud je to nutné, postíte se, aby se mohla najíst.
Když si uvědomíte, že se bojíte nebo že se vám nedaří, sedněte si se svým strachem a promluvte si s ním.