V tom spočívá genialita toho, co Pavel nazývá „bláznovstvím kříže“ (1 Kor 1,18), bláznovstvím neúspěchu: že nám nepřináší uspokojení, které chce naše ego. Nevím, jestli rostu. Nevím, jestli „prohlubuji svůj vztah s Ježíšem“, jak křesťané rádi říkají. Doufám, že ano, ale jakékoli samolibé uspokojení z toho nepřinese nic dobrého ani mně, ani Ježíši. Ale každý den s vědomím, že jsem Ježíše ještě nezačal milovat? Tato neustálá zkušenost malosti je františkánskou cestou.
Síla ve slabosti
Zdá se, že nejsme tak svobodní, abychom byli upřímní, nebo si to dokonce uvědomovali, protože většina našich zranění je pohřbena v nevědomí. Je tedy naprosto nezbytné, abychom našli spiritualitu, která na tuto skrytou úroveň dosáhne. Pokud tomu tak není, nic se ve skutečnosti nezmění.