pouštní komunity

Pouště v našich životech

prosotry pro tebe v samotě
V prostornosti samoty se otevíráme pravdě o sobě samých. Hlouběji zakořeňujeme, zkoumáme, zbavujeme se a zjemňujeme. I v pouštních okamžicích každodenního života jsme zváni k obnově, kdy se zázrak nejistoty setkává s posvátným zastavením uprostřed rušného dne. A téměř vždy jsou pouštní prostory místy a okamžiky paradoxu: poznání uprostřed nevědění, osvěžení na vyprahlých místech, život uprostřed smrti, plodnost v neplodnosti, půlnoční rozkvět a přijetí ročních období.

Duchovní disciplína pouti

Na závěr nás všechny prosím, abychom se modlili za svobodu, která by nás osvobodila od cynismu a odsuzování. Budeme se setkávat s lidmi, kteří dělají a říkají věci jinak. Pokud přejdeme do „sofistikovanosti“, ztratíme dětského ducha, o kterém mluví Ježíš. Poutník musí být jako dítě, které dokáže ke všemu přistupovat s postojem úžasu, úcty a víry. Modleme se za úžas. Modleme se za úctu. Modleme se za touhu, nebo lépe „touhu toužit“, a prosme Boha, aby nás zbavil cynismu.

Přinášíme nový život

… všímat si toho, co je přímo před námi. Moudrost, kterou nám pouštní matky nabízejí, spočívá v tom, že když zůstaneme sami se sebou, se svými vnitřními vzestupy a pády, se svými bolestmi a strachy, přineseme nový život, který v nás Bůh vytváří.