Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
R.Rohr: Židům 4,15: „Nemáme přece velekněze, který by nedokázal soucítit s naší slabostí, ale máme toho, který byl v každém ohledu jako my, zakusil každé pokušení a nikdy neustoupil“ (můj překlad). Ježíšův život nám ukazuje, že se nemusíme bát hloubky a šíře vlastního života, toho, co nám tento svět nabízí nebo co po nás žádá.
Řečeno nejjednodušším náboženským jazykem, moderní [člověk] musí vědět, že [je] Božím dítětem a že Bůh života ve všech jeho částech a Bůh lidského srdce jsou jedno a totéž. Takové ujištění oživí smysl pro sebe sama a zvýrazní smysl pro dějiny hřejivostí velké důvěry.
Máme-li dospět k víře, že Síla, která je větší než my sami, nám může navrátit zdravý rozum, pak k této víře dospějeme tak, že si osvojíme schopnost prosté, jasné a nezatížené přítomnosti. Ti, kdo dokáží být přítomni hlavou, srdcem i tělem zároveň, se vždy setkají s Přítomností, ať už ji nazývají Bohem, nebo používají jiné slovo.
O kolik vyšší, širší, hlubší a bohatší se stává náš život, když se probudíme do přítomnosti skutečného, divokého, tajemného, živého Boha…. Můžeme odpovědět prezentací [sebe sama] a říci: „Tady jsem, Pane. Vnímám tě, vnímáš mne.“ V tomto okamžiku se nám otevírají dveře. Začneme žít s neustálým Tady jsem a tady jsi ty v našich srdcích, zvoucím k neustálému, životnímu spojení, nepřerušovanému společenství, celoživotnímu přátelství – počínaje právě tady, počínaje právě teď.
Boží život žije sám v sobě ve mně. Uvědomuji si, že život žije sám v sobě ve mně.
Boží láska žije sama sebe ve mně. Uvědomuji si, že ve mně žije láska.
Nemůžeme nežít v Boží přítomnosti. To není měkká nebo sentimentální spiritualita; paradoxně vyžaduje důvěru, kterou je třeba mnohokrát zvolit, a odevzdanost, která se vždy těžce získává.
Ježíš i František věděli, že vše stvořené je poselstvím o Boží podstatě. Příroda nebyla prázdná od božství. Vnímání přírody jako světské nebo pouze funkční vytvořilo velkou část osamělosti a zdánlivé nesmyslnosti našeho současného pohledu na svět.
Když začnete chápat svůj život ve světle těchto okamžiků, uvědomíte si ten pocit, že kloužete po povrchu hlubin vlastního života. Je to o to nešťastnější, že nevysvětlitelná Boží jednota s námi se skrývá v hlubinách, nad kterými kloužeme. Pak je tu dar svaté nespokojenosti. Říkáme si: „Nelíbí se mi, že takhle žiju“. Nelíbí se mi žít ve vyhnanství z tohoto vnitřního bohatství, které mě čas od času navštíví a oživí mě zevnitř….. Chci setrvávat v hlubinách, které tak letmo zahlédnu.
Při výdechu se cvičte v přijímání toho, že život je takový, jaký je v tomto okamžiku. Dovolte mu být zde, právě takový, jaký je. Vdechujte pocit dostatku, spokojenosti, že vlastně všechno je v pořádku právě tady a teď, že nic víc nepotřebujeme. Vydechujte přijetí toho, jak se věci mají.
Když se díváme kontemplativně, víme, že žijeme v plně svátostném vesmíru, kde je vše epifanií. (překl.:božské zjevení) Zatímco filozofové tíhnou k univerzáliím a básníci milují jednotlivosti, mystika a kontemplativní praxe nás učí, jak obsáhnout obojí
eště úžasnější bylo, že toto milostivé vědomí Boha a mě, jak se navzájem vdechujeme a vydechujeme, pokračovalo po další tři dny. Ne že bych chodil v nějakém transu. Vlastně spíše naopak, protože jsem se cítil velmi přítomný každé věci, kterou jsem během dne dělal, ale přítomný ve všudypřítomném základním vědomí, že jsem v přítomnosti Boha, který mě podporuje dech po dechu, zná mě skrz naskrz s pronikavým smyslem pro milosrdenství bez konce.