Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Když poutník vkročí na zem, každý krok je cílem a poutník říká „teď, teď, teď“; žije v přítomnosti a hlásí se o přítomnost Svatého Boha nyní uprostřed sebe [2], na této půdě, plně si uvědomuje posvátnou zemi, po které kráčí….. Ať už jsme na skutečné pouti, nebo vnímáme, že cesta života, po které jdeme, je naší poutí, každý krok, každý krok, který člověk udělá, je požehnán Duchem. Jak skutečná pouť, tak pouť každodenního života je totiž cestou víry.
To, co nejvíce odlišuje posvátné umění poutě od turistického výletu nebo pěší výpravy, jakkoli jsou přínosné, je charakteristická cesta dovnitř, obrácení srdce k Božskému, s očekáváním proměny na všech úrovních bytí na této cestě. Benedikt z Nursie [asi 480-547], zakladatel západního mnišství a autor benediktinské řehole, radil svým mnichům a mniškám, aby „naslouchali uchem svého srdce“. [3] Jinými slovy, první touha poutníka je v srdci, hluboko a uvnitř, někdy i několik let předtím, než začne vnější cesta.
Až se za tři týdny nebo méně vrátíme domů, pokud se neuskutečnila žádná vnitřní cesta, tak jsme opravdu neuskutečnili pouť. Rozumíte? Byli jsme jen turisté. Cestovali jsme a říkali: „Viděl jsem tohle a tamto a koupil jsem si tohle“ a tak dále. Ale to dělá turista, ne poutník. A Bůh nás povolal na pouť.
Víte, vždy jsme zklamáni tím, co skutečně máme. Vždy se ženeme do budoucnosti. Důvodem, proč spěcháme do budoucnosti, je to, že neprožíváme celistvost v přítomnosti. A když jsme nepochopili přítomnost, žijeme vždy v iluzi. Je to iluze, že příští okamžik nebo místo bude lepší. Až budu za tímhle rohem, až uvidím tenhle kostel, až se dostanu do Jeruzaléma, až se dostanu do hotelu – ať už to bude cokoli.
Čas plyne a přesto se stále konají pouti do Poříčí, kde je slavena mše svatá kolem výročí smrti dr. Františka Noska (1886-1935), terciáře sv. Františka. Snad se tyto pouti líbí Pánu Bohu;