Zůstat věrný svým kontemplativním praktikám vyžaduje poctivost, s níž zůstáváme věrni závazku, který nikdo nevidí; spočívá v tom, že se celým srdcem odevzdáváme prostým úkonům, které se navenek zdají být jen náhodným plynutím času. Jsme-li však věrni této nenápadné cestě věrnosti našim každodenním kontemplativním praktikám, začne jemné vědomí hloubek, k nimž poskytují přístup, pronikat do samotné struktury naší každodenní životní zkušenosti. Pomalu, zpočátku téměř nepostřehnutelně, se věrnost našim kontemplativním praktikám vyvíjí v obvyklé vědomí, kterému neunikne překvapivý zjev Boha, jenž se objevuje v něčem tak bezprostředním a prostém, jako je sluneční světlo, které náhle zaplní místnost v zamračeném dni.
