Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Brian McLaren: Zjistil jsem, že procítit a zpracovat svou bolest mě stojí méně energie než ji potlačovat nebo před ní utíkat. Takže stejně jako prostřednictvím zpovědi pojmenováváme své vlastní křivdy a cítíme lítost, prostřednictvím prosby pojmenováváme a cítíme bolest, která je důsledkem křivd druhých….. Svou bolest převádíme na prosb
R.Rohr: Bůh uzavřel smlouvu s celým stvořením (viz Genesis 9,8-17) a nikdy neporuší božskou stranu smlouvy. Porušena je pouze z naší strany. Boží láska je nezlomná. Je vepsána do božského obrazu v nás. Je dána, sedí tam. To my se chytáme svých hříchů a bijeme se, místo abychom se odevzdali božskému milosrdenství.
Megan McKenna: Odpuštění je však největším Božím darem pro nás všechny, který nás osvobozuje, abychom mohli žít jako milované Boží děti. Odpuštění nás snad více než jakýkoli jiný čin připodobňuje Bohu.
R.Rohr: Skutečné odpuštění vedené Duchem vždy osvobozuje a uzdravuje alespoň jednu ze zúčastněných stran, a doufejme, že obě. Pokud pouze zachovává mou morální výšku – jako velkorysého „křesťana“ -, pochybuji, že je to vůbec pravé odpuštění. V odpuštění žijeme podle své skutečné a nejhlubší důstojnosti. Pak se řídíme silou a logikou, které nám nejsou vlastní.
R.Rohr: Ukřižovaný a vzkříšený Kristus využívá chyb minulosti k vytvoření pozitivní budoucnosti, budoucnosti vykoupení namísto odplaty. Neodstraňuje ani netrestá chyby. Využívá je k transformačním účelům.
Bůh se nezjevuje v zabíjení a dobývání… v násilí a nenávisti. Bůh se zjevuje v tomto ukřižovaném člověku – dává sám sebe až do posledního dechu, dává a odpouští.
A nemůže být jiný způsob, jak nám ukázat, jací skutečně jsme. Vskutku nevíme, co děláme.
Je-li Bůh takový a jsme-li my takoví… všechno se musí změnit.
Není divu, že téměř dvě třetiny Ježíšova učení se přímo či nepřímo týkají odpuštění. Jinak se dějiny zvrhnou ve stranění, zahořklost, zášť a násilí, které z toho nevyhnutelně vyplývá. Jak říkají jiní: „Odpuštění znamená vzdát se naděje na jinou minulost.“ Skutečnost je taková, jaká je, a takové přijetí vede k velké svobodě, pokud je zde zároveň odpovědnost a uzdravující odpuštění.
Františkánská spiritualita klade velký vykřičník za Ježíšova slova: „Poslední budou první a první budou poslední“ (Mt 20,16; Lk 13,30) a Pavlova slova: „Když jsem slabý, jsem silný“ (2 Kor 12,10). Odvrácená strana je jádrem našeho poselství a vždy nás podněcuje k hlubšímu a širšímu pohledu na věci. To nám otevírá oči, abychom rozpoznali Boží sebedarování na vzdálených okrajích, kde většina z nás Boha nevidí nebo nechce vidět, například v jiných náboženstvích, v každém, koho označujeme za outsidera nebo hříšníka, a dokonce i na nejzazším okraji našeho vidění, směrem k těm, kdo s námi bojují a staví se proti nám – k našim takzvaným nepřátelům.
Nezapomeňme také, že Ježíš se na hříšníky šokujícím způsobem nezlobí. To je tak totální šok, že to většina křesťanů stále odmítá vidět. Zlobí se pouze na lidi, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: Tito zapírající, bojácní a iluzorní jsou blokádou. Ti mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Kdysi jsme si mysleli, že posláním náboženství je vyhánět hřích a zlo. Skrze Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam bychom ho mohli vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď zlo lidských dějin neseme a přetváříme jako svůj vlastní problém, nebo jen zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme „tam“.
Pokud „nechápeme“ odpuštění, uniká nám celé tajemství. Stále žijeme ve světě meritokracie, myšlení quid-pro-quo(př.: něco za něco), výkonu a chování, které si zaslouží ocenění. Odpuštění je velkým rozmrazením veškeré logiky, rozumu a důstojnosti. Je to rozplynutí se v tajemství Boha jako nezasloužené lásky, nezasloužené milosti, pokory a bezmoci Božského milence.