A já se rozhlédla po té bráně zesnulých a unavených a pomyslela si, že v tomhle světě chci žít. Ten sdílený svět. Ani jeden člověk v té bráně – jakmile přestal zmatený pláč – nevypadal, že by se bál někoho jiného. Vzali si sušenky. Chtěla jsem všechny ty ostatní ženy také obejmout. Tohle se pořád může stát kdekoli. Ne všechno je ztraceno.
