Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Nadia Bolz-Weberová :
Jedenáct slov ke mně přišlo od… odvážím se říct od Boha? Možná to byla moje vlastní mysl, která našla záchrannou brzdu, ale nezdálo se mi, že by ta slova byla moje vlastní, protože to, s čím moje vlastní mysl obvykle přichází, zní mnohem blíž slovům „Přestaň být takový ufňukánek“ než těm, která jsem slyšela toho dne na kopci. Jedenáct slov: Co když už ti to všechno bylo odpuštěno?
Protože milost pochází od Boha, nakonec vítězí. Bůh nám odpouští, ať už se dopouštíme jakýchkoli hrůz nebo jsou nám činěny, ať už jsou naše skutky jakkoli nezasloužené a náš život pokažený, protože takový je Bůh. Milost je zdarma; nezasloužíme si ji, ani se nevyžaduje, abychom si ji zasloužili. To je to, co dělá milost milostí. Přichází k nám všem svobodně.
Každý okamžik není zřejmý jako Bůh, jako milost; vypadá docela jednoduše jako další obyčejný okamžik. Ale naše ochota rozpoznat ji jako bezplatnou – jako dar zdarma, jako sebeobjevení, jako možnost – jí umožňuje, aby taková byla. Bůh se přestává skrývat. Bůh a milost se stávají zjevnými jako dar v každém okamžiku. A ti, kdo se naučí přijímat dary, dostávají další dary. „Z Boží plnosti jsme všichni dostali, milost za milostí“, jak říká Jan 1,16.
Možná teď potřebujeme odpouštět jen v blízkém okolí: lidem v našich rodinách a komunitách, lidem, vedle kterých bojujeme. Než abychom odsuzovali milosrdenství, raději ho zkusíme v malých dávkách. Odtud se možná odpuštění a milost rozšíří a pokryjí nás, stanou se více vzduchem, který dýcháme.
R.Rohr: Skutečné odpuštění vedené Duchem vždy osvobozuje a uzdravuje alespoň jednu ze zúčastněných stran, a doufejme, že obě. Pokud pouze zachovává mou morální výšku – jako velkorysého „křesťana“ -, pochybuji, že je to vůbec pravé odpuštění. V odpuštění žijeme podle své skutečné a nejhlubší důstojnosti. Pak se řídíme silou a logikou, které nám nejsou vlastní.
Naše kontemplativní praxe je „laboratoří“, v níž se učíme umírat svým pomíjivým identitám, emocím a myšlenkám, abychom mohli přijmout vždy trvalé a dokonalé zrcadlení Božího pohledu. Zbytek našeho života se stává polem, na němž prožíváme tuto účast na Lásce, odrážíme pohled milosti na Druhého a pak nám zbývá spousta pro všechny ostatní.
Nejkrásnější Ježíšovou metaforou pro tuto vnitřní zkušenost milosti je „pramen v tobě“. Tento pramen není mimo nás, je v nás a tryská k věčnému životu. Duchovní poznání a duchovní poznávání je ve skutečnosti vždy znovupoznáním. Je to uvědomění si, že to, co už víme, je na určité hluboké úrovni pravda.
Milost nelze chápat podle nějaké knihy zásluh a záporů. Nelze se jí držet podle vzorců kupování, prohrávání, vydělávání, dosahování nebo manipulace, podle kterých bohužel žije většina z nás. Milost je doslova „k mání“. Je to Bůh, který věčně rozdává Boha – za nic, kromě samotného dávání. Věřím, že milost je životní energie, díky níž kvetou květiny, zvířata s láskou vychovávají svá mláďata, děti se usmívají a planety zůstávají na svých oběžných drahách – bez jakéhokoli dobrého důvodu kromě samotné lásky.
Struktura darů ve vesmíru je strukturou vzájemně závislého společenství přírody a bližních, které se táhne napříč věky a v němž pečujeme o to, co nám bylo předáno, a jako odpověď dáváme dary druhým. Nejedná se o uzavřený kruh výměny; spíše se podobá kruhům, které se vlní na rybníku, když se do vody vhodí oblázek.
Jsme Božím uměleckým dílem stvořeným v Ježíši Kristu. Jediné, co můžeme dělat, je být tím, čím nás činí Boží Duch, a být Bohu vděční za bohatství, kterým nás Bůh obdařil. Pokora, vděčnost a láskyplná služba druhým jsou pravděpodobně nejvhodnějšími odpověďmi, které můžeme učinit.