Když se podíváme pod povrch, pod impulzivní zlý čin, uvidíme v našem nepříteli-sousedovi jistou míru dobra a poznáme, že zákeřnost a zloba jeho činů nevyjadřuje zcela vše, čím je. Vidíme je v novém světle. Poznáváme, že jejich nenávist vyrůstá ze strachu, pýchy, nevědomosti, předsudků a nepochopení, ale navzdory tomu víme, že Boží obraz je v jejich bytosti nevýslovně vryt. Své nepřátele pak milujeme tím, že si uvědomujeme, že nejsou úplně špatní a že nejsou mimo dosah Boží vykupitelské lásky
Hnutí lásky a osvobození
můžeme se těšit z duchovnosti, která je skutečně od Boha, pokud se netěšíme z boje za spravedlnost – lásku, soucit, nenásilí a odpuštění ve světě. A nemůžeme v tomto boji setrvat, pokud nečerpáme osobní sílu z Boha, kterého miloval JEŽÍŠ, ať už tuto posvátnou sílu prožíváme a představujeme si ji jakkoli.
Láska vyžaduje závazek
Michael Curry:Láska je pevný závazek jednat pro blaho někoho jiného než sebe sama.Láska jako čin je to jediné, co kdy změnilo svět k lepšímu.Láska je závazek hledat dobro a pracovat pro dobro a blaho druhých. Milovat není vždy snadné, ale stejně jako svaly se posilujeme jak opakováním, tak i tím, jak se břemeno stává těžším.
Láska ve stvořeném světě
Život v Bohu je sázkou na lásku, která vyžaduje věrné nasazení, i když temnota přetrvává a utrpení převládá. Růst v lásce skrze modlitbu znamená vrhnout se do srdce Boha….. Teprve když dokážeme plakat nad tím, co ještě není milováno, můžeme žít v nové realitě; láska totiž čeká na zrození. To je jádro františkánské modlitby.
Otevíráme se lásce
R.Rohr: Ve františkánském čtení evangelia není důvod být řeholníkem nebo milovat Boha jinak než v poznání, že „láska [Boha], který nás velmi miloval, je velmi milovat“, jak řekl František. [2] Náboženství není o hrdinské síle vůle, o vítězství nebo o tom, že máme pravdu. To bylo ve většině křesťanských dějin falešnou náhražkou svatosti. Skutečný růst ve svatosti je růstem v ochotě být milován a milovat.
Dívat se je akt lásky
Brian McLaren: Možná, že láska zahrnuje jako samozřejmost druh víry, na které opravdu záleží. To by jistě platilo, kdyby měl pravdu jiný hlas v Novém zákoně, který bez okolků řekl: „Bůh je láska a ti, kdo zůstávají v lásce, zůstávají v Bohu a Bůh zůstává v nich“ (1 Jan 4,16).
Autentická transformace
Pokud Boží slovo nepřijmeme za své, pak Písmo nemá větší význam než četba dobrého románu nebo nedělních novin. Boží slovo je určeno k tomu, abychom ho přijali do svého života, konzumovali a trávili, aby podněcovalo růst. Měli bychom růst do svobody lásky, kterou je Bůh.
Autentická výměna
R.Rohr: Co je zde tak důležité a podstatné? Domnívám se, že jednoduše toto: Každý z nás je posvátným obrazem Boha. Jsme spolutvůrci Boha, a proto musíme respektovat své vlastní ztělesnění i posvátné ztělesnění druhého. Nechte Pavla, aby zde řekl svou pravdu: „Cožpak nevíte, že jste chrám Boží a že ve vás přebývá Duch Boží?…? Boží chrám, kterým jste, je svatý“
Přikázání milovat
Jedno z nejužitečnějších učení Jana Dunse Scota říká, že křesťanská morálka ve své nejlepší podobě usiluje o „harmonii dobra“. [1] Harmonizujeme a vyvažujeme nezbytnou péči o sebe s neustálým rozšiřováním mimo sebe k lásce k druhým. To je geniální!
Jeden zdroj lásky
V Bohu a s Bohem mohu milovat všechno a všechny – dokonce i své nepřátele. Sám a sám se svou vůlí a intelektem budu v obtížných situacích časem jen zřídka schopen milovat. Mnoho lidí se snaží milovat silou vůle, přičemž jediným zdrojem jsou oni sami. Snaží se dodržovat druhé přikázání bez prvního. To nikdy dlouhodobě nefunguje.