Když odložíme stranou naši soudcovskou mřížku a všechny její komentáře, Bůh má konečně šanci k nám proniknout, protože náš narcismus a malichernost jdou konečně stranou. Pak se zjeví Pravda!
Naše omezené perspektivy
Richard Rohr: zdůrazňuji kontemplaci. Je to způsob, jak jít ke zkušenosti absolutna, aniž bychom směřovali k ideologii. Je v tom rozdíl. Je to směřování ke zkušenosti dobra, pravdy, krásy, skutečnosti, aniž bychom se pouštěli do výletů do hlavy nebo brali příliš vážně své malé já nebo svůj momentální pohled na věc.
Změna priorit
Důležité jsou věci jako rodina, vztahy, láska, oddanost a služba druhým. Když se začneme soustředit na tyto věci, přestane to být jen církevní fráze, kterou je třeba říkat nebo něco dělat. Práce s druhými nás skutečně zahřeje u srdce. Vedení s láskou mění to, kým jsme.
Moudrost paradoxu
Vše, co je skryté, vše, co je jasné, jsem poznal, poučen Moudrostí…. V ní je duch inteligentní, svatý, jedinečný, rozmanitý, jemný, činný, pronikavý, nezkalený, jasný, nezranitelný, laskavý, … spolehlivý, neochvějný, všemocný, všepronikající….. Proniká a prostupuje všemi věcmi. Je neposkvrněným zrcadlem Boží činné moci…. Ona činí všechny věci novými. V každé generaci přechází do svatých duší.
-Moudrost 7,21-24.26.27, Jeruzalémská bible
Mystika a sociální změna
[Thurman učil, že] „mystikův zájem na imperativu společenského jednání nespočívá pouze ve zlepšování společenských podmínek. Nejde jen o to nasytit hladové, nejde jen o to zmírnit lidské utrpení a lidskou bídu. Kdyby to bylo všechno, samo o sobě by to bylo jistě důležité. Ale to není všechno. Základní úvaha souvisí s odstraněním všeho, co v životě jednotlivce brání tomu, aby k němu [k Božímu Já] přišel Bůh. Cokoli, co tomu brání, volá po akci.
Jsme to, co vidíme
To, jak se díváme, do značné míry určuje, co vidíme a zda nám to může přinést radost, nebo nás to přiměje stáhnout se s citově skoupou a odolnou reakcí. Aniž bychom popírali objektivní vnější realitu, to, co jsme schopni vidět a k čemu jsme náchylní ve vnějším světě, je zrcadlovým odrazem našeho vlastního vnitřního světa a stavu vědomí v daném okamžiku. Většinu času prostě nevidíme vůbec, ale spíše fungujeme na tempomat.
Poslušnost volání k lásce
K čemu je dobré odříkávat dobře Božské oficium, sdílet eucharistii, když k tomu člověka nenutí láska?K čemu je vzdát se všeho a přijít sem na poušť a do horka, když se tomu brání jen láska…?
„Budeš souzen podle své schopnosti milovat,“ říká velký kámen, pod nímž jsem strávil svůj očistec a čekal, až v mém nitru vyroste dokonalá láska, kterou mi Ježíš přinesl na zem….Kéž by ten den nebyl daleko. [2]
Budování na základě první lásky
Všechny ostatní vnímající bytosti také dělají své maličkosti, zaujímají svá místa v koloběhu života a smrti, zrcadlí věčné sebevyprázdnění a věčné naplnění Boha a nějak tomu všemu důvěřují. Pokud dokážeme rozpoznat, že do takového rytmu a ekosystému patříme, a záměrně se z něj radovat, můžeme začít nacházet své místo ve vesmíru. Začneme chápat, jako to dělala básnířka Elizabeth Barrett Browningová, že „Země je přeplněná nebesy a každý obyčejný keř hoří Bohem“
Kvalita živosti
Na kontemplativní cestě, když plaveme do těchto hlubších vod k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit sebe, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se naděje, skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás, v tomto doteku uvolní a vytéká ze středu, naplňuje nás plností vlastního Božího záměru, který žije sám sebe v akci, pak v sobě objevíme tajemnou hojnost, abychom mohli žít v akci to, co by naše obyčejné srdce a mysl nemohly udržet.
Jeden posvátný svět
Své vidění potřebujeme osvěžit kontemplací, protože zapomínáme. Začneme lpět a chránit se. Pokud není ochota pustit se, neuvidíme vidění celku. Boha nelze vidět tak malou čočkou.
Chápu, proč křesťané používají jazyk „znovuzrození“. Zdá se, že velké tradice uznávají, že první narození nestačí. Musíme se nejen narodit, ale také přetvořit. Přetvoření duše a osvěžení oka je návratem k jednoduchosti.