Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Během rozjímání se mohou vynořit zapomenuté bolestné zážitky. V takových případech pomáhá setkání s duchovním vůdcem nebo terapeutem, abyste zdravým způsobem zpracovali staré rány a traumata. Během celoživotní praxe nám kontemplace postupně pomáhá odpoutat se od toho, za koho se považujeme, a spočinout ve své autentické identitě Lásky. Zpočátku nám to může připadat jako „transplantace identity“, dokud se nenaučíme trvale spočinout v Bohu.
Svatí jsou ti, kteří se probudili ještě na tomto světě, místo aby čekali na ten příští. František z Assisi, William Wilberforce, Terezie z Lisieux a Harriet Tubmanová se necítili nadřazeni ostatním; jen věděli, že byli zasvěceni do velkého božského tajemství, a chtěli se podílet na jeho odhalení.
„Ve všem je trhlina. Tak se dovnitř dostává světlo.“ ……připomíná mi, že naše nedokonalosti nejsou nedostatky; jsou připomínkou toho, že jsme v tom všichni společně. Nedokonale, ale společně.
Františkánská identita. Přemýšlet o ní ja základní krok při rozhodování se o způsobu našeho života ve světě
Myslím že Bůh si nepřeje, abychom stáli tvrdohlavě jako podzimní dub, zahalený do fasády své ochrany. Abychom schovávali naše pravdivé, autentické já. Abychom jej zahalovali spletí větví falešné jistoty. Bůh si spíše přeje, abychom žili odhaleně jako japonský javor. Aby byla vidět naše pravá podstata .Aby rozkvétalo, naše pravé já bylo krásné ze všech stran. Abychom se cítili bezpečně a přitom prosperovali. Bůh touží po tom, abychom žili z celého srdce a opravdově jako jedineční, krásní, milovaní jedinci. Takové jaké nás stvořil Bůh. Abychom poznali Boha v nás, abychom celé své já zakořenili v Bohu, jako strom, který zakořenil v potoce. Pak poznáme Boží hlubokou, trvalou lásku k nám. . . .
Potřebujeme najít své pravé já „skryté v Kristu v Bohu“, jak říká Pavel v Koloským 3:3. Nebo jak si představovala Terezie z Ávily, že jí Bůh říká: „Chceš-li Mě najít / Hledejte Mě v sobě. [2] Pak už nebudeme bloudit, ale budeme stát na Skále věčnosti. Získáme duchovní zralost a to bez ohledu na to, k jakému náboženství patříme.
Ale začneme-li pozitivně a vyjasníme si otázku základní identity, zbytek cesty – i když to není vždy snadné – bude naše pouť mnohem přirozenější, krásnější, radostnější a vše obsažnější. Jak jinak by měla vypadat duchovní cesta? Když začínáme v suterénu, většina lidí nikdy neuvěří, že se mohou dostat do prvního patra, a prostě skončí. Copak to nesledujeme celé křesťanské dějiny? Je mi smutno z toho, že my kněží jsme se stali rozzlobenými strážci místo abychom byli radostnými průvodci, že jen dohlížíme na dogma, místo abychom hlásali Velký dar, který je dokonale skrytý a dokonale tajemný. který je nám ale zjevený v srdci celého stvoření od samého počátku.