Jakmile přestaneme očekávat, potřebovat nebo vyžadovat, aby něco nebo někdo byl dokonalý, jsme mnohem šťastnější. Prokazujeme tím službu sobě i světu. Není snadné to dělat jinak než skrze život a milost Boží, která námi proudí.
Důvěra v lásku
R.Rohr: Abychom si uvědomili Boží milující přítomnost v našem životě, musíme přijmout fakt, že lidská kultura je v masovém hypnotickém transu. Jsme náměsíčníci. Všichni velcí náboženští učitelé poznali, že my lidé přirozeně „nevidíme“; musíme se to naučit. Ježíš dále říká: „Je-li tvé oko zdravé, je celé tvé tělo plné světla“ (Lk 11,34).
Nezasloužená štědrost
Milost nelze chápat podle nějaké knihy zásluh a záporů. Nelze se jí držet podle vzorců kupování, prohrávání, vydělávání, dosahování nebo manipulace, podle kterých bohužel žije většina z nás. Milost je doslova „k mání“. Je to Bůh, který věčně rozdává Boha – za nic, kromě samotného dávání. Věřím, že milost je životní energie, díky níž kvetou květiny, zvířata s láskou vychovávají svá mláďata, děti se usmívají a planety zůstávají na svých oběžných drahách – bez jakéhokoli dobrého důvodu kromě samotné lásky.
Bůh je beznadějně zamilovaný
Sedět s Mechthildou a číst ji znamená být uchvácen krásou toho, co říká. Znamená to sedět v tichu a prosit Boha, aby prohloubil naši schopnost uvědomit si, jak se láska, o níž ona mluví, už v nás rozvíjí a jak jí být věrní a nést ji po celý den.
Boží vášnivá láska
Velkým a skrytým tajemstvím je toto: nekonečný Bůh hledá a touží po důvěrném vztahu s lidskou duší. Jakmile takovou intimitu zažijeme, popisuje nám ji jen intimní jazyk milenců: tajemství, něha, výjimečnost, zvláštnost, změna pravidel „kvůli mně“, nahota, riziko, extáze, neustálá touha a samozřejmě také nezbytné utrpení. To je mystický slovník svatých. [3]
Žebravá mystička Mechthilda z Magdeburku (asi 1207-1282) psala o své zkušenosti s vášnivou Boží láskou a touhou.
Přesun mimo naše komfortní zóny
Je možné, abychom se na sebe navzájem dívali tak, jak nás vidí Bůh, a ne skrze naše předsudky? Pravdou je, že Bůh nevidí lidi tak, jak je vidíme my, bez ohledu na to, jak moc se snažíme sebe i druhé přesvědčit, že náš způsob je způsobem Stvořitele. V Božích očích je každý člověk nositelem [Božího] obrazu. Každý je zvláštním stvořením, každý je milován, každý potřebuje Boží lásku a odpuštění…..
Izajáš: Prorok víry
„Jahve řekl: Protože tento lid se ke mně přibližuje jen slovy, ctí mě jen slovy, zatímco jeho srdce je ode mne vzdáleno, a mé náboženství, pokud jde o něj, není nic jiného než lidský příkaz, naučená lekce nazpaměť“ (Izajáš 29,13). A zde je Boží odpověď hned poté: Budu dál jednat překvapivě a podivuhodně, „budu s tímto lidem marnotratný v podivuhodných věcech“, jak to překládá Jeruzalémská bible (29,14). Bůh jako by říkal: „Neznáte mou lásku. Spokojujete se s verbálním náboženstvím, se službou ze rtů. Jediný způsob, jak vás z toho dostat, je, že vás budu více milovat.“ A tak je to.
Hnutí Boží lásky
Božská láska je výkladovým klíčem ke všemu. Nemilovaní lidé dělají špatné věci. Milovaní lidé dělají dobré věci. Je to tak jednoduché.
Pouze láska je absolutní
To, co je na Ježíši jedinečné, je jeho samotná inkluzivita! Je natolik zakotven v absolutnosti Božího vztahu, že zcela svobodně relativizuje Zákon, zjednodušuje Proroky a nachází Boha mimo vlastní tradici. Je neustále a důsledně inkluzivní – aniž by popíral svůj židovský základ a víru. Věřím, že inkluzivní můžeme být pouze tehdy, když máme hluboce zakořeněnou a sdílenou zkušenost, do které můžeme lidi „zahrnout“. Musíme mít „domov“, do kterého můžeme lidi přivést.