Celý text ZDE

Otec, manžel, dědeček, politik a běžec na dlouhé tratě

Liberec je v Čechách na severu a Plzeň zase na jihozápadě. Vzdálenost 200 km. Jako běžec dlouhých tratí do Plzně zatím nedoběhl a tak si dopisujeme si elektronicky. Z jeho odpovědí voní skromnost. František se od začátku divil, proč jsem si vzpomenul právě na něj. Že není nijak příkladný. Ale v mém podvědomí je už dlouho uložen jako pokorný člověk, který si je vědom toho, že všichni jsme součástí velkého celku a že každý můžeme přispět tím málem co máme, čím jsme sami byli obdarováni. Někteří své dary nepoužíváme, ale František Chlouba je druhým nabídnul s důvěrou v Boží pomoc a s vědomím, že patří k obyčejným lidem jako ostatně my všichni. Náš řád se skládá právě z obyčejných lidí žijících ve světě.

Napiš mi něco o své rodině a o svém dětství.

Jsem rozený pražák, pokřtěný hned po narození v porodnici v Londýnské ulici na Praze 2. Prý tam byla kaple. Rodiče nebyli ani jeden věřící, takže křest má na svědomí babička z matčiny strany. U ní jsem taky strávil polovinu dětství, protože matka byla v domácnosti, jak bylo tehdy ještě častým zvykem, a uchylovala se s námi na venkov, kde bylo příjemněji než v Praze. Po čas té poloviny u babičky jsme chodili v neděli do kostela a babička mě učila před spaním pokleknout a odříkat modlitbu. Když jsme přijeli do Prahy, nechodilo se do kostela ani nebylo vyžadováno pokleknutí před spaním. Od té doby jsem trochu rozpolcený. Někdy kolem devátého roku věku jsem v létě zabloudil v lese, když jsem hledal houby. Strašně jsem se bál, že nenajdu cestu ven, tak jsem se začal modlit (bylo to u babičky). Modlitba zněla asi takto: Pane Bože, vyveď mě z toho lesa a já v Tebe začnu věřit. Během minuty jsem se ocitl na kraji lesa u silnice, kterou jsem znal, asi kilometr od domova. Ještě cestou domů jsem na svůj slib s radostí zapomněl. Vzpomněl jsem si na něj až v sedmadvaceti letech, když mne má budoucí žena přivedla k víře. Tolik k začátku mé cesty.

Jak si se setkal s Bohem?

Pocházím, abych tak řekl, z rozvrácené rodiny. Naši se rozvedli, když mi bylo deset, a rozchod to byl hodně bouřlivý, mírně řečeno. Tak jsem se vlastně stal dítětem ulice, ač jsem měl domov a matku, která ale, aby nás dva kluky uživila, si vzala i druhou večerní práci. Kolem třináctého roku mě od toho potulování na ulici zachránili skauti. První pražský oddíl. O tom by se dalo dlouho vyprávět. Manželku jsem poznal při druhé fázi potulování, když už jsem skautům odrostl a ještě neznal lepší smysl života. To už jsem měl skoro za sebou vysokou školu. V roce 1981 jsme se vzali v kostele v Dolním Lánově, já už jako čerstvý konvertita. Společně jsme se usadili v mém dnešním bydlišti. Po dvaceti sedmi letech v Praze jsem už tedy čtyřicet dva let v Rychnově u Jablonce nad Nisou v podhůří Jizerek. Takže už se snad mám právo nazývat František z Jizerek.

Co tvoje rodina dnes?

Abych završil curriculum vitae, mám čtyři děti a šest vnoučat. Teď už bohužel v jednotném čísle, protože manželka po více než dvouletém boji podlehla letos v březnu rakovině. Smrt to byla vpravdě křesťanská. Zemřela obklopena dětmi doma a mohl jsem být u ní do posledního dechu. Dokázala se velmi hezky rozloučit i se svými malými vnoučaty, byla řádně zaopatřena a v podstatě do poslední chvíle dokázala vzbuzovat radostnou naději. To se nakonec ukázalo i na pohřbu, při němž byl plný kostel vlastně nevěřících. Žena byla dlouhá léta knihovnice a lidé ji měli moc rádi. A když jsem pak na hostině všem řekl, že manželka chtěla, aby se na jejím pohřbu usmívali a radovali se s ní, tak to vzali a usmívali se a radovali. Když nám kdysi soudružka učitelka na základní škole říkala, že křesťani jsou takoví zvrácení, že když jim někdo umře, tak se radují, protože jde do nebe, tak jsem netušil, že to fakt takhle prožiju. Ostatně kdo jiný by měl přijít hned do nebe než žena, která se mnou vydržela dvaačtyřicet let.

Jak si se potkal s terciáři?

K terciářům jsem se vlastně dostal omylem. Teta mé ženy, pražská terciářka, nám jednou vzkázala, že se máme stavit v libereckém Vesci. Tehdy tam měli společný dům františkáni a školské sestry. Prý nám něco chtějí. Ujal se nás otec Radim. Sice netušil, co nám chtějí, ale sdělil, že chce založit společenství mladých. Byli jsme tehdy dva manželské páry ve stejné věkové kategorii, zatímco existující společenství bylo vesměs o dvacet až dvacetpět let starší. Tenhle začátek s františkány mohl být někde kolem roku 1987. Přesněji to věděla manželka, ale ta už nám to bohužel nepoví. Druhý manželský pár po krátké době odpadl, takže jsme nakonec byli začleněni mezi ty starší. Scházeli jsme se tehdy po bytech a vedle toho jsem často navštěvoval františkány a modlil se s nimi breviář, protože tyhle návštěvy byly čirá radost. Působilo to trochu jako odbojová činnost, ale takhle jsem to tenkrát nevnímal.

Po změně režimu jsi začal být aktivní v místní politice na malém městě…

V roce 1989 jsme byli v listopadu s manželkou v Římě na svatořečení Anežky České. Tam jsme jeli zpoza opony, zpátky jsme se vraceli do svobody. To byl další mezník v životě. Samozřejmě jsem se trochu veřejně angažoval hlavně proto, že v našem miniměstečku bylo málo těch, kteří by se chtěli projevit. Tak se stalo, že jsem se dalším omylem stal starostou, protože nikdo jiný to nechtěl vzít. Takhle to vydrželo dvacet čtyři roky. Vítězství ve volbách nebyla drtivá, spíš s odřenejma ušima. Ale to je asi správně. Za tu dobu jsem ve funkci dost zblbnul, aniž bych si to sám uvědomoval. Vítězit drtivě, to by ze mne byl teprve magor.

Jaké pocity jsi měl jako politik?

Sice jsem si celou dobu opakoval, že ti občani mě platí a já jsem povinen jim za to odvést maximum, musím je pozorně poslouchat, nechat si nadávat a vnímat jejich starosti a bolesti. Ale každý, kdo v takové funkci byl, ví, že se nelze zavděčit každému, a taky ví, že si postupem času vytvoříte takový obranný val a občas se nezavděčíte ani tam, kde byste se zavděčit opravdu měli. Prostě jsem byl rád, když mne nakonec po šesti volebních obdobích porazili mladí a já si mohl zrekapitulovat, že to moje starostování zas nebyla taková sláva, jak se to na první pohled jeví.

Lze spojit křesťanství a politiku?

Samozřejmě mi křesťanství dávalo motivaci snažit se něco dělat a dělat to poctivě přiměřeně k vlastním schopnostem. Ale tak to dělal i Havel a ke křesťanství se nehlásil. Terciářství je v tomto směru jen intenzivnější způsob křesťanství. Myslím, že ke službě v politice, tedy ve veřejné správě, by se měl hlásit každý poctivý člověk, tedy i křesťan, pokud k tomu má alespoň trochu předpoklady. Vykuků je v politice dost, tak ať se to aspoň trochu vyrovná. Nebo jinak řečeno, křesťané, zvláště ti ortodoxní, vnímají politiku jako něco nečistého. Jenže politika, tedy správa věcí veřejných, neumí být čistá nebo špinavá. To umí jen lidé. Pokud se křesťan nechce ušpinit politikou, má podobný postoj, jako ti farizeové, co nechtěli vejít k Pilátovi do domu, aby se neznečistili před svátky, a pak ze dvora volali: Ukřižuj ho. Za sebe myslím, že poctivý křesťan má povinnost jít do politiky a poctivě se angažovat. I když chápu, že je to v tom prostředí těžší než v debatním kroužku na faře.

Jak reagují lidé na politika, který chodí do kostela?

Samozřejmou výhodou malého města je, že všichni o sobě všechno vědí. Věděli od té doby, co jsem se sem přistěhoval, že chodím do kostela. Přesto (nebo možná právě proto) mne v tomto misijním území volili do veřejné funkce. Pravda, někteří pak říkali, že dávám všechny obecní peníze na kostel. A je pravda, že oprava střechy, vitráží a fasády kostela byla dokonána mimo jiné i díky příspěvku z městského rozpočtu. Málokdo si ale přitom uvědomil, že ten příspěvek muselo schválit minimálně osm z patnácti zastupitelů, z nichž kromě mne do kostela nechodil ani jeden. A další výhodou malého města je, že se sejdeme v hospodě, kde po pár pivech a řešení obecních problémů se občas někdo zeptal taky na tu moji víru. Takže jsem byl taky omylem takový trochu misionář. Snad jsem aspoň občas někoho přiměl o tom přemýšlet. To by bylo velké vítězství.

Co tvůj život v místním františkánském společenství? Sekulárním františkánem jsi už 33 let.

Pokud jde o naše terciářské společenství, tak jsem tam byl dlouho jen takovým pasívním naslouchajícím. Dokud byl naživu MUDr. Pur, tak taky bylo čemu naslouchat. Byl to intelektuál, který měl načteno kdeco, dovedl z toho pro nás dělal poutavé výtahy a uměl přednášet. I když kvůli pravidlům jsem i tehdy občas dělal ministra, nenahraditelnou hlavou společenství byl on. Po jeho smrti jsme se ve funkcích různě střídali, protože nás na těch pět povinných postů bylo a je tak akorát. Proto jsem nějaký čas dělal ministra, nějaký čas zástupce ministra a nějaký čas taky sekretáře. Ale tohle nejspíš zná mnoho bratrských společenství, že na funkce je jich jen tak tak. Ostatně myslím, že tohle ani nebylo tím hlavním Františkovým záměrem. Ani Kristus nenutil učedníky, aby si mezi sebou volili funkcionáře. Naše terciářské společenství odpovídá stavu v misijním území, jakým severní Čechy jsou. Setkání máme otevřená všem, kdo mají zájem o svatého Františka. Občas někdo přijde a pak zase nepřijde. Povolání nějak poslední dobou nejsou. Za to samozřejmě může ministr, kterému chybí ten zápal, s nímž František dokázal hlásat radostnou zvěst i ptáčkům a vlkovi.

Jak vidíš budoucnost sekulárního františkánského řádu?

Pokud se ptáš, jak vidím budoucnost řádu, tak v tom jsem optimista. Je-li to Boží dílo, pak ho čeká jen to nejskvělejší a sám Pán si rozhodne, jak ho chce mít. Není-li to Boží dílo, pak ať to klidně zanikne. Ale já věřím, že to je Boží dílo. Akorát my lidi máme pořád tendenci z toho dělat organizaci k obrazu svému. Pořád chceme vyvíjet činnost, prezentovat a zviditelňovat se, jak je to dneska moderní. Ale my přece máme žít podle evangelia po vzoru svatého Františka. To je v dnešní nesmírně bohaté době hodně náročná práce. Ale v podstatě chci říct, že vlastně nejsem schopen posoudit, jestli konáme správně, a tak to nechávám na Bohu a osvícenějších.

Spolupracuješ dlouhodobě s redakcí českého časopisu Zpravodaj bratrských společenství…

Sazbu čtvrtletníku českého Zpravodaje vnímám, jako to nejmenší, co jsem schopen pro naše terciáře udělat. Dělám to mizerně a hlava už nemá tolik nápadů, jako za mlada, abych to dělal lepší a poutavější. Ale vlastně nevím, jestli by bylo opravdu lepší ho dělat poutavější, provokativnější. Není to časopis, jsou to zprávy z rodiny a formování rodiny.  Zkrátka službička, kterou dělám, je to nejmenší a odpovídá mé líné povaze, takže za ni se spíš omlouvám, že je nedostatečná.

Jak vnímáš slovenský časopis Františkánská rodina?

Pokud jde o Františkánskou rodinu, tak myslím, že je to časopis dělaný profesionálně. Asi jako býval Poutník v Čechách, když ho dělala Olga Šotolová. Je výborně výtvarně zpracovaný a taky myslím, že se nebojí vybírat mezi příspěvky. Časopis má proto kompaktnější podobu. Má téma. My v Českých zemích jsme rádi, když někdo vůbec něco napíše, takže jsou tu vedle sebe příspěvky značně odlišné literární hodnoty. To je v rodině samozřejmě normální. Ale Slováci evidentně víc dbají na jistou základní úroveň.

Ve svém kraji jsi znám jako běžec, maratonec. Jak jsi k běhu přišel – tedy přiběhl..?

Jestli chceš slyšet o mém běhání… To je tak, že já jsem vlastně levej na všechny sporty. Běh je ale přirozený pohyb, který se na první pohled zdá, že nejde zkazit. Běhat jsem začal na vojně (pro mladé – komunistická povinná prezenční služba, kdy nepřítel byl od nás na západ a vojáky z povolání dělali v drtivé většině politicky spolehliví hlupáci, vojáci tzv. základní služby směli z kasáren jen na zvláštní povolení). Běh jako fyzická příprava byl povolen, a dokonce bylo možno v podstatě legálně vyběhnout do blízkého lesa a tam se cítit chvíli svobodně. V Rychnově jsem si pak našel trasu zhruba dvanáct kilometrů a zjistil jsem, že mi tahle volnost běhu sám kdesi v lese pořád vyhovuje, i když už nejsem zavřený v kasárnách. A tahle čirá radost z běhu mi zůstala, i když ten můj současný pohyb vpřed se už moc během nazývat nedá.

Už máš svůj věk a přesto běháš dál…

Po padesátce jsem došel k závěru, že dvanáct kilometrů je hodně a měl bych ty trasy zkrátit. A pak se mi dostal do ruky onen slavný bestseller Born to run, kde jsem se dočetl o osmdesátiletém indiánovi, který běžel v horách padesát mil, prostě proto, že prý mu nikdo neřekl, že to v jeho věku už není vhodné. Tak jsem se začal zajímat o delší trasy. Nejdřív půlmaraton. Zajímavý výkon, po jehož prvním absolvování jsem měl problém chodit. Pak jsem zkusil maraton a zjistil jsem, že to nejsou prostě dva půlmaratony, ale úplně jiný životní příběh. Nakonec jsem se odhodlal běhat ty opravdu dlouhé trasy, sto kilometrů a víc.

Co ti běh na dlouhé tratě dává?

A tam jsem našel ten svět, který jsem podvědomě hledal. Svět, kdy se ocitáte nejen mimo komfortní zónu, jak se dnes rádo moderně povídá. To je svět, kdy se najednou ocitnete, jak by řekl běžec, úplně v řiti. Nemůžete a nemáte možnost vzdát, není kam se uchýlit, prostě musíte pokračovat. A pak zjistíte, že každá krize jednou přejde a člověk vydrží mnohem víc, než si myslel. A v tomhle světě jsem se cítil Bohu nejblíž.

To mi připomíná zážitky mystiků… Setkávají se s Bohem jinde než v kostele.

Já jsem vlastně nikdy nebyl dobrý běžec. S dlouhými tratěmi jsem fakt začal poměrně dlouho po padesátce. Ani v mládí jsem nikdy nebyl v atletickém oddílu, takže jsem populární pojmy, jako běžecká abeceda, úseky, pyramida a podobné poznal až na stará kolena a nikdy jsem je reálně nezkoušel. Takže jsem běhal, jak mi nohy narostly, ale díky chuti do běhání jsem za závody projezdil půlku republiky a poznal kouty, kam bych se asi jinak nevypravil.

Být františkánem ve světě znamená být různými způsoby s lidmi v okolí..

 A díky svému stáří a nesportovní postavě jsem se stal i populární a získal spoustu kamarádů. Tolik tedy o mém běhání. Pro křesťany to asi není žádný vzor. Snad jen ten fakt, že Bůh je i tam, kde byste ho nehledali, v bolesti, zoufalství, krizi i beznaději. Ostatně myslím, že moje žena byla s Bohem v mnohem drsnějších podmínkách chemoterapie, proti nimž je ta nejhorší běžecká krize jen odpolední čajíček.

Mluvíš o nesportovní postavě- křivá záda?

Nikdy jsem je jako nemoc nevnímal. Já jsem totiž celý život ten nejzdravější člověk. Jediným mým, vlastně jen zdánlivým, problémem je Scheuermannova choroba. Je to věc, která je hodně vidět, ale mně nepůsobí skoro žádné problémy. Tahle záhadná choroba prý postihuje 20% hlavně chlapecké populace. Asi v menší míře, protože tak ohnutých lidí, jako jsem já, jsem mnoho nepotkal. Jenže mne záda bolely delší dobu naposledy asi v pětatřiceti, kdy jsme byli s dětmi u slavné léčitelky Patočkové v Semilech. Ta babča tehdy na mne koukla a říkala: Vás bolej záda. A já, byl jsem tam tehdy kvůli těm dětem, jsem odvětil: To nic není. To je trvalý. Doktoři to říkali. Ona mne hned sprdla: Jíte ovesný vločky? Přiznal jsem, že ne. Ona mi napsala takový recept, směs, které se později začalo říkat müsli. Žádný léky nebo bylinky. Ovesný vločky, med, ořechy, jablko a mlíko. Každý ráno pár lžiček a do čtrnácti dnů záda přestaly bolet a vlastně už nikdy nezačaly.

Takže jakápak nemoc. Mám pocit, že moje povídání není moc o Bohu a o věrnosti křesťana? Tak snad jen dodám, že ona paní Patočková chodila denně do kostela, vedle něhož bydlela. Od lidí nebrala peníze a pomáhala, i když nechápu, jak to dělala. Jednou jsme za ní byli s dcerou, která už pár dní zvracela i po lžičkách vody a doktoři nás poslali do nemocnice na umělou výživu. Patočková se na ni podívala a řekla: „Nebojte se. Ta bude v pořádku. Dejte jí něco, co jí chutná.“ Odvezli jsme dceru domů, dali jí tehdy oblíbený termix, ona ho snědla a byla zdravá.

Co bys vzkázal na závěr , těm co se někdy bojí zapojit se do politiky?

A možná snad na závěr zajímavé zkušenosti z politického života. I v lokální politice jsou situace, kdy nervy pochodují, jde o hodně veřejných peněz, často se vás snaží potopit i političtí spojenci. Párkrát se mi stalo, že jsem měl problémy se spaním a klepal jsem se strachy, co bude. Vždycky jsem zkusil tu modlitbu tenkrát z dětství z lesa. Prosil jsem, ať mne z toho vyvede. Jen jsem už nesliboval, že v Něj uvěřím. A On mne z toho vždycky nějak vyvedl. Před jednáním zastupitelstva jsem si zvykl prosit anděla strážného, ať se domluví s anděly ostatních zastupitelů, aby jednání bylo klidné. Když jsem na tu prosbu zapomněl, pohádali jsme se a nic kloudného jsme nerozhodli. Ale když jsem nezapomněl, šlo všechno jako po másle. Neomylně! Fakt!

Františkovo vyprávění mě dojalo. Narodili jsme se ve stejném roce. Ke Kristu nás oba přivedli naše babičky. Skoro se neznáme, ale jsme spojeni prožíváním života ve stejné generaci. Oba jsme si vědomi toho, že každý jsme jen malou kapkou v moři lidí a andělů. Mám Františka  rád i přesto, že se nevídáme. Myslím, že takto jsme všichni nějak propojeni.

Manželé Šenkýřovi

Možná jej někteří znáte. Žije s manželkou ve městě Žďár nad Sázavou uprostřed Čech. Jirka je v řádu 24 let. Sloužil v sekulárním řádu už v první prozatimní národní radě spolu s Františkem Reichlem a to jako zástupce ministra a později v roce 2010-2015  jako formátor a potom jako ministr. Při revoluci 1989 se angažoval v OF a od konce roku 1990 je členem KDU – ČSL. V letech 1990 – 1996 byl místostarostou Žďáru nad Sázavou, poté šest roků senátorem Senátu Parlamentu ČR. Mezi roky 2003 -2015 jsem působil v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Můžete jej znát z TV Noe nebo z pracovní komise biskupské konference. Dodávám ještě informace z knihy Kronika řádu – 100 let: Připravil první statut SFŘ v ČR, schválené v roce 1996, byl hlavním spolutvůrcem pastračního listu čs. Biskupů Pokoj a dobro (1999) o sociální problematice v současné době. Byl prvním redaktorem Zpravodaje národní rady a dodnes do něj přispívá.

Jiří má celý život obětavou podporu své manželky. Proto se ptám na její curiculum vitae:

Marie: Narodila jsem se v roce 1953. V Brně jsem vystudovala lékařskou fakultu, obor stomatologie. Jako zubní lékařka jsem pracovala 30 let, většinou na zkrácený úvazek. Do práce jsem chodila i od úplně malých dětí, ale do jeslí jsme děti nedávali. Manžel chodil na odpolední směny, občas hlídaly babičky. V letech 1978 – 1982 jsme postavili rodinný dům. Toto období bylo velmi náročné, ale byli jsme mladí. Vychovali jsme spolu pěti dětí a radujeme se ze  třinácti vnoučat

Jiří tebe chrakterizuje mnoho zájmů. Abych tě nezazěžoval vzpomínáním přečtu ti jak tě charakterizovali v rozhovoru pro pracovní skupinu pro sociální otázky při české biskupské konfernci v roce 2020:

Jiří jste mužem mnoha zájmů, teoretických i praktických. Vystudoval jste elektrofakultu, obor technická kybernetika, pracoval jste v tomto oboru ve Žďárských strojírnách a slévárnách. Za komunismu jste sledoval teologickou literaturu, dr. Zvěřina u Vás pořádal teologický seminář. Pak přišla revoluce a všechno se změnilo. Odešel jste z fabriky do veřejné správy a posléze do vysoké politiky. Stal jste se senátorem Parlamentu ČR. Působil jste v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jste praktickým ekologem: postavil jste několik rybníků, pečujete o kousek krajiny na Vysočině, chováte včely. Neodbytně a v různých záležitostech oslovujete výše postavené osoby, píšete představitelům církevní hierarchie, poukazujete na problémy, domáháte se řešení. Nedávno jste vystudoval na Institutu Jana Pavla II. nauku o rodině.

Čím jste podle Vás především?

Především jsem manželem, otcem pěti dětí a dědečkem třinácti vnoučat. Od okamžiku, kdy jsem ve strojírnách vedl generální stávku a až do odchodu do důchodu to manželka neměla se mnou snadné. Politika znamená, že člověk prostě není doma. S manželkou jsme členy Sekulárního františkánského řádu, což znamená (řečeno slovy naší Řehole) přecházet od evangelia k životu a od života k evangeliu. Považuji se za odcházejícího politika, který sem tam někde promluví a něco napíše. A jak už jste se zmínila, jsem ekolog, který se trápí otázkami okolo klimatické změny. Kácím kůrovcem napadený les, sázím nové stromky, zkouším jiné využití drenáží, chytám včelí roje. (rozhovor vedla Lucie Kolářová – https://www.socialninauka.cz/archiv/archiv-rozhovoru/archiv-rozhovoru-2020/pochopit-ze-nam-jde-o-vztahy-jiri-senkyr)

Nyní otázky k vám oboum, abychom poznali i vaše rodové zázemí:

V jakých rodinách jste vyrůstali?

Marie: Dětství jsem prožila v malé vesnici na Vysočině. Moji rodiče, jako jedni z mála, nevstoupili do JZD. Museli kvůli tomu snášet útrapy, ale snášeli je statečně a s humorem. Na poli jsme pracovali každý všední den, a tak jsem od malička byla v krásné přírodě, na poli nebo v našem lese. Se svými čtyřmi sourozenci jsem prožila pěkné dětství. Ve škole v naší třídě chodili do náboženství skoro všichni. Do Pionýra jsem nechodila jen já, což vadilo soudružce učitelce, ale mně ne.

Jiří: Byli jsme tradiční katolická rodina. Vyrůstal jsem na okraji Brna ve farnosti Tuřany. Druhým mým „domovem“ byl Bohdalov, kde byl můj strýc Vlastimil Šenkýř farářem (v letech 1953 – 1986). Jezdil jsem tam od dětství. Duší fary byla „teta Marie“, farní hospodyně, sestřenice mojí maminky. Farou prošly ročně desítky lidí z celého Československa. Tam někde jsou kořeny mojí náboženské výchovy.

Byl někdo v rodině františkánským terciářem?

Jiří: Členem Třetího řádu sv. Františka nikdo z blízké rodiny nebyl. Tradovalo se, že moje praprateta byla členkou Třetího řádu, byla svobodná, pracovala jako dělnice a bydlela v nějakém brněnském klášteře. Celý život šetřila na pouť do Svaté země, kterou uskutečnila v roce 1910 s brněnskou diecézí. Ještě jsem věděl, že můj prastrýc jezdil každoročně k brněnským kapucínům na Porciunkuli.

Marie: Členem Třetího řádu sv. Františka byl můj strýc Josef Mokrý, farář v Ronově nad Doubravou. To jsem se dozvěděla až po revoluci. To už byl starý, ale ještě se zapojil do obnovy řádu.

Proč jste se rozhodli vstoupit do SFŘ?

Jiří: Jeden žďárský kamarád mi v roce 1987 nechal opsat Řeholi SFŘ. Řehole mne oslovila, znal jsem ji nazpaměť. Zářila v ní věta: „ze života k evangeliu a od evangelia k životu“. Když jsem projevil vážný zájem o řád, kamarád mi zprostředkoval kontakt na o. Metoděje Sládka OFMCap., který se mne ujal a připravil na vstup do SFŘ. Přijat jsem byl v létě 1990.

Marie: V mládí mne oslovil chvalozpěv sv. Františka na stvoření a také kniha F. Jammes: Román zajíce. Celý život žijeme v přirozené skromnosti, jídlem neplýtváme. Vždyť papež František říká, že kdo vyhazuje jídlo, krade ho ze stolu hladovějících. Kupujeme jen to nejpotřebnější (až na ty knihy). Po revoluci jsem podle možností občas chodila do našeho žďárského společenství SFŘ. Pravidelně k nám dojížděl br. Česlav Křížala OFM. Velmi si přál, abych se stala členkou. V té době jsem ale nechtěla brát na sebe další závazek. Starší členové postupně zemřeli a toto společenství zaniklo. Do řádu jsem vstoupila v roce 2015 do společenství v Jihlavě. Museli jsme však vysvětlovat dětem, proč nejezdíme raději za vnoučaty.

V čem byl pro tebe důležitý vzdělávací Františkánský institut?

Institut františkánských studií (IFS) nabízí formaci bratřím a sestrám všech františkánských řádů a kongregací, členům Sekulárního františkánského řádu, ale i všem křesťanům, kteří mají hluboký zájem o tuto spiritualitu… Poslání IFS spočívá tedy v tom, abychom pomohli našim posluchačům poznat krásu a hloubku františkánské spirituality, aby duch sv. Františka z Assisi přinášel pokoj a dobro celé Církvi i všem lidem dobré vůle. V současné době pomalu končí svojí mnohaletou činnost.

Po celý život jsem měl možnost studovat soukromě teologii a byl v kontaktu s významnými osobnostmi církve (biskupové Stanislav Krátký, Josef  Hinterholzl, kněží Josef Zvěřina, Ladislav Kubíček, Pavel Kupka, manželé Lenczovi z Bratislavy a další). Františkánský institut mi umožnil trochu systematicky si vzdělání uspořádat. Velkým přínosem byly pro mě přednášky Ctirada Václava Pospíšila o trinitární teologii. To mne přivedlo k hlubšímu chápání manželství. Teď prožívám skutečnost, že manželství je nejvěrnějším obrazem Boží Trojice, mnohem větším než všechny traktáty, obrazy a sochy v našich kostelích. Po Františkánském institutu jsem měl možnost studovat na Institutu Jana Pavla II tříletý kurz o manželství a rodině.

Marie: Na institut do Prahy jsem nejezdila, protože mě potřebovaly děti a vnoučata. O to s větší radostí jsme s manželem jezdili na studia o manželství a rodině na Vranov u Brna.

Jak vidíte další budoucnost řádu?

Jiří: Dlouholetý tahoun řádu, František Reichel, říkával, že řád u nás vymře. Hádal jsem se s ním, že to tak nebude… Znamená to poslechnout rozhodnutí generální kapituly z roku 2008 konané v Budapešti, abychom vyšli ze zákristií. Ježíš vyzýval své učedníky, aby četli znamení doby. Od té doby je tato výzva stále opakována „a nic“. Papež František připomíná, že „neprožíváme epochu změn, ale změnu epochy“. Staleté pojetí křesťanství odráží pohanské náboženství: když budeme sloužit bůžkům, ti nás odmění. Též židé se snažili plnit Zákon. Ježíš přišel tuto mentalitu změnit. Učí nás, že Bůh je milosrdný Otec, který nás miluje jako první. Bůh nás posílá sloužit lidem kolem nás. Nejsilněji to vyjadřuje pětadvacátá Matoušova kapitola: „měl jsem hlad, měl jsem žízeň,…“.

Toto poslání vyjadřuje slovo „sekulární“. „Sekularita není synonymem pro světskost, ale je rozměrem církve, která je povolána sloužit a svědčit o Božím království v tomto světě“ (řekl papež František 11. ledna 2024). Mnozí naši členové nechtějí být „sekulární“, ale „jako řeholníci“. Možná je tak i někteří duchovní asistenti vedou…

Je zvláštní, že obdivovatelé sv. Františka přehlédli, že jej sv. Jan Pavel II prohlásil za patrona ekologů. Svět je zasažen klimatickou krizí, všude se hromadí odpady a jedovaté látky zamořují prostředí, vymírají tisíce rostlinných a živočišných druhů, svět je na pokraji války. Ale o františkánech není slyšet, že by jim to vadilo a že by se angažovali v záchraně Planety.

Marie: Nyní jsme členy společenství Brno – kapucíni.  Zdá se, že tam probíhá obnova řádu. Novými členy jsou mladí manželé a hlásí se další zájemci. Nám společenství pomáhá tím, že umožňuje online přístup.

Co byste nám řekli k nemoci, se kterou v posledních letech žijete?

Jiří: Na podzim 2020 mně diagnostikovali mnohočetný myelom. Nemoc spočívá v tom, že nemocné bílé krvinky produkují paraprotein, který poškozuje kosti, zejména obratle a žebra. V breviáři čteme z proroka Habakuka: „kostižer mi vniká do kostí“. Od roku 2000 se daří prodlužovat život nemocných, nyní se uvádí střední doba dožití osm let. V prvním období nemoci jsem se musel vypořádat se skutečností, že zemřu. Zemře každý, ale zdravý člověk to neřeší. Já už vím, že můj život je ohraničen. Kulturní křesťanství umí krásně mluvit o nebi, pekle, očistci i smrti, ale mně to nepomáhá. Dopracoval jsem se ke třem slovům: tajemství, Boží milosrdenství a vzkříšení.

Marie: Manžel snáší náročnou léčbu statečně, optimismus jej neopustil. Já mám také zdravotní problémy, ale zatím nepotřebujeme cizí pomoc.

Jak vnímáte synodalitu v církvi?

Jiří: Tragické rozdělení církve na církev učící (klérus) a naslouchající (laici) se proměnilo na církev vládnoucí a církev ovládaných. A tak se zrušila rovnost pokřtěných a svoboda Božích dětí. Ježíš měl podobné rozdělení ve své době: zákoníci a farizeové měli vládu nad lidem. A to byl důvod, proč se Ježíš vůči nim tak tvrdě vymezoval. V křesťanství je každý pokřtěný nositelem Ducha svatého a má do společenství přinášet jeho dary. A synodální setkání má sloužit, aby se Duch svatý projevil.

Marie: V naší farnosti jsme se zúčastnili synodálních setkání online. Za což jsme vděční. Lidí v podobných situacích je mnoho a bylo by dobře, kdyby jim to bylo také umožněno.

Jaké postavení by měla mít žena ve společnosti a v církvi?

Jiří: V Ježíšově době neměla žena prakticky žádná práva. Na mnoha místech evangelia najdeme příklady, jak se Ježíš snažil tento přístup změnit. Jistě to byl také jeden důvod, proč se jej snažili vedoucí národa odstranit. Zdá se, že první křesťanská století držela tuto Ježíšovu linii. Po roce 313, kdy se křesťanství propojilo s císařským státem, vše se vracelo do starých „nekřesťanských“ kolejí. Nechápu, jak bylo možné, že velcí teologové utvrzovali ve svém učení nižší postavení ženy ve společnosti a v církvi. A to až do Druhého vatikánského koncilu. Jako by si tito pánové nevšimli Ježíšova postoje k ženám. Když se podíváme na pověření Marie z Magdaly „jít k bratřím hlásat Kristovo vzkříšení“, je to „jako přes kopírák“ pověření Petrovi „pást ovce“. Z Petrova pověření se vyvinul obrovský úřad, Mariino pověření zaniklo. Dalo by se nějak obnovit? Co kdyby sekulární františkáni na začátku svých setkání pověřili některou sestru, aby promluvila o Ježíšově vzkříšení…

Marie: Osobně se snažím dělat to, co považuji za nejdůležitější.

Pro FR redigoval Leden – únor 2024 Luboš Kolafa

úvodní poznámkyk rozhovoru s Lubomírem Mlčochem

Prof. Ing. Lubomír Mlčoch CSc. OFS (*13. 5. 1944 v Troubkách u Přerova) po maturitě na Dvanáctileté střední škole v Přerově vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze (1962 – 1967).  Je českým ekonomem a byl profesorem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, reprezentoval institucionální ekonomii, jako člen katolické církve se angažuje i ve prospěch křesťanské sociální etiky. 13. srpna 2008 jej papež Benedikt XVI. jmenoval členem Papežské akademie společenských věd. Tuto službu ukončil před deseti lety. V devadesátých letech 20. století byl spoluautorem dokumentu Pokoj a dobro, který byl jedním z plodů desetiletého období obnovy církve. Lubomír Mlčoch je generačně spojen s Václavem Klausem a Milošem Zemanem, s nimiž se profesně setkával před sametovou revolucí. V letech 1997–2003 byl po dvě funkční období třetím děkanem FSV UK. Do SFŘ vstoupil v roce 1987.

(pramen: cs.wikipedie)

Poznámka o tvé konverzi

Vyrůstal jsi v málo aktivní křesťanské rodině a od víry jsi odpadl v době dospívání, stejně jako mnoho mladých v tehdejší době. Konverze k Bohu začala až ve tvých 38 letech a jak to bývá bylo to v čase osobní krize.

Byl jsi rozvedený, vyloučený ze Strany nemohl jsi pokračovat ve vysněné akademické dráze na Fakultě. Začal ses navracet k Bohu. A to mělo vliv i na obnovu tvého manželství?

Ano. Paradoxně občanský rozvod následoval až po mém návratu do církve, a paradoxně až poté, kdy můj občanský sňatek byl na mou žádost zpětně církevně uznán. Po 6 letech odloučení jsme měli s mou ženou „reprízu“ občanského sňatku.

Jedna rodina přátel ti chtěla pomoct, a tak tě nasměrovali do františkánského řádu. Ke vstupu jsi se začal připravovat v roce 1987 a profesní sliby jsi skládal v prosinci 1988.

(pramen úvodních informací a citace: Z rozhovoru Lenky Fojtíkové pro knihu Kronika sta let, Kronika Sekulárního františkánského řádu posledních sto let )

Jak hodnotíš ekonomii a sociální strukturu současnosti u nás nebo ve světě?

V době mé přípravy na profesní slib v SFŘ jsem se mohl vrátit na akademickou půdu a k teoretické ekonomii; současně (květen 1988) jsem od bratra Míly Müllera dostal k přečtení samizdat vzpomínek na JUDr.Františka Noska, křesťanského politika a národohospodáře první čsl.republiky a člena 3.řádu sv.Františka. To přispělo k mému kritickému uvažování o hlavním proudu moderní ekonomie a probudilo můj zájem o studium sociálního učení katolické církve. 10 let naší ekonomické a společenské transformace bylo předmětem hodnocení už z této perspektivy v týmu který jsem vedl (pastýřský list „Pokoj a dobro“ vydala ČBK k 17.listopadu 2000). Poté jsem i ve vlastní tvorbě věnoval pozornost těm problémům, které v nemocech naší doby hrají klíčovou roli; vypovídají o tom názvy mých knížek (Ekonomie důvěry a společného dobra, Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot). Naše společnost trpí pokračující individualizací člověka, soustředěného na sebe sama a jen na svůj osobní zájem; to podlamuje důvěru nejen na trhu a ve veřejné sféře, ale i vztahy mezi těmi nejbližšími, rodina je tak tou nejvážnější obětí společnosti sváděné k sobectví a materiálnímu blahobytu. Tato cesta je současně draze zaplacena poškozováním životního prostředí. Na Fakultě jsem inicioval studentskou soutěž o nejlepší bakalářské, magisterské a doktorandské práce na téma souvislostí lidských hodnot, životního prostředí a ekonomického rozvoje. „Cena Josefa Vavrouška“ je nazvána podle posledního federálního ministra životního prostředí a mého přítele; je znám i na Slovensku, a to nejen pro jeho tragickou smrt pod lavinou v Západních Tatrách – Roháčích. Cena za vic než čtvrtstoletí překročila fakultní i univerzitní hranice a upoutala zájem víc než šesti set studentkých prací (v Karolinu vyšly už dvě přehledové práce o oceněných pracích (Ekonomie, ekologie, eudaimonia). V poslední době mne už jako institucionálního ekonoma nejvíce trápí otázky ekonomie válečného hospodářství, která „válcuje“ mírovou spolupráci v planetárním měřítku. Jde opět o krizi důvěry.                  

Papež František usiluje o zduchovnění lidstva a věří, že se to pak projeví i v ekonomice a sociální úrovni života lidí. Jaký je tvůj názor?

Tato vize současného papeže připománá již dřívější „civilizaci lásky“ o níž mluvili Pavel VI. a sv. Jan Pavel II., oba mimochodem právě vždy v souvislosti s mírem ve světě. Zmíněný Josef Vavroušek si vysloužil přezdívku „Vavroušek z Assisi“, ačkoliv jak sám s lítostí vyznával, nebyl mu dán dar víry. A to proto, že – on nevěrec-  jako podmínku udržitelnosti přírody a života viděl změnu v lidských hodnotách, a to směrem k dobrovolné skromnosti. Náš otec Benedikt OFM v jedné ze svých besed ke svým 100.letým narozeninám také použil termín „zduchovnění lidstva“- jako jedinou možnost na civilizační křižovatce, před kterou lidstvo stojí, nemá-li zmařit sebe samo a život vůbec. Pomnožné slovo „lidstvo“ je však spojeno s rizikem nedorozumění: ke „zduchovnění“ je volán každý jednotlivý člověk, každý z nás, žádná diktatura světovlády jakékoliv barvy – ani té „zelené“ – lidstvo nezachrání. Papež František jako jezuita jen překvapuje tím, že ke zduchovnění lidstva stále připomíná vzor a příklad našeho Otce sv.Františka. Chudoba a radost je v civilizaci hmotného blahobytu odstrkovanou Popelkou, jednou z podob „bláznovství pro Krista“. Není na nás, abychom prorokovali jaká je šance na zduchovnění lidstva- to „hoďme na Pána“. Papež František např. v Laudato si´ ukazuje, že ten, kdo se za pomoci „shůry“ snaží o život v souladu s Božím řádem, v tom nachází své štěstí a smysl života. Láska je jedinou hodnotou, která dává našemu životu smysl. To nám při svých 102. narozeninách připomíná otec Benedikt; a zdůrazňuje, že i ten nejmenší skutek lásky je s to v Božím pohledu „rozechvět vesmír.“

 Církev žije v přítomném světě a ten se snaží dle svých možností ovlivnit. Jaká by měla být její role v ekonomice?  

Sociální encykliky poskytují principy, rady a světlo i pro chování člověka ve světě hospodářství. Ovšem jednotlivý křesťan  jako „člověk ekonomický“ to nemá snadné v hospodářství ovládaném jednostranným zájmem o penežní zisk, a to ani jako spotřebitel, či zaměstnanec natož podnikatel. Ale vždy jistá svoboda volby existuje jak ve spotřebitelském chování motivovaném dobrovolnou skromností a prostotou, tak ve volbě profese a zaměstnání, která nečiní z člověka zajatce času a kariéry. A v podnikání spočívají „stupně volnosti“ v orientaci na eticky přijatelé sektory ekonomiky, investování a rozhodování o podpoře charitativních projektů využívající i daňově odpočitatelných položek. A příklady takového velkorysého podnikání již existují. Zvláštní zájem poutá encyklika Laudato si´ u mladé generace, která nejvíce vnímá ohrožení životního prostředí a zdraví svého i svých dětí.

Zvláštní část role církve v ekonomice je tam, kde po církevních restitucích církev sama- farnosti, biskupství, řády- hospodaří jako vlastník, a církev tak přebírá odpovědnost nejen za kostely a církevní památky- kde se bez finanční pomoci státu a dokonce i nadstátních institucí neobejde- ale i za moudrou správu polí, lesů a peněžních zdrojů. V církevních lesích už lze zaznamenat pozitivní změny v tomto směru. V biskupství Hradeckém se dostalo manažerského ocenění řediteli lesů Ing.Starému, který jako trvalý jáhen spolupracuje i s tamním MBS na již zažité tradici osvětové Františkánské lesní stezky. V Olomoucké arcidiecézi mne zaujal projekt zaměstnávání a pastorace propuštěných vězňů v církevních lesích. Práce a modlitba jako cesta začlenění těchto lidí do společnosti. Pronajímání církevních pozemků akciovým společnostem je vážným a složitějším problémem: ekologické hospodaření na pronajaté půdě je jen obtížně vymahatelné. A vlastní hospodaření v režii farností či biskupství je zatím jen výzvou do budoucna. To ekologické hospodaření individuálních farmářů- křesťanů má již jisté pozorovatelné výsledky, jako dosvědčuje i naše rodina Melcherova z MBS Sušice.  

   Biskup František Radkovský razil termín „ekonomická pastorace“ jejímž cílem je výchova a vedení všech církevních „duší“ k pocitu odpovědnosti za svou církev, za její budoucnost, a v tom i za její ekonomický život. Tady nás ještě pořád čeká velký úkol, má-li se církev postavit na své vlastní nohy. Laikům je třeba dát důvěru, a na laicích bude, aby ji nezklamali. V údržbě a opravách kostelů se již mnohde osvědčila i důvěra vložená do zastupitelů veřejné správy, městských i vesnických zastupitelstev. Odvaha  „vydat se do rukou pohanům“ se může vrátit překvapivým způsobem: jako první krok k novému začátku, jako otevření cestičky k nové evangelizaci.             

Ve svém akademickém prostředí jsi měl možnost oslovit mnoho mladých lidí. Co bylo ústřední linií tvého učení pro mladé?

Díky zkušenosti z praxe podnikové ekonomiky jsem výuku stavěl na realitě, věda má sloužit životu ne se uzavírat do věže ze slonoviny. A poznání reality má mít podobu kritické reflexe; nejprve je třeba „nalít si čistého vína“, teprve pak je možno hledat recepty k nápravě. Přednášel jsem bez použití moderních IT metod, a zkoušel také „postaru“: na základě napsané eseje na dané téma, a při ústní zkoušce. Tak jsem mohl s každým studentem nějakou dobu mluvit „z očí do očí“ a „od srdce k srdci“, s respektem k jeho předložené práci i ústní argumentaci. Jako děkanovi mi pak byla dána možnost oslovit celé ročníky jednotlivých studijních oborů při promocích a imatrikulacích. Slavnostní ceremoniál jsem využil k jakési první a poslední přednášce na fakultě. Sborník „Moc slova“ pak vydalo Karolinum, a ta moc se neopírala jen o slovo společenských věd, ale i o Slovo víry. Vycházel jsem svobodně ze své víry v náboženském slova smyslu. Moje milá žena ty proslovy pročítala předem, a měla cennou radu: nezapomeň, že nejsi na teologické fakultě. A tak jsem se snažil o takovou formu vyjádření, která by měla šanci oslovit i tu nevěřící většinu mladých. Promoce se natáčely i na video kazety. A tak doufám, že z těch několika tisíc oslovených mladých lidí se našli i tací co měli i uši k slyšení – v těch pro ně slavnostních chvílích. Má poslední promluva k doktorandům několika oborů se už do sborníku nedostala; byla symbolickou tečkou za touto mou životní příležitostí („Jen jeden je Mistr“).

Během působení v SFŘ jsi se ujal sestavení pramenů ohledně terciáře Dr.Františka Noska, politika a ekonoma o kterém jsi se už zmínil. Co se od Dr.Noska můžeme naučit dnes?

Jako patrony v SFŘ máme svatého krále Ludvíka a svatou šlechtičnu Alžbětu; za těch 8 století od života sv.Františka i v celé františkánské rodině většina z těch více než pěti set kanonizovaných bratří a sester žila ve společenském uspořádání nám už velice vzdáleném. To ovšem neubírá nic na svatosti jejich života jako příkladu pro nás. Bratr František Nosek však již v době velicé blízké té naší: podílel se sice rovněž na moci politické, ale v republice a parlamentní demokracii, a moci hospodářské, ale za převažující vlády zhodnocování kapitálu.  A tak příklad jeho růstu víry v přecházení od evangelia k životu a od života k evangeliu má či může mít pro nás sílu větší instruktivnosti. Jak již jsem se zmínil, tak mně pomohlo v mém osobním profesionálním i rodinném životě studium odkazu bratra Noska. Dnešní svět spoléhá na lidský rozum, na vědu a techniku; sociální učení církve ze kterého Dr.Nosek vycházel jako poslanec i ministr, jako člen správních rad hospodářských družstev i lidových záložen, je založeno na moudrosti zjevené člověku Bohem. Vědu a techniku své doby studoval s velkou poctivostí, ale měl vůči ní potřebný nadhled i odstup: Boha je třeba poslouchat víc než lidi. V tom je také vysvětlení „záhady“ kterou i část věřících viděla v tom, že katolík a nota bene františkán Nosek, se věnuje práci s penězi. Náš bratr František Lev však byl věrný postoji našeho svatého zakladatele k penězům: pro něho osobně neznamenaly nic víc než prach po němž nohama šlapeme; zato v penězích podřízených službě bližním viděl mocný nástroj. Jako náš první světec Prokop podle legend „oral s čertem“, tak Dr.Nosek předvedl svým životem, že peníze mají a mohou v posledku sloužit duchovnímu řádu, tomu, aby Království Boží bylo o něco víc mezi námi. Svatost života každého jeho všedního dne byla ovšem samozřejmou a nezbytnou podmínkou. K této jeho životní filosofii přirozeně patřilo i to, že k takovému postoji se člověk nerodí, ale musí být veden a vychováván, a to od mládí, dokonce od nejranějšího dětství v rodině. Náš nezapomenutelný psycholog rodiny a křesťan prof.Zdeněk Matějček psal a přednášel o „výchově proti sobectví“. Naše doba přímo volá o pomoc vzoru Noskova františkánství v tomto duchu .                  

Dr.Nosek se snažil oslovovat mladé lidi. Jaká byla jeho metoda?

Náš bratr v 3.řádu František Lev už jako gymnazista v Chrudimi získával jakousi vůdčí roli mezi svými vrstevníky: nejen prospěchem, ale také pro-sociálním jednáním. Během studia na Pravnické fakultě Univerzity Karlovy byl u zakládání České ligy akademické, spolku katolických studentů. Tehdy už četl sociální encykliku papeže Lva XIII. (snad proto také řeholní jméno Lev) a tak v časopise spolku vedl rubriku „sociální hlídka“. Nebyl ale jen „teoretik“, navrhl a uvedl v život fond na podporu studia chudých studentů; ti měli po skončení studia a získání placeného zaměstnání splácet stipendia která dostali a z nich se mohla finacovat pomoc další generaci nemajetných studentů (obávám se, že myšlenka je dnes opět aktuální- už jen bydlení v Praze či Brně je pro řadu mladých problémem). Potom se jako finanční komisař při svém zaměstnání věnoval studiu a stážím v cizině se záměrem stát se profesorem a učit mladé právo a národní hospodářství jinak: s ohledem na učení církve. Když byl potom po válce vyzván ke vstupu do politiky, byl perfektně připraven odborně, ale i svým postojem k mladým. Okamžitě začal přispívat do časopisu Sdružení katolické mládeže „Dorost“ svými odbornými lekcemi, i články s duchovní tématikou, svými „exerciciemi“. Časopis odebíralo 9 tisíc mladých, především na venkově, a Františka Noska znali nejen „z tisku“, ale i s nesčetných přednášek po městech a vesnicích českých. Překvapivé je to, že on- žijící v městech kde jeho otec „respicient finanční stráže“ sloužil- od narození až po maturitu, a poté od studia práv v Praze-Karlíně až do své smrti- tedy vysloveně „městský člověk“ – si dokázal získat lásku mladých mužů a žen venkova. Tím, že se věnoval zakládání a řízení lidových záložen a hospodářských družstev, tedy institucím pomáhajícím pracovat a živit se ve společnosti už tehdy ovládané mocí peněz, a přitom žít podle evangelia. Mnozí byli osloveni i jen jeho jednou jedinou přednáškou, na kterou přišli, jeho opavdovostí života, jeho jednotou slov a skutků. Přitom prý rozdal za těch 15 let (1920-35) odhadem 100 tisíc knih mladým, a jedna každá taková kniha byla pro tyto jeho nadšené posluchače památkou na celý život. Mladí na lásku odpovídali láskou.

Poslední tři roky jsi sloužil jako člen NR SFŘ v ČR. Jaké jsou tvé dojmy? Národní rada hledá cesty jak oživit naše františkánské laické působení. Co vidíš jako důležité?

Je to pro mne cenná životní zkušenost, intenzivnější tříletá spolupráce v Národní radě mne ovlivnila možná víc než předtím 30 let v MBS. Když se sejde 10-12 bratří a sester rozdílných povah, profesí, věku, zkušeností i představ jak nejlépe sloužit MBS, dochází k procesu vzjemného poznávání, ale také „obrušování“: ale tak je tomu na cestě víry životem, a bez i bolestného zraňování nedojde nikdo k hlubšímu poznání sebe sama. A nakonec si člověk uvědomí s vděčností: díky Bohu za tyto zkoušky! A díky za tu příležitost sblížit se s tak skvělými lidmi! Nezapomínám ani na naše duchovní asistenty, zvláště s minortou Kryštofem Skibinskim jsem se velice sblížil a spřátelil- ať mu Pán žehná i po návratu do rodné vlasti!

K té obohacující zkušenosti patří i „patronát“ nad čtyřmi MBS, které mi byly svěřeny. Přerov jako mé dávné gymnaziální město jsem si vybral sám, a objevil tam dokonce sestru Pavlu z mé rodné obce. MBS Praha Krč je kolem dřevěného kostelíku sv.Františka, který je pro mne spojen s mými začátky v řádu a nezapomenutelným františkánem otcem Aloisem Mocem OFM. Také s většinou bratří a sester v MBS Černošice se znám ještě z dob před rozdělením společenství Praha-Jih a s manžely Svobodovými dokonce ještě z našeho společného noviciátu. U sv.Josefa na Nám.Republiky jsem před lety hledal duchovní pomoc k obnově mého manželství a sv.Juda „Tadeášek“ byl jistě jedním z přímluvců že se nepravděpodobné zdařilo!

V minulých dvou letech jsi nabídl svou službu „průvodce“slovenským přátelům, kteří přijížějí na naši Mariánskou pouť Prahou. Jakou máš zkušenost z těchto návštěv?

Nejsem rodilý Pražák, ale v Praze jsem žil půl století, a tak když sestra Monika požádala o doprovázení během pátečního pobytu před vlastní poutí, nabídl jsem se; jako penzista jsem volný i v pracovní den. Loni měli slovenští přátelé konkrétní přání: návštěvu Anežského kláštera. Naše sv.Anežka Česká byla sestřenicí sv.Alžběty Uherské, a v životě své jen o málo starší a předčasně zemřelé starší příbuzné sehrála důležitou roli, když ve svých 15 letech zachránila život Konrádu z Marburku ,duchovnímu rádci své sestřenice. A to proti intrikám vlastního otce. Takže Anežka byla po své matce také „uherská“, a pokud by se dalo mluvit o jakýchsi „rodových genech svatosti“ tak by se patřilo hledat je spíše z této strany. Loni jsme pak navšívili ještě blízký kostel sv.Jakuba a klášter minoritů; tam náš milý Kryštof Skibinski projevil svou úžasnou připravenost ke službě: nabídl „mimo program“ svátost smíření a několik slovenských poutníků ji také využilo. Letos jsem pozval slovenské hosty do Botanické zahrady v Tróji, kde se nachází mezi vinicemi kaple sv.Kláry; tam jsme se modlili radostný růženec: byl právě svátek Navštívení Panny Marie. A tak jsme ještě odpoledne byli na mši svaté v kostele Panny Marie Královny Míru na Lhotce. Modlitba za mír tak aktuální a potřebná byla rámována Křížovou cestou akademického malíře Karla Stádníka; její duchovní originalita – nesení Kristova kříže na Církvi-Těle Kristově- lidskými dějinami upoutala zájem i v podobě právě vydané publikace s komentářem k tomuto dílu. Slovenští přátelé tak mohli doplnit svou představu o umění Karla Stádníka- když rok předtím je bratr Pepa Lacman v nedělním programu v katedrále sv.Víta vedl i k jeho sousoší sv.Anežky.

Za ty dva roky mám už mezi slovenskými hosty řadu přátel; i když při mé již děravé paměti ne třeba podle jména, ale podle tváře se k nim a oni ke mně navzájem srdečně hlásíme. Přijde mi, jakobychom se už znali celá léta. A těším se na příští rok, své průvodcovství jsem už přislíbil; ovšem s dovětkem mému věku příslušejícím: dá-li Pánbůh.                                    

Na otázky Luboše Kolafy odpovídal Bratr Irenej, Kostelec nad Černými lesy, srpen 2024   

Seznámím s rodinou Melcherových a její cestou s Pánem Božím královstvím. Začnu majiteli farmy.

Miroslav Melchera ml.

Pověz mi něco o sobě…

Jmenuji se Miroslav Melcher ml. Je mi 42 let. Bydlíme s rodinou na farmě v Červených dvorcích č.p. 11. Červené dvorce jsou osadou v blízkosti města Sušice, v údolí řeky Otavy a stoupají ve stráni hory Svatobor. Ve  Dvorcích bydleli v malé chalupě od roku 1952 náš děda s babičkou. Já a můj bratr Radek jsme bydleli  s rodiči ve městě Sušice a k babičce jsme jezdili na prázdniny. Později zde bydleli a bydlí i moje rodiče. Ze Sušice pochází i moje milovaná žena Kateřina. Je matkou našich sedmi dětí, Provozujeme domácí sýrárnu v jejímž erbu je františkánské Tau, protože jsme terciáři sv.Františka z Assisi

Podnikáte v soukromém zemědělství. Jak to vlastně funguje?

Sýrárna

Hospodaříme na farmě se svojí manželkou a dětmi a zapojeni jsou aktivně i naše rodiče z obou stran můj bratr Radek a další přátelé.  Sýry vyrábíme z čerstvého bio mléka od našich kraviček, které se pasou na úpatí hory Svatobor. Nekrmíme je ani senáží ani siláží, pouze senem a pastvou z horských šumavských lučin. Sýry vyrábíme ručně, podle vlastní receptury a „ s přidanou hodnotu františkánského pokoje a dobra“ přímo na naší farmě. Jsme křesťanská rodina a veškerý náš život je založený na katolické víře a úctě k lidem. Spoléháme na Pána Boha a v tomto duchu vychováváme i naše děti. Když jsme se stali terciáři sv. Františka, začali jsme se modlit a vyprošovat pokoj a dobro pro nás, naše zákazníky a jejich blízké. Zvolili jsme symbol Tau do našeho firemního loga. Dál se snažíme o františkánskou misii u našich zákazníků – přátel, kteří k nám chodí pro sýry. Jsem šťastný, že Pán zavolal svatého Františka a já ho mohu následovat. Děkuji Bohu i za bratry kapucíny a bratrské společenství, bez kterého by toto následování nebylo opravdové.  Musím dodat že bez rodiny a našich přátel bych nezvládl vůbec nic. Pracujeme naplno šest dní v týdnu. V neděli uděláme jen nejnutnější práce. Neděláme sena ani žně. Jdeme na mši svatou a jsme spolu.

Pastviny

Dvacet let jsme chovali ovce. Považujeme je za biblická zvířata.Ovce nás naučili hodně o sobě i o lidech. O tom co do nás i ovcí vložil Bůh. V roce 2019 zlikvidoval naše ovce vlk. Skončili jsme s jejich chovem a nyní se věnujeme pouze sýrárně. Základem pro mléko je půda o kterou se snažíme co nejvíce starat.. Hnojíme, vápníme, vláčíme. Tráva ovlivňuje chuť a kvalitu mléka. Záleží také na vodě, kterou z nebe dostáváme od Boha. Drny je však třeba také jednou za nějaké období zorat a znovu zasít, aby kvalita luk rostla. Stádo krav má přibližně 15 až dvacet krav plemena Chester, které je pro výrobu sýrů ideální. Dojíme ráno a večer. Máme i pár jalovic a býků k výkrmu a porážce. Telatům se daří opravdu dobře. Každou krávu známe a některá mají i jména. Od jara do podzimu se krávy pasou. Přes zimu jsou ve stáji, kde jsou krmeny senem. Přikrmujeme je mačkaným obilím z vlastní produkce. Slámu kravám podestýláme. Z ní je pak kvalitní hnůj. A tak vzniká uzavřený koloběh přírody stvořené Bohem. Pastevní zvonce na kravách posílají děkovný vzkaz Bohu a zároveň připomíná švýcarský způsob pěstování a pomáhá k jejich lokalizaci. Krávy jsou každý den v kontaktu s hospodářem a tak mezi nimi vzniká blízký vztah.

Pověz nám Mirku něco o své cestě k víře a k následování sv. Františka

Vyrůstal jsem v nepraktikující polověřící rodině. Chodili jsme jen jednou za rok na půlnoční. V mých sedmnácti letech mě Pán povolal skrze „nehodné“ přijetí jeho Nejsvětějšího Těla při velikonoční vigilii, na kterou jsem toužil jít.

Následoval křest v 18 letech, který mi otevřel dveře do života plného posvátných tajemství. A dobrodružství : první zamilovanost do Pána a jeho církve a nakonec láska s mojí budoucí ženou. Když jsme jednoho jarního dne šli kolem kapucínského kostela řekli jsme si s Kateřinou, že požádáme bratra kapucína, který byl tehdy v klášteře sám, o přípravu na manželství. Po přijetí nás začal připravovat s přestávkami dva roky. Tam jsem poprvé slyšel o terciářích. Na můj dotaz, co všechno mám udělat, abych se stal terciářem mě otec kapucín odpověděl: „spíš se ptej, kolik milostí obdržíš.“

V roce 2001 jsme se stali s Katkou manželé a začali jsme hospodařit. Nejprve jsme měli pár oveček. Tedy spíše Mirek je jako hobby pásl na louce jeho rodičů a u souseda.  V roce 2005 se náš soused rozhodl prodat dům a tak jsme si i my mohli koupit první vlastní pozemky i s bydlením. V té době už probíhala naše příprava na manželství a možnost bydlet ve Dvorcích, ale ne s rodiči jsme brali jako zázrak. Svatbu jsme měli v roce 2007. Založili jsme farmu. Táta už měl tři kravky a my chov ovcí, které jsme pásli v národním parku Šumava. Život, který s rodinou vedeme, je opravdu velmi náročný. Každé dítě, které nám bylo dáno je pro nás nezaslouženým darem.

Bratři kapucíni potom v roce 2007 přišli do Sušice natrvalo. Pro mne a mojí ženu bylo samozřejmé, že jsme jim byli nablízku. Vzájemné vztahy byli a jsou výborné a tak, když se začalo znovu obnovovat místní bratrské společenství sekulárních františkánů, vstoupil jsem do něho se svojí rodinou ve veliké radosti.  Řeholní sliby jsem složil 4. října 2014.

Mám od dětství rád příběhy a tenhle ovlivnil mé myšlení: : Jeden sedlák zemřel a u nebeské brány na něj čekal sv. Petr. Sedlák se Petra zeptal, zda může vstoupit do nebeského království. Petr však zavrtěl hlavou – ne. Sedlák sklopil hlavu a přemýšlel a zeptal se: proč nemohu vejít? Neudělal jsem nic zlého, a když ano, tak jsem se snažil to hned napravit. Chodil jsem do kostela, byl věrný své ženě a ve víře jsem vychoval naše děti. Pracoval jsem poctivě. Petr však znovu zavrtěl hlavou. Sedlák byl smutný a znovu se snažil obhajovat. Pomáhal jsem chudým, staral se o umírající rodiče. Petr promluvil: Vím, že jsi dobrý člověk, ale nemohu tě pustit dovnitř, proto to svíráš ve své ruce. Sedlák otevře dlaň a tam má malou hrudku své půdy. Petře dovol mi si jí vzít na památku sebou. Vždyť je z nejlepšího pole, které mne živilo. Petr však odvětil: Každý kdo chce vejít, musí vše na zemi opustit. A to je poselství pro všechny kdo se na zemi sžili s půdou, kdo s ní s láskou pracovali. I já dnes už na zemi musím volit mezí věcmi, které se dotýkají nebe a podnikáním. Jsem přece jen správcem svěřené půdy. Ale jsem také správcem svých slibů. Totiž slibu mé ženě v kostele a dětem při jejich křtu. Snad mi jednou řeknou: byls dobrým manželem otcem a také dobrým sedlákem. A až půjdu k nebeské bráně doufám, že dokážu pustit ze své dlaně i kus půdy, která nás živila.

Jak vidíš budoucnost Sekulárního františkánského řádu v ČR?

 Po dvou volebních obdobích, kdy jsem sloužil jako ministr společenství, se nyní učím být „obyčejným terciářem“ a zároveň se snažím novou radu podporovat. Vidím velikou moudrost v rozhodnutí konat jednou za tři roky volební kapitulu, kde může dojít ke změně. Ti, kteří společenství mnoho let táhli si mohou odpočinout a zároveň mohou okusit, že jsou nahraditelní a že nyní se sami mají nechat vést někým jiným, často méně zkušeným někdy i profesně mladším členem MBS. To nutně vede k pokoře a objevení krásy františkánství. Osobně jsem za tu zkušenost velmi rád. 

      Společenství po několika letech od založení (8 let) dozrálo a usadilo se. To přináší svá pozitiva i negativa. Pozitivní je, že ve vnitřním životě si členové, kteří pravidelně chodí na společenství, osvojili řád a jeho strukturu. Setkáváme se každý týden, kdy první setkání je po pravidelné modlitbě breviáře adorace, druhý týden evangelium, třetí sdílení a čtvrtý formace. Tato struktura je životaschopná, ale i ta je limitována negativy svých členů, kteří na společenství nechodí a nechávají vše na radě a pár skalních členech. Myslím, že to prožívají v mnoha obměnách všechna společenství. Výmluvy všeho druhu známe. Žijeme v době, která je taková, jaká je. Největší problém je v přijetí služby, trvale a věrně, bez zadních vrátek. Toto je problém současné krize duchovních povolání, manželství, otcovství a mateřství, i světských profesních povolání.

 Budoucnost našeho řádu vidím ve stále obnově a touze mít čisté srdce ochotné ke službě a k tomu, co jsme dobrovolně přijali. Náš františkánský slib, který jsme slíbili před Bohem a jeho církví plnit, má všechny zdroje, které potřebujeme, abychom mohli žít naplno a nemuseli duchovně „živořit“. Je to jako v zemědělství, v kterém žiji. Když něco nepřijímá vodu, živiny a nemá životní prostor, chřadne a umírá. Stále poznávám, jak dobrotivý Bůh vložil do vší přírody řád, který když člověk pozná, tak v něm může dobře žít a konat s Boží milosti dobro.

Evangelizace

      A ještě jedno je třeba pro náš řád. To je stálá evangelizace. Z duchovního bohatství našeho srdce se vydávat k ostatním a zvát je mezi nás. I když nepřijdou, či odmítnou, nevadí. Naše víra tím ožívá, náš duchovní strom je tím okopán a jemně zavlažen, můžeme díky tomu pustit hlubší kořeny do Boží moudrosti a prozřetelnosti. Touha stále vydávat druhým svědectví je nezbytná. Jinak budeme živořit, stárnout a umírat. Každý z nás má ve svém okolí lidi, které zná a může je oslovit, ale je tu to „ale“. Ale on každý sám musí žít naplno s Bohem, aby mohl nejenom oslovit, ale i doprovázet a dlouhodobě být nablízku svému bližnímu a to je lidsky těžké. Když se ten dotyčný, kterého jsme oslovili, doprovázeli a který „nás stál tolik námahy a času“ rozhodne odejít a vše jakoby bylo ztraceno, nezbývá než s láskou obejmout sestru pokoru a dobrořečit Pánu. V tom všem může pomoci zdravé a živé MBS. Dobře se o tom mluví, ještě lepší se o tom píše, ale úplně nejtěžší je to žít a v tom je ta pravá františkánská radost.  

Manželka Kateřina Melcherová

Jaká byla Katko tvoje cesta s Pánem?

Narodila jsem se v Sušici v roce 1983. Moje maminka se rozvedla v roce 1987 a v 15.7.1989 se znovu vdala v kostele, kde jsem byla tentýž den se svou mladší sestrou pokřtěná. Můj nový tatínek nás adoptoval. V první třídě mě rodiče přihlásili na výuku náboženství a já se zeptala proč. Rodiče mi řekli, že jestli chci, mohu věřit v Boha, je to na mě a já odpověděla:“ Tak jo. Zkusím to“. Rodiče nechodili do kostela a nemodlili se s námi, jen dohlíželi na nás, jestli chodíme a modlíme se a později, jestli jdeme ke svátosti smíření. Do kostela jsme chodily se sestrou sami a nebo s rodiči mé maminky. V deseti letech jsem začala mít panický strach ze tmy, kdy si se mnou nikdo, ani odborníci, nevěděli rady. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, jak reálný je duchový svět a nikoho nenapadlo mě vzít ke knězi. Až ve dvanácti letech na skautském táboře jsem dostala milost od Pána a já prožila nádhernou chvíli s Pannou Marií, od té noci jsem měla v duši klid, už jsem se vůbec nebála a Panna Maria se stala mojí milující Maminkou.

Pak přišlo manželství a sedm dětí…

Ve svých sedmnácti letech jsem poznala svého nynějšího manžela Miroslava Sebastiana a můj duchovní život nabral čerstvý vítr do plachet. Po pár letech „randění“ jsme požádali našeho zpovědníka bratra kapucína, jestli by nás mohl připravit na svátost manželství. Během těchto dvou let přípravy nás začalo přitahovat františkánství, ale nejbližší společenství bylo v Plzni. Začali jsme hospodařit a bylo těžké do Plzně dojíždět. Kapucíni byli našimi blízkými přáteli a náš život byl s nimi velmi spjat. Bylo pro mě velikou radostí, když jsem stihla složit řeholní sliby 4. října 2014 a hned na to 10. října 2014 nám Pán požehnal naším čtvrtým děťátkem,  Aničkou.

Jak se daří velké rodině na farmě?

Dnes už máme s Mirkem  sedm dětí. Jmenují se: Kačka(2008), Eliška (2010), Honzík (2013), Anička (2014), Josífek (2017), František(2021) a Jakoubek (2022). Kačka a Eliška už pomáhají v sýrárně. Honzík už chodí s taťkou na hospodářství. Jinak všichni děti pomáhají se dřevem, zahání a vyhání krávy, hlídají Františka a zapojují se s pracemi v domácnosti. Všichni moc rádi vaří. Pro mnoho lidí jsme trochu exotičtí v dnešní době. Bez pomoci širší rodiny se neobejdeme.

Oba tátové nám pomáhali při boření domu 2012 a pak později Katky otec pomáhal vařit a prodávat v sýrárně. Dnes  už jen příležitostně (když je nutnost) si jede „užít“ na trh (je mu tam mezi lidmi dobře). Mírovo otec se zapojil do prací kolem dobytka  a dodnes v tom pokračuje. Většinou dojí večer a o sobotě ho vystřídá Mírovo bratr Radek, protože Míra je na trhu. V neděli zase my a děda.

Velmi si vážíme Boží pomoci.  Naše hospodaření je pod záštitou svatého Františka a v logu máme Tau.  Modlíme se za lidi, kteří k nám chodí a svým životem svědčíme o naší víře a františkánství. To je naše evangelizace. Jsem Bohu vděčná, za naše společenství a bratry kapucíny, kteří jsou nám velikou oporou.

Jak bys popsala radosti i strasti podnikání?

Náš život považujeme s Mirkem za naší řeholi. S manželem jsme byli naposledy na opravdové dovolené v zimě 2007 a od té doby jsme na hospodářství a máme děti. Ráno – večer dojení, kde jsme nezbytní, a jelikož jsme začínali z ničeho, pořád veškeré finance investujeme do podnikání. Žijeme skromně  a od roku 2005 téměř úplně žijeme spoléháním se na Boží prozřetelnost. Díky tomu, jsme také pochopili důležitost desátků. V tomto ohledu jsme zažili mnoho zázraků, dobrodružství a i napětí do poslední minuty, např. splátky, na kterou jsme neměli. Podpora našich přátel z farnosti. Je to náročné, učí nás to pokoře, ale spoléhání se na Pána, nás stále udržuje v živé víře a jsme velice vděčni Bohu za jeho nesmírné požehnání. Modlíme se a jsme vděčni za všechny lidi, co nám pomáhají jak modlitbou nebo prakticky a přejeme jim, aby jim to Pán odměnil životem věčným. 

Mirek Melcher starší –  otec  Mirka Melchera ml.

Mohl bys přiblížit tvůj vstup do Sekulárního františkánského řádu?

Když se mám zamyslet nad tím co mne přivedlo ke vstupu do SFŘ pak musím vzpomenout na to situaci, když za mnou přišel můj syn Míra a řekl, že chce vstoupit do SFŘ. Tehdy jsem o tom začal poprvé přemýšlet.. Znal jsem bratry z kláštera v Sušici a dost často jsme se navštěvovali. Tehdy zde byla parta kolem bratra Františka OFMCap  a všichni mi byli velmi blízcí. Začal jsem hlouběji přemýšlet v čem vlastně spočívá jejich spiritualita, protože se mi zdálo, že jsou to naprosto normální lidé, kteří žijí opravdový  život, jen se od nás liší oblečením a tím, že bydlí v klášteře. Potom bratr František odešel a spolu s ním jeho společníci a přišel bratr Serafín OFMcap. Ten se rozhodl, že založí místní bratrské společenství v Sušici a to byl pro mne signál, že i já mám zkusit, jestli to není cesta pro mne. Františkánská spiritualita mi byla blízká svojí radostností a přímostí přijímání evangelia. A tak jsem byl u toho, když nás začal formovat bratr Luboš Kolafa z Národní rady SFŘ. Potom jsem, spolu s dalšími, včetně mé manželky Věrky a mého syna Miroslava s manželkou Katkou, složil věčné sliby. Jak šel čas tak stále více chápu, že to byla pro mne velmi šťastná volba. Měl možnost poznat  jak v životě působí Duch svatý. Pochopil jsem, že mne Bůh zavolal do služby. Zpočátku jsem to nechápal, ale odevzdal jsem mu to a on mne začal vést. Tak mi umožnil, abych mohl neustále žasnout nad krásou  stvoření a velikostí našeho Boha.

Na první i druhé volební kapitule jsi byl zvolen formátkem. Jak jsi službu formátora prožíval?

Zaměřil jsem se na osobní kontakt mezi mnou a  těmi, které jsem formoval. Hledal jsem, co by bylo pro ně z bohatého formačního materiálu užitečné. Zaměřil jsem se na vzájemnou důvěru a lásku ve společenství. Myslím, že pokud se toto daří, společenství funguje. Ve společenství potřebujeme charizmatické lidi. Lidi napojené na Ducha Svatého. Lidi, kteří se nechají Duchem vést. Jenže to se  nedá  naučit, to se dá jen vymodlit a působením  svým příkladem. Trochu mi jako řádovému členu SFŘ chybí kontakt s okolními MBS. Žijeme v oblasti, kde jsme v podstatě sami. Do Plzně je to 80 km. Do Sokolova 185 km. Do Prahy 165 Km. Do Jindřichova Hradce 140 Km. Nevím jak zařídit, abychom byli častěji v kontaktu s ostatními a s Národní radou. Kromě setkáních které národní rada plánuje. Myslím si totiž, že budoucnost řádu  je závislá na časté  komunikaci a na osobních setkávání.

Na závěr kontakty:

Se souhlasem farmářů jsme vložil i kontakty. Možná se budete chtít zeptat na něco přímo. Možná ti co mají podobné starosti se ozvou pro povzbuzení…

melchermiroslav@seznam.cz   film o farmě najdeš zde : https://www.youtube.com/watch?v=e9m87DGSgnc

Mirek Melcher : 728 477 622, Katka Melcherová: 728 817 271

Sestavil Luboš Kolafa OFS z Plzně

Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka.

V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.žalm 18,7

Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. Žalm 22,25

Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě. Žalm33,3

Úvodní citát

Jediné opravdové myšlenky jsou myšlenky ztroskotanců. Všechno ostatní je rétorika, pózy, fraška.( José Ortega y Gaset – španělský filosof, sociolog a esejista 1883 -1955.)

Často si více všímáme jen  úspěšných lidí a neúspěšné míjíme. Proto jsem se rozhodl seznámit vás s českým terciářem, který si prošel mnoha zkouškami. Pavlovi bude brzy šedesát let. Sekulární řád poznal ještě za komunistického režimu. Na jeho příběhu mne zaujala jeho pevná důvěra v Pána v čase, kdy se pod ním prolomila lávka úspěchu. Vždy však věřil, že Pán o něm ví. Když jsme naposledy probírali náš rozhovor při limonádě na nádraží, dojalo mne jeho vyprávění o nezištné a milující pomoci, kterou mu poskytly ve stavu největší nouze Sestry františkánky Immaculaty v Olomouci. Vůči Pavlovi se staly nástroji Ducha lásky a smíření v tomto světě. Prostě se postarali o bezdomovce nejen tím, že mu daly, co měly k dispozici, ale především tím že  jej přijaly k sobě bez předsudků, měly ho rády a podle svých možností mu poskytly azyl.

Čtenáři si tě Pavle potřebují trochu představit. Začneme tvým dětstvím?

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. V lásce, porozumění jsem prožil krásné dětství. Otec byl pro mě vždy osobnost, maminka byla ta prostá mateřská láska. Ještě k mému otci, ve svých  deseti letech odešel studovat na Svatou horu u Příbrami, stal se svatohorským ministrantem a potom u redemptoristů studoval teologii. Nebýt noci, kdy komunisté přepadli a zrušili mužské kláštery, byl by řeholní kněz. Místo toho na víc, než tři roky byl integrován v pracovním táboře. Jelikož dostudovat mu bylo naprosto znemožněno, po pár letech se seznámil s maminkou. Ale cítil jsem, že duchovní povolání v sobě skrytě nesl celý život. Bylo krásné, že když jsme kdekoliv v Čechách navštívili kostel a sloužil tam kněz přiměřeného věku, tak vždy to byl jeho kamarád.

Na nás, chlapy, má velký vliv chování otce. Jak to bylo u tebe?

V době, kdy už jsem byl ženatý a měl děti, tatínek onemocněl rakovinou. Pár let bojoval a jednoho dne si mě, maminku a sestru zavolal ráno do nemocnice a oznámil nám, že dnes umře. Nejprve jsme mu to vymlouvali, že věříme, že se uzdraví atd. On nás přesvědčil, abychom to přijali. A díky tomu jsme měli možnost plně prožít jeho poslední hodiny, říci si vše, co ještě nebylo řečeno, dokonce tatínek i žertoval, když mi diktoval seznam biskupů a kněží, které mám pozvat na pohřeb. Poslední věta, kterou jsem mu řekl: Chtěl bych, aby moje děti si mě vážily tak, jako si vážím já jeho. Večer usnul a už se neprobudil. A i nevěřící personál nemocnice obdivoval jeho důstojný odchod.

Co tvoje cesta k Františkovi z Assisi?

Byl jsem dva roky na vojně. Poslední půlrok v Liptovském Mikuláši, to už jsem byl mazák a měl spoustu času. Chodil jsem tam do kostela a vytvořili jsme tam nádherné společenství. Ministroval jsem, s dětmi zpíval ve sboru, chodili jsme na výlety, do rodin, na brigády v kostele, připravoval pro děti duchovní program… Po vojně jsem začal hledat podobné společenství v Praze. Náhodou jsem potkal v Krči kamarádku z dětství, která měla stejnou myšlenku. Tak jsme dali dohromady pár vrstevníků, začali hrát a zpívat na studentské mši a každý týden se scházet. Po skoro čtyřiceti letech tyto lidičky stále považuji za své dobré přátele. Na těch našich setkáních nám ale chyběl duchovní program. Náhodou si někdo vzpomněl, že v blízkosti bydlí dva tajně vysvěcení františkáni, kontaktovali jsme je a oni si nás vzali na starost. Duchovně nás vedli, jezdili s námi do přírody, sloužili v lese na baťohu mši svatou a postupně několik z nás dovedli až do řádu. Profes jsem skládal v roce 1988 u mě v bytě, mši na kuchyňském stole sloužil otec Alois Moc.

Začátek tvojí cesty s Pánem v církvi zní ideálně.  Založil jsi také rodinu?

Oženil jsem se, vychoval čtyři dcery. Postavil jsem velký nadstandardní rodinný dům, koupil velké auto, cestovali jsme po Evropě, založil jsem si firmu, zaměstnával asi deset lidí, žili jsme spokojeně a určitě ne v nedostatku. A byl jsem hrdý na to, co jsem dokázal. A naivně si myslel, že jsem všechno dokázal Já. Kdyby vše zůstalo nezměněno a já takto žil až do smrti, možná bych měl jednou Bohu co vysvětlovat. Po letech tučných, nastala léta hubená. Recese ve stavebnictví, přitvrzení konkurence, nadnárodní společnosti, které nezaplatily, pár špatných rozhodnutí a hlavně – za každou cenu jsem chtěl udržet firmu a životní úroveň rodiny, tak jsem začal cpát do firmy peníze, svoje, půjčené, vytloukání klínu klínem.

A nastal čas sestupu ke dnu…

Založil jsi firmu, ale pak skončil vyčerpán na psychiatrii…

Udělal jsem nějaké právní kroky, aby můj průšvih neměl finanční vliv na manželku a děti. Má situace byla neudržitelná a já už nemohl dál. A tělo vypovědělo službu. Z práce mi odvezla sanitka, necelý měsíc jsem strávil v krizovém psychiatrickém centru. Nastal rok, ze kterého si moc nepamatuji, možná raději. Zkrachovala firma, rozpadla se rodina, přišel jsem o veškeré finance, zůstaly mi pouze dluhy, neměl jsem práci, neměl jsem kde bydlet, dostal jsem se na okraj společnosti.  A v hlavně se mi něco v hlavě posunulo. Měl jsem strach z lidí, i náhodný kolemjdoucí mě naháněl strach. Nespal jsem, zhubnul třicet kilo, což už hraničilo s přežitím. S nadsázkou říkám, že u všech psychiatrů a psychologů v Praze a okolí mám svou kartu. Mé děti a kamarádi se snažili mi pomoci, ale neměli to se mnou lehké. Měl jsem utkvělou představu, že pro všechny blízké existuje jediná možnost, já že jsem koule, kterou mají na noze, že nejvíc bych jim pomohl, kdybych nebyl. Poplakali by si, ale pak by se jim ulevilo, beze mě by se jim žilo lépe. A přiznám se, že jediný motiv, proč se nemám zabít, byl Bůh, vím, že je milosrdný, ale věděl jsem, že sebevraždu by mi jen tak neodpustil. Tak jsem každý den bojoval a každý den vyhrával, ne že nic takového neudělám, ale že dnes nic takového neudělám.

Neúspěch většinou nechodí sám….Co se dělo dál?  Co rodina?

Při svatebním obřadu jsme si slíbili: v dobrém i zlém. Každý z nás ale má své hranice, co ještě zvládne a co už nezvládne. Manželka mi věřila, měla ve mně oporu. A to najednou skončilo a z osobnosti se stala troska. Ten můj průšvih byl větší, než byla schopna unést. A navíc odstřižením ode mě finančně chránila sebe, děti. Nic není černobílé. Prostě to dopadlo takhle a dodnes nevím, jestli to takhle nemělo být.

Myslím, že nastal čas, abys vyprávěl o pomoci, které se ti dostalo od Pána 

Vyprávěj o životě na dně společnosti…

Pak jsem dostal nabídku od své kamarádky z dětství, řádové sestry, jít bydlet do domu před rekonstrukcí, do Olomouce, v těsném sousedství kláštera. Úžasné, milující sestry františkánky Marie Immaculaty. ylo to pro mě krásné řešení, na rok jsem utekl z Prahy. Utekl jsem před  realitou. Trochu jsem sestrám pomohl, denně chodil do kláštera na tichou adoraci. Ze začátku ta hodinka byla pro mě strašně dlouhá a já nevěděl, co říkat, na co myslet. Po roce jsem se naučil být s Pánem, komunikovat s ním a byl jsem zklamaný, že nemohu na adoraci zůstat déle. Sestry byly naprosto skvělé.  Nezapomenu na společně strávené vánoce, velikonoce. Pravidelně za mnou jezdily mé děti a společně jsme trávili víkendy, kdy jsme na sebe opravdu měli dost času. Po roce začala rekonstrukce a já se stěhoval nazpátek do Prahy. Kamarád, kterého jsem požádal, vznesl dotaz, kam mě bude stěhovat a já ještě týden před odjezdem nevěděl kam.

Jaké možnosti ti Pán nabídl ve svízelné situaci bezdomovce?

Chtěl bych popsat, co mě provázelo a provází až do dnešních dnů. Bůh se o mě zcela konkrétně stará. Ono to funguje asi tak, když jsem měl nějaký záložní program, tak nic se nedělo. Když jsem měl někde ulitých pár stovek, jako rezervu, nic se nedělo. Ve chvíli, kdy jsem neměl kam jít,  najednou přišla zázračná nabídka. Když jsem neměl žádné peníze, najednou někdo zázračně přišel a něco mi dal, nebo dal možnost si vydělat. Když jsem potřeboval nějaký problém vyřešit, někde se vynořil člověk a poradil, pomohl.  Bůh mi zcela konkrétně řeší mé problémy, ne s předstihem, ne za pět minut dvanáct, ale jak já říkám, ve dvanáct nula pět. Ale na jistotu, nikdy mě nezklamal.                                                                                    Z Olomouce jsem se stěhoval do nebytového prostoru, kde jsem měl možnost uložit věci a přespávat. A téměř ihned přišla nabídka od jedné dobré zbožné paní, že na pozemku bývalé chatové osady si mohu postavit domeček. A týden na to mi byla nabídnuta práce stavbyvedoucího. Postavit domeček pro mě nebyl problém a za dva měsíce jsem bydlel. Nádherné místo s výhledem na celou Prahu, se sousedy bezdomovci, v centru a zároveň v přírodě. A žil jsem tam trochu jako poustevník. Bez vody, ze začátku i bez elektřiny, kamínka na dřevo, v zimě jsem večer roztopil na 40stupňů a ráno kolem nuly. Každý pátek jsem dělal táborák a scházeli se u mě přátelé a mé děti. Bylo to krásné, ale přeci jen dočasné.

A pomohli i terciáři?

Když nastal okamžik, že bylo potřeba řešit, jak dál, kontaktoval mne můj přítel, terciář, že jeho sestra má v Praze malý ateliér a neví co s ním. Tak tam už pět let žiju. Vím, že to taky může skončit, ale vím, že mi Bůh zase něco přichystá.

Jak probíhal tvůj život v Sekulárním řádu?

V řádu jsem od roku 1988 a po celou dobu jsem jen dostával. A když se má situace trochu zklidnila, cítil jsem dluh. Nemohu jen brát, ale potřebu taky něco dávat. Před volební kapitulou nastal nedostatek kandidátů a já se odhodlal nabídnout službu. A ve chvíli, kdy na národního ministra byl zvolen František Reichl, cítil jsem, že u toho chci být. Po jeho tragické smrti jsem byl zvolen zástupcem ministra. Vloni jsem začal druhé období v národní radě a mám z toho trochu ambivalentní pocit. Doba pokročila, i díky covidu jsme se naučili používat elektronickou komunikaci, videokonference, WhatsApp atd. a já cítím, že se současnou dobou neumím držet krok v používání techniky. Proto si stále kladu otázku, jsem v této funkci ještě přínosem?

Skrze svoje zkušenosti můžeš vidět Sekulární řád jinýma očima.

 Jakou si pro sekulární řád přeješ budoucnost?

Všichni nějak stárneme, staří umírají, noví nepřicházejí. V našem řádu mladí – to je do padesáti let. Střední věk – 50 až 70. Senioři – to jsou lidé nad sedmdesát let. Přemýšlím, co by nové lidi přitáhlo, čím by pro ně byl náš řád atraktivní. Měli bychom se zamyslet, proč jsme do řádu vstoupili my, třeba by to inspirovalo ostatní. Několik bodů, jak to cítím já ze své zkušenosti:   

– MBS musí být opravdu živou rodinou, kde jeden zná druhého, myslí na něho, prožívá s ním úspěchy i prohry.                                                                                                                                                              – Bratři a sestry by spolu měli trávit čas nejenom při duchovním programu, ale i chodit na výlety, kulturní akce, opékat špekáčky… MBS má být rodina a v rodině se taky tráví čas nejen modlitbou.                                                                                                                         

 – Větší propojenost s bratry z prvního řádu a řeholními sestrami. Většina mých nejkrásnějších okamžiků v řádu je spojena s nimi.

Menší a ještě menší lidé jsou stále kolem nás. Tvoje osobní zkušenost nejspíše změnila tvůj pohled na ně?

Kdysi jsem měl rád lidi, kteří v životě něco dokázali, kteří byli příkladem ostatním, osobnosti. Za posledních pár let jsem tento názor dost přehodnotil. Miluji lidi, kterými svět a bohužel někdy i křesťané opovrhují. Miluji průšviháře, lidi, kterým život nepřál, kteří musí bojovat se závislostmi, kteří se denně perou s tím, co je pro ostatní samozřejmost. Kteří se radují z maličkostí. Jak píše p. Marek Vácha – neumělci života. Měl jsem za sousedy bezdomovce, oni ode mě nepotřebovali peníze nebo jídlo, to si uměli vždy nějak sehnat. Oni potřebovali, abych je bral jako své sousedy, přátele, abych se u nich zastavil, popovídal si, nechal si udělat kafe do naprosto odporně špinavého hrnečku…

Brzy se dožiješ věku šedesáti let. Žiješ pro budoucnost nebo si vážíš víc přítomného okamžiku?

Každé ráno, když odcházím z domu, tak se modlím takovou krátkou osobní modlitbu: Pane, děkuji ti, že jsem měl kde spát. Že mi bylo teplo. Že jsem měl co jíst a pít. Že mám kam jít do práce. Že mám děti a přátele, kteří mě mají rádi…  Já vím, že to je dar a ne samozřejmost. A co bych chtěl v životě dokázat? Každý večer se pomodlit takovou krátkou osobní modlitbičku: Pane, děkuji ti za tento den. Byl to krásný den a já ho plně využil tak, že se za něj nemusím stydět…   Nevím, někomu se to může zdát jako nicotný cíl, ale chtěl bych, aby tato slova byla upřímná a pravdivá.

Jak ti pomáhá formace, kterou poskytuje národní rada na národních setkáních?

Poprvé jsem se týdenního setkání účastnil s Eliasem Vellou na Velehradě. Jak se mi tam ale nechtělo. Dát týden dovolené a navíc já moc nemusel tento styl setkání. S Duchem Svatým jsem se neuměl sblížit, tak jak to někteří prezentují, měl jsem problém s charismatiky, s exorcisty. Ale něco mě uvnitř nutilo na Velehrad jet. Nevěděl jsem proč. Musel jsem. A asi třetí den měla na Velehradu přednášku sestra Dominika. Byl jsem šokován.  Hodinu mluvila o mně! Jenže ona mne nikdy potkala. Nic o mne nemohla vědět!  Ihned jsem za ní šel a požádal o osobní konzultaci. Řekla mi, že vůbec neměla a ani nechtěla na Velehrad jet. Ale něco jí nutilo. A nyní pochopila, že sem jela kvůli mně. Asi tři hodiny jsme spolu mluvili a ona mi hodně moc posunula v duchovním nazírání na život. Vím, že to zorganizoval Bůh. Na konci týdne Elias Vella, položil dotaz, co nám týden duchovní obnovy dal a jestli Duch Svatý do našeho života opravdu vstoupil. Reagoval jsem veřejně:  Čekal jsem během života na Ducha Božího u dveří a on nepřicházel. A pak ke mne vstoupil na setkání na Velehradu skrze sestru Dominiku, dá se říci – rovnou oknem. Mám její přednášku nahranou, pouštím si jí, a asi už jí znám nazpaměť. Pro moji osobu nejgeniálnější, co jsem kdy slyšel. Od té doby jsem na duchovní obnovy s Eliasem Vellou jezdil každý rok.

Rozhovor s Pavlem Vaněčkem vedl Luboš Kolafa OFS

Úvod: (clanek ZDE)

V tomto čísle vás seznámím s mými kamarády, terciáři, kteří jsou spolu už od 15 let věku. Jsou stejně staří a dnes jim táhne na 55. Vnímám je víc jak své bratry v řádu. Jejich lidské charisma je mi sympatické tím, že je prodchnuto nejen františkánskou spiritualitou, ale i mužskou spiritualitou, ke které je přivedl františkán Richard Rohr OFM osobně.

Lumír a Ivoš prošli rituálem přechodu do zralého mužství a je to na nich znát. Mně říkají, že jsem zatím jen půl chlapa, protože jsem rituálem mužské spirituality ještě neprošel. Čím jsou pro mne ještě zajímaví? Například tím, že pracují spolu už 22 let každý den osm hodin v jedné truhlárně. Kromě každodenního zaměstnání se vídají ještě v místním sekulárním společenství, ve farnosti a střídají se ve službě v místní radě. Lumír je už druhým obdobím služebníkem národní rady. Dozvíte se také o službě dočasné pěstounské péči. Přečteme si názor těchto dvou chlapů na budoucnost našeho řádu a na význam synodiality.

Rozhovor jsme vedli přes internet. Lumír i Ivoš seděli ve své  truhlárně u počítače a vzájemně se v odpovědích doplňovali. Během rozhovoru však museli několikrát odběhnout k práci.

Lumíre jak dlouho jsi ženatý? Jak jste se seznámili? Máte děti? Jak vás napadlo sloužit společnosti jako náhradní rodiče? Co služba obnáší?

Lumír : Jsem ženatý 30 let. S manželkou Jarkou jsme se setkali po vojně u táborového ohně. Já tam přijel s jednou partou trampů a ona s druhou partou. Byla noc a ostatní nás poslali pro vodu do studánky. Bylo to daleko – asi kilometr. No a my se vrátili až za dvě hodiny. Seděli jsme spolu u studánky, povídali si a koukali jsme se na hvězdy. Jarka se mi zeptala, na kterou hvězdu myslím. A pak zjistila, že na stejnou jako ona. Tak jsme to brali jako znamení… Přeskočila jiskra. Chodili jsme spolu ¾ roku a pak jsme se rozhodli spolu bydlet v bytě po rodičích. Rodiče Jarky si postavili dům, tak aby byt nepropadl státu, nastěhovali jsme se do bytu po rodičích do Havířova. Já předtím bydlel Ostravě Hrabůvce.  Svatbu jsme měli až po dvou letech společného soužití v Havířově.

Ivoš do toho vstupuje:   Žil ve městě a nyní bydlí na vesnici.

Lumír: Do Ostravy stejně jezdím do práce.

A co ty Ivoši. O tvé rodině skoro nic nevím

Ivoš: Moji  manželku Kamilu jsem poznal krátce před svým obrácením k víře. Byl jsem sice od miminka pokřtěný katolík, ale víru jsem vůbec nepraktikoval. Víru jsme hledali až s Lumírem společně. Prošli jsme s Lumírem dlouhou cestou hledání – zprvu jsme ani nevěděli, že Boha hledáme. Prostě nám obou něco pořád chybělo. Manželku jsem poznal teprve až měsíc před křtem a prvním přijímání. Naše soužití s manželkou kolem tématu křesťanství proto nebylo vůbec jednoduché. Po dvou letech chození mi Kamila dala vybrat: „ Buď já nebo ti tvoji Kapucíni“ Tehdy jsem totiž uvažoval, že se stanu bratrem kapucínem. Měl jsem Kamilu rád a tak jsem se rozhodl pro manželství. Dnes máme s manželkou 4 děti (3 kluci a 1 holku) – Jakub, Petr, Kateřina – těm už je přes 20 let, Tomáš tomu je víc jak 10.

Když byli naše děti malé, prošli katechezí a výukou náboženství. Dnes však naše děti do kostela nechodí. Nechávám jim svobodu, ať si sami najdou svoji cestu k Bohu, stejně jako jsem si jí našel já. Věřím, že Pán miluje všechny lidi a On sám si hledá cestu ke každému z nás a najde si jí i k mým dětem.

Ještě prosím Lumíre doplň něco o svojí rodině. Máte svoje děti? A jak je to s vaší službou přechodného pěstounství?

Lumír: Máme děti tři. Všem už je přes dvacet let – skoro třicet.  Ondru , Miriam , Daniela . Ondra je ženatý a má dvě děti. Takže jsem už dědeček. Ondra je ve farnosti aktivní. Schází se u Dona Boska v Ostravě. Miriam samo do kostela nechodí, ale když je s námi tak jde. Žije s přítelem. Daniel je nejmladší a ve farnosti dělá akce pro mladé, a pro děti tábory.

A co pěstounská péče?

Lumír: Pěstounská péče se zalíbila hlavně mojí manželce. Přála si něco, co jí dá opravdovou naplň života. Nejprve chtěla trvalé pěstounství, ale já ne. Nechtěl jsem závazek na 18 let. Na to nemám sílu. Dohodli jsme se tedy na přechodné pěstounství. Přechodné péči se říká krizová. Jde o přechodnou dobu, když ještě nejsou k dispozici trvalí pěstouni. Trvá maximálně rok, než se podaří dítě někam umístit. Absolvovali jsme školení a za 9 let jsme se postarali o pět malých dětí. U jedné holičky došlo k výjimce. Byla u nás tři roky. Tam se navázaly vztahy jako bychom byli její rodiče – ona to tak brala –  a bylo těžké jí pak vrátit uzdravené mamince. Ale před pár měsíci se to vyřešilo. Voláme si dvakrát týdně a holčička po půl roce navázala s maminkou nový vztah a cítí se u ní dobře. Maminka se dala do pořádku. Předtím byla dvacet let závislá. I když žije dál v komunitě, hodně se změnila k lepšímu a začala chodit od práce a přitom se stará o dcerku.

Pěstounská služba je opravdu náročná služba. Manželka s tím má hodně práce a někdy je na to sama. Proto si někdy ztěžuje, že já pořád někde jsem a nejsem doma. Služba v národní radě, františkáni, chlapi, duchovní cvičení. Je to věc časného rozhodování. Všichni chlapi to známe. Je to vždy na našem rozhodnutí.

Vidíte se s dětmi i potom co je odevzdáte do trvalé péče?

Lumír: Napíšou k vánocům, na narozeniny. Ta první holčička se za námi přijela podívat jako osmiletá. Filipa jsme si vzali staršího – už mu bylo skoro pět let. Takže si nás víc pamatuje než ti malí. Dnes už je  to už velký kluk. Občas za námi od pěstounů přiběhne na návštěvu.

A nyní něco o vašem kamarádství. Jak dlouho se Lumíre a Ivoši znáte?

Skoro čtyřicet let. Učili jsme se na stejném učilišti. Každý v jiné třídě. Od 16 let jsme spolu jezdili na trampy. Ve škole jsme nejlepší žáci v každé třídě. Reprezentovali jsme proto školu na nějaké soutěži. Dostali jsme tehdy týden studijního volna, abychom se naučili, co víme o zemi našich sovětských přátel… Ale my jeli trampovat. Když jsme na komisi začali říkat věci, které se jim až tak nelíbily, tak nás umlčeli a řekli, že naše znalosti jsou velké. Večer po prvním dnu jsme šli na pivo a dali se do řeči s nějakým chlápkem. Druhý den jsme zjistili, že to byl předseda komise. Asi jsme se mu zalíbili. Když byly zkušební otázky, tak nám pod stolem ukazoval na prstech, která ze tří odpovědí je správná. Na soutěži jsme se proto dobře umístili a tak jsme dostali další týden rekreace.

Ivoš se rozhodl, že ve vyprávění musí udělat trochu pořádek:

V 15 letech jsme se seznámili. Jezdili jsme na trampy. Postavili si spolu dokonce srub v lese. Oba jsme ale cítili, že nám pořád něco chybí. Někde ve mně bylo prázdné místo. Neuměl jsem to tenkrát pojmenovat. Chyběl mi Bůh, ale já to nevěděl. Oba jsme hledali něco vyššího.

Lumír doplňuje: Mne fascinovali tenkrát indiáni. Nebyl jsem věřící. Nikdy jsem nebyl v kostele a o Bohu nikdy neslyšel. Líbil se mi Velký duch indiánů. Dnes se to dá pojmenovat tak, že jsem se modlil: „Velký duchu jestli jsi, tak by se mi moc líbilo, kdybych tě poznal“. Indiáni totiž s Velkým duchem komunikují.

Ivoš: Tak jsme spolu prošli dlouhou cestu skrze bojové sporty, zen buddhismus a jógu. Já byl ještě k tomu vegetarián. Nakonec jsme skončili u psychotroniky. Hledali jsme tu nejlepší energii v našem okolí, až jsme se s virgulí dostali do kostela. Největší energie byla u svatostánku. Řekli nám, že ve svatostánku přebývá živý Bůh. No a tak jsme si řekli: „Když katolíci mají nejlepší energii ze všech, tak se staneme katolíky!“ Šli jsme vždycky za tím nejlepším. Moje sestra se obrátila asi pět let přede mnou. Ona už znala Františkány, jezuity a další. Já jí dřív nevěnoval pozornost. Myslel jsem, že katolíci jsou sice hodní lidé, ale zasekli v 15. století, ve středověku a v tom si dál žijí. Zeptali jsme se sestry jak se stát katolíkem. Poslala nás na faru do Staré Bělé. Tam byl Jirka Urbánek, který se tehdy rozmýšlel, zda se má stát knězem. Dnes slouží jako kněz v Jeseníkách. Ten nás připravoval ke křtu. Tedy já jsem byl pokřtěný jako dítě a Lumír nebyl.

Lumír: Ano tak probíhalo naše hledání. Bojové sporty, zen, Jóga, já byl roku u Svědků Jehovových, a pak u adventistů. Našli jsme nakonec Boha. Byli jsme tím překvapeni. Za měsíc jsme byli pokřtěni. V roce 1992.

Ivoš: Obrátili jsme se o velikonocích a na Ducha svatého byl Lumír pokřtěný a já měl první svaté přijímání a Lumír měl křest a zpoplatnění svátosti manželské. Lumír se totiž měsíc před tím oženil.

Lumír: Nebylo to tak jednoduché. Jirka Urbánek si kvůli tomu, že děláme psychotroniku nebyl jistý zda nás ke křtu doporučí a tak pozval k posouzení celou komisi – pět kněží a  maminku otce (faráře) Petra Dokládala – zkušenou katoličku, o které všichni říkali, že je to svatá žena- Měli na nás různé zkoumavé otázky a nahrávali si naše odpovědi na magnetofon. Chtěli si to poslechnout a pak teprve rozhodnout. Měli obavy z toho, že pracujeme s  energiemi. Všichni se na to tvářili hodně divně. Kněží prohlásili: „ Pustíme si tu nahrávku a probereme to mezi sebou“. Jenže legrace byla, že na nahrávce nic nebylo.

Ivoš: Nebylo to tou naší energií! Faráři tehdy nebyli moc technicky vybavení. A tak se do toho vložila maminka Petra Dokládala a prohlásila: „Tak je prostě pokřtíme a uvidíme, jak to dopadne.“

Rozhovor jsme museli opět přerušit kvůli tomu, že do truhlárny dorazil materiál. Lumír ho šel složit a tak jsme pokračovali s Ivošem:

Ivoši. Oba s Lumírem organizujete společenství pro muže, pro chlapi. Tohle společenství založil františkán Richard Rohr. Jak se řádové a mužské společenství navzájem doplňují? Co přinášíš do společenství chlapů ze spirituality sekulárního řádu a jak tvoji službu v řádu obráceně ovlivňuje společenství chlapů? Co se mohou od sebe obě skupiny vzájemně naučit?

Ivoš: Než jsme jeli na iniciaci pro muže, tak jsme si říkali, že nás nemůže už nic překvapit. Žijeme Františkánství v řádu, prošli jsme katolickou Charismatickou obnovu – mluvení jazyky apod. Ale nakonec jsme byli z mužské spirituality nadšení. Překvapila nás svojí silou. Do té doby jsme byli jen půl chlapi. Iniciace nám přinesla chlapskou otevřenost, žité bratrství. Ještě více jsme se naučili schopnosti otevřít se a sdílet se. Nejen o duchovních věcech, ale i o lidských záležitostech, o mužském myšlení a starostech. Jako františkáni máme bratrství v náplni práce, ale ještě se v mnohém potřebujeme zlepšit. Zažít lidství a bratrství ve spiritualitě chlapů by byla velká škola pro chlapy v našich společenstvích právě pro její jednoduchost a uzdravování našeho lidství.

Směrem do našeho řádu mne ovlivnili chlapi tak, že se nebojím jít ve společenství se svojí kůží na trh. Není to už pro mne tolik problém vyvolávat otázky, snažím se druhým upřímně otevřít své srdce. Po absolvování chlapských rituálů je pro mne žité bratrství nanejvýš důležité.

Luboš (já): To byl asi důvod, proč Pán daroval sv. Františkovi bratry, ačkoliv je zprvu nechtěl…

Mezitím se vrátil Lumír z příjmu materiálu.

 Ivoš: U chlapů se mi líbí, že se tam počítá s lidskou přirozeností. Mnoho katolíků žije s myšlenkou, že skutečnou radost zažijí až po smrti. Bůh na sebe vzal lidské tělo a jak říkala myslím asi Kateřina Sienská : „Buď prožíváme nebe a peklo nyní a nebo vůbec“.

Lumír : Jak se obě františkánská společenství doplňují? Já bych řekl že, dobrý sekulární františkán by byl určitě dobrým a platným členem společenství chlapů a stejně tak opačně. Chlapi aktivně zapojení ve skupinkách chlapů by byli dobří i v SFŘ.  Obě skupiny už teď, na zemi, prožívají vyšší stupeň bratrství. Spousta katolíků se zapře a svojí vlastní silou sami sebe donutí například společenství víry s manželkou vydržet. Řeknou si: „Do manželského spolča s manželkou zajdu, když to chce“. Dojde tam, protože musí. Ale některý chlap si možná v duchu říká:“V nebi… pak už bude dobře. Tam už nebudu ženatý. Tam už budu mít klid“. Naučit se být chlap, prožít chlapskou spiritualitu,  znamená naučit se žit i s problémy a nechat se jimi formovat.

Ivoš: Pokud chceš slyšet něco víc o spiritualitě a formaci mužů v 21 století, asi bychom to nechali na jindy. To by byl dlouhý článek, co jsme tam všechno prožili.

Co vás dovedlo do SFŘ? Jak vnímáte 30 let vašeho života v řádu? Jaké změny by měl řád udělat, aby byl vstřícnější myšlení dnešních lidí? V čem vidíte budoucí reformu řádu?

Lumír: My dva jsme se stali františkány ze ziskuchtivosti. (oba se smějí) Přišla za námi sestra z Havířovského společenství, jestli chceme být v řádu. Probírali jsme jaké výhody z toho budeme mít, když do řádu vstoupíme? Ona řekla, že získáme požehnání od sv. Františka a od všech jeho následovníků až po dnešní žijící františkány. Obrovské množství svatých a blahoslavených lidí. A protože jsme se už tehdy stýkali s Kapucíny (hlavně s bratrem Bonaventurou ŠtivaremOFMcap).  Tak jsme si řekli, že by to od nás byla hloupost si nabídku tak velké milosti nevybrat. Františkáni mají nejvíce mučedníků v církvi, takže je to vlastně VIP rodina. Je to něco jak bonusová zlatá karta u Rothschildů. Můžeš z banky svatých vybírat kolik chceš a kterého chceš. Nevstoupili jsme z lásky k Františkovi, ale kvůli velkému množství milostí. Vždycky jsme šli za lepším. (oba se smějí)

Jak vnímáte 30 let vašeho členství v řádu?

Ivoš: Vnímám to jako obrovské požehnání. Nejpozitivnější je pro mne v našem řádu bratrství a sdílení lidí stejného ducha. V duchovním vedení si vážím u nás silné formace. Chodím s manželkou ještě na manželské společenství. Tam jsou chytří lidé, vysokoškoláci, urputní katolíci, dělají pro církev více než já, ale oni nemají formaci, co máme my v řádu. Nemají zkušenost s bratrstvím jako my a nemají ani naší františkánskou formaci k bratrství a sdílení. Řádu si velmi cením.

Lumír: Pán dal Františkovi bratry právě kvůli cestě bratrství. Malost, kterou každý z nás zažívá osobně, pak společně v řádu prožíváme jako velikost bratrství. Proto se snažím jezdit na národní setkání. Trochu nechápu, proč tam jezdí jen malá část z nás. Schopní lidé, kteří se hlásí k františkánství a nejedou tam. Ubírají se o tolik milostí, které tam mohou dostat.

Ivoš: O tom nedávno mluvil kapucín bratr Štivar. To jsou takoví setrvačníci. Stačí jim jednou měsíčně spolčo a na tom setrvávají.

A co budoucnost našeho řádu? V čem jí vidíte?

Lumír: Reformu vidím v tom, že ti členové, co se chtějí opravdu sdružovat (i když jich bude mnohem méně než je skutečný stav členstva), ti se budou stále  více podobat sv. Františkovi a prvním bratřím a budou se scházet s nadšením. Jestli těch pár opravdových františkánů bude žít františkánství aktivně, nakazí tím hodně lidí. Dneska přes internet k sobě můžeme i po celé republice najít častější cestu. Tak toho využívejme. Moc se těším na naší „rohožkovou kapitulu“ na jaře 2023 (myslí tím nevolební kapitulu v květnu). Tam přijedou ti, kteří opravdu chtějí, a tam se vzájemně nabijeme energií jeden od druhého. Pán Ježíš posílal učedníky po dvou, aby lidé na nich viděli bratrský vztah, lásku mezi nimi a to lidi přivedlo k tomu, aby se stali bratry. Lidé touží po vztazích, žijí se svými problémy, ale když vidí hezké vztahy, přitahuje je to. Bůh se s námi sdílí, Bůh je láska, a když jsme k ostatním otevření a přijímáme je takové jací jsou, poroste i naše láska. Lidé chtějí zažívat vztahy a je jim pak jedno jestli obětují čas a peníze, aby to zažívali znova a znova. Budoucnost řádu vidím v tom, že se budeme více sdílet i v osobní rovině a žít tak, aby to druhé přitahovalo. Když bratrství není žité, je to o ničem.

Luboš: Znamená to mít odvahu být sám sebou a nestydět se za to. Stát za svými názory?

Lumír: Ano to právě zažíváme ve společenství chlapů. S druhými chlapi se učíme být schopní se sdílet. A to, i když ho ten druhý urazí.

Ivoš: Ještě k budoucnosti řádu. Vztah s Bohem mi někdy u některých členů chybí. Dělají se poutě, dělají se společenství, duchovní obnovy, ale málo se vedeme k osobnímu vztahu k Bohu. Myslím nejenom ke Kristu, ale k celé Trojici i k Otci i k Duchu Svatému. Návrat k jednoduchosti a k osobnímu vztahu k Bohu je ve zkratce cesta k obnově řádu.

Luboš: Jedna křesťanka mi na společenství mluvila ze srdce. Řekla: „ Já už tolik nepotřebuji intelektuální nebo teologické učení, já si užívám vztah s Bohem“.

Ivoš a Lumír: To je ono. Nemusíme být chytří a vzdělaní, ale máme Krista žít ze svého srdce. Ti, kteří na to mají dary, ať studují. Ale všichni žijme bratrství založené na osobním vztahu s Bohem

Luboš: O svátku sv. Františka měl u nás mši Dominikán. Na konci mše se loučil se slovy: „Upřímně vám řeknu františkáni, že stejně sv. Františkovi nerozumím“. Potkali jsme se pak po mši mezi lavicemi a tak jsem se odvážil mu říct: „Františkovi lze porozumět hlavně srdcem, ne rozumem. „Jenomže já jsem dominikán“, odpověděl mi s úsměvem.

Pracujete spolu osm hodin denně v truhlárně. Jak se tam daří bratrství? Pohádáte se někdy?

Lumír:Velmi často. Společně pracujeme už dlouho. Začalo to po revoluci. Dělali jsme deset let pro jednoho člověka jako zaměstnanci. Pak došlo ke sporu a on nás propustil a tak jsme začali pracovat sami na sebe. Pronajali jsme si halu a postupně nakoupili stroje. Samostatně truhlaříme od roku 2002, tedy dvacet let. Máme společnou dílnu, máme svoje vybavení. Někdy máme samozřejmě mezi sebou ‘ponorku‘. Jsme spolu sami dva 8 hodin. Má to ale výhodu. Když má jeden z nás nějaký soukromý problém, tak to ten druhý pozná. A ten je většinou v pohodě a je schopen mu pomoci. Pro duchovní růst je společná práce obrovská pomoc. Pán neposílal učedníky po dvou jen tak z plezíru. Být spolu je těžké, ale na druhou stranu těžkosti nás formují. Samozřejmě se někdy i hodně hádáme. Ale někdy je to spíš o hloupostech. Každý chce prosadit svoji pravdu.

Jak spory urovnáváte?

Ivoš: Já, když se zlobím, tak jdu něco dělat a musím vychladnout.

Lumír: No a já o tom nemluvím a druhý den, přijdu jako by se nic nestalo. Konkrétní věc jde udělat odlišnými způsoby a většinou máme každý jiný způsob na mysli. Ale udělat se dá jen jedním způsobem. Některý způsob je lepší, a nebo je to jedno. Ale prostě se musí zvolit jen ten jeden způsob.

Oba jste se zapojili do synodálních rozhovorů ve farnosti. Přineslo to nějaké změny?

Lumír: Myslím, že to přineslo změnu. Lidé byli schopni se sejít a debatovat o Božích věcech. Někdy si myslím, že katolíci o Božích věcech diskutují málo. Když potkáš dva běžné katolíky, tak se o Božích věcech většinou nebaví (kromě možná profesních katolíků). Synodalita způsobila, že se obyčejní lidé začali bavit o božích věcech i o praktickém životě ve farnosti. Systém farář něco řekne a babičky to udělají, už nemůže dnes fungovat. Lidé musí být schopni se domluvit.

Ivoš: Když jsem na synodním rozhovoru, řekl, že sice za stav farnosti odpovídá farář, ale že se musíme umět domluvit na společném postupu, tak mne málem utloukli.

Lumír: Některé věci nechtěli slyšet. Jenže v rodině když se o některých věcech nemluví, tak se problém nevyřeší a narůstá až do krize. Ale v církvi se o něčem nemluví dokonce už desetiletí a o některých celá staletí. Lidi to přitom trápí. Dneska už nefunguje – papež něco vyhlásí, biskupové to přenesou do diecéze a faráři to zařídí.

Ivoš: Byl jsem synodalitou nadšený. Doufal jsem, že se více rozvine život ve farnosti. Obrácení přece není to, že přestaneme hřešit, ale že změníme svoje myšlení. Ale všechno zůstalo při starém. Většina pochopila synodu tak, že mají ještě více organizovat mší, ještě více zpovědí, ještě více akcí. Chtějí být ještě více dokonalí.

Lumír:  Z tradice a z tradičních akcí se musí vycházet. Církev v nich má svoji jistotu. Omyl ale je, že abychom byli lepší, musíme dělat stále víc. To je omyl. Myslím, že je to od zlého: Ďáblu nevadí, že pracujeme pro Boha, záleží mu na tom, jestli s Bohem mluvíme. Když dosáhne toho, že s Ježíšem nebudeme mluvit, pomůže nám dokonce i pro něj pracovat. Ale pak si s Ježíšem nebudeme povídat vůbec. Jenom sama aktivita nepomůže. Je potřeba naše změny založit na osobním vztahu k Bohu.

Lumír: Mezi špatným a dobrým se dá snadněji rozlišit. Těžší je to mezi dobrým a ještě lepším. Někteří dělají stále víc, že už ani doma nejsou. Řekneš o nich – ty jsou tak zbožní. Ale když se podíváš na jejich osobní život, zjistíš tam sídlí vnitřní nespokojenost. Richard Rohr OFM  se proto začal věnovat krizi mužství. Vytvořil formaci a iniciaci pro muže. V čem je rozdíl? Duchovní cvičení probíhá tak, že něco posloucháš a pak možná něco na základě poznání změníš. U spirituality chlapů je to obráceně. Nejprve zažiješ rituály a ty rituály rovnou změní tvoje myšlení a ty pak žiješ už jinak.

Luboš: Zdá se obecně, že paradigma světa se mění. Mužství zaniká a spíše ženy se stávají vůdčí?

Lumír: Z mužů to pak často jsou spíše psychopati, narcisové, kteří na nic neberou ohled. Ne praví chlapi.

Ivoš: Na nedávné františkánské formaci v Brně jsme na závěr měli diskusní skupinky. Sestry mi soukromě říkali : Chlapi už dnes nejsou. Opravdových mužů je nedostatek. Ženy pak berou na sebe roli chlapa.

 No a pak už museli jít oba opravdu pracovat. I když je rozhovor dlouhý, nějak jsem ho nezkracoval. Připadá mi zajímavé dozvědět se názor řádových členů, obyčejných chlapů po padesátém roce věku. Jsem moc vděčný za to, že praktikují upřímnost, že se nestydí být sami sebou. Kdyby i ostatní chlapi v řádu zajímalo, co učí františkánský kněz Richard Rohr OFM  o spiritualitě mužů, mám od dvou mužských truhlářů slíbený další rozhovor. Napište mi.

Rozhovor přes internet vedl Luboš Kolafa v listopadu 2022

celý clanek ZDE

Nová rubrika – a dokonce v češtině – ve slovenském časopise vás asi trochu překvapí. Vznikla proto, že jsme se s Pavolem Železníkem shodli na touze probudit v nás samotných i ve vás touhu po mezinárodní spolupráci. Vlastně vůbec netuším, jak to je u vás, ale v Česku se každý zajímáme jen o své bratrské společenství a jen malá část členů má přesah do společenství národního. A mezinárodní společenství? Nejspíše kvůli malé jazykové znalosti našich členů přesah do mezinárodních vod není skoro žádný. A tak je nejjednodušší začít mezinárodní spolupráci právě u Čechů a Slováků. Myslím, že si pořád ještě dobře rozumíme. Zatím jsme s Pavolem nevymysleli nic jiného, než že budeme my, Češi, zkoušet psát o životě českých terciářů do slovenského časopisu. Obráceně to nejde. My totiž žádný papírový časopis od roku 2006 nemáme.

Luboš Kolafa, OFS

Příběhy sekulárních františkánů

Než začnu vyprávění o svém kamarádovi z našeho místního bratrského společenství, musím něco napsat o sobě. Před rokem jsem za pomoci mnoha dopisovatelů sestavil Kroniku 100 let Českého sekulárního františkánského (?) řádu. Ve druhé části Kroniky jsou rozhovory s výraznějšími současníky našeho řádu, které pro nás sepsala vynikající regionální redaktorka Lenka Fojtíková z Blatnice pod Svatým Antonínkem na Moravě. A je typické, že Lenka není členkou našeho řádu. Tak nyní víte, že já nejsem ani redaktor, ani reportér a že se budu snažit za velké podpory Pavola alespoň této službě trochu přiblížit. Ještě chci říci, že rozhovory s výraznými a zasloužilými osobnostmi českého řádu už mám za sebou v Kronice. Takže já si budu vybírat úplně obyčejné a v českém národním měřítku málo známé české terciáře sv. Františka. I tak o nich chci psát s velkou úctou, protože, jak víme, všichni máme v sobě velké životní příběhy, všichni jsme originální lidé a každý člověk kolem nás je něčím zajímavý. Jestli se tento můj přístup ujme, to záleží jen na vás, čtenářích. Klidně si na mě i stěžujte.

Vyprávění o mém kamarádovi Jaroslavu Šedivém, OFS

Úvodem

Proč jsem si vybral pro první vyprávění právě Jardu? To je jednoduché. Je to můj kamarád a jsme ze stejného bratrského společenství z Plzně. Nejsme ze stejné farnosti, a tak jsme se před mnoha lety viděli jen jednou za měsíc a moc se neznali. Pak jsme spolu – a také s Pavlou, Karlem, Lidkou, Milanem a Dankou – vymysleli, že se chceme vidět častěji, že nám setkání jednou za měsíc nestačí a zorganizovali jsme nějaké výlety pro naše společenství. Také jsme začali organizovat pro jihozápadní františkánské Čechy každoroční pouť na Svatou Horu. Ale i to nám bylo málo – jen jednou za rok společně někam vyrazit. Takže jsme se rozhodli, že se ve společenství budeme vídat každý týden. A Jarda dal našim setkáním skvělý rámec. Každému čtvrtku, kdy se scházíme, přidělil název a sestavil pro něj úvodní a závěrečné modlitby. Modlíme se. Pomáháme si. Setkáváme se. Sdílíme se. „Modlíme se“ je čtvrtek o společné modlitbě a duchovní četbě. „Pomáháme si“ je o návštěvách našich bratrů a sester v jejich domácnostech. „Setkáváme se“ je pravidelné měsíční setkání se společnou adorací, mší svatou a nešporami – jsme z pěti farností v Plzni a okolí, a tak společnou mši vítáme. Poslední čtvrtek je o sdílení mimo „kostel“. Jdeme společně na výstavu, do divadla, nebo jen tak na vínečko. Jarda se stejnou pečlivostí, s níž řídí velkou Základní školu v blízkosti Plzně, koordinuje i naše setkávání. K tomu ještě stačí být aktivní ve své farnosti, zajímá se o přírodu a vede dobřanské ochránce přírody (má za sebou 20 let táborů na Polánce u Nepomuka). V následujícím článku se dozvíte nejen více o jeho cestě životem, ale navíc také o jeho spolupráci s vedením města Dobřany na obnově krajiny. Myslím, že Jarda odráží jako zrcadlo františkánskou spiritualitu v mnoha ohledech.

Kdo jsou manželé Šedivých?

Jarda si nemůže svou činnost mimo rodinu představit bez neskutečné podpory manželky Danky. Někdy se účastní s ním, někdy ho podporuje na dálku. Danka byla původním povoláním učitelka v mateřské školce, později pracovala jako kuchařka ve vegetariánské jídelně a následně se rekvalifikovala na pedikérku. Jarda po gymnáziu pracoval 3 roky v domě dětí a celkem sedmkrát zkoušel přijetí na pedagogickou fakultu. Bylo mu to vždy znemožněno z politických důvodů, jeho tatínek se po roce 1968 rozloučil s komunistickou stranou. Mezitím si udělal dálkově nástavbu na vychovatele a složil státní zkoušku z francouzštiny na jazykové škole. Nakonec byl přece jenom přijat na vysokou školu. V roce 1988 vystudoval češtinu a občanskou výchovu, v letech 1991–93 vystudoval jako třetí aprobaci francouzštinu, absolvoval také dvě měsíční letní školy na Univerzitě ve francouzském Montpellier (ukončil také státní zkouškou). Od září 1989 pracuje jako učitel na Základní škole v Dobřanech, od července 1999 pak jako ředitel školy. V červnu 1982 založil v Dobřanech se svými přáteli ze skauta a z trempu základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, založili táborovou základnu v Polánce u Nepomuka a konkurenčně státnímu Pionýru vytvořili pod ČSOP oddíl mladých ochránců přírody Strážci. Práci s dětmi pak po roce 2005 předal svým odchovancům z oddílu a také svému synu. S manželkou Dankou, oba již šedesátiletí, se nyní radují ze dvou vnuků – Františka a Filipa.

Vyprávění Antonína Jaroslava Šedivého OFS

Tři období ministrem Místního bratrského společenství – radosti a starosti.

Konvertovali jsme s manželkou v dospělém věku a v průběhu katechumenátu jsme se díky manželům Ženíškovým a časopisu Poutník k františkánství přiblížili tak, že když nás v noci po křtu při agapé na faře Otec biskup František vyzval, abychom svátost křtu nepromarnili a našli si nějaké živé společenství, kde budeme svou víru žít, měli jsme jasno. Ve společenství jsme poznali mnoho skvělých bratří a sester, třebaže nás již někteří opustili, a to je pro mě při zpětném pohledu to nesené svědectví víry. Že jsem z rozhodnutí bratří a sester převzal po trojím funkčním období ministryně Pavly Ženíškové její službu, to vnímám jako velký závazek. Není snadné hledat v tak pestrém společenství to „pojďme společně“, ale za pomoci Ducha svatého, našich duchovních asistentů a při dobré vůli to jde a je to velké požehnání. Zpočátku jsem si žádné cíle nekladl, ale postupně jsem shledal, že důležité je být spolu často, volit různé způsoby sdílení, být ve společná modlitbě a vzájemné důvěře. Budoucnost našeho řádu nejenom v ČR vidím optimisticky, 800 let je dostatečným důkazem, Františkovo poselství je nosné a má své příznivce. Díky Bohu – i v panu papeži.

Kaple a krajina.

Moje role v tom všem nebyla tak zásadní. Vcelku náhodně – při rozhovoru cestou na vlak – se mě má známá Jitka Dlouhá, krajinná projektantka, zeptala, co že je to za divný pahorek na kraji parku Martinská stěna, v místech zvaných Na Kamínku. Jezdila tam totiž na koni a vrtalo jí to hlavou. Řekl jsem jí, že tam kdysi stávala kaplička, v mém dětství již zčásti zbořená. Slovo dalo slovo, vytvořili jsme spolu s ní, s myslivcem Pavlem Krákorou a dobřanským farářem Prokopem Bahníkem tzv. iniciativní skupinu k obnově kaple (a později i k obnově lesoparku). Na místě ruin jsme se setkali se známým plzeňským architektem Janem Soukupem a se svolením vlastníka pozemku – města Dobřany –jsme svolali první brigádu k odhalení základů barokní kaple z 18. století. To bylo hodně dobrodružné, sešlo se asi třicet pracantů. Rozběhli jsme rovněž pátrací akci po starých fotografiích kaple, dokonce jsme získali i její obraz a pan architekt Soukup nám zpracoval zdarma projekt na obnovu kaple. Z té původní totiž zbyly jen pískovcové základy. No a pak již do obnovy vstoupilo město, získalo peníze z krajského dotačního titulu a za čtyři roky – 10. 10. 2010 – biskup František kapli vysvětil. My jsme mezitím rozšířili své zájmy do rozsáhlého prostoru Martinské stěny s pískovcovými lomy, v němž před válkou němečtí obyvatelé Dobřan vybudovali nádherný lesopark, a začali jsme na pravidelných sobotních brigádách zprůchodňovat lesní cesty od náletových dřevin a erozních sesuvů půdy. Vzhledem k tomu, že se do 90. let jednalo o částečně vojenský prostor, odstraňovali jsme spíše „škodlivou“ činnost přírody než lidí (i když černé skládky tam byly také). A když město vidělo pokračující zájem místních občanů a dobrovolnickou práci mladých i starých, zadalo Jitce Dlouhé velký projekt obnovy lesoparku a za pomoci evropské dotace byl realizován. Ale to už je jiná píseň, při níž už jsem byl spíše pozorovatelem než aktérem. Ale víme, že takto s námi Bůh často pracuje – zvedni stéblo jako první a s kládou Ti již Pán pomůže. Ale mám-li se vrátit na úplný začátek, tak mě k Martiňáku určitě přivedl můj táta, když nás tam s bratrem brával na vycházky a vyprávěl nám o dřevěných můstcích přes rokliny, vyhlídce a žlutým pískem sypaných cestách. Sám pak – již jako penzista – vysekával v létě vypůjčeným vyžinovačem cesty v parku, aby je lidem zprůchodnil.

Dvě desítky let ředitelem základní školy.

Jsem praktik a cesta do hlubin dětské duše – mám-li parafrázovat starý český film – je složitá. Dáme-li si práci, nakonec zjistíme, že dítě má nejenom duši, ale také srdce. A to bývá často zraněné. Setkáváme se s tím, že děti z rozbitých rodin těžce nesou ztrátu zázemí, neshody rodičů. Jejich základní potřeby jsou stejné jako před desítkami či stovkami let, hledají pocit bezpečí, lásku, jistotu vztahů … Že se mění kulisy – nové zábavy, internet, technika atd., to vše se sice děje a pro nás starší to může být hůře uchopitelné, ale nakonec dítě stejně hůře nese to, že na něj rodiče nemají čas, než že na nový mobil si musí ještě chvíli počkat.

Popravdě – cením si kolegyň, které učí zejména na 1. stupni. Mají ke svým dětičkám až mateřský vztah. Často pro to, co ony snadno vycítí, my muži na 2. stupni pracně hledáme slova. Ale jsem vděčný i za tým v budově 2. stupně, kde učím, je to parta kvalitních lidí a dobrých učitelů. Na podzim mě skutečně „dostali“, když zcela bez mého vědomí uspořádali k devadesátinám školy a mým šedesátinám projektový „retro den“. Kromě kostýmů ve stylu třicátých let (mně ho tajně přivezli po domluvě s manželkou) děti a mě čekala třeba výuka charlestonu, společenského chování podle Gutha-Jarkovského, recitace, tělocviku postaru, písní 30. let … Děti a rodiče pak psali, že něco takového ještě nezažili. Myslím, že veškerá síla pedagogiky spočívá v umění být dětem blízko.

…

Připravil František Luboš Kolafa OFS

S Hanou Brigitou Reichsfeld se známe  již deset let. A mnozí jí znáte i na Slovensku. Jako každý mužský jsem si nejdříve musel v národní radě zvykat na její ženský způsob myšlení a víry. Dnes mám k její křesťanské a františkánské cestě ještě velkou úctu a vážím si její odvahy sloužit druhým i přes všechny těžkosti a nemoci.

Hana Brigita Reichsfeld je matkou tří dětí a babičkou tří vnoučat. Kromě toho byla mnoho let učitelkou v základní a jazykové škole. Spolu s manželem Lubomírem byli ve Veselí nad Moravou prvními, kdo se v listopadu roku 1989 zapojili do Sametové revoluce v okrese Hodonín a poté zakládali Občanské fórum ve městě. Než se v loňském roce začala starat o terminálně nemocnou maminkou, byla několik let pastorační asistentkou Charity Uherské Hradiště, kde mimo jiné duchovně doprovázela umírající v Domácím hospici Antonínek a zůstává stále jejich dobrovolníkem.

Na jaře roku 2007 začala Hanka vnímat, že jí  Bůh volá k následování života svatého Františka.

Cituji z rozhovoru, který vedla s Hankou redaktorka a fotografka Lenka Fojtíková pro knihu kronika sta let

Co následovalo?

Dostala jsem pozvání na mé první setkání místního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu v Uherském Hradišti. Když jsem tam přišla, bylo mně čtyřiačtyřicet let a skoro všichni tehdejší členové byli starší než já. Po vylití Ducha svatého jsem dostala dar radosti a chvály. Byla jsem proto naladěná chválit Pána, jak jen je to možné. Mé nadšení a rozlet při prvním setkání s terciáři docela srazila tradice a určitá rutina. Potom jsem nějaký čas uvnitř sebe bojovala s pocitem, že jsem se asi spletla, protože Bůh se neplete. V čase ticha a rozjímání jsem následně uviděla celou nádheru františkánské rodiny na celém světě. Od života svatého Františka napříč staletími. To mě naplnilo radostí, kterou jsem předtím už poznala. Najednou jsem měla zcela jasno a bylo mně úplně jedno, že je tam rutina a tradice, protože jsem viděla celou nádheru františkánské rodiny.

Členkou národní rady je letos Hanka už deset let . V období  2014-2016  byla zvolena národní ministryní. Nyní slouží ve službě formátorky.

Cituji z rozhovoru, který vedla s Hankou redaktorka a fotografka Lenka Fojtíková pro knihu kronika sta let

Šla jste do funkce národní ministryně s nějakou vizí?

Měla jsem v srdci touhu evangelizovat. Bylo mně ale jasné, že nejdříve je třeba, aby co nejvíce bratrů a sester v řádu zažilo vylití Ducha svatého, aby zakusili živý dotek Boží a osobní setkání s Kristem. Potvrzení mně k tomu dala generální ministryně ze Španělska sestra Encarnation del Pozo, která říkala, že v řádu nutně potřebujeme prožít autentické obrácení. To souviselo s duchovními obnovami na Velehradě, které od roku 2016 čtyřikrát vedl páter Elias Vella z Malty. Vždy jsme je pořádali pro celou františkánskou rodinu. Kromě terciářů a přátel svatého Františka se pravidelně účastnili bratři prvního řádu a řeholní sestry. Účastníci přitom nebyli pouze z Čech a Moravy, ale také například ze Slovenska, Anglie, Bosny a Hercegoviny.

Tolik jako opakování, pro ty kdo nečetl rozhovor s Hankou v knize kronika 100 let na str 292.

Pokračujeme rozhovorem ze současnosti.

Chtěl bych se znovu vrátit k tomu, že jsi sloužila v jednom období jako národní ministryně.

Jak se zpětně díváš na to, že jsi stála na pozici, na které posledních sto let stáli jen muži? Jak si se cítila? Jaké těžkosti jsi prožívala?

Vůbec jsem si to neuvědomovala. Ráda žiji přítomnost, souvislosti mně často nedocházejí nebo přijdou později, někdy až skrze druhé. Zkrátka takhle jsem nad tím nepřemýšlela.

V roce 2015 přišla naléhavá potřeba zvolení nového národního ministra. Ačkoliv se tehdejší národní ministr snažil najít v bratrských společenstvích kandidáty, nedařilo se to. Oslovil s prosbou také mě a s nadsázkou utrousil, že když se skutečně nikdo nenajde, můžeme tak akorát s prosíkem ke Slovákům o přičlenění k jejich OFS.  Rozlišovala jsem kandidaturu ještě několik málo dní před tehdejší národní volební kapitulou, a to během misijních „Dnů víry“ v Praze. U Panny Marie Sněžné jsem  v kapli při adoraci tiskla v ruce malý relikviář 14. pražských františkánských mučedníků. Sama sebe jsem ujišťovala, že mám pouze překlenout období, než se najde nějaký nový národní ministr. Řekla jsem Bohu své ano a přijala jsem oficiálně kandidaturu „za minutu dvanáct“, a to v pátek v noci před samotnou sobotní volbou. Jako národní ministr  jsem prožila mnoho krušných chvil, protože s některými zvláště legislativními, úředními, systémovými věcmi jsem si vůbec nevěděla rady. Skutečně horké momenty, neboť tenkrát se dotahovala kauza „terciářské hroby“, a to byl pořádný oříšek či přímo ořech i pro zdatné muže – národní ministry přede mnou. Ve službě mě nesla čirá Boží milost a sílu mně dávalo vědomí, že to tak Bůh chtěl. Když jsem o tři roky později na národní volební kapitule prosila, aby mě již bratři a sestry nenavrhovali do služby národního ministra, docela mě rozesmála slova jedné sestry, která řekla: „ A to je škoda, mysleli jsme si, jak si v té službě libuješ a jak jsi šťastná!“ Tenkrát jsem už po dlouhém hledání věděla, že bratr František je ochotný kandidovat do služby národního ministra. Co já tenkrát oslovila terciářů!:-)

Jak vidíš současnou úlohu žen ve františkánském sekulárním řádu a františkánské rodině?

Nejsem nakloněna žádným feministickým hnutím, naopak vidím všechny bratry a sestry jako Boží děti na naprosto stejné úrovni. Jistě, že je mezi ženami a muži rozdíl. Pěkně o tom píše ve své knize John Gray: „Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.“ Když poznáme a pochopíme naše rozdíly, můžeme růst v bratrském společenství a vykonat mnoho dobrého, protože se vzájemně budeme krásně doplňovat.  Úlohu vidím stejnou pro muže i ženy – jak bratři, tak sestry jsme spoluzodpovědní za náš řád. A to úplně každý bez rozdílu. Všichni jsme dostali od Pána Boha dary a všichni máme těmi dary sloužit.

V čem se my muži musíme změnit, abychom více chápali hlas a rady žen?

Jen zůstaňte, vy muži, stejní jací jste!:-) Znám hodně opravdových mužů, kterých si moc vážím.  Jak už jsem naznačila, hlas žen považuji za rovnocenný hlasu mužů. Pokud je někde nějaká nadřazenost mužů, tak ji vnímám spíše jako individuální povahovou vlastnost.

Přeci jenom mně teď přichází myšlenka: v židovské rodině je ženě dána náležitá pozornost, úcta a vážnost.  „Ima“ (z hebrejštiny matka) je prostě ta, které se naslouchá a to, co řekne, se jen tak nepřehlédne a nenechá protéct mezi prsty. Židovská žena si je vědoma své zodpovědnosti a podle toho žije, mluví, koná. Mnoho židovek dosáhlo velkého úspěchu a dostalo Nobelovu cenu. Také v armádě je ženám v Izraeli dána stejná důvěra jako mužům, děvčata stejně jako chlapci jdou na vojnu a ženy dokonce mohou v izraelské armádě zastávat pozice, které běžně jinde ve světě náleží výhradně mužům.

Ženy mají někdy mnohem více úkolů než muži. V rodině, farnosti, ve společenství. Doporučila bys jim i službu  v národní radě?

Ano, pokud by v modlitbě rozlišily a srdcem vnímaly, že to mají udělat a pokud mají dobré zázemí a podporu své rodiny. Od začátku mé služby v národní radě mě můj manžel podporuje.

Kromě služby ministryně jsi sloužila jako delegátka české republiky na některých setkáních mezinárodní rady. Mezinárodní spolupráci navázali v posledních letech Čeští i Slovenští terciáři. Navzájem si v některých záležitostech pomáháme.

Co se můžeme ze setkání na mezinárodní úrovni naučit?

Mezinárodní akce jsou vrcholem našeho bratrského setkávání, jsou neobyčejně povzbuzující a krásné. Vystoupení jednotlivých delegátů na mezinárodních kapitulách jsou dobrým důvodem k zamyšlení, co bychom mohli změnit v našem národním bratrském společenství. Velmi cenná jsou osobní svědectví bratří a sester. Jedinečné bylo Evropské františkánské setkání v Litvě v roce 2018, kterého se zúčastnilo na 150 bratří a sester z 24 evropských zemí. Přineslo stále aktuální poselství: „Nelpěme na minulosti a na způsobech, kterými jsme vždycky dělali věci – nenechejme Ducha svatého narazit do zavřených oken!“

V Českém sekulárním řádu neexistují oblastní rady. Celou agendu a organizaci zajišťuje jediná, mnohočlenná národní rada. Delegáti si mezi sebe rozdělili patronaci nad malým počtem společenství a snaží se být s nimi častěji v kontaktu než jen při volbách nebo vizitacích.

Jakou úlohu by měla podle tebe hrát v budoucnosti národní rada, jakým směrem by se měla vydat její služba?

Spojující, propojující. Stále vnímám, že některá bratrská společenství žijí tak nějak sama pro sebe, je jim spolu dobře a to jim tak stačí. Je ovšem škoda minout se s tím, co nám Bůh dává, a to velkou krásnou františkánskou rodinu na celém světě. Národní rada má být motivátorem ke sjednocení, poznávání se, živé komunikaci napříč místními bratrskými společenstvími. To ovšem klade na členy národní rady požadavek věnovat více času zejména bratrským vizitacím. Věřím, že by bylo nám všem k užitku, kdyby z bratrských vizitací a setkání nikdo nespěchal, naopak si vědomě vyhradil delší čas, třeba i celý den či dva na to jen tak prostě s bratry a sestrami být…

Jakým směrem by se měla vydat služba? Ráda bych zmínila odkaz nedávno zesnulého papeže  Benedikta XVI. (Intima Ecclesiae natura z r. 2012): „Niterná povaha církve se vyjadřuje ve trojí službě: zvěstování Božího slova, slavení liturgie a služba lásky (diakonie), které jsou úzce spolu spojeny a které nelze od sebe oddělovat.“ Naše služba jako terciářů  a následovníků sv. Františka by měla zahrnovat společnou liturgii, evangelizaci a službu potřebným. Je to jako trojnožka – společenství, které se schází k liturgii, hlásá Krista a věnuje se potřebným lidem, bude pevně stát a nepřevrátí se.

Nyní bych se rád věnoval tvému vztahu k židovskému národu, k židovským křesťanům a k Izraeli

Do Izraele jezdíš poměrně často. Jak se narodil tvůj vřelý vztah k lidem v této zemi?

Když to vezmu úplně historicky – manželův tatínek byl žid, maminka křesťanka, takže se přirozeně v naší rodině otázky židovství a křesťanství často probíraly. Díky tomu jsem si utvořila názor na Izrael a židovství z mnoha pohledů a dospěla jsem k obdivu izraelského národa a jeho země. Po revoluci v roce 1989 nás navštívili vzdálení příbuzní manželova tatínka. Ti blízcí všichni zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Dostali jsme pozvání do Izraele. Vlastně jsem jediná z rodiny, kdo se do Izraele pravidelně vrací, a tak jsem se zcela přirozeně stala mostem mezi rodinou žijící v ČR a v Izraeli.

Které vzpomínky na setkání s lidmi ti utkvěli v paměti?

Naše stříbrná svatba na břehu Galilejského jezera a po ní společný večer s příbuznými v blízké Magdale. Mnohé z nich jsem viděla poprvé.

Nejvíce vzpomínek se váže k mojí nejdelší návštěvě Izraele v roce 2013, kdy jsem strávila v Jeruzalémě čtvrt roku. Ráda vzpomínám na šabatové večeře v rodinném kruhu, rozhovory s lidmi – ať už židy, mesiánskými židy, křesťany a poznala jsem i několik muslimů. A nejenom lidé mně utkvěli v paměti – také nezaměnitelná vůně té země, po níž se mi často stýská, tiché cestičky nad ránem v uličkách starého města uvnitř hradeb cestou na Golgotu, kibucy a parky s keři a květy libých vůní, tržiště s rozličným kořením, rozkvetlé mořské pobřeží pod Karmelem, temná obloha noční pouště s oslnivě zářícím měsícem a mnoho dalšího…

Z Jeruzaléma jsem každý týden dojížděla autobusem do Tel Avivu – Jaffy do společenství  při kostele St. Peter´s Church, které vedl františkán Fr. Peter Ashton. Tam jsem také potkala budoucí františkánskou terciářku Carinu, která mě později přivedla do kostela St. Anthony taktéž v Jaffě, kde se scházejí františkánští terciáři. Fr. Peter se duchovně staral o početnou skupinu zvláště filipínských žen, které přijely do Izraele za prací a tvořily převážnou část farnosti. Některé se tam vdaly a založily rodinu. Prožila jsem s nimi velikonoční duchovní obnovu, která se konala v městečku Abu Ghosh u sester Sv. Josefa. O židovském svátku Pesach jsme měli Sederovou večeři, předčítali texty z Pesachové Hagady, jedli jídla, která mají symbolický význam. Na Bílou sobotu byla před kostelem Notre Dame de l´Arche d´Aliiance zapálena obrovská hranice dřeva a následovala nezapomenutelná vigilie, v jejímž závěru tančil celý kostel včetně několika knězů u oltáře. Pokoj v klášteře jsem sdílela s mladou filipínkou Josephinou. Spřátelily jsme se a  v následujících letech jsme se vídaly v Jeruzalémě. Byla vážně nemocná, v posledních měsících života jsem ji navštěvovala v židovské nemocnici Hadassah v Ein Karem.

V Jeruzalémě se vždy vracím kromě rodiny příbuzných ve čtvrti zvané Mošava také do kláštera Sv. Kláry na Hanoch Albek St. a k Sv. Simeonovi a Anně na HaRav Kook St. – komunita je hebrejsky mluvícím katolickým vikariátem v Jeruzalémě. Toto místo a lidé tam mají zvláštní místo v mém srdci. Vždy se k nim velmi těším na mši svatou slouženou v hebrejštině.

Jak žijí křesťané a sekulární františkáni v Izraeli? Čemu se od nich můžeme naučit?

V Izraeli jsou františkánská terciářská společenství v Betlémě, Nazaretu, Jeruzalémě a Jaffě. Poznala jsem pouze bratrské společenství při kostele Sv. Antonína v Jaffě. Pospolitost, jednoduchost a radostnost je to, co je charakterizuje. V současné době je jich 25 s profesními sliby. Jsou mezi nimi bratři a sestry z Indie, Afriky i Filipín – mladí i staří, tak jako v rodině. Jedenáct let je aktivním terciářem v Jaffě bratr Anil Macwan, původem z Indie. Jak sám říká, ve všech jejich aktivitách se snaží žít evangelium a šířit evangelium. Kromě měsíčních bratrských setkání navštěvují terciáři nemocné v nemocnicích, jezdí do dětského domova v Ein Karem a domova pro seniory v Nazaretu. Ani v době pandemie nepřerušili kontakt a vídali se přes Zoom. Věnují se poradenstvím také mládeži a pořádají duchovní obnovy pro mladé. Aktuálně dělají krok k většímu poznání se s bratrskými společenstvími v Betlémě, Jeruzalémě a Nazaretu a také směrem k mezinárodnímu společenství.

Od mesiánských židů se můžeme naučit žasnout. Jejich víra, jak jsem viděla,  je živá – taková, jakou známe u apoštola Pavla, když se potkal s Ježíšem a poté se stal zapáleným křesťanem a evangelizátorem. Na jeden mesiánský sbor v Jeruzalémě mám hlubokou vzpomínku, a to, když se za mě modlili předtím, než jsem šla svědčit do jedné skupinky sekulárních židů o křesťanství. Do židovské komunity při kulturním domě na Emek Refaim mě pozvala naše příbuzná Hava proto, že o křesťanství nic nevěděla a chtěla se dozvědět. Bez podpory a modliteb mesiánských židů bych návštěvu pravděpodobně vzdala. Věřím, že právě díky modlitebnímu krytí ze zázemí to byl večer takový, jaký byl. Zakusili jsme dotek Boží lásky.

Tvůj život pokračuje…

Co tě nejvíce potěšilo ve tvém životě v posledních letech? Myslím tím v rodině, ve farnosti, ve společenství, v národní radě?

Aktuálně dokončení dřevěného trvalého sousoší Svaté Rodiny v životní velikosti na Svatém Antonínku. V závěru mi hodně pomáhal můj manžel.

Milým překvapením a potěšením bylo, když se loni sjela všechna tři vnoučata už na 9. ročník „Babí Hanky letní školy“. Tak si naše vnoučata sama pojmenovala pobyt u nás prarodičů, když k nám začala jezdit z Prahy na prázdniny. Každý ročník má svoje téma: ta jsou různá, vždy poskládaná z mozaiky rozvíjející tělo, duši i ducha. Babí letní školu naše vnoučata milují a nenechala si ji vzít, ani když přišla puberta. O prázdninách často vzpomínáme na minulé ročníky, co všechno jsme spolu prožili, někdy se smějeme až tak, že nás bolí bránice. Asi nejneobvyklejší bylo téma  „Židovské svátky tvořivě a hrou“, když se učili hebrejská písmena a základní slovíčka, podepsat se, zazpívat několik písniček. Některá slova se ujala, tak třeba když jdeme spát, říkáme  si layla tov (z hebrejštiny dobrou noc) apod.

Potěšilo mě, když jsem v roce 2021 dostala milost od Pána k moto pouti z Přímětic na jižní Moravě do Jeníkova v Severních Čechách. Na pouť mě upozornila kamarádka novinářka. Vůbec nikoho jsem neznala, a přesto jsem vyrazila. Na motorce jsme jeli pouze tři: farář, varhaník a já. Souběžně s námi putovala do Jeníkova početná skupina farníků, a to na kolech. Když jsem viděla, jak se nadřeli a my tři jsme stihli v klidu po cestě různé zajímavé prohlídky, měla jsem skoro výčitky svědomí, že mám takovou pěknou pouť. Krásná byla také cesta na motorce do kláštera kapucínů v Sušici spojená s divadlem pro děti v klášterní zahradě. Kamarádka, se kterou jezdím na motorce, je loutkoherečka, tak jsou někdy naše jízdy spojeny s divadelním představením.  Obě máme vnučky stejného věku a o prázdninách je bereme na motorku s sebou. Nádherné chvíle jsme s nimi prožily u přátel ve Zlatých horách. Mají pohádkový dům s pekárnou hned vedle kostela, kde jsme se všichni budili do vůně čerstvého chleba.

Potěšením pro mě bylo, když můj koníček – ježdění na motorce – dostal hlubší smysl uspořádáním motorkářské pouti na Svatém Antonínku. Po prvním ročníku v roce 2020 se zapojil do organizace můj manžel Luboš a mně se tak splnil dlouholetý sen být společně s manželem ve službě nové evangelizace. Loni sloužilo na pouti už sedm manželských párů, a zvláště mužům se tam líbilo.

Na poli služby bych ráda zmínila františkána P. Eliase Vellu, který nás Čechy i Slováky spojoval a naší františkánské rodině sloužil na seminářích. Vždycky jsem se velmi těšila z toho, když jsem přijela na Slovensko a potkala jsem tam slovenské terciáře a naopak, když Slováci přijeli k nám na Velehrad a prožili jsme spolu vzácné chvíle. Otec Elias nám od roku 2016 přednášel týden na Velehradě na různá témata: Ježíš lékař těla i duše, Duch Svatý, Růst ve společenství a těsně před vypuknutím pandemie bylo téma Nová evangelizace. V roce 2019 dvanáct z nás, kteří jsme sloužili na Velehradě během seminářů s otcem Eliasem Vellou, pokračovalo společně ve snaze o novou evangelizaci v nově vzniklém společenství RUAH na Svatém Antonínku. V současné době tvoří společenství RUAH síť přímluvců po celé republice a pořádá společně s laickými misionáři Václavem Čápem a Janou Ungerovou online semináře. Od roku 2020 společenství organizuje na Svatém Antonínku ve spolupráci s bratry františkány 1. řádu motorkářskou pouť, která se stala velkou evangelizační akcí. Můj manžel je ze smíšeného židovsko-křesťanského manželství a dlouho si hledal cestu do katolické církve. Mým tajným přáním posledních deseti let bylo, abychom spolu sloužili na Antonínku. To se naplnilo a děje uplynulé roky právě na motorkářské pouti.

Když se ohlédnu za svým životem, mohu vidět, kolik velkých věcí se po mém prvním setkání na jaře roku 2007 s otcem Eliasem stalo. Vsadila jsem zcela a bezvýhradně na Boží lásku, kterou jsem sama na sobě zakusila a také jsem pochopila, že jen ona Láska nás může změnit a přinést pokoj a dobro. Bůh mě povolal k následování sv. Františka z Assisi. Událo se to v soukromí, tiše a něžně. Nevěděla jsem tenkrát nic o existenci Sekulárního františkánského řádu. Obrátila jsem se na nejbližší františkány a bratr Augustin mě přivedl na setkání terciářů. Započala se moje františkánská cesta…

S vděčností Bohu za otce Eliase Vellu, čerpám teď ve své službě národního formátora ze studnice, kterou on nám zanechal. Voda v ní nikdy nechybí a je živá.

V národní radě mě těší, že se víc poznáváme a máme k sobě blíž. Těší mě také upřímná, otevřená diskuse. Vrcholem a velkou radostí je pro mě naše společná modlitba a slavení mše svaté.

Máš nějaké svoje přání, sen do budoucnosti?

Oslavit s rodinou mé 60. narozeniny letos v březnu na nějaké zapadlé chalupě v lese. Už jsem jim to řekla, ostatní nechám na dětech.:-)

Sen do budoucnosti mám. Souvisí to se Svatým Antonínkem, který je takovou mojí milovanou porciunkulí: „Kdyby mě vyhodili jedním oknem ven, druhým tam opět vlezu…😊.“ Teď, když tam stojí poblíž kaple Sv. Antonína na volném prostranství jesličky a lidé se mohou zcela přirozeně přiblížit k betlému (ať už tam postojí chvíli v tichu, nebo si chlapi dají po štamprli nebo si mladí udělají selfíčko s Ježíškem), sním o tom, aby na Antonínku vyrostli noví mladí Ježíšovi učedníci a sloužili lidem duchovními setkáváními, rozhovory, osobní přímluvnou modlitbou. Abychom společně naplňovali odkaz našeho vzácného kněze P. Antonína Šuránka, který si přál, aby na Antonínku duchovně působili bratři františkáni, ale komunistický režim tento záměr překazil.

Co bys popřála čtenářům?

Aby se nebáli zcela a úplně se otevřít a odevzdat působení Ducha Svatého. Aby si nenechali ani maličko otevřená zadní vrátka… Aby se na každého vylil Duch Svatý tak, jako se vylil o letnicích na apoštoly v Jeruzalémě. Aby se každý potkal osobně s Pánem Ježíšem a měl s ním osobní vztah. Aby slovy apoštola Pavla: “… rostlo Kristovo tělo, abychom všichni společně dospěli k   jednotě  ve víře a k poznání Božího Syna.“

Abychom se stále dívali na Pána, neztráceli vizi a v duchu se vraceli do nebeského Jeruzaléma, kde zní jásot spravedlivých a chvála našemu Bohu a Beránkovi, který sedí na trůně.

Abychom jako děti serafínského otce sv. Františka vrátili k prvotní LÁSCE, jež je  podstatou charismatu sv. Františka.

Vaše sestra Hanka Brigita

Rozhovor pro slovenský časopis Františkánská rodina vedl Marek Vilímek OFM

celý článek ZDE

Milí bratři a sestry, nedávno mě oslovil Luboš Kolafa, bratr z našeho MBS Plzeň, abych něco o sobě napsala. Něco do vašeho časopisu Františkánská rodina o českých terciářích a o své rodině..

Jmenuji se Jana Pachnerová a jsem z našeho MBS Plzeň. Pocházím z Plzně, narodila jsem se v roce 1959. Ale abych nemluvila sama za sebe, pozvala jsem ke spolupráci bratra Marka Vilímka, OFM, z farnosti bratří františkánů Plzeň – Severní Předměstí. Ten se mě zeptal na následující:

Jano, jak ses vlastně poprvé setkala s františkánskou rodinou? Tví rodiče byli také terciáři, nebo jsi k tomu přišla po “vlastních cestách”?A jaká vlastně byla Tvá výchova?

Jsem jedináček,moji rodiče, maminka učitelka a tatínek zemědělský inženýr, se v mých šesti letech rozvedli. Oba byli katolíci, ale manželský svazek prostě neunesli. Další manželský svazek ale ani jeden z nich neuzavřeli.

 S vírou mne nejvíc seznamovala babička Marie z tatínkovy strany, měla hodně modlitebních knížek a svatých obrázků. Také jsme spolu s ní a rodiči jezdili na poutě ( Svatá Hora, Vršíček, Vavřineček, Mariánská Týnice atd.) Učila mne různé modlitby, hlavně jsme se spolu modlily za rodiče.

Bydlela jsem s maminkou a ta byla velmi přísná. Tatínka jsem měla na víkend, on pracoval mimo Plzeň. Ten byl veselý a pořád jsme se spolu smáli.

Rodiče mne vychovávali každý po svém, maminka přísně, abych jako jedináček nebyla rozmazlená a nedělala jí ostudu, tatínek mírně, ten tvrdil, že jsem hodná dost.

Podělíš se s námi o nějaký duchovní prožitek či zkušenost z dětství či pozdějšího věku, který byl pro Tebe důležitý nebo určující?

Maminka náhle zemřela, když mi bylo necelých 22 let a já osaměla, protože tatínek byl zaměstnán daleko. Najednou jsem nevěděla, jak se s její smrtí vyrovnat. Do kostela jsem sice chodila každou neděli, ale neměla jsem nikoho z vrstevníků, s kým bych se mohla o tom všem, co mne potkalo, a také o víře bavit. Byla to velmi těžká doba mého života.

 Až mne jednou moje spolužačka pozvala na jejich “spolčo” a tam jsem našla spřízněné duše.

 Pak jsem se seznámila na vysoké škole v Plzni se svým mužem Jaroslavem, který sice byl pokřtěný, ale do kostela nechodil. Na svátost manželství nás připravoval tehdy hodně známý plzeňský arciděkan P. Kozlík. Svatbu jsme měli napřed na radnici a pak teprve mohla být v kostele, jak to za komunistů bylo. To byl rok 1981. Oba jsme pak každou neděli chodili na náměstí do kostela ke svatému Bartoloměji. Postupně se nám narodily 4 děti, syn Martin, dcera Lenka, dcera Marie a za 11 let po Marii nejmladší Jan. To byl dárek, už jsme ani nečekali takový přírůstek po čtyřicítce!

Jsi činná ve farnosti Plzeň – Severní Předměstí. Mohla bys prosím trochu popsat své aktivity? A co Tě vlastně motivuje, abys takto sloužila v rámci farnosti? Jaké jsou radosti a jaká úskalí této služby?

V té době začaly naše tři děti vyhledávat také věřící vrstevníky a objevily je na Lochotíně. V domečku bratří františkánů, kde tehdy působili bratři františkáni Didak, Dominik a Juniper, (OFM), se scházela spolča mládeže a naše děti se tam usadily. V neděli hrály v lochotínském pavilonku, kde se sloužily mše svaté, protože Lochotín neměl svůj kostel, a v týdnu chodily do domečku na spolča. Začali jsme do lochotínského pavilonku s manželem a naším nejmladším synem chodit také, abychom byli v neděli všichni spolu. Scházelo se tam hodně rodin s více dětmi, a tak jsme se tam s nimi seznámili, jezdili s nimi na farní dovolené, nejvíce do Horní Blatné, a trávili s nimi volný čas. Volejbal se hrál v pronajaté tělocvičně, fotbal pro děti, v pavilonku byly farní večery pro děti i dospělé atd.

Čas plynul v rychlém tempu, chyběly nám babičky, protože můj muž, také jedináček, přišel o maminku brzy stejně jako já. Navíc jsem se starala o tetu, sestru mé maminky, která byla postižená a později upoutána na invalidní vozík. To už maminka nežila.

V domečku jsem začala učit náboženství, když byly Honzíkovi 3 roky, později jsem tam vedla i sboreček dětí mladšího školního věku. V pátek jsem chodila do domečku na růženec, pomáhala jsem vést duchovní obnovy pro ženy a byla i součástí skupiny animátorů dětí i mládeže. Když to tak počítám, už tyto moje aktivity ve farnosti trvají dobrých 18 let. Vídám se s dospělými, kteří ke mně chodili jako děti na nábožko. Také jsem připravovala děti ve věku 8 a 9 let na 1. svaté přijímání. Pán mi dal tu milost, abych předávala víru, tak se o to snažím.

Sloužím i jako hudební doprovod při nedělních mších společně s mým manželem a nejmladším synem teď už v kostele Všech svatých na Roudné. Ve farnosti jsme rádi.

Služba dětem mi stále působí radost, někdy jsou ale také vidět rozdíly v jejich výchově oproti dřívějšku a snahy rodičů zaměstnat děti v různých kroužcích mimo školu, takže je náboženství potom spíše “popelkou” a rodiče vytíženými šoféry. S dětmi také zpívám a vedu dětskou schóličku. V pátek jsem s maminkami na dopoledním růženci.

Jak bys popsala vaše plzeňské společenství sekulárních františkánů?

Když mi bylo 50 let a starší děti odrůstaly, cítila jsem, že bych chtěla ještě něco víc než jen to, co dělám a čím žiji. Nějaký řád, který by mi pomohl v těch denních povinnostech trochu zastavit a spočinout u Boha. A tak mne bratr Bartoloměj, OFM, který byl tehdy duchovním asistentem terciářů v Plzni, k nim poslal. Tam prý najdu to, co hledám, dobré lidi a řád. Tak jsem do společenství přišla a ujala se mne tehdejší ministryně Pavla Ženíšková. Do noviciátu jsem vstoupila 15.9.2010 a o rok později 15.9.2011 jsem složila profesní slib. Když jsem složila profesní slib, myslela jsem, že se všechno změní k lepšímu a všichni členové mé rodiny půjdou také k terciářům. Ale ono nic, nestalo se k mému překvapení nic, nikoho můj vstup k terciářům z rodiny neoslovil. To bylo pro mne velké zklamání a těžce jsem to nesla. Říkala jsem si: “ Copak to nikoho neosloví, takové krásné myšlenky svatého Františka z Assisi? A žít tyhle jeho ideály!” A dočkala jsem se, oslovily současného papeže Františka v roce 2013.

Naše bratrské společenství se schází dvakrát do měsíce, jednou 1. úterý v měsíci, kdy máme tzv. modlitební společenství, a pak 3. úterý v měsíci, kdy se scházíme všichni na tzv. velkém setkání. Setkání začínáme v kostele adorací, pak mší svatou a nešporami, pak jdeme do farního sálu, kde se sdílíme a řešíme různé záležitosti, domlouváme společně návštěvy nemocných, terciářské poutě, výstavy atd.

Máme i vlastní měsíčník, který se jmenuje Terciářské listy. Je možné si ho číst i na webových stránkách našeho společenství. V současné době máme 26 členů našeho MBS.I v tomto společenství jsem velmi ráda.

Co pro Tebe znamená být formátorkou noviců?

Již 4. rokem působím v našem MBS jako formátorka noviců, tzv. novicmistrová. Velmi si vážím toho, že mi dali bratři a sestry důvěru k této službě. Během těchto necelých 4 let složilo profesní sliby 5 nových členů našeho MBS, v současné době připravuji 2 další. Se zájemci o noviciát se scházím jednou do měsíce, probíráme formaci, modlíme se i sdílíme. Oni se učí ode mne a já zase od nich. I pro mne jsou setkání s nimi obohacující. Zároveň se musím vzdělávat, 3 roky jsem dojížděla do Prahy na Institut františkánských studií a ve vzdělávání pokračuji stále i soukromě.

Plzeňská diecéze letos zahájila Diecézní synodu. Jak Ty vlastně vnímáš současnou církev? Je něco, co by se podle Tebe v církvi mělo změnit, a je něco, co bys naopak rozhodně neměnila?

Diecézní synodu vnímám s nadějí, že může být cestou ke změnám k lepšímu v naší katolické, 2000 let staré církvi, cestou ke zlepšení našich vztahů s ostatními, “mladšími” církvemi, reakcí na změny, které doba přinesla – aggiornamento. Církev se má snažit přijímat mezi sebe nové lidi, kteří zatím váhají a nejsou ještě pokřtěni, snažit se je zapojit. Ale zapojit se musí víc i ti, co jsou součástí církve, já bych řekla, hlavně mládež. Ta mnohdy neví, čím může být užitečná, a tak raději stojí opodál. Anebo kritizuje, že to či ono je zastaralé, mše příliš dlouhé, málo sportu, samé povídání a moc akcí.

 A také mít za svěřené věci odpovědnost. Nečekat, že když něco neudělám, udělá to někdo jiný. Já osobně bych také ubrala na množství zápisů a porad o všem možném. Zestručnit a zjednodušit vše, o čem se mluví. Někdy zápisy a porady zaberou tolik času, že už se ani neví, jaká byla původní myšlenka. Přesto si myslím, že naše církev má své výhody, a těmi jsou hlavně svátosti. Ty v ostatních církvích chybí. Já jsem ve své církvi spokojená a neměnila bych. A potom – každý musí také mít snahu změnit k lepšímu sám sebe!

Celá Tvá rodina je hudebně obdařena…Mohla bys k tomu něco říct?

 Když naše děti cvičily doma na hudební nástroje, klavír, housle, kytaru, odcházela jsem z bytu, aby mi nepopraskaly bubínky. Dcera Marie zalévala povrch houslí vydatnými slzami, syn Martin se vztekal, když hrál na housle, dcera Lenka cvičila na klavír až moc. Teď už hraje doma jen nejmladší syn Honza na akordeon nebo klavír. To už se dá vydržet. Já sama chodila do hudební školy na klavír a zpěv 10 let a můj muž na akordeon, sám se naučil na kytaru.

Teď už my rodiče hrajeme hůř než naše děti, dcery vystudovaly konzervatoř a vysoké umělecké školy, syn Martin dokonce skládá své vlastní kytarové skladby, syn Honza je také šikovný. Nadání mají od Boha a také ho podědili, píli mají různou a každý vnímá hudbu jinak, ale celkově je to krása, když se všichni při oslavách sejdeme a všichni hrajeme a zpíváme.

Také na nedělních mších často hrají, syn Martin má dětskou schóličku „Pižďuchové“, kde hrají i naše 2 vnučky na klavír a na housle, dcera Lenka založila sbor „Frak“ a zpívají a hrají církevní hudbu, syn Jan hraje na akordeon, klavír a teď i trochu varhany.

Já vedu dětskou schóličku většinou dětí předškolního věku. A my rodiče také občas “vykrýváme”, jak říká můj muž naší snaze hrát v neděli při mši svaté, když někdo nemůže nebo náhle onemocní.

Jsi ráda, že Hospodin je Tvým štítem a víra Tvou oporou?

“ Hospodin je můj Pastýř, nic nepostrádám, občerstvuje mou duši…” Osobně vnímám víru jako velký dar. Je krásné Pána znát a každodenně s Ním být. A je to zároveň i každodenní úsilí, někdy přemáhání. Je krásné mít s Bohem osobní vztah a ten si každý musí sám udělat a prožít. Někdy i vybojovat. Každý máme svobodu, kterou nám Pán dal, můžeme si vlastně dělat, co chceme. Ale kdo má Boha, má všechno.

Marek Vilímek OFM a Jana Pachnerová OFS

terciář pronásledovaný režimem, který opravil polorozbořenou kapli.

Václava jsem poznal až po mém vstupu do sekulárního řádu. V době když už mu bylo přes 80 let. Vozil jsem jej na naše setkání bratrského společenství a domů za Plzeň. Rád jsem naslouchal jeho vyprávění, jak se dalo i za komunistického režimu hodně dělat pro církev i pro lidi. Následující příběh jsem pro osvěžení mé paměti ještě konzultoval s vyprávěním Václava které poskytl pro Paměť národa, ze kterého článku i cituji . Několikrát jsme spolu s Jaroslavem Šedivým a jeho manželkou Dankou a s Ženíškovými byli u Ptákových na návštěvě a musím říci, že kromě podrobného vyprávění Václava o jeho životních příbězích mne zaujala také jeho skromná, pokorná a obětavá manželka Jindřiška. Proto se zmiňuji v textu i o ní. Ostatně ona vstoupila do Sekulárního řádu již v roce 1947 a Václav možná trochu z lásky k ní v roce 1952.

František Václav Pták  se narodil 9. července 1928 v Záluží u Třemošné. Měl normální dětství chlapce na vsi, hodně sportoval – hrál házenou, fotbal, v zimě hokej. Po válce vstoupil do Sokola, nějaký čas byl také ve Skautu, dokud neodrostli a neodešli vedoucí.

V Záluží absolvoval obecnou školu, potom chodil do Třemošné do měšťanské školy. Ve 14 letech šel do učení na kováře do Plzně. Po vyučení vystudoval střední průmyslovou školu strojní v Plzni a složil maturitu.

Coby aktivní sokol se zúčastnil v červnu 1948 všesokolského sletu. Zde došlo k prvnímu střetu se státní mocí.

„Tam byly takové velké protikomunistické manifestace. Slet, to byla protikomunistická odezva na situaci té doby. A to jsme ještě zdaleka nevěděli, co se od toho února 1948 do července dělo. To se jenom tak mezi lidmi povídalo, že toho sebrali a tak. Ale to byl takovej národní odpor. Přál bych vám to zažít, ten slet, v jaký atmosféře probíhal. Mezi sokoly, tam se snad nenašel nikdo, kdo by sympatizoval s komunisty. A proto se skandovaly ty hesla, to někdo vymyslel nějaký heslo a už se skandovalo. Třeba hodně letělo: ‚Beneš patří na Hradčany, Kléma na Olšany!‘“

Později studoval České vysoké učení technické v Praze, odkud byl při prověrkách v roce 1949 vyloučen bez udání důvodu. Později při práci ve Škodovce se snažil vysokou školu dostudovat v dálkové formě studia. Po návratu z kriminálu mu však ani toto nebylo umožněno.

Asi v letech 1949–1950 se s dalšími studenty zapojil do skupiny, která zajišťovala převádění osob a jejich tajný přesun po území ČSR.

Další Václavovou aktivitou byla tajná setkání katolické mládeže. Hnutí Katolické akce vnímala Státní bezpečnost jako jednoho z největších nepřátel a nebezpečí pro komunistický režim, hlavně protože se tam scházeli vzdělaní inteligentní lidé, kteří o věcech přemýšleli, uměli si udělat vlastní názor a držet se jej, nejít s davem.

„Je nejvíce bolelo to při výsleších – jak jsme zjistili – že my jsme byli taky po té stránce katolické organizovaní. A tam nám přednášeli lidé, kteří věděli, co chtějí.

Celá síť kroužků se pak nazývala „rodina“. Na Slovensku byl její vůdčí osobností P. Kolakovič, v Čechách najdeme osobnosti jako P. Josef Zvěřina, Růžena Vacková, P. Adolf Kajpr, P. Metoděj Habáň, P. Oto Mádr, P. František Mikulášek.

Přednášky byly tajné, účastnilo se jich maximálně deset lidí.

Do řádu vstoupil v roce 1952 za silné podpory a formace své manželky.

 Po delší době, kdy StB skupinky sledovala a pomalu rozkrývala (již od roku 1954), v roce 1957 zasáhla.

Václav Pták byl zatčen v listopadu 1957. Potom byl držen sedm měsíců ve vazbě StB v Plzni, většinou na samotce. Výslechy probíhaly od rána do noci, vyšetřovatelé, zvaní referenti, se střídali, ale vyslýchaný tam byl stále jeden – pod tlakem.

V březnu 1958 se konalo soudní přelíčení se skupinou Josef Julius a spol., prokurátorkou při něm byla známá dr. Ludmila Brožová-Polednová, předsedou soudu dr. Tlapák.

„Obhájci – to nebylo poznat, kdo je obhájce a kdo prokurátor. Mluvili oba stejně.“ Soud byl jen divadlo, rozsudek byl již předem připravený. „Takovýhle fascikl papírů – obžaloba. To tam ke každýmu četli, co kdo provedl a jak. Potom se soud odebral k poradě. A ten soud – ti lidé neměli čas jít se ani vyčůrat. Ti šli z jedněch dveří a přišli rovnou druhýma dveřma. A soud se poradil. Čili udělal usnesení. A už vám přečetli rozsudek – i s odůvodněním.“

Na právo a právní postupy se příliš nehledělo.

„A já tam mám na konci rozsudku takovou pěknou větu: ‚Obviněnému nebyla dokázána obžaloba. Ale senát došel k závěru…,‘ že to tak asi bylo, jak to obžaloba říká.“ Soudy a vyšetřovatelé se podle Václava Ptáka drželi zásady: „Je lépe zatknout deset lidí, kde bude devět nevinných a jeden vinný, záleží jen na tom, že toho vinného chytnou, že jim neuteče. Oni neumějí odpouštět. A další bylo: Když se kácí les, lítají třísky.“

Václav Pták byl odsouzen na rok a půl vězení za trestný čin podvracení republiky. Obžalovaní měli štěstí, že se Státní bezpečnosti nepodařilo propojit jejich činnost se skupinami v Hradci Králové a v Praze-Smíchově a vytvořit tak celostátní síť. Potom by tresty byly horší, protože by to bylo hodnoceno jako celostátní spiknutí. Takto byli souzeni jen jako skupina z Plzně a Českých Budějovic. „Naštěstí jsme mluvili všichni stejně, abych byl upřímný, lhali jsme všichni stejně, takže se to nepodařilo propojit a byli jsme souzeni individuálně – každá skupinka zvlášť.“

Václav Pták byl propuštěn z vězení v roce 1960.  Začal pracovat v dílně v dělnické profesi – např. čistil Siemens martinské pece, v nichž se taví ocel. Veškeré pokusy jeho a přátel, aby se dostal do konstrukce či jiných inženýrských povolání, na lepší pracovní pozici, byly dlouhou dobu haceny celozávodním výborem KSČ a zvláště jedním komunistou, se kterým měl kdysi spor.

Až v roce 1965 se konečně dostal do konstrukce v závodě Výstavba. Zde měl dva významné úspěchy – podle jeho návrhu se provedla první vysokomontážní práce z helikoptéry v republice (při stavbě nového komína) a rychle dokončil konstrukční návrh i technologickou výrobu stroje na oddělování plynných a kapalných částic, na kterém se předtím neúspěšně pracovalo 12 let.

Jako františkán následoval sv. Františka z Assisi, který opravoval kaple a kostelíky v Assisi . Na konci osmdesátých let minulého století se Václav rozhodl ještě s dalšími katolíky opravit zchátralou kapli Panny Marie Pomocné v Kyjově u Plzně. Kaple byla historicky cenná, ale podobně jako mnoho dalších církevních památek v západních Čechách, byla neudržovaná a značně poškozená. Bratr sháněl materiál, peníze i pomocníky a společně kapli opravili a udržovali ve výtečném stavu až do celkové rekonstrukce po roce 1989. Bratr Václav s františkánskou pokorou o opravování kaple po pracovní době v továrně  říká: „Nedělali jsme to pro svou slávu, bylo to třeba. Chtěli jsme kapli zachránit a to se nám povedlo. Panna Maria jistě věděla, že ne pro slávu, ale z lásky a úcty …“ Každý rok i v současnosti jsou u kyjovské kaple pořádány tři pouti farností Plzeň město.

Ve III. řádu sv. Františka byl v letech 1994 – 1997 v Národní radě a účastnil se aktivně obnovy řádu.

Při obnově III. řádu sv. Františka v Čechách sjezdil v 90. letech celou republiku.

Po roce 1989 byl pamětník nějaký čas činný v obecní samosprávě v obci kde bydlel. Až do smrti aktivní v Konfederaci politických vězňů a sloužil v jejich výboru v Plzni. Pravidelně docházel na setkání terciářů.

Je nutné se zmínit o jeho manželce Jindřišce, která mu věrně zajišťovala domácnost, když nebyl dlouhé dny doma. Pracovala jako zdravotní sestra, starala se o jejich tři děti a o Václavovu maminku, často sama. Jindřiška vstoupila do řádu dříve jak Václav. Již v 16 letech v roce 1947, do III. řádu sv. Františka a 26. 12. 1948 složila profesní sliby. A jak se sám vyjádřil Jindřiška mu byla počáteční inspirací pro vstup do řádu. Oba byli aktivními členy Sokola a podíleli se na organizování různých akcí pro děti. Jindra se při rozhovoru bránila, tvrdila, že nic výjimečného, o čem by se dalo psát, neprožila. Ale právě to, jak věrně a pokorně následovala sv. Františka a jak se vzorně starala Václavovi o zázemí, o děti, o domácnost, jak sním věrně prožívala veškeré těžkosti byla pro nás vždy velkou inspirací.

O Václavovi Ptákovi se lze více dočíst na stránkách Paměti národa.

Přese všechnu tvrdou práci a úspěchy zůstal pokorný a skromný.

(autorem je Luboš František Kolafa OFS)

Řeholník, jáhen, pokorný služebník třetího řádu – bratr pravé radosti

„Blahoslavený ten řeholník, který nalézá radost a potěšení jen v přesvatých slovech a dílech Božích a přivádí jimi s veselou radostí lidi k Boží lásce.“  Sv.František  „Slova svatého napomenutí našeho ctihodného Otce svatého Františka všem bratřím“ /čl.20/, L.P. 1216„

Tam, kde je Duch svatý, se vždy rozsévá radost a smysl pro humor. Chceme-li pochopit, zda nějaký člověk dospěl k velké duchovní zralosti, ptejme se, zda má smysl pro humor…lidský postoj, který je nejblíže milosti“. Papež František k seminaristům, jáhnům a kněžím z římských církevních kolejí, jaro L.P.2018.

Moudrost slov dvou „Otců Františků“ jako úvod vzpomínek na Česlava Křížalu dělí 8 století,ale ne jejich obsah, a už vůbec ne to, že jde o moudrost prostého jáhna a římského biskupa,papeže. Od smrti  bratra jáhna Česlava uplynulo na jaře už 7 let, a výročí jeho 90.nedožitých narozenin už bylo důvodem k připomenutí si tohoto výjimečného františkána. Jako duchovní asistent mnoha místních společenství SFŘ byl znám po celé republice, a je až záhadou, jak mohl vést i 30 společenství najednou, a přitom plnit tuto roli tak přesvědčivě – a s takovou radostí. Ještě v závěru života jich měl na starosti 8, a na věčnost odešel příznačně- při cestě za svěřenými ovečkami do Ostravy. Duchovní asistenci mít, to je pro společenství první předpoklad, ale i výhra, protože jde o „vzácný statek“, nedostatkovou službu. A v tomto problému „na straně nabídky“ byl Česlav neúnavný, vždy ochotný ke službě. OFM za jeho jménem je v jeho případě a v této službě až skoro nepatřičné: on nerozlišoval společenství odkazující se na jednotlivé větvě 1.řádu, byl bratrem jednoty františkánské rodiny. Česlav byl pro naši generaci živoucí připomínkou raného františkánství, téch prvních bratří, které otci Františkovi Pán poslal.

   Renomovaní duchovní rádci většinou varují řeholníky, ty kdo se zasvětili Pánu, před častým měněním místa, vidí v tom neklid ducha. Z breviáře rodiny sv.Františka známe životy řady svatých či blahoslavených, jejichž svatost se projevovala tím, že pokorně a trpělivě žebrali 40 let na jednom místě – a přitom svou moudrostí, a poskytováním příležitosti k almužně sloužili bližním, někdy celému městu. Bratr Česlav měl nejprve po desetiletí, v časech státního dozoru nad církvemi, zcela znemožněnu příležitost ke klášternímu životu. A poté, kdy další dvě desetiletí svého požehnaného života v poslušnosti na klášterní život přistoupil, tak se  díky své službě asistenta místních společenství v klauzuře nikdy a nikde dlouho nezdržel. A přitom – světe div se- žádný duchovní neklid na něm nikdo nemohl pozorovat. A pokud jde o jeho duchovnost, tu ani nepotřeboval příliš projevovat učeným kázáním, on „kázal“ už tím, že byl, jaký byl, jak jsme ho znali.

    Slovem ale přitom Česlav vládl dobře, zejména byl mistrem „zkratky“, a rodný jazyk používal tak, že mu musel každý rozumět. A mohl jím být zasažen na duši někdy i lépe než sofistikovanou teologií, právě tou jadrností. A také vtipem. Bytostná radostnost Česlavova se projevovala až v jakési hravosti se slovy, slovními hříčkami, jako například v podobě odpovědi na otázku, kdy bude k zastižení v kláštěře /v Moravské Třebové/: „No sem tam tam /j/sem“. Nebo v protikladu „tvor“- „potvor“ ve výkladu moudrého naučení sv.Terezičky, že nemáme posuzovat výroky lidí tak vážně. Vždyť člověk je jen tvor – „anebo taky potvor“. 

Životopis

Česlav  se narodil v Holohlavech u Smiřic, jeho otec se jako vdovec oženil znovu, a k žijícímu synovi z prvního manželství pak mu Bůh nadělil dalších šest synů- mezi nimi Česlava, a pět dcer. Anička Zemanová-Křížalová už vážně nemocná, a na Česlava a svou rodinu vzpomínala s dojetím. Česlav o svém dětství hovořil málo, nechtěl si stěžovat:  ale životní podmínky tak početné rodiny  byly víc než skromné. Chudoba cti netratí, a evangelijní chudoba patří k františkánství. Jinou věcí je bída a nouze, o jaké my dnes už nemáme u nás ani ponětí,  sotva si umíme představit hrozby dětské úmrtnosti z podvýživy. Nebo už jen jak a kde spát, a kde se popřípadě učit do školy v tak stísněném prostoru, kde k samotě sloužila jen jedna malá světnička. Tu po starších bratrech ke studiu krátce užíval i Česlav. Ten se ale vyučil řezbářem, a své řemeslo se snažil uplatňovat především pro potřeby restaurování interiérů kostelů. V letech útlaku církve však mohl přispívat k obnově kostelů jen příležitostně a „na černo“. Přesto vytvořil v Laudonu-Landškrouně krásný vyřezávaný oltář. A až do své smrti své řezbářské řemeslo uplatňoval výrobou (a distribucí) tau, našich křížků.   

   Nevíme toho mnoho také o letech, kdy působil jako „františkán v civilu“, například jako poštovní doručovatel, „pošťák“, aby se uživil. Ze vzpomínek pamětníků se zachovala spíš jeho jízdní ekvilibristika, když dopisy dokázal házet do schránek aniž by přerušil jízdu na kole, někdy i po opakovaných pokusech. To jistě vzbuzovalo zájem i širší komunity, ale nikdo přitom nemyslel na to, že se měl Česlav dát na závodní dráhu bratří Pospíšilových, na „kolovou“. Byly také zásilky doporučené a poštovní poukázky, a při takových příležitostech vstupoval tento duchovní pošťák do přímého kontaktu s adresáty. Z toho, co o něm víme z následujících let, se můžeme právem domnívat, že každé takové setkání tváří v tvář, od srdce k srdci, muselo být pro Česlavovy klienty ještě daleko působivějším zjevením než jeho kousky na kole. Tento pošťák, byl sám poslaný, tedy apoštol, za jehož zjevem, slovy i jednáním mohli adresáti tušit i Odesilatele dobrých zpráv radostné zvěsti evangelia.                  

   A pak přišlo dvacetiletí, kdy bratr Česlav mohl být „pošťákem“ dobrých zpráv, heroldem velikého Krále, již otevřeně. Při svých cestách po místních společenstvích však působil i jako skutečný doručovatel, jen místo oficiální brašny s dopisy a poukázkami, měl svůj baťůžek, a v něm knihy – jako dárek, zápůčku či dodávku, jindy tašku s obvazy do leprosária a klubka vlny na pletení- a skoro vždy dřevěné křížky tau, jím vlastnoručně vyřezané. Ty na fyzické váze břemene neměly rozhodující podíl, jejich váha byla v symbolice: Česlav chtěl znát jen Krista pronásledovaného a ukřižovaného. 

   Naše formační příloha čtvrtletníku Zpravodaje národního spolčenství má název „Laetitia vera-pravá radost“, a Česlav byl pravým bratrem pravé radosti, jak svědčí hned několik jeho výroků: „Mám se špatně, ale poměrně dobře to snáším“. „Já jsem tady vod toho, aby mně lidi nadávali“. „Je třeba nebát se udělat si třeba i vostudu. Pokorně tu vostudu snést, to je taky znak františkánství“. „A jděme vstříc dalším průšvihům“- jako pozdrav při loučení, a jako povzbuzení duchovního asistenta jeho ovečkám. Takové náročné povzbuzení si Česlav mohl dovolit, měl je podložené zažitou osobní zkušenosti z dob věznění /“V kriminále jsme k sobě měli jaksi lidsky blíž“/.

   Tato stránka Česlavovy osobnosti ukazuje, že humor neztrácel ani v těch nejvážnějších věcech. Proto také nebyl jen vtipný glosátor ani klaun, ale člověk velké duchovní zralosti jak o tom hovoří papež František. Aby jeho smysl pro humor mohl být opravdu lidským postojem blízkým  milosti, a aby si tu milost posvěcující dokázal udržet i „v tlačenici“ /P.Jan Ev.Urban/, k tomu bratr Česlav potřeboval také vnitřní kázeň: o tom svědčí jeho výrok „Kdo nemá disciplinu, je chcíplina“. V pozdějším věku trpěl Česlav cukrovkou, jedl skromně, po trochách- dietu dodržoval. A pokud si na setkání bratří a sester přesto dal buchtu či malé pivo, bylo to spíš výjimkou potvrzující pravidlo, „zhřešil“ z lásky k hostitelům. Česlav rozhodně nebyl „bratr moucha“, svému a našemu Pánovi vydával svědectví věrohodně a s odvahou. Když svého času dostal pozvánku na setkání spolužáků ze školy, nešlo mu ani tolik o to výročí /“ono se to stejně každej rok mění“/, ale o to svědectví. A tak se rozhodl, že za těmi, ktěří ho po desetiletí třeba ani nepotkali nebo ho znali jen „v civilu“, přijede tentokrát v hábitu bratra menšího. Připraven i na tu případnou „vostudu“. Nakonec byl sám příjemně překvapen: tentokrát se mu nedostalo „pravé radosti“ odmítnutí; naopak, došlo i na otázky o věcech posledních,a o naději. Řeč přišla na témata na která by možná bez toho hábitu ani nepřišla. I spolužáci se blížili „střední době dožití“, a s ní sestřičce smrti.  

    Ti, kdo na Česlava vzpomínají, zdůrazňují nejen jeho lásku, radost a veselou mysl, to že byl zábavný, jakoby plný šťávy. Mluví také o tom, že povzbuzoval, dával naději, vyzařoval  pokoj, odvahu a sílu. Jeho rada a pro něho typická „střelná modlitba“: Duchu svatý přijď – ale honem!“ – a on bezvýhradně věřil v její účinek- nuže v této radě je i vysvětlení pro zdroj moudrosti a pohotovosti jeho duchovních naučení. Když viděl rozdíl mezi bratry a přáteli v tom, že ty první dostáváme, a ty druhé si vybíráme, pak on sám byl pro nás darem, „dostaným“, ale všichni bychom si ho rádi vybrali i jako přítele, vědomi si toho, že pro něho jistě platilo Pánovo „už vás nenazývám svými učedníky, ale přáteli“. Česlav jako přítel samotného Pána? Ano, až tak mohl být vnímán jeho ovečkami. O jejich lásce k asistentovi-pastýři svědčí i ta mimořádnost, že k jeho 70. a 80.narozeninám vznikly texty písní /první na nápěv „Tisíckrát pozdravujeme tebe“, druhá na „Bože co ráčil….“/. A obě nakonec  byly ještě předělány z narozeninových přání na smuteční rozloučení…

   Vlitá moudrost Česlavovi dovolovala dojít k tak hlubokým poučením jako je toto: „Bolest tě učiní moudrým, ošklivost dobrotivým, hořkost mírným, nemoc silným“. Nebo moudrost paradoxu, „rady jak neradit“- „nemocným, jak mají trpět“. A také kupodivu – ani „rodičům, jak mají vychovávat své děti“- skvělá to připomínka nám prarodičům. Král komiků Vlasta Burian rád užíval v dialogu – většinou trochu ironicky- slovní obrat –„při vašem vzdělání“. Ti, kdo se zamýšleli nad životem bratra Česlava po jeho odchodu na věčnost, většinou neopominuli připomenout, že Česlav neměl žádné vzdělání, ani maturitu. Kdo z nás se vzděláním nabytým v době ateismu však ovládá modlitbu Otčenáš v klasické řečtině /?/…a kdo je přitom ještě schopen žertovat, že „mluví jazyky“? Když se po 40 letech Česlav setkal s P.Janem Evangelistou Urbanem, doktorem filozofie a někdejším ředitelem Třetího řádu, mohlo to vypadat, že šlo o setkání slovutného teologa a šikovného řezbáře křížků. Ale bratři františkáni, dvě osobnosti, se po těch letech objali…A vnímavý čtenář by si mohl všimnout, že moudrost těch dvou se liší spíš jen formou, ne obsahem. Otec Urban v krátkém uvolnění Pražského jara proslovil přednášku „Křesťan v současném světě“, a v ní, on nevinně vězněný, s hlubokou pokorou – za celou církev-  připouští, že „mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev, a mnohé, které má cirkev, nemá Bůh“. Tomu odpovídá Česlavova myšlenka o „třech podiveních v nebi“:

-Jak to, že tam vidím toho člověka, co jsem ho v kostele v životě neviděl?

 – Jak to, že tam nevidím toho, co jsem ho v kostele vídal skoro denně?

• A konečně: Co tady vlastně dělám já?

To třetí podivení v nebi je výrazem osobní pokory bratr Česlava. Ale jak jsme Česlava znali, můžeme si i představit, co on tam asi dělá: působí v nebeské poště, přebírá a třídí naše prosby, přímluvy a modlitby, a „expres rekomando“ je předává příslušným svatým, popřípadě až Nejvyšší instanci, Duchu svatému, v jehož ochotu a připravenost nám poradit „hned“, on sám tak pevně věřil.               

   Naposled jsem se s Česlavem setkal v Petrinu, na formačním semináři. Krátce předtím se mi dostalo překvapivého postřehu pro dobu první republiky a veřejného působení Dr.Františka Noska: k notoricky známému faktu, že matrikově byla česká společnost tehdy ještě převážně katolická, přibylo tvrzení, že v první generací komunistů byli –  prý – mnozí „vzbouření ministranti“- někteří pocházeli z podobně nuzných poměrů jako Česlav. Bylo po návštěvě Kláry Lubichové v Praze, a ta i úzkému okruhu křesťanských politiků přítomných na Arcibiskupství kladla na srdce, aby přijímali jako bratry i ty politiky jiné, druhé, protivné. Zakladatelka hnutí Fokolare byla v raném mládí františkánkou, a tak v mé mysli došlo ke spojení několika klíčových slov: od „bratří loupežníků“  sv.Františka a „vzbouřených ministrantů“ už nebylo daleko ke slovnímu spojení „bratři komunisté“, i k nároku, že bychom se měli pokusit přijímat je jako naše hodně odloučené, ale přece jen „odloučené bratry“. Poslední encyklika papeže Františka „Všichni jsme bratři“ je dnes pro takovou strmou cestičku uvažování také jakousi oporou. Přednášející si zpravidla v auditoriu volí někoho, ke komu mluví jakoby osobně, aby to nebylo tak anonymní. A má také možnost vnímat odezvu svých slov. Já si tehdy zvolil bratra Česlava. V jeho tváři se – po mém vydání se na poněkud tenký led-  objevily tři úkazy: údiv, úlek – a úsměšek. Nevím, co to do mne vjelo, ale najednou jsem vybafnul: „A pro Tebe, Česlave, to platí taky“.  Česlavova tvář se jako bleskem proměnila, a místo těch dříve popsaných rysů najednou zračila spíše poznání, přijetí a pokoj.

Tenkrát jsem na sraz spolužáků odjížděl já, a tak jsem se hned po přednášce omlouval a loučil. Bratr Česlav se se mnou loučil zvlášť srdečně, a dával mi své jáhenské požehnání. Z  jeho slov si dělám naději, že mi tehdy žehnal nejen na tu cestu do rodných Troubek. A tak v síle tohoto Česlavova požehnání, si dovoluji zmínit i tuto episodu. Opřen ovšem i o tu jeho radu, že i tu případnou „vostudu“ je třeba se nebát udělat. A snést ji.

   Bratr Česlav odešel na věčnost, ale Boží velikost a Boží dobrota a Boží prozřetelnost, které se na životě tohoto františkána projevovaly tak viditelně, budou působit i nadále. Pocit, že jsme jeho smrtí přišli o dobro, byl přirozenou první reakcí, ale Boží milost se nezastaví, a Česlav za  dobrem, které jsme si s ním spojovali,bude stát dál. Tak Česlavovu odkazu rozuměl i náš právě zesnulý národní ministr František Reichel. Při průjezdu kolem Moravské Třebové neopominul i při řízení obracet pohled k místu věčného odpočinku batra Česlava a vděčně připomínat jeho osobnost.      

(autorem je Lubomír Mlčoch OFS      

S díky P.Antonínu Klaretu Dambrowskému OFM za myšlenky z jeho kázání při rozloušení se zesnulým. A díky Aleši Ondrůškovi a Ivance Maderové, autorům a redaktorům sborníčku „Kvítky z kytice bratra Česlava OFM“ /Sekulární františkánský řád, Národní rada, 2013/, z něhož jsem mohl čerpat. A se zvláštním poděkováním Česlavově rodné sestře Aničce).

Terciář a papežský nuncius (diplomat), který měl smysl pro humor

Papežský nuncius, arcibiskup a v závěru života i kardinál, byl naším církevně nejvyšším bratrem „terciářem“. Jestliže si ho dovolujeme „přisvojit“ po skoro jedenácti letech (1990- 2001) jeho služby u nás, můžeme se odvolávat na něho samotného. Pokud totiž hovořil k nám, sekulárním františkánům, užíval v kázáních množné číslo, a nebyl to „ pluralis maiestaticus“ ani vztyčený prst církevního hodnostáře: bratr nuncius se hlásil k nám, a vysoké nároky mravní a duchovní vztahoval na sebe stejně jako na nás. A svým životem doložil, že ani biskupská mitra ani kardinálský klobouk nemusejí být v rozporu s duchem chudoby a osobní pokorou. Z nunciatury k bratřím menším u P.M.Sněžné to bylo „pár kroků“ i pro nuncia, a do Karolina pro doyena diplomatického sboru jen o kousek dál. A tak nám bylo dáno být mu vícekrát i docela nablízku.     

Po desetiletích, kdy Vatikán byl vnímán třídně nepřátelsky, ale dokonce i po letech 1.republiky, kdy vzájemné diplomatické vztahy sice existovaly, ale nebyly nijak vlídné, k nám Jan Pavel II. nemohl poslat vhodnějšího vyslance Svatého Stolce. Giovanni Coppa pocházel ze severní Itálie, která měla historickou zkušenost s Rakouskem – i když popravdě ne úplně tu nejlepší, měl za sebou doktorát z filosofie i teologie a studia němčiny na Goethe Institutu v Římě, a desetiletí praxe ve Státním sekretariátu Vatikánu. To, že byl zkušeným kariérním diplomatem bylo jistě důležité, ale mnohem důležitější bylo jeho osobní charisma, jeho  vlídnost a mírnost povahy. Těmto vlastnostem nemohli čelit ani potomci husitů. Nový nuncius hovořil nejen německy, jako diplomat vládl franštinou tak, že v ní psal i své homilie, komunikoval i v angličtině: ale s češtinou zápasil po celou dobu u nás! Ovšem k tajemství jeho osobnosti patřilo i to, že jeho (ne)výslovnost mu nebyla přičítána k tíži; těm, které si dokázal získat, se nakonec zdála i roztomilá! O ojedinělosti diplomatické mise bratra nuncia svědčí skutečnost, že po sedmi letech mu Karmelitánské nakladatelství vydalo Výbor z jeho homilií, rozhovorů a přednášek („Buďte věrní“, 1998). Kardinál Vlk ve „slovu na cestu“ této knize oceňuje to, že Giovanni Copa u nás působil nejen jako diplomat, ale jako biskup- duchovní pastýř. A čtenář opravdu žasne nad pracovitostí našeho bratra nuncia, nad desítkami homilií, proslovů, přednášek, rozhovorů, článků v našem tisku. A rodina sv. Františka tu nepřichází zkrátka, Otec nuncius kázal o sv. Anežce u křižovníků, o sv. Antonínovi u minoritů, o sv. Františkovi – nám sekulárním františkánům – na sv. Hostýně (1997). Homilie u příležitosti jáhenského svěcení u P. Marie Sněžné (1993) je dokladem hluboké františkánské spirituality arcibiskupa, který vyzvedá pokoru sv. Františka jako jáhna- služebníka.    

    Jako hlavního celebranta jsme Otce nuncia mohli přivítat i dvakrát v kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou, při poutích o výročí úmrtí našeho bratra JUDr. Františka Noska OFS. V dubnu 1993, kdy se Giovanni Coppa teprve seznamoval s touto osobností našeho politika a národohospodáře, již dokázal vystihnout ty nejdůležitější rysy toho, kdo „se zcela daroval druhým“, „i když mohl pro své politické postavení myslet na sebe, žil se svou rodinou, kterou měl tolik rád a která prošla bolestivými zármutky, skrovně a chudě“. Františka Noska podle kázání Otce nuncia charakterizovala hluboká osobní zbožnost, věrnost pravdě za všech okolností, úsilí o spravedlnost, a konečně láska, neboť „jedině v dávání se v lásce se projevuje velikost člověka a jeho povolání napodobovat Krista Ježíše a Boha“. Podruhé Otec nuncius slavil v Poříčí mši svatou v jubilejním roce 2000, spolu s panem biskupem Škarvadou. Již to ukazovalo na význam, který vyslanec Sv. Stolce přikládá osobnosti bratra Františka Noska, v době kdy jeho diplomatická mise u nás se již chýlila ke konci.

   Jako doyen diplomatického sboru byl Giovanni Coppa zván na všechny univerzitní slavnosti ve Velké aule Karolina. A na čestném místě snad nescházel ani jednou za těch 11 let. Takovou příchylnost k Univerzitě Karlově neprokázal žádný jiný diplomat. Doktor Katolické univerzity Nejsvětějšího Srdce v Miláně měl v mládí talent k vědecké práci na poli umělecko historickém (ikonografie Nejsvětější Trojice), i v teologickém bádání raného křesťanství, zejména o sv.Ambroži. I když se jeho život dál ubíral jinou cestou, láska k vědění mu zůstala. A naší univerzitní obcí byl přijat: vždy laskavý, připravený k přátelské kolegiální debatě při těchto příležitostech. A právě po druhé pouti do Poříčí se ukázalo, že toto slovo je pro něho pořád ještě těžko vyslovitelné, ale se jménem Františka Noska už to bylo mnohem lepší. A nám terciářům kladl na srdce, abychom se o Noskův duchovní odkaz dál starali: buďte věrní, tak jak zněl i titul jeho knihy.

Za terciáře u P. Marie Sněžné na bývalého nuncia s láskou vzpomíná sestra Věrka Elišková ( také jako ministryně MBS) . Giovanni Coppa rád zavítal mezi bratry u P. Marie Sněžné a pozdravil vždy i terciáře. Zajímal se o všechno, čím místní společenství žije, s poctivostí jemu vlastní psal každoroční vánoční a velikonoční pozdravení. Na pozvání pana biskupa Václava Malého navštívil i představení „Kvítka“ o sv. Františkovi v divadle Minor. Mezi svými arcibiskup s pokorou vždy připomínal své terciářství. Jeden velikonoční pozdrav stojí za citaci: „Nejdůstojnější otcové a milí farníci a terciáři OFM z farnosti Panny Marie Sněžné! Buona e Santa Pasqua! S láskou děkuji vám všem za milé velikonoční přání, kde byla nádherná kresba vzkříšeného Pána Ježíše s Nejsvětější Trojicí! (autor P. Michal Pometlo). Pán Bůh zaplať, od vás mám vždycky mistrovská díla! Vzpomínám vždycky na vás všecky a na slavnosti, které jsem s vámi celebroval ve vaší farnosti. Přeji vám hojnost darů pokoje, radosti, a milost našeho Spasitele, jenž nás tak miloval! Milý otče Petře z Alkantary, děkuji vám ze srdce za vaše blahopřání a modlím se za vás a za vaši práci v kauze Martyrum !“

Už jen text tohoto přání dokládá, že otec nuncius nebyl žádný „suchar“, srdce měl na dlani. A měl i smysl pro humor, ryze františkánský! V úvodním slově ke své knížce píše: „V tom, že jsem se rozhodl zveřejnit  tuto knihu, bylo asi trochu marnivosti. Sebeláska, jak víme, umírá až čtvrt hodiny po naší smrti…“. Měl ale i dobrý důvod – „už od počátku jsem považoval tuto zemi nějak za svou“. A tato láska k zemi kam byl jako Ital poslán slovanským papežem, se projevovala i tehdy, kdy rozhovor neodmítl ani dětskému regionálnímu časopisu „Nezbeda“ ze Zlína. Nejen že připustil, že sám nebyl jako kluk nějak zvlášť příkladný. Ale dětem – a těmi máme být i my všichni postarší, přál nakonec „buďte výbornými nezbedy!“

  Když bratr Giovanni z naší vlasti odcházel, vzpomíná sestra Věrka Eliášková, „loučili jsme se s ním u Panny Marie Sněžné a já za všechny terciáře předávala pozdravení. Řekla jsem, že jsme ho měli všichni v České republice rádi. Stouply mu slzy do očí, a tak jsem ho chtěla obejmout, ale bratři mi v tom zabránili. Asi to bylo dobře, nesluší se objímat nuncia (?).  Přesto, na ten okamžik, na obyčejnou lidskou reakci, kdy bylo vidět, že má pan nuncius opravdovou, františkánskou pokoru, nikdy nezapomenu“.   

(autorem je Lubomír Irenej Mlčoch OFS)                                                   

Františkán a fyzik v jedné osobě. Astronom po němž je pojménována jedna z planetek ve vesmíru.

S bratrem Jiřím Mrázkem jsem se  seznamoval jen nepřímo a už „post mortem“, prostřednictvím jeho přítele a zpovědníka. Knížku „Hovory na nemocničním lůžku“, mi  věnoval Otec Benedikt Holota ke svým 90.narozeninám ! – on autor a oslavenec, mně jako gratulantovi. A jak už titul naznačuje, šlo o poslední fázi života bratra Jiřího, kdy už si na něho sestřička smrt dělala nárok. Teprve dodatečně jsem se dozvídal, že jsme se mohli i potkat: přes Libeň, kde bydlel, jsem léta jezdil do práce. Obě mé dcery navštěvovaly „jeho“ Libeňské gymnázium. A pak jsem rok měl malý byt jen pár kroků od jeho někdejšího domova, U libeňského pivovaru, a chodil jsem do úžasného dřevěného  kostela sv.Vojrěcha, kam patřil Jiří i jeho rodina. Podivuhodné. A při hledání pamětníka na bratra Jiřího se ukázalo, že sedí mezi námi jako host na setkáních místního bratrského společenství u sv.Anežky: Jiří Petrus, dávný skaut z Libně a Kobylis. Z jeho vzpomínek také vděčně čerpám.

Psát medailonek o vědci fyzikovi je od ekonoma opovážlivost. Ale na RNDr.Jiřího Mrázka přišla víckrát řeč s Otcem Benediktem, a vždy bylo překvapující, o jak mimořádnou osobnost šlo, nejen v úzkém oboru specializace na ionosféru a šíření radiových vln, ale se širokým záběrem na filosofii a teologii věd o přírodě, nejen neživé, a ale i vzniku života a dokonce včetně role člověka v tomto dramatu stvoření. V pocitu „nemám na to“ se obracím o pomoc k bratru Petru A. fyzikovi. Ani on se necítí být dost povolán…Na druhé straně, Dr.Mrázka vynechat v galerii osobností „třetího řádu“ není možné…  

   Františkán a fyzik v jedné osobě vyjádřil svůj základní postoj ke své profesi takto: „VELKÁ NEZNÁMÁ, kterou jsem tušil na dně každého vědeckého poznání, nebyla pro mne nikdy pouhý pojem nebo fyzikální veličina, nýbrž NĚKDO“. Jiří byl „zázračné dítě“, všestranně nadané, a současně obdařené darem víry. Velký vliv na něho měl profesor náboženství na gymnáziu, za jehož budovou se nacházel kostel s interiérem vnitřku církve jako korábu, symbolu záchrany věřících.  Tam nacházel útočiště po smrti táty a to mu bylo  15 let. Se svou mámou sedal v první řadě. Potřeboval se začít starat: dával hodiny, snad až čtyřiceti žákům. Pozor. Z matematiky a z latiny!..Nemožné? Pro juniorského mistra v šachu a později mistra republiky v rychlosti dekódování morseových zpráv nikoliv. Stačil se ještě věnovat vážné hudbě, dokonce jako člen rady Gramofonového klubu, sám hrál na housle. Ve druhém ročníku Přírodovědecké fakulty už byl jmenován asistentem, byl placen, aniž by tušil, že tím přichází o sirotčí důchod. Ten musel poté splácet- a tak univerzitu skončil v hodně urychleném studiu- za pouhé tři roky! A byl středoškolským profesorem matematiky; ne dlouho. Jako výborného pedagoga ho poslali učit matematiku „dělnické kádry“, kteří mněli získat maturitu také rychle, za půldruhého roku. Čtyřem „rychlokvaškám“ jak se jim říkalo, dal pětku z matematiky, a to bylo pochopeno jako akt třídního nepřátelství. Mimochodem- ti čtyři už tehdy argumentovali, že matematiku nebudou potřebovat. Episoda skončila jeho kariéru na střední škole, ale ne na ČVUT. V té době už byl vášnivým radioamtérem- ovšem na profesionální úrovni  zcela neobvyklé: dva signály dokázal vnímat ve sluchátcích na uších, a zaznamenávat je současně oběma rukama: psal levou i pravou. To mu snad pomohlo k tomu, že v Leningradě byl prohášen za mistra světa v rychlotelegrafii. To v oné době kdy zítra již mělo znamenat včera bylo zařazeno mezi sporty, a tak bratr Jiří se stal mistrem sportu! Jemu samotnému pro smích: v tělocviku byl „nemehlo“. Ty všechny jeho ostatní mimořádné schopnosti by mohly zavánět až eskamotérstvím, ale bratr Jiří byl předurčen pro vážnou vědu. V Geofyzikálním ústavu ČSAV se pak až do předčasné smrti věnoval výzkumu ionosféry a šíření elektromagnetických vln- vědu spojil s koníčkem. Stal se známým i ve světě, ale neemigroval- ač k tomu měl příležitost. Měl za sebou nedlouhou episodu poblouznění „novou vírou“ v komunismus- jako vícero čirých idealistů, které pak doba vyléčila z iluzí. Zůstala trpkost, ale ne zahořklost. Přemáhání kádrové nepřízně pracovitostí a pokorou. V tom už mu byla oporou zase jeho „stará víra“ z gymnázia, navíc obohacená novou spiritualitou: při jednom pracovním výjezdu do Itálie se setkal s tamním františkánstvím: a dostalo se mu daru povolání.

Jak se Vladimír Holota (jako Benedikt byl ještě „v ilegalitě“) a Jiří Mrázek poprve setkali nemusíme vědět, Vladimír byl technik ve výzkumáku v Běchovicích, a Jiří dělal i aplikovaný výzkum spojený s novým oborem kosmických letů a družic. Věkově byli jen rok od sebe, a svými hřivnami se navzájem doplňovali. Přátelství pokračovalo i v podobě farního kněze v Pečkách a zpovědníka, a už i v široké veřejnosti známého akademika jako penitenta. Jiří svou vírou netajil, ale také ji v oněch dobách nevytruboval do světa. Žil ji neokázale, a také znal Mistrovo naučení komu neházet perly.  V Katolických novinách se objevovaly noticky o jeho přednáškách i ve vesnických farnostech, akademičtí hodnostáři Katolický týdeník nečetli, a o jeho víře nemuseli vědět. Věděli jen, že odborně lepšího a pracovně svědomitějšího nemají. Svědectvím ba manifestací víry se pak stal církevní pohřeb na Vinohradském hřbitově, který vedl přítel a duchovní Otec zemřelého. P. Vladimír Holota na dochovaném snímku působí mužným kněžským zjevem, obklopen davy smutečních hostů, kteří znali popularizátora vědy a kosmonautiky z rozhlasu a televize. Na jeho výzvu se pak celé to shromáždění pomodlilo Otčenáš. Ještě ho nezapomněli, a straničtí bosové z akademie měli těžkou hlavu: vždyť s „náboženskou otázkou“ už měli být všichni vyrovnáni. A sovětští kosmonauti přece ve Vesmíru žádného Boha nenašli- a teď, tento skandál.

Kniha „Hovory na nemocničním lůžku“ je dokladem řady mimo-řádností.  Mimořádného vztahu těch dvou, hloubkou jejich víry, i rozhovorů na témata té nejabstraktnější vědy, teoretické fyziky, kosmologie, místa Země ve Vesmíru a zázraku života. Zachované zápisky po bratru Jiřím svědčí o jeho genialitě- smím-li to vyslovit. V programově ateistické společnosti se dopracoval pochopení o zbloudění vědy bez Boha, a naléhavosti potřeby obnovení dialogu a spolupráce vědy a víry v náboženském slova smyslu: nemá-li lidstvo spět ke katastrofě. Některé pasáže působí na čtenáře dnes tak sugestivně, že si říká: vždyť ten papež to snad musel od toho Mrázka opisovat, nemám hledat odkazy na příslušné články v Laudato si´? Dva texty ze zápisků jsou docela jiného žánru: o historii františkánství, a o jeho neobyčejné aktuálnosti pro naši dobu. A zase: historik františkánství a odborník na dějiny kultury by nedokázal na relativně malém prostoru napsat lepší pojednání na téma „sv.František a jeho doba“, a dokonce: jak to ten Mrázek mohl tušit, že za půl století si dá papež Františkovo jméno, a své sociální a ekologické encykliky se po osmi stoletích rozhodne založit na tomto světci? (Medailonek píšu – shodou okolností- ve třech dnech on line setkání mladých z celého světa v Assisi na téma „Františkova ekonomika). Záznamník zemřelého však prozrazuje i vlastnosti vyhražované světcům, modlitební kázeň breviáře i v podmínkách těžké nemoci, vlastní zamyšlení nad 14 zastaveními křížové cesty, podložené těžkým utrpením a bolestí.                                         

Bratr Jiří byl špičkový vědec, o čemž svědčí i to, že Mezinárodní astronomická unie souhlasila s tím, aby jedna z mnoha „planetek“ objevených (1998 – 20 let po jeho smrti) – u nás v Ondřejově Lenkou Šarounovou, nesla jeho jméno JIRIMRAZEK.  Ale nebyl jen úzký specialista, což byla už tehdy choroba doby.  Víra ho vedla k syntetickým úvahám, k otázkám po řádu celého stvoření, po smyslu našeho pobývání tady na světě. Chápal už tehdy, a v tom se shodoval se svým duchovním vůdcem, že člověk svým pomýleným přístupem útěku od Boha ohrožuje život na zemi, i sám sebe. Věda a technika nás zavedly na zcestí…je jeho výrok. Věda měla sloužit člověku, a člověk Bohu. Byl si vědom toho, že obor který zkoumá, a technika kosmických letů slouží i vojenským účelům. Neváhal však spolupracovat s radioamatéry pod hlavičkou Svazarmu (svaz pro spolupráci s armádou), jeho knížky popularizující vědu později vydávalo i „Naše vojsko“).  Náš Mistr radil nevytrhávat koukol z pšenice, a varoval, že na posledním soudu dojde k oddělování zrna od plev. On sám svému poslání rozuměl jako službě člověku: radiové vlny mohly šířit i dobro. A život mu potvrzoval, že Bůh pak napomáhá člověku…Jiří Petrus uvádí episodu spojenou s vážnou, život ohrožující nehodou jeho syna. Jiří se modlil, ale dál pracoval, a na vlnách v éteru zaslechl ujištění z druhého konce světa, z ostrůvku u Nového Zélandu, že jeho dítě přežije. Jiří to vzal jako vzkaz „shůry“, a šel spát. Syn se uzdravil, Jiří vděčně se vzdálenými ostrovany navázal kontakt, zval je i do Prahy. Návštěva se neuskutečnila, on sám už byl mezitím na cestě k věčnosti…

„Sub specie aeternitatis“ přistupoval Jiří nejen ke své práci, ale i ke každému člověku. Nad nikým se nevyvyšoval, nedával znát svou myšlenkovou převahu, a svou moudrost odíval do jazyka srozumitelného i lidem mimo obor, a mimo vědu vůbec. A v tom byl  zdroj popularity popularizátora vědy. Byl možná geniální, ale ne „ujetý“. O světcích se říká, že lakotí s časem. Jiří s časem velice svědomitě hospodařil, ale ke vědě ani k její popularizaci se neupnul tak, aby mu nezbyl čas na rodinu. Byl milujícím manželem- s ženou se seznámil u sv. Vojtěcha. Synům se věnoval denně, a i pro ně čas rozděloval na přípravu do školy, modlitbu, a na čas pro ně samotné. Pro sobotní výlety do přírody, se skauty z Kobylis.Modli se a pracuj, lásku k Bohu zjevuješ láskou k bližním, k nejbližším především.

Závěr života spojený s utrpením a blížící se sestřičkou smrtí vedl hovory na nemocničním lůžku i k otázkám času na konci časů. Jiří odvodil ze znalosti lidských dějin jakousi tendenci k vlnění, cyklickému pohybu v čase, kdy rovnováha mezi hmotou a duchem, tělem a duší, je narušována v jednom či druhém směru. Osm století nás dělí od sv.Františka, a jeho doba také propadala vášni po penězích, bohatství, rozmařilosti. František sám se dokázal od tohoto pokušení radikálně odpoutat, a přilákat na cestu chudoby mnohé další. Vezměme jen Kláru, její sestry, matku, bratrance…Šlechtický rod, který dokázal pro Krista všechno opustit. Dopisy Kláry sestře Anežce Přemyslovně vyzvedají její ochotu opustit ještě daleko vyšší stupeň hierarchie středověké společnosti. Době  materialistické životní filosofie, v níž bylo našemu braru Jiřímu dáno žít, měl on, františkán ve světě, za zlé ono přílišné tíhnutí ke hmotě, k materialistickým životním hodnotám. Všímal si však, že na Západě jde kultura podobným směrem, ke hledání smyslu života v konzumu. Spolu s Otcem Benediktem viděli jedinou šanci na záchranu lidstva v jeho zduchovnění. V přesunu kyvadla dějin od hmoty k duši, ke zvnitřnění úsilí člověka: od jednostranné snahy „změnit svět“, k úkolu snažit se změnit sám sebe. A právě o tom, bylo setkání mladých v Assisi. Bratr Jiří předjímal „Františkovu ekonomiku“.

Toto civilizační „obrácení“ předpokládá proměnu vědy jak se vyvíjí už dlouho, přinejmenším od Osvícenství. Možná prvním a nezbytným krokem je pokorné přijetí zázraku Stvoření, tak jak je vyzpíval svatý František v Písni bratra Slunce. To však z jakýchsi – pro františkána až nepochopitelných důvodů- činí většině dnešních vědců potíže.  Dr.Jiří Grygar vystupuje v knížce rozmluv na nemocničním lůžku, i jako svěděk, a jako věřící astronom. Komentuje tam i snahy o nalezení dalších planet ve Vesmíru, na nichž by mohl být život, a vyjadřuje svou osobní víru, že naše Země je ojedinělá. Překvpivě svou víru opírá o argumenty biologie vzniku života. Při příležitosti udělení Nobelovy Ceny za fyziku (2019) na tomto poli však odhaduje, že tomuto (výzkumu marnosti- můj pojem) se věnuje asi pětina astronomů světa. Jiný vědec- astronom, Zdislav Šíma, který v tajnosti byl korektorem už prvního vydání knížky Otce Benedikta, se ve vydání  třetím vyjadřuje takto: Pokud je i ve vesmíru více životů, zcela chybí čas na překlenutí ohromných vzdáleností, na kontakt a výměnu informací, natož navštěvování. …Nezbývá tedy než se snažit vlastními silami přežít.

Papež František se v Laudato si´ obrací nejen na nás věřící, ale i na všechny lidi dobré vůle, argumentem, kterému je těžko odporovat: všichni jsme na stejné lodi. Právě tak tomu rozuměl náš bratr Jiří Mrázek, když se modlil v libeňském kostele- vnitřku lodi církve: že naše matka-sestra Země je „vesmírným korábem“ (K.Boulding), který nese úžasný dar života, a člověka Stvořiteli tak drahého, že neváhal na tento koráb poslat svého Syna, aby ho zachránil. Jsme na unikátním místě ve Vesmíru, Otcem milované děti. Deo gratias.          (autorem je Lubomír Irenej Mlčoch OFS)                          

Věrná dcera sv. Františka, s vazbami na celou církev, a “nejbližší příbuzné”, fokolariny a dominikány především..

Cestou z rozloučení s P. Janem Evangelistou Urbanem OFM u P. Marie Sněžné, ještě plný dojmů z této oslavy daru jeho života ,jsem se seznámil se sestrou Antonií Hofmanovou. Stačilo pár chvil pěší cestou a během několika zastávek tramvaje v tom lednovém dni L.P. 1991, abychom se domluvili, že oba patříme k františkánům „žijícím ve světě“, já ovšem teprve krátce, nová známá už více než 40 let. Poté, co jsem se dozvěděl, že Tonička pracovala také v Janských Lázních v dětské léčebně, neodolal jsem. Tam několikrát pobýval až do své předčasné smrti můj prasynovec Petr. Ukázalo se, že Tonička Petra znala. Zákeřná choroba neomezovala duševní vývoj chlapce, ale jeho tělo přestávalo poslouchat nervy a svaly, zemřel v 18 letech. Skutečnost, že se setkávám s někým, kdo byl Petrovi nablízku a pomáhal mu v jeho nelehkém údělu, mne hluboce oslovila. Tonička si mne dokázala získat jediným krátkým setkáním. Po letech, kdy už Tonička byla na věčnosti, mi místní společenství na Spořilově dalo malý knižní dárek, jak tam bývá zvykem při osobních výročích. Životní příběh statečné ženy Toničky „Žijeme jen jednou“ jsem přečetl jedním dechem. Přemýšlím o něm dodnes. A což teprve ti, kdo byli obdarováváni setkáním s Toničkou, kdo ji znali. Na vzpomínky sester Lenky Markéty Kortonské a Ludmily Anežky České a manželů Štěpána Josefa a Lucie Veroniky G.   z MBS Jilemnice, a bratra Martina W. Z MBS Hradec Králové vděčně odkazuji a navazuji.

Horní Branná, vesnička v Podkrkonoší, na samé hranici českého a německého osídlení, je místem narození i věčného odpočinku sestry Toničky. Skromná obživa v tomto kraji si vyžadovala práci všech, a “na několika stavech”- na tom tkalcovském, ale i na políčku vlastním a v sezóně i v postavení námezdníků. I Tonička musela pomáhat svážet mléko, obrubovat kapesníky…Škola ji ale lákala víc, a tam, už od dětství, především slohové práce. Malá spisovatelka už se v ní probouzela a lákala ji do Prahy. Měla vlastní úspory a laskavý strýček pomohl, ale směrem praktickým, ke studiu na obchodní škole- ač sám pracoval v Melantrichu. Se státní zkouškou z těsnopisu (kdepak diktafony tehdy) mohla být úspěšnou úřednicí, ale Pán ji volal na svou vinici. Prozkoumala snad všechny hlavní kostely a spirituality v Praze, seznámila se se studenty zavřených vysokých škol, zejména s těmi, které doba přivedla od vědy k náboženství: katechetka- to bude ono! Ještě před koncem války složila zkoušky a získala povolení k výuce náboženství: ne těsno-pis ale svato-pis!

   Požehnanému působení mezi mládeží prahnoucí po víře učinilo přítrž zatčení (1952). Tonička “dostala” 6 let; ateistickému režimu se zdálo zvlášť nebezpečné šíření myšlenek hnutí mladých dělnických křesťanů (jocismus), které se poválce dostalo z Belgie a Francie i k nám. Šlo o boj o duše mladých, láska univerzální vs. nenávist třídní. Vězení Tonička snášela statečně, a se stejně pevnou vírou hledala i zaměstnání po svém propuštění. Kariéra úřednice pro Toničku nebyla lákavá už předtím – a teď už ani přijatelná pro “režim”. Rozhodla se pro sociální práci ve zdravotnictví. V dětské léčebně v Jánských Lázních pracovala Tonička nejdéle, 23 let.               

            Překvapením pro mne bylo zjištění, že u povolání Toničky do SFŘ byl P. Alois Moc OFM, v začátku jeho kněžské dráhy, kdy působil v Podkrkonoší. Tedy i Tonička byla jeho duchovní dcerou! A nejen to: podle Toniččina svědectví jí pak otec Alois pomáhal v jejím duchovním životě až do své smrti. V celém tom obdivuhodném životním příběhu však je její příslušnost k františkánské rodině jen velice cudná, jakoby se o ní ani nezmiňovala. Čtenář by mohl mít dokonce dojem, zda Tonička nepatřila spíše ke hnutí Fokolare. Ostatně knížka “Žijeme jen jednou” vyšla v nakladatelství tohoto hnutí “Nové město”. Jiný čtenář by naopak mohl argumentovat tím, že Tonička se dovolávala duchovní podpory v Podještědí u hrobu svaté paní Zdislavy a starý domek v Jilemnici, který zakoupila jako místo pro duchovní setkávání, pojmenovala Zdislavín; nebyla tedy spíš dominikánskou terciářkou? V kapitolce “duchovní jaro” své biografie Tonička vzpomíná, jak jako mladá poznávala tu lepší tvář Prahy, a jmenuje nejen bratry františkány u P. Marie Sněžné, na Spořilově a Na Habrovce, ale také bratry jezuity u sv. Ignáce, sv. Kříž na Příkopech a sv. Terezičku v Kobylisích bratří saleziánů, Emauzy benediktinů, sestry Voršilky, Karmelitky, Vicentky, a další ženské spirituality. Od svých 24 let byla Tonička už v “třetím řádu” a v posledním desetiletí jejího požehnaného života nacházíme Toničku v nově založeném místním společenství SFŘ v Jilemnici. Co nám říká život z víry té statečné sestry Toničky? Jaké poučení si z jejího svědectví můžeme vzít pro budoucnost naší spirituality?

            Hnutí Fokolare založila Chiara Lubichová jako mladá a hledající františkánka; do “třetího řádu” vstoupila ještě za války, tedy o několik let dříve než Tonička. Jde vlastně o novou ratolest vyrašící na dávném kmeni Těla Kristova, vštípeném naším otcem – bratrem Františkem. Řád bratří Kazatelů je od dob setkání Františka a Dominika vnímán jako náš nejbližší bratrský řád. Antonie Hofmanová si křestní jméno přinesla svým narozením,            jak bývalo dříve zvykem: jejím křestním patronem tedy byl od počátku svatý bratr Antonín     z Padovy. Na řeholním jménu Josef měl bezpochyby svůj podíl P. Alois Moc OFM, který Toničku do naší rodiny přivedl. Podle sv. Terezie z Avily zkušenost dosvědčuje, že sv. Josefovi dal Bůh moc pomáhat nám ve všech našich potřebách, a je považován za ochránce a patrona celé Církve Kristovy. Tonička Hofmanová svým ryzím životem z víry svědčila o jednotě Církve: věrná dcera sv. Františka, s vazbami na celou rodinu, a “nejbližší příbuzné”, fokolariny a dominikány především.

   Z pozdějšího svědectví Toničky o jejích výsleších během vyšetřovací vazby ve vězení je patrné, že sv. Josef byl pro Toničku  také dělníkem a patronem dělníků. Profesní sliby rok před komunistickým převratem nemohly pominout společenský kontext evangelizační situace Církve, která ztratila dělnickou třídu, u nás více než jinde.

            Krátké působení Toničky v roli katechetky ukazuje na její lásku k dětem, a na připravenost přinášet dětem radostnou zvěst o Kristu i za cenu osobního nasazení v chudobě, o jaké se nám dnes už ani nezdá. Když ji potom vodili před služebníky vládců tohoto světa, kteří v ní viděli nepřítele nových pořádků, přiznávala se Tonička před nimi ke Kristu s odvahou, kterou jí můžeme jen závidět; i s tou jistotou, že Ježíš se k Toničce stejně přiznává před svým a naším Otcem. Potvrdil se také Mistrův příslib, a Toničce bylo dáno, co má před svými vězniteli mluvit: a ona k nim mluvila přímo a bez vytáček, až s jakousi “duchovní prostořekostí”. V ní však nebyl ani stín nepřátelství z její strany, a proto   i věznitelům se mohlo dostávat šance na dar víry, onoho překvapení, že ani oni nejsou vylučováni z toho jiného světa, o němž je ta umanutá ženská tak bláznivě přesvědčená.

    Když se konečně Tonička dostala z vězení, přijala služebnou roli, docela jinou než byla ta vysněná katechetka. Sama píše: “Doba nás tlačila opět do podstaty křesťanství. Ježíš nám dal za úkol pečovat právě o ty nejvíce přehlížené, nejubožejší a poslední.” Toniččino charisma lásky k dětem se rozšiřovalo i na mladé lidi vůbec, na tu budoucnost Církve i naší země; a možná právě proto se v jejích vzpomínkách tolikrát objevuje společenství Fokolare, kněz “Mirek” /Šimáček/ a Příchovice. Tonička duchem stále mladá, i v pokročilém věku “šťavnatá a svěží”, jak říká žalmista, hledala cesty k té nové ratolesti odvozované od svatého Františka.                 V pojmenování toho nového hnutí byla Tonička vlastně “zasvěcenou osobou”, a to s jakousi vyvoleností snad už od dětství. Otec Alois Moc během duchovních cvičení                           ještě před rozpadem systému, který i v něm viděl nepřítele, opakovaně zdůrazňoval jakousi výjimečnost sv. Františka z Assisi v té už nepřeberné rodině světců. Tou měrou zpodobnění       s Kristem, stvrzenou i stigmatizací, otevíral František Církvi cestu k návratu jarosti ducha prvotního křesťanství. A je jakýmsi tajemným potvrzením této vyvolenosti, že v každé další generaci se objeví sestry a bratři, kteří věrohodností svého života z víry otevírají zase nám ostatním úzkou cestičku návratu k jaru prvotního františkánství. K takovým vyvoleným patřila sestra Tonička. A budiž mi dovoleno dodat:  patřil k nim i bratr Česlav, kterému bylo dopřáno, aby se dostavil k lůžku Toničky v okamžik jejího “transitu”, přechodu na věčnost.

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.

   O osobnosti Toničky nejlépe vypovídají životní příběhy, drobné události, které svou živostí i pro sestry kolem ní byly jako  “Toniččiny Kvítky”.  Tak jako bratr Česlav volal k Duchu svatému “přijď, ale rychle”!, Tonička v nouzi se stejnou odvahou vyslovovala své konkrétní prosby k Matce Boží,opřené o modlitu sv.růžence, jindy zase ke “svému” andělu. A hle, stopařce s brašnou knih v nevlídném počasí zastaví “hned” auto a doveze ji až na místo: a řidič si ještě koupí několik knih a uleví brašně. A řidič “profík” od autobusu pocítí neodolatelnou chuť dát si ještě “cigáro”- i když už měl být pryč- a Tonička stihne potřebný spoj. Bratr Štěpán Josef G. a jeho sestra manželka Lucie Veronika dosvědčují podivuhodnou pomoc “shora”, jaké se dostalo Toničce i v kauze duchovně trvalejšího rázu, tehdy v “tandemu” s jejím dávným duchovním vůdcem Otcem Aloisem. Ten při svých cestách do Podkrkonoší svého mládí vyslovoval přání, aby v Jilemnici vzniklo místní bratrské společenství SFŘ. Toho se sice on už nedožil, ale Tonička byla “u toho” v roli přirozené formátorky. A svědectví vydávají ti dva, povolaní do řádu rovněž díky Otci Aloisovi v posledních letech jeho života v Praze- kteří se právě přestěhovali do Jilemnice! Boží režie…

   Tonička byla známá I svým humorem, a ten ji neopouštěl ani tehdy, kdy se blížila sestřička smrt. Dokud to šlo, zařizovala si svůj vlastní pohřeb. Panu primáři ustaranému nad prognózou dohasínající svíce života se od pacientky dostalo překvapivého povzbuzení: ještě neumře, nemá ráda, když na parte je pojem nedožitých narozenin. A tak tomu I bylo, Tonička odešla na věčnost tři dny po sv.Antonínovi.A tak jako se obracela s urgentními prosbami k nebi v modlitbě po celý život, její “hned” a Česlavovo “honem” se naplnilo v setkání posledních minut…Už poslední dva dny se u Toniččiny postele střídali doprovázející přátelé, z třetího řádu a nejen z něho. A telefonicky si Tonička ještě vyžádala na Otci arcibiskupu Otčenáškovi jeho požehnání na cestu. Nešlo o nic formálního, ti dva, spojeni zkušeností věznění, se navzájem uznávali a měli rádi. Záslužný kříž “Pro Ecclesia et Pontifice”, vysoké církevní vyznamenání dostala Tonička od papeže Benedikta VI., právě na návrh arcibiskupa Karla. Kdo jiný, když ne Tonička, vždyť pro církev obětavě pracovala po celý život.

   Spisovatelskou činnost Toničky, lásku od dětství, je třeba vyzvednout jako její osobité evangelizační a katechetické působení. Její literární formou byly krátké glosy, příhody ze života, postřehy z církve i společnosti- jedna, dvě stránky. I Pán jen krátce mluvil na zemi, říkával náš otec František. Krátké kapitolky, útlé knížky, které září světlem víry, zahřívají srdce, překvapí humorem. “Květ pro krále” dojímá, “Kapky vody” jsou pramínky opravdu živé vody, příspěvky do IKD- Informátoru královéhradecké diecéze, vydané v jubilejním roce 2000 v Jilemnici, napsané ve Zvědavé uličce, Zdislavíně, končí pozoruhodnými verši k mnoha svatým, jakýmisi “litaniemi”. “Se zástupem” , který pro Toničku tvoří zejména na Bílou sobotu “lampionový průvod”, s nímž se Tonička těší na nebe každým rokem. Poslední, třicátá třetí “litanie” vzývá četu mučedníků ze všech koncentráků světa. V epilogu Tonička vzpomíná pět jmen dětí z léčebny, které se jí zvlášť zapsaly do srdce, a na setkání s nimi v nebi- spolu s tatínkem a maminkou- se Tonička těší. Toničko, díky za všechno!                            

(autorem Lubomír Irenej Mlčoch OFS)

Barvitý život kněze, kterého vychovali rodiče terciáři

Pročítáme-li životopis P. Inocence Kubíčka , napadne nás jako první banální přídomek „ barvitý“. P. Inocenc se za svůj život vyskytoval na tolika místech střední Evropy, že znuděný obyvatel dnešních časů musí konstatovat, že to opravdu nebyl žádný zápecník, který by nevytáhl paty z rodné vsi, ale nějaký renomovaný cestovatel. Při bližším ohledání zjistíme, že to nebyla cestovatelská vášeň, ale že s ním, jako s mnoha jinými, minulý režim smýkal z místa na místo. Snad proto, že Bůh věděl, jaký osud malého Františka čeká, už v dětských letech mu připravil osud, kde slovo domov mohlo znamenat pouze něco abstraktního či duchovního. Jak se říká u Matouše: „ Lišky mají doupata a ptáci hnízdo, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil,“ tak to platí v plné míře i o Inocencově životě.

Rodiče pocházeli z Čech, ale protože byli chudí, vydali se každý svou cestou na zkušenou do Vídně. Oba byli zbožní a tak chodili ve Vídni do českého kostela a na pouti na Hostýn se seznámili. Maminka vstoupila do III. ř. sv. Františka a tatínek záhy po ní / nebo i kvůli ní? /. Tatínek to uměl s koňmi a tak se přihlásil na konkurs poštmistra, ačkoliv Vídeň vůbec neznal a nevěděl, kde jsou jednotlivé poštovní úřady. Ale Pán to věděl, a věděli to i koně, takže ho vedli od úřadu k úřadu a tatínek byl přijat. Pár let ve Vídni rodina strávila, narodil se jim zde i František, později Inocenc, i další děti.  Později, když nová Československá republika vyzývala, že potřebuje zkušené zaměstnance, odstěhovala se Kubíčkova rodina do Prahy. Rodiče chodili v Praze k Panně Marii Sněžné do kaple sv. Michala, na terciářská shromáždění, a děti, aby nezlobily, běhaly po nádvoří a hrály si s veverkou, která tam byla v kole, i s ptáčky v klecích. Ředitel III. řádu P. Bonaventura chodíval ke Kubíčkovým na návštěvu, rozmlouval s dětmi, modlil se s celou rodinou a tak se nakonec malý František pod jeho vlivem rozhodl pro františkánský noviciát, který byl tenkrát v Kadani. Vyšší studia absolvoval v Salzburku a Innsbrucku. Po druhém roce teologie byl poslán do Tyrol, až se konečně v r. 1935 dostal do Prahy, kde byl 3. 5. 1936 vysvěcen na kněze a  10.5. měl u Panny Marie Sněžné primici, na níž mu kázal Jan E. Urban. První umístěnku dostal P. Inocenc na Spořilov, do kostela sv. Anežky. Když v r. 1947 složil státnice, byl řádem vyzván, aby učil v Kroměříži na arcibiskupském gymnasiu – a sice chemii a přírodopis. Kroměříží a posléze Hájkem, kam bylo gymnasium přestěhováno, končí běžný život řeholníka a začíná křížová cesta internace, věznění a nucených prací. Začalo to Hejnicí na severu Čech, kam byla po akci  K / v dubnu 1950/ sestěhovaná celá františkánská českomoravská provincie. Po Hejnici následoval Bohosudov, kde pracoval ve fabrice na izolátory, Želiv, přehrada na Klíčavě, opět Želiv, kde pěstovali zeleninu, posléze převoz do Jihlavy, kde s Inocencem zacházeli jako s nejhorším zločincem, zavazovali mu při převozech oči a on na toaletní papír špendlíkem vypichoval zprávu o tom, že je vězněn, ale ještě žije. Z Jihlavy byl převezen do Velkého Meziříčí, kde strávil v jedné kobce bez vycházky a bez knížky dva měsíce.

V r. 1953 pak byl velký soud, kde bylo odsouzeno 13 lidí najednou, z toho 5 kněží, 4 ženy a 4 laici. P. Inocenc dostal 22 let za protistátní činnost v rámci procesu „ Dvořák a spol.“ a skončil na Mírově. Zde vyráběli z lýka vložky do bot a lýkové klobouky, později dózické zámky. Pak byl opět přesunut do Jáchymova, kde měl za celou dobu věznění první návštěvu své maminky. Na pohřeb tatínka o nějaký čas později ho už nepustili. Ale nestačil Jáchymov, P. Inocenc opět putoval, tentokrát do Leopoldova, kde vězni drali peří. V době tohoto věznění proběhly maďarské události, takže všichni kněží byli odděleni od ostatních vězňů. Zjistilo se totiž, kromě maďarské vzpoury proti bolševismu, v níž jistě měli prsty klerikálové, že se vězni začali modlit. V Leopoldově rovněž spravovali pytle na mouku pro Středoslovenské mlýny. Spravené pytle se nosily do skladiště, které se ukázalo jako ideální skrýš pro výrobu mešního vína. Je až dojemné, kolik úsilí, konspirace a umu věznění kněží obětovali pro možnost a splnění povinnosti – sloužit mši svatou! V kantýně kupovali hroznové víno / místo jídla na přilepšenou/ a z něho kvašením vyráběli víno. Vyrobili 12 l na rok, přičemž na jednu mši bylo stanoveno 12 kapek, aby zbylo na všechny po celý rok. Víno kvasilo v malé komůrce, která byla skryta před očima dozorců jedním spravovaným pytlem. Ale že by na to dozorci po tak dlouho dobu nepřišli, se ani nechce věřit. Potvrzuje se jen Ježíšův výrok, že celníci a nevěstky nás předejdou do Božího království.

V r. 1960 byl P. Inocenc amnestií prezidenta republiky propuštěn. Poté pracoval v Pražské teplárně a v r. 1968 získal státní souhlas jako výpomocný duchovní pro kostely sv. Jiljí a sv. Voršily v Praze. V letech 1980-1987 byl provinciálem františkánské provincie. V roce 1983, kdy se Státní bezpečnost zmohla na jednu z posledních akcí proti církvi, byl Inocenc opět zatčen. Sice na pár měsíců, ale protože už byl pokročilého věku /70/, volala tato nespravedlnost do nebe. V tom čase jsme se s manželem s O. Inocencem seznámili a díky Bohu zblízka mohli sledovat a zažít jednoho z těch, kteří byli ochotni za svou víru položit život. Vrátil se, jako už tolikrát z vězení, pohublý, pobledlý, ale plný humoru a lásky k spoluvězňům zelinářům a jiným rozkradačům socialistického majetku, s nimiž strávil dva a půl měsíce na Ruzyni. Vracel se do svého bytečku na Národní třídě, kde mu soudruzi nenechali jedinou knihu, natož různé samizdaty či dva psací stroje, dokonce zmizela i celá jedna skříň. Jak se říká u Matouše:  „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“/ Mt 8,20/(autorem je Věra  Eliášková OFS)

  Kněz, duchovní asistent terciářů a malíř a spisovatel

Na Tříkrálové setkání Sekulárních františkánů u P.M.Sněžné před 11 lety se přišel podívat kněz 1.řádu P.Benedikt Holota OFM. V klášteře „byl doma“, ale i tak, návštěvu kmeta úctyhodného věku v době nedělní siesty – na besedě s námi terciáři – to jsme kvitovali s povděkem. Ukázalo se, že Otec si tam nešel odpočinout, zapojil se do diskuze, a jeho energické vystoupení mladistvého ducha na mne udělalo dojem. Hledal jsem právě zpovědníka, po 23 letech, po zemřelém P.Janu Machačovi. Napsal jsem Otci Benediktovi, a byl jsem jako penitent přijat. Dovídal jsem se, že ti dva se ve svých pohnutých kněžských životech setkali, a to nejhlubší, co je spojovalo, byla kněžská služba u sester Urbanek u sv.Václava v Dejvicích. Rozdíl jedné generace mezi námi, vztah zpovědníka a kajícníka- otce a syna v duchovním slova smyslu, se pomalu proměňoval na vztah bratrský. Poslední rok se spolu se sestrou Věrou E. podílím na zachycení deseti besed s Otcem Benediktem,poté, kdy dosáhl  požehnaného věku 97 let. Medailonek nemá být vybíráním rozinek z besed, která vydají na knížku, sice útlou, ale knížku. Je už ale reflexí nad těmito besedami ovlivněn.

Otec Benedikt je také terciářem, a to už 75 let. Stal se jím krátce po své konverzi, už jako dospělý v roce 1945. Přípravou na jeho křest v Plzni byla pověřena sestr Běla „Urbanka“; mladého muže s reálným gymnáziem a technickým způsobem myšlení, dokázala žena-katechetka, připravit na křest během necelého roku. Postupovala podle duchovních rad Otce Urbana, jimiž připravoval sestry Apoštolátu sv. Františka nejen ke sociální službě, ale i ke katechezi. Daru víry se daří pod „vysokými tlaky a teplotami“ jak později Otec Benedikt v jazyce technika formuloval náboženskou zkušenost. A na konci války, kdy jeho otci vězněnému v Terezíně, i jeho samotnému, šlo o život, bylo hledání životní kotvy naléhavé. Křtil ho kněz-františkán, a to spolu s katechezí sestry Apoštolátu sv. Františka napomohlo duchovnímu povolání i spiritualitě. Bylo třeba překonat překážky citové, na straně nejbližších; po 1.světové válce nijak výjimečná nedůvěra ke katolické církvi- i u těch, kteří víru ještě zcela neztratili- měla za následek nepochopení tohoto kroku. „Plány rodičů“ s potomky bývají i dnes docela jiné než cesty, které má s každým z nás Bůh. Mladý terciář Holota byl od Boha nadán až přemírou hřiven, jako „žijící ve světě“ měl být důstojníkem, mohl být profesionálem ve sportovním šermu, akademickým malířem, úspěšným technikem v Plzeňské Škodovce. Boží režie s ním však měla jiné úmysly, a nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Ty vedly od noviciátu a nedokončeného studia bohosloví po 2.světové válce neúchylně k internaci, ke zkušenosti dělníka na stavbách, později k technické práci dokonce ve výzkumu – a to už po tajném vysvěcení na kněze, udržovaném v ilegalitě plných 18 let. Ztracené roky? Největší devizou už tajného Otce Benedikta „Il Moro“ byla úplné přijetí této cesty v hluboké pokoře, jako cesty duchovního zrání, o kněžské samotě s Eucharistií jako největším obdarováním, jehož přijetí však chce čas. A právě upřímné přijetí této cesty se pak plně zúročilo v letech „normalizace“ kdy bylo našemu bratru konečně dovoleno vyjít z utajení kněžství, a v roli farního kněze – kterou si také sám nepřál- vždyť chtěl být řeholníkem!

   Zde stojíme před tou nejhlubší duchovní zkušeností z let totality: kněz, řeholník, řeholnice, kteří se dokázali v úplné odevzdanosti dát „do rukou pohanů“, aniž by proti svému údělu, a proti těm „druhým, jiným, protivným“ zahořkli, byli pak obdařeni úžasnými duchovními dary pastoračního a misijního působení. Museli se vzdát tak zakořeněného postoje „my“ a „oni“, jakýchkoliv ideologických brýlí, a s otevřeným srdcem přistupovat ke každému člověku, kterého jim Pán poslal do cesty: ať to byl dozorce v internačním táboře, předseda strany ve výzkumáku, funkcionáři v městě farnosti.

    A Pán nakonec plnil i dávné tužby svého věrného služebníka, jen trochu jinak, než si to původně představoval. S Otcem Urbanem se v letech noviciátu mohl setkat jen „letmo“- aby pak po jeho propouštění z vězení byl obdarován milostí   mít ho za duchovního vůdce plných 25 let, až do jeho smrti. Řeholníkem u Panny  Marie Sněžné je už více než 30 let- a dokonce se mohl vrátit do stejné cely, kterou musel spěšně opouštět v noci záboru klášterů. Pán mu dal aby se mohl vrátit k nám „terciářům“, nejen jako jeden z nás, ale i jako první předseda konference duchovních asistentů už v provizorní Národní radě a vznikajícím Národním bratrském společenství (po r.1990). Má velké zásluhy o navázaní kontaktu se sekretariátem CIOFS a tehdejší generální ministryní OFS Emanuelou Nunzio. Otec Benedikt měl v hlavě jasno: když začínáme a nevíme jak, nejlepší je rozjet se do Říma, a tam se poradit a domluvit. A to se také stalo: tam se naší malé delegace laskavě ujal jeden z generálních duchovních asistentů Ben Brewoort, OFMCap., byla přijata na sekretariátu OFS a tam i sestrou Emanuelou. Díky tomu potom vše doma probíhalo „jako na drátku“- během roku předsednictvo Mezinárodní rady schválilo naše Národní bratrské společenství (1994). O tři roky později pak mohla být na Velehradě slavena volební kapitula, už se všemi kanonickými náležitostmi. Patří k devizám našeho Národního bratrského společenství, že se nedělí – jako v jiných zemích – podle duchovní asistence prvních řádů (františkánů, kapucínů, minoritů) a v tomto smyslu jsme my „žijící ve světě“ i sjednocující silou františkánské rodiny! I v tomto bodě lze připsat podíl Otci Benediktovi jako prvnímu předsedovi konference duchovních asistentů; co přetrvává jako jeho odkaz, jsou každoroční společná duchovní cvičení pro otce všech tří prvních řádů.

  Neměla by být opominuta ještě jedna „hřivna“ Otce Benedikta: i ve světě světských informačních serverů, na Wikipedii, je veden nejen jako františkán- řeholník, ale i jako spisovatel. A jeho prvním počinem, byly „Hovory na nemocničním lůžku“ s naším bratrem terciářem Dr. Jiřím Mrázkem,CSc. Ty vyšly už ve třetím vydání, (první pak ještě za normalizace v Římě (Křesťanská akademie, 1983).  Škoda jen, že nejde o veřejně dostupné, ale jen soukromé tisky. K těm však patří jiné, známější knížky o Eucharistii, Rady (ne)zkušeného faráře, vzpomínky z totality „Nebyl jsem hrdina“ (ty vycházely i na pokračování v našem časopise Poutník). Otec Benedikt je neuvěřitelně duchovně i spisovatelsky plodný i po své devadesátce, kdy jeho „dvorním nakladatelstvím“ je atelier „De Cuore“ Tomáše Coufala („Věřit….Jde to vůbec?“ 2013, „Co mi dala rodná ves“ (2018), „Aby člověk žil svůj život“ (2018). Poslední  již zmíněné besedy jsou blízko dokončení, vedeny terciáři usilují o oslovení  širšího čtenářstva- ale pro obohacení  nás terciářů především.                                        

 (autorem je Lubomír Mlčoch OFS)      

– Lékař, jáhen terciář, který se stal na sklonku života knězem – duchovní průvodce pro nemocné

Před rokem 1989 působilo v Praze v utajení několik skupin františkánů – terciářů, které duchovně vedl P. Alois Moc OFM, obdobně jako další skupiny P. Inocenc Kubíček OFM. V jedné ze skupin patera Moce jsem byl členem já spolu s manželkou. Scházeli jsme se převážně v bytech. V roce 1985 přivedl náš duchovní vůdce na jedno takové setkání nového bratra – lékaře Františka Mališe, který právě v tajnosti složil terciářské profesní sliby. To jsem ještě netušil, že mě s Františkem záhy spojí osobní přátelství a mnohaletá spolupráce na křesťanském humanitárním díle Concordia. Oba jsme také velmi úzce kooperovali s Kongregací milosrdných sester sv. Karla Boromejského, jejíž pozdější generální představená SM Remigie Češíková SCB byla již tehdy, jako tajná boromejka, zdravotní sestrou ve Františkově ordinaci.

Životopis

P. Doc. MUDr. RNDr. PhMr. Mgr. František Mališ DrSc.se narodil 30. září 1922 v rodině hluboce zbožných františkánských terciářů ve Frýdlantu nad Ostravicí pod Lysou horou. Rodina byla zcela nemajetná. Tatínek zemřel, když bylo Františkovi osm let, a maminka poté vychovávala dva syny ve velmi skromných finančních poměrech. Starší bratr Arnošt absolvoval po maturitě studium teologie a stal se knězem. Jeho duchovní služba byla však krátká, neboť byl v roce 1948 – krátce po vysvěcení zatčen StB, vězněn na Mírově i v dalších kriminálech a zemřel v Jáchymově jako mučedník komunistického režimu.

Malý František chodil do školky k boromejkám a potom do jezuitské školy na Velehradě, odkud v roce 1936 přestoupil do kvarty na saleziánské gymnázium ve Fryštáku. V oktávě byl zatčen gestapem a posléze totálně nasazen. Teprve po válce složil tzv. válečnou maturitu a byl přijat ke studiu farmacie na Univerzitu Karlovu. Po absolvování tohoto studia nastoupil do zaměstnání ve Státním zdravotním ústavu. Svůj špatný „kádrový profil“ nahrazoval intenzivní prací a dálkovým studiem postupně ve dvou dalších oborech – na přírodovědecké fakultě a lékařské fakultě Karlovy univerzity. Tak dosáhl unikátní kombinace tří oborů, a tím i možnosti interdisciplinární specializace na biochemickou diagnostiku zažívacího traktu. Díky tomu mohl po určitém uvolnění totalitního komunistického režimu získat i velký doktorát a docenturu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Nesměl však z politických důvodů vykonávat žádnou vedoucí funkci. V té době se oženil a manželům se narodily dvě dcery. Manželka však bohužel brzy vážně onemocněla, takže o ni spolu s mladší dcerou dlouhá léta pečoval. V šedesáti letech opustil vědeckou činnost a vybudoval gastroenterologickou ambulanci v rámci Obvodního ústavu národního zdraví v Praze 4, kde pak působil dalších deset let jako lékař – specialista, známý svým citlivým lidským přístupem k nemocným. Mezi jeho pacienty bylo mnoho kněží (včetně těch, kteří neměli státní souhlas) a dalších věřících.

Duchovní život

Duchovní rozměr života Františka Mališe byl velmi široký. V katolické víře byl vychováván od útlého dětství a tuto víru si pak uchoval trvale. Již v době dospívání uvažoval o kněžství, ale tehdy se ještě pro takovou službu necítil povolán. Zvolil si proto laické povolání a posléze uzavřel manželství s dívkou z katolické rodiny, rovněž postižené komunistickou zvůlí. Manželé pak společně vychovali ve víře i obě své dcery. Příznačné bylo, že i jako laik se František modlil denně breviář a usiloval o co nejčastější účast na mši svaté. Byl také velkým mariánským ctitelem. Při své lékařské praxi se setkal s P. Aloisem Mocem OFM, který byl s jeho bratrem ve vězení na Mírově. Jeho prostřednictvím se blíže seznámil se Sekulárním františkánským řádem a počátkem osmdesátých let vykonal v tomto řádu v tajnosti kandidaturu a noviciát, jakož i složil v roce 1985 řádovou profes.

Po listopadu 1989 vystudoval br. František dálkově katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a během studia přijal z rukou biskupa Františka Václava Lobkowicze v kostele Panny Marie Sněžné v Praze jáhenské svěcení. Jako stálý jáhen pak působil při kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Praze 10 – Hostivaři, kde měl zejména na starosti nemocné, které navštěvoval a přinášel jim Tělo Páně.

Kněžský život

Po úmrtí manželky byl jáhen František Mališ dne 23. 1. 1999, ve svých 76 letech, vysvěcen ve Frýdku-Místku biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem na kněze a byl ustanoven duchovním asistentem pro sestry boromejky a pro místní společenství Sekulárního františkánského řádu při kostele sv. Františka v Praze 4 – Krči. V srpnu 2000 vážně onemocněl a do své péče jej převzaly sestry boromejky v Domově sv. Karla Boromejského v Praze – Řepích. I zde však, pokud mu to zdravotní stav umožňoval, sloužil jako kněz nemocným. A tato jeho služba se vyznačovala otevřeností ke všem – katolíkům, křesťanům jiných vyznání i nevěřícím. V té době také napsal dnes již velmi rozšířenou knížečku „Duchovní průvodce pro nemocné“ (vyd. Concordia Pax, 2002, 2005, 2011).

I když od konce roku 1989 spočívalo těžiště aktivit Františka Mališe již v duchovní oblasti, je třeba uvést, že v těchto posledních letech jeho života byly ještě dva okruhy dalších činností, kterým se věnoval a v nichž využil svých zkušeností z řízení a organizování práce ve zdravotnictví a v humanitární sféře. Byla to obětavá práce pro sestry boromejky a pro Concordii.

Po ukončení provozu své gastroenterologické ambulance vyhověl žádosti sester a převzal od 1. října 1993 funkci ředitele Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem, kterou vykonával do konce roku 1995. Velmi se tak zasloužil v této kritické době o převedení nemocnice, jež byla kongregaci boromejek po čtyřiceti letech navrácena, do nové formy provozu, o zkvalitnění a stabilizaci personálního zabezpečení a zejména o podporu křesťanského přístupu k péči o pacienty.

Mimořádný význam mělo i působení Františka Mališe v rámci skupiny křesťanských humanitárních organizací Concordia, inspirovaných především projekty prvorepublikového křesťanského politika a františkánského terciáře JUDr. Františka Noska. První z organizací Concordia bylo družstvo katolických věřících, jehož přípravný výbor vznikl v červnu 1989, ale zahájit činnost bylo možno až na počátku roku 1990. Mezi zakladateli bylo dvacet františkánských terciářů v čele s bratrem Mališem, jenž byl zvolen prvním předsedou. Postupně pak vzniklo z iniciativy prvotního družstva více nových organizací (družstvo Concordia Brno, investiční fond Concordia Invest, družstevní záložna Concordia Credit, nadace Memento Lidice a další). Zastřešující a koordinující organizací se stalo občanské sdružení Concordia Pax, kde převzal František Mališ předsednictví.

Kněz Kristův P. František Mališ zemřel 26. května 2003 a po zádušní mši svaté u Panny Marie Sněžné v Praze bylo jeho tělo uloženo na čestném místě na hřbitově boromejek v Praze – Řepích.

(autorem je Jan Josef Smrčina OFS)

Životopis – narození

František se narodil v Přibyslavi 18. října (na svátek sv. Lukáše) 1935 do rodiny truhláře Františka Pometla a Emílie roz. Dvořákové. Jeho starší bratříček zemřel krátce po narození, takže František se s ním nepotkal. Byl pak nejstarší ze čtyř sourozenců (po něm se narodili Božena, Václav a Emílie).

Životopis – rodina

„Kluk z Vysočiny“, jak sám říkal, vyrůstal v katolické rodině, mezi ostatními vesměs katolickými rodinami. Zažil ještě kousek první republiky, mobilizaci, pak válečná léta a změny, kterým nerozuměl. Lidé mizeli v koncentrácích, jejich blízcí sdíleli se sousedy, i před dětmi, korespondenci odtamtud. Mnohé se ze života vytrácelo, ubývaly potraviny a všichni se museli uskromňovat, i když rodina díky příbuzným, samostatně pracujícím zemědělcům, alespoň nežila v bídě. S ostatními dětmi pomáhal František na poli s lehčími pracemi, kladl povřísla pro vázání obilí a nosil vodu ze studánek. Školu na čas obsadila německá armáda (později sovětská), a tak vyučování probíhalo v různých náhradních prostorách, v zapůjcených kancelářích i třeba v hospodách.

Škola

Po páté třídě chtěl jít studovat na jezuitské gymnázium do Bohosudova, ale nároky a přísnost jezuitů ho nakonec odradily.

Po válce se opět začala rozvíjet katolická činnost pod záštitou Orla a Sdružení katolické mládeže, do níž byl František s ostatními chlapci také zapojen.

Na tatínka vzpomínal jako na člověka, který toho moc nenamluvil. Hluboce se ale do dětské duše vryl prožitek, kdy tatínek půjčil sousedovi holínky, když o to prosil, a sám šel pak kosit do mokré trávy bos.

František Halík farář

V dětství a mládí ho (kromě rodiny) silně formovala také osobnost P. Františka Halíka, který byl v Přibyslavi farářem v letech 1941 – 1951. Vzpomínal na něj jako na skvělého faráře, který uměl zaujmout prakticky všechny. Rozuměl zemědělství, byl velice podnikavý a získával si pomocníky z řad jezuitů, kapucínů, redemptoristů a hlavně salesiánů. Chlapcům, kteří chodili ministrovat, se velice věnoval, např. s nimi hrál fotbal, na podzim opékal brambory, chodil na zábavně poučné procházky, na faře provozoval loutkové divadlo…  V r. 1951 byl zatčen a krátce internován v klášteře v Želivi, pak až do konce svého života (1999) působil v Klášterci nad Orlicí, kam za ním František s ostatními mladými ještě jezdil.

Válka

Důležitý byl také zážitek z konce války. Němci tehdy zapálili v ulici řadu vozidel a od nich chytil dům v sousedství Pometlových. Rodina tu noc strávila u příbuzných na okraji města. Zatímco mladší sourozenci spali, desetiletý František vedle dospělých pozoroval požár z dálky a v duchu se loučil se všemi svými hračkami a věcmi, které zůstaly v domě. Zaplavilo ho ale šťastné vědomí: „Jsme tu všichni!“

Jejich dům nakonec neshořel, P. Halík, který byl všude, kde bylo třeba, s pomocí dalších porazil jedna dřevěná vrata a zamezil tak dalšímu rozšíření požáru.

Konec s tatínkovou živností

Rok 1948 zasáhl otcovu živnost nejdříve tím, že jako řemeslník neměl nárok na kvalitní materiál, dostával jen podřadný, takže přistoupil zčásti na sériovou výrobu pro státní podnik. Později ho se vším zařízením pohltily komunální služby a stal se obyčejným dělníkem.

Touha malovat

Tatínek i křestní kmotr uměli kreslit a malovat a také František odmalička tíhnul ke kreslení. Ve třinácti letech se setkal s profesorem Václavem Boštíkem, který ho začal připravovat ke zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění.

Tuberkuloza

Když v roce 1950 skončil základní školu, začal se učit v tatínkově truhlářské dílně. Brzy ale onemocněl zánětem pohrudnice. Po léčení nesměl pobývat v prašném prostředí, odešel tedy pracovat do Žďáru nad Sázavou, kde vyráběl rybářské náčiní. Tam se nakazil tuberkulózou. Následovalo dlouhé léčení po nemocnicích a sanatoriích. Naděje na výtvarnou dráhu skončila.

Invalida

Domů se vrátil jako invalidní důchodce. V Přibyslavi přijal nabídku nastoupit na místo kostelníka v kostele Narození sv. Jana Křtitele. Také spolupracoval jako scénograf se dvěma skupinami divadelních ochotníků.

první věznění

Po P. Halíkovi působili v Přibyslavi další kvalitní kněží a farnost byla dost živá. V 60. letech tedy zakročila státní bezpečnost proti faráři P. Františku Královi a dalším lidem, sledovala tím zřejmě hlavně zastrašení ostatních. Kostelník František byl zatčen a uvězněn na Popelecní středu  r. 1963. Nejprve pobýval ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové, kde byl i soud (právě o slavnosti Božího těla), pak ve vazební věznici v Plzni na Borech. Na vlastní žádost (s ohledem na TBC) pracoval venku na různých stavbách, v každém počasí, často promočený, takže tam někde byl počátek jeho doživotních potíží s páteří. Za „nedovolené shromažďování a pobuřování“ strávil ve vězení rok.

Touha po řeholi

Během služby kostelníka František postupně dospěl ke spíše obecné touze po řeholním životě. Ta se pak ve vězení prohloubila.

P. Alois Moc

Po propuštění pracoval u svého švagra v lese. Přes terciářku, profesorku matematiky, se seznámil s františkánem P. Aloisem Mocem a přes něj s dalšími františkány. Dostal se do Prahy, kde večerně studoval stavební průmyslovku, aby si doplnil maturitu. Zaměstnán byl přitom jako pomocný dělník v televizi, pak se na krátký čas stal opět kostelníkem, tentokrát u sv. Ignáce na Karlově náměstí. Tam se setkal s mnoha skvělými kněžími.

Vstup do noviciátu

Když se provinciál františkánů P. Metoděj Řezníček vrátil z vězení, požádal František o vstup k františkánům. Na popud provinciála vstoupil r. 1969 do semináře v Litoměřicích, kde se v té době (do r. 1971) dalo docela svobodně žít. Dne 2. dubna 1970 měl tajně v jedné zasněžené vesnici v Krkonoších obláčku, při níž přijal františkánský hábit a řeholní jméno Michal. První sliby složil 19. února 1971, slavné sliby 19. února 1974.

Knězem

Vysvěcen na kněze byl pak 29. června 1974 v pražské katedrále. Primiční mši sv. ve svém rodišti mít nesměl, podařilo se to ale u Panny Marie Sněžné v Praze, kde byl v té době kaplanem františkán P. Norbert Šamárek.

Knězem bez státního souhlasu

Státní souhlas k výkonu duchovní služby br. Michal nedostal, protože se vědělo o jeho tajném františkánství. Pracoval nějakou dobu na stavbě u františkána P. Bernarda Říského, faráře na Vysoké u Mělníka, potom v brněnské nemocnici u sv. Anny, kam byl poslán provinciálem P. Alešem Zlámalem, aby připravoval zájemce o vstup do řádu.

Pohřeb tatínka

V září 1974 zemřel jeho tatínek. Při pohřbu br. Michal nesměl být u oltáře, seděl tedy s rodinou v lavici. Vzpomínal, jak se po skončení obřadu z davu lidí postupně vynořili spolubratři, shromáždili se kolem hrobu a zazpívali Píseň bratra slunce sv. Františka. A on ze hřbitova odcházel s pocitem, že jde z nějaké slavnosti.

Státní souhlas v Sokolově

V roce 1975 se pro br. Michala podařilo získat státní souhlas do Sokolova. Tam jako kaplan také začal opravovat kostely a rád vzpomínal na to, jak se při práci na lešení mohl přiblížit k chlapům, kteří tam byli s ním.

V roce 1976 pohřbíval maminku a sám přitom  zpíval opět Píseň bratra slunce.

Toužim a pak Plzeň

V roce 1978 byl poslán do Toužimi a odtud jako kaplan do Plzně. Zase opravoval kostely, zvláště v Liticích, kde byla zřícená střecha.

Znovu vězení

Při zátahu na františkány v rámci „Akce Vír“ byl na Květnou neděli r. 1983 zatčen a dostal se znovu do věznice na Bory, spolu s P. Jiřím Mazancem. Z vazby do věznice byli přemístěni na Velký pátek, kdy jim odebrali šaty se slovy: „Dejte nám ty vaše hadry, my vám přineseme naše šaty.“ Ty vězeňské ale dostali až mnohem později, takže byly po ten čas zcela bez šatů.

Propuštěni byli po čtyřech měsících náhradou za československé občany, unesené jako rukojmí v Angole. Na svobodě je tehdy privítal P. Dominik Duka.

Litický kostel

Po návratu z vězení se podařilo dokončit opravu litickeho kostela a postavit věž. Také díky prozíravosti br. Michala, s níž trval na pečlivém uskladnění dřeva na stavbu, takže se během jeho pobytu ve vězení nezničilo…

Meditační zahrada v Plzni

V druhé polovině 80. let spolupracoval s Lubošem Hruškou a akademickým sochařem Romanem Podrázským (rodákem z Přibyslavi) při vzniku křížové cesty pro Meditační zahradu s Památníkem obětem zla v Plzni Doudlevcích. Přišel s myšlenkou vytvořit křížovou cestu ne tak, jak je obvykle k vidění v kostelích, ale podle evangelií.

Loket nad Ohří

Revoluce v r. 1989 zastihla br. Michala v Lokti nad Ohří, kde byl v letech 1987-1990 farářem. Vrátil se do Plzně, kde sloužil ve františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie a na arciděkanství a pomáhal také s přípravami zřízení Biskupství plzeňského (ustanoveno v r. 1993).

Kvardián v Praze v konventu u Panny Marie Sněžné.

V r. 1994 byl povolán do Prahy a stal se kvardiánem pražského konventu u Panny Marie Sněžné. V letech 1998–2006 zde působil jako farář a poté jako výpomocný duchovní, kdy mu byla svěřena zejména péče o nemocné. Posledně zmíněnou změnu komentoval slovy: „Mám menší zodpovědnost a víc práce.“ Nemocné navštěvoval věrně, jak jen mohl, i když sám nesl mnoho nemocí a bolestí.

Nemoci a sestra Smrt

Útrap s „bratrem oslem“ (tak nazýval tělo, které nosí duši, už sv. František) přibývalo, br. Michal si ale stále zachovával svěžest ducha, laskavost i smysl pro humor a sloužil Bohu a bratřím a sestrám vlastně do posledních dnů. Když už nemohl nic jiného, i když už to nemohl ani vyslovit, stále žehnal všem…

V pátek 28. června 2019, o Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, byl hospitalizován v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského a zde po těžké nemoci, jak stálo na parte, „přijal sestru Smrt“ 20.srpna 2019. Byl pohřben 2. září 2019 do františkánského hrobu na Olšanech.

***

Moje osobní vzpomínky

Dva roky před sametovou revolucí jsem přijela na faru do Lokte nad Ohří na exercicie, vedené P. Antonínem Kejdanou OFM. A tam jsem se poprvé setkala s bratrem  Michalem, který nás vítal. Jeho laskavá tvář mě okamžitě okouzlila.

Tam jsem ho také poprvé slyšela kázat v kostele. Pamatuji si, jak promlouval k dětem, ale vlastně to bylo i pro dospělé, kterým tak přijatelnou formou mohl sdělit i to, co by pro ně napřímo možná bylo těžko stravitelné.

jezdila jsem za ním z Prahy do Plzně

Vídala jsem ho pak po revoluci při jednáních, kdy jsme pracovali na obnově struktur Sekulárního frantiskánského řádu v ČR. Byl prostě s námi. Vydržel sedět zcela tiše a dlouho naslouchat třeba i příliš úřednickým řečem, a pak řekl k tématu třeba jedinou větu, to ale byla perla.

Po několika sv. zpovědích u něj jsem se zeptala, zda bych ho mohla požádat o duchovní vedení. Otázal se, není-li to z Prahy do Plzně trochu z ruky. Když jsem řekla, že mi to za to stojí, odpověděl jen: „Jak budeš potřebovat a jak dlouho budeš potřebovat.“ (Občas mu říkám, že stále ještě potřebuji. A myslím, že nejen já…)

Byl v Plzni milován

Jezdila jsem tedy za ním. Většinou jsem přespávala u terciářských manželů, setkala jsem se s Lubošem Hruškou v jeho promodlené zahradě a vnímala jsem tehdy Plzeň jako svůj druhý domov. Když pak byl br. Michal přeložen do Prahy k Panně Marii Sněžné, cítila jsem bolest s ním i s Plzeňáky, přestože to znamenalo, že ho budu mít blíže. Byl v Plzni milován a také on tam byl rád, takže odchod byl těžký.

Stmeloval velké pražské společenství terciářů

Byl mým zpovědníkem a duchovním otcem, byl také duchovním asistentem nás terciářů. (Místní bratrské společenství SFŘ u Panny Marie Sněžné tehdy mělo asi 160 členů!) Vedl mnohé exercicie pro ty, kdo si na ně mohli vyšetřit čas, a také letní duchovní obnovy pro rodiny – dovedl vnímat jejich specifické potřeby. Zatímco si odvedl rodiče nejlépe na tiché místo někam do lesa, děti měly svůj program, při jídle mohly být rodiny pospolu, večery po uložení dětí byly povídací…

Terciářům se obětavě věnoval už v Plzni a Sokolově, pak dlouhé roky v Praze u Panny Marie Sněžné a v posledních letech života také na Spořilově.

Pracovala jsem pro něj jako farní asistentka

Když se P. Michal stal farářem u Panny Marie Sněžné, povzdechl si přede mnou: „Já bych tady tak někoho potřeboval.“ Po pár měsících se mi uvolnily ruce k tomu, že jsem mohla začít pracovat na faře jako farní asistentka. (Nějakou dobu i se sestrami z Apoštolátu sv. Františka.) Při téměř každodenní spolupráci pro mne br. Michal přestal být někde na podstavci k obdivování, vnímala jsem i jeho nedostatky, ale i to, jak statečně a vytrvele se s nimi pere. A vážila jsem si ho o to víc. Také cípek toho, jaké úsilí ho stojí zůstávat mladým duchem, se mi jednou poodhalil…

Vize a pokora

Neostýchal se jít za kýmkoliv jakkoli postaveným, pokud měl na srdci něco důležitého. Měl také všelijaké vize, co a jak by se mělo dělat. Přišel se svým návrhem, pokud ale na něj nenašel odezvu, nosil myšlenku třeba i dlouho dál v sobě a čekal, až pro ni lidé dozrají.

Partnerem mu byl Bůh

Jednou jsme vešli v klášteře do místnosti, kde na tabuli zůstaly poznámky z mládežnického společenství. Nadpis: Celibát, pod ním dva sloupce – klady a zápory. Ve sloupci zaporů bylo také napsáno: není partner. Bratr Michal se zadíval na tabuli, beze slova vzal křídu, zakroužkoval slovo partner a šipkou ho přesunul mezi klady. Ano, měl hluboký vztah s Bohem a také druhé se vytrvale snažil vést k Němu.

Liturgie

Měl smysl pro krásu liturgie, což se projevovalo jak ve vlastním vedení bohoslužby a v gestech, tak v péči o liturgický prostor. Jeho návrhy se uplatnily při obnově řady kostelů v Čechách.

Děti ho měli rády

To Boží z něj vyzařovalo. Už v dost pozdním věku byl s námi jednou dva dny na táboře, kde byla většina účastníků ‚nevěřících‘. Sloužil tam mši sv., měl ocenující a povzbudivá slova pro vedoucí, a když tak seděl s vedoucími při poradě, přišly děti a se slovy: „My ho nutně potřebujeme“, si br. Michala odvedly a dlouho si s ním povídaly a kladly mu otázky.

Praktik

Úžasná byla jeho praktičnost a starost o celého člověka. Pokud byl někdo nemocný, zajímal se nejen o jeho duchovní potřeby, ale taky má-li co jíst či má-li mu kdo uklidit, a snažil se tam někoho vyslat.

Charita

Charitu vnímal jako samozřejmou součást farní práce. Charitní dílo založil už v Plzni. O sobě ale nehovořil. Vzpomínal, jak tam jedna maminka více dětí do sešitu zaznamenávala potřeby na jedné a nabídky na druhé straně a propojovala je mezi sebou. Anebo vzala děti a běžela posloužit sama, pokud nesehnala nikoho jiného.

Nějaký čas jsme na faře u Panny Marie Sněžné krmili lidi bez domova chlebem, i když jsme k tomu neměli vyhovující podmínky. Za Michalova farářování se podařilo založit farní charitu s programy pro lidi na okraji.

Trpělivost

Při rozplétání sporů mezi lidmi dokázal být obdivuhodně na straně všech, šlo mu o dobro pro každého.

Kolik úsilí ho jeho obětavá služba druhým stála, ví jen Bůh. Jednou se na cingulu br. Michala objevil kromě obvyklých tří uzlů, znamenajících sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, uzel čtvrtý. Ptala jsem se, co to znamená. Dostala jsem stručnou odpověď: „Trpělivost.“

Péče o druhé

Silně vnímal potřebu další péče o nově pokřtěné, věnoval se mystagogii, inicioval setkání pokřtěných z předchozích let.

Byl vyhledávaným zpovědníkem a duchovním průvodcem mnoha sester, terciářů, umělců (jeho umělecká duše jim rozuměla) a dalších věřících. Moudrý, laskavý i náročný.

Kurzy malování

Jeden čas vedl u Panny Marie Sněžné klub výtvarníků. Později zas učil některé sestry kreslit.

Byl také velice otevřený pro ekuménu.                      

Když r. 2009 bratři františkáni začali pořádat své františkánské misie, na těch prvních v Plzni nechyběl. 

Kreslení se sice nevěnoval profesionálně (a nebudeme asi nikdy dost vděční za jeho kněžkou službu), ale kreslil krásně a kreslil rád – pro radost bratřím, sestrám, přátelům a známým, na plakátky, pro vývěsky, do časopisu Poutník. Mnohokrát ztvárnil Píseň bratra slunce, nakreslil řadu nejrůznějších monstrancí, ale také mnoho vtípků a gratulací, pomaloval mnohé zdi a okna. Rád kreslil i při kázáních pro děti.

Záliby

Měl velký smysl pro humor, liboval si v jazykových hříčkách, rád poslouchal dobré vtipy a rád je vyprávěl

Miloval přírodu a byl smutný z ničení Božího stvoření. Naslouchal poezii a pobýval rád v rodném kraji. Rád citoval Františka Halase:

„U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako

nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce.“ (Ze skladby Já se tam vrátím)

V devět hodin večer bratr Michal posílal své požehnání všem, kdo o ně stáli. Věřím, že nám, kteří jsme ještě v čase, žehná dál.

Mše svaté

V posledních letech svého života podával při mši svaté, pokud to jen bylo možné, Tělo i Krev Páně, vnímal to jako důležité, jako naplňování Kristova příkazu.

Pohřeb

Při pohřbu vyjádřil provinciál P. Jakub Sadílek úžas nad tím, kolik lidí br. Michala považovalo za svého přítele. Myslím, že to bylo tím, že když s někým trávil čas, byl tu naplno pro něj, jako by to byl jediný člověk na světě…

Bratře Michale, odpusť mi oslavná slova. Vím, že jsi chtěl být jen prostým bratrem a jako bratr jsi také chtěl být oslovován. Stopy tvého působení jsou ale na mnoha místech a v mnoha srdcích, protože tvoje vydanost Bohu byla veliká. Díky za tvoje objetí, srdečné a citelné, za tvé přátelství a za tvé žehnání.

Ke chvále a slávě Kristově a chudičkého Františka. Amen.

Prameny

/Kromě vlastní znalosti života br. Michala jsem čerpala informace od jeho rodiny, z Paměti národa (tam je možné dovědět se i mnoho dalšího) a z knihy Tichá srdce paní Aleny Ježkové. Děkuji./

(autorem je Lucie Veronika Vorlová OFS)

O medailonku

Medailonek má podobu kytičky pěti svědectví, vzpomínek na otce Aloise, kněze a duchovního asistenta františkánů žijících ve světě, převážnou část života ve světě náboženské nesvobody. Otec Alois působil především v regionu Praha-Jih, velice široce pojatém, ale jeho duchovní akční rádius byl daleko větší. Asistoval u mnoha duchovních povolání především do „třetího řádu“, ale ta se ve dvou případech proměnila i na povolání ke kněžství. Od transitu otce Aloise na věčnost uplynulo už 23 let. Vzpomínky jsou napsány v různých časech. Bratr Jiří Zajíc v časově patrně první vzpomínce vyznává svou vděčnost duchovního syna duchovnímu otci (Tři zastavení).Vzpomínka byla původně určena farnosti kolem dřevěného kostelíka sv. Františka v Praze 4 „Na Habrovce“. Ten je pro nás neodmyslitelně spojen s osobností otce Aloise. Navíc nám vyprávění přiblíží život církve za totality. Bratr Jan Smrčina píše o „knězi mého života“, a jeho vzpomínka napsaná a zveřejněná původně v internetovém časopise „Skleněný kostel“ (9.ledna 2010) obsahuje jak krátký života běh otce Aloise, tak i zpřítomnění poslední návštěvy u jeho smrtelného lože. Ač psána v první osobě jednotného čísla, je vlastně vděčným vyznáním za celou rodinu – a ta zahrnuje i P. Pavla Šebestiána Smrčinu OFM. Pozdější odchovanec otce Aloise bratr Lubomír Mlčoch vzpomíná na otce Aloise jako navrátilec do církve – po čtvrtstoletí- a oceňuje duchovní jemnocit otce Aloise, jeho láskyplné přijetí navrátivšího se syna. P. Jaroslav Lízner OFS vzpomíná na otce Aloise a jeho vzpomínání začíná zkušeností 13-letého kluka, kterému se duchovní otec – mimochodem stejného křestního jména- tak láskyplně věnoval, až ovlivnil nejen jeho profesní slib v našem řádu, ale i jeho duchovní povolání ke kněžství. Boží režie pak způsobila, že už jako kněz v Poříčí nad Sázavou, měl P. Jaroslav na starosti i duchovní odkaz bratra JUDr. Františka Lva Noska OFS, a na čas mu v této roli mohl – jako výpomocný kněz na penzi- pomáhat i otec Alois. Jeho krátká ale cenná vzpomínka vrcholí pointou ryze františkánskou, v níž roli hraje duchovní pohled na boty sv.Otce Jana Pavla II. Bratr František Reichel o otci Aloisu Mocovi dodává cenné svědectví, také jako jeho penitent, a to i v časech, kdy šlo nejen o jeho ministrování v sekulárním řádu, ale i ve světské, ba federální vládě. Vážnost, jakou duchovnímu vedení otce Aloise František Reichel přikládal, dosvědčují i jeho zápisky z duchovních exercicií otce Aloise, pečlivě vedené- a přislíbené i k podrobnějšímu zveřejnění v dalších číslech Zpravodaje. František povolaný svým i naším Pánem na věčnost už tento slib nebude moci dodržet. O něm samotném budeme psát medailonek a vděčnou vzpomínku. Poslední kytička zaznamenává i požehnání otce Aloise nám bratřím a sestrám v jeho tolik milovaném „třetím“ řádu sv. Františka, požehnání, které je již jeho závětí, v čase přípravy na konečné setkání s Otcem. Toto požehnání má pro nás trvalou platnost.

Podle naší paměti

Všechna svědectví byla- až na drobná krácení- ponechána v originální podobě- jsou osobitá, svěží, vzpěčují se jakémukoliv zobecňování. Vnímavý čtenář může postřehnout i mírné časové nesoulady ve svědectvích, ať už jde o dobu trestu a věznění otce Aloise ještě v 80.letech, tak i v datování jeho závěti a doby odchodu na věčnost. Naše nedokonalosti i „výpadky paměti“ nechť jsou povzbuzením pro čtenáře a další vděčné pamětníky otce Aloise, k napsání replik či doplňků, k nimž mohou vzpomínky inspirovat.

Otec Alois byl vysvěcen na kněze v závěru Protektorátu, a následující totalita rudá mu nedala příliš času na život v klášteře. Svou kněžskou roli však pochopil vzácně duchovně vynalézavým způsobem: návratem k původnímu františkánství, v němž mše svatá sloužená v úzkém kruhu bratří, v rodině, duchovní exercicie a kázání v Boží přírodě, byly sice projevy církve bez moci a slávy- ale přitom – ba právě proto- plné slávy. Otec Alois byl vlastně knězem církve diaspory, jejíž vizi si vymodlil o generaci starší otec Jan Evangelista Urban. Otec Alois tak byl možná vzorem františkánského kněze budoucnosti.

Tři zastavení Jiřího Zajíce jako vděčná vzpomínka na duchovního průvodce Aloise

Na to, že alespoň několika myšlenkami se vrátím k člověku, který podstatným způsobem ovlivnil mé celé dospělé směřování, jsem se docela těšil. Ale teď, když už nezbývá vůbec žádná možnost to ještě trochu odložit, mám docela trému. Život člověka totiž bývá vždycky mnohem hlubší skutečností, než na jakou stačí naše slova. Tím spíše, když jde o bytost tak nevšední – a v jistém smyslu tajemnou – jakou byl P. Alois J. Moc OFM. Jestliže tedy nyní přesto něco napíšu, tak bych byl rád, aby každopádně to bylo chápáno jako vděčné poděkování syna otci.

Tak to byl první dojem ….

Krčskou mládež začátkem Pražského jara roku 1968 jasně táhnul P. Jiří Kabát. Vždycky vypadal mladší, než mu bylo ve skutečnosti, na první pohled sportovec, s literárními sklony a hudebním citem, na svou dobu dobrý kazatel. Když se vedle něho v té době objevil ten malý plešatý muž se silnými brýlemi a slovníkem, který nás inspiroval k celým litaniím složeným z jeho „teologické výzbroje“, ani ve snu jsem netušil, že nám byl poslán kněz, který zásadním způsobem proměnil tvář naší farnosti – a mládeže zvlášť, a který navíc sehraje tak klíčovou roli v mém životě. Ten první dojem byl jasný: je to suchar, který nám nemá co podstatného sdělit – zvlášť vedle patera Jiřího vypadal jako člověk pro nás naprosto nepoužitelný. Mládí je nejen nadšené a obětavé, ale také ve své touze po pravdivosti příliš netrpělivé, a proto i často kruté. Zkrátka v našich představách o proměně krčské farnosti ve skutečné křesťanské moderní společenství pro nově příchozího pomocného kněze nebylo místo.

1968—

Jenomže nadšení Pražského jara velmi rychle vykrvácelo pod koly sovětských tanků – a před námi byla temná perspektiva normalizace, tedy okupačního procesu, jehož cílem bylo zlomit rezistenci Čechů a Slováků proti na první pohled lživé báchorce o „bratrské pomoci“. A nutno říct, že to byl pokus značně úspěšný. Zlomil nejen rezistenci, ale podstatně i mravní páteř československé společnosti. Plody toho sklízíme dodnes.

Co v tom s našimi touhami a plány, s naším nadšením pro Ježíše – úžasného Pána a Bratra? Pater Kabát se celkem pochopitelně během několika měsíců „stáhl“ ze všech aktivit, které jsme docela ve velkém v roce 1968 rozjeli. Starší a „rozumnější“ lidé z okolí nám s dobrými úmysly vzkazovali, že máme skončit také. Mezi nimi i leckteří rodiče. Měli své zkušenosti z 50. let – a nás jich chtěli ušetřit. Pouze jediný člověk nás nezrazoval – naopak, tu a tam nás poněkud plaše a nevtíravě povzbuzoval: P. Alois Moc. A „jeho“ chvíle nastala docela brzy.

Překvapení

Nejdřív nám nabídl exercicie. To byla pro naprostou většinu z nás novinka. I to samotné slovo – typické právě pro jeho slovník – znělo jak z jiného světa. Jenomže teď už jsme se tomu nesmáli. A pak jsme (vysoko v kopcích nad Davlí) mnozí možná poprvé zažili, že modlitba, mše i zpověď nemusí být něčím jakoby z vnějšku uloženým, ale skutečně bytostným setkáním s Bohem. Pater Moc v tom už vůbec nepůsobil jako ten starosvětský suchar, ale jako citlivý, naslouchající dirigent, který má na každého dost času a pro každého to správné slovo…

Mládež chce být spoleu

Bariera mezi námi se prolomila – a umožnila nám i naprosto základní zkušenost, jak může kněz být opravdu otcem. Na jaře roku 1972 jsme se totiž v „krčské mládeži“ rozhodli, že využijeme možnosti, kterou skýtalo přístřeší, jež části našeho skautského oddílu poskytoval od zimy roku 1971 TJ Sokol Krč, a po klukovském táboře, který jsem vedl, uspořádáme na tábořišti v Nedrahovicích u Sedlčan desetidenní pobyt. Bylo nás dvanáct – já ve svých 21 letech nejstarší, má mladší sestra Janina v 16 nejmladší. Jenomže nastala naprosto zásadní potíž: rodiče většiny potencionálních účastníků (a účastnic) – a dokonce i někteří rodiče další – se zásadně postavili proti tomu, aby si „jen tak bez dozoru“ vyrazili katoličtí mladí muži s katolickými dívkami. Kdo to kdy viděl tak riskantní podnik, který nemůže skončit jinak, než mravním fiaskem?! Nevím jak ostatním členům našeho společenství, ale mě tenkrát vůbec nenapadlo, že by tu mohl být nějaký problém. Podezření a obavy, které od rodičů zazněly, mě hluboce urážely. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak bychom mohli provést něco z toho, kvůli čemu nás nechtěli pustit. V dnešní době – kdy děti jsou záhy vystaveny brutálním útokům reklamy, médií i vrstevníků na svůj dětsky čistý přistup k sexualitě – by to asi bylo problematičtější, ale dosud jsem přesvědčen, že nám tehdy skutečně křivdili. Jenomže – to nám bylo málo platné. Nad celou nadějně připravenou akcí společného tábora visel Damoklův meč rodičovských zákazů.

Důvěra otce Moce

A tehdy se právě projevil P. Moc jako skutečný pater: Vložil do věci svou osobní autoritu i důvěryhodnost a postavil se za nás. Dokázal správně odhadnout, že na naší straně byla (alespoň u naprosté většiny z nás) dostatečně pevná vůle a skutečně čistý vzájemný postoj – který zaměřoval náš zájem i očekávání úplně jiným směrem, než jakého se obávali rodiče. Důvěřoval nám – jistě s rizikem, které tu vždy zůstává – že jsme nejen dostatečně zodpovědní, ale že naše žití vztahů – i chlapců a děvčat – má solidní přátelské a kamarádské základy. Zkrátka – byla to jeho důvěra, která položila základ „zlaté éry“ krčského společenství mládeže, která přímo ovlivnila životy mnoha desítek a nepřímo tisíců lidí v následujících desetiletích. Mnohé z toho, čím dnes žije „Habrovka“, se začínalo tady.

V následujících letech se pater Moc účastnil našich táborů osobně. Ne po celou dobu, ale aspoň několik dní. Bohoslužby v tee pee byly vskutku malebné a modlitby v táborovém kruhu pod hvězdami rovněž. Ale pravé překvapení nás čekalo na hřišti. Pater Moc si totiž stoupl do brány – se skutečným nasazením se vrhal po míči. Skoro v šedesáti letech. On – „suchar“… V duchu jsem se mu opravdu upřímně omlouval.

Odkaz

Po celá sedmdesátá léta jsme se pravidelně setkávali u něj doma. V docela přesném smyslu byl mým duchovním vůdcem. Při té příležitosti jsem především mohl vidět, jak se snaží neustále promýšlet a aktualizovat své vlastní porozumění křesťanské víře. Skoro pokaždé mě uvítal nějakým novým problémem, který právě promýšlel a řešil, zajímal se, jak bych to řešil já, studoval k tomu dostupnou teologickou i jinou odbornou literaturu. Tohle byla zkrátka jedna jeho „tvář“: byl jakýmsi „mozkem“ tehdejšího františkánského společenství u nás. O tom vlastním společenství jsem od něj skoro nic nevěděl. Ale potkával jsem u něj lidi z úplně jiného „spektra“: lidi nějak handicapované, na okraji – pro které byl určitým posledním záchytným bodem. Chlapec s počínající schizofrenií, opuštěná žena důchodkyně, polosirotek, který potřeboval pomoct s matematikou (dnes je knězem v Bělé pod Bezdězem – Jaroslav Lízner).

Do vězení

V roce 1979 se StB vzchopila k poslednímu koordinovanému útoku proti církvi. Na mušce měla hlavně františkány. P. Jana Bártu a P. Aloise J. Moce. My jsme zažili v prvním pololetí 1980 seriál výslechů v Bartolomějské – právě kvůli zakázané náboženské činnosti a spolupráci s paterem Mocem (měli jsme vlastně sloužit jako svědkové pro němu), jeho odsoudili zhruba na dva roky a zavřeli v Ruzyni. K sedmi letům v padesátých letech tak přibyly v osmdesátých ještě dva.

Skrytá církev

Trvalá pozornost StB věnovaná pak několik let členům našeho mládežnického společenství a mně zejména nejen ukončila dosavadní naši činnost, ale orientovala většinu z nás i na jiné možnosti spolupráce s různými větvemi tehdejší „skryté církve“. Já jsem začal pracovat v tehdejším ilegálním československém týmu pro katechezi (vedla ho voršilka Concilie Nováková a pracovali v něm například i Miloslav Vlk, Aleš Opatrný či salesián Jožka Kopecký). Na několik let se naše kontakty s paterem Mocem přerušily….

K obnovení došlo až koncem osmdesátých let, kdy mně můj dlouholetý přítel Jeník Pečený „zlanařil“ pro společenství františkánských terciářů. Pro něj byl pater Alois naprosto klíčovou osobou. A nejen pro to krčské – jeho stopy ještě dodnes zjišťuji prakticky po celé republice. Ale o téhle historii tu teď nechci na závěr hovořit.

Poctivost

To, co bylo pro mě nejdůležitějším odkazem závěrečných let našich setkávání a jeho života vůbec, byla určitá proměna, kterou jsem pozoroval v jeho duchovním vedení. P. Moc rozhodně nemiloval nikdy takové (dnes bohužel dost běžné) rozplizlé morální posuzování, kde se víc psychologizuje, než skutečně poctivě vyznává hřích, a tak se také nedává vlastně možnost pořádné lítosti a odpuštění. Na druhé straně vždycky měl smysl pro to, co je opravdu podstatné. Ostatně – velmi bych takové zpovědníky přál dnešním mladým lidem. Ale v těch posledních letech kladl stále větší důraz na skutečnost, která – dokážeme-li ji opravdu porozumět – tvoří skutečně jádro křesťanského porozumění Bohu: na milosrdenství. Milosrdenství Boží – ale (a to právě bylo důležité) i naše milosrdenství jako odpověď na to Boží. Milosrdenství jako nejvlastnější „metoda“ naší spolupráce s Bohem.

Zanechal mi velmi náročný odkaz. Zvlášť v dnešní době – tak tvrdé a konfrontační. Přesto doufám, že až se s ním znovu setkám, nebude ze mě tak úplně zklamaný.

Otec Alois Moc OFM – kněz mého života – Vzpomíná s láskou Ing. Jan Smrčina

Položím-li si však otázku, kdo byl „knězem mého života“, automaticky mi v mysli vyvstane odpověď: Otec Alois.

Klíčová duchovní osobnost

Ano, františkán P. Alois Moc je pro mne onou klíčovou duchovní osobností, jež provázela život můj, mé ženy a celé naší rodiny plných sedmadvacet let. Mé vzpomínky běží od jara 1968, kdy přišel Otec Alois po letech věznění a zákazu oficiální kněžské činnosti do tehdejší naší farnosti, až po srpen 1995, kdy jsme se s manželkou s naším milým Otcem naposledy rozloučili v nemocnici U sv. Anny v Brně a potom jej doprovodili na poslední cestě v jeho rodných Radošovicích u Vlašimi.

Opět životopis

Jeho životní příběh ukazuje, jak věrně plnil své poslání: Narodil se v roce 1918, jako velmi mladý vstoupil do františkánského řádu a po studiu teologie byl v červnu 1944 vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm byl klášter v Hostinném, kde působil tři roky v duchovní správě. Po přečtení komunisty zakázaného pastýřského listu však byl zatčen a v červnu 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 7 let. Vězněn byl na Mírově a ve Valdicích 6 let a poté byl podmínečně propuštěn. Pracoval pak jako lesní dělník v Domašíně a později v Praze v továrně ve Kbelích a nakonec jako skladník v jednom pražském knihkupectví.

Farnost v Michli

Ve svých padesáti letech získal v době tzv. Pražského jara o Velikonocích 1968 státní souhlas k výkonu duchovenské služby jako výpomocný duchovní v pražské Michelské farnosti (kde směl být také zaměstnán jako kostelník). Bohoslužby sloužil zejména v malém dřevěném filiálním kostelíku sv. Františka Na Habrovce. A to až do Květné neděle roku 1983, kdy jsme se jeho příchodu na dopolední mši svatou nedočkali, protože byl ráno toho dne současně s několika dalšími františkány zatčen. Asi po třech měsících strávených ve vyšetřovací vazbě byli všichni – po intervencích z ciziny – propuštěni. Státní souhlas ke kněžské službě již P. Moc nedostal a byl donucen jít do důchodu.

Mimo Prahu

Od počátku roku 1988 mu byla – opět po různých intervencích – povolena duchovenská činnost, avšak mimo Prahu. A tak dojížděl do Kozmic a Teplýšovic, malých obcí na Benešovsku, asi 70 km vzdálených od Prahy, sloužit mše sv. a starat se o duchovní život tamních obyvatel. V této obětavé službě dobrovolně setrval i po pádu totalitního režimu.

Duchovní asistent terciářů sv. Františka

Je třeba si však uvědomit, že služba ve farnostech představovala jen určitý výsek z celkového působení františkána P. Moce, jehož „akční radius“ zahrnoval i přečetné aktivity v rámci františkánského společenství. Šlo o teologickou výuku a další činnosti v rámci prvního řádu menších bratří, duchovní vedení sester františkánek a zejména o velmi širokou činnost duchovního asistenta sekulárního františkánského řádu – terciářů. A toto všechno konal za cenu nesmírného rizika i v dobách, kdy neměl tzv. státní souhlas, a samozřejmě vždy nad jeho rámec. Podobně jako byly mimo rámec souhlasu jeho mnohé další aktivity za totality – zejména pastorace rodin ve farnostech a duchovní vedení dětí a mládeže, především v pražském krčském turistickém oddílu.

Otec a přítel

Otce Aloise jsme my, žijící v jeho blízkosti, poznali jako skutečného otce a přítele. Vždy jsme obdivovali jeho velkou ale neokázalou zbožnost, nesmírnou obětavost, pokoru a skromnost i pravou františkánskou chudobu. V tom všem nám byl a zůstává nedostižným příkladem.

Nikdy nezapomeneme na jeho moudré rady spojené někdy doslova s prorockými slovy, jež se pak skutečně vyplnila, a na konkrétní pomoc v různých obtížných životních situacích i na to, jak byl ohleduplný a ke všem projevoval láskyplnou pozornost.

Přítel nezapomíná

S manželkou často vzpomínáme, jak pro nás P. Moc připravil radostné překvapení: Bylo to 26. června 1988, kdy jsme s ním jeli na mši sv. do Kozmic a chtěli jsme si tam v tichosti a nenápadně připomenout 25. výročí svatby, které na ten den připadlo. Když jsme však přišli na svá místa v kostelní lavici, nalezli jsme tam velkou kytici a přítomní věřící nám přišli gratulovat. Mše svatá byla sloužena za nás a veřejně jsme si při ní obnovili manželský slib.

Duchovně velmi bohaté a krásné byly vždy františkánské exercicie vedené Otcem Aloisem (také v lesích pod širým nebem) a hrádecké poutě i výstupy na některé kopce, které měl tak rád (Budeč, Blaník, Přimda).

Z posledního setkání, u úmrtního lože, jsme přes bolest z loučení s člověkem pro nás tak drahým, odcházeli s pocitem pokoje, pramenícího z pevného přesvědčení, že věrný následovník sv. Františka, tolik podobný svým životem (ale i postavou a vzhledem) sv. Maxmiliánu Kolbemu, úspěšně zdolal poslední výstup svého pozemského života.

P. Alois Moc, tichý, srdce pokorného – vzpomíná Ing. Luboš Mlčoch

Připomínáme si rok co rok výročí úmrtí našeho duchovního asistenta, jak zní oficiální titul v dnešním jazyce SFŘ. Starší titul „duchovní otec“ je mi bližší, a také lépe vypovídá, čím pro nás P. Alois byl a čím pro nás zůstává i po odchodu na věčnost. Protože on nám- každému jednotlivě- byl nejen asistujícím při naší duchovní cestě v následování sv. Františka ve stopách Ježíšových, ale skutečným otcem, který v modlitbě rozmlouval s Bohem o nás-jemu svěřených ovečkách Božích. Díky tomu rozuměl té naší duchovní cestičce i s jejími zákruty a poblouděními často lépe než my sami. Několikrát jsem se přesvědčil, že „do mne vidí jako do kukaček“, a přitom k tomu stačilo jen pár jeho slov, jedna otázka, jakoby jen nesměle vyslovená, s tím jeho neopakovatelně laskavým úsměvem. Ano, právě tak jemně a útlocitně nás otec Alois duchovně vedl, jen jakoby mimochodem, ponechávaje nám na domýšlení, co ten jeho úsměv znamená, a kam míří ten náznak otázky…

Služba pro lidi

Pro otce Aloise jakoby služba „třetímu řádu“, bratřím a sestrám žijícím ve světě, byla vlastním ohniskem jeho osobního prožívání spirituality Františkovy, jeho nejvlastnějším povoláním v 1.řádu. Vzhledem k životním okolnostem, do nichž ho Pán postavil, ani nemohl po většinu svého života žít řeholi dle regulí jak by býval měl. Sloužit bratřím a sestrám „ve světě“ však mohl- vždyť sám žil ve světě s námi- a pro nás.

Odpustit

Mé první bližší setkání s otcem Aloisem se odehrálo v jeho bytě „Na spojce“, a mělo za cíl mé představení a mou prosbu o přijetí do sekulárního řádu. Jen několik málo let předtím jsem se navrátil do církve mého dětství po čtvrtstoletí života mimo ni. Byl jsem krátce občansky rozvedený. Tedy žádné terno pro SFŘ. Návrat do církve a rozvod spolu souvisely /i když ne úplně/. Má žena „si mne takového nebrala“. Jejím životním vzorem byl její táta, kterého jsem i já znal jako „člověka spravedlivého“, i když po válce vystoupil z církve, a stal se „věřícím komunistou“- aby konečně mohlo dojít k naplnění „Božího království na zemi“- když předtím se církev „dala na stranu bohatých“/?/. Můj tchán se ani před smrtí do církve /viditelně/ nevrátil, přesto jsem věřil, že Pán ho neodmítl. Tato má víra ve spásu někdejšího nižšího soudního úředníka z let, kdy komunistické soudy odsoudily nevinného otce Aloise do vězení /i když „se nedal na stranu bohatých“/ – to byl i z mé strany problém: jak to vězeň komunismu přijme? Skutečnost, že kněz Kristův a učedník Františkův dokázal dokonale odpustit svým někdejším věznitelům -a jejich nižšímu soudnímu úředníkovi s nimi- i to- že má víra ve věčnou spásu dědy Zemana byla otcem Aloisem přijata – to byla má první velká zkušenost s ryzostí žité víry našeho duchovního vůdce.

Domácí církev

V tomtéž bytě „Na spojce“ se konala mše svatá pro okruh oveček otce Aloise, tentokrát při příležitosti jeho životního jubilea. Já nedodržel eucharistický půst, a jako jediný jsem nešel ke sv. přijímání. Otec neznal důvody mé neúčasti, ale věnoval mi tehdy zvláštní pozornost a projevil mi svou lásku. Soucítil se mnou. V té době jsem už byl zaměstnancem katolického družstva Concordia, a žil jsem v pocitu, že „nestíhám“, i v tušení, že na svou funkci nestačím. Jel jsem na poslední chvíli, a v časové tísni jsem v metru „v běhu“ snědl rohlík…ten chléb viditelný, který měl nasytit tělo.

Concordia a pýcha

Concordia mohla být otcem pochopena a přijata jako „náš podnik“, jako příklad angažovanosti nás sekulárních františkánů ve světě. Podnik /a jeho části/ mohly připomínat někdejší aktivity JUDr.Františka Noska, o němž jsme už tehdy věděli, a o němž otec Alois vždy mluvil s velkou úctou. Nás duchovní asistent –pokud já vím- nikdy neprojevil podporu našemu duchovnímu snažení v tomto směru. Už v tom jsme mohli a měli poznávat jeho laskavou ruku duchovního vůdce. Co nám tím tehdy chtěl říci?- že neříkal nic? Když o tom zpětně uvažuji, tak-aspoň pro mne osobně- v tom měla být pobídka ke zpytování svědomí o motivech našeho „duchovního podnikání“. Do „podnikání“ jsme vstupovali nezištně pokud jde o „peníze“. Někteří z nás této cestě obětovali možnosti /?/ „politické kariéry“. Přesto všechno – byla naše motivace skutečně spiritualitou Františkovou? Existuje i duchovní ctižádost, hledání sebe /a své „slávy“/, namísto „větší cti a slávy Boží“. Duchovní sebestřednost, pokušení, jež se nevyhýbá ani následovníkům svatého bratra Františka. Zakuklená pýcha. To asi v rozmluvách s Bohem – „o nás bez nás“- otec Alois tehdy duchovním zrakem rozpoznával. A já se s tím problémem potýkám dodnes. Díky pozoruhodnému duchovnímu vedení otce Aloise „metodou mlčení“, aspoň vím, co je můj osobní duchovní problém- a jsem za to otci Aloisovi vděčný. Tak jako mým dvěma zpovědníkům za to uplynulé skoro čtvrtstoletí.

Náprava majetkových škod

Otec Alois vlastně jen zcela výjimečně člověku schválil to co dělá. Já si vybavuji jen dva případy: můj příspěvek k výročí úmrtí JUDr.Františka Noska – na Spořilově, u sv. Anežky, vlastně v téže době, kdy jsme se tak snažili v Concordii. V tomto případě otec Alois svým jemným způsobem- ale přesto docela jasně- schválil můj zájem o Františka Noska a snahu o zprostředkování jeho poselství života z víry naší generaci. Ten druhý případ je pozoruhodný svým naučením o františkánském vztahu k majetku. Otec někde v rozhlase zaslechl, že jsem přišel s myšlenkou majetkových restitucí – obecně- ne výslovně církevních restitucí. A otec tuto snahu o nápravu majetkových křivd schválil, vlastně mne jedinkrát pochválil. Není to paradox? Františkán- a starost o vracení majetku? To naučení vidím v duchu sv. Františka, který úzkostlivě dbal na to, aby ve věcech majetku –bratří uvažujících o vstup do řádu- se citlivě respektovala svoboda vůle každého. Jen radostné dárce miluje Bůh, násilným vyvlastněním v duchu marxismu nešlo člověka zlepšit ani napravit. A asi něco podobného je dnes v otázce ochoty platit /vyšší/ daně z příjmu či z majetku. Politická strana hlásící se ke Kristu je zde v nesnadné situaci: „nalevo“ by měla nabádat „nezáviďte“, „napravo“ varovat před tvrdostí srdce /„mějte srdce otevřená potřebám bližních“/.

Univerzální určení statků

Otec Alois se příležitostně vyjádřil i ke „globálním problémům“ a vztahům bohatého Severu /Západu/ a chudého Jihu. Vždy zdůrazňoval princip „univerzálního určení statků“ a právo i těch nejchudších na spravedlivém podílu na darech a plodech země a jejich práce. Nejvíc mi vrtá hlavou jeho přesvědčení, že ti chudí celého světa si o ten spravedlivý podíl jednou řeknou. Jak se to má stát? –když zjevně nebyl pro „znárodnění“ našeho typu. Někdy v jeho formulacích bylo možno rozpoznat i jakési uznání pro to, co obyčejné lidi udělal režim, který jeho samého bezdůvodně věznil.

Zkušenosti života vedou ke zdrženlivosti

Tím, co bychom si dnes mohli vzít pro rozpoznání „znamení času“, byl otcův nápadně zdrženlivý postoj k postkomunistickému převratu. Otec Alois nepodléhal euforii doby ani v nejmenším. Jisté dočasné zviditelnění role církve a jmenovitě Františka kardinála Tomáška bral s rezervou /“oni ho zatím potřebují“/. Poté, kdy se mu zdálo, že bychom mohli přijmout už i hutnější stravu, opatrně zmiňoval potřebu připravenosti „vydávat i svědectví krve“. Kardinál Joseph Ratzinger těsně před svým zvolením papežem měl přednášku o Evropě sv. Benedikta z Nursie v krizi kultury. Tam klade m.j. zásadní otázku: jak se to přihodilo Evropě, z níž šly křesťanské misie do celého světa, že se v jejím lůně vytvořila kultura, která je nepřátelská nejen vůči křesťanství, ale vůči náboženskému vnímání světa vůbec. My máme často tendenci hovořit o naší době jako o čase náboženské svobody, jakou jsme dosud v historii nikdy nezažili…Jak se mají k sobě tyto dvě interpretace „znamení času“?

Tuto otázku nám dál klade otec Alois.

Loučení otce Aloise s námi a se světem trvalo nějaký čas. Vybavuji si jeho poslední účast na pěší pouti z Vlašimi do Hrádku u Vlašimi, krajem a ke kostelu jeho srdci zvlášť drahému. A potom mši sv. k výročí jeho kněžského svěcení v kostele sv. Františka „Na Habrovce“. Už nějakou dobu předtím otec ztrácel paměť a soustředění, a měli jsme obavy, jak zvládne liturgii. Dostalo se mu daru a milosti a nám všem s ním. Na prostranství vedle kostela potom ještě sám pojmenoval tu velkou milost, jíž se nám všem- na jeho osobě-jak s velkou pokorou uvedl- dostalo. A ta milost se skutečně vznášela nad naším bratrským a sesterským posezením onoho odpoledne, kdy nám všem bylo dáno uvědomit si, jakým obdarováním pro nás život otce Aloise byl.

každoroční pouť ke hrobu Aloise Moce

Každoroční pouť do Hrádku u Vlašimi, a poté návštěva hrobu otce Aloise v blízkých Radošovicích, je pro mne, a věřím, že nejen pro mne, jakýmsi stálým obnovováním duchovního pouta, které mezi námi a otcem vzniklo, které dál trvá, a které je dál velkou pomocí v udržení naší duchovní integrity a věrnosti spiritualitě sv. Františka. Bohu díky, a díky otci Aloisovi.

P. Jaroslav Lízner OFS vzpomíná

Při vyžádaném vzpomínání si zpětně uvědomuji, jak mně Hospodin poslal v P. Mocovi záchytný bod, světlo i průvodce na cestu životem. Seznámil jsem se s ním přes paní Pritzovou, která mně velmi pomáhala. Říkala mně:“ P. Moc se na tebe ptal. A říkal, aby ses zastavil. „ Pater byl ve zvaní vytrvalý. A to bylo dobře. Ve farnosti byli mladí zorganizovaní a také ti, kteří stáli na okraji z různých důvodů. Ale on se snažil i je podchytit a něco pro ně zorganizovat. Byl vytrvalý ve svém zájmu o člověka. Byl ochoten se mu s pravidelností individuálně věnovat. Jeho duchovní vedení bylo náročné, neboť se snažil člověka přivádět na hlubinu. Probíral se mnou život Ježíše Krista, úvod do modlitby, život sv. Františka, františkánské ideály a jejich uplatnění ve světě. atd.

Jazyková znalost

Dnes si uvědomuji, že díky jeho znalosti němčiny, mohl číst díla předních teologů doby kolem II. vat. koncilu, a proto ale také díky jeho zvláštnímu způsobu uvažování nám předával teologii velice živou a oslovující. Dobré byly výlety, při nichž jsme navštěvovali místa spojená s historií řádu františkánského a zbožnosti v Čechách a na Moravě. Zajímal se i o obyčejné pro člověka potřebné věci, a tak mně pomáhal i se vzděláním při mém studiu. Zpětně si uvědomuji, kolik času mně věnoval. Dokázal o duše i bojovat. Velice si vážil naší historie, svatých. Neznám mnoho lidí, kteří by měli takový vztah k národu. Když získal po roce 1987 státní souhlas, vypomáhal v poříčské farnosti, kde jeho promluvy, kterým rozuměla i ta nejobyčejnější hospodyně , vzbuzovaly radost z  Božího slova. Ke každému se snažil přijít, aby ho mohl přitáhnout k Pánu Ježíši. Říkal, abychom se věnovali nemocným.

Papežovy boty

A nyní jeho pohled na boty Jana Pavla II. P. Alois byl v Římě. Zúčastnil se mše sv. s papežem. Při koncelebraci byl postaven tak, že viděl jen boty Jana Pavla II. A tak si jich všímal. Byly krásně široké, přizpůsobené na dlouhé cesty, a proto musely být pohodlné. Papež Jan Pavel takové potřeboval. Vždyť to byl velký misionář. Ty boty měly prochodit celý svět. Na velké věci se člověk musí připravit i v maličkostech.

Vzpomínky národního ministra Františka Reichela

Otec Alois patřil mezi „svaté kriminálníky“, kteří narušovali budování socialismu a místo „skvělých komunistických zítřků“ nám ukazoval jak žít podle řehole svatého Františka právě v této náročné době konce 20. století. Naše františkánská komunita se scházela pod jeho duchovním vedením na různých místech v Praze a okolí. A výsledkem jeho „protistátní činnosti“ je vznik řady Místních bratrských společenství po roce 1990 (Praha – Spořilov, Praha – Krč, Černošice).

Jako pravý následovník našeho otce Františka byl nám stále k dispozici – byl nenápadný, skromný (i v jídle), vždy každého trpělivě vyslechl a dovedl poradit. Pro většinu z nás byl zpovědníkem, duchovním vůdcem i učitelem – zejména v oblasti teologie a filozofie. A tak běžně se stávalo, že v jeho bytě ve Vršovicích bylo stále plno. Často jsem přišel, když u něho byla ještě jiná návštěva a tak „sekretářka“ Marta Jírovská (jeho sestřenice) zatím nabídla čaj a koláč a také informovala o novinkách. Často jsme s ním chodili na poutě zejména na jeho oblíbené místo k Panně Marii na Hrádku u Vlašimi. Zde také některé z nás v době uprázdněného svatovojtěšského stolce za zavřeným dveřmi kostela biřmoval. Jeho rady byly skvělé a trefné – rád vzpomínám, když jsem se ho koncem listopadu 1989 ptal, jak mám reagovat na nabídku vstupu do federální vlády. Jeho stručná odpověď: „Do ničeho se nehrň, ale když tě někam zvolí, jmenují, navrhují – dělej to a dělej to pořádně!

Exercicie

Skvělé byly jeho exercicie a duchovní cvičení – většinou 2 -3 denní na různých místech mimo Prahu (Mšec, Chotouň, Poděbrady). Většinou se nás sešlo 6 -8 a otec Moc byl skvělým exercitátorem. Jeho hluboké myšlenky a skvělé analýzy nás inspirovaly i povzbudily. Jejich platnost je nadčasová – tedy i pro nás členy SFŘ v této době. Pokusím se zde podat alespoň stručný přehled a pokud bude možné vrátím se k některým podrobně v následujícím článku.

Tematické okruhy a některé hlavní myšlenky otce Aloise, které nás ovlivňovaly:

1985 – Kristův život ve světle evangelia, Kristovo dětství,Veřejný život,Utrpení, smrt, zmrtvýchvstání

1986 – František a jeho cesta Být křesťanem znamená znát Krista i jako člověka. Zamilovat se do Krista znamená nejen v něho věřit a vyznávat, ale nabízet mu vše – především své srdce. Ježíš v evangeliu je středem víry a je nutné zbavit se rutiny, vidět ho plně novýma očima. Kristus není minulost – i my nyní žijeme v jeho přítomnosti – je třeba ho vidět vždy a všude. Ježíš je nejvíce činný době, kdy odchází od zástupů ubírá se do samoty a modlí se .

Marie – Nauč nás řešit situace mlčením, modlitbou a ponořením do Ježíše Krista.

1987 – Blahoslavenství (Horská řeč) Pán je na „hoře“ a ukazuje vzhůru. „Já jsem si vás vyvolil. Vy jste sůl země“. A také „Vy jste světlo světa“.

1988 – Podobenství i velmi praktické rady Úvod otce Aloise: „Pane, dej mi poznat, že bez Tebe nemohu nic, vůbec nic. A dej mi podle toho žít a jednat“.

1989 Modlitba Páně (Horská řeč) Skrývá v sobě velké tajemství. Klíčovým vstupem do této modlitby jsou slova „Buď vůle Tvá“. Je to výzva, aby Bůh pokračoval ve tvoření. A zároveň je to vazba i na mou vůli. Bůh podmínil plnění své vůle vůlí člověka. Křesťan se musí cítit odpovědný za konání Boží vůle.

1990 Abychom byli pokorným nástrojem Ducha svatéhoTo znamená,: Abychom dělali co on chce, abychom dělali tak, jak on chce, abychom měli na zřeteli věčnost, abychom při tom vedli další lidi ke spáse, abychom odolávali zmatkům této doby. (Jak příznačné i dnes).

1991 Být následovníkem svatého Františka nechceme, aby to byla jen póza

Františkánství je třeba ží v současné době

1992 Ve stylu průkopníka a genia exercicií svatého Ignáce Zde jde o logiku Boží. Naším úkolem je, abychom do Božího království nahlédli a po něm zatoužili. Dva znaky exercicií sv.Ignáce: Poznat své povolání (základní smysl). – Vedou k cíli, t.j. k vlastní spáse.

Na rozloučenou s námi otec Alois napsal:

Všem milým spolubratřím a těm, které mi Pán svěřil, abych je vedl cestou spásy a všem nejbližším příbuzným a těm, kdo se mnou jsou spojeni poutem bratrské a sesterské lásky! Ze srdce všem žehnám a za ně prosím Pána a jeho i naši nebeskou Matku, i svatého otce, našeho Františka. Zároveň, pro Boží milosrdenství, vás všechny prosím, abyste mi odpustili vše, čeho jsem se proti vám dopustil a abyste mi odpustili i to, co jsem měl pro vás učinit a neučinil. „Pán ať vám žehná a ať je vaší stráží.Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi. Ať k vám obrátí svou tvář a dá vám svůj pokoj.Pán vám žehnej!“ 20.9. 1991 P.Jaroslav Alois Moc, OFM .

(autorem je Lubomír Mlčoch OFS)

Sdružení katolické mládeže

Stal se velmi známým v meziválečném období, kdy působil v naší zemi jako tajemník Sdružení katolické mládeže. V intensivní činnosti pokračoval i po válce; později byl uvězněn. Já jsem jej bohužel poznal až v posledním období jeho pozemského života, kdy jsem se stal jeho zetěm. Avšak díky Bohu i za tuto zkušenost.

Úvodem je potřeba říci, co to bylo Sdružení katolické mládeže (SKM) a proč vzniklo. Citujeme slova jednoho z členů Sdružení, terciáře Františka Kylara (narodil se r.1911). Pocházel z Dolní Čermné ve východních Čechách. Jeho slova se týkají katolické mládeže na venkově v období do konce Světové války: „Byli jsme odpad, o který se nikdo nestaral. I pan farář hovořil hlavně s učitelem, lékařem, lékárníkem atd.“ Tolik citace. Je potřeba k ní dodat, že byly i výjimky, např. někteří horliví kněží v duchovní správě. Mezi ně patřil čilý žižkovský kaplan P. Václav Chlumský. Ten pak vedl SKM, nově organizované za války. Věnovalo se hlavně venkovské mládeži a dělalo převážně osvětovou činnost.

Životopis

Jan Janoušek se narodil 23.4.1901 na statku v obci Kundratice v Podkrkonoší jako nejstarší z 5 dětí. Během Světové války,když jeho otec byl v Rakousko-uherské armádě a v čs.legiích, účinně pomáhal své matce, ač byl velmi mladý, v náročném udržování chodu hospodářství. Hned po válce se zapojil do SKM a pomáhal v jeho rozvoji v Podkrkonoší. V tom jej podporovaly jeho maminka a také babička, které byly velmi zbožné. Chápaly význam SKM. V r.1926 odešel do Prahy a od r.1927 do r.1935 byl tajemníkem SKM, tj. vedl SKM po organizační stránce. Znal dobře problémy venkova. Duchovní vedení SKM měl kněz z řádu Tovaryšstva Ježíšova, ustanovený k tomu pražským arcibiskupem. SKM také úzce spolupracovalo i s řádem sv.Františka (OFM), hlavně s P. Janem Evangelistou Urbanem. J.Janoušek se seznámil v SKM v Praze se svojí manželkou; měli spolu 6 dětí.

Spolupracovník Dr. Noska

Při činnosti pro katolickou mládež se J.Janoušek setkal s vynikající osobou českého katolicismu, JUDr. Františkem Noskem, poslancem a ministrem a stal se Noskovým spolupracovníkem. Nosek věnoval velkou pozornost mládeži, což tehdy nebylo běžné. Spolu jezdili na četné schůze, konference a vzdělávací kurzy. Také zřizovali tzv. prázdninové kolonie SKM pro chudou městskou mládež. Tyto objekty sloužily mimo prázdniny pro exercicie a pro osvětovou činnost SKM.

Napsal knihu Dr. Nosek mladým

Stejně jako F.Nosek, stal se i J.Janoušek členem III.řádu sv.Františka, měl řádové jméno František. Po Noskově smrti (17.4.1935) přednesl J.Janoušek o F.Noskovi řadu přednášek především na schůzích Svazu lidových zemědělců a Lidových záložen. Začátkem r.1939 vydal knížku „Dr.Nosek mladým“. (Tuto knížku, doplněnou, znovu vydala v r.2010 Národní rada SFŘ.) Dr.Nosek byl J.Janouškovi nejen přítelem, ale i vzorem a celoživotním příkladem. Pokud měl možnost, účastnil se každoročních poutí k Noskovu hrobu v Poříčí n.S., včetně období totality.

Dílo bl. Anežky Přemyslovny

Po předání své tajemnické funkce v SKM se stal pokladníkem v Ústřední záložně lidové. Byl činný ve Svazu lidových (katolických) zemědělců, v Díle bl. Anežky Přemyslovny (stavba kostelů v pražských předměstích), v Družině sv.Kláry (zřizování domovů děti a pro staré lidi), v Československé straně lidové (ČSL); byl též farním finančním referentem v Praze-Vršovicích.

Československá strana lidová

Ztrátu Sudet a likvidaci našeho státu nesl bolestně stejně jako většina spoluobčanů, ale nepřestával povzbuzovat druhé v naději a práci pro národ. Ve volbách v r.1946 byl lídrem ČSL ve volebním kraji libereckém. Znamenalo to jen mnoho práce, jejíž plody pobral jiný. Pokračoval však dále v různých činnostech Božího lidu v Čechách, jako např. při organizování Mariánské daně a v působení mezi katolickými zemědělci.

Do komunistického vězení

Po únoru 1948 se postavil za pražského arcibiskupa Josefa Berana – i v politické oblasti. A protože „nemůže zůstat skryto město ležící na hoře“ (Mt 5,14b), byl odsouzen celkem k 11 rokům vězení; díky amnestii v r. 1960 pobyl ve vazbě jen pět a půl roku. Pak pracoval jako zedník. Během své životní cesty spolupracoval s mnohými, kteří usilovali o duchovní obrodu našeho národa. Může být vzorem houževnatosti a vytrvalosti v dobrém a stejně tak v upevňování dobrých vztahů mezi lidmi, počínaje vlastní rozvětvenou rodinou.

Ocenění p. Urbanem

Po jeho smrti (8.3.1974) napsal P. Jan Ev. Urban OFM: „Odchod Vašeho otce, našeho ctihodného bratra, k Pánu mi přivedl na mysl celou tu generační epochu, kdy se rodila u nás v první polovici století po r.1920 takřka nová Církev. A mezi těmito oddanými a nadšenými apoštoly byl otec bratr Janoušek jedním z legendárních. Jezdíval jsem s ním (a s Dr.Noskem) na Dny SKM, kde jsme vroucně po celé dny mluvili o živé víře a lásce … A byl pokorným terciářem sv.Otce Františka …“

autorem je Miloslav Müller OFS- MBS Praha – Spořilov

Pozn.: V tomto textu byla zčásti použita stať „Jan Janoušek, terciář“, kterou napsal J.Janoušek mladší, syn br.J.Janouška.

Závěr let 80., Kroměříž a Hradisko u Kroměříže. P.Stanislav Weigel OFM (později Mariánské kněžské hnutí) má výstavu svých duchovních pastelů v bytě p.Hájka, jáhna. Pořád jde ještě o mařenístátního dozoru nad církvemi, ale už asi jen z povzdálí sledované. V neděli jsme pozváni na dětskou mši svatou na Hradisku, malými dětmi i zpívanou. Zážitek na celý život. Z návrší kostela Všech svatých je vidět tovární komín Technoplastu Chropyně, kde pracoval celý život můj bratr Eman, a u jeho paty na hřbitově je také pohřben, první zemřelý z mých sedmi sourozenců. Hledím vlevo k lužním lesům, a srdce mi dává tušit, že za nimi je soutok Bečvy a Moravy a má rodná obec, Troubky. Haná, tady i říčka Haná. Rodný kraj. V kostele Všech svatých na Hradisku byl sto let předtím pokřtěn Augustin Vyskočil, později františkán Jan Kapistrán. Vícenásobný provinciál bratří menších, poslední řádně ustanovený děkan Bohoslovecké fakulty Univerzity Karlovy před komunistickým pučem. Církevní historik, teolog a filosof, vědec, pedagog. Krajan. Osobnost lákající mne k medailonku.

Prameny

Ještě donedávna bylo možné se něco dozvědět o otci Kapistránovi pouze z úst pamětníků, a těch už je pomálu. Otec Benedikt Holota je jeden z nich, a i jeho pár vzpomínek z let jeho krátkého noviciátu a studia na Bohoslovecké fakultě (od r.1947) činí osobnost portrétovaného přitažlivou. První monografie o Janu Kapistránovi je diplomovou prací obhájenou na Pedagogické fakultě UK v r.2010. Autorem je vzdálený příbuzný, Václav Čada, z rodu nejmladší Kapistránovy sestry Marie. K zasazení do celkového kontextu mi slouží Dějiny SFŘ od bratra Františka Reichela, rovněž diplomové práce, obhájené tentokrát na KTF UK o deset let dříve. Čadova práce je díky moderním technologiím nyní i vystavena v registru UK a veřejně dostupná na Seznamu. Můj medailonek čerpá z těchto tří zdrojů.

Životopis – dětství

Augustin Vyskočil se narodil v Postoupkách sousedících s Hradiskem, už jako 8.dítě. Sourozenců bylo nakonec 10, čtyři z toho brzy zemřeli. Vícečetná rodina je pro mne dalším magnetem, díky vlastni zkušenosti: ti si nemohli „moc vyskakovat“. Otec Antonín byl domkář, zedník, příležitostný švec. Uživit početnou rodinu nebylo jednoduché, tvrdost života vedla i k tvrdosti povahy. Maminka Františka je v obsáhlé diplomce (240 str.!), zmíněna jen krátce, když s pláčem nakonec souhlasila s odchodem synka do františkánského noviciátu. Byla ale nejspíš dobrou duší rodiny, láskou a oběťmi vyrovnávající despotické chování otce. Už to, že čtyři z jejich dětí nesly její jméno, svědčí o jejím vlivu v rodině (dva synci a jedna dcerka však brzy zemřeli- jakoby jméno František bylo spojeno se sestřičkou smrtí). Augustin ve škole zpočátku nijak zvlášť nevynikal, a to se opakovalo i na gymnáziu v Kroměříži a poté v Uherském Hradišti: výrazně se zlepšoval v prospěchu až šlo o přechod na další stupeň. Jeho prospěch byl závislý i na osobnosti učitele, zda ho mohl přijímat nejen jako odbornou autoritu, ale i jako člověka láskyplného. Hledal to co mu scházelo u otce. Odchod do Uherského Hradiště byl m.j. vyvolán i obtížemi soužití s otcem. Svou roli hrálo i finanční zabezpečení studia- a to poskytli františkáni. Rozchod s otcem měl jakousi vzdálenou podobnost s tím Františkovým kdysi v Assisi: vrácení oděvu otci. Ale motivace Augustinova tu měla spíš odraz nevypořádaného vztahu s otcem a pubertálního vzdoru. Otec Antonín se totiž překonal, a ze svých skromných prostředků synkovi při odchodu do Uherského Hradiště pořídil nový oblek. A nevděčný syn mu jej po dvou letech vrátil nepoužitý, i jako projev už své nezávislosti na otci. To nebyl čin vedený láskou, a tvrdý otec se prý rozplakal. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně, který i naše selhání dokáže proměnit na dobro: slzy otce svědčily i o kajícím smýšlení. A synek Augustin pak měl celoživotní úkol vypořádávat se s výbušnou povahou a sklony k tvrdosti, dědictvím to po otci.

Životopis – mládí – provinciál

Mladý muž se stává cílevědomým studentem jdoucím pevně za svým (pozdější kolegové mluví o tanku, který když se rozjede, nic ho nezastaví): noviciát v Moravské Třebové – s přerušením gymnázia, teologická studia v Lublani a ukončená na KTF v Praze 1908, 1909 vysvěcen na kněze. Teprve poté dodělává gymnázium (!) a získává doktorát z teologie (1911)- už při klášterním způsobu života a povinnostech u P.M.Sněžné. Okamžitě poté pokračuje na Filozofické fakultě, dizertací a rigorózem o Janu Duns Scotovi, takže ještě před koncem války získává i doktorát z filozofie (1917). Vzápětí je poprvé v řádu zvolen provinciálem. Sám podniká studijní cesty i vysílá mladé na zkušenou do zahraničí. Jako představitel Čsl. provincie je v r.1921 jedním z volitelů „generála“ a kromě ASSISI navštíví většinu míst spojených s životem sv. Františka (a cestou i Padovu s hrobem sv. Antonína). Pozdější pamětníci vzpomínají, že důležité funkce a role v církvi nevyhledával, neusiloval o ně, ale přijímal je jako povinnosti, které se snažil co nejsvědomitěji plnit

Cesta do Itálie

Zápisník z cesty do Itálie ukazuje i další pozitivní charakterové stránky provinciála. Pokorně přijímá církevně nesnadnou situaci v nové republice i skromné začátky života františkánské rodiny. Naopak, setkání s bratry provinciály z jiných zemí – kde jsou na tom „lépe“- jej vede jen k posílení přesvědčení, že chudoba a askeze jsou pro spiritualitu nepostradatelné. Dojmy z míst drahých každému františkánovi zachycované v zápiscích dokládají hluboký, niterný vztah ke sv. Františkovi i sv. Antonínovi. Jeho provincialát končí r.1923; řád převedl obtížnými začátky podle všech skvěle.

Aktivita i pro terciáře

Osvobozen od povinností pokračuje dál ve studiích: rád by učil, a tak si doplňuje pedagogické vzdělání. V roce 1926 získává licenci k výuce dějepisu a filozofie na gymnáziích, a tu hned zúročuje návratem do Kroměříže, na Arcibiskupském gymnáziu, opět při souběžné službě kvardiána v místním konventu. K tomu učí na tamní reálce, dojíždí na Slovensko do Malacek. Neutuchá ani ve vědecké práci historika, podniká studijní cesty do Itálie a Svaté země. Podílí se na překladech latinské legendy o sv. Anežce a listech, jež jí adresovala sv. Klára. Pracuje na životopisu sv. Anežky. V letech 1931-34 působí jako rektor řádového učiliště v Bratislavě, kam dojíždí z kláštera v Kroměříži. Přes tuto až neuvěřitelnou aktivitu na více místech je jeho působení obdivuhodně plodné v Kroměříži; terciáři pod jeho vedením vzkvétají, a když se v roce 1935 schyluje k jeho opětovné volbě provinciálem, je jejich petice jednou z více místních snah jak zabránit jeho odchodu do Prahy. Snaha byla marná, v letech 1935-38 je opět provinciálem, současně se však habilituje na Bohoslovecké fakultě v Olomouci, a je jmenován řádným profesorem církevních dějin na Bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Přitom pokračuje v Kroměříži s tím co nestačil dokončit: stěhování juvenátu z Uherského Hradiště. Spolek „Studium“, který v Kroměříži založil, buduje kolej sv. Antonína, a provinciál už na dálku řeší spory s dodavateli. Stavba se prodražuje, dodavatelé hrozí soudy, a málo dbají na Kapistránova duchovní varování: stavba je financována především z darů drobných dárců, a má sloužit studentům z chudých rodin. Dílo už dokončuje jeho nástupce v roli provinciála, P. Jan Ev. Urban (1940). Rok předtím, ale už za 2.republiky, je Jan Kapistrán jmenován řádným profesorem na Bohoslovecké fakultě UK v Praze.

Protektorát

Období neuvěřitelně činorodých a plodných aktivit je ukončeno uzavřením českých vysokých škol. Prof. Vyskočil je za Protektorátu řádovým knězem u P. M. Sněžné, a vědecky pracuje na životopisu arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Kromě práce historika žije i současností: organizuje zásilky řeholníkům nuceně nasazeným na práci v Říši.

Děkan bohoslovecké fakulty

Po skončení války se profesor Kapistrán Vyskočil vrací na Bohosloveckou fakultu, jeden rok (1949-50) je jejím děkanem. Otec Benedikt vzpomíná právě na tuto vzácnou dobu, kdy se jako novic v roce 1947 – jeden ze 12 – stává i jeho posluchačem na fakultě. V tom roce vychází Kapistránovo dílo o Arnoštu z Pardubic, požívá velké autority- a také „posvátné bázně“ studentů před přísným profesorem a ještě přísnějším zkoušejícím. Benedikt vychovávaný otcem důstojníkem i v umění šermu, se děkana neobává, a při cestě starou tramvají od kláštera do Dejvic se odvažuje za děkanem dopředu vozu ke „kolegiální debatě“, zatímco ostatních 11 se drží pro jistotu v povzdáli na zadní plošině vozu. Františkánům totiž profesor nenadržoval, naopak, byl na ně o to přísnější. Otec Benedikt měl pro jeho náročnost pochopení: Láska a pravda jsou neoddělitelné. Student, který se nepřipravil, nemohl počítat s laskavostí- láska bez pravdy není nic. Pravda bez lásky je pak krutost. Tak byl Jan Kapistrán přísný, obávaný, ale dobrý bratr a výborný představený. Naturelem patřil k „horlivcům“, jako „syn hromu“ však celoživotně bojoval se svou výbušností, hněv v prvotním hnutí mysli dokázal v momentu proměnit na ducha pokorného a laskavého. Zkouškou charakteru byla pak noc záboru klášterů a internace: pád z výšin reputace duchovního hodnostáře do situace internovaného kněze bez práv. V této zkoušce Kapistrán Vyskočil obstál. Charakteristické jsou dvě životní episody.

Internace v komunismu

Ještě krátce předtím (1948) režim v osobě ministra Nejedlého potvrdil Kapistránův profesorský jmenovací dekret, dokonce se zpětnou platností od r.1945. Tím bylo dáno najevo, že není považován za akademického hodnostáře 2.republiky. Děkan a provinciál nebyl zařazen do soudního procesu – jako jiné významné osobnosti, byl „jen“ inernován. A po zřízení prorežimní teologické fakulty v Litoměřicích mu tam byla nabídnuta opět profesura. Díky jeho sociálnímu původu – vlastně „proletářskému“, i díky jeho zájmu i o sociální stránku duchovních dějin, byl považován vhodného adepta pro „spolupráci“. V inernaci ho kvůli tomu navštívil sám ministr Čepička (zeť Klementa Gotwalda) se svým náměstkem. „Pan profesor“ právě škrábal brambory. Nabídku odmítl: bez souhlasu papeže nepřipadá v úvahu. Zůstal tedy dál v Želivu v internaci. Těžce nesl likvidaci premonstrátské knihovny. Jako historik zjistil, že do starého papíru mají jít i nejcennější české knížecí a královské zakládací listiny. Rozhodl se je zachránit inervencí u velitele tábora. „Lojza“ Pokorný, důstojník Státní bezpečnosti, žádost odmítl s tím,že pokud opati kláštera za ta staletí nedokázali projevit zájem o pracující lid, patří listiny do sběru. Ctihodný profesor si před ním klekl, a dosáhl obratu. Cenné listiny zůstaly zachovány. Lze se jen domýšlet co všechno výbušnému Kapistránovi při tom projevu pokory běželo hlavou. A je namístě domněnka, že tu sehrála roli i profesorova znalost církevních dějin, i tak slavného řádu – který právě slaví 900 let od svého založení. Neoddělitelnost lásky a pravdy nutí k přijetí historického faktu, že po letech budování, moci a slávy přišla i léta hubená, když stříbrné doly byly vytěženy, a havíři zůstali bez prostředků k obživě. Středověk neznal podpory v nezaměstnanosti, rekvalifikace, náhradní zaměstnání… A tak tlupy zoufalců táhly krajem, bývalí horníci loupili, rabovali, vypalovali. Tolik jsme se dovídali my, terciáři, během duchovního cvičení, krátce po navrácení kláštera řádu, a to od historika ze zájmu, z řádu samotného. Františkán Jan Kapistrán tak svým pokleknutím dával najevo i postoj kajícnosti, a nejen za sebe. Současně nemohl jako františkán nikdy přistoupit na pravdu bez lásky, která vede ke krutosti, třídnímu a náboženskému násilí. Tato druhá epizoda může být pochopena i jako lekce z františkánské spirituality, jež jako církev chudých pro chudé, byla zvenčí – totalitní mocí – vnímána jen jako ideologická „konkurence“ v boji o získání „duší“, svou ryzostí jen nebezpečnější. Pro bratry a dědice odkazu „chudáčka z Assisi“ pak je potvrzením Františkova chápání pokory, pro niž násilí vůči nikomu, ani vůči bohatým, není následováním Pána. A „uvnitř církve“ pak přijetím role těch, kdo se z lásky k Němu spolupodílejí i na snímání hříchů bližních, i těch „uvnitř“.

Do ústraní

Jak ve svých pamětech uvádí P. Bernard Říšský, bratr v řádu, Jan Kapistrán byl novou dobou zaskočen, a neschopen už jí porozumět, se stáhl do ústraní. Pravda bez lásky nebyla pro něho.

Z internace byl Jan Kapistrán propuštěn v roce 1955, a to mu již byl odpočítáván čas v řádu měsíců. Ten prožil v Praze v místech spojených s pražskou chudinou a s životem svaté Anežky. Bydlel v Barviřské ulici, kde ho ještě navštívilo několik bratří, včetně otce Benedikta. Setkali se už ne v rolích studenta a děkana, ale jako dva kolegové, propuštěnci z internace. Jeho farním kostelem po tu dobu byl sv. Petr v Petrské ulici, „špitální chrám“ a později chrám křižovníků s červenou hvězdou. Tam se někdejší „syn hromu“ ztišil v eucharistii a modlitbách křížové cesty. Na věčnost odešel v nemocnici „Na Františku“- 9.2.1956. Zůstal tak až do konce věrným synem sv. Františka a následovatelem odkazu sv. Anežky, kterému se jako vědec historik věnoval. (autorem je Lubomír Mlčoch OFS)

FRANTIŠEK REICHEL OFS (1938-2020) – Opravdový sekulární františkán (Obnovitel a služebník řádu po roce 1989, obnovitel mnoha poutí)

Láska k terciářům jako k církvi diaspory a Apoštolát sv. Františka sestry Urbanky

Otec Urban je nejvýznamnějším českým františkánem minulého století; a také nejzasloužilejším „ředitelem“ Třetího řádu sv.Františka. Do roku 1950 patřil i k nejznámějším představitelům katolické církve v české veřejnosti. Poté byl na čtyři desetiletí -s krátkou výjimkou po Pražském jaru- ve svém působení omezen vězením, izolací a nemocí. Od jeho smrti to bude už dalších 30 let. Odkaz jeho života přitom míří do budoucnosti, a to nejcennější je plodem právě těch desetiletí umlčení. Malé zamyšlení v medilonku nad životem kněze, pro kterého byl každý den- i v těch nejtěžších dobách- vždy novou událostí, je jen nepatrnou splátkou toho, za co mu zůstáváme dlužni. Jako ke zpovědníkovi mého zpovědníka mám i osobní důvod ke vděčnosti.

Dětství

Pokřtěný Josef Vojtěch Urban se narodil v prvním roce 20.století jako městské dítě na pražském Žižkově. Doba a sociální prostředí tam už církvi příliš nepřály; křest byl však ještě zvykovou záležitostí. Nedaleko od sebe věkem i bydlištěm ze Žižkova pocházejí další dvě známé osobnosti: Jaroslav Seifert a Franta Sauer. Ti dva – tak odlišní- se oba dali od církve „nalevo“, jeden – původně jako „proletářský básník“ – a nakonec Nobelista za literaturu, a druhý-hospodský kumpán, „slavný“ jen jako anarchista organizující povalení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Oba se však v závěru života navrátli k Bohu a do církve- u básníka to bylo veřejně známo díky církevnímu pohřbu u sv.Markéty v Břevnově, u anarchisty v tomto bodu spoléhám na novodobou legendu. Josef Vojtěch Urban naproti tomu – proti všem rodinným a sociálním předpokladům- pocítil duchovní povolání už v dětském věku, a jako gymnazista se v 15 letech stává členem „Třetího řádu“ sv.Františka. Rok poté se setkává s čerstvě zvoleným provinciálem 1.řádu Janem Kapistránem, a ten ho přesvědčí, že III.řád je rozhodně chvályhodný, ale neobejde se bez řádu prvního: potřebuje duchovní asistenty – tehdy ještě „ředitele“- potřebuje kněze. Oba dva jsou mladí: Urbanovi je 16, provinciálovi 31, a pro oba je setkání osudové. Řeholní jméno Othon je v 1.řádu převáženo Janem Evangelistou- „vyšší bere“. V následujících více než třech desetiletích se budou setkávat nejen ve službě III.řádu, ale posléze i v roli vedení 1.řádu. Mladšímu Urbanovi je dopřán požehnaný věk, a tak o 25 let přežívá Jana Kapistrána. Tím je mu „dopřána“ křížová cesta dlouhého věznění, ale i dar poznání a přečtení ducha a znamení „nové doby“. A v tom je cenný i pro nás, ještě dnes.

Urban OFM a Kapistrán OFM

Nedá mi to, aby ty dva představitele observance neporovnával. Pražák, Hanák, zkušenost chudoby městské a venkovské. Oba láká nejen duchovní povolání, ale i vzdělání „světské“- doktorát z filosofie získávají v obdobném věku, ale jen proto, aby byli s to přivádět i „hlavy študované“ k tomu Jedinému Mistru. To vůbec neznamená, že by zapomínali na „lid“ prostý, i nevzdělaný. Církev sloužící – to je spojuje- a ta potřebuje připravené služebníky. To první jejich setkání zůstává symbolické: Kapistrán se soustřeďuje víc na církevní školství a 1.řád, Urban také učí kleriky a vede duchovní cvičení i pro kněze, Třetí řád zůstává ale jeho „první láskou“. Má velké ambice, je mladší a pln energie: Čechy chce vrátit Bohu! Františkáni jsou pro něho řád apoštolský, církev bez misijních ambicí pracuje ke smrti. Je vynikajícím kazatelem, káže dokonce ještě před vysvěcením. Z kostelů je třeba vyjít i „do světa“, jen církev „vycházející“ má budoucnost: horlivě publikuje, dostává se do rozhlasu, promlouvá k běžným posluchačům, dostává se mu už v mladém věku i sluchu u elit (sám popisuje audienci u prezidenta Masaryka). Klíčová mi přijde episoda, zachycená v diplomce o Kapistránovi, k níž se mohl autor dostat třeba zprostředkovaně, ale jen od přímého svědka. Provinciál je na Jungmannově náměstí osloven věřícím, který se chystá na mši svatou u P.M.Sněžné. Zajímá se o to, zda bude kázat otec Urban. Odpověď provinciála svědčí o jeho perfekcionismu i v duchovní službě nejvlastnější, v hlásání Božího slova. Mohla by ale současně být jistým odstupem od snah mladšího bratra ve službě: otec Urban „už dostal svůj díl. Je to slovo Boží, ne Janovo“. Těžko se ubránit asociaci na slova Mistrova, kterými varuje před pokušením už u lidu starozákonního, totiž konat dobrodiní a modlit se pro slávu u lidí („ti už mají svou odměnu“).

Hnědá totalita

Otec Jan, když se po letech, v závěru života, zamýšlí nad převratnými událostmi, které jsou pro něj příznačné, má pozoruhodný postřeh: kdyby nebylo jeho dětské zkušenosti s hmotnou i morální bídou na pražském Žižkově, nebylo by ani jeho Apoštolátu na chudých pražských předměstích. A nebylo by ani jeho věznění. Vysvětlení této logiky a kauzality nepodává. Ta první část je jasnější: co oči nevidí, srdce nebolí. Kdo prožil dětství v materiálním blahobytu a uspořádaných, láskyplných vztazích ve svém okolí, nebude mít v sobě tak silné puzení něco konat pro odstranění hrozné bídy a ztrátě víry. K pochopení druhé části může přispět právě dřívější výrok Jana Kapistrána. Veřejná známost Otce Jana, jeho „sláva“ nejen ve slově, v kázáních, ale ještě více ve skutcích dobropřejné lásky, se po komunistickém převratu obrátila proti němu. Ideologie „bezbožeckého komunismu“ (Divini Redemptoris, 1937), usiluje o řešení hmotné bídy třídním násilím, tvrdou pěstí, nerozumí a nemůže rozumět apoštolským snahám o obrácení lidských srdcí. Náboženství chápe také jen jako ideologii, nabízející „opiát“ příslibu života věčného. A protože obě „ideologie“ mají stejnou „cilovou skupinu“- ty odstrčené, vykořisťované, strádající bídou, jde o „konkurenci“,nakonec o nepřátele. František Reichel ve svých Dějinách SFŘ padesátileté období útlaku a nesvobody (1939- 1989) dělí na dvě periody: „omezování“ a „potlačování“. „Hnědá totalita“ kněze považující za „politické“, držela v koncentračních táborech, věznila i popravovala. Bohoslovecká fakulta byla jako všechny české vysoké školy uzavřena. Kolej sv.  Antonína v Kroměříži, kterou Otec Jan Evangelista dovedl do úspěšného otevření, byla rok poté (1941) násilně zabavena nacisty, a peníze vybrané Otcem Kapistránem od drobných dárců tak sloužily dál mládeži, ale jen německé, té co byla v Hitlerjugend. Poslední rok války pak byla německým vojenským lazaretem. Můj nejstarší bratr František v těch letech studoval jen kousek odtud na Učitelském ústavu. Ještě po letech mu leželo v hlavě, že němečtí vojáci měli na svých opascích „Gott mit uns“. Otec Urban za Protektorátu své úsilí o návrat Čech Bohu nevzdal, ale ve své publikační činnosti se soustředil výlučně dovnitř církve, a především na Třetí řád: desítky, stovky článků v Katolíku a v Serafickém praporu jsou toho dokladem. To, stejně jako vědecká práce Otce Kapistrána za zdmi kláštera, nebylo pro nacistickou moc vnímáno jako „politika“ Říši nepřátelská. Když se však k moci dostala „totalita rudá“, vnímala postoj církve za Protektorátu jako kolaboraci. Ježíšovo naučení dát císaři co jeho jest, a co je Boží dát Bohu, bylo pro komunistický odboj kapitulací: na násilí znal odpověď jen v násilí, a to mohl propagovat jen v ilegálním tisku. Václav Ventura uvádí ve své monografii část soudního líčení s Otcem Janem, a z něho je zjevná snaha soudce dokázat, že Otec Jan kolaboroval s nacisty; jak jinak by si mohl dál kázat a psát svým ovečkám?

Historická vsuvka

Trvalo 75 let, než dnešní němečtí biskupové uznali, že se jejich tehdejší předchůdci v biskupské službě podíleli na kolaboraci s nacizmem. Pro české katolíky to ovšem za války znamenalo snímat i hříchy svých německých bratří ve víře. Německy psaná encyklika z téhož roku jako ta obracející se proti „bezbožeckému komunismu“ , jasně argumentovala, že ideologie rasové nadřazenosti je neslučitelná s křesťanstvím. Němečtí biskupové ji nemohli neznat, ale už bylo pozdě: Hitler byl u moci už 5 let (a bolševismus 20 let). Učitelský úřad církve ve věcech sociálních pracoval v dimenzích staletí, a tím s trvalým zpožděním. Pozdě přišla už encyklika „Rerum novarum“ papeže Lva XIII., našeho bratra v III.řádu: dělnickou třídu církev ztratila už v 19.století.

Tato historická vsuvka je nezbytná pro neoddělitelnost lásky a pravdy. V písni Petra Ebena „Učiň mne Pane nástrojem“, na upravený text sv.Františka, zpíváme: „víc než být pochopen, druhé chci chápat“. Pro pokus o toto pochopení se vraťmě na Žižkov po 1.světové válce. Jaroslav Seifert ve své autobiografické knize „Všechny krásy světa“ vzpomíná na svoji maminku, která víru neztratila (na rozdíl od otce „socana“), a jejíž oblíbenou písní k vzývané Matce Boží byla ona z našich dnešních kancionálů. „K nebesům dnes zaleť písni…“. V její čtvrté sloce pořád ještě zpíváme „když nás bída, nouze svírá, k nebesům veď pohled náš…“. A to přesto, že naše generace nemá už ani ponětí o bídě a nouzi za 1.války. Jan Ev.Urban znal ubohoučký „standard bydlení“ v žižkovských činžácích ; ale ten ještě nebyl nic proti tomu, s čím se setkal v letech světové hospodářské krize v „koloniích“ na dalších pražských předměstích, kde v baráčcích, chatrčích z plechu, odpadů dřeva, krabic, papundeklu bydlely i rodiny s více dětmi. A kde na dětské úmrtnosti se podílela i podvýživa. Dnes o nich víme už jen ze „třetího světa“ pod pojmy „slums“ či „favelas“. .

Sociální krize

A této nesmírné sociální krizi se Otec Jan rozhodl čelit za pomoci Třetího řádu! Už před propuknutím krize (1927) se stal jeho ředitelem, a byl přesvědčen, že jeho probuzením má šanci na duchovní obnovu celé církve, a nakonec i společnosti. Ambice nesmírná: vždyť ještě před jeho vstupem do Třetího řádu měl tento spolek pověst sklerotického společenství „starých bab“. Vstup mu ještě jako chlapci rozmlouval i kněz P.Chlumský, který později stál v čele SKM- Sdružení katolické mládeže- a světe div se- který se spolu s JUDr.Františkem Noskem stal jedním z nejbližších spolupracovníků Otce Jana na díle Apoštolátu a Katolické akce- mezi mladými! Otec Jan dokázal mezi „starými bábami“ najít mnoho „světic“, obětavých žen ryzího křesťanství. Třetí řád se utěšeně rozrůstal početně už ve 20.letech, vždyť jen v Kroměříži měl také díky Janu Kapistránovi přes 400 sester a bratří, a v celé republice šlo počty nejméně o řád vyšší než dnes. Urbanovi však nešlo jen o „počty“, především mu šlo o hlubokou vnitřní proměnu, novou evangelizaci, jako kvasu pro evangelizaci těch pro církev už zdánlivě ztracených. Dílo začalo na Spořilově, vedlo k ustavení samostatné církevně právní osoby – sester Apoštolátu svatého Františka, z provizorní kaple se zrodil kostel Blahoslavené Anežky a českých patronů. Sídlem Apoštolátu se pak stal kostel sv.Václava v Praze Dejvicích s dvěma přízemními domky jako útočištěm sester. Dílo rostlo, vznikaly jeho pobočky na dalších místech republiky- vždyť „společenská objednávka“ po sociální a duchovní pomoci byla ve společnosti obrovská. A nové ratolesti rašily na kmínku Třetího řádu. Odvážný pokus čelit krizi dokládal, že má Boží požehnání. Řešením pro celou společnost ovšem být nemohl.

Univerzální církev na krizi reagovala encyklikou Qudragesimo anno, ke 40.výročí první „dělnické encykliky“ Rerum novarum (1931). „Katolická akce“ v řadě zemí následovala jako snaha pomoci v nouzi nejvyšší. To už ovšem světová hospodářská krize vrcholila. Na tehdejší Československo dopadla zvláště tvrdě. Ani stovky obětavých sester neměly šanci postarat se o rodiny nezaměstnaných jež šly do statisíců. V regionech, kde je 25-30 % nezaměstnaných, se rozpadá sociální soudržnost.

Selhání širokých elit

Dosavadní kritické zamyšlení nad opožděnými reakcemi Církve v sociální sféře by mohla vyznít jednostranně. Ve skutečnosti šlo o mnohem širší selhání elit: vědeckých, hospodářských i politických. Teoretická ekonomie se věnovala bádání ve „věži ze slonoviny“, byla „uměním pro umění“, někdy dokonce jako programový únik od reality. „Dříve než stačil John Maynard Keynes vysvětlit svým současníkům, proč vzniká nezaměstnanost, měl už Hitler recept na její řešení. Tím bylo ovšem zbrojení, příprava na válku“. (prof.Joan Robinsonová o 40 let později). Thomayerova nemocnice si připomíná výročí založení, ještě jako „Masarykovy domovy“: unikátní zdravotnický a sociální komplex byl dokončen ještě před krizí; když propukla, představitelé hlavních politických stran argumentovali, že jde o zbytečné vyhazování peněz. Podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky, vše bylo ještě v plenkách. Tvrdost srdcí měla vrch.

Věznění

Dr.Oto Mádr, teolog, kterého nám bylo dopřáno ještě zažít, uváděl Otce Jana Evangelistu Urbana jako hlavního řečníka při zahájení přednáškového cyklu „Živá teologie“ (1969), a hovořil ještě i na jubilejním semináři ČKA v Emauzích k jeho nedožitým 100.narozeninám (2001). Otce Jana představoval jako nesporně tu nejvhodnější osobnost, předurčenou k úkolu učinit teologii opět živou, a jako osobnost, která byla ve svých postojích i skutcích radikální: a Otec Jan ani nemohl jinak- měl-li být věrný zakladateli řádu, svatému Františkovi. Při výročí 70 let od komunistického puče vzpomínali pamětníci, že Dr. Mádr byl jedním z těch, kteří už tehdy měli jasno v diagnóze vzniku tohoto společenského onemocnění: bezbožecký komunizmus byl nezamýšleným, zapíraným a samozřejmě nevítaným dítkem bezbožeckého kapitalizmu. Tak radikální pojmenování systému ovšem sociální encykliky v nadpisu neuváděly- a kritické, principiální i věcné argumenty uvnitř textu se ukázaly být málo. Na sociální encykliky většina katolíků nereagovala, natož církvi odcizená společnost.

List ze žaláře

Otec Jan svůj „podíl“ skutečně dostal, v nesení kříže, jeho odměnou byl vykonstruovaný rozsudek na 14 let, a 13 a půl roku z toho si také „odseděl“. Pravá radost – laetitia vera, nevinně vězněného. Vžít se do toho neumíme. Otec Jan mluvil posléze o nejdelších exerciciích. Za 30 let předtím měl toho hodně načteno, nyní si myšlenky uchovávané v paměti znovu vybavoval, a objevoval nové, dříve netušené, hluboké souvislosti. Knihovny a studovny doplnila, nahradila a převýšila vlitá moudrost. Jeho role „ředitele“ Třetího řádu nebyla odvolána, a tak se jí snaží dostát i v podmínkách, které jakémukoliv duchovnímu vedení nepřály. Dochoval se propašovaný „List ze žaláře“ někdy z prvních let věznění, kterým se Otec Jan obrací na své svěřené ovečky v Třetím řádu- a z věčnosti i na nás dnes! Alespoň jedna věta z dopisu: „Všechny své dny, se vší prací, utrpením, starostmi, ctnostmi, slovy i myšlenkami dávejme Bohu…zbavujme se sebelásky, nezištně konejme,…buďme průkopníky lepšího, Bohu bližšího světa.“

Izolace na „svobodě“

Když se Otec Jan dostává konečně z vězení (1963), je dál držen v izolaci, ale tolik ze světa poznává, aby pochopil, že bezbožecký komunismus už nezná nezaměstnanost, právo na práci je zároveň povinností pracovat. Práce je dost i pro ženy, a Československo vykazuje nejvyšší míru pracovní aktivity žen na světě. Výchova dětí se socializuje na úkor rodiny: v trochu smutném naučení lidové zkušenosti jsou domovy důchodců odplatou dětí rodičům: za jesle a školky. Nejkřiklavější materiální bída zmizela – ovšem díky mylnému pojetí člověka v „historickém materialismu“ se za to platila vysoká daň v zesílení duchovní a mravní bídy: potrat přestává být kriminalizován, o narození ditěte rozhodují materiální podmínky rodiny. Děti jsou ale zapotřebí jako budoucí pracovní síla, a tak stát usiluje o optimalizaci porodnosti: na jedno narozené dítě připadá přibližně jedno, kterému nebylo dopřáno se narodit. Násilné změny poměrů plodí nové křivdy, a náboženství hodlá režim vykořenit.

Diaspora

„Pražské jaro“ je potlačeno srpnovou invazí, a v již jen dobíhajícím uvolnění má Otec Jan šanci krátce působit jako kněz- jako exercitátor – a jako duchovní vůdce. Prezentuje novou vizi pro církev, jejím klíčovým slovem je „diaspora“. „Čechy vrátit Bohu“ je již nereálným snem: Otec Jan ale už ví, že tato ambice ani neměla reálný biblický základ: apoštol nemůže obrátit všechny- to nemohl ani Syn Boží- když jeho Otec dal člověku do vínku svobodu tak velkorysou – odmítnout i Jeho. Nejde už tolik o početní velikost církve, ta je kvalitativní svou povahou. Jde o milost, o zázrak obrácení jednotlivců. To však není rezignace ani v nejmenším! Je to náročná výzva pro malá společenství církve, aby se vrátila k ryzosti života z víry prvotní církve, aby byla zrnky soli, hořčíčnými semínky, kváskem, aby všichni ti nevěřící kolem mohli s obdivem poukázat: Pohleďte, jak se milují.

Sestry Urbanky OFS přežily

Tato vize církve diaspory se rodila v letech věznění, a ověřovala v letech následujících: v internaci docházelo k takovému sblížení křesťanů, k takové ekuméně, o jaké se v letech svobody nikomu ani nesnilo. Apoštolát sv.Františka přežil jako církev diaspory obě dvě totality, a sestry Urbanky se s láskou staraly o svého zakladatele, posledních deset let už vážně nemocného opět v diaspoře. Poslední roky mluví Otce Jan o tísni, kterou u něho vyvolává pocit, že lidstvo se změnilo, že lidé úplně jinak chápou, bojí se nového – našeho tisíciletí. Cítí, že doba se radikálně změnila i pro jím založený Apoštolát sv.Františka. Senioři v domově důchodců, kam mne sestry Apoštolátu směřují, už netrpí materiální bídou, dostanou najíst, jsou v teple, přiměřeně jsou i léčeni. Tělo dostává co mu náleží, trpí duše, jíž je upírána i existence. Duše strádá osamoceností, vždyť nejen chlebem živ je člověk. Dokud jsou v domově trpěny Školské sestry sv.Františka, daří se pro věřící zajistit i nedělní mše svatá. Ale i staroušci bez daru víry jsou mi vděčni za každou i krátkou návštěvu- a já zase sestrám vděčím za milost této malé služby…

Třetí řád je církví diaspory

Otcův milovaný Třetí řád, se stal ještě za jeho života církví diaspory: a náš dnešní Sekulární františkánský řád je ve svých malých, rozptýlených místních bratrských společenstvích církví diaspory! Nuže, hleďme jen, abychom dostáli vysokým nároků Otce Jana. K tomu nechť je nám nápomocný i následující pokus o vystižení alespoň vybraných rad z úžasného duchovního odkazu Otce Jana Evangelisty. Většina z nich pochází z duchovního doprovázení, ze svátostí smíření, ze svátosti, v níž kněz je i nadále nenahraditelný i pro cirkev diaspory- i když tíhu dne a příležitost disponování k zázraku obrácení máme především my, laici žijící ve světě.

Myšlenky Otce Jana Evangelisty promlouvají k nám, do naší doby, vyvolávají otázky, asociace.

1.“Bůh je nejprve Láska; teprve potom Rozum“. – A co člověk ve „společnosti vědění“- jak má být Božím obrazem? – když ve vědě, je prý láska sprosté slovo…“Čertovo kopýtko“ jakoby vyčuhovalo už ze základů naší západní racionality. Poznání vzpourou proti Bohu? Naše zbraně jsou jiné než měl Goliáš: víra, pokora, duch chudoby.

2.“Jen láska může nutit k chudobě. Chudoba bez lásky nemá cenu ani pro Boha ani pro lidi.“ – A což potom bohatství bez lásky? Pro koho má cenu? Chudoba v lásce dává člověku úroveň, ne bohatství.

3.“Bůh miluje tebe- nemusíš milovat všechny lidi stejně; miluj ale kladně, bez vylučování.“ – Tak mluví kněz nevinně vězněný- nevylučuje z lásky ani své věznitele…A dozorce, prověřený příslušník Státní bezpečnosti, mu propašuje hostii. Požehnaný den.

4.“Ten, kdo se potřebuje změnit, není ten druhý, ale já.“ – Pane, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům- a protože odpouštíme nedokonale, Pane, nauč nás odpouštět (sv.František).

5.“Úžas z Eucharistie je základním postojem srdce- Boží blízkost není magií.“- Je darem, milostí, ne naší zásluhou…Pán je také uprostřed nás – dvou nebo tří- i když jsme se jen sešli v jeho jménu.

6. „Milost z Eucharistie nenahrazuje naši spoluúčast na oběti, která se tu přináší.“- Jinak – bez naší ochoty k vlastní oběti- by se mohl dar změnit na krádež, svato-krádež…opovážlivé spolehnutí se na milost!

7.“V modlitbě odumíráme tomu, zač prosíme, a vstáváme v naprosté důvěře v Toho, na něhož jsme se obrátili.“ – Bůh není automat na splnění našich přání, jak jsme jim rozuměli ještě při pokleknutí k modlitbě.

8. „Co je těžší, je spíše Boží. Měj odvahu přijmout kříž, i to co je ukřižovanější.“ – Naši předkové ještě užívali úsloví …“vyhýbá se tomu jako čert kříži“. Pane, smiluj se. Pane, Ty víš, jak ještě mnohé nám brání přijmout Tvou vůli v plném rozsahu…

9.“Kolik mám lásky k bližnímu, tolik jí mám k Bohu. (Co nad to jest- je „filmování“)“. – Selfíčko dnes vládne světu: jak rádi filmujeme sami sebe…Byli i tací, co se při tom zabili…

10.“Kdo je ve stálém rozhovoru s Bohem, neumírá. Boží láska dává věčnost“.- A komu dává Boží láska věčnost: na to má Otec Jan moudré, pokorné, ale také varovné naučení: mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev (a mnohé, které má církev, nemá Bůh). V rozhovoru s Bohem jsou často i ti, kteří si toho ani nejsou vědomi. Vždyť Duch vane kam chce… A ne každý kdo říká Synu Božímu „Pane,Pane, vejde do jeho Království….“

další odkazy

O otci lze číst i na stránkách  http://www.frantiskanky.info/otec-jan-evangelista-urban/

Video z ČT „Svědci a světci“ Jan Evangelista Urban ………..  ZDE

František Lev Nosek OFS (1886-1935) – Ekonomika bratrství v Kristu

Prvorepublikový politik za Lidovou stranu, poslanec Národního shromáždění (1920-35) a ministr ve dvou vládách Československa (1925- 29). Národohospodář, finančník, který se stal františkánem. Politická moc a moc peněz – jak to jde dohromady se spiritualitou sv.Františka? Vždyť ten měl na své první bratry nárok, aby – najdou-li někde peníze- se o ně nestarali o nic víc než o prach po němž nohama šlapeme.Tuto „kvadraturu kruhu“ náš bratr František Lev rozřešil – profesionalitou povýšenou na duchovní povolání- a svatostí svého života. K seznámení s životem tohoto výjimečného člověka jsem měl příležitost,právě když jsem se jako podnikový ekonom mohl vrátit k ekonomii jako vědě (květen 1988), i jako k možné přestupní stanici do budoucí politiky. Vzpomínky jeho přátel a spolupracovníků mi pomohly už tehdy, a od té doby pro mne tento bratr nepřestal být inspirující osobností i rádcem v kvadraturách kruhu, které se před námi nepřestávají vynořovat.Bude to tím, že předběhl svou, a možná dokonce ještě i naši dobu.

Františkova rodina

František Nosek se narodil v Chrudimi, a tam také složil svou zkoušku dospělosti na místním gymnáziu. Proto také když jsme s bratrem Mílou Müllerem přijeli místní křesťany seznámit s jejich rodákem- o kterém tu už nikdo nevěděl- mohli jsme si snad dovolit použít pro naši přednášku titulek: Bude mít Chrudim svého svatého? (2005). Řeknete- trochu laciný marketing! – ale jak čelit nevědomosti způsobené půlstoletím dvou totalit- pro které katolík-františkán, ještě spíš „blázen pro Krista“ nebyl rozhodně postavou k vystavování na odiv.

Otec

Františkův otec byl rakouským finančním úředníkem- respicientem finanční stráže. Tedy součástí státní moci monarchie, kterou se vynucovala daňová a celní disciplina. Věřící katolík byl loajální vůči monarchii způsobem, který přímo vzorově spojoval – ve své osobě- ono Ježíšovo- dávejte císaři co je císařovo, a Boží co patří Bohu. U císaře, který byl současně titulován „Jeho Apoštolské Veličenstvo“ to ostatně bylo mravně naprosto konzistentní, přinejmenším do okamžiku, kdy tento titul posloužil i k vyhlášení 1.světové války (přes úpěnivé zapřísahání papeže Pia XI., aby tak nečinil).

To už ale otec –také František- byl na Pravdě Boží. František syn byl ve svých deseti letech svědkem toho, jak jeho otec očekává příchod kněze s „posledním pomazáním“ oblečen ve své slavnostní úřednické uniformě. Smrt táty byla pro chlapce jistě bolestnou událostí, nicméně on si z ní odnesl odkaz po svém otci: naše povolání, profese, je služba bližním Bohem nám svěřená, a Bohu z ní budeme také jednou skládat účty. Tak to pochopil nejen pro sebe samého, ale – jak později mladým vysvětloval mravní smysl lidské práce, pro každého člověka bez výjimky, jak bychom dnes řekli- od V.I.P.- až po „cihlářského dělníka“ (jehož povolání jako příklad použil Nosek).

Matka

Matka Albína zůstala se starostí o syna (a starší dceru Marii) sama, navíc měli v rodině vzdálenou příbuznou jako schovanku. Monarchie se ale o své věrné služebníky dokázala postarat, i vdovským a sirotčím důchodem. „Být pod penzí“ byla tehdy výsada, jen pro nemnohé. A tak František od dětství inklinující k pomoci spolužákům ze sociálně slabších rodin, nacházel u matky pochopení, i když je přivedl domů na oběd. To byl odkaz po matce: solidarita státem vynucovaná potřebuje být doplňována solidaritou dobrovolnou, z lásky k bližním.

Po maturitě František nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1905), a neúplná rodina se kvůli tomu přestěhovala do Prahy. Byt v Karlíně, finančně dostupný pro vdovu, poté posloužil Františkovi a rodině poslance i ministra, až do smrti.

František Nosek v Praze

Příchod do Prahy byl pro maturanta z Chrudimi spojen s kulturním šokem, hned v několika směrech. Praha už byla církvi nepřátelská. Když na univerzitě zakládali katoličtí studenti Českou ligu akademickou, byli šikanováni spolužáky tak, že museli požádat o ochranu policie! Tím ovšem jen utvrdili většinu, že jsou donašeči rakouských policajtů. Praha byla národnostně rozdělena, univerzita už měla německou a českou část, a „cives academici“ spolu skoro nekomunikovali, dokonce ani přírodovědci (jak zaznamenal Albert Einstein při svém pobytu zde jen pár let po příchodu Noska do Prahy). V Praze už byl nazrálý i sociální, třídní konflikt, a sociální demokraté stavěli ideově na Marxovi. („Socani“ v žargonu doby i mnohem pozdější už pojmenováním – nadávkou, jen dokládají vztahy nepříliš přátelské).

V Praze se Nosek setkává i s vyděleností židovské minority, a s projevy antisemitismu. Ve všech těchto aspektech už – pořád ještě matrikově převažující katolicismus- „neměl na to“, aby kulturně tyto rozpory mírnil a kultivoval. Měli bychom vědět, že „vyrovnání se s náboženskou otázkou“ spojené s perzekucí církve po nástupu komunistů k moci, se připravovalo už dlouho předtím, ještě za monarchie.

Právnická fakulta

Nosek nastoupil na Pravnickou fakultu, a jako JUDr. i promoval (1910). Tam se ovšem pěstovalo i „národní hospodářství“ – tedy ekonomie, a discipliny, které už předznamenávaly budoucí sociální a hospodářské politiky. Právní rámec vzdělání ekonoma byl nesmírně důležitý: podnikat je možno jen v rámci práva, a s ohledem na veřejné dobro. Absolvent nastoupil na Finanční správu- ve šlépějích svého otce- ale jeho ambice mířily k teorii: začal se připravovat na budoucí profesuru. A zaměstnavatel mu vycházel vstříc, i ke studijním pobytům v zahraničí.

Už jako student v Lize Akademické řídil studijní kroužek a měl na starosti články v rubrice „sociální hlídka“. Dokonce inicioval založení podpůrného studentského fondu. Znal už také první sociální encykliku. Sociální spravedlnost ho lákala, a zastával solidární principy: proto se věnoval otázkám „progresivní sazby berní“ (dodnes i u nás aktuálně žhavé progresivity zdanění příjmu), ve vyspělejších zemích pak se zajímal i o otázky „kapitálových daní“. Ze zdravotních důvodů byl Nosek „nevoják“, a tak do války nemusel. Jeho „dálkové doktorské studium“ – v dnešním jazyku – tak trvalo až do pádu monarchie.

František Nosek reagoval na výzvu katolické církve

„Nahoře“ však bylo rozhodnuto jinak. V nové republice „volala katolická církev S.O.S.“- jak psali později Noskovi druzi: mezi nimi i ti, co se rozhodli pro vstup do politiky, v zájmu obrany křesťanství a jeho hodnot. František Nosek byl ideálně připraven, a výzvy doby nemohl odmítnout. Jeho politický start byl „raketový“: hned byl zvolen poslncem – za Dr.Kordače, nového arcibiskupa pražského, v Lidové straně získal rychle autoritu, (2.muž strany?), a po několika letech je delegován do dvou vlád jako ministr (nejprve vnitra, pak pošt a telegrafu). Přechod k novému státu nebyl po právní stránce žádnou velkou diskontinuitou: Obchodní zákoník a další zákony byly převzaty, jiné se upravovaly podle minulých zkušeností na nové podmínky. Znalostní kapitál poslance Noska se tu mohl plně uplatnit, a také byl ve svém prvním poslaneckém období nejčastějším referujícím ve Sněmovně.

Františkovo manželství

V době vstupu do politiky je už Dr.Nosek ženatý. Manželku nehledal daleko. Jeho ženou se stala – schovanka Anna Kubešová. Po roční studijní cestě v cizině ji požádal o ruku. Znali se od dětství, a rozhodujícím momentem pro Františka bylo, s jakou obětavostí se schovanka Anna starala v závěru života o jeho matku, a vlastně tak trochu i o svou druhou mámu. Toho byl ještě blízkým svědkem. Svatba se konala v kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou ještě rok před koncem války. Poříčí a kostel sv. Havla byly v té době už 5 let zamilovanými místy pro Noskovu rodinu, pro jejich letní pobyty. Ačkoliv bydlívali jen v pronájmu, stalo se jim druhým domovem, ve 20.letech i jejich dvěma dětem, Aničce a Františkovi. Ještě mi bylo dopřáno v Poříčí besedovat s družkou jejich dětských her. Pro Noskovu rodinu se hřbitov u sv. Havla stal nakonec i místem věčného odpočinku. Tam putují už 85 let ti, kdo věří, že František Nosek žil jako služebník Boží. Nejprve to byli jeho přátelé a spolupracovníci, jeho „družina“, pak jejich děti. A bratři a sestry z III.řádu svatého Františka, od 80.let především ze společenství u sv.Anežky v Praze-Spořilově.

František Nosek sekulární františkán

Že byl poslanec a ministr i sekulárním františkánem- bratrem Lvem,víme od jeho duchovního vůdce P.Jana Ev.Urbana. Neznáme den ani rok (1926 ?) jeho profesního slibu, ale podle nepřímých indicií se tak stalo relativně pozdě, v době, kdy už byl bratr Lev známým politikem, a kdy Otec Urban se už stával i veřejně známým knězem 1.řádu sv.Františka. Ministr Nosek byl vrstevníkem jiného Jana, Kapistrána, v 1.řádu již zasloužilého provinciála, ale duchovní spřízněnost přitáhla bratra Lva k Otci Urbanovi, o 15 let mladšímu. Ministr Nosek byl „mladý duchem“, a vracet Čechy Bohu, to byla úžasná duchovní motivace, která ty dva omilostněné spojovala. A Spořilov byl jedním z nejvýznamnějších míst jejich společné angažovanosti, jak ve zrodu sester Apoštolátu sv.Františka, tak při realizaci stavby kostela posléze zasvěceného Anežce Přemyslovně.

František Nosek bral politiku jako evangelizaci

Dr.Nosek začal „vracet Čechy Bohu“ vlastně už několik let předtím, svým vstupem do politiky. Jeho účinkování v Poslanecké sněmovně a v politice vůbec mělo tak výjimečný charakter, že jednu z našich božurek – po desítkách let- věnovanou Dr.Noskovi, jsme neváhali nazvat „Politika jako evangelizace“. Tato výjimečnost také může pomoci vysvětlit, proč právě k hrobu tohoto politika trvá nepřetržitá tradice poutí už 9.desetiletí, ačkoliv „do učebnic dějepisu“ se jako politik nedostal, a dnešní politologové jen výjimečně tuší, že někdo takový jako on žil. Neboť cíle politiky bývají různé, ale křesťanské misie k nim patří opravdu spíš výjimečně. Evangelizace, která byla bratru Lvu umožněna jako politikovi, trvala pouhých 15 let, zemřel mlád, nedožil se ani 50 let. Měla ovšem také mnohem širší záběr, než jen Poslaneckou sněmovnu.

Spořilov

Kostel na Spořilově- již zmíněný- byl toho významným dokladem- ale jen jedním z velkorysé iniciativy: snahy zajistit duchovní službu novým pražským předměstím, často opuštěným, pastoraci vzdáleným. Bratr František Reichel připravil v tomto bodu speciální monografii k výročí 800 let Františkovy řehole; právem, protože františkán bratr Lev, duchovně vedený Otcem Urbanem, se na realizaci této vznešené myšlenky podílel jako „realitní makléř“ a „developer“, ovšem ojedinělého druhu: vyhledával a zajišťoval pozemky pro stavbu kostelů s největší budoucí „výnosností“- ve spáse dosud opuštěných duší. V několika případech měl pak na výsledku i „lví podíl“- hodný jeho řeholního jména, jako na Spořilově.

Otec Urban učil, že k Bohu máme jen takovou lásku jakou máme ke svým bližním, a tak bratr Lev se stal také iniciátorem velkého charitativního díla. „Domovy svaté Kláry“ sloužily seniorům, prázdninové kolonie pro mládež- letní tábory- zase městským dětem z chudých poměrů, jak je bratr Lev znal i z Karlína. Ke všemu byly ovšem zapotřebí i peníze: a poslanec Nosek, bývalý ministr, se jako františkán nebál žebrat. Ale co je překvapivější, on se nebál také podnikat, a z výnosu podnikání dávat také podíl našemu milému Pánu Bohu- v našich bližních.

František Nosek ekonom

Tak se dostáváme ke stránce osobnosti Dr.Noska ,stejně významné jako jeho práci politické, tedy k Noskovi jako ekonomovi, v tehdejším jazyce „národohospodáři“. Národohospodářem byl ovšem Nosek už jako poslanec, například když předsedal parlamentnímu výboru, který měl hledat rezervy ve veřejných rozpočtech. I zde – v této jako vždy konfliktní problematice – se osvědčil, jako františkán: když hrozilo, že poslanci se na ničem nedohodnou, neváhal vytáhnout příklad svatého Františka- a „ono to zabralo“. Ale jeho důležitějším polem byl „byznys“ sám, sféra „mikro“, podnikání. Ovšem zase podnikání výjimečné: ekonomika svatého Františka. Tehdejší Lidová strana se starala o drobné zemědělce, její hlavní voličskou základnu. František Nosek byl vůdčí osobností při zřizování, vedení, a školení Hospodářských družstev a Lidových záložen. Družstva sloužila soukromě hospodařícím rolníkům v oblastech „zásobování“ a „odbytu“. Lidové záložny byla svépomocná spořitelní družstva, opět orientovaná převážně na chudší, venkovskou klientelu. Oba typy podnikání měly své ústředí ve Spálené ulici v Praze, kam Dr.Nosek docházel ze sídla Parlamentu, které bylo tehdy v Rudolfinu. Nebylo to vnímáno jako „konflikt zájmu“ obecně, a tím méně v případu poslance Noska.

Ten, když hovořil k mladým katolíkům, kteří uvažují o vstupu do politiky, kladl jim na srdce princip, jímž se sám snažil řídit: už jenom pomyšlení, jak využít mocenského vlivu a postavení pro osobní prospěch, je úkladem proti základům státu. Podobně vedl a školil pracovníky hospodářských družstev a záložen: nešlo jen o profesionálně vedené semináře o účetních a daňových předpisech, šlo o mnohem víc: o duchovní cvičení svého druhu, vlastně formování specifické spirituality křesťanů, kteří se dali na podnikání, obchod, zacházení s penězi. V této podobě řešil bratr Franišek-Lev dilema františkánství a peněz, jako dobrého sluhy a zlého pána, jako výchovu k úplné osobní nezištnosti při zacházení s penězi druhých,našich bližních. Peníze mají v posledku sloužit k cílům duchovní povahy. K tomu ovšem musí být člověk-profesionál, formován duchovně.

Formace mladých katolíků

A formace mladých katolíků, to bylo další pole tak úžasně široké aktivity bratra Lva. Jeho schopnost upoutat mladé, a mnohé ovlivnit duchovně na celý život, často jen jednou jedinou přednáškou – z těch desítek, ba stovek, které měl po českých městech i venkovu, to bylo obrovské charisma bratra Lva. Není náhodou, že to byli právě mladí ze SKM, kteří připravili první sborníček o Dr.Noskovi /Dr.Nosek mladým/. Reedice po 70 letech je cenná připomínka k tomu, abychom ve vzpomínání na našeho výjimečného bratra nepolevovali. A abychom zkoumali, v čem ta schopnost oslovit mladé, spočívala; abychom se poučili…

Otec Urban napsal po smrti Dr.Noska, že jeho životopis by musel být zjevením. Zatím – už po více než 80 letech- jde z naší strany o střípky, i když z už četných příležitostných vzpomínek a zamyšlení nad životem našeho bratra Lva, zejména při jeho životních výročích. K životopisu –zjevení- jsme se nedopracovali. Tomu by muselo předcházet hlubší studium písemně zachovaných počinů JUDr.Františka Noska, jeho proslovů v Národním shromáždění, ve vládě, jeho časopiseckých a novinových článků. Je pozoruhodné, že mnohostrannost osobnosti Dr.Noska je tak bohatá, a každá z těch stránek září nasvícena duchovním světlem, že budoucí „titulkář“ životopisu to nebude mít snadné. „Politik, který nikdy nelhal“. „Národohospodář ve službě obecnému blahu“. „Finančník, který zemřel v chudobě- ač jeho podniky prosperovaly“. „Charizmatický vychovatel mladých“…„Služebník Boží“. (Ten poslední prý vyžaduje splnění kanonických podmínek, takže zatím jen „v duchu“).

Sestry Urbanky

Sestry Urbanky vydaly pamětní list s pozoruhodnou mozaikou- na níž jsou portréty Otce Urbana a Dr.Noska, ozářené duchovním světlem, jaké se mezi duchovním vůdcem a penitentem zrodilo za necelých 10 let jejich spolupráce. Mozaika byla nalezena po letech v útočišti sester u sv.Václava v Dejvicích, rok vzniku ani autor nejsou známí. Pravděpodobné je to, že šlo o dílo – velice zdařilé i umělecky- vytvořené krátce před nástupem obou totalit. Důležitější je to, co sestry považují za nejpozoruhodnější rys osobnosti bratra Lva: a tím je jeho role v jeho vlastní rodině, jako manžela a otce. Ženy zasvěceného života, které se samy dobrovolně vzdaly úžasného daru mít vlastní dítě, si nejvíc váží statečnosti a síly víry, s jakou bratr Lev dokázal přijmout smrt svého desetiletého synka Františka, a krátce poté i své milované ženy. Víra, že Bůh pro jeho Františka dokáže na věčnosti zajistit takové dobro, jakého by on sám nikdy nebyl schopen.

Někdy jednal prudce

Otec Urban vydával svědectví, že život jeho penitenta byl už v posledních letech trvale nadpřirozený. Nevytvářel však barvotiskový obraz světce, zbaveného už jakýchkoliv lidských slabostí. Dr.Nosek neměl jen přátele, kteří ho milovali a obdivovali. Byli tací, kteří mu nerozuměli, nechápali ho. A podle Otce Urbana, za to ani nemohli: bratr Lev šiří svých znalostí a hloubkou svých úsudků byl „hodně napřed“. A tak se stávalo, že jednal překvapivě prudce, jak to od něho lidé nečekali. Znali ho totiž současně jako člověka nejvýš pokorného, ministra, který v úřadu otvíral dveře podřízeným- jako služebník služebníků. Kolegové si všímali, že ve vlaku nejen odmítá přejít do 1.třídy, na kterou měl nárok, ale dokonce pouští sednout jiné, a sám zůstává na chodbičce, v družném, zaujatém hovoru. A teď najednou „vyletí“ , „vybuchne“. Otec Urban použil výrazu „bryskní“, který ani Otec Benedikt – veden zájmem o bratra Lva- nebyl s to najít ve slovníku spisovné češtiny. Důvodná domněnka je ve slově převzatém z franštiny: brusque (brysk) znamená náhlý, prudký, také unáhlený. N a někoho „vyletět“ však mohlo být také spravedlivým hněvem…

Politik který nelhal

Dr.Nosek si všímal mravního úpadku, v byznysu i v politice. A děsil se i kam to povede. Ale na druhé straně zásadně odmítal paušální vylévání špíny na politiku a demokracii jako takovou. To, že František Nosek nikdy nelhal, poslancům samozřejmě neříkal on sám, ani jim to nepotřebovali říkat jiní. To za ta společná léta ve sněmovně odpozorovali sami. Proto měl autoritu, i u těch druhých, jiných, „protivných“. Přátelé a pamětníci Dr.Noska spojovali jeho charakter, povahu milovat, ne nenávidět, s latinským heslem, které bylo před vstupem do sálu u P.M.Sněžné, kde se konala setkání iniciativy Otce Urbana „Studium catholicum“: „Kdo by chtěl v tomto sále zle mluvit o bližním, nemá povolen přístup“. Bratr Lev, mírný jako beránek- jen někdy „pruďas“.

František Nosek se stal veřejně známým před 100 lety. Po všech peripetiích doby a dvou totalitách, je však bratr Lev už „naším současníkem“: veřejně angažovaným křesťanem v parlamentní demokracii a kapitalistickém způsobu hospodaření. To činí jeho životní příklad zvlášť přitažlivým. Lze namítnout: a co po něm zůstalo? O jeho skrytosti pro svět politiky i byznysu již byla řeč. Ano: kostel sv. Anežky na Spořilově, vysvěcený jen několik měsíců po jeho smrti, to je dědictví viditelné. Hospodářská družstva jím vedená pohltili nejprve agrárníci za totality první, a zestátnili komunisté za totality druhé. Týž osud potkal i lidové záložny. Myšlenka družstevnictví byla zdiskreditována použitím násilí, mimoekonomického donucení. Pokus o obnovení „svépomocných spořitelních družstev“ v privatizaci ztroskotal na prohospodařené, vytunelované důvěře. Tedy co: ani kámen na kameni nezůstal? Vzpomínky druhů Dr. Noska – už z „normalizace“ let 70. – obsahují pozoruhodné hodnocení: socialismus realizuje mnohé z myšlenek Dr. Noska – ale pokouší se o to „bez Boha“. Je-li diagnoza správná, terapie je nasnadě: vrátit se k Noskovým myšlenkám – ovšem s Božím vedením.

Hnutí Fokolare po 20.letech své zkušenosti s „ekonomií společenství“ došlo ústy prof. Lugina Bruni-ho k závěru, že ekonomie společenství potřebuje pevnější institucionální formu: v osvědčené instituci družstevnictví. Týž prof. Bruni, byl pověřen papežem Františkem jako organizační ředitel setkáním mladých v Assisi, pod názvem „Františkova ekonomika“. Setkání bylo z letošního jara pro pandemii odloženo na podzim, a i tak k němu dojde jen ve virtuální podobě. Co je rok proti věčnosti: a „náš František“ Nosek, má na vizi pro budoucnost zaděláno už skoro sto let. To je jeho dědictví „neviditelné“. Ekonomika „bližního jako sebe sama“. „Ekonomika bratrství v Kristu“. Deo gratias.

Vzpomínka na Dr. Noska – Eliška Chudáčkové na konci stránky

Odkazy na webu o Dr. Noskovi

• cs.wikipedie 
• Soubor děl
• Zpráva výboru rozpočtového o usnesení senátu N. S. R. Č. (tisk 2226) k vládnímu návrhu zákona
• Poslanecká sněmovna
• Politik který nikdy nelhal (několik článků v časopise poutník – najdeš na www.sfr.cz …Do bloku Hledej zadej dr. Nosek a články ti vyjedou)
• Může se stát politik světcem?
• Concordia – o Dr. Noskovi
• Zpráva o stavbě kostela na Spořilově

Pokřtěný byl v katolickém kostel v Rokycanech u Plzně v roce 1954. Ke katolické konfesi  se vrátil až v roce 2010. Ve službě národního společenství SFŘ v ČR od roku 2012, Editoval knihu Kronika 100 let, v níž je částečně shrnuta historie Sekulárního františkánského řádu ve 20 století a zařazeny rozhovory se současníky ze století 21. Od roku 2011 členem MBS Plzeň. více o mé osobě :jsem terciář Františka z Assisi      ……      a občas něco napíši

Od roku 2020 je hlavním redaktorem webu www.frantiskani.cz a od roku 2022 dopisovatelem slovenského časopisu Františkánská rodina, v MBS Plzeň vede podrobnou elektronickou kroniku společenství

Kronika sta let v prodeji zde

Z knihy OSM STOLETÍ NA CESTĚ EVANGELIA SE SVATÝM FRANTIŠKEM Z ASSISI

Hledání a nalezení radosti

Přišel jsem na svět rodičům, kteří byli mladí vysokoškoláci, komunisté. Moji cestu narovnala babička z jižních Čech. Přijela vlakem z Budějovic a odnesla mě z porodnice do kostela a nechala mě pokřtít. Byl jsem normální kluk, který neustále s bráchou lítal někde venku. Přesto jsem stačil hodně číst. Když už jsem měl za sebou všechny pohádky, dobrodružné knížky pro kluky, začal jsem číst Tolstého a Dostojevského. Zjistil jsem totiž, že se tam píše o Bohu. svätého Prázdniny u katolické babičky mne v touze přijít Bohu na kloub podporovaly. Ve čtrnácti letech v roce 1968 jsem dostal z Rakouska konečně Nový zákon. Byl jsem ohromen tím, co Ježíš učil. Máma mi zakázala chodit na náboženství a ostatní mně můj nový sklon nenápadně rozmlouvali.

S Biblí jsem se setkal znovu až v pětadvaceti letech.  Měl jsem dlouhé vlasy, roztrhané džíny a neustálou chuť na pivo. Přivítal jsem tajnou, konspirativní nabídku studovat Písmo s jakýmisi badateli Bible. Později se z nich vyklubali Svědkové Jehovovi. To mi ale nevadilo. Bylo mi sympatické, že patří k přísně zakázaným církvím a dokonce z Ameriky. Teprve po dalších letech aktivního a veřejného budování americké organizace po roce 1989 jsem si uvědomil, že jde jen o tu organizaci sekty a vůbec nejde o Krista. V roce 2007 jsme s manželkou ze sekty odešli a navštěvovali různé církve v Plzni. Nakonec jsme zakotvili v Křesťanských sborech u hudebníka, spisovatele a výtečného učitele Karla Řežábka. Kristus se stal tehdy skutečně živým v našich srdcích. Později jsme do našich životů nechali vstoupit i vzácnou katolickou tradici, když jsme nalezli živou a radostnou farnost plnou mladých lidí, kterou vedli Františkáni. Nalezl jsem Františkánskou rodinu s jejím skvělým učením nic si ve světě nepřivlastňovat a žít denně s živým a radostným Kristem. (Luboš Antonín František Kolafa OFS, MBS Plzeň (* 1954, profes 2012)

Kniha Osm století evangelia se sv. Františkem z Assisi k prodeji ZDE