Šestnáctý týden: Středa 16. dubna 2025
Autorka Bell Hooks (1952-2021) se zamýšlí nad biblickou výzvou k odevzdání se, abychom mohli být uzdraveni láskou:
čekání obnovuje naši sílu
Je těžké čekat. Nepochybně proto biblické texty vyzývají hledající, aby se naučili čekat, neboť čekání obnovuje naši sílu. Když se odevzdáme „čekání“, dovolíme, aby se v nás objevily změny bez očekávání a boje. Když to děláme, vykračujeme ven, na základě víry. V buddhistickém pojetí nám tato praxe odevzdání se, nechání jít, umožňuje vstoupit do prostoru soucitu, kde můžeme pocítit soucit se sebou samými i s ostatními…..
Jsme tajemně povoláni k lásce
Vykupitelská láska nás láká a volá k možnosti uzdravení. Přítomnost poznání srdce si nemůžeme vysvětlit. Stejně jako všechna velká tajemství jsme všichni tajemně povoláni k lásce bez ohledu na podmínky našeho života, míru naší zkaženosti či zoufalství. Vytrvalost tohoto volání nám dává důvod k naději….. Obnovení víry v příslib lásky je naší smlouvou….
Je potřebné vzdát se moci
Abychom se vrátili k lásce, abychom poznali dokonalou lásku, vzdáváme se vůle k moci. Právě toto zjevení činí texty Písma o dokonalé lásce tak prorockými a revolučními pro naši dobu. Nemůžeme poznat lásku, pokud zůstaneme neschopni vzdát se své náklonnosti k moci, pokud jakýkoli pocit zranitelnosti zasáhne naše srdce hrůzou. Mučí nás nejsme-li milováni.
Potřebujeme toužit po přijetí
S tím, jak naše kulturní povědomí o způsobech, jimiž jsme sváděni pryč od lásky, pryč od poznání, že láska uzdravuje, získává na uznání, naše úzkost sílí. Stejně tak ale roste i naše touha. Prostor našeho nedostatku je zároveň prostorem možností. Když toužíme, připravujeme se na přijetí lásky, která k nám přichází jako dar, jako příslib, jako pozemský ráj.
Brian McLaren popisuje, jak dochází k uzdravení, když se zbavíme své potřeby nadřazenosti, jistoty a kontroly.
Vzdáváme se nadřazenosti ega
Čím více slyšíme zvuk pravého, tím více se nejhlubší zvyky našeho srdce obnovují a přetvářejí na způsob lásky a tím více nadřazenost ztrácí svou přitažlivost…. Vzdáváme se nadřazenosti svého ega, svých sebestředných požadavků na moc, potěšení, prestiž, významnost. Vzdáváme se nadřazenosti své skupiny, ať už je tato skupina definována náboženstvím, rasou, politikou, národností, ekonomickou třídou, společenským postavením nebo čímkoli jiným.
Vzdáváme se nadřazenosti člověka
Vzdáváme se dokonce i nadřazenosti svého druhu, protože si uvědomujeme, že lidé nemohou přežít a prosperovat, pokud neprosperuje i plankton a stromy, půda a včely, klima a moře. Rádi se zbavujeme nadřazenosti, abychom uvolnili místo solidaritě. Zjistili jsme, že tento zisk stojí za každou cenu…..
Rodí se pocit sounáležitosti se vším
Když nám touha po nadvládě proklouzne mezi prsty, něco v nás zemře…. Ale v tom, že se vzdáváme, se rodí, začíná, roste něco nového: pocit spojení, ne-osamělosti, společenství, sjednocení a sounáležitosti. Sestupujeme z žebříků a piedestalů, které jsme si postavili, a znovu se připojujeme ke společenství stvoření, k síti šalom….. Ztráta není malá, ach, ale zisk je nesrovnatelně větší. [2]
Translated with DeepL.com (free version)