Šestnáctý týden: Pondělí, 14. dubna 2025
Ztráty vytvářejí příležitosti k tomu, abychom si procvičili uvolnění svých vazeb k tomu, kým si myslíme, že jsme. Richard Rohr píše:
Utrpení uvolní spoutanost k malému já
Nějaká forma utrpení nebo smrti – psychologická, duchovní, vztahová nebo fyzická – je jediným způsobem, jak uvolnit pouta k našemu malému a oddělenému já. Teprve pak se objeví větší já, které bychom mohli nazvat Vzkříšeným Kristem, duší nebo pravým já.
Ego se proměňuje už ve fázi umírání
Fyzický proces proměny skrze umírání výstižně vyjádřila Kathleen Dowling Singhová, která svůj život strávila prací v hospici: „Obyčejná mysl [falešné já] a její iluze umírají při zkušenosti blízké smrti. Když nás smrt odnáší, není už možné předstírat, že to, kým jsme, je naše ego. Ego se proměňuje už při samotném odnášení.“ [1] Proto tolik duchovních učitelů říká, že musíme zemřít dříve, než zemřeme.
konverze
Příliš bráněné ego je místem, kde přebýváme před těmito tolik potřebnými smrtmi. Pravé já (neboli „duše“) se pro nás stává skutečným až poté, co projdeme smrtí a vyjdeme z ní na druhé straně mnohem větší a moudřejší. To je to, co máme na mysli pod pojmem transformace, konverze nebo osvícení. [2]
Vůdkyně za občanská práva Rosemarie Freeney Hardingová nabídla soucitný příklad nelpění, a to i na samotném životě. Její dcera Rachel vypráví, jak Freeney Hardingová seděla s umírajícími:
Smrtí všechno nekončí
Maminka si chodila sednout k těm, kteří odtud odcházeli. Dělala jim společnost. Vzala s sebou jídlo a příběhy a rodinu a ticho, aby si v posledních hodinách mohli vzpomenout na něco krásného.
Smrtí všechno nekončí. To, co přijde po smrti, je stejně důležité jako to, co přijde před ní. Praktikujte Dharmu, abyste po smrti zanechali silný pozitivní otisk.
Vědět také, jak provést odloučení: Poslední rozhovor. Poslední sousto jídla. Člověk se musí zcela oddělit.
Odcházíme sami
Když tatínek [aktivista za občanská práva Vincent Harding] zemřel, maminka seděla u jeho postele a on se jí zeptal, jestli půjde s ním. Pošeptala mu: „Ne, blázne! Zbláznil ses?“ Líbala ho, plakala a držela ho za ruku. Řekla mu, že ne. Všichni se mu snažili udělat co největší pohodlí, když odcházel. Ale on musel odejít sám. Čekali na druhé straně – maminka Kateřina a oni – tatínkovi lidé. Maminka to věděla.
U Boha je mnoho příbytků
(V otcově domě je mnoho pokojů. Jdu připravit místo, abyste tam, kde jsem já, byli i vy.) Buddha šel napřed, aby zjistil, co je skutečné. Maminka přinesla skutečnost do našeho domova, dala nám příklad a poslala nás do světa, abychom se cvičili. [3]
Richard Rohr uzavírá:
Cokoli menšího než smrt falešného já je zbytečné náboženství
Cokoli menšího než smrt falešného já je zbytečné náboženství. Vyrobené falešné já musí zemřít, aby pravé já mohlo žít, nebo jak říká sám Ježíš: „Neodejdu-li já, nemůže přijít Duch“ (Jan 16,7). Teologicky řečeno, Ježíš (dobrý jednotlivý člověk) musel zemřít, aby mohl povstat Kristus (univerzální přítomnost). To je univerzální vzor proměny. [4]
Translated with DeepL.com (free version)