Patnáctý týden: Moudrost pouště
Otec Richard Rohr považuje pouštní mystiky za zakladatele své linie víry:
první křesťané zdůrazňovali tichou modlitbu
Období raného křesťanství je jedním z klíčových stavebních kamenů mé linie víry. Je to oblast, kterou velká část římské církve a jejího dítěte, protestantismu, přehlíží. Se soběstačností a arogancí, která je pro Západ často charakteristická, jsme postupovali tak, jako by první staletí křesťanství nebyla důležitá nebo nebyla součástí podstatného Kristova tajemství. Právě věci, které první křesťané zdůrazňovali – jako je tichá modlitba, zbožštění, univerzální obnova a důležitost praxe – patří k nejvíce opomíjeným částem západní církve.
Po kooptaci s Římem utíkali mnozí do ticha pouště
Po legitimizaci a, někteří by řekli, kooptaci křesťanství Římskou říší ve 4. století mnoho křesťanů uprchlo do pouští Egypta, Palestiny, Sýrie a Kapadocie (východní Turecko). Těmto mužům a ženám říkáme pouštní otcové a matky (nebo také abbové a ammové). Pouštní křesťané kladli důraz na životní styl, alternativu k říším a jejich ekonomikám, psychologicky prozíravé metody modlitby a velmi jednoduchou spiritualitu proměny v Krista.
Pouštní komunity
Pouštní komunity vznikaly z neformálních setkání mnichů a fungovaly podobně jako rodiny. Tato tradice předcházela vzniku systematické teologie a pozdějším církevním koncilům. Protože pouštní mniši často postrádali formální vzdělání, vyprávěli si příběhy, podobně jako Ježíš, aby učili o egu, lásce, ctnosti, odevzdanosti, míru, božském sjednocení a vnitřní svobodě. [1]
Autor Belden Lane popisuje, jak krajina formovala vědomí pouštních mystiků:
V poušti jsou věci jinak
V divočině nebylo na koho zapůsobit, nebylo třeba pěstovat si pověst. Tam už na spoustě věcí nezáleželo. Pouštní otcové a matky chtěli udržovat žhavé křesťanství a napodobovat život Ježíše….. Stručně řečeno, jejich spiritualita byla kontrakulturní a nesla prorocké ostří. Někteří z nich se vyhýbali odvodům a bránili se placení daní. Některé z žen vlastně utekly před prodejem do manželství, které by bylo jen o málo lepší než otroctví.
Mnoho věcí je už nepodstatných
Mezi těmito pouštními mnichy se formuje duchovní hnutí odporu, které zpochybňuje komodifikaci a militarizaci života v širší kultuře. Nebylo jim nic platné povyšování ega a společenský vzestup, o který začali usilovat i křesťané. Vidíte to na jejich praxi, kterou nazývali apatheia, zuřivá lhostejnost k nepodstatným věcem…..
Co se učíte ignorovat a co se učíte milovat? Žít sodevzdaností…
Co se učíte ignorovat a co se učíte milovat? Co musí ve vašem životě zemřít a co musíte bezvýhradně potvrzovat? Tyto dvě otázky jsou jádrem pouštní spirituality. Poušť se stává hrobem, říkali mniši, místem zániku ega. Ale je v tom také nesmírná radost a uvolnění, naučit se umírat dříve, než zemřete. Konečně se osvobodíte a můžete žít s odevzdaností. Nikdo není svobodnější než ti, kdo pohlédli smrti do očí, prošli ohněm a jsou nyní schopni beze strachu milovat. [2]
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, “Desert Christianity and the Eastern Fathers of the Church,” The Mendicant 5, no. 2 (2015): 1.
[2] Adapted from Belden Lane, “The Desert Tradition,” The Living School: Essentials of Engaged Contemplation, Center for Action and Contemplation, 2024.
Image credit and inspiration: Krn Kwatra, Untitled (detail), 2022, photo, Oman, Unsplash. Click here to enlarge image. Like the desert mothers and fathers, a person walks into the desert to find solitude and inspiration.