Čtrnáctý týden: Kontemplativní nonkonformita
Richard Rohr zkoumá povahu zla – a naši kolektivní spoluvinu na něm.
Zlo v tichých dohodách skupiny
Zdá se, že po všech našich náboženstvích, vyšším vzdělání, reformách a revolucích jsme stále docela dobře schopni plně se podílet na skutcích smrti. Náboženství, vlády, korporace a organizace jsou vysoce schopné páchat zlo, aniž by ho jako takové rozpoznaly, protože z nemorálnosti profitujeme. Zlo nachází téměř dokonalou kamufláž v tichých dohodách skupiny, když se jeví jako osobně výhodné.
Dohodnutý blud
Taková mrtvolnost se stále projevuje v každé době. Právě to se snaží odhalit mnohovýznamové slovo „hřích“. Pokud nevidíme podobu zla nebo nerozpoznáme, jak se na něm plně podílíme, plně nás ovládne, a přitom ani v nejmenším nevypadá jako hřích. Byl by lepší popis „dohodnutý blud“?
Skupinový konsenzus
Jako izolovaní jedinci ho nemůžeme rozpoznat ani překonat, většinou proto, že ho drží pohromadě skupinový konsenzus. Musíme být solidární s alternativními komunitami a menšinovými skupinami, abychom to viděli. Dominantní skupina obvykle nemůže vidět své lži – v jakékoli zemi nebo kontextu. Je to vzduch, který dýcháme a který se potvrzuje na každém setkání podobně smýšlejících lidí.
Nutnost rozpoznat, rozlišit, být poctivý
Počátkem cesty ven je poctivě vidět, co děláme. Cena, kterou za to zaplatíme, je, že už nebudeme pohodlně zapadat do dominantní skupiny! Zralé náboženství nás musí vycvičit v rozpoznávání mnoha kamufláží zla, jinak bude budoucnost každého z nás vždy ovládat nějaká forma popírané mrtvolnosti, a to nejen pro utlačovanou skupinu; utlačovatelé umírají také, jen mnohem rafinovanějšími způsoby. [1]
Brian McLaren píše o kontemplaci jako o způsobu, jak udržet svého ducha a mysl, když trpíme v systémech nadvlády:
Kontemplace o samotě a pak ve společenství
Samotářská kontemplace se stává branou do společenství – společenství s Duchem, v němž nacházíme nový vztah k sobě samým, k druhým, k dějinám a ke kosmu…..
Kontemplace může začínat v tichu a samotě, ale nikdy se tam nezastaví. Zvláště v dobách krize, kdy se pravda utápí …, jsme z kontemplativní samoty vtahováni do kontemplativního společenství.
Upřímné kontemplativní společenství
Zjišťujeme, že toužíme po společenství s ostatními, kteří se také snaží žít zkoumavým, pozorným životem, že se chceme odtrhnout třeba jen se dvěma nebo třemi pozornými lidmi k hlubokému, upřímnému společenství. Můžeme se sejít, abychom po určitou dobu seděli v tichu nebo se společně procházeli a nechali šumění našich nohou procházejících podzimním listím utlumit hluk milionu opičích myslí, které klapou do rytmu milionu klávesnic a dychtí po naší pozornosti…..
Když se i dva nebo tři z nás sejdou….
Když se i dva nebo tři z nás sejdou ve jménu pravdy, upřímnosti a lásky, ve jménu odvahy, soucitu a laskavosti, cítíme, že nás spojuje jiná přítomnost – přítomnost Krista, cesty, pravdy a života. Nasloucháme jeden druhému se soucitem a zvědavostí. Mluvíme k sobě navzájem s moudrostí a úžasem. Společně se obracíme ke světlu. A to nám pomáhá vytvářet ostrůvky zdravého rozumu ve světě, který ztrácí rozum. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, What Do We Do with Evil? (CAC Publishing, 2019), 46–47, 48.
[2] Brian D. McLaren, “Islands of Sanity,” ONEING 13, no. 1, Loving in a Time of Exile (2025): 9, 10. Soon available in print and PDF download.
Image credit and inspiration: Paul Tyreman, Untitled (detail), 2018, photo, United Kingdom, Unsplash. Click here to enlarge image. We walk forward on our own pathway through the sand and stones, aligned and inspired by Spirit.