třináctý týden: Třináctá kapitola: Soustředění, ticho a klid
Otec Richard Rohr popisuje význam praxe kontemplace:
Vidění, rozpoznávání, oceňování
Kontemplace je o vidění, ale o takovém vidění, které je mnohem víc než pouhé dívání, protože zahrnuje také rozpoznávání, a tím i oceňování. Kontemplativní mysl nám neříká, co máme vidět, ale učí nás, jak vidět to, co vidíme.
Vidění v celistvosti
Kontemplace nám umožňuje vidět pravdu věcí v jejich celistvosti. Je to mentální disciplína a dar, který nás odpoutává, a to i neurologicky, od naší závislosti na navyklém způsobu myšlení a od naší mysli, která si ráda myslí, že má vše pod kontrolou.
Představivost je důležitější než věděn
Přestaneme věřit své malé binární mysli (která věci zužuje na dvě možnosti a s jednou z nich se pak obvykle ztotožňuje) a začneme si uvědomovat nedostatečnost tohoto omezeného způsobu poznávání reality. Ve skutečnosti je binární mysl receptem na povrchnost, ne-li hloupost. Pouze kontemplativní nebo hluboce intuitivní člověk se může začít pouštět do mnohem širších a otevřenějších obzorů. To je pravděpodobně důvod, proč Einstein řekl, že „Představivost je důležitější než vědění. Znalosti jsou omezené. Představivost obklopuje svět.“ [1]
Kontemplaci se naučíme jedině praxí
Jak se ale naučit této kontemplativní mysli, tomuto hlubokému, tajemnému a životodárnému způsobu vidění, bytí s realitou? Proč nám to nepřijde přirozené? Vlastně se to na okamžik dostaví, ve stavech velké lásky a velkého utrpení, ale takovéto vidění s širokýma očima obvykle netrvá dlouho. Rychle se vracíme k dualistické analýze a pomocí svých soudů se snažíme znovu získat kontrolu. Modlitební praxe – kontemplace – je prostě způsob, jak si dlouhodobě a v různých situacích udržet plody velké lásky a velkého utrpení. A to vyžaduje hodně praxe – ve skutečnosti se celý náš život stává jednou nepřetržitou praxí.
Ego se snaží mít nad námi kontrolu
Abychom se začali dívat novýma očima, musíme pozorovat – a obvykle se nechat pokořit – navyklý způsob, jakým se setkáváme v každém okamžiku. Je to ponižující, protože uvidíme, že máme dobře nacvičených jen několik předvídatelných reakcí. Jen málo našich reakcí je originálních, neotřelých nebo přirozeně respektujících to, co máme přímo před sebou. Nejčastějšími lidskými reakcemi na nový okamžik jsou nedůvěra, cynismus, strach, reakce na kolenou, duch odmítání a přehnaný odsudek. Je to tak demotivující, když máme odvahu konečně vidět, že to jsou běžné způsoby, kterými se ego snaží mít kontrolu nad danostmi, místo aby dovolilo okamžiku získat nad námi určitou kontrolu – a naučit nás něco nového!
Potřebujeme užasnout
Abychom dovolili okamžiku učit nás, musíme si dovolit být jím alespoň trochu ohromeni, dokud nás nepřitáhne dovnitř a vzhůru, k jemnému prožitku úžasu. Obvykle potřebujeme jediný okamžik bezdůvodného úžasu, který nás nastartuje – a takové okamžiky jsou jediným pevným základem pro celý náboženský instinkt a cestu.
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)