Kapitola 3.
1. Nováček v Parlamentu autoritou legislativců (1920–21)
JUDr. František Nosek vstoupil do politiky na výzvu a v zájmu společného dobra nového státu obětoval svou přípravu na dráhu univerzitního učitele. Tato příprava – v právním vzdělání a stu- diích i v zahraničí, spolu s praxí ve finanční správě, se mu však skvěle zúročily v nové roli. Krátce poté, kdy v Parlamentu nahradil Dr. Kordače (nového arcibiskupa pražského), se stal „druhým mužem“ v Čsl. straně lidové a ve vlastní poslanecké iniciativě zastínil i P. Šrámka (jako „prvního muže“ strany). Ke službě vlasti byl skvěle odborně připraven a pevným charakterem si ihned zís- kal autoritu ve Sněmovně; ač vystupoval otevřeně na obranu katolické strany v době pro ni krajně nepříznivé. Už v polovině roku 1920 je jedním z předkladatelů novely k zákonu o starobním po- jištění soukromníků, úředníků a zřízenců – státních zaměstnanců. Současně v interpelaci na mi- nistra vnitra – ve skvělém proslovu na obranu právního státu, vyvolávajícím asociace na nejlepší rétory antického Senátu – podrobuje kritice násilnosti vůči účastníkům sjezdu katolické mládeže z východních Čech v Chlumku u Luže, kde byl sám účastníkem a přednášejícím. Nejde mu o dílčí zájem jedné náboženské skupiny, ale o zachování právního řádu ohrožovaného veřejným násilím.
Začátek následujícího roku 1921 je ve Sněmovně opět arénou, kde jde o stabilizaci poměrů v novém státě a v poválečné situaci, a Nosek se tak v interpelacích věnuje kauzám spadajícím pod Ministerstvo pro zásobování lidu, případům nefunkční veřejné správy i neuspokojivému pla- tovému zařazení učitelek. Je zpravodajem (za pozdějšího premiéra Malypetra) osnovy zákona o obcích a hranicích zemí (stále ještě v detailech neuzavřených). Vznik Církve československé se neobešel bez konfliktů i ve věcech majetkových; v interpelaci (spolu s Mons. Šrámkem a Dr. Hru- banem) hájí opět právní řád. Jde mu o spravedlnost, nejen mezináboženskou, ale i mezi národy nového státu: snaží se dosáhnout principu poměrného zastoupení v zemské správě, v poměru k početní síle národností. Zde tak hájí i zájmy občanů hlásících se k německé národnosti, kteří kvůli počátečnímu bojkotu nového státu neměli odpovídající politickou reprezentaci ve Sněmov- ně. K řešení se mělo dojít dohodou politických stran.
Až dosud poslanec Nosek projevoval svou odbornou kompetenci v oborech spadajících pod správ- ní a státoprávní sféru právního řádu. Záhy se ale osvědčuje jako národohospodář: spolu s Dr. Ho- džou je Sněmovnou zvolen jako delegát na Lisabonskou obchodní konferenci. O dva měsíce později je již ustanoven zpravodajem klíčového výboru každé Sněmovny: rozpočtového výboru. V návrhu zákona o efektivnější podobě státních pokladničních poukázek – lépe přijímaných bankovní sfé- rou – Nosek prokazuje své expertní schopnosti, pokud jde o fungování finančních trhů. Nový stát už od začátku zápasil s veřejnými dluhy – zděděnými i těmi, jež bylo nutno akceptovat k financo- vání těch starých. Podle Versailleských mírových smluv měly být dluhopisy státních předválečných dluhů Rakousko-Uherska dle možností konvertovány na dluhopisy nového státu. Jedním ze zdrojů
„schodku“ ve veřejných financích bylo tzv. „moučné hospodářství“. Úvěry státem povolené ke zlev- ňování mouky pro méně zámožné občany bylo třeba řešit zákonem o státní finanční výpůjčce; a to v krajní finanční tísni státu. Dr. Nosek se s velkou morální autoritou ujímá tohoto nevděčného úkolu
a argumentuje tak přesvědčivě, že protiargumenty opozice poukazující na nepochybná předchozí selhání (ne)odpovědných činitelů Obilního ústavu padají pod stůl: řešit je třeba nastalou situaci, marností je vracet se do minulosti. Zákon byl schválen v 1. čtení.
Autorita získaná v této agendě přispěla k tomu, že v závěru roku je Nosek již zpravodajem k rozpravě o vládním návrhu finančního zákona pro rok 1922. Státní rozpočet je vždy prubířským kamenem vládní koalice. Nosek volí postoj „předběžné opatrnosti“ a argumentuje pro „korekt- nější čísla“. Jako křesťan povzbuzuje, uznává pozvolné zlepšování hospodaření státu. „Stát je náš,“ apeluje na občanské uvědomění. Jako znalec již první sociální encykliky Rerum novarum zastává její filosofii: stát není a ani nemůže být garantem soukromého štěstí. Apel na občanskou uvědomělost v novém státě – již tehdy – nenacházel plnou odezvu ani v kruzích, kde by to bylo možné očekávat. Nosek je zpravodajem rozpočtového výboru u dalších dvou zákonů týkajících se „poplatkového práva“ u poplatků soudních a směnečných. Zděděná úprava soudních poplatků byla složitě nepřehledná; navíc odlišně upravená v zemích Čechy, Morava, Slezsko a na Sloven- sku a Podkarpatské Rusi. Je pozoruhodné, že Uhersko mělo demokratičtější „přístup ke sprave- dlnosti“; tam byli občané od soudních poplatků osvobozeni. Naopak sousední Rakousko mělo i po válce soudní poplatky vyšší než u nás. Tlak na jejich růst v novém státě měl tedy kontro- verzní účinky, zejména na Slovensku znamenal zhoršení pro občany. Dopad byl sociálně citlivý na nízkopříjmové skupiny obyvatel i v českých zemích, a tam je příznačné, že ty v Parlamentu zatupovali poslanci za sociální demokracii, často i německé národnosti. Zdánlivě banální kauza tak měla národnostně rozkladné účinky, a nevděčného tématu se opět ujal Nosek. Jako jinde, i zde hledal sociální smír, sociální spravedlnost. Svou připravenost vyslechnout oprávněné argu- menty oponentů Nosek projevil tím, že přistoupil na pozměňovací návrh německého poslance Haase, a návrh úprav zákona o soudních poplatcích prošel. V poplatcích směnečných se Nosek opět v roli zpravodaje projevil jako znalec směnečného práva i jako podporovatel rozšíření tohoto instrumentu pro hladší fungování směny.
Smysl pro spravedlnost Nosek nedělil podle majetkového klíče; tak jako zpravodaj vládního návrhu zákona o převzetí statků a majetku bývalé panovnické rodiny Habsburků (připadlých podle mírových smluv ČR) postupoval i zde v kontroverzních případech. Ty se týkaly jak okruhu osob náležejících k panovnickému rodu, tak také osob, jež už některé z těchto majetků získaly jako „bezelstní nabyvatelé“. Nosek hájí státoprávní hledisko a doporučuje rozhodnutí Minister- stva vnitra podrobit možnosti soudního přezkumu: aby ti i oni nebyli diskriminováni oproti ostat- ním občanům. Jeho argument – podepřený i mezinárodním aspektem případných sporů – však ve stále ještě zjitřené protihabsburské atmosféře ve Sněmovně neprošel… (Ministr zahraničí Be- neš se vyjádření zdržel.)
Důležitou agendou roku 1922 (a ještě mnoha dalších) byla Pozemková reforma. Nosek se k té- matu dostal jako zpravodaj k zákonu o povolení úvěru k úhradě zvýšených nákladů na činnost státního Pozemkového úřadu. Nosek hájil pozemkovou reformu jako sociální reformu s důleži- tými hospodářskými efekty jako „investici do budoucna“. Zvýšení ročních výdajů Pozemkového úřadu tak poskytlo Noskovi příležitost k hospodářsko-politickému projevu státnického významu. Nový stát je výrazně exportně orientovaný a exportní schopnost je závislá na mzdové hladině v exportních odvětvích. Česká koruna byla v té době pevnou měnou (na rozdíl od pádivé inflace v okolních zemích) a možnost získání vlastní půdy pro široké vrstvy venkovského obyvatelstva dává šanci na zvýšení zemědělské potravinové soběstačnosti. Námitky sociálně demokratických poslanců převážně z pohraničních průmyslových krajů tak byly najednou neúčinné: „investice“ do aktivit Pozemkového úřadu prošla v 1. čtení (16. 12. 1922).
2. Nabytá reputace vede k převzetí odpovědnosti a ta k utrpení (1923)
Půldruhého roku tvrdé práce ve Sněmovně stačilo k tomu, aby poslanec Nosek už měl jméno, takové, že mnohé zásadní otázky bez něho nešlo řešit („je ještě ve výboru, dojdeme pro něho“). Tím výborem byl klíčový výbor pro rozpočet – jehož byl Nosek už jako samozřejmost zpravoda- jem před Sněmovnou. A rok 1923 už po měsíci od schválení toho původního musí řešit dodatek k němu, a Nosek obhajovat proč. A při přípravě rozpočtu roku následujícího jde o ještě daleko vážnější problém: prudké „šlápnutí na brzdu“ Rašínovy finanční koncepce mělo od předchozího 40% navýšení najednou jít dokonce dolů, byť jen nepatrně. A Nosek byl opět první „na ráně“; mimochodem ministerské lavice ve Sněmovně už tehdy často zely prázdnotou, a to i při projedná- vání tak vážných otázek. Nový stát byl vystavován těžkým zkouškám vnitřní integrity a stability, na něž nebyl připraven. Němečtí sociální demokraté odmítají hlasovat pro návrhy rozpočtových zákonů nejen pro věcné důvody; odmítají stále ještě přijmout realitu nového státu, jehož samot- né založení považují za koncepčně chybné – už jen tím, že snad až 80 % průmyslu někdejšího Rakouska-Uherska – za jehož reprezentaci se považují – najednou ztratilo odbytiště bývalé nadná- rodní říše, a nový stát jim nové nedokázal zajistit. V Parlamentu poprvé vystupují jako poslanci ko- munisté a jejich postoje jsou ještě radikálnější, ti odmítají systém jako takový, tedy kapitalismus. A aby toho nebylo málo, i slovenští „ľudovci“ dávají stále víc najevo své výhrady proti státu, který jim prý upírá slíbenou autonomii – a tak neváhají jít i proti „bratru ve víře“. Tak už v roce 1923 lze diagnostikovat kořeny sociálních příčin, jež vedly k zániku nového státu. Hrdinské ctnosti zpravodaje rozpočtového výboru to nemohly samy zachránit.
- ledna 1923 Nosek opět nejprve hodnotí věci pozitivní, schodky vznikají v mimořádných výdajích i jinde. Rozpočet musí mít víc rezerv; a jednou z nich jsou daňové nedoplatky, daně dluž- né státu a státem dosud málo přísně vymáhané. V zemích bývalého uherského práva jde o víc, o reformu, o sjednocení daňového systému. Tamní praxe notářů vyměřujících daně a současně – jako soukromé osoby – poskytujících služby, jak se proti výměrům odvolávat, je podhoubím ko- rupčního prostředí; to není autonomie, kterou je možné veřejně hájit. Se znalostí správní historie Rakousko-Uherska Nosek argumentuje, že už Josefinské a Tereziánské daňové reformy zde „nara- zily“ a nepodařilo se je prosadit. Jde tedy o problém odlišné, hluboce zažité hospodářské kultury. Umění obohacovat se na úkor státu ale bylo žhavě aktuální i v docela nové sféře – jen o pár dní později řeší Sněmovna návrh zákona o výpovědích nájemních a pachtovních smluv v urychleném režimu – jako reakci na množící se případy žalostného hospodaření na statcích připadlých státu podle mírových smluv. Nosek jako zpravodaj nese břímě výkladu složité a kontroverzní situace; a sotva může vnímat jako oporu pro svou náročnou práci skutečnost, že když dojde na hlasování, musí být odročeno pro malou účast kolegů.
Hrdinské ctnosti je terminus technicus z vatikánských procedur blahořečení, a tak daleko s Františkem Noskem ještě nejsme. Ale všimněme si, jak si bratr Nosek počíná v roli zpravodaje v konfrontaci s tak protikladnými politickými silami. Především je vybaven odbornými kompe- tencemi, jak asi nikdo jiný ve Sněmovně, nejen ve straně Lidové (a jak asi nikdo mezi politiky naší doby). Ty kompetence jsou nejen teoretické, ale také podloženy jeho předchozí praxí ve Finanční správě mocnářství. Je vybaven empatií vůči politickým rivalům, protože je mu dán dar křesťanské víry, a tu bere z celého srdce. A konečně má vizi, vizi podloženou znalostí první sociální ency- kliky Lva XIII.; takže úběžníkem jeho snah v politice je úhelný kámen společného dobra obce, a tím je pro něho nový stát. Za ten se jednoznačně staví, takže neváhá s připojením se k interpe- lacím vůči ministrům vnitra a zahraničí, když už v počátku jeho působení ve Sněmovně dochází na Broumovsku k aktivitám nerespektujícím státní hranice a směřujícím proti integritě nového státu pod praporem velkoněmeckého nacionalismu. Na druhé straně hájí práva německé menši-
ny v chápání zemského vlastenectví, v paritním zastoupení v komisích i v chápání jejich ohrože- ných hospodářských zájmů. Tak už činil v argumentaci ve prospěch pozemkové reformy, tak činí nyní i v obhajobě Rašínovy měnové a rozpočtové politiky; pozvednutí potravinové soběstačnosti a uskrovnění se ve mzdových požadavcích. Zlevní domácí výrobu a podpoří tak export, na němž je země životně závislá.
Ani po sto letech se experti na hospodářskou politiku neshodnou na tom, zda tato Rašínova kon- cepce byla správná; chyběla jí sociální citlivost? Měla přehnané nároky na občany a jejich rozpočto- vou odpovědnost? Tyto ctnosti ovšem Noskovi nescházely a byl ochoten se za ně prát. Po mnoha desetiletích, vlastně donedávna, podobná strategie slavila úspěchy v Německu: země také závis- lá na exportu se těšila z kladné zahraničně-obchodní bilance nejen díky kvalitě svých výrobků, ale i díky ochotě odborářů a zaměstnanců uskrovnit se ve svých platových nárocích: nejbohatší země v Evropě kupodivu nebyla na prvních místech v kupní síle průměrných mezd a platů. Ně- mecky mluvící poslanci ve Sněmovně však přesto vystupují převážně z pozic levice, a tedy ostře proti. Ještě ostřeji proti vystupují komunisté, a to především v kauze platů státních zaměstnanců, na niž došlo v závěru roku. Nosek uznává, že byli poškozeni původním návrhem rozpočtu, sám v předchozích vystoupeních hájil zájmy především učitelstva, a jeho nezastupitelné role pro budou- cí vzdělanostní úroveň v zemi. Když však jde o převzetí břemene odpovědnosti za budoucí vývoj hospodaření státu i s vypořádáním se stále ještě tíživého válečného dědictví, princip společného dobra určuje i podíly v ulehčení tohoto břemene. A je to křesťan Nosek, kdo musí komunistům při- pomínat, že břímě poválečné drahoty už dlouho doléhá ještě víc na dělníky, rolníky a živnostníky. Křesťan Nosek dovede pochopit odpor nevěřících vůči příplatkům k platům duchovních, ale připomíná jejich „žebráckou úroveň“ i to, že mezi daňovými poplatníky je stále ještě většina věřících. Tolik na veřejnosti, kde otevřená slova jsou nezbytná; „mezi svými“ však Nosek do- káže říci: kdoví, jak bychom uvažovali a kde bychom byli, kdybychom měli prožít to, co oni… Také vůči slovenským lidovcům, bratrům ve víře i v názvu strany, není Nosek nevstřícný. Obha- juje sice moderní daňové zákonodárství vůči „zaostalému“ (kde ještě byla antická „daň z hlavy“), ale uvědomuje si také, že společnost řízená jen pravidly – institucemi je ohrožována neosobností, odlidštěním, ztrátou důvěry. Korupce je však jen náhradním opěrným prostředkem důvěry. No- sek hovoří ve prospěch těch demokratizačních paragrafů moderních daňových systémů, jež vyu- žívají – kromě specializovaných státních finančních úřadů – i komisí a poradních orgánů důvěry- hodných a spolehlivých daňových poplatníků. Tato moudrost je v dnešním individualizovaném a globalizovaném podnikání ještě větší vzácností než před těmi sto lety, kdy s ní Nosek přichází. Je to nevyužitý potenciál, vždyť i soudobá etika podnikání (business ethics) potvrzuje zkušenost, že podnikatelé z téže branže zpravidla vědí o daňové morálce a platební způsobilosti svých ko- legů a rivalů víc než dohlížející instituce státu. Nosek tedy moderně argumentuje ve prospěch
demokratizace podnikání cestou seberegulace hospodářských komor a svazů.
V roce 1923 Nosek ještě není františkánem „pod profesí“, ale svým duchovním ustrojením a charakterem už je sv. Františkovi blízko. Na veřejném fóru, jímž je politika z definice, se musí bránit proti nespravedlivým útokům, nepravdám, dokonce sprostotě. Nejvíce bolí nespravedlnos- ti od těch nejbližších a Nosek se hájí proti obvinění, že „o Slovensku rozhodují ti, co o něm nic nevědí“. Nemluví maďarsky, ale Uherské daňové a správní zákony nastudoval v německém znění, vývoj legislativy tam sledoval od roku 1875. Ve výboru slovenské kolegy vyzýval, aby přispěli svou vlastní zprávou. Dali přednost laciné a nespravedlivé kritice… Laetitia vera, pravá radost, jak jí rozuměl bratr František. A jak František Nosek vyznává, je třeba především pozitivní a někdy hodně trpělivé práce.
K takové patřila i Noskova příprava jako zpravodaje k návrhu rozpočtu. Jako vždy začíná vždy pozitivy. A nový stát si v porovnání se sousedy nevede tak zle. Ale nejen se sousedy. Nosek sáhl ke
studiu veřejných financí Francie jako jednoho z vítězů války a hlavního spojence nového státu. „Ob- sluha veřejného dluhu“ Československa roste, je ale mezi 8–14 % celkových výdajů, poválečné za- dlužení Francie dosáhlo kolosálních rozměrů a obsluha dluhu v té době pohlcovala většinu výdajů státního rozpočtu – po odpočtu výdajů na armádu pak pro vlastní hospodářskou politiku tam zůstá- valo jen něco přes 20 % na všechny ostatní výdaje. Státní penze a sociální výdaje byly tehdy i u nás jen nepatrným zlomkem dnešního „sociálního státu“. Nosek dělá vše pro to, aby se hospodářství co nejdříve vzpamatovalo z důsledků války. Československo bylo sice mírovými dohodami zařazeno mezi „vítěze“, ale nesením důsledků války postižená odvětví především v německy mluvících regi- onech se mohla právem cítit jako ta poražená. Jen jedna ukázka: Německo v roce 1917 konfiskovalo v Belgii a severní Francii spřádací stroje jako „válečnou kořist“; část z nich pak odprodalo textilkám v českém pohraničí. Mírové smlouvy nařizovaly stroje vrátit původním majitelům… Jak hledat spra- vedlnost. Válka znamenala nejen miliony mrtvých a velké morální a duchovní újmy, ale i nesmírné hospodářské zbídačení. Ve vystoupeních německy mluvících poslanců však nelze najít ani náznak pocitu zodpovědnosti za válku samotnou. Zato poslanec Feirfeil neopominul připomenout, že bída už od konce války přiměla 70 tisíc Slováků k vystěhování do Ameriky. Oportunismus ovšem nebyl výjimkou ani na české straně; a tak dokonce sám premiér (Švehla) byl Němci usvědčen z někdejší mediální podpory vypsání 4. válečné rakouské půjčky se zárukami její bezpečnosti (věřil tehdy ještě ve vítězství Rakouska?) Nosek jako politik nedával svým životem protivníkům šanci na skan- dalizování; nanejvýš na útoky podle přísloví, že pro pravdu se lidé nejvíc hněvají. Lidovci svými volebními výsledky nikdy neměli šanci na zisk postu ministra financí ve vládě, ale Nosek by byl býval na tuto funkci měl, odborně i pevností charakteru.
A tak alespoň v roli zpravodaje Nosek prosazuje ve Sněmovně důležité zákony směřující k nor- málním poměrům: smlouvy s Rakouskem a Německem o vyhnutí se dvojímu zdanění, o osvo- bození „osob exteritoriálních“ (tedy cizích státních příslušníků v diplomacii a mezinárodních institucích) od veřejných daní a dávek. Vysvětluje přípravu daňového sjednocení přímých daní na Slovensku a Podkarpatské Ukrajině s většinovou úpravou. Snaží se o normalizaci vztahů s Ra- kouskem, což není snadné, protože ti viní Čechy z největšího podílu na zániku dřívější říše. Země sama však vypudila kdysi nejmocnější evropský panovnický rod, a ocitla se v tak poníženém postavení, že Čs. Parlament schvaluje valutovou půjčku Rakousku! Nosek v odborném výkla- du zdůvodňuje volbu formy půjčky i její důvody. Nestabilita měnových kurzů okolních zemí vůči koruně – při stále ještě neexistujícím finančním trhu obchodů s měnami – nedává možnost opřít se o „objektivní“ kurzové propočty. Jakýsi „clearingový model“ – např. pro vypořádávání rakouských závazků za používání čsl. železničních vozů – Nosek přirovnává k situaci v někdejší středověké Evropě 13. století. (Jen na okraj: tak asi účtoval své obchody Ital Bernardone při náku- pech textilních látek ve francouzské Provence). Nosek zkrátka i vzdělával Sněmovnu – jakoby se rozpomenul na své původní profesorské ambice – samozřejmě ty, kdo o to stáli. Každá sněmovna je také tak trochu divadlo. A stenografické záznamy Noskových proslovů končí i pochvalnými výkřiky „výborně“.
Ovšem také výkřiky hanby! Při nejvíce kontroverzních otázkách nesení břímě zděděných ve- řejných dluhů a jejich dopadů, jakož i při úsporných platových opatřeních pro státní zaměstnan- ce, se Nosek dostával do přímé palby. Reaguje klidně, vyrovnaně, věcně. Přitom osobnostním založením, s nímž zápolil celý život, byl „pruďas“. Sebeovládání stálo Noska další síly.
3. Právní filosof i dělník legislativy
Nový stát začínal právní kontinuitou s legislativou budovanou řadu desetiletí v předchozí monarchii. Nepotřeboval ani dělat „transformaci“, natož „právní smršť“, jako tomu bylo potom v letech 90. Nicméně byla tu v mnoha ohledech dvoukolejnost rakouské a uherské úpravy, tedy potřeba unifikace Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny s úpravou v Čechách, na Moravě a ve Slez- sku. Bylo třeba upravovat zákony s ohledem na zcela novou realitu státních hranic nástupnických států najednou rozdělujících předchozí dodavatelské a odběratelské vazby ve velké Říši. Nosek disponoval znalostmi i praxí ve finanční správě za 10 let „postgraduálních studií“ od skončení Právnické fakulty UK. Dělal komparativní studie, srovnával právní řešení v řadě evropských ze- mích. Tíhnul k uvažování právně filosofickému se zaměřením na národní hospodářství. Volbou politické dráhy však nešlo už o „katedru“, ale o dovádění právních idejí do těla zákonů; a to je dlouhá a trnitá cesta. Nosek byl všestranný v tom smyslu, že byl i pracovitým „legislativním děl- níkem“, přesně logicky až pedantsky uvažujícím nad kličkami jednotlivých paragrafů, odstavců, vět i každého slůvka, a dokonce interpunkce ohrožované nepochopením či zneužitím.
Do poslední fáze přípravy zákonů nakonec vstupují i lobbystické zájmy, poslanecké iniciativy, pozměňovací návrhy… Druhé zasedání Sněmovny v dubnu 1924 se zabývalo „nekompatibilitou“ parlamentních rolí s reálným podnikáním a Nosek opět fungoval jako zpravodaj (dnes by šlo o „konflikt zájmů“). S německým poslancem Kafkou vedl ve Sněmovně diskurz na vysoké akade- mické úrovni, jaký by patřil spíš před Ústavní soud nebo na Právnickou fakultu; Nosek však nebyl zastáncem právního manýrismu. Zastával vždy životu sloužící, uměřený přístup: není rozumné požadovat, aby v Parlamentu seděli jen „řemeslní politici“ bez praktických zkušeností. Nepodpo- ruje ani návrhy na povinné nahlášení všech vazeb majetkových a podnikatelských předem; je to proti duchu zákona. Viděl by v tom apriorní nedůvěru; konec konců máme rejstříky obchodních společností. Jak transparentní podnikání bylo ještě před těmi sto lety v porovnání s naší dobou, v níž už nedůvěra se zdá kralovat, protože dohledat, komu vůbec podnik patří, není jednoduché! Zákon je tedy postaven na zásadě, že samotná inkompatibilita není přímo věcí trestního práva ani disciplinárního řízení; k vydání poslance ke stíhání je třeba souhlasu sněmovny.
Nosek není etatista, stát je garantem řádu, ale hospodářská iniciativa musí dostávat prostor. Všímá si, že státní podniky mají nepřiměřeně vysoký podíl osobních výdajů (v poměru k věcným nákladům), je zastáncem převedení aktivit na soukromý sektor tam, kde to vyjde levněji. Z mí- rových smluv vyplynuly závazky vůči zahraničí někdy tak vysoké, že by mohly znamenat zánik hospodářských subjektů jinak dobře, morálně a perspektivně podnikajících; těm doporučuje po- skytnout dočasnou podporu, je tedy iniciátorem selektivních hospodářských politik. Ty mohly být podanou pomocnou rukou v německých průmyslových oblastech; jinou věcí je, že se později právě odtud ozývala kritika jejich diskriminace (či „pozitivní diskriminace“ českých subjektů). Ve společné zprávě i za výbor sociálně politický Nosek odůvodňuje dodatečný úvěr na podporu řešení nezaměstnanosti. Již předtím argumentuje ve prospěch zjednodušení výběru daní změnou termínu splatnosti; plátci nemohou pochopit, že mají platit daň z příjmů, které dosud neobdr- želi (a kdoví, zda vůbec obdrží). Je mezi poslanci interpelujícími ministra zásobování Frankeho ve věci nedostatečných opatření proti drahotě.
Nosek studuje a srovnává státní rozpočty. Ten francouzský je pro něho příležitostí k varová- ní. A to nejen výší veřejného dluhu a břemene jeho „obsluhy“, ale i tím, že vytváří novou třídu
„rentiérů“ žijících jen z úroků státních dluhopisů, na něž se jim pak horko těžko skládají daňoví poplatníci: uvádí, že ve Francii je už 15 % občanů dobře živo tímto neproduktivním způsobem. Nosek nejen varuje: má i konstruktivní návrh: aby se každým rokem vytvářela ve státním rozpoč-
tu rezerva používaná v příhodný čas k odkupování státních cenných papírů na burze tak, aby zá- vazky státu vůči věřitelům nepřerůstaly státu postupně „přes hlavu“.
Velkým břemenem toho roku 1924 se pro Noska stal návrh zákona o konečné úpravě rakous- kých a uherských válečných půjček; jde o novelu ke 4. půjčce. Již to, že je 7 let po válce, a teprve se řeší „kam s nimi“ a „jak s nimi“ naložit, dokládá komplikovanost problému. Ten si Nosek ne- vymyslel, ale jako zpravodaji rozpočtového výboru mu připadl, a on ho v pokoře a pracovitosti přijal, ač správně tušil, že vděku se sotva dočká. Předem bylo jasné, co už je ztraceno definitivně, i to, že nový stát nebude mít na převzetí starých závazků v plné míře v žádném případě. Na dru- hé straně, držitelé těchto cenných papírů roky nedostávali kdysi slíbenou rentu a důvěra ve stát byla na bodu mrazu – i když to byl už jiný, nový stát. A ten, bohužel, ve svých začátcích v době poválečné – se opět bez půjček státu nedovedl obejít. Nosek si všímá aktuálních kurzů státních dluhopisů na Pražské burze; mají tendenci ke stálému poklesu kurzu a 55 % nominální hodnoty už signalizuje, že se stávají nezpůsobilými k ukládání peněz. Tedy nějaké odškodné bylo nezbyt- né pro obnovení alespoň elementární důvěry.
Nosek rekapituluje vývoj událostí (jeho zpráva je jedna z nejdelších, spolu s odpověďmi na při- pomínky a kritiku jde o víc než 10 stran hustě a hutně popsaných). V roce 1919 došlo k soupisu všech válečných dluhopisů bez ohledu na jejich majitele, byly okolkovány a individualizovány, odlišeny od ostatních. Nosek skromně říká, když už jsme tuto práci plně vykonali, Reparační ko- mise rozhodla, že čsl. strana se má přihlásit i k půjčkám deponovaným např. u Vídeňských bank; tyto tituly však k předchozímu soupisu nebyly oznámeny. Tyto pohledávky se však ukázaly jako ztracené; mezi mnoha poškozenými bylo i Nadání Josefa Hlávky, které přišlo o část aktiv takto uložených. Návrh zákona stanovil konečné datum pro přihlášení dluhopisů, aby se ve veřejnosti dál neživily iluze, že jednou majitelé něco dostanou.
Nosek při řešení rébusu obhajuje vládní návrh zákona, který volil nakonec sociální hledis- ko, tedy ve prospěch nejpočetnější vrstvy majitelů „rentových knížek“. Nosek barvitě líčí klima někdejšího vypisování válečných půjček, uvádí i pohnuté okolnosti, za nichž – i pod nátlakem – i občané (ve snaze uniknout návratu na frontu) i obce (tlačené např. k rozpuštění dokonce svých chudinských fondů) nakonec své peníze věnovali na válečné účely. Stanovení majetkové hranice jako sociální hledisko pro odškodnění se Noskovi zdálo být tím relativně nejméně špatným řeše- ním; nehodlal posuzovat motivace někdejších investorů do válečných půjček i ve výši statisíců či milionů korun. Nicméně sociální hledisko v těchto případech na místě nebylo; a nový stát na plné ručení „za válku“ neměl.
Daleko pozitivnějším dědictvím po mocnářství bylo zákonodárství o lidovém peněžnictví; první zákon o „vkladních knížkách“ tam byl už z roku 1845! V září r. 1924 se ve Sněmovně pro- jednávala novější podoba zákona, rozšířeného o revizi bankovních ústavů a akciových bankách vůbec. Nosek opět jako zpravodaj rozpočtového výboru seznamoval kolegy poslance s důvody pro změny i s filosofií nové úpravy. K těm důvodům patřily mj. i bankroty některých ústavů v tur- bulentních časech; na Slovensku pak „uherská úprava“ byla ještě mnohem liberálnější a málo spolehlivá. Odtud i od levicových liberálů z německých regionů byl znát odpor předem: byli pro to nechat platit dosavadní zákon. Jeho poslední platná verze z r. 1873 už pojednávala o zá- loženských ústavech s ručením omezeným i neomezeným. V sektoru působily i Zemské úvěrní ústavy a Zemská banka. Nosek je opět perfektně připraven: dosavadní úprava připouštěla i ris- kantní obchody se zbožím na vlastní účet, funkcionáři z dozorčích rad se podíleli i na sjednávání vlastních transakcí. Nosek dále poukazuje na to, že na Slovensku existuje i bez povolení asi 400
„akciových bankovních domů“, jejichž základní kapitál je však někdy jen 10 tis. Kč, v průměru pak 40–50 tisíc Kč. Klientela navíc málo informovaná bonitu takových „bank“ není s to ohodnotit. Důvěra a důvěryhodnost tohoto sektoru peněžnictví je Noskovi základní hodnotou.
Filosofií nového zákona se jako červená niť vine myšlenka, že je třeba legislativně upravit řadu omezujících podmínek pro toto podnikání; ne omezujících podnikání samotné, ale jeho málo odpovědné podoby. Např. tzv. syndikální obchody ve staré úpravě dovolovaly skupině funkci- onářů ústavu podnikat obchody – ovšem s prostředky ústavu –, kdy 50 % zisku z nich pak při- padlo ústavu a 50 % „syndikalistům“. Pokud však obchod „nedopadl“, celou ztrátu nesl ústav. Takové „asymetrické riziko“ vedlo k neodpovědnosti. Nová úprava omezila i výši úvěru jednomu klientovi (10 % vlastních prostředků záložny); nad tuto hranici už bylo třeba souhlasu dozorčí rady. Snaha zvýšit vědomí odpovědnosti funkcionářů za chod záložny – která už potřebovala nejen zvýšenou hodnotu vlastního kapitálu, ale i tři roky zdárného vývoje, 15 % rezervní fond – vedla i k podmínce, aby 4 % vložených prostředků tvořily vklady členů představenstva. Zákon upravoval vznik Revizních svépomocných společenství s přímým dohledem Ministerstva financí. Zpětně hodnoceno – s odstupem již dvou desetiletí od našeho novodobého pokusu o obnovení svépomocných finančních spořitelen v letech 90. – že zrovna znalost tohoto zákona i ochota řídit se jeho moudrou úpravou byla nevyužitou zkušeností historie, zakopanou hřivnou. Vůbec to nej- důležitější v zákoně představoval princip objektivizace podmínek odpovědnosti za případné ztrá- ty – pro funkcionáře i vyšší úředníky. Pokud došlo k jejich nedodržení, nebylo třeba již žádného dokazování subjektivního zavinění u soudu. Tento princip již ze zákona vylučoval „vytunelování ústavu“ omlouvané nepovedeným obchodem či neúspěšným podnikatelským záměrem. Slovy Noskovými: Jde o bezpečnost v národním hospodářství. Argumenty „nedáme se svázat předpisy kvůli několika bankrotům v dobách krizových“ – moudrý zpravodaj nepřijímal. Zkušenost legis- lativce při schvalování tohoto zákona se pak Noskovi zúročila v jeho vlastní podnikatelské roli při zakládání a správě lidových záložen z iniciativy Lidové strany. A jeho bezúhonnost při tomto podnikání jen potvrzovala, že pokud se hospodařící subjekty poctivě drží právní úpravy, nemusí být angažovanost poslanců, ba ani funkcionářů ve Sněmovně v žádném rozporu s jejich politic- kými rolemi. „Inkompatibilita“ – konflikt zájmu – pak není hrozbou.
4. Dr. Nosek „školí“ kolegy odborně a posiluje víru ve smysl politiky
Rok 1925 v Parlamentu začíná pro zpravodajce rozpočtového výboru Noska jeho Zprávou o účetní závěrce Státního bytového fondu (10. březen 1925). Jde o čistě formálně účetní záleži- tost, navíc zpětně za roky 1919–20 – tedy po pěti šesti letech! Kurióznost tohoto bodu programu spočívá už v samotné instituci, o jejíž uzávěrku jde. A JUDr. Nosek vzdělává své kolegy. Fond byl založen ještě za Rakouska (1910) jako účelové jmění k podpoře sociálně slabých, pro něž už jen místo k bydlení bylo a vždycky je sociálním problémem. Měl sloužit jako garanční fond – na záru- ky na půjčky a na půjčky samotné k zajištění bydlení pro tyto vrstvy. Republika instituci převzala novelou zákona v roce 1919, v níž byl určen i poměr záruk a vlastních půjček (v poměru 4 : 1). Sa- motné založení fondu bylo projevem sociálně osvíceného uvažování rakouských politiků, ale dří- ve než se jeho fungování rozběhlo, přišla válka a s ní zadlužování státu; problém „co s veřejným dluhem“ zaměstnával, jak již bylo uvedeno, i čsl. vládu ještě několik let. Fond tak vlastně ne- fungoval od počátku; přesněji: fungovalo navyšování jeho jmění, ale nikoliv jeho smysl, garance a půjčky na bydlení. Vzniklo jakési nefunkční státní „perpetum mobile“: navyšování jmění fondu se dělo v podobě státních cenných papírů, stát tak prováděl formální operace a imaginární pro- středky, které se neproměňovaly na skutečnou pomoc sociálně slabým, nakonec měly podobu nekrytých „dobrých úmyslů“. Nosek nic nepřikrašluje, kolegy v Parlamentu přesvědčí, že mají uzávěrku schválit. Ale tím nekončí: vyslovuje naději, že fond bude fungovat, protože ho bude zapotřebí – až nastanou „normální poměry“. To je k zamyšlení: světová válka trvala 4 roky, a ještě
6 let po jejím skončení ve veřejných financích nenastaly „normální poměry“. A to přitom Česko- slovensko na tom nebylo zdaleka nejhůře!
Uzávěrka byla schválena, s potleskem, bez diskuze… Potlesk patřil zpravodaji, fondu sotva.
2. dubna Nosek předstupuje před Parlament v daleko důležitější věci, opět v roli zpravodaje Rozpočtového výboru k návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje Zákon o akciové cedulové bance (z roku 1920). Také v tomto případě školí a vzdělává své kolegy – jakoby se rozpomenul na své původní ambice stát se profesorem Právnické fakulty UK. Matérie je však daleko složitější, proto i lekce je daleko obsažnější. Nosek je veden starostí o čsl. měnu, o korunu, o „naši valutu“. Situaci připodobňuje stavu pacienta, který tu nejhorší krizi má už za sebou, ale pořád si musí ješ- tě dávat pozor na to, aby nedošlo k recidivě nemoci. Republika zvládla až překvapivě úspěšně od- dělení od dřívější měny Rakousko-Uherska a neupadla do nezvládnutelné inflace (jako jiní kolem nás). Nicméně koruna není měnou směnitelnou za zlato; a Nosek se hlásí k této náročné ambici. Uvádí příklady z historie měn jiných zemí, kde se tato operace povedla: a zase šlo vždy o napra- vování důsledků předchozích válek – Velká Británie po Napoleonských válkách, USA po válce Se- veru proti Jihu, Francie po prohrané válce 1870–71 – i ta to zvládla, přes obří sankci 5 mld. franků. Nosek prokazuje svou vzdělanost v měnové historii a svou profesionalitu v aktuální měno-
vé politice republiky. Prezentuje na parlamentní půdě výsledky svých komparativních studií, odkazuje na expertízu vývoje kurzu koruny, kterou si zadalo Ministerstvo financí u soukromé instituce z Amsterdamu. Koruna vykazovala stabilní kurs k americkému dolaru, měně stabilní byl kurs koruny k „měnám plnohodnotným“ – jimiž ještě tehdy byla švédská a dánská koruna a švýcarský frank. Výkyvy kurzu ale nebyly větší než u většiny „zemí latinských“ (Francie, Itálie, Španělsko…). Nosek vyjadřuje svou důvěru v další pozitivní vývoj naší měny, aby se stala měnou
„plnohodnotnou“.
Měnová politika v prvních letech republiky spadala pod „bankovní úřad Ministerstva financí“; Národní banka Československá byla zřízena až k 1. lednu 1926. Zásada nezávislosti cedulové banky na vládě tak nebyla do té doby splněna; což zavdávalo i důvody k případné kritice ze zahra- ničí. Pozoruhodné je však to, že měnová politika byla tak přísná a odpovědná – jakoby „bankovní úřad“ jednoho ministerstva byl na vládě zcela nezávislý. František Nosek kladně hodnotí tuto politiku a formuluje tři pilíře stability naší měny jako záruku pozitivního vývoje koruny směrem k její směnitelnosti za zlato. Jeho tehdejší proslov jakoby promlouval k aktuální situaci naší země dnes. Nosek je svou pravdomluvností a přímostí charakteru prost jakéhokoli politického populi- smu, nebojí se vyžadovat po občanech a voličích odpovědnost a ochotu k obětem. Ale především volá po odpovědnosti politické a hospodářské. Těmi třemi pilíři jsou vyrovnané veřejné rozpočty, vyrovnaná obchodní a platební bilance země a rezervní fond – zlatý poklad – k čelení rizikům útoku na měnu. Nosek je zastáncem předběžné opatrnosti a obezřetnosti; některé konjunkturální výsledky se nemusejí v budoucnu opakovat (vývoz dříví – i dnes!). K minimalizaci rizika „zlovol- ného útoku“ na čsl. korunu podporuje záměr vlády vzít si zahraniční valutovou půjčku – zatím za příznivých podmínek (aby jednou nebyla zapotřebí za podmínek nevýhodných).
Bratr Nosek je ale nejen finanční profesionál, ale také křesťan a dobrý znalec lidských duší. Když apeluje na veřejnost, povzbuzuje k pozitivnímu myšlení, k uznání a ocenění toho všeho dobrého, co se již na národa roli dědičné podařilo. Ve srovnání s většími a vyspělejšími zeměmi na tom nejsme vůbec špatně – nejen pokud jde o poražené Německo rozvrácené hyperinflací, ale i „vítěznou“ Francii zápasící s veřejným dluhem. Před politickou smetánkou ve sněmovních lavicích neváhá uvádět příklad obětavosti a připravenosti k obětem pro vlast, jakou projevují i lidé z těch nejskromnějších poměrů: dělnice z Břevnova, která se upsala k měsíční úložce 5 Kč do ak- cií cedulové banky „Rašínova fondu“, aby poté, po zlepšení své situace, nabídla zaplacení celoroč- ní úložky předem plus 2000 Kč úspor navíc: aby úrok z této částky sloužil veřejnému prospěchu.
Nebo příklad projev solidárního chování dělníků nejmenované továrny, kteří takto do fondu vě- novali úsporu jednodenní mzdy ve výši 10 000 Kč.
Noskův brilantní proslov končí prezentací jeho vlastní komparativní studie, která je – z pozice rozpočtového výboru Parlamentu – oceněním práce bankovního úřadu MF. Srovnává čistý zisk a režijní náklady cedulové banky u nás a v Rakousku: a srovnání je v náš prospěch. Obhajuje politiku bankovního úřadu nejen co do úspěšnosti jeho měnové politiky, ale i co do jeho úspor- nosti, nákladů na činnost. Srovnání v poměru na 1 obyvatele země mu vychází v náš prospěch, pokud jde o Německo, Francii, Itálii, Švédsko, Řecko. Podobně příznivě mu vychází i srovnání nákladů na tisk bankovek. Jde o oslavu tvrdé práce, obětí, odříkání vedených vizí dosažení cíle silné a plně směnitelné měny. Vývoj v následujících letech světové krize těmto ambicím „přistři- hoval křidélka“. Nicméně konec roku 1925 byl pro Františka Noska vrcholem jeho práce jako zpravodaje rozpočtového výboru Parlamentu, práce, kterou si vysloužil postup do vládních pozic.
9. prosince 1925 byl jmenován ministrem vnitra, slib vykonal 17. prosince 1925. Ministrem vnitra ve 2. Švehlově vládě byl pak do 18. 3. následujícího roku; poté byl jmenován ministrem pošt a te- legrafů a funkci vykonával do 7. prosince 1929. Jeho kolegy ve vládě byli P. Jan Šrámek (předseda Lidové strany), Edvard Beneš, Karel Engliš, Milan Hodža, Rudolf Bechyně, Jiří Stříbrný…
5. Vratké křeslo ministra, jistá služba rozpočtovému výboru
O práci ministra vnitra Noska se v zápisech z Parlamentu nedovíme. Ostatně netrvala dlou- ho, jen tři měsíce: 18. března 1926 začala úřadovat „úřednická vláda“ Jana Černého – po pádu (2.) Švehlovy vlády, v níž byl Nosek oním „zimním ministrem“. K pádu vlády došlo odchodem
„socialistů“ (demokratických i národních) z vlády: politická levice také s ohledem na své voliče z nižších vrstev – mezi nimiž nebylo tolik těch vzácných, připravených nést oběti vlasti v takové podobě, jakou poslanec Nosek oceňoval v Parlamentu. Sociální demokracie se dokonce rozštěpila a ve sněmovních lavicích se napříště objevují i poslanci komunisté.
Úřednická vláda pracovala až do nalezení nové koalice, skoro 7 měsíců. Tak dlouho trvalo, než mohla být jmenována nová vláda „panské koalice“. Tak 3. Švehlovu vládu jmenovali levicoví poslanci, kteří předchozí širokou koalici opustili. Lidová strana a s ní poslanec, a dokonce opět ministr Nosek se tak ocitli „na pravici“. To si vyžaduje zamyšlení, protože jde o problém přesahu- jící jedno volební období. Voliči Lidové strany pocházeli především z venkova a byli spíše malo- rolníci; tam, tehdy ještě v některých krajích neztratila dělníky, a konečně někteří „gážisté“, tedy i věřící státní zaměstnanci je volili. Svým elektorátem by tedy patřila spíše k „levici“ – nebýt toho, že „levice“ od počátku stavěla na marxismu. Třídní pohled, zrušení soukromého vlastnictví jako cesta k osvobození práce byla odmítnuta již první papežskou encyklikou „Rerum novarum“ a tu znal František Nosek ještě jako student Právnické fakulty a častý autor „sociální hlídky“ v České lize akademické.
Příslušnost „na pravici“ politického spektra ovšem znamenala opět nesnadnou cestu hájení zá- jmů těch vrstev, které byly postiženy sociálními nespravedlnostmi, mezi poslanci zvolenými elek- torátem „napravo“, včetně kapitálových skupin spoluodpovědných za prohřešky proti obecnému dobru. František Nosek volil tuto „úzkou cestu“, opřenou o evangelium, a trpělivou profesionální práci a argumentaci. A to ještě za „úřednické vlády“, tedy v čase formování „panské koalice“. Šel se svou kůží na trh s odvahou toho, kdo je přesvědčen o tom, že právě v tom spočívá role spole- čensky angažovaného křesťana.
7. května 1926 Parlament projednával vládní návrh obchodní a celní smlouvy s Japonskem. Kauza příslušela zpravodajům výboru zahraničního a výboru živnostenského. Nosek využil roz-
pravy k rozsáhlému exposé, daleko přesahujícího svým významem obchodní smlouvu s jednou zemí. Hovořil o potřebě celní ochrany domácího zemědělství; to samo o sobě šlo předpokládat, že hájí zájmy svých voličů. Jeho argumentace je však hlubší než jen omezeně stavovská, jde o zájem celonárodní, o obecné dobro. I tentokrát používá historické paralely a jde hodně dale- ko do dějin, aby poukázal na to, že pokud hospodářská politika jednostranně favorizuje jeden výlučný stav, je to vždy ke škodě celku. Tak např. zahraniční obchod byl pro Španělsko nejprve zdrojem levných dovozů z kolonizované Jižní Ameriky, aby poté přispěl ke zruinování domácího zemědělství a nakonec úpadku země. Nejde však jen o historii. Proti clům typicky vystupovali i v naší Sněmovně jak ti, kdo se hlásili k hájení zájmů proletariátu, tak krajní liberálové. Dr. Nosek sleduje i aktuální hospodářskou publicistiku v sousedním Německu, kde nacházel argumenty pro rozumnou zemědělskou a potravinovou soběstačnost země. Dovozy zemědělských komodit a potravin je třeba platit vývozy průmyslu a pro zemi tak silně exportně orientovanou může ja- kákoli odbytová krize mít fatální důsledky. Obdobný směr uvažování Nosek nachází i v tehdejší Velké Británii (ač právě v jejích hospodářských dějinách hrálo klíčovou roli zrušení tzv. Obilních zákonů). A i v našich podmínkách se dosavadní praxe tzv. klouzavých cel neosvědčila, vedla ke spekulativnímu chování, cenové nestabilitě a ztrátě spolehlivých ekonomických kalkulací. Jako vždy jde Nosek do hloubky problému, argumentuje se znalostí situace na jednotlivých tr- zích zemědělských komodit jako podkladu pro konkrétní odstupňovanou celní ochranu. Dnešní čtenář žasne, když zjišťuje, že lidovec Nosek je v tom roce 1926 na straně dělníků ohrožovaných růstem cen chlebovin.
Samotná hospodářská politika by však měla reagovat na neblahý vývoj tržních struktur, kde koncentrované kapitálové vlastnictví umožňuje výplaty dividend sotva odůvodnitelné zaslou- ženou efektivitou a sociální spravedlností… Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž: a tak No- sek na druhé straně hájí vznik obranných kartelových sdružení menších výrobců, kterým jde pře- devším o udržení zaměstnanosti pro své pracovníky. (Tady jakoby anticipoval mnohem pozdější koncept „vyvažujících sil“ vůči velkokapitálu amerického ekonoma Johna Galbraitha.) Nosek je i vizionář, v těchto pozitivních sdruženích vidí „červánky nové hospodářské soustavy“ – a tady jakoby zase předběhl o několik let myšlenky sociální encykliky Quadragesimo anno (1931). Ně- mecko druhé půle 20. let však Noskovi není jen dobrým příkladem; se znepokojením tam sleduje vznik vertikálně integrovaných konglomerátů průmyslových podniků jako mocenské ekonomic- ké síly vykazující antisociální chování.
Termíny, jež Nosek používá k varování před „výstřelky moderního nadkapitalismu“, jsou až emocionální, v těchto pasážích je Nosek jakýmsi varovným prorokem před zhoubnými jevy a nebezpečnými tendencemi pro celou Evropu: mamonismus – přesahy moci ekonomické do moci politické – plutokratizace státu. Ti, kdo ovládají finanční trhy, rozhodují o státu. Nosek používá terminologii katolické sociální nauky, horuje pro hospodářskou i sociální spravedlnost, pro spra- vedlivou sociální politiku. Cílem je společné řešení, prospěch národního celku, ne jednoho stavu. Tři roky před propuknutím světové hospodářské krize započaté krachem na Newyorské burze jde o jasnozřivost, dokonce i dnes navýsost aktuální.
Antimonopolní zákonodárství a státní regulace kapitálových fúzí se v Evropě teprve měla těžce rodit, ale František Nosek již poukazoval na její potřebu: potřebu regulovaného sociálně tržního hospodářství…
Na zasedání Sněmovny 15. června 1926 Nosek vystupuje opět jako zpravodaj rozpočtového výboru Parlamentu. Předmětem jednání je vládní návrh zákona o úpravě platových a služebních poměrů státních zaměstnanců; tak se k tématu vyjadřoval i výbor sociálně-politický. Zákonná úprava patřila do oboru „administrativního“ – dnes bychom řekli práva správního. K tomu mělo blízko Ministerstvo vnitra, a tak je pravděpodobné, že o přípravě tohoto zákona měl Nosek své
informace už během své krátké „doby hájení“ jako ministr. Co je ale nepochybné, že jeho vystou- pení před plénem Sněmovny má zase vysokou profesionální úroveň. Její součástí je vždy histo- rický úvod, reflexe nad vývojem legislativy dané oblasti. Vrací se k rakouskému zákonu z roku 1873, jeho úpravám ze závěru 19. století a vládní praxi po začátku světové války. Původní filoso- fie zákona stavěla na odměňování za „výkon“ a dané systemizaci služebních funkcí. Jak narůs- tal počet úředníků ztrácejících naději na povýšení, začal se zákon obcházet stanovováním platů
„ad personam“, tedy platů osobních. Výjimka postupně nabývala charakteru hromadnosti. Válka vytvořila najednou sociální tlak i na státní zaměstnance – rostoucí drahotou. K základním platům se přidaly sociální příplatky – odměňování již zohledňovalo rodinnou situaci – status svobodný, ženatý – a počet vyživovaných dětí. V průběhu války sociální složka platu narůstala absolutně i relativně. Republika systém převzala a poválečná praxe pokračovala v podobném trendu – za rok 1922 už měla větší část platu „sociální charakter“. Socializace sílila i narůstající „nivelizací“ – zří- zenci a úředníci nižší kategorie dostávali přidáno relativně více. Nová úprava zákona reflektovala skutečnost, že vývoj tímto směrem nemůže dál pokračovat.
Na tomto místě je třeba krátkého komentáře k osobnímu postoji referenta rozpočtového výbo- ru. Rodina v hodnotách Františkem Noskem zastávaných zaujímala jedno z nejvyšších míst – tedy i její ekonomická a sociální situace. O několik let později – již po vydání encykliky Quadragesimo anno (1931) i na půdě Parlamentu mluví o „rodinné mzdě“ jako o jednom z řešení krize v „so- ciální otázce“. Na druhé straně je přesvědčen, že plat státního úředníka – i zřízence – nemůže neodrážet jeho kvalifikaci a výkon ve stále menší míře; a současně má – měl by být – dostatečně
„výživný“, aby jeden každý už z jeho základní složky mohl slušně uživit rodinu. Sám pocházel z rodiny respicienta finanční stráže, jehož plat a později od něj odvozený vdovský a sirotčí dů- chod jeho matce, jemu samotnému a sestře Marii umožňoval – rozumí se „před válkou“ – vystudo- vat gymnázium a Univerzitu Karlovu. JUDr. Nosek opět prezentuje svým kolegům ve Sněmovně precizní, až pedantsky přesnou statistickou srovnávací analýzu pro jednotlivé kategorie zřízenců a úředníků. Ke komparaci používá „zlatou relaci“, protože ve vysoce znehodnocené měně je ji- nak jakékoliv srovnání nesnadné. Z propočtů mu ovšem vychází, že plnou relaci na index cen aktuálních a předválečných si rozpočet republiky nemůže dovolit! 10 let od vypuknutí války (a 6 od jejího skončení) si nový stát nemůže dovolit platit své úředníky jako před válkou! Rozpočto- vě odpovědný zpravodaj rozpočtového výboru dává do souvislosti nezbytné rozpočtové úspory k tomu, aby „výživná“ kupní síla platu státního úředníka umožňovala slušný život jeho rodiny. V tom viděl Nosek základ dobře spravovaného státu.
Sněmovna odmění jeho výkon potleskem.
O tři dny později – 18. června, Dr. Nosek – pořád ještě jako zpravodaj rozpočtového výboru – předstupuje před plénum sněmovny s referátem o nové úpravě platů duchovenstva státem uzna- ných církví a náboženských společností. Předmět jednání je politicky konfliktnější: klima ve Sně- movně je stále ovlivněno silnou opozicí vůči církvím vůbec a církvi katolické zvláště. Už samotný fakt, že republika nepřistoupila na úplnou odluku církví od státu, je pro mnohé radikály nepři- jatelný a referent Nosek začíná svůj proslov argumenty o sociální spravedlnosti a o sociálním významu církví. I v tomto případě Nosek postupuje metodou „historickou“ a tím, že vzpomíná zákonnou úpravu mocnářství, jen povzbuzuje negativní emoce u mnohých. Původní vládní návrh měl intenci zrušit dřívější dělení církví na „kongruální, dotální nebo subvenční“ a tímto krokem
„srovnat“ pro všechny státem uznané církve a náboženské společnosti subjektivní nárok vůči stá- tu. Původní císařský patent (1861) totiž zaručoval duchovním kongruálních církví přímé nároky na jejich platy – podobně jako státním úředníkům, zatímco „dotálním církvím“ činil jen neurčité přísliby, ale nic konkrétního nezaručoval. Těm nezbývalo než čekat na případné „remunerace“. Rozpočtový výbor Noskovým jménem doporučil dosavadní dělení ponechat (včetně rozšíření Pra-
voslavné církve působící dosud na východním Slovensku a Zakarpatské Ukrajině i na „historické země“), ale současně je v podpoře z veřejných rozpočtů zrovnoprávnit. Nosek také předkládá v rozpočtovém výboru vypracované vlastní platové schéma odlišné od původního návrhu (přebí- rajícího platovou stupnici státních zaměstnanců). Současně zdůrazňuje zásadu nevměšování se státu do vnitrocírkevních rozhodnutí o odměňování nižšího a vyššího duchovenstva).
Stručně řečeno, František Nosek, věren své osobní víře a s reputací, jakou v rozpočtovém vý- boru Parlamentu měl, ovlivnil tuto citlivou otázku ve prospěch církví a náboženských společností v tom smyslu, že podpora z veřejných rozpočtů jim nejen zůstávala, ale rozšiřovala se na „nové církve“, a vnitřní svobodu od ingerencí státu jim – všem – zvyšovala. Z hlediska dnešní ekumeny se jeví pozměňovací návrh pro zachování někdejšího dělení církví – s odkazem na historii – při- nejmenším jako zbytečně připomínající někdejší císařský „patent“ tolerující nekatolické církve. Argument o historických zásluhách kongruálních církví mohl sotva přesvědčit poslance církvi nepřátelské; a jak se ukázalo, ani princip rovnosti ve finanční podpoře státu – který Nosek zastá- val a zdůrazňoval – nestačil na onu nevítanou historickou symboliku. Jak už to bývá, nejostřeji ovšem protestovali poslanci nehlásící se k žádné církvi, agnostici a přesvědčení ateisté.
Následujícího dne (19. června 1926) začala rozprava k této otázce. Digitální zápis z jednání cituje (původně německy) proslovený projev poslance Wünsche. Ten je plný vášní a negativ- ních emocí, především vůči katolické církvi. Již užití dvou termínů „hozených do jednoho pytle“ – totiž „militarismus“ a „klerikalismus“ – ukazuje, jak časté bylo přičítání viny „alianci trůnu a oltáře“ za vyhlášení války, jež se stala „světovou“. Wünsch je ale zaslepen vůči ná- boženství a církvím vůbec (včetně zjevného antisemitismu). Vášně se zmocnily dalších po- slanců – z nichž někteří obklopili místopředsedu Parlamentu Ing. Dostálka a dotírali na něho. Zápis je stručný, mluví o výkřicích komunistických poslanců, zmiňuje potyčku mezi poslanci Kreibichem a Noskem!, i o povolání Sněmovní stráže do jednacího sálu. Nosek tentokrát není odměněn potleskem, ale pokusem o inzultaci. Pozoruhodná „odměna“ za 6 let poctivé služby zpravodaje rozpočtového výboru Sněmovny.
6. Ve Sněmovně v časech krize – již se zkušeností ministra
Ani o tříleté službě Františka Noska jako ministra (již pošt a telegrafů) se z Parlamentních zá- znamů mnoho nedovíme. 17. prosince 1929 se s Františkem Noskem setkáváme zase ve Sněmov- ně: je členem výboru inkompatibility (konfliktu zájmů poslance), kontrolní komise Parlamentu a především v roli léty osvědčené – jako zpravodaje rozpočtového výboru. Na pořadu jednání je formální záležitost: prodloužení platnosti zákona o dávkách za úřední výkony ve věcech správ- ních. Tuto legislativu poslanec Nosek již zná, referoval o ní zasvěceně již v roce 1925. Ve svém exposé se – jako vždy – vrací do historie, a to mnohem vzdálenější (1850). Prezentuje nejen dů- kladnou znalost matérie, ale také odpovědnost přístupu k ní. A ta je namístě. Výkonná moc to- tiž využila svých pravomocí – díky „stupňům volnosti“ legislativy. Zákon stanovoval jen horní meze dávek, ale nikoli zpoplatňované výkony státní správy: a tak sazebník správních výkonů měl už 400 položek. Nosek podporuje prodloužení platnosti zákona ne proto, že vyhovuje, ale právě proto, že přestal vyhovovat: a podle jeho argumentace je materie tak komplikovaná, že odpovědná příprava nové legislativní úpravy si vyžádá delší čas. I v tomto případě se lze domnívat, že i ty tři měsíce v roli ministra vnitra mu pomohly k ještě hlubšímu vniknutí do problematiky. Nosek ani v tomto případě nezůstává na formálně procedurální rovině argumentace, a tak i dnešní čtenář je zaujat jeho podporou sociální stránky, spravedlnosti při stanovování dávek. Poplatek je fixní, ale dávka proměnlivá s ohledem na soukromý prospěch žadatele i na jeho majetkové postavení.
Jako příklad: stavební řízení. Překvapením je výše dávky za získání občanství Československé republiky: náš stát si je cenil (horním limitem) 50 000 Kč, což mohlo představovat čtyři roční platy úředníka či učitele. Smutnější je informace, že zpoplatněno bylo i vystěhovalectví; poslanec Nosek – jistě s bolestí v srdci – doporučuje, aby nemajetní žadatelé o vystěhování byli od tohoto poplatku osvobozeni.
Na následujícím zasedání Sněmovny se řeší záležitost daleko zásadnější povahy. V roce 1930 světová krize již s plnou vahou dolehla i k nám a vystavila celou ekonomiku těžkým zkouškám; bankovní sektor především. Dr. Nosek má zde zásadní vystoupení, jako zkušený státník se vyjad- řuje ke třem okruhům problémů: slučitelnosti role poslance Národního shromáždění s členstvím ve správních orgánech peněžních institucí, záruk vkladatelů úspor, že o své peníze nepřijdou, a regulačních opatřeních Národní banky československé na vzniklou krizi. Všechny tři okruhy problémů jdou referujícímu takříkajíc „na tělo“, protože se ho týkají osobně – sám byl v té době jako poslanec členem správní rady Moravské banky, a měl tak i přímou zkušenost „z praxe“ rea- gující na krizi i na zásahy centrální banky.
Dr. Nosek, poslanec a člen výboru pro inkompatibilitu (střet zájmů), byl kolegou ze Sněmovny ne snad přímo napaden ze střetu zájmu, nicméně přinejmenším „vyvolán“ k vysvětlení názoru, že na funkci poslance a „bankéře“ nemusí být nic neslučitelného: oponent v tom viděl přímé ohrožení demokracie. Nosek „hozenou rukavici“ přijímá a využívá příležitosti k tomu, aby argu- mentoval v pravý opak: pokud ovšem „bankéř“ jedná i ve své roli s odpovědností vůči obecnému dobru; nejen v zájmu „banky“. K tak klíčové otázce je třeba jít do hloubky problému a Noskovo exposé lze hodnotit jako fundovaný příspěvek k filosofii celého tehdejšího finančního systému, a dokonce jako jeden z prvních zdrojů ke zrodu školy „ekonomie důvěry“. A jeho argumentace je překvapivě aktuální i pro naši dobu!
Začíná řečnickou otázkou, vlastně dvěma – a sám si na ně odpovídá. Na otázku, zda má stát intervenovat do záchrany soukromé peněžní instituce z veřejných prostředků, bude podle něho převažující odpovědí respondentů (nejen ze sněmovních lavic), že nikoliv. Na druhou otázku, zda vkladatelé úspor by měli mít záruku, že o své peníze nepřijdou, bude odpověď – opět nejen ve Sněmovně – že jistě ano. V tom právem vidí riziko logického rozporu, dalo by se říci nekonzi- stence v lidském uvažování. K tomu, aby vysvětlil, kde se tato nelogičnost zrodila, se musí opět vrátit do historie. Již v roce 1924 byl zřízen Zvláštní fond pro zmírnění ztrát z poválečných pomě- rů a dále Všeobecný fond peněžních ústavů; zákonem byly regulovány akciové banky, instituce
„vkladních knížek“ i revizní činnost bankovních ústavů. Krize si vynutila „subvence“. Jeho analý- za „sklonu k úsporám“, „sklonu k investování“ (s použitím pozdějších termínů J. M. Keynese) je pozoruhodná. Vnímání rizik v systému – jako převažující perspektivy bankovnictví dodnes – No- sek obrací z negativní stránky na tu pozitivní – na roli důvěry. Zatímco analýza rizik se už tehdy vyvíjela směrem ke statistickým datům a jejich rozboru, fenomén důvěry směřuje k mezilidským vztahům a k žité morálce doby.
Hospodářská a finanční kultura nejen u nás, ale v celé střední Evropě (či alespoň v Rakousku- Uhersku) je (až dosud) příznačná malou ochotou soukromým kapitálem financovat jakékoliv podnikání – ještě tak mezi příbuznými – ale už ochota „sdílet rizika podnikání se sousedem“ je malá. Od poloviny 19. století se rozvíjelo lidové peněžnictví, zvyk úspory vkládat do „záložen“; a teprve odtud – přes „velké nádrže“ bank – k poskytování úvěrů podnikatelům. Zvykli jsme si dis- tribuci a sdílení rizik přenést v plné míře na peněžní ústavy. Potom bychom ale neměli požadovat, že každý úsporný vklad se má „na 100 %“ vrátit. „Nedůvěra k sousedovi“ – a „důvěra k záložně“? Zákon z roku 1924 nařizoval peněžním ústavům, aby měly minimálně 15 % svěřených prostředků v „mobilizované podobě“ – tak, aby se žádný ústav nedostal do situace neschopnosti vyplácet klientům. Současně se zakazovalo „bankovní podnikání“ „nebankovním institucím“ (průmyslo-
vým podnikům, spotřebním družstvům přestalo být dovoleno přijímat „vklady“ svých klientů). Na druhé straně bankám zákon zamezoval, aby se samy věnovaly financování obchodních trans- akcí „ve vlastní režii“. Šlo tedy o jasné vymezení rozdílných rolí v celém systému. Po 7–8 letech Nosek konstatuje, že se postupně vyvinul systém „pojištění vkladů“ – o nic jiného nejde. Dosa- vadní „pojistná prémie“ procentuálně stanovená na 1,5 % z úrokových výnosů, se měla nyní aktu- álně zvýšit na 3 %. Fond negarantuje plných 100 % vkladů, ale jen 80 %, a rozdíl 20 % tak převádí jako riziko na „samopojištění“.
V těchto souvislostech se Dr. Nosek prokazuje i jako dobrý psycholog, „znalec duše“ člověka ekonomického, a ještě spíš finančního. Ten má sklon k psychóze a ta zrodí zesilující se zpětnou vazbu. Zvýšení „pojistné prémie“ už samo o sobě může být pochopeno jako signál rostoucí nedů- věry. Ta vyvolá omezování úvěrů na podnikání a dostavuje se útlum hospodářských aktivit. Dobře míněné opatření se může zvrátit k zesílení krize.
Podobný účinek na širokou veřejnost by mohl mít paušální zákaz, neslučitelnost rolí poslan- ce a člena správní rady v peněžním ústavu. Prolomení důvěry je nebezpečné a Nosek si dobře uvědomuje, že již tehdy mediálně skandalizované případy pobírání tučných tantiém (100 tisíc Kč ročně bylo tehdy dost peněz) „poslanců“ ve „veřejnoprávních“ peněžních institucích (Zemská banka, Hypotéční banka) takové riziko nedůvěry samozřejmě posilují. Přesto je proti paušální inkompatibilitě – ta by propad důvěry v celý systém jen potvrzovala.
Je třeba „pozitivních příkladů“. A zde Nosek – v plné pokoře – jako oprávněné obraně svého dobrého jména – uvádí praxi z Moravské banky. Ta vznikla „zdola“ fúzí z inciativy záložen lido- vého peněžnictví. Dr. Nosek sám se podílel na zakládání a poté řízení desítek lidových záložen (v závěru života více než 70 ústavů!). Pro tehdejší dobu bylo nejen možné, ale i typické, že „zá- ložny“ se rodily kolem jednotlivých stranicko-politických orientací – v Noskově případě kolem ČSL, ale své ústavy měli i sociální demokraté, agrárníci… Ve správní radě Moravské banky v té době seděli čtyři poslanci Národního shromáždění – 2 lidovci (Dolanský + Nosek), 1 soc. dem. (Mareš) a jeden „republikán“ (Rozkošný); šlo o hodnotově spřízněné „duše“ napříč politickým spektrem. Spřízněnost duší měla své plody. Na výkřik z pléna („čí to byl zájem?“ – poslanec Šamalík) Nosek odpovídá okamžitě. Byl to zájem všeobecný, takový, jaký by měl být v každém peněžním ústavu. V Moravské bance bylo i smluvně ošetřeno, že členové správní rady nebudou pobírat žádné tantiémy po dobu 8 let – i kdyby „banka na to měla“. To proto, aby „každý věděl, do čeho jde“. A přátelé pamětníci vzpomínají, jak to chodilo v lidových záložnách pod vedením Františka Noska a jakou důvěru k němu – a tím i k jeho a svým záložnám – tehdy měli. Rukama mu procházely miliony, a ty ruce zůstávaly křišťálově čisté. „Dlužníkům mírný úrok, vkladate- lům jistotu, že o své peníze nepřijdou, a z čistého zisku záložny také něco milému Pánu Bohu.“ To bylo Noskovo krédo, životní postoj slučující spiritualitu sv. Františka a práci s penězi – jako dobrým sluhou.
Do klíčové věci důvěry klientů patřila i další pasáž památného Noskova proslovu. Šlo opět o další rys specifické finanční kultury v našich zemích, jak se vyvinula už za Rakouska. Instituce tzv. definitivy, to znamená nevypověditelnosti smluv správních radů a ředitelů peněžních ústa- vů – a z tohoto privilegia se ještě v již běžící světové krizi těšily stovky, ba tisíce zvolených a vy- volených. Nosek na jedné straně ctí garance právního státu, a tedy záruky platnosti jednou uza- vřených smluv. Současně si však uvědomuje, že finanční kultura ve vyspělých zemích – Anglii, Francii – je odlišná, a tam je instituce definitivy zdrojem možné nedůvěry k reputaci našeho teh- dejšího peněžnictví. (Jinou věcí je, že „anglosaská“ finanční kultura, která se nakonec prosadila až dodnes, „nahradila“ definitivu institucí tzv. „zlatých padáků“, tj. velkorysých částek „odstup- ného“ při předčasném ukončení vedoucích manažerských smluv – a tato evoluční institucionální
inovace je i aktuálně opět zdrojem rizik ztráty důvěry v systém.) Tehdy Nosek čelil návrhům „zle- va“ na okamžité zrušení definitivy – ze zákona – pro tyto počty lídrů peněžních institucí. Takový krok by byl možná lákavý, ale kontraproduktivní: jen by vedl k dalšímu propadu důvěry v celý systém. A opět v pokoře nabízí jiné, pozitivní východisko, iniciativu „zdola“, dobrovolnou změnu dosavadních smluv. A příkladem je zase „jeho“ Moravská banka. Po projednání tam ředitelé sou- hlasili se zrušením doložky definitivy svých dosavadních smluv i se snížením „služného“ – tedy svých platů – (o 26 % u nejvýše postavených, o 10 %, resp. 8 % u ředitelů na nižších úrovních řízení). Nejnižší kategorie zaměstnanců pak dostaly dokonce přidáno (800, resp. 1000 Kč).
Tak se buduje důvěra v celý systém: „zdola“, proměnou srdcí…
Posledním „úhelným kamenem“ obnovy důvěry, o kterém Dr. Nosek tehdy promlouvá, je na- opak samotný vrchol celé finanční soustavy, tedy Národní banka československá v její roli reguláto- ra finančních trhů. Jejím nejdůležitějším nástrojem je stanovování diskontní sazby, základní sazby, od níž se potom odvíjejí úrokové sazby obchodních bank. Řada centrálních bank ve vyspělých, ale i sousedních zemích jako reakci na krizi volila podstatné zvýšení diskontní sazby. Ponechání dosavadní diskontní sazby u nás doma mělo za následek spekulativní chování držitelů směnek ze sousedních zemí, především z Německa. Podle platného směnečného práva nebylo překážkou to, že jak vydavatel, tak akceptant takové směnky byli cizinci: bez problému si nechávali proplácet směnky u Národní banky československé a vydělávali na tom. Dr. Nosek se vyslovuje proti „financo- vání cizích obchodů“, a tedy i chápe krok Národní banky československé, zvýšení diskontní sazby i u nás. Jeho argumentace je ale vyvážená: upozorňuje na to, že finanční trhy nesnášejí „šoky“, ná- hlé a přílišné zvýšení diskontní sazby (a přirážek obchodních bank k němu) pak skokovým zdraže- ním úvěrů pro domácí podnikatele může mít za následek vedlejší, nezamýšlené negativní důsledky
„sypání písku do hospodářského rozvoje“ – tedy krizi ještě zhoršující.
Závěr Noskova proslovu stojí za citování. Poté, kdy s politováním konstatuje, že soudobý kapi- talismus postrádá dřívější sankční nástroje, jaké se užívaly ještě ve stavovském uspořádání cechů a obchodních gild, tedy „černé knihy“ neseriózních klientů „neplatičů“ – které byly dlouho jakou- si zkušeností osvědčenou institucí „pranýře“. Ne za všechno mohou jen bankéři… A pouhou kriti- kou poměrů František Nosek nechce končit. „Je potřebí snažiti se… zachovat si v dobách těžkých, jaké prožíváme, vždy přece jen pevnou víru, že při spojené snaze po řádném informování široké hospodářské veřejnosti, při snaze zavésti pořádek ve státní správě a i v bankovnictví a lidovém peněžnictví, může se zvýšiti vědomí mravní odpovědnosti za každý hospodářský počin v životě soukromém i veřejném. To všechno má býti vedoucí hvězdou našeho snažení… Musíme se v prou‑ du těch různých událostí snažiti, abychom vylovili z toho perly, které by nám mohly nejen na poli hospodářském, nýbrž i mravním pro budoucnost přinésti prospěch, užitek a konsolidaci poměrů, které všichni tolik a tolik potřebujeme.“ Následoval potlesk – tehdy kolegů poslanců.
My dnes můžeme říci: jak aktuální je slovo Františka Noska dnes, po sto letech…
7. Rozprava nad stáním rozpočtem na rok 1931
Nejdůležitější legislativní dokument každého roku předkládá k projednání známý národo- hospodář Karel Engliš; ministr financí a v předchozí vládě kolega Dr. Noska. Lidovci zůstávají ve vládě – již zase „široké koalice“, tedy i se sociálními demokraty, a tak přicházejí o jedno vládní křeslo. Proč to Noskovo, nevíme (předseda strany Šrámek ve vládě zůstává). Pokračující krize činí vládnutí stále obtížnějším. Nosek je loajálním poslancem své strany, a tak se do diskuze k návr- hu zákona hlásí mezi hlasy „pro“. Ale není to „pro“ bez výhrad; František Nosek má své zásady a z nich nesleví. Tou první je to, že nejprve vždy vyzvedne pozitivum; není kritický nekriticky.
Ocení technickou dokonalost předlohy, po formální stránce jsou podklady kvalitnější než dříve; tabulky, statistiky, analytika situace státního zadlužení. Čísla nejsou zatížena duplicitami, jimiž jsou např. vzájemné toky mezi poštou a železnicí, dvěma státními podniky. Co do obsahu, vyslo- vuje však Nosek varování. I to má však úroveň „klasického vzdělání“: začíná latinským citátem z Horátia o „kráčení nad ohněm skrývajícím se pod ošemetným popelem“. Výdaje rozpočtu jsou nejen „jako dříve“, obsahují mimořádné položky vyvolané krizí (půl miliardy navíc), příjmy jsou na druhé straně zatíženy přílišným optimismem. Tehdejší hospodářská krize ještě probíhala v lo- gice klasického cyklu, a tak fázi krize doprovázela deflace, pokles cen. A to hluboký: Nosek uvádí jako příklad vagon obilí: jeho cena je z roku na rok již poloviční. A s ní bude ovšem poloviční i vý- běr daně z obratu. Podobně doprovází své varování informacemi „zdola“, od podnikatelů jemu známých, kteří očekávají další pokles objednávek: na pile, v textilní továrně. Když říká loajální poslanec „budiž“, tak jeho souhlas obsahuje jistou hořkost, že snaha o konsolidaci veřejných financí – ještě řadu let po válce tak nesnadná – dostává po několika málo letech jakési stabilizace vážné trhliny. Jeho budiž je spojeno také s pevným přesvědčením, že na cestu konsolidace se bude nutné vrátit co nejdříve, jak to bude možné.
A tady už rovnou nastiňuje cesty k té konsolidaci, která bude nezbytná. Všímá si dlouhodobé tendence, jíž je pokles váhy daní přímých a růst váhy daní nepřímých v příjmové stránce roz- počtu. Nepřímé, spotřební daně Nosek neváhá otevřeně odsoudit jako „protisociální, protilido- vé“. Z povahy věci totiž dopadají relativně bolestněji na nízkopříjmové vrstvy obyvatel, které žijí od výplaty k výplatě, ze dne na den; a což teprve na ty, kteří žijí z podpory v nezaměstnanosti (tehdy velice nízké). Nepřímé daně nejsou tedy důchodově neutrální, ve skutečnosti působí deg- resivně. Přímé daně – zvláště pokud jsou konstruovány s progresí daňové sazby – dopadají nejen absolutně, ale i relativně „bolestněji“ na vrstvy lépe situované. A těm se poklesem váhy daní přímých „ulevuje“. Nosek tedy kolegům poslancům naznačuje, kudy by se budoucí náprava ve- řejných financí měla ubírat.
Ještě důrazněji se však Nosek staví na stranu sociálně slabých v další, hlavní části svého pro- slovu. Ze zprávy ministra financí ho upoutala jedna věta, kde k problému nezaměstnanosti Engliš poznamenává, že též souvisí s populačním problémem, zpochybňuje „radost nad populačními přírůstky bez možnosti obživy“ a „kvalitního vývoje populace“. Dokonce připouští právo společ- nosti k eugenickým zákrokům (?) – tímto směrem se vývoj ubíral poté v sousední Německé říši. Selekce lidí s „palcem dolů“ pro lidi „dědičně méněcenné“, „sociálně nepřizpůsobivé“…
Dr. Nosek se snaží pochopit i tuto myšlenku pozitivně jako princip odpovědného rodičovství. Nicméně věta vyslovená spíš na okraj celého komplexu problému rozpočtu v čase krize poslouží poslanci Noskovi k rozsáhlému exposé na téma populačního neboli demografického problému v jazyce naší doby. A pro naši dobu jde o myšlenky opět zásadní. Najednou stojí před sněmovnou poslanec, který hloubkou a šíří svého vzdělání musí budit obdiv, a moudrosti jemu dané mohou jen stěží odporovat jeho protivníci. Jeho argumentace se opírá o antickou historii Řeků a Říma- nů, o novověké autority Roberta Malthuse, Gustava Schmollera, cituje soudobé autory italské, německé, belgické. I dnešní čtenář je překvapen, když se dozvídá, že u kořene krizí vyspělých antických civilizací stál mravní úpadek, ztráta schopnosti regenerace, „zbabělý útěk sobectví před nezbytnou obětí“ (Fahlbeck). „Vyschlá míza života – regenerační schopnosti národa“ vedla k infiltraci polocivilizovaných a barbarských národů, zejména po válce s Markomany (v roce 167); ti postrádali řemeslnou kvalifikaci předchozích generací. A císaři té doby se marně snažili mrav- nímu úpadku čelit svými zákonnými opatřeními.
Z antiky přechází Nosek k Francii přelomu 19. a 20. století, kdy tam demografická krize již zača- la. Prokazuje znalost tamního vývoje na úrovni regionální (departments), srovnává stále ještě křes- ťanskou Bretaň s regiony Garonne a Lot s obyvatelstvem zmaterializovaným a zradikalizovaným;
opět argumentuje mravním úpadkem. (Dr. Bedřich Vašek ve své monografii o rodině (1924) píše o Francii jako zemi s vyžilou kulturou, v níž se nerodí děti.) Cituje Belgičana Charlese Perina s jeho
„principem oběti – ne jako askeze – ale jako jednom z národohospodářských principů solidarity“.
A to je klíčový bod Noskovy argumentace: „Zdravý, činorodý, inteligentní a po rozvoji toužící národ si zpravidla opatří potřebnou výživu“, aby se dnešní „krky“ vícečetných rodin proměnily v pozvolné generační výměně na další „ruce“. Tam, kde je postaráno o „kvalitu národa“, populač- ní problém nevzniká. Zato „země s ubývající populací působí na okolní národy jako vzduchová deprese a ta je do sebe nasává…“ V severní Francii se již tehdy mluvilo o tom, že tam vzniká
„la petite Pologne“ – malé Polsko. Situaci, v níž „mravní kultura pokulhává za hmotnou civilizací“ nazývá Nosek „červem v růži“. Fyziologická redukce počtu obyvatel není řešením vztahu popula- ce a blahobytu. Rozhodující jsou činitelé na úrovni individuální, sociální a politické. Ty poslední dva „jsou v našich rukách“ – jak je poslanec Nosek přesvědčen. Ale vlastní rodina, v níž dítě není bolestí a ohrožením hospodářské pozice, ale božím požehnáním, ta je východiskem ze si- tuace, alternativou „plytké zábavy světa“. Bratr Nosek neváhá ve Sněmovně „kázat“, když odka- zuje na pravdivost božího slova samotného Mistra: „Kdokoli z vás přijímá jedno takové maličké ve jménu mém, mne přijímá.“ Závěrečným krédem Dr. Nosek nastavuje kritické větě z návrhu zá- kona zrcadlo křesťanského sociálního učení: „Populace se nemá přizpůsobovat rozpočtu, ale plán státního hospodářství se musí přizpůsobovat potřebám národa.“ Myšlenky vyslovené Dr. Noskem před 90 lety stojí za domýšlení naší dnešní situace, a nejen naší: celé Evropy, Západu. Demo- grafická imploze – porodnost pod úrovní prosté reprodukce a v důsledku toho „stárnutí popula- ce“ – „řešená“ po léta imigrací „z Jihu“ a nyní „z Východu“, marné volání po „penzijní reformě“ v časech pokračujících veřejných dluhů a záporných reálných úroků z úspor… Lidová strana by měla ke komu odkazovat.
8. Dramatický rok 1932 – úzká a trnitá cesta
Dr. Nosek ovšem svými postoji a vnitřní názorovou poctivostí nezískával jen reputaci, ale také zášť a nepřátele: pro pravdu se lidé nejvíc hněvají. 4. února 1932 imunitní výbor Parlamentu pro- jednával žádost krajského trestního soudu v Praze o vydání poslanců Noska a Nováka v trestní věci. O její povaze se nic neříká; nicméně výbor došel k tomu, že poslanci vydáni být nemají, věc výbor nepovažuje za tak důležitou, aby Dr. Nosek a Dr. Novák byli rušeni ve své činnosti. Ti dva se však na výbor obrátili se žádostí, aby změnil své rozhodnutí, aby je vydal: chtějí procesu užít k hájení své osobní cti a k vyvrácení nepravd, které jsou o nich šířeny. Výbor jim tedy vyhověl a na jeho doporučení Sněmovna dala k jejich vydání souhlas. Ten, jehož skutky byly vykonány v Bohu, s nimi jde – může jít – ke světlu.
213. schůze sněmovny je věnována rozpravě k prohlášení předsedy vlády učiněném na 211. schůzi (Jan Malypetr 29. 10. 1932). Řečníci dostali (odhlasovanou) lhůtu 45 minut; Nosek ji využívá v působivém proslovu na straně „pro“; na straně „proti“ nacházíme jména z dějepisu známější (Gottwald, Hlinka). Krize toho roku pokročila a vedla k sociálním bouřím (Velká Mos- tecká stávka podpořená i horníky na Ostravsku a Kladensku a veřejnými manifestacemi nahrávala radikálním politickým stranám). Dr. Nosek nejprve oceňuje skutečnost, že se podařilo sestavit vládu široké koalice podpořené státotvornými stranami; ve hře zřejmě byla znovu „úřednická“ či „odbornická“ vláda. V situaci, v jaké se republika nachází, nejde o pouhou změnu kabinetu; poměry po dramatickém spádu událostí nejsou „normální“. Sklony k radikalizaci v takové situaci nejsou historicky nic neobvyklého – a Nosek s jeho klasickým vzděláním sahá daleko zpátky,
až k Thukydidesovi po peloponéských válkách. Nicméně je třeba k nim zaujmout správný postoj. Všímá si podivné věci (také nikterak neobvyklé), že totiž proti „vládě“ se spojují ideově proti- kladné elementy, s argumenty, které nelze logicky pozitivně spojit; co je spojuje, je jen a pouze negace. (Jako aktuální příklad uvádí lobby majitelů zbytkových statků – domáhajících se ulehčení veřejných „břemen“ – a „zradikalizovaných reprezentantů“ státních zaměstnanců – domáhajících se zvýšení jejich platů.) Na podobné jevy v sousedním Německu upozornil podle Noska tamní jezuita Muckermann (v revue „Stimmen der Zeit“) – tam ovšem stupeň radikalizace dostoupil již vyššího stupně. Tím spíše se ovšem vynořuje otázka po „kouzelném proutku“ – co budeme dělat druhý den ráno „po revoluci“? Co by dělala „odbornická vláda“? Nosek tedy vyjadřuje své přesvědčení, že dosažení odpovědné parlamentní demokratické většiny ke jmenování vlády je vítězstvím myšlenky politické, vítězstvím sociální spravedlnosti: bolestná opatření nutná k dosa- žení rozpočtové rovnováhy, „břemena“, „oběti“, břímě obecné bude tak rovnoměrněji rozloženo. Proto podporuje co nejširší základ politické odpovědnosti, v níž v Parlamentu mají možnost své zájmy uplatnit i ty státotvorné strany, které zůstaly mimo vládní koalici.
Teprve po tomto filozoficko-politickém úvodu přistupuje Nosek ke klíčovým tématům roz- pravy. Pro „mladou demokracii“ je vyrovnanost rozpočtu klíčovou záležitostí. A účetní uzávěrky rozpočtů za roky 1930 a 31 ukazují na schodky 2–2,5 miliardy Kčs. Je pro fundovaný rozpočet, ne- jen formálně, ale i obsahově vyrovnaný, půjčovat si na běžné potřeby považuje za „bankrotářské hospodářství“! V těch časech navíc i „technicky“ nesnadno proveditelné – získat úvěr pro vládu bez dostatečné důvěry nebylo tehdy tak snadné!
Nezaměstnanost rozpočet zatěžuje, ale je to nezbytné. Nosek opět srovnává: a situace v teh- dejším Československu – ve srovnání se „sousední říší“ – kde se konaly „pochody hladu“, vznikla občanská „gerila“ – u nás přece jen není tak zle! A právě podobnému vývoji je třeba zabránit. Je proti „nadsazování“, proti neuskutečnitelným heslům ke „zlámání lidí“ (dnes bychom řekli proti „populismu“). Věří, že pokud rodiny nezaměstnaných dostanou aspoň na nejnutnější úhra- du nejnutnějších životních potřeb, většina z nich na to přistoupí. Nosek mluví o mravní povin- nosti moderního sociálně orientovaného státu v řádné společnosti. Trpká nezbytnost může mít i mravně výchovné momenty uskromnění se, vědomí lidské pracovní povinnosti (proti zneužívá- ní dávek, které se již tehdy objevovalo). Nosek upozorňuje, že opět ve střední Evropě jsme na tom byli relativně nejlépe: dokonce i v sousedním Rakousku už státní zaměstnanci dostávali své platy jen po částech a se zpožděním.
Vyrovnanosti rozpočtu přikládá Nosek význam, o kterém se nám dnes už nemůže ani snít. Mluví o „železné ruce“ k vyrovnanosti rozpočtů, o naší cti, o našem postavení v mezinárodním systému. Kriticky se vyjadřuje ke snahám stále radikálněji vyslovovaným na četných mezinárod- ních konferencích, o revizi mírových smluv, revizi hranic, vyrovnání válečných a poválečných dluhů, o hospodářské nesnesitelnosti závazků plynoucích z mírových dohod. Nosek nejmenuje, ale všem je jasné, o které země jde, varuje před snahami o přeskupení stávajících mezinárodních poměrů. Nosek vnímá v těchto snahách i ohrožení samostatnosti Československa a horuje pro dobrý příklad finanční spolehlivosti v plnění přijatých mezinárodních závazků. Snaží se o po- litiku, která by čelila rostoucímu napětí. Před naši vládu klade ambiciózní cíle: odvahu, mravní i hospodářskou sílu k udržení vyrovnaných rozpočtů – i přes veškeré dopady světové hospodářské krize – odhodlanost k plnění našich závazků vůči cizině. V tom vidí i náš státní zájem.
Tyto cíle Noska vedou k argumentaci, že redukce platů státních zaměstnanců je nevyhnutelná, je třeba ji přijmout jako holý fakt. (Výkřiky poslanců KSČ.) Prezentuje retrospektivu platové poli- tiky, kdy už od r. 1924 se objevují snahy o tzv. 13. plat, aspoň částečný. A poukazuje na „zásadní chybu“ už v rozpočtu na rok 1929: volební boj vedl k „vypsání volební směnky“: rozpočet praco- val s čísly, kdy již muselo být zřejmé, že „na to nebude“. V Německu už tehdy došlo k redukci pla-
tů státních zaměstnanců. Slovíčko Noskem použité je novotvarem, dnes aktuálnějším než tehdy:
„volební šibolet“. Státní zaměstnanci musejí jistou redukci i základních platů přijmout jako ne- zbytnou oběť s tím, že jim zůstane sociální jistota vyplácení jejich nároků řádně a včas. Nosek se vyjadřuje i k diskutované otázce tzv. nivelizace, tedy návrhů, aby vyšší platové kategorie přinesly nejen absolutní, ale i relativně větší oběť. V tomto státě nesmí býti hlad. Je mravní a právní povin- ností moderního státu úplné vyrovnání tam, kde toho soukromým podnikáním nelze dosáhnout. Zde Nosek předjímá pozdější ideu sociální nauky církve o státu jako „nepřímém zaměstnavateli“. Dr. Nosek je již seznámen s encyklikou „Quadragesimo anno“ Pia XI. (1931 – 40 let po en- cyklice Lva XIII. Rerum novarum – s tou operoval Nosek již jako student). A je pozoruhodné, že argumentů z této encykliky používá k reagování na článek zveřejněný v „Právu lidu“. Tam šlo o poukaz na zneužívání monopolní síly různých kartelových sdružení, jejichž ceny (a zisky) vzrostly neúměrně oproti průměrům ostatních sektorů trhu. Ke zneužití ekonomické moci proti obecnému prospěchu je Nosek nesmlouvavě kritický: jde o „maliciézní novotvar“ (dnes asi „ma- ligní“ – tedy rakovinu), který pozbývá mravního nároku na existenci, a proto je třeba ho „odopero- vat“. Nosek je si vědom rizik takové operace, ale argumentuje i novou encyklikou, že tam, kde si soukromé kartely osobují práva, jaká jsou vyhrazena jen výsostným korporacím práva veřejného,
je oprávněným řešením převod ke kolektivismu.
Závěr Noskova projevu je zaměřen na obranu parlamentní demokracie: vyslovuje se vášnivě proti nepravdivému štvaní části tisku proti demokratickým politikům, jakoby Parlament byl jen sídlem korupčníků, podvodníků a zlodějů. „Začíná být čas, abychom jasně, zřetelně a otevřeně začali proti tomu paušálnímu, všeobecnému a neodpovědnému štvaní a nactiutrhání mluviti… Nikdo, kdo takovým způsobem tyto věci líčí, nekoná… dobré služby ani demokracii, ani par- lamentu, ani celému národu.“ Závěrem Dr. Nosek cituje antickou římskou zásadu tak aktuální pro mimořádné a těžké časy: „Salus rei publicae suprema lex esto“ – Zdraví věcí veřejných je nejvyšším zákonem.“
Z hlasů řad opozice, tedy „proti“, se ozval mj. poslanec KSČ Klement Gottwald, adresně proti Františku Noskovi: „Pánové, a zejména poslední řečník zde, pan Dr. Nosek, by měli jednou zkusiti, jak se žije za 10 Kč týdně. Většina nezaměstnaných je odkázána v pravém slova smyslu na žebro‑ tu.“ Zastánce moderního sociálně orientovaného státu to „schytal“ jako první; tak jako byl pro jed- ny na straně „pro“ – příliš sociální – už jen tím, že argumentoval „Právem lidu“, tak pro mnohé na straně „proti“ byl málo radikální. Už jen myšlenka, že každá společnost potřebuje i milosr- denství a almužnu, byla pro zastánce marxismu nepřijatelná. Františkán, kterým už tehdy Fran- tišek Nosek byl, žil sám nanejvýš skromným způsobem života a rozdával potřebným na všechny strany. Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme… Rozdíly dvou pohledů na svět a člověka. Vývoj však ukázal, že pokud sociální nespravedlnost překročí určitou míru, samotná „charita“ nestačí. Zdá se, že bratr František naslouchal i ostré kritice „zleva“. A tak se František Nosek sám stal apoštolem společenské reformy; jen založené na obrácení srdcí – místo třídního boje. Taková pro- měna začíná vnímáním situace i těch druhých, bližních, nejen té „své“. Je zajímavé, že politici se už tehdy museli věnovat relacím v odměňování státních zaměstnanců a pracujících v soukromém sektoru. „Být pod penzí“ bylo privilegiem státních zaměstnanců již za Rakouska, v letech krize byla „sociální jistota“ mít zaměstnání a pravidelný příjem „k nezaplacení“. Smysl pro spravedl- nost projevil poslanec Nosek při projednávání nepopulárního kroku pozastavení „vánočního pří- spěvku“ státním zaměstnancům a učitelům v činné službě. Opět v roli zpravodaje rozpočtového výboru podává kolegům poslancům komentář zahrnující genezi případu a jeho širší souvislosti. A obojí je zajímavé i dnes. „Být pod penzí“ Nosek nazývá „nadprávím“ ve srovnání s ostatními pracujícími. Za léta republiky se rozšířilo i penzijní pojištění v soukromém sektoru. A tam také majitelé firem začali s vyplácením „vánočního příspěvku“ či 13. platu, nejprve zvykově, postup-
ně všeobecně. Společnost k církvi již dost kritická prokazovala, že její kultura byla křesťanstvím přece jen formována, a nejkrásnější svátky roku – Narození Božího syna – spojené se vzájemným obdarováváním se – našly svůj odraz i ve vztazích zaměstnavatelů k jejich zaměstnancům. Byl to stát, kdo se k tomuto kroku přidával teprve po letech; když „nadpráví“ penzí přestalo být výjim- kou státních zaměstnanců. Bohužel tak učinil až v roce 1930, kdy už bylo „pozdě“, mohlo a mělo se vědět, že na „dárky“ už nebudou zdroje. A tak Nosek, známý již jako ministr tím, že se sám věnoval instalaci betlémů, tento bolestný krok obhajuje jako nezbytnost, jako holý fakt ve snaze o rozpočtovou disciplínu.
Jinými drobnými případy, jimiž se sněmovna zabývala v důsledku finanční nouze, bylo za- vedení daně z jízdného v hromadné dopravě (a zpřísnění kontroly vydávání jízdenek) a s tím související zavedení daní z motorových vozidel. Nosek je vždy výborně připraven, argumentuje zkušenostmi v zemích, které byly pokročilejší v těchto novinkách (Francie, Německo). Zdůrazňu- je rezoluci o dodržování osmihodinové pracovní doby, hájí práva zaměstnanců, ale i česky mlu- vících cestujících ve smíšených a německých regionech. Věrnost prokazuje i v drobných věcech. Podobně argumentuje ve prospěch zavedení daně z elektrických zdrojů světla – akutní potřebou dalších daňových výnosů, i zde se snahou o sociální hledisko: neóny pro byznys mají mít vyšší sazbu daně než žárovky pro lidové vrstvy. Je si ale vědom toho, že situace je mnohem vážnější a vyžaduje zásadnější řešení, nemá-li dojít na nejhorší.
9. Politikem vizionářem reforem podle papežských sociálních encyklik
Při všeobecné rozpravě o státním rozpočtu a finančním zákoně republiky na rok 1933 posla- nec Nosek vystupuje na straně „pro“ (zatímco na straně „proti“ se vyjadřují poslanci ideově zcela odlišných, ale společně oponujících sil reprezentovaných i z dějepisu známými jmény Zápotocký, Tiso, Stříbrný). Nosek pochválí číselně vyrovnaný rozpočet i skutečnost, že ve hře nejsou ani další mimorozpočtové výdaje. Oceňuje bolestné škrty v osobních i věcných výdajích ministerstev i ve veřejných investicích. Po tomto krátkém „pro“ však předstupuje před sněmovnu s proslovem hodným státníka předbíhajícího svou dobu. Jeho řeč totiž není jen o situaci Československa, ale o stavu ve všech zemích evropské civilizace. Celé pasáže stojí za přímé citování, svou aktuál- ností i pro dnešek.
Všichni víme, že v naší společnosti něco není v pořádku. Lišíme se v diagnóze – jde jen o přechodné obtíže kapitalismu (?), o zánik částí společnosti „neschopných života“ v pohledu
„sociálně-biologickém“ (?), nebo konečně o „dialektiku revoluce“ vyvolané hloubkou krize? No- sek cituje pasáže z knihy německého autora Josefa Pipera o „novém řádu – pořádku – v lidské spo- lečnosti“ – podle něho nutné napětí přivede k výbuchu ve světové revoluci… Nosek situaci vnímá jako „mravní problém“ a všímá si toho, že takto stavu společnosti rozumí nejen ti, kdo se hlásí – jako on – ke zdůvodnění nábožensko-mravnímu, ale i ti, kdo zastávají pouze sociální pohled bez náboženského ukotvení (odkazuje na kolegu poslance Remeše – za soc. dem). Nosek souhlasí s Piperem, že jsou to současné společenské a hospodářské poměry, co je příčinou této krize. Eticky dobrý a dokonalý život je nesmírně mnohým lidem ztížen, především však proletářským masám, tím, že jen s bídou dosahují hranice toho, co nazýváme existenčním minimem, a namno- ze ani toho nikoli. Čili nejde o nějaký všeobecný nedostatek hospodářských statků, ale o problém jedné společenské vrstvy či třídy k ostatním společenským vrstvám, jde o osud proletariátu. Po- zemské statky nejsou rovnoměrně tedy spravedlivě rozděleny mezi společenské vrstvy.
Majetkové rozdělení v tehdejším Československu nebylo podloženo solidním statistickým še- třením. Nosek tedy odkazuje k Německu, kde už kvůli zavedení majetkové daně – nejen daně
z příjmu – takový statistický základ k dispozici je. A z něho plyne konstatování o neuvěřitelné nerovnoměrnosti v distribuci majetku: 80 tisíc lidí má v tehdejším Německu 2× tolik majetku co 62 a půl milionu „ostatních“ obyvatel. Ještě jinak: dvě třetiny majetku patří 1/800 (jedné osmi- setině) obyvatel. Nosek připouští, že u nás možná ostrost nerovnoměrnosti není až tak vysoká, ale připomíná proslov jiného kolegy poslance, který upozorňoval na nerovnoměrnost stratifikace i v samotné vrstvě podnikatelů v našich poměrech. Nosek pokračuje v diagnóze stavu a v hledá- ní terapie. Argumentuje, že je to jen veřejná moc – stát – jako strážce společného dobra (bonum commune) – kdo je – má být – vykonavatelem spravedlnosti; alespoň pokud má ambici být stá‑ tem mravně dokonalým. Dokonalá společnost (societas perfecta) je vykonavatelem spravedlnosti, ale nejen té „soudní“, ale i spravedlnosti sociální, po stránce majetkoprávní. My ovšem vidíme, že – bohužel – svrchovanost společenské moci (imperium sociale) není namnoze v rukou státu, ný‑ brž mnohdy v rukou té skupiny občanů, kterou všeobecně nazýváme finančním kapitálem. A vůči této skupině stal se moderní stát namnoze sám stranou ve sporu o jednotlivé zájmy. Výsostná společenská moc – výkon sociální spravedlnosti – se z rukou povolaného soudce dostala do rukou jedné procesní strany.
Tato diagnóza je klíčem k terapii… Při všech těchto (reformních) snahách narážela naše po‑ spolitost státní – a bude zcela určitě dále narážet – na podivuhodné faktum, že je zde u některých vrstev v národě značná dávka lehkomyslnosti, se kterou nechávají všechno při starém, kypříce tak živnou půdu k odůvodněné nespokojenosti a přisluhujíce tím těm, kdož usilují o rozdmýchání světové revoluce. Cíl nápravy je jasný… Znovu zříditi sociální spravedlnost a sociální moc znovu vrátiti do rukou přirozeného správce obecného blaha. Hospodářské dění musí býti podřízeno zase správnému, pronikavému, regulujícímu principu, nemůže býti ponecháno ani volné konkurenci, ani finančnímu kapitálu. Hospodářské dění musí zase vzíti do svých rukou stavovsky a odboro‑ vě organizovaná společnost lidská, aby hospodářství nesloužilo jen zájmům majitele provozního a výrobního kapitálu, ať je to jednotlivec, nebo osoba právnická… aby plnila svůj úkol… zásobovat celek i jednotlivce všemi těmi statky, které je možno dát k dispozici podle dočasného stavu přiroze‑ ných pomocných zdrojů, surovin, výrobní techniky a organisace hospodářského života.
Nosek poté vyvrací falešné teorie o příčinách krize: Nemohou za ni ani stroje, ani není „krizí z nadvýroby“: kolik lidí postrádá alespoň toho nejnutnějšího, kolik lidí hladoví, kolik je jich neo- děno a kolik bez přístřeší (a zde Nosek upozorňuje, že samotné materiální potřeby a jejich uspo- kojení k důstojnosti člověka nestačí, jde i o kulturní úroveň, která předpokládá něco více, sociální vzestup všech složek společnosti). A zde František Nosek odkazuje na sociální učení církve, obě v té době známé encykliky Lva XIII. a Pia XI. (RN a QA). Ta první byla vysmívána a umlčována, a pokud jde o tu novou, Nosek znovu argumentuje, že krize je problémem morálním, a „proto je nesprávné, pochybené a krátkozraké, jestliže některé kruhy podnikatelské určitým odmítavým způsobem se v těchto otázkách chovají.“
V následující pasáži Nosek předjímá mnohem pozdější koncept podniku, korporace sledující širší zájem než pouze akcionářský zisk (dnes „shareholder company“), ale i zájmy všech ostat- ních „podílníků“ na životě podniku a službě společnosti („stakeholder company“). Cituji: „… Otázka řízení takového moderního podniku přesahuje úzký soukromý zájem a dostává se na širší pole zájmů sociálních, o kterých spolurozhodovati a kterých se zúčastniti jsou povinni a oprávněni z pověření státu jakožto ředitelé toho „bonum commune“, jakožto správci obecného blaha také všichni ti, kdo v takovém podniku svou prací, ať hmotnou, nebo duševní, spolupracují. To žádá
„iustitia distributiva“, ta spravedlnost, která se musí ve státě vykonávati a dává každému, co mu náleží, poněvadž jen na tomto základě je možno dospěti k přestavbě současné společnosti a vytvo‑ řiti zde organický celek, ve kterém jednotlivé stavy a jednotlivá výrobní odvětví, ale nejen dělnictvo
a úřednictvo, nýbrž spolu s nimi podnikatelé jako organicky na sobě vzájemně závisící a úplně stmelený celek jsou povoláni k rozhodování o těchto věcech.“
Nosek ve své vizi pokračuje i na mezinárodním poli, protože přestavba se týká celé evropské civilizace, tam i uvnitř států jde o úkol pro moc zákonodárnou. Prorocká vize pokračuje varovnou pasáží: křesťanský politik je si plně vědom nebezpečí těžkých sociálních otřesů. Nikdo ať se ne- klame, jen veřejný pořádek, klid a mír nastíněný v jeho vizi je s to do budoucna zabránit moc- nostem převratu. Mluví nejen za sebe, ale za celou parlamentní skupinu, zásadní stanovisko je vyvoláno faktem vyřazení tak velkého množství spoluobčanů z hospodářského procesu. To jej vede i k podpoře vypsání veřejné investiční půjčky ve prospěch „osvěžení hospodářského živo- ta“. Noskova vnitřní poctivost doplňuje tento návrh o požadavek „upřímně, otevřeně a po pravdě povědět širokým vrstvám národa“, že tento krok nemusí vést k rychlé proměně, jak pokud jde o ochotu občanů podílet se na této obnově, tak pokud jde o záruky okamžitých výsledků. Jen tak je možné čelit riziku dalšího trapného zklamání a pokračování v propadu důvěry občanů ve vládu i parlament. Nosek je prostě proti nebezpečí populismu v politice, proti laciným slibům za kaž- dých okolností, slibme, že všichni budeme dělat, co vůbec dovedeme, aby tato akce měla úspěch. Důvěru je třeba budovat krok po kroku, tak už je otřesena. Dobrá vůle projevená při sestavování rozpočtu i za cenu obětí je takovým prvním krůčkem…
Čtenář, když čte tyto řádky po 90 letech, tak už ví, jak vše dopadlo. Nosek se už nedožil bo- lestného zklamání: jeho prorocká vize se neujala, ani u nás, ani jinde. Evropa a s ní svět už spěl k válce. Prošel dvěma totalitními převraty, a teprve na rozvalinách starého světa, po několika de- setiletích, se s Noskovými myšlenkami mohl setkat v koncepci německého sociálně tržního hos- podářství s jeho spoluúčastí při rozhodování v podnicích (mitbestimmung), ještě později ve světě anglosaském v klíčových slovech společenské odpovědnosti firem (corporate social responsibili- ty). Keynesiánství zahrnulo do svých terapií veřejné investice k podpoře hospodářského rozvoje, ale zůstalo na půli cesty: léčby za cenu stálého růstu veřejných dluhů. Bylo snad Noskovo „ká- zání“ jen planým moralizováním? Rozhodně ne! On totiž kolegům poslancům nejen „kázal“, on současně tuto vizi žil ve správě a řízení lidových záložen a hospodářských družstev. Bratrstvím v hospodářství byl průkopníkem „Františkovy ekonomiky“, předběhl svou i naši dobu. Bratr Lev, člen Třetího řádu sv. Františka. Ale o tom jinde, z jiných pramenů…
10. Soutěž ve finančním sektoru, úroková míra a regulace: jde o společné dobro
Jestliže v moci finančního kapitálu vidí Nosek hlavní příčinu vzniklé krize, je třeba léčbu smě- řovat sem; a příležitost k tomu dostává vzápětí, když – opět jako zpravodaj rozpočtového výbo- ru – komentuje vládní návrh o soutěži ve věcech peněžnictví a o úpravě úrokové míry. Věren své historicko-logické evoluční metodě začíná exkursem do antického římského práva, kde už v jed- nom z prvních zákonů („dvanácti tabulí“) nachází definici pojmu „lichva“: 12 % roční úrokové míry je společenskou normou, vše ji převyšující je už morálně odsuzovaná a právně penalizovaná lichva. Křesťanský středověk lichvu odsuzoval, ale rozlišoval úvěr „výrobní“ a „konsumní“: úrok z půjček na „podnikání“ té doby byl dovolen. Nosek upozorňuje, že toto „duchovní rozlišování“ podržel i rakouský občanský zákoník a přetrvalo i v „republice“. Chudé vrstvy žijící od týdenní mzdy k týdenní mzdě (a tím spíše živořící z podpory v nezaměstnanosti) nakupovaly u svých hokynářů – skoro jako pravidlo – „na knížku“ – nákup platily až z další výplaty. Zatěžovat tyto nákupy úrokem bylo pořád ještě vnímáno jako „nemravné“. Nosek s jeho národohospodářským vzděláním plně respektuje, že společenská regulace úroku v podobě pevné sazby jako „horní závory“ – bez ohledu na situaci na trhu, míry podstupovaného rizika atd. je v kapitalistické trž-
ní ekonomice málo funkční. Zákon o nekalé soutěži, přijatý v novém státě už v roce 1926, ne- stanovuje pevnou míru úroku, ale rozlišuje povahu úvěru, místo a čas v hospodářském vývoji státu. Při Národní bance československé byl zřízen „Ústřední smírčí orgán“, který řešil vzniklé spory mezi věřiteli a dlužníky. Nosek – ač tolik zdůrazňuje roli státu v regulaci trhů ve prospěch společného dobra – není přesto „etatista“: argumentuje způsobem, který opět mnohem pozdě- ji – až po válce – hledá řešení v samoregulaci tržních sektorů („self-regulation“ podnikatelských svazů). Důvod je racionální: lidé „od fochu“ jsou o situaci na jejich trhu lépe informováni než stát- ní úředník. Samoregulace bazíruje na pojmu „dobrých mravů“ – a ten je součástí i obchodního zákoníku. Pokud smírčí orgán dojde konsensuálně k řešení sporu – a smírné narovnání obě strany sporu přijmou – není třeba, ale ani není možné, řešit problém soudní cestou. Případné postihy mají řešit živnostenské úřady (zákon prošel i výborem živnostensko-obchodním). Nosek obhaju- je i řešení předkládané vládou, pro případy, kdy členové smírčího orgánu nejsou jednotní ve svém názoru: spor pak definitivně rozhoduje vláda.
Rozpočtový výbor se podle zpravodaje považoval za nutné věnovat bolestnému problému tzv. „zprostředkování úvěru“, a ten se dotýkal i politiků samotných a mohl zavánět korupcí. Ten, kdo zprostředkovával úvěr – bez náležitého živnostenského oprávnění – a domáhal se za to hos- podářských či jiných výhod, stával se trestným podle návrhu zákona. A promlčecí doba byla navržena na 30 let! Tedy ten, kdo by se dopouštěl tohoto chování, si ani po letech nemohl být jistý tím, že jeho „výhody“ dojdou trestního postihu. Nosek je současně doktor práv, a tak ve své argumentaci pečlivě rozlišuje roli advokátů sjednaných peněžními ústavy k projednávání žádostí o poskytnutí úvěrů či k nabízení úvěrových služeb. Jejich profesionální činnost byla řádně ho- norována a jejich jednání regulováno advokátní komorou. Tedy smysl pro jasná a transparentní
„pravidla hry“ v peněžnictví jsou pro Dr. Noska počátkem reformního úsilí.
Nosek je ale také národohospodář a znalec měnové politiky. Základní úroková sazba je starostí centrální banky, od ní se pak odvíjejí úrokové sazby obchodních bank. Nosek se věnuje vztahu de- betních a kreditních úrokových sazeb, na nichž samozřejmě závisí efektivnost peněžních ústavů. Snaha povzbudit hospodářství přílišným snižováním základní úrokové sazby má své meze: Nosek je vidí v tom, že snížení kreditních úrokových sazeb – jako reakce bank na snížení jejich debetních sazeb (a tedy příjmů) – by mohlo drobné vkladatele, střádaly, zcela odradit od ukládání svých úspor do bank či záložen. „Národní hospodářství potřebuje, aby střádalové tvořili dál kapitál… Je třeba, abychom je neodháněli od peněžních ústavů. Je třeba poskytovati, i když ne vysokou, přece aspoň takovou úrokovou míru, která stojí za to, aby někdo ukládal, a ne tak nízkou, aby to už vůbec bylo nezajímavé, ponechá‑li si peníze sám u sebe či svěří‑li je nějakému peněžnímu ústavu.“
Nosek pokračuje ve své argumentaci, vědom si vládní strategie udržení hodnoty koruny – i v situaci deflace, tedy pokleslé cenové hladiny. Pak jde o vyrovnané či nevyrovnané hospodaření peněžních ústavů, jde o jejich přežití. Problém komplikují tzv. nevypověditelné smlouvy zaruču- jící určitým kategoriím zaměstnanců bank nepřiměřeně vysoké příjmy – nepřiměřené k celkové situaci země. Vláda došla k jednotnému názoru – a ten Nosek podporuje, aby v těchto přípa- dech – také s odvoláním na bankovní zákon, byly správní rady peněžních ústavů oprávněny tyto smlouvy vypovědět a nahradit je smlouvami, které neohrožují „hospodářskou nosnost přísluš- ného ústavu“. Toto řešení vidí Nosek jako naprosto nutné, jako věc nejen hospodářské nutnosti, ale i sociální spravedlnosti.
V závěru řeči se Nosek věnuje otázce zřizování nových peněžních ústavů. „Bohužel mimořád- ná tíseň současné doby a určité morální uvolnění“ vyvolaly ve všech částech republiky – ale zvláště na Slovensku – podvodné pokusy o zneužití zákona pod formou svépomocných úvěrových druž- stev. Ve skutečnosti jde o jednotlivce a jejich machinace se splátkovými obchody, podvodnými losy a nabídkami pochybných cenných papírů, kryté rafinovanými smlouvami znesnadňujícími
jejich trestní postih. Jde o zneužití malé informovanosti veřejnosti (dnes bychom řekl „finanční gramotnosti“), o vsazení na důvěřivost klientů a poté jejich nevybíravé vykořistění (dnes bychom mohli použít mediálně zavedený termín: jsou to „šmejdi“). Návrh zákona předpokládal, že sou- hlas ke zřizování nových peněžních ústavů by měla dávat samotná vláda. To Nosek považuje za „trochu neúměrné“, dokonce je mu to i poněkud podezřelé. Touto cestou by se totiž zavedené banky mohly bránit jakémukoliv vstupu potenciálních konkurentů na trh. Nosek má v té době za sebou už letitou zkušenost s vedením lidových záložen a zakládáním nových, skutečných své- pomocných úvěrových družstev. A tento sektor byl „štikou v rybníce“ velkých bank, podporoval soutěživost. Tomu by nový zákon neměl bránit. Pamětníci a spolupracovníci Dr. Noska uvádějí, že již příprava tohoto zákona zintenzivnila jeho zakladatelskou činnost na poli lidového peněž- nictví. I v tom vizionář reformy peněžnictví viděl cestu k omezení moci „finančního kapitálu“.
Sněmovna však na „vize“ nereagovala; na straně „pro“ scházela odvaha a překážela „tvrdost srdcí“, na straně „proti“ byli pro odvahu mnohem radikálnější a na tvrdost srdcí by odpovídali tvr- dostí srdcí ještě tvrdší… (Jedni si v rozdělování přivlastňovali „příliš mnoho“, druzí chtěli „úplně všechno“ („plný výtěžek práce“) – jak situaci popisuje QA. Třídní smír nebyl na programu. Obje- vilo se několik replik a návrhů na změny. Poslanec Stern (německy) ze strany „proti“ hájil zájmy bankovních úředníků proti předloze zákona umožňující redukci jejich platů. To, že „levice“ se stavěla jako obhájce platů státních zaměstnanců, bylo známo již dříve; obhajoba bankovních za- městnanců byla novum. Přitom šlo o přežití řady bankovních ústavů a riziko krachu celé bankov- ní soustavy. Strategie „levice“ tedy připomínala úsloví „čím hůře, tím lépe“. Z jiné pozice vystu- puje poslanec Bergmann: jde mu o psychologii „investorů“ do státních cenných papírů. Paragrafy, které znamenají snižování úroků z některých emisí státních dluhopisů (mluví o „skryté konverzi cenných papírů“), mohou vzbuzovat vášně u dosavadních investorů a snižovat důvěru investorů budoucích – přitom vláda přichází s novými návrhy na vypsání „investičních“ či „pracovních“ půjček. Snížení základní úrokové míry podporuje a uvádí dosavadní i křiklavé rozdíly v úroko- vém rozpětí u některých bank (až 10, dokonce 20 %), zcela bez objektivního základu. I on dává najevo studium poměrů v zahraničí a odkazuje na stať v německém „Bursovním kurýru“, kte- rá srovnává indexy stávající cenové hladiny proti předválečnému stavu (1913). Československo se mohlo vykázat relativně největší cenovou stabilitou (jen 3% deflace – snížení cenové hladiny, za- tímco „vyspělé země“ západní Evropy trpěly poklesem cenové úrovně od 19 % (Francie) do 31 % (Anglie). Nosek kvalifikovaně a klidně vyvrací námitky, zákon ve 2. čtení je schválen.
Podobně státotvorně vystupuje Nosek opět jako zpravodaj rozpočtového výboru k usnesení Senátu k návrhu vládního zákona o změnách a doplňcích v poplatcích a jiných dávkách. Téma pro něho není nové, je v něm expertem a vyslovuje se ke komplikovanému tématu opakovaně. S pří- mostí jemu vlastní argumentuje ve prospěch návrhu zákona: jde o zvýšení příjmů státního rozpočtu v době velké tísně. Poukazuje na sjednocení dosavadní praxe mezi českým zeměmi a Slovenskem. Možnost provizorní výměry poplatků – než dojde k jejich „objektivizaci“ podle situace poplatníka – zrychluje inkaso do státní pokladny (a nezbavuje poplatníka nároku na spravedlnost). Ruší se do- savadní možnost odkladu platební povinnosti na Slovensku, často zneužívaná k úniku od poplatku vůbec. Rychlý souhlas Sněmovny je potvrzením Noskovy argumentace a reputace.
Z převládající strategie dosažení vyššího daňového výnosu veřejných rozpočtů jakoby vybo- čuje zpráva rozpočtového výboru k návrhu zákona, kterým se prodlužuje platnost tzv. „asanač- ních zákonů“ pro hl. město Prahu. Zde Nosek vysvětluje důvody: původní ještě rakouský zákon z r. 1893 byl vyvolán zrušením pražských hradeb a potřebou „asanace“ celých čtvrtí Starého Města. Na 20 let byli investoři (dnes „developeři“) zvýhodněni ve svých stavebních aktivitách. Pro mnohé z veřejných zdrojů se již zdařilo: Nosek uvádí stavby Filosofické a Právnické fakulty UK, Nemocnice Milosrdných bratří (Na Františku). V soukromých stavebních aktivitách je ještě
mnoho co dělat v modernizaci hlavního města. Zřejmě i veřejný zájem na podpoře investic a ob- novení hospodářského života vedl Noska k obhajobě zákona – i za cenu bezprostředních obětí na příjmové straně rozpočtu: ty měly být vynahrazeny budoucími příjmy z nových „projektů“. Národohospodář v poslanecké roli nebyl krátkozrakým šetřílkem, uvažoval v pojmech krátkého a dlouhého horizontu; vždy ale ve veřejném zájmu.
11. Kritická reflexe nad formálně vyrovnaným rozpočtem na rok 1934
V parlamentní terminologii se jednalo o rozpravu „povšechnou“, ale v proslovu Dr. Noska ne- šlo nikdy o řeč „o všem a o ničem“. Vystupuje tu také nikoliv jako zpravodaj rozpočtového výboru Parlamentu, ale jako člen jeho Kontrolní komise. Nejprve upřesňuje roli tohoto orgánu: dává pod- něty k možným rozpočtovým úsporám, ale definitivní rozhodnutí, a tedy i odpovědnost, přebírá vláda samotná. To ovšem neznamená, že by členové Komise mohli své podněty podřizovat úzce soukromým či stranickým zájmům – jak se někdy hlásalo nejen v médiích té doby, ale i z posla- neckých lavic. Vzdává se na druhé straně i pochvaly, že se díky tomuto kontrolnímu orgánu poda- řilo sestavit vyrovnaný rozpočet na rok 1934. To je samozřejmě úspěch. Vláda však rozhodovala o definitivní podobě suverénně a už jednotlivá ministerstva se velice ukáznila ve svých plánech i požadavcích.
Nosek je i v tomto případě veden příslovečnou objektivitou a pravdomluvností. Objektivitu má podloženou studiem aktuálních měsíčních statistických údajů a jejich tendence zatím o obnově oživení hospodářství příliš nesvědčí. S odkazem na dávnou školu francouzských fysiokratů s je- jich moudrým naučením („chudý lid“ – „chudý král“, „chudý král“ – „chudé království“), dává této moudrosti moderní podobu: nemají-li peníze široké lidové vrstvy, nemůže mít státní fiskus, a pokud nemá státní fiskus, nemůže ani stát vykonávat dobře všechny své povinnosti. Upozorňu- je – už tehdy! – kolik činí v rozpočtu mzdy a platy státních zaměstnanců, učitelů v činné službě i jejich penze. A úspory v této oblasti – konkrétně do školství na Slovensku – jsou zřejmě aktuálně nutné, ale z hlediska budoucnosti jsou bolestným nedostatkem.
Rozpočet země závislé na exportu těsně souvisí se zahraničními vztahy. Nosek mluví o vzá- jemném obchodu se zeměmi Malé dohody (a tím nepřímo potvrzuje zhoršující se vztahy s nej- bližšími sousedy). Jugoslávské království – vnitřně nesourodé – trpí také rozdílnými historickými zkušenostmi různých jeho částí a Nosek poukazuje na část srbského tisku, který vyvolává nemilé reminiscence na někdejší vztahy s Rakouskem, a má tendenci přenášet je na náš nový stát. Nosek argumentuje pro potřebu vzájemnosti, rozumné ochrany domácího zemědělství, ale i vytváření předpokladů pro vývoz průmyslových výrobků i na Balkán.
Sousední státy – bez citování – někdy sázejí na „státní vůli odpoutanou od demokratických institucí“, které mohou rychleji jednat a řešit krizové jevy ohrožující hospodářství. Nosek je by- tostný demokrat, takže tuto cestu pro Československo rozhodně nepropaguje. Nicméně argument rychlé a efektivní reakce ve prospěch společného dobra je v krizových letech skutečně vážný. Vládní zmocnění, které si tehdejší vláda nechala schválit, dává větší šanci na efektivitu a rychlost státního aparátu, ale stále tam vidí rezervy. A veřejnost v časech tísně pohotovou vládu očekává. Se svou zkušeností někdejšího ministra pošt uvádí jako příklad vzájemných vztahů dvou minis- terstev a dvou státních podniků: pošty a železnice. Železnice, původně soukromá, má tendenci konkurovat poště tím, že si část zásilkových služeb objednává u soukromých firem; z jejich hle- diska přirozeně tam, kde je to pro ně lukrativnější. Vzdálené regiony na Slovensku a Podkar- patské Rusi pak nechá zabezpečovat „sesterské“ státní poště. A je na přezkoumání, jaký podíl na tomto vývoji má pošta sama, a kdy jde o zájmy soukromé.
Nosek nezapře v sobě křesťana a františkána, když na závěr projevu promluví o vzájemných vztazích daňových poplatníků a úředníků finanční správy. Je realista: placení daní není nikde pří- liš radostně vítáno, ale vyspělý občan si je vědom toho, že bez daní to nejde. A úředníci na straně
„fiskusu“ by neměli zapomínat, že komisní jednání nikoho nepotěší; a případy jakési zvůle tepr- ve ne. Tedy už tady jde o proměnu srdcí… jako podstatu reformy celého systému, jak jí vizionář Nosek rozumí.
12. Obnova otřesené důvěry ve stát je pro Františka Noska srdeční záležitostí
Světová hospodářská krize jakoby končila, ale cesta ven ze stagnace nebyla snadná. Vláda už delší dobu připravovala strategii reformních kroků a jako první vlaštovku předkládá do Sně- movny návrh na zřízení nové instituce. Šlo především o krizi důvěry, a jejím důsledkem byly ob- tíže na peněžním trhu: získat úvěr pro soukromé podnikatelské záměry šlo těžko, a stát ke snaze rozhýbat ekonomiku neměl dost vlastních zdrojů. Protože přestával být důvěryhodným dluž- níkem, nebylo ani pro ministra financí snadné „dostat na trh“ další balík státních dluhopisů. Dr. Nosek již před lety v Parlamentu podporoval instituce směnečného práva a nyní opět v roli zpravodaje rozpočtového výboru dostává šanci k obhajobě nově zřizované veřejnoprávní institu- ce využívající při tom prastarého nástroje vymyšleného v italské Lombardii. Národ Langobardů byl znám jako národ zkušených bankéřů. „Lombardní úvěr“ byl kdysi krátkodobým úvěrem zajiš- ťovaným zástavou movitých věcí; v moderní době měly jako zástava posloužit státní cenné papíry a jejich „bonitu“ – tedy důvěryhodnost – měla podpořit nově zřizovaná veřejnoprávní instituce
„Československého reeskontního a lombardního ústavu“; který měl poskytovat služby odkupu (eskontu) směnek splatných v budoucnosti, na žádost jejich majitelů – směnečná práva při této operaci přecházela na novou instituci. K posílení její vlastní důvěryhodnosti byla navržena repre- zentativní Správní rada, v níž byli elitní zástupci Národní banky československé, Ústřední soci- ální pojišťovny, Všeobecného pensijního ústavu, zástupci Lidových záložen; technickou provedi- telností byla pověřena Zemská banka. V přípravě zrodu této instituce byla zamítnuta alternativa, že by tento ústav byl přímo pobočkou Národní banky československé – převážil nesporný princip její nezávislosti na vládě a její jediný cíl, hodnota naší koruny. Zamítnuta byla i varianta podří- zenosti státní Poštovní bance. Dr. Nosek přesvědčuje plénum Sněmovny argumentem o vážnosti situace: nejen výše veřejného dluhu, ale i již poskytnuté vládní garance ohrožují „bonitu“ garancí budoucích, ručení dosud běžné nestačí, je třeba opakované ručení (proto re-eskont), „rukojem- ství podpůrné“: „Jen státní pospolitost je už dnes s to nějakou účinnou garanci poskytnout.“ Nyní již „ani na velké emise státních dluhopisů nebylo snadné získat lombardní úvěry,“ proto stát musí mobilizovat všechny své složky.
Nová instituce je z hlediska dnešní „ekonomie důvěry“ navržena jako promyšlená „struktura důvěry“, využívající zkušeností z předchozího fungování „státního konsorcia pro regulaci kursu státních cenných papírů“; toto konsorcium již v minulých letech „obětovalo“ několik set milionů Kč na intervence ve prospěch udržení slušného kursu státních dluhopisů; pokračování toto ces- tou už by šlo špatně. Nový ústav má podle Dr. Noska „osvěžit“ kursy státních dluhopisů a má po- sloužit i v roli likvidátora bank (na základě usnesení vlády) – ve veřejném zájmu. I v tomto bodu Nosek varuje: už bylo nutno likvidovat banku Bohemia, Pozemkovou banku, Moravsko-slezskou banku; je třeba hledat přijatelnější, byť vždy bolestné řešení.
Předkládaný zákon, jehož je Dr. Nosek obhájcem před Sněmovnou, je jen základem pro fun- gování nové instituce. Ministr financí je tímto zákonem pověřován „uvést jej v život“; Stanovy zahrnující už i detaily budou mít podobu pružnějších vládních nařízení (i to je cesta ke zrychlení
reakce vládnutí na vynořující se problémy, o níž Nosek hovořil jen krátce předtím). Cílem insti- tuce je dosáhnout stavu, aby na dobré úvěry byly prostředky vždy k dispozici (ne na proměny
„špatných úvěrů na dobré“). Proto Ústav bude dávat prostředky k dispozici jen vymezenému sou- boru osvědčených peněžních ústavů. Pravidla vylučují dotace a subvence soukromým ústavům k odčinění jejich již dříve vzniklých ztrát!
Zvláště důmyslně je pomyšlena soustava pravidel, podle nichž bude Ústav získávat zdroje na své působení. Startem je vládní vklad 100 mil Kč. Základní myšlenka spočívá v tom, že peněž- ní ústavy budou zavazovány k tomu, aby 10 % z přírůstku svých vkladů odváděly Ústavu jako
„dlouhodobé vázané vklady“ (ty jim budou úročeny 4,5 % ročně). Nosek uvádí ilustrativní číselný příklad a vysvětluje, že „vázané vklady“ budou jakýmsi „pojistným kmenem“ pro případný „run“ na konkrétní banku; poskytnuté prostředky k záchraně pak bude dotyčná banka muset splatit. Dů- myslný vnitřní mechanismus konstrukce záruk proti možným rizikům doplňuje rozpočtový výbor návrhem na pravidlo, že funkce ve správní radě Ústavu budou čestné, neplacené. Jméno zpravodaje výboru a jeho reputace v něm opravňují k odpovědi na otázku, kdo asi přišel s tímto návrhem.
Reputace Dr. Noska ve Sněmovně stála také na pečlivě dokumentovaných statistických pod- kladech. V tomto případě poskytuje impozantní „inventuru“ pohybu vkladů u všech možných pe- něžních ústavů za posledních několik let (od vzniku krize). Krize způsobila, že přírůstky nebyly valné, někdy dokonce měly „záporné znaménko“. Nelze tedy hned očekávat „zázraky“ z přírůst- ku prostředků, které Ústav bude mít k dispozici. Poctivec jako vždy neslibuje nereálné, ale jako vždy povzbuzuje naději: někde je třeba začít. Tato filosofie vládnutí, jíž se tehdejší Českosloven- sko mohlo hrdě hlásit k demokratickým principům, ostře kontrastovala s „řešením krize“ u „sou- sedů“, kteří podlehli vábničce rychlého, ale totalitního řešení, na jehož konci byla válka.
K Noskově zprávě podporující vládní návrh zákona se objevilo několik resolucí „proti“. Sloven- ský poslanec Pružinský staví otazník nad celou filosofií zakládání Ústavu. Také dělá „inventuru“ státního dluhu a již poskytnutých garancí státu a dochází k zaokrouhlené sumě 50 miliard Kč. Je vůbec tato iniciativa vlády „ve veřejném zájmu“? Není to nakonec jen promyšlená cesta k po- kračování v zadlužování státu? Poslanec německy mluvící požaduje, aby v návrhu zákona měl
„německý živel“ záruky přiměřeného zastoupení. Nosek resoluce nedoporučuje a Sněmovna mu dává za pravdu. Slovenská námitka je projevem slabé víry v navrhované řešení – ale jaká je alter- nativa? Pokud jde o paritní národnostní zastoupení, Dr. Nosek (už opakovaně) zdůrazňuje, že jde o princip zastávaný obecně, a uvádí příklad – jemu důvěrně známý – z Centrokooperativy jako vr- cholného družstevního orgánu v tehdejším Československu, kde zastoupení německy mluvících delegátů je samozřejmostí, a dobře funguje. Výslovné záruky zastoupení německé části obyvatel v konkrétním zákoně by tedy znamenalo připuštění podezření, že tomu tak až dosud nebylo. Dr. Nosek při vší pokoře nebyl „ořezávátko“.
13. Nezamýšlená „závěť“ v rozpravě o prohlášeních vrcholných představitelů státu
Na konci října 1934 vystoupili na plénu Národního shromáždění předseda vlády Jan Malypetr a ministr financí Karel Trapl a poté 6. listopadu ministr zahraničí Edvard Beneš: jejich prohlášení se následně stala předmětem rozpravy. Dr. Nosek tehdy ještě sám netušil, že je to jeho poslední velká příležitost k oslovení kolegů poslanců; do dubna 1935, kdy umírá, už pak šlo jen o okrajové záležitosti. Rozprava měla jako hlavní téma vyrovnanost státního rozpočtu na rok 1935 a Franti- šek Nosek zde vyslovil několik myšlenek daleko přesahujících téma státního rozpočtu a navýsost aktuálních, i pro naši dobu.
Vyrovnanost veřejných rozpočtů stojí a padá s „osvěžením“ soukromého podnikání: jak ale může politika hospodářství osvěžit – konkrétně? Nosek si neliboval ve frázích a líbivých sloganech. Prav- dou ale je, že termín „normální poměry“, který za těch 15 let v Parlamentu vícekrát užil, byl v realitě první republiky adekvátní jen vzácně; Nosek se sám po léta angažoval v řešení poválečných pro- blémů zděděných a nových veřejných dluhů, konjunktura byla poměrně krátká a krize pak trvala několik let; a ani rok 1935 záruky „normálnosti poměrů“ nedával. Stále ještě strašil pojem „nad- výroby“, a ten Nosek „nebere“; zvolí si citaci Tomáše Bati, který svého času řekl, že v jeho oboru obuvnictví nebude nadvýroby, dokud bude na světě chodit jediný člověk bos!
Problémem není „nadvýroba“, ale koupěschopnost obyvatel. Ze širokého spektra oborů si Nosek volí zemědělství k tomu, aby se pokusil o diagnózu a léčení problému. To je pozoruhod- né – rodák a maturant z Chrudimi pak měl od roku 1905 trvalé bydliště v Praze až do své smrti. Městský člověk a zemědělství? Československo bylo řazeno do desítky průmyslově vyspělých zemí, ale venkov hrál ještě pořád i v politice důležitou roli: čehož důkazem byl vzestup vlivu
„agrárníků“ (Malypetr už byl po Švehlovi a Udržalovi třetím premiérem – statkářem). Lidovci měli také svou voličskou základnu na vesnici a Dr. Nosek se po léta podílel na správě a řízení hospodářských družstev sloužících soukromě hospodařícím rolníkům. Nebyl ale „agrárníkem“ co do životní a politické filosofie, jeho vztah k zemědělství měl svůj původ ve františkánské spiri- tualitě. To ukazuje i tento jeho odkaz. Nosek hovoří o tom, jak až donedávna vládnoucí ideologie úplného hospodářského liberalismu selhala právě v zemědělství. „Krize z nadvýroby“ zde vedla k zásadní institucionální změně: byl zřízen Čsl. obilní monopol, který zemědělcům zaručoval od- kup jejich produkce za pevně stanovenou cenu. Došlo k odpoutání domácího zemědělství od za- hraničních trhů: za pomoci ochranných cel – pevných či klouzavých, bylo zavedeno „povolovací řízení“ pro dovozy. Jde o dalekosáhlou změnu, kterou předseda vlády nazval „výrobní a distri- buční samosprávou“, a Dr. Nosek je zastáncem klidné a věcné debaty o tomto novém mechanis- mu odpoutání se od tržních vlivů; téma je však „třaskavé“ (hlas poslance Mikuláše z pléna: pryč od burz a spekulací! Poslanec Sedláček: počátek socializace!). Nosek rychle reaguje: jsou to po- čátky, nebo možná už velmi pokročilý vývoj regulovaného hospodářství, a je jenom nebezpečí, aby se z toho nevyvinul státní socialismus. Nosek vyslovuje své přesvědčení, „že by to nebylo přáním valné většiny českého státního národa“, čímž se přihlásil k tehdy převládající a bohužel mylné doktríně 1. republiky, a už se nedožil jejího odmítnutí ze strany Slováků i německy mluví- cích občanů – a to nejen jejich Svazu zemědělců a venkovských živností – a příklon k „řízenému hospodářství“ sousedního Německa.
Nosek rozebírá, co rozumíme oním státním monopolem. Je proti „pseudoautonomii“ soukro- mých zemědělců, stejně jako proti skryté formě státních podpor, které by vyrovnávaly přirozené tržní diference v hospodaření subjektů. Je třeba řešit, kdo má o těchto regulacích rozhodovat. Nevylučuje potřebu intervencí státu k podpoře kupní síly zemědělců, ale je třeba uvážit, z čeho budou hrazeny. Kdo se postará o konečné zpeněžení těchto zemědělských produktů za cenu, která se zemědělcům vyplácí, bude na to třeba doplácet z veřejných prostředků? Obilní monopol v podobě Čsl. státní obilné společnosti zaměstnával 42 zaměstnanců rozdělených do čtyř útvarů reprezentujících hospodářská družstva, mlýny, konsumenty a obchodníky. Dr. Nosek díky své letité angažovanosti v družstevnictví byl skvěle informován, ve své promluvě je schopen jít až do detailů situace v jednotlivých komoditách.
Samotné zřízení obilní společnosti však ještě problém neřeší. A Nosek se pouští do hloubky tohoto problému: zemědělství je specifický sektor, který se vymyká z logiky fungování „kapitálu“, skutečná povaha zemědělství si vynucuje odlišný přístup, kapitalismus je uvažování zemědělce dost cizí. „Obrátka kapitálu“ je zde pomalejší a podléhá přírodním výkyvům a ročnímu cyklu, návratnost úvěrů na nákup strojů je zcela jiná tam, kde stroj je použit jen „jednou ročně“, a tam,
kde může jet trvale na dvě i tři směny. Plnění daňových povinností je pro zemědělce tíživější. K tomu uvádí jako doklad zkušenosti z pomocných akcí pro nezaměstnané a jejich děti, sbírky v „naturální podobě“ (brambor, pšenice) měly na venkově daleko větší šanci než pokusy o pe- něžní příspěvky. Politik Nosek neváhá používat slovníku z kostelního prostředí („apel na dobrotu srdce bližního“).
František Nosek tak otevírá téma, které je po 90 letech vážnější než v jeho době. Mluví o chybě vývoje, kdy nejen u nás, ale v celé Evropě, Americe, dokonce už i v Asii a Africe došlo k nekritické- mu použití norem a pravidel z průmyslu na sektor zemědělství. Odkazuje (nepřímo) na tzv. zákon klesajících mezních výnosů, kdy právě v tomto sektoru je každé další zvýšení produktivity či výnos- nosti spojeno se stále větší potřebou investic, jejichž splátky se stávají pro zemědělce neúnosným břemenem. V předkapitalistických společnostech tomu bylo jinak: ve středověku např. vkládal pa- tron prostředky do meliorací a rolníci mu po dobu jeho života odváděli rentu; jeho úmrtím odpadla nejen renta, ale i splacení celého vkladu. Z myšlenkových výletů do vzdálené minulosti Nosek těží pro vize do budoucnosti. Venkov se uměl tradičními institucemi postarat o lidi zestárlé v zeměděl- ství, ovšem na velice skromné úrovni. Říká: „Dnešní snahy o povinné sociální dávky mají mnohde až antisociální účinky v propouštění čeledínů.“ Budoucnost vidí v sociální funkci zemědělských komor (o jejichž vzniku dříve či později je přesvědčen) a i tady s výhodami naturálního zásobování
„ve jménu křesťanské lásky k bližnímu“ – k seniorům již práce neschopným. Otázka „kdo by to měl dělat“ je pro Noska už otázkou implikující nalezení správného řešení. Jako křesťan ono řešení vidí stále především v lidech, ženách ochotných oběti a službě potřebným, a s jistou nostalgií se vrací k dobám minulým, v nichž zvláště na venkově byla „křesťanská láska živější“. Co ale zůstává Nos- kovým odkazem – aktuálnějším než v jeho době – je jeho výzva „pro budoucnost bude nutno vzíti zřetel na zvláštní charakter zemědělské výroby, jak řešit tyto otázky spojené s penězi způsobem zemědělství bližším“. O to se teprve nyní snaží ekologická ekonomie. Zde je tedy odkaz Františka Noska jako františkána k encyklice Laudato si’.
Ale politik vizionář jde dál. Ke kritice osvícenské filosofie a moderní ekonomie: obojí spočívá v mylném pojetí člověka: ten je v zásadě dobrý, je třeba mu dát jen svobodu, a jeho vlastní indivi- duální zájem je podmínkou nejen nutnou, ale také postačující k růstu ekonomického blahobytu a společenské harmonie. Sociální dějiny 19. a první třetiny 20. století jsou vyvrácením tohoto op- timismu. Je třeba se vrátit k pojetí člověka, s nímž přišlo a na kterém dál staví křesťanství. Člověk má „po pádu“ narušenou přirozenost, je nakloněn ke zlému a svobodu chápe egoisticky. Je-li po- nechán sám sobě, bude jen horší. Nosek mluví jako přesvědčený filosof křesťanské personalistiky a křesťanské antropologie. Člověka je třeba vychovávat k dobrému, jeho svobodě klást meze tam, kde vede ke zlému. Doba středověku a ještě raného novověku přijímala církevní nauku o povaze člověka a vytvářela instituce, které ho měly usměrňovat k dobrému jednání. Cechovní uspořádá- ní mělo své regule, stavovskou „policii“ a cechovní soudce. Pravidla zahrnovala jak dodržování kvality produkce, tak i vztahy mezi mistry, tovaryši a učni. K sankcím se používalo i veřejného zostuzení: instituce pranýře – jak ta by se hodila i naší době!
Moudrost poslance Noska potvrzuje po skoro století dnešní psychologie v ekonomii a behavi- orální sociální vědy. Studium ekonomie si volí mladí srovnatelně sobečtější oproti jiným ve své generaci, a po ukončení studia ekonomie jsou sobečtější, než když ho začali. Najdou se ovšem extrémisté, kteří hlásají, že sobectví je společensky prospěšné, dokonce i hrabivost je prý dobrá („greed is good“) – bohatství, které tím získají, prý bude „prokapávat“ ve společnosti i směrem dolů; to ovšem statistiky vyvracejí – mizí dokonce „střední třída“. I v ekonomii se již najdou za- stánci pojetí blízkého Noskovi: etika podnikání („business ethics“) musí nadále pracovat nejen s utilitarismem – užitkem, ale budovat i etiku ctností (Stefano Zamagni). Nezištnost má ve spo- lečnosti svou „cenu“ (Luigino Bruni). Hnutí Fokolare, k němuž patří, se díky zakladatelce Kláře
Lubichové – naší sestře v Třetím řádu, hlásí ke sv. Františkovi, a tedy i k „Františkově ekonomice“ papeže Františka. Zde František Nosek předběhl i naši dobu; a to nejen v „kázáních“ kolegům poslancům, ale v živoucím příkladu vedení a správy lidových záložen a hospodářských družstev. To si zaslouží samostatné pojednání, založené na jiných než poslaneckých zdrojích.
Ve své poslední promluvě na plénu Sněmovny se však Nosek po tomto „výletu“ do filosofie ná- rodohospodářské vědy vrací znovu k zemědělství a Obilnímu monopolu. Monopol je svou pova- hou něco mimořádného. Musí být pod kontrolou, jinak hrozí zneužití ekonomické síly. Ale i ona nezbytná kontrola se dá zneužít. A tady Nosek hovoří „za lidovce“ a „proti“ agrárníkům“ – ačkoliv Lidová strana je opět v „široké vládní koalici“. Argument „kontrolovatelnosti“ byl zneužit k pro- težování „velkých“ proti „malým“. Republikánská strana (agrárníci) měla ve svém názvu hájení zájmů „zemědělského malorolnického lidu“, ale to byl spíš volební trik. Průkaz „ancienity“ – po- sledních tří let – ve výši 50 vagonů jasně diskriminoval malé obchodníky s obilím, a tedy i hos- podářská družstva zakládaná z iniciativy Lidové strany a Františka Noska jako jejich „apoštola“. Nosek říká přímo a bez obalu: vypadá to, „jako by snad bylo snahou, aby toto odvětví podnikání, takovéto autonomní sdružování svépomocných kooperativ, mělo býti ve svém vývoji pro budouc- nost zastaveno“. Nosek opět vystupuje jako „prorok“, když vyslovuje své přesvědčení, že „ochra- na zemědělské produkce se stane dříve nebo později předmětem velkých mezinárodních dohod“, dokonce vidí potřebu Světové organizace, která by usměrňovala obchod s obilím a bránila anar- chii – ale vzájemnou dohodou nerušící autonomii a nezneužívající síly velkých proti malým.
V úplném závěru svého proslovu se Dr. Nosek dotýká vystoupení ministra zahraničí a spo- lu s ním se věnuje tématu vyhroceného nacionalismu, který se objevil jako hrozba na obzoru. Nosek není sám, kdo si uvědomuje rizika „hypernacionalismu“, který s vlastenectvím nemá nic společného. Mluví o potřebě míru a vzájemného hospodářského porozumění, o významu Spo- lečnosti národů. Vyzvedá myšlenku národního vyrovnávání, vzájemné výměny hospodářských statků a vzájemné výměně statků duchovních. To znamená možnost vzájemného dorozumívání a to znamená také zabezpečení skutečně demokratického způsobu rozhodování, nejen na fóru vnitřním, nýbrž také na fóru mezinárodním. Tato demokracie myšlenek pak vyplývá z přirozené povahy věci samé. Proroctví se dělí na útěšná a varovná. A ve svých posledních slovech před ko- legy poslanci Dr. Nosek varuje před přiostřováním mezinárodní situace až ke konečné zhoub- né konflagraci, která by ve svých plamenech musela zničiti všechnu civilizaci současné Evropy. Dr. Nosek s hrdostí cituje, že do vstupních slov před Ústavou jsme si dali, že jsme národ mírumi- lovný a národ demokratický.
14. Co nám bratr František Lev Nosek říká dnes
Od vstupu Františka Noska do politiky uplynulo už víc než 100 let. Svět se za tu dobu nesmírně změnil. Má nám jeho život z víry dnes ještě co říct? Může jít jen o předběžný pokus, navíc jen jedné z jeho neuvěřitelně široké angažovanosti křesťana; nejen politikou živ je člověk! Další po- kusy o sdílení jeho životního odkazu františkána žijícího ve světě budou muset následovat: vždyť se podílel na řízení a správě desítek hospodářských družstev, lidových záložen a banky, která je zastřešovala, zakládal domovy pro seniory a prázdninové kolonie pro mládež, byl „developerem“ kostelů na pražských předměstích, oslovoval jako přednášející mladé katolíky na řadě míst země české… Formující vliv na něho měla rodina, z níž vzešel, a sám rodinu založil a té neváhali přátelé říkat „svatá“…
Ale angažovanost bratra Noska v politice, i v té vysoké, a navíc se zaměřením na roli peněz ve společnosti, je přece jen něco výjimečného: a pro františkána – „bratra menšího“, zvláště.
Po sto letech je jeho odkaz v tomto směru velice živý: politika a zvláště peníze „vládnou světu“ ještě víc než v jeho době. Týká se vůbec takový svět sekulárního františkána? Nebo se mu má vyhnout „na sto honů“?
- Bratr František se do politiky „necpal“: vstoupil do ní teprve na výzvu, i za cenu vzdání se svých předchozích životních ambicí. Svět, do kterého vstupoval, ho upřímně řečeno nevábil, z ka- ždé politické debaty „jsem odcházel menší“ (na duchu…), říká sám.
- Vstupoval do strany, která křesťanství neměla v názvu, ale hlásila se k němu otevřeně, vždyť ji vedl katolický kněz. A to byl pro bratra Františka důvod roli přijmout: chtěl hájit zájmy církve, po válce ohrožené. V zájmu „lidu“ – Lidová strana spojovala v jeho představě to, oč mu bytostně šlo.
- Jeho politický vzestup byl „raketový“: „ze dne na den“ se stal „druhým mužem ve straně“. Měl k tomu „hřivny“ a vedení strany si toho bylo vědomo: v pokoře mu dali přednost a on vzestup v pokoře zvládl.
- Ty hřivny ve vzdělání i praxi ho vedly do výboru, kde „o peníze šlo v první řadě“, kde se jednalo o veřejných rozpočtech a finančních plánech. Jako zpravodaj rozpočtového výboru se tak stal – „v moci zákonodárné“ – hlavním vykladačem, komentátorem a obhájcem i kritikem předloh zákonů, za nimiž stáli mnohem známější národohospodáři „moci vládní – výkonné“ – jako byli Alois Rašín, Karel Engliš, Antonín Švehla, Jan Malypetr. Ti vešli do „dějepisu“. František zůstal neznámým.
- František složil profesní sliby v III. řádu sv. Františka až po letech ve vysoké politice (obláč- ka 19. 10. 1931, profes 29. 10. 1932 u P. M.Sněžné), dokonce až po zkušenosti ministra ve vládě (kdy začal spolupracovat s P. Janem Ev. Urbanem OFM – a ta spolupráce stála na vztahu penitenta a zpovědníka). Františkánem svými životními hodnotami a postoji byl však už od studentských let, dokonce od dětství, díky výchově v rodině. Po profesi se jeho františkánství stalo jen důsled- nějším. A otevřeně vyznávaným i v prostředí vysoké politiky.
- Bratr František Lev svým životem z víry originálně převedl spiritualitu sv. Františka do svě- ta kapitalistické ekonomiky a politické demokracie. Předvedl, že „nestarat se o peníze o nic víc než o prach, po němž nohama šlapeme“, je možné nejen tím, že se jim vyhneme, jak můžeme, ale i tak, že nám v milionových částkách „procházejí rukama“, a ty ruce zůstávají naprosto čisté. A to je jedinou možnou cestou pro naši dobu, kdy bez peněz se nikdo z nás neobejde, a přesto je možné si od nich nejen držet „dištanc“, ale dokonce je přimět ke službě bližním, ke společnému dobru společnosti.
- Poslanec František Lev byl loajální ke své politické straně, respektoval, že parlamentní de- mokracie nemůže být jiná než stranická, ale přitom předvedl, že je možno politickou práci vy- konávat tak, aby politik nestranil nikomu jinému než Bohu. A jeho životní odkaz pro naši dobu je zásadní: totiž jen taková politika je s to parlamentní demokracii zajistit budoucnost; bez této duchovní kotvy bude pohlcena dříve či později novou formou totality.
- Až dosud převládá přesvědčení, že totalitní režimy se zrodily jako důsledek mylných a zvrácených ideologií. Bratr František Lev tento názor nesdílel. Ideologie byly až druhotné, co bylo prvotní, to byla realita života, zkušenost s každodenním zápasem mnoha chudých a bezbranných o práci a chléb.
- Jakmile člověk pozná, že největšími nepřáteli církve nejsou „ti jiní, druzí, protivní“, ale spíš ti křesťané, kteří nežijí křesťanským způsobem života, mění se zásadně jeho perspektiva a vztah k lidem, s nimiž přichází do styku. A pak s překvapením zjišťuje, že nachází porozumění a názo- rovou shodu i u některých z těch, kdo jsou přesvědčeni, že v Boha nevěří.
- Druhou stranou téže mince je naopak hořká zkušenost, kterou bratr František Lev v politi- ce také zakoušel, že totiž se svými vizemi Božího království přicházel ke svým vlastním, a oni ho nepřijali. Díky spiritualitě sv. Františka však neztrácel radost v srdci: věděl, co je „pravá radost“, založená jen na Synu Božím.
P. S.:
Nějak mi to vyšlo jako deset bodů, jako desatero odkazu bratra Františka Lva pro dnešek. A zmapování jeho poslanecké životní cesty vedlo spontánně ke 14 „zastavením“, jak bývá zvykem u každé křížové cesty.
Bratr Lubomír Irenej Deo gratias. Bohu díky!
JUDr. František Nosek OFS jako ministr, člen vlády (1925–29)
1. Pouze „zimním“, ale ne epizodním ministrem vnitra
- vládu Antonína Švehly (9. 12. 1925 – 18. 3. 1926) podpořila tzv. „všenárodní koalice“. Tu tvo- řili republikáni – agrárníci jako strana „zemědělského a malorolnického lidu“, sociální demokraté
„dělničtí“, „socialisté „národní“ a demokraté „národní“ a předmět našeho zájmu – „lidovci“. V této vládě zastával náš bratr František funkci ministra vnitra. Vnitro je řazeno mezi „silová minister- stva“, a tak si je zpravidla obsazují politické strany s dostatečným vlivem. Lidová strana ani tehdy neměla natolik oslnivé volební výsledky, aby „na to měla“, a tak – ač neznáme důvěrné okolnosti obsazování ministerských křesel – je možné vyslovit hypotézu, že Nosek mohl obsadit křeslo mi- nistra vnitra právě jen ve vládě tak široké koalice, kde rozhodující roli sehrála jeho osobnost, jeho reputace získaná v Poslanecké sněmovně. „Druhý muž v Lidové straně“ měl ve výkonné vládní funkci přednost před „mužem prvním“, jímž byl kněz Jan Šrámek (ten pro lidovce obsadil křeslo ministra pošt). Nešlo jen o jeho odbornou profesionalitu, ale i o jeho přijatelnost jak na pravici, tak na levici. Byl znám tím, že nikdy nelhal, a v tom byla jeho síla. Síla sice obávaná, ale respek- tovaná na obou stranách politického spektra, protože poslanec Nosek současně vždy usiloval o společné dobro. Za „100 dnů hájení“, jak se dnes v médiích stalo zvykem psát, se nový ministr stačil seznámit s úřadem, ale i to se mu v další kariéře hodilo. Pád „zimní vlády“ zapříčinil odchod
„levice“ a politická scéna se více polarizovala. Politická krize vyústila v dost dlouhé přechodné období úřednické vlády a již v ní si křeslo ministra vnitra vyhradil sám premiér, osvědčený byro- krat Jan Černý. A ministrem vnitra zůstal nakonec i ve 3. Švehlově vládě „panské jednoty“. V ní Lidová strana hrála méně vyvažující a smiřující roli. O funkci ministra vnitra tak definitivně přišla. Ministr, který se snažil druhé chápat – spíš než být sám pochopen –, se „na vnitro“ nezdál být dost vhodný. Ostatně s touto povahou to neměl bratr František jednoduché ani v nové ministerské roli.
2. Ministrem nad komunikačními prostředky státu – plný ideálů a vděčnosti za službu
František Nosek obsadil křeslo ministra pošt a telegrafů – právě to před ním zastával jeho předseda P. Jan Šrámek. To ale ve své době zase tak okrajovou roli nehrálo: vždyť šlo o vládu nad rozhodujícími komunikačními prostředky té doby a nový stát byl na ně odkázán už při sa- motném převzetí moci. 28. října 1918 v 18.30 hodin poštovní úřady obdržely telegrafický oběžník pro státní, okresní a obecní úřady: první Zákon Národního výboru o zřízení samostatného státu. Dnes máme pocit archaičnosti klasické pošty, natož telegrafu, a výjimečnost telefonních stanic
„pevných linek“ nám v éře mobilů a internetu přijde jako muzeální záležitost. Ve 20. letech minu- lého století šlo o technický pokrok v komunikačních prostředcích, v době Noskova ministrování už i v podobě rozhlasu. Resort zahrnoval skoro 3700 poštovních úřadů, z toho tři čtvrtiny mělo telegraf, a z nich většina i telefonní stanici. Nicméně křeslo ministra pošt a telegrafů bylo prvních deset let Republiky velice vratké. František Nosek jmenovací dekret přebíral jako devátý ministr za 7 let! – a jeho víc než tříletá služba na ministerstvu tak byla zdaleka nejdelší, vždyť mnozí jeho předchůdci bývali odvoláni už po několika měsících.
Nástupní list pana ministra JUDr. Františka Noska zveřejněný ve Věstníku ministerstva 28. říj- na 1926 je pln ideálů, začíná jako prostý a upřímný pozdrav oslovující desetitisíce zaměstnanců československé pošty. Nosek, jak ho známe z článku o mravním smyslu lidské práce napsaném pro mladé katolické křesťany, zdůrazňuje, že není až tak důležité, jakou funkci v hierarchii stát- ního podniku kdo zastává, ale spíše to, „jak kdo dovede svou činnost vnitřně posvětiti a věnovati službě spoluobčanům a státnímu celku“. Naše práce – ministr se sám staví jako jeden ze zaměst- nanců – je sociální poslání každému z nás svěřené a tento postoj máme osvědčovat nejen slovy, ale i skutkem, bez ohledu na to, zda jde o více či méně vlivné místo. Od toho si nový ministr slibu- je obnovení postavení veřejného zaměstnance jako čestné funkce a konsolidaci státu uvnitř a šíře- ní jeho dobrého jména navenek. Ministr jako apoštol evangelia píše o upřímné kolegialitě v úřadě, o vnitřní radostné ochotě plnit příkazy – ovšem dané vždy v zájmu celku a prosté jakékoliv osobní libovůle. V tom Nosek vidí i cestu k uplatnění skutečné demokracie, v přísné objektivnosti v hod- nocení výkonů podřízených, oproštěné od jakékoliv stranickosti. Republikánská svoboda nás zavazuje důstojně, ale velmi rozhodně odmítnout jakýkoliv pokus o zneužití úředního postavení, jakož i jakýkoliv pokus o nepřípustný nátlak na politické smýšlení každého z nás. Ministr Nosek končí pozváním všech k upřímné a radostné spolupráci, od níž si slibuje bohaté výsledky v oboru společně všem svěřeném.
17. prosince 1929 zveřejňuje týž Věstník Ministerstva pošt a telegrafů „List na rozloučenou pana ministra JUDr. Františka Noska“. List je plný vděčnosti. Náš bratr František začíná odka- zem k Božské Prozřetelnosti, kterou mu byla dána čest zastávat tento úřad po více než tři léta. S povděkem hodnotí ochotu a radostnou spolupráci s užším okruhem spolupracovníků na minis- terstvu – když se snažil proniknout do administrativy a techniky resortu, a oceňuje i namáhavou výkonnou službu desetitisíců pracovníků pošt, práci plnou odříkání ve prospěch veřejnosti. Ob- dobí své služby hodnotí jako radostnou a úspěšnou kooperaci a všem zaměstnancům přeje z plna srdce tichou vnitřní radost a morální dostiučinění z pokračování na rozvoji poštovního resortu. Sám pak bez nadsázky považuje toto období za nejkrásnější úsek svého dosavadního žití. K tomu třeba dodat i rodinné štěstí: pan ministr měl pro svou práci to nejlepší rodinné zázemí, milující a milovanou obětavou manželku, synka Fanouška a dcerku Anušku. K rodinnému zázemí pana ministra se bude třeba vrátit v samostatné studii; vždyť „svatá rodina“ – jak ji viděli blízcí přátelé a známí Františka Noska, si zaslouží hlubší pojednání. Ani ve vrcholné politické funkci František Nosek rodinu neobětoval své kariéře. Štěstí ovšem netrvalo dlouho, na našeho bratra Františka přišly těžké zkoušky prověřující jeho duchovní připravenost přijmout Boží vůli v plném rozsahu: v odevzdání těch nejbližších Bohu.
Ale zkoušky na něho přišly nejen jako na manžela a otce, ale již dříve i na něj jako pana mini- stra. Závěr jeho ministerské dráhy totiž byl spojen s radikalizující se kritikou obchodního a per- sonálního vedení Čsl. pošty a přímo i osoby Františka Noska jako odpovědného za rezort. Kritiku vedla nejen opozice, ale také část poštovních zřízenců organizovaná v samostatné odborové or- ganizaci. Ta měla za sebou již skoro třicetiletou – tedy už i rakousko-uherskou – historii, ideově blízkou sociální demokracii, stavějící tehdy na marxismu. V pohledu těchto kritiků bylo období ministrování Františka Noska na hony vzdáleno jeho idylickému hodnocení, jak ho viděl pan mi- nistr. Ke „Zdrcující kritice“ zveřejněné v časopise „Zájmy poštovního a telegrafního zřízenectva“ (Ročník XXIX) bude nutné se vrátit, abychom se dobrali pravdy.
3. František Nosek prezentuje úspěchy ministerstva za 10 let Republiky
Nový platový zákon, který vyvolal tak ostrou kritiku, je zde předmětem hodnocení z pozice ministerstva, a to v samostatné části obsáhlé analýzy jubilejní publikace, vydané vládou Českoslo- venské republiky k jejímu 10. výročí. Pod kapitolou Ministerstva pošt a telegrafů – čítající 86 stran hutného textu – je podepsán František Nosek jako ministr. A nejde o nějakou oslavnou sebechválu vládnutí, ale o studii vysoké hodnoty, kterou možno bez váhání řadit i do vědecké oblasti historie státní správy v širokém kontextu politických, hospodářských a sociálních dějin, dokonce i histo- rie techniky. Právě v této části jistě musel ministr vzdělaný národohospodář a právník stavět na podkladech odborných útvarů; nicméně studie jako celek nese jeho výraznou osobní pečeť a jen potvrzuje oprávněnost jeho původních vědeckých ambicí. Stejně jako v poslaneckých proslovech zpravodaje rozpočtového výboru Parlamentu, i zde Nosek staví na hluboké znalosti historického vývoje institucí a reálií; je zastáncem institucionálního evolucionismu v jazyce dnešní vědy. Proto začíná popisem počátků pošty a telegrafu ještě ve starém mocnářství, s jeho „dualitou“ odlišných právních institucí „Předlitavska“ a „Zalitavska“. Zřízení nového státu znamenalo převrat v Če- chách, Moravě a Slezsku, ale doslova územní převzetí na straně „vítězů“ války od moci Uherska na straně „poražených“; a to dokonce za dramatických okolností, jež bez účasti armády nového státu ani nešlo provést. Situace na Slovensku a Zakarpatsku byla i v tomto resortu dramaticky odlišná: civilizačně, kulturně, i po právní stránce.
Nosek usiluje o objektivitu: i vůči někdejší říši, ač převažující politický proud stavěl na heslu
„odrakouštět“. Negativní postoj souvisel s jiným sloganem – „pryč od Říma“. Nosek je od počát- ku pro nový stát, ale zůstává „věrný Římu“, a ve své poctivosti neváhá ocenit i pozitivní stránky soužití v říši „aliance trůnu a oltáře“. Vysoce hodnotí úroveň poštovnictví za Rakouska-Uherska, se sítí poštovních úřadů – podobně jako železničních spojů – jednou z nejhustších v Evropě. Vy- zvedá i kulturu a étos této služby veřejnosti, dlouhodobě historicky budované. Přirozený, pozne- náhlý vývoj vedl k dokonalé organizaci poštovnictví, tradice znamenala poznatky a zkušenosti děděné z generace na generaci. (Toho je on sám nejlepším důkazem: staví na odkazu svého otce, úředníka finanční stráže mocnářství.) Díky tomu šlo o klidnou práci. Konstatuje vážné a neblahé důsledky války na stav resortu: po personální, lidské stránce, i pokud jde o chátrání budov a za- řízení. Z Noskovy analýzy plyne vážné konstatování: „národní revoluce“ měla i své „náklady“, a to nemalé. Pokusy o odtržení německých teritorií a polských na Těšínsku, odchody zkušených pracovníků (zejména z Brna a Opavy), i potíže s doplňováním znalosti českého jazyka: „za Ra- kouska“ se jaksi rozumělo samo sebou, že český zřízenec v jazykově smíšené oblasti mluví ně- mecky; obráceně to zdaleka ne vždy platilo. Z české menšiny ve Vídni se vrátilo několik desítek poštovních zaměstnanců a jejich zkušenost byla cenná, ale početně nedostačující. Na Slovensku pošty ovládali zaměstnanci prakticky výhradně maďarské národnosti a ti po prohrané válce úřady často opouštěli, někdy i s tím, co šlo odvézt, ba někdy i po zdemolování úřadoven. Podkarpatská Rus nám přidělená na tom byla ještě hůře: mapka sítí pošt nového státu od západu na východ stále více „řídne“. Začátky v novém státě byly poznamenány chvatem, překotností, denně se mě- nícími poměry, které neměly daleko k chaosu.
Po deseti letech ale ministr hodnotí i velké úsilí a obětavost našich zaměstnanců, ochotu i od- cházet na Slovensko, aby poštovní úřady sloužily, aby se poštovnictví konsolidovalo. Jako pozi- tivní příklad úspěšného zvládnutí počátečního chaosu Nosek vyzvedá účast pošt na kolkování staré měny, díky němuž došlo k oddělení české koruny od koruny rakouské; jen v Praze tak bylo okolkováno bankovek za víc než 500 milionů Kč. Pošty se zasloužily o to, že se nový stát – na rozdíl i od historicky vyspělejších sousedů – nepropadl do měnového chaosu a hyperinflace. Bě- hem těch deseti let došlo k nepopiratelnému vzestupu a pokroku, Nosek oceňuje usilovnou práci,
obětavost, mimořádnou energii a pochopení pro potřeby Republiky zaměstnanců všech kategorií. Technický pokrok ale znamenal i změnu kvalifikačního složení personálu a s tím spojené rostoucí rozdíly v odměňování. Reformní úsilí bylo nezbytné.
4. Podíl Františka Noska na reformních krocích rezortu
Zpočátku se hledal vzor v nejbližším sousedství – v Rakousku. Poté se Čsl. pošta stává členem Světové poštovní unie a ministr Nosek vyzvedá roli zahraničních stáží (v Německu, Francii, An- glii, Švýcarsku, Švédsku); v tom vychází ze své vlastní zkušenosti, kterou mu umožňovala ještě rakouská Finanční správa. V porovnání se zahraničím se objevují i negativa rakouské tradice, jistá těžkopádnost, sklony k byrokracii. A světe div se: před těmi sto lety náš stát v Zákoně o státních institucích (1922), které nejsou svou povahou jen správní, přichází s rozhodnutím, aby přešly na organizaci hospodářsko-obchodní! (S tím naše pošta zápasí dosud.) Komercializace Čsl. pošty si vyžadovala ovšem i odpovídající řídící infrastrukturu, a tady Ministerstvo pošt a telegrafů něko- lik let hledalo uspokojivé sídlo, po několika provizoriích (budova ředitelství pošt, vršovická reálka a záložna, klášter jeptišek Svatého Ducha na Smíchově!). „Pošta na železnici“ dostala „sestry“ pošty automobilové a letecké.
Řízení pozemních staveb, kabeláže, vyžadovalo samostatný odbor, zřizovala se vlastní zdra- votní služba, tisk poštovních známek a cenin pod Státním dozorem, poštovní muzeum, archiv a knihovna (za Noskovy éry 1928 – v budově Karolina na Ovocném trhu). Ministr Nosek má smysl pro symbolickou hodnotu poštovní známkové tvorby, publikace obsahuje fotografie ukázek – ze- jména podporujících novou státnost. Umělecká, grafická a estetická hodnota českých poštovních známek získávala v té době světovou úroveň. Ministerstvo vydávalo vlastní již citovaný „Věstník“ a také list „Čsl. pošta, telegraf a telefon“.
Resort řízený ministrem, který již v studentských dobách měl na starosti „Sociální hlídku“ v České lize akademické, je vzorem ostatním resortům v sociální oblasti: Ministerstvo má vlastní provizní fond, invalidní a starobní pojištění, úrazové zaopatření, léčebný fond a fond sociální péče. V porovnání s dneškem jde jen o zárodečnou podobu „sociálního státu“, ve své době šlo často o pionýrské počiny.
Zvláštní reformní úsilí si vyžadovalo přebudování „uherské organizace“ na „naši“. Ředitelství pošt a telegrafů zdědilo centrály v Praze, Brně, Opavě, Prešpurku – Bratislavě, a v Košicích – po- slední dvě dříve spravované z Budapešti a Šoproně. Zřízení centrály v Užhorodě se neosvědčilo; Zakarpatsko pak podléhalo Košicím. Nová centrála vznikla v Pardubicích. Poštovní úřady se dě- lily do tří velikostních skupin a snaha o přebudování pošty na „státní podnik“ vedla i ke vzniku poštovních úřadů pro potřeby a na náklady soukromých, zpravidla velkých akciových společnos- tí, podobně tomu bylo i se smluvními telefonními ústřednami. Výjimečně došlo i ke zrušení pošt, které se „nevyplácely“. Nihil novi sub sole – nic nového pod sluncem zrovna dnes.
Zvláštní roli, v níž mohl ministr Nosek osvědčit svou profesionalitu a zkušenost zpravodaje Roz- počtového výboru Parlamentu, hrál „Poštovní úřad šekový“ – Čsl. poštovní spořitelna. I ten měl původní kuriózní sídla: po reálce „Na Smetance“ a u sv. Jindřicha, klášter sv. Gabriela na Smíchově. Na zřízení Poštovního úřadu šekového byl i státně finanční zájem, protože obstarával „dluhovou službu“ státu – státní půjčky a jejich splácení, a sloužil i jako „náhradová banka“ pro pozemkovou reformu. Platební a sběrnou funkci plnily poštovní úřady. Nosek jako národohospodář si byl vědom toho, že jde o instituci usnadňující směnu (snižující „transakční náklady“ v dnešním slovníku), tedy že v první řadě jde o čsl. hospodářství – a teprve poté o státní službu. Správa ústavu měla tak poradní sbor (ministr + 18 členů), v němž nad státními úředníky měli početní převahu zástupci
živností, obchodu, průmyslu a zemědělství. Zásadní význam této instituce pro hospodářský rozvoj
1. republiky a přínos ministra Noska k jeho fungování si vyžadují zvláštní pozornost.
Tak jako nový stát potřeboval oddělit svou vlastní hotovostní měnu od dřívějšího mocnářství, i bezhotovostní peněžní styk nemohl být nadále řízen z Vídně. Kontinuita hospodářství si však vyžadovala pozvolné, nenásilné řešení. Praha i v tomto případě využívala předchozí zkušenosti a rakouské organizace; úspory nebyly nuceně přesměrovány – klienti měli zachovánu svobodu volby. Grafy vkladů a výplat dokládají růst váhy Poštovního šekového úřadu se sídlem v Praze; v době Noskova vedení už roční transakce překračovaly 100 miliard Kč. A Nosek, ministr, opět ukazuje svou náklonnost k vědeckému rozboru a srovnávání se s cizinou. Srovnání vychází pří- znivě pro mladý stát: jak celkovým počtem šekových účtů, tak co do počtu obyvatel na jeden šekový účet je v Evropě na 7. místě. Částkou provedených transakcí však byla ČR na 4. místě (po Německu, Francii a Belgii); v počtu transakcí dokonce následovala hned za sousedním Ně- meckem a v počtu transakcí na jeden šekový účet v Evropě vedla! Republika své finance rychle modernizovala, velice brzy bylo zavedeno povinné placení daní, dávek a poplatků šekovým ří- zením; státní podniky již v závěru Noskova ministrování veškeré své vzájemné transakce řešily touto cestou; podobně tomu bylo i mezi institucemi státní správy. Podílem 65 % bezhotovostních plateb se ČR dostala na 6. místo v Evropě. V době nástupu Dr. Noska na ministerstvo už fungoval mezinárodní platební styk s Rakouskem a Německem a za tři roky jeho služby ministra se rychle rozšiřoval na další země.
Poštovní šekový úřad vedle směnečných obchodů obhospodařoval i obchody a správu cenných papírů, vlastních i cizích. Zásada obezřetnosti vedla k vytvoření Rezervního fondu (ve výši 5 % z vkladů). Jak již bylo řečeno, úřad plnil hlavní roli při emisích státních dlouhodobých půjček; po „Půjčce Národní Svobody“ (1919) následovalo deset dalších emisí, převážně na investiční akce státu, jako byla např. elektrifikace. Původní úročení 4 % bylo později zvýšeno na 6 %. Fotografie ukazuje již sídlo Poštovního úřadu šekovního při klášteru sv. Gabriela na Smíchově (Praha 5).
5. Ministr pod tlakem na technický pokrok i rentabilitu poštovnictví
Dopravní a komunikační infrastruktura prodělávala rychlý technický vývoj. Železniční vlako- vá pošta byla již hlavní cestou, a tak minstr pošt musel spolupracovat se svým kolegou ve vládě: železnice měly své vlastní ministerstvo. „Přesměrování“ tratí a poštovních vlaků z doby, kdy jejich posádky byly jmenovány z Vídně a Budapešti – a kdy převažovaly tahy sever-jih na směry západ-
-východ, to byl společný úkol obou resortů. Pošty i železnice dostaly od r. 1922 organizační formu
„státního podniku“, se snahou řídit je více ekonomicky než úřednicky. Nosek národohospodář měl k tomu všechny předpoklady. Reformy a technický pokrok znamenaly potřebu nových pro- fesí, vyšší odbornosti a kvalifikace. A to nejen pro potřeby „poštovních vlaků“ (za rok 1927 jich bylo například vybaveno 726), ale pro nové odvětví „automobilové pošty“. Technická ústředna autoprovozu, dílny, zkušebny, skladiště – potřebovaly – kromě řidičů – automechaniky, garážní mistry, techniky, manažery. Naprostou novotou byla „letecká pošta“ vybavovaná z letiště Kbely a síť spojů s evropskými leteckými společnostmi postupně rostla, nakonec i mimo Evropu; za- městnanci museli být vybaveni i jazykově.
Vybudování telegrafní sítě bylo další výzvou pro resort: Zákon z r. 1923 legislativně ustavil te- legraf opět jako „státní monopol“ (stejně jako byla státním monopolem pošta) a organizačně opět jako „státní podnik“. Po Rakousku zděděná telefonní síť byla teprve v zárodku a opět Vídeňsko-
-centrická (z Prahy do Ostravy šlo volat jen přes Vídeň). Meziměstská telefonní síť znamenala velké investice do budování dálkových kabelů. V Praze na Žižkově byla vybudována Meziměstská
telefonní ústředna (snímek z 6. 6. 1927 ukazuje pana ministra Noska, jak doprovází předsedu vlády Švehlu při návštěvě ústředny). Téhož roku zde bylo otevřeno výcvikové středisko pro ško- lení zaměstnanců (zařízení ústředny pocházelo od holandské firmy z Antverp). Telegraf i telefon pro svou funkci potřebovaly nejen zákonné opory, ale i vnitřní provozní řády a předpisy, „vni- tropodnikové řízení“ svého druhu. (Na útočnou a nepodloženou interpelaci z řad opozice pan ministr zvedá nad hlavu tlustý svazek Provozního řádu pošty – jako „corpus delicti“, že kritika je
„mimo mísu“.) Počty odeslaných telegramů, odbavených meziměstských a mezistátních hovorů, mapy houstnoucích sítí kabeláže, to vše dokumentuje rychlý rozvoj rezortu. Šlo už ne o „první“, ale „druhou“, dokonce i začátky „třetí“ průmyslové revoluce. Rozhlas byl posledním technickým
„zázrakem“ Noskovy éry; po provizorní radiostanici ve Kbelích (1923) a vysílacím ateliéru byl
r. 1927 otevřen Národní dům na Vinohradech. Počet účastníků Čsl. rozhlasu rychle rostl: během dvou let (1926–27) z necelých 50 000 na více než 200000. První koncese vydávalo samo mini- sterstvo, poté 6 pošt ve velkých městech, nakonec bylo právo udílení svěřeno všem poštovním úřadům. Zpočátku byly poplatky součástí udělení koncese, od r. 1924 byl poprvé publikován Sazebník poplatků. Stojí za povšimnutí, že slepci byli od poplatků osvobozeni (1925). Nicméně ceny za poštovní služby se ukázaly být slabinou rezortu.
Poštovní ceniny již byly zmíněny; jejich umělecká úroveň byla výsledkem organizování umě- leckých soutěží návrhů poštovních známek; těch se i z vlasteneckých důvodů účastnili špičkoví malíři a grafici (Bruner, Mucha, Švabinský). Úspěchem bylo rychlé zavedení vlastních kapacit: šlo řádově o miliardu kusů ročně. 4600 poštovních úřadů a 20 000 úředně schválených prodejen zajišťovalo distribuci tohoto množství veřejnosti. Sběratelský zájem rostl s uměleckou úrovní zná- mek. V r. 1928 se konala Jubilejní výstava poštovních známek pořádaná Klubem českých filatelis- tů pod patronací ministra Noska. O rok později tvořily známky samostatnou expozici na Výstavě soudobé kultury v Brně. Ale „nejen uměním“ mohlo poštovnictví žít. I zde to bez peněz nešlo.
Ministr Nosek byl „ve dvojím ohni“. Pošta měla fungovat jako podnik, měla si na sebe vydělat. Její funkce však byla i ve veřejném zájmu: šlo o společné dobro chodu hospodářství i společenské- ho života i těch nejodlehlejších sídel. Nový stát musel již velice záhy vydat Nařízení vlády o nové úpravě poštovních sazeb, a Listový a balíkový sazebník pak byl několikrát aktualizován. V hos- podářství platí i „výnosy z rozsahu“ a statistické tabulky počtu dopravených listovních zásilek, odbavených balíků i placených a vyplácených poštovních poukázek – s mírnými výkyvy – po kon- solidaci resortu stále rostly. Růst objemu služeb však sám o sobě rentabilitu poštovnictví nezajistil a zvyšování jejich cen bylo vnímáno jako problém veřejného zájmu, a tedy i politický problém.
6. Personální reforma a platový zákon: hledání spravedlnosti v odměňování
Doba „poštovních panáčků“ s přepřaháním koňských spřežení na etapových poštách se stá- vala minulostí. Dědictvím po starém mocnářství byla složitá personální hierarchie, i když nešlo přímo o „kastovní systém“ – platové postupy po odpracování stanovených let a složení přísluš- ných zkoušek fungovaly. Už jména těch „postů“ mají svou výpověď: přednosta, vrchní poštmistr a poštmistr, oficiant, adjunkt, ale také „podúředníci“, zřízenci definitivní a pomocní, postilioni a poštovní vozkové a konečně „poslové“ – venkovští slouhové a přespolní listonoši. Tři platové třídy, ale především stavy úředníků a zřízenců byly od sebe odděleny nejen platovými, ale i spo- lečenskými přehradami. A byly to především ty nižší stavy, které se cítily být poštovním prole- tariátem a které se v Rakousku odborově organizovaly už od začátku 20. století. Po „převratu“ se všichni stali formálně státními úředníky, kteří mohli dostat „definitivu“ a „byli pod penzí“. Technický pokrok vytvářel nové profese, technické i dělnické. Byl přijat zákon o osmihodinové
pracovní době. Snaha poštu komercializovat v zájmu úspor a pod hlavičkou ekonomizace a raci- onalizace veřejné správy (1924) měla vést – ze zákona – ke snížení státních zaměstnanců o 10 %, tedy v poštovnictví o 4 600 osob! Díky dobrovolným odchodům (těch, co již měli nárok na „plné výslužné“, ale také provdaných žen – na které manžel dostával část platu), ale i odchodům nuce- ným (pro neschopnost, špatnou kvalifikaci, z trestu apod.), se během roku podařilo stavy snížit dokonce „nad plán“. A zdálo se, že vše proběhlo bez rušivé odezvy. Část prací byla převedena na „smluvní dohody“. „Stop stav“ na přijímání nových sil „bez svolení vlády“ již svědčil o vážnosti problému; stejně jako „pozastavení“ předchozího normálního povyšování stálých pracovních sil.
Krize nazrávala postupně. Zakonzervování platových stupnic při rostoucí inflaci se řešilo
„drahotními příplatky“. Ty ale pokulhávaly za inflací, a přesto po čase tvořily větší část příjmu zaměstnanců. Nový platový zákon (od 1. 1. 1926) měl situaci řešit systémově a měl být dokla- dem pokročilé konsolidace státní správy – i v poštovnictví. Zákon Nosek už jako ministr přebíral v hotové podobě, vládní nařízení (1927) už za jeho vedení resortu jen konkretizovalo provedení personální a platové reformy. Důležitá byla systemizace služebních míst; ta umožnila převzetí cca 4 000 poštovních pomocníků a poslů do služebního poměru (typicky: tím se ovšem z větší části anulovala předchozí vykázaná úspora!). Vážnějším důsledkem však bylo to, že platové po- stupy po odpracovaných letech, a dokonce i již složených zkouškách mohly být realizovány jen pro menšinu těch, kdo na ně dříve mívali nárok: protože nebylo k dispozici „tabulkové místo“. Suma sumárum Nosek jako ministr měl odpovědnost za platové uspokojení cca 20 000 úředníků a cca 21000 „zřízenců“. Zejména tato „mírná většina“ se postupně radikalizovala.
7. Sociální politika byla srdeční záležitostí ministra
Kromě „drahoty“ přetrvávala – zejména ve velkých městech – bytová krize. Ministr Nosek ve své jubilejní zprávě hodnotí jako úspěch vznik stavebních družstev poštovních zaměstnanců v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích. Sám angažovaný družstevník na poli hospodářských druž- stev na venkově vítal toto řešení a dle svých možností plně podporoval. V Praze se tak podařilo za ono desetiletí získat nejen státní byty pro 276 rodin, ale i dalších skoro 500 družstevních ro- dinných bytů. Nicméně poté, co vláda upustila od regulace nájmů, „drahota“ rostla i v nákladech na bydlení v nájemních bytech.
Jak již bylo řečeno, Ministerstvo pošt a telegrafů mělo i svou sociální politiku. Fond sociální péče (již od r. 1920) přispíval na ústavní a lázeňskou péči, poskytoval podpory při dlouhodobé nemoci. Publikace přináší snímky z Masarykovy prázdninové osady dětí poštovních zaměstnan- ců v Blansku a z lázeňských domů v Karlových Varech a Piešťanech. Již před nástupem Dr. Noska do funkce (1924) skoro tři čtvrtiny zaměstnanců přispívaly do Fondu, subvence poštovní správy směřovaly i do Fondu léčebné péče. Od r. 1926 měli být již všichni zaměstnanci účastni ve Fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců; to se ještě nezdařilo, nicméně kolem 12000 pojištěných zaměstnanců Fond již získal (a ti byli poté vyvedeni z Ústřední sociální pojiš- ťovny). Šlo přirozeně spíše o zaměstnance vyšších platových tříd, takže i v tomto směru se so- ciální nůžky v resortu rozevíraly, a radikalizace méně kvalifikovaných zaměstnanců v důsledku nového Platového zákona tak narůstala.
8. Národohospodář – františkán na trnité cestě za rentabilitou rezortu
Ministr Nosek byl ovšem odpovědný nejen za odměňování zaměstnanců a sociální péči, ale také – a ve vládě vyhraněně pravicové, která dostala přízvisko „panské jednoty“ – dokonce především – za finanční hospodaření resortu. Tam měla platit jako vůdčí princip úhrada vlastních nákladů, nejen provozních, ale i investičních, popř. finančních nákladů na získání potřebného ka- pitálu. A tady Nosek otevřeně konstatuje: během prvých deseti let Republiky nebylo možné tento princip naplnit! I zde se projevily ekonomické důsledky války – ve zchátralosti budov i techniky –, i ekonomické důsledky národní revoluce v „nové geografii“ státu. Potřeba investic byla nesmírná. Již r. 1921 byla vypsána Státní investiční půjčka pro železnice a pošty, a to jako půjčka nucená: uživatelé služeb obou resortů měli povinně upisovat jim stanovený kapitál, a to platilo pro osoby právnické i fyzické (tak jen zájemci o telefon upsali přes 300 mil. Kč). Nucená půjčka však zdale- ka nestačila a oba „státní podniky“ si na investice musely půjčovat na kapitálovém trhu.
Nosek jako ministr převzal finanční závazky resortu vzniklé za jeho předchůdců: za úvěry přijaté v letech 1921–25 měla pošta odvést finanční správě úroky z investičních výdajů. Teprve v letech 1926–27 mohly být investice resortu kryty (z větší části) z provozního zisku pošty. Nic- méně i po prohlášení pošty za „podnik“ byla pošta zvláštním zákonem nucena vytvořený provoz- ní zisk odvádět finanční správě – a na investice si dál půjčovat. Nosek si postavení svého úřadu nijak neidealizuje: situaci popisuje odborně objektivně a kritický tón je v analýze přítomen jen implicitně. Ale vnější pozorovatel musí konstatovat, že role ministra pošt ve vládě nebyla zvlášť silná. Ministerstvu financí zpočátku vládl renomovaný národohospodář profesor Karel Engliš jako nezávislý, ale byl pod tlakem nejsilnější strany. Agrárníci s ním byli nespokojeni, a tak Engliš nakonec rezignoval. Místo něj nastoupil starý osvědčený odborník Bohumil Vlasák, ještě s praxí na vídeňském Ministerstvu financí. I ten byl formálně „nezávislý“, ale právě proto, že za ním nestála žádná politická strana, neměl dostatečnou vyjednávací sílu. S Noskem by si jinak byli rozuměli, oba měli stejné vzdělání, praxi ve finanční správě Rakouska i zahraniční zkušenosti. Navíc Nosek měl bratra tohoto úřednického ministra – velmistra Křižovníků s červenou hvězdou Josefa Vlasáka – za dobrého přítele a spolupracovníka na poli charity. Je ale bohužel mnohokrát osvědčenou zkušeností, že při „porcování medvěda“ i v té nejsoudržnější koalici hraje každá strana i svou vlastní politickou hru. A lidovci měli na venkově republikány, „agrárníky“, jako své hlavní politické konkurenty. Takže při „porcování“ jim „na ruku“ moc nešli.
Ale vraťme se z politologických hypotéz k realitě. Nosek osvědčoval svou reputaci národo- hospodáře a finančníka. Vláda rozhodla o potřebě transparentnějšího vzájemného účtování ná- kladů mezi státními podniky; tedy šlo o jakési „vnitrostátní vzájemné vyúčtování poskytovaných služeb“. Pro poštu toto vyúčtování mělo ovšem opět minusový dopad; tak např. služby železni- ce poště byly ve finančním vyjádřením větší než služby pošty železnici. Zvláštním úkolem byl pak zevrubný soupis a ohodnocení majetku, k tomu došlo ještě před nástupem Noska do funkce; poté už bylo proveditelné plné „podvojné účtování“ resortu, nejen v oblasti výkonů a nákladů, ale i aktiv a pasiv. A díky tomu mohl ministr předvést svou profesionalitu v plném světle. Vypra- coval zpětnou analýzu ziskovosti resortu, zohledňující již výše uvedené změny, za celé uplynulé desetiletí. Došel k tomu, že pošta byla v prvních letech ztrátová ve výši kolem 100 mil. ročně, poté došlo k mírným přebytkům kolem 30 mil. ročně, a teprve v posledních letech překračovaly přebytky stovku mil. ročně. To ovšem se týkalo „provozu“ – včetně úroků z úvěrů – ale na celkové investice si – jak již bylo řečeno – resort nedokázal za těch 10 let vydělat.
9. „Třídní konflikt“ a kolegiální spolupráce: dvojí sociální vidění světa jde obtížně skloubit
Finanční výsledky resortu za léta, kdy v jeho čele stál Dr. Nosek, svědčily o úspěšnosti jeho sna- žení; na rozdíl od svých předchůdců v křesle ministra vydržel přes tři roky – a opouštěl je teprve po pádu celé vlády. Nicméně měla by být slyšena i „druhá strana“ – ti, kteří pod ministrem sloužili a pro které on byl „služebníkem služebníků“. Až donedávna jsme měli k tomu jen jeden pramen: vzpomínky Noskových spolupracovníků a přátel sepsané Dr. Novákem. Období jeho ministrování tam není věnována nějaká zvláštní pozornost. Nicméně episody „ze života“ svědčily o tom, že naše- mu bratrovi Františkovi s funkcí „nevyrostl hřebínek“: zůstával dál pokorným křesťanem, je praco- vitý, svědomitý, přesný. K personálu kolem něho má srdečný a nepovyšující se vztah; „Nosek nedělá pána“. Bydlí i jako ministr dál ve dvoupokojovém bytě v Karlíně. Zřízenci nesoucímu horu spisů otevírá dveře – a druhý sluha stojící opodál se na to dívá. Sekretářku neobtěžuje s žádostí o telefo- nické spojení, volá si sám, referentům a podřízeným nenařizuje, prosí je, aby vyhověli. Nepodpo- ruje protekce a nepotismus – i když s tím má někdy nepříjemnosti u spolustraníků – ale to mu zase
„otevírá dveře“ u jiných, kde by to nikdo nečekal. Více chvály asi není třeba.
Tato chvála je ovšem od přátel a spolupracovníků; ti mohli ministra vidět neobjektivně. Co ti druzí, cizí, protivníci – již antické římské právo žádalo, aby slyšena byla i druhá strana. „Advoca- tus diaboli“ je neopominutelnou postavou v každé beatifikační kauze. A v případě politicky an- gažovaného člověka na vysokém vládním postu nebývá s hledáním „ďáblova advokáta“ většinou žádná potíž: objevuje se sám. A dokonce jich bývá víc. Poslanec národně socialistické strany Hugo Bergmann, profesí poštmistr, vidí na konci ministrování Františka Noska takto: ten, který měl plná ústa křesťanského solidarismu, nechával intervence zapisovat do „černé knihy“ a s in- tervenujícími nejednal. Volný přístup k němu ale měli „různí dodavatelé, svíčkové báby a kostel- níci, orodující za přijetí svých protežantů poště… naši nejbližší představení byli horšími karabáč- níky, než si snad sám ministr přál.“ Bergmann mluví o potřebě „zlomit starý režim“, mluví za ty, co chtějí jednat jako „rovný s rovným“.
Slovník kritiků je emocionální, řeč je o vykořisťování bezbranných, o „krvavém výsměchu“ původního záměru platové reformy – tedy méně zaměstnanců, ale lépe placených. Zřízenci mu- sejí pracovat „přesčas“ bez nároku na odměnu. Napaden je ministr Nosek osobně, a jako doklad jeho – snad autentický – výrok: „Ano, my to víme, že ti lidé pracují pro stát zdarma. Ale kdyby‑ chom jim měli jejich práci zaplatit, nestačily by na to finanční prostředky.“
Josef Kraus vystupuje za „poštovní zřízence Velké Prahy“ a užívá ještě barvitějšího slovníku: Noskova vláda byla řetězem utrpení pro poštovní zřízence, ústrků již bylo dost, dožaduje se uznání práva na kus chleba. Kdo na úřadě promluví ostřejší kritiku, je hned označován za komunistu, a to bez ohledu na odlišné své politické přesvědčení, a je přesazován do nejvzdálenějších končin naší republiky… Přijímají se jen protekční děti… Na ministerstvu nikdo s námi nemluví, často se tam ani nedostaneme. Podáme‑li pak svoje požadavky písemně, nedostaneme odpovědi ani tehdy, když své podání kolkujeme.
Co teď? Najednou máme dvě skici, nahozené portréty ministra Noska, a jako by šlo o dvě odlišné osoby, navzájem si nepodobné. Ten, který poctivě odpovídal na desítky dopisů i těch
„nejobyčejnějších“ pisatelů, nebo arogantní „pán“, který se neobtěžoval s nějakými odpověďmi, ke kterému se ani nikdo nedostal? Nestranný odborník i ve věcech personálních, nebo protekcio- nář vyvolených dítek? Empatický křesťan, který se zastával i těch „nalevo“ s tím, co museli prožít, z jakých poměrů pocházejí, nebo „ranař“ vyřizující stížnosti paušálním obviněním stěžovatelů z komunizmu?
Pokusme se ne o smíření těch dvou odlišných portrétů, ale o jejich možné vysvětlení. Doc. Al- fons Bašta, matematik a křesťan, se dal kdysi dávno na ekonomii a management a přinesl tam
nový pojem: „vnitřní model světa rozhodovatele“ – tedy soubor hodnot, jež člověk sdílí a jejichž prizmatem vnímá své bližní a celý svět. Někdo to má „jednoduché“ – přijme určitou ideologii a světonázor a je mu vše jasné. Čte jen „své“ noviny, aby se upevnil ve své „víře“. Nosek prý noviny nečetl – po těch 15 let ve vysoké politice – svůj názor si pracně budoval sám, vždyť vět- šinu politiků znal osobně, ze Sněmovny (a nejen odtud). Nevíme, zda Josefa Krause on obvinil z komunismu – to netvrdí ani stěžovatel – nicméně z jeho jednání a argumentace by nejspíš došel k tomu, že jeho „vnitřní model světa“ vede k prizmatu „třídního vidění“ a třídního konfliktu, boje – bez ohledu na to, že se formálně hlásil k socialismu „národnímu“, a ne k „proletářskému internacionalismu“ KSČ. Takové vidění bylo Noskovi vzdálené. Společnost vnímal spíš jako sta- vovské uspořádání, v němž má každý člověk své Bohem určené místo a poslání v práci na společ- ném díle, ve službě společnému dobru. Tak oslovuje zaměstnance resortu ve svém nástupnickém dopise, tak argumentoval mladým katolíkům v článku „Mravní smysl lidské práce“. Lidé jsou si rovni před Bohem, ale svými „hřivnami“ Bohem svěřenými, a tím i svým postavením ve spo- lečnosti si rovni být ani nemohou. V interpelaci je napaden, že vysocí úředníci ministerstva, zastupující stát ve správních radách společností, pobírají ke svému platu tučné tantiémy. Nosek věc uvádí na pravou míru: a považuje ji za zásadní. Tantiémy těchto odborníků jsou odváděny státní finanční správě. A z nich pak dostávají odměny, ovšem podstatně nižší než jejich kolegové zastupující soukromé zájmy v těchto společnostech. Považuje to za spravedlivé řešení – těžko by tuto práci navíc dělali odpovědně bez nároku na jakoukoliv odměnu. A přitom je třeba hájit zájmy státu často ve stovkách milionů korun. Ministr Nosek v každém člověku ctil důstojnost lidské osoby, ale všichni stěžovatelé sotva mohli chtít jednat s ministrem „jako rovný s rovným“, a to opakovaně. To by se ministr nedostal k vlastní práci. Písemná podání vyřizuje „podatelna“; sekretářka chrání svého šéfa, a není vyloučeno, že v podatelně dojdou k tomu, že zase jednou ušetří pana ministra, aby nemusel odpovídat, co již odpovídal.
Poslanec Bergmann využil svého práva interpelace v Rozpočtovém výboru Parlamentu a in- terpelaci zveřejnily „Zájmy“ v plném znění. Ministr Nosek odpovídá na interpelaci 11. října 1928 a rovněž jeho odpověď je zveřejněna v „Zájmech“. List čsl. poštovního a telegrafního zřízenectva tedy sloužil k publikování sporů mezi státní správou a zaměstnanci vedených i na té nejvyšší, parlamentní úrovni. Demokratičnost této formy vyjevování a řešení konfliktů v zájmech se rodi- la už za Rakouska a slouží 1. republice ke cti, že se v ní pokračovalo. Nebyla ale bez problémů. Zájmy odborářské uznává i sociální nauka církve a ministr Nosek je plně respektoval. Zájmy byly ovšem nesmírně roztříštěné, vždyť zaměstnanci pošt a telegrafů byli organizováni v 19 různých zájmových uskupeních! Jen názvy vypovídají o této zájmové různici: Ústředí poštovních zřízen- ců, Vysokoškolské úřednictvo, Sdružení úředníků Šekového úřadu, Čsl. poštovní unie, Ústřední organizace a ženy, Poštovní nákupna… Pokud poštmistr Bergmann byl současně poslancem Par- lamentu, spojoval odborářskou pozici s politickou v zájmu své strany (nár. soc.) a soustředil se na hájení zájmů nižších, zřízeneckých kategorií zaměstnanců – tam, kde se dal čekat největší politický zisk. Porovnáním jeho interpelace a odpovědi ministra Noska na ni si lze udělat obrázek o obou politicích. Nosek odpovídá „panu kolegovi“ slušně a věcně, odkazuje na konkrétní přípa- dy. Z nich je patrné, že v personální politice se držel nejen litery zákona, ale bral v úvahu i so- ciální poměry uchazečů či uchazeček. Připouští, že Platový zákon má i své mezery, a navrhuje, jak je odstranit. P. Jan Ev. Urban OFM, Noskův zpovědník, po jeho smrti vydává svědectví, které ovšem není na úkor zpovědního tajemství, totiž že: „snášel nepravdy o sobě i tam, kde již vládlo všeobecné přesvědčení, že jest nutno se brániti a dáti pravdě průchod“.
„Rovnost před Bohem“ a „rovnost před zákonem“ vyznávané ministrem Noskem jsou v kolizi s chápáním rovnosti jako „rovnostářství“ – v podobě „rovný s rovným“ i ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, bez nichž se žádná organizace neobejde. Kritikům ministra vadí jeho katolictví,
použitá slova mluví přímo o jejich zášti. A ta je sotva předpokladem pro objektivitu. Nosek se k víře veřejně hlásil a církve se zastával, jak již víme – od svého prvního vystoupení v Poslanecké sněmovně. Antonín Šorm po smrti Noskově vzpomíná, jak poslanec Nosek v roce 1923 organizo- val v refektáři Klementina jubilejní výstavu jesliček – k výročí 700 let živého betléma sv. Františka v Grecciu! Poslanec Parlamentu dojednává výstavu betlémů v účtárně Moravské banky! Není to už „podivínství“? Dokonce v samotné Lidové straně se objevují hlasy hrubě panu poslanci vyčí- tající, že on, který je Lidovou stranou určen za budoucího ministra, „si hraje s jesličkama, dělá dětem paňácu a točí klikou u jesliček“ (cit. Ant. Šorm, „Život“, č. 10/1935). I v době svého mini- strování (2. července 1929) se účastní ustavující schůze Okresní lidové záložny v Chrudimi, jeho rodném a maturitním městě, jak ohlašuje „Lidový hospodář“, ústřední spolkový list Svazu hos- podářských družstev československých, zakládaných katolíky – lidovci. František Nosek ve své výjimečné osobě spojoval tvrdě pracujícího profesionála finančníka a politika a hluboce věřícího křesťana – katolíka, „blázna pro Krista“. Tím si – už tehdy – v politice „ubližoval“. „Svíčkové báby“ a „kostelníci“ mu u některých – i tak jeho bližních – zkrátka v oblíbenosti nepřidali!
Tím by ale nemělo dojít k bagatelizaci podstaty stížností. Nosek si byl vědom toho, že nový platový zákon předpokládal, že inflace pomine – ale „drahota“ ne a ne pominout. Indexy růstu cen jsou vždy předmětem sváru, a tedy i to, zda „drahotní příplatky“ eliminují inflaci více či méně, vedlo a vede vždy ke sporům. Nosek již jako zpravodaj Rozpočtového výboru Parlamentu byl po léta informován o stavu veřejných financí; nyní, jako předseda správní rady Poštovního úřadu šekového, měl informace o „obsluze státního dluhu“ z první ruky. Tedy respektoval úsilí minist- ra financí, premiéra a vlády, k níž patřil – zadlužovat by se republika neměla. Drahota dopadala nejvíce na nejnižší zaměstnanecké kategorie; Nosek s nimi cítil, ale nezapomínal, že mnozí mimo státní zaměstnance jsou na tom hůř: ti měli práci, třeba špatně placenou. Jestliže 700–800 Kč měsíčně bylo pro pošťáka málo, zvláště v Praze, pak nezaměstnaný měl podporu 10 Kč týdně, tedy 40 Kč za měsíc. Měli šanci na penzi „za výsluhu let“, dokonce už po deseti letech – a penze v soukromém sektoru tehdy zdaleka nebyla samozřejmostí.
Nosek sám věděl i o tom, že zákonná pracovní doba je často překračována bez nároku na pří- platky „za přesčas“. „Poštovní poslové“ ve své „Hlídce“ publikované v „Zájmech“ se pokusili o vlastní průzkum skutečně odpracovaných hodin týdně a Gustav Mráček, tajemník Ústředí, poté veřejným dopisem (publikovaným v „Českém slově“) oslovil Františka Noska jako ministra s po- žadavkem řešit neplacenou přesčasovou práci „pošťáků“. Jak již bylo uvedeno, ministr musel sobě i petentům přiznat, že na to nemá v rozpočtu peníze. Na zaměstnance apeloval a vysoce oceňoval ochotu těch, kdo byli ochotni k obětem, v zájmu společného dobra. „Měl na to“, aby si to mohl dovolit: on sám znal „cenu nezištnosti“ a sám se jí držel v řadě rolí, které současně plnil, a to i takových, kde o nezištnost jinak rozhodně nešlo, jako v bankovnictví. Ovšem předpokládat takovou ochotu k oběti mohlo být přílišným idealismem; vždyť i zaměstnanci věřící se mohli do- volávat Pána, že „dělník je hodem mzdy své“. A už nevysvětlitelným byl Noskův postoj člověku s životním názorem, že „zadarmo ani kuře nehrabe“. Ale zase: Nosek chápal a oceňoval výdoby- tek osmihodinové pracovní doby ze zákona, ještě nedávno předtím nemyslitelný a i v soukromém sektoru často nedodržovaný. Podobně on, zastánce konceptu „rodinné mzdy“, oceňoval skuteč- nost, že ženatí zaměstnanci dostávali i příplatky na manželku, podmíněné výší jejího ročního platu. A jistě i jemu bylo osobně proti mysli, že nový Platový zákon v zájmu „úspor“ snižoval tuto hranici, a prorodinnou platovou politiku tak oslaboval.
23. května 1929 svolala Československá poštovní unie do svého spolkového domu schůzi – spí- še manifestaci, o níž pak 1. června 1929 obšírně referuje časopis „Zájmy poštovního a telegrafního zřízenectva (XXX., č. 11). Na schůzi vystoupil i bývalý ministr pošt a poslanec Emil Franke – ten také Noska po pádu vlády vystřídal. Jeho kritika však nesměřovala adresně na pana ministra:
konstatuje, že za všechna strádání zvláště „nižšího zaměstnanectva“ – za jehož přítele je považo- ván – si mohou sami voliči, když v předchozích volbách zvolili dnešní vládnoucí strany. I on mluví o potřebě povalení starého režimu a napravení všech křivd.
A na tomto místě je potřeba připomenout, jak „Zájmy“ komentovaly vznik nové vlády v říjnu 1926. Tento komentář totiž vypovídá jak o ideové orientaci listu, tak o nesmírně obtížné situaci nově jmenovaného ministra pošt a telegrafů. Rétorika se blíží marxismu, řeč je o třídních zájmech majetných – tentokrát poprvé českých i německých společně ve vládě, a o zájmech pracující třídy. Historici se shodují v tom, že ochota německy mluvících občanů podílet se na vládnutí v zemi – po letech pasivní rezistence a levicové kritiky v Parlamentu – dávala po osmi letech existence nového státu konečně jakési známky možnosti soužití v jednom státě. (Světová krize poté učinila i této naději konec.) Nosek jistě účast německých kolegů ve vládě vítal – z jeho účinkování ve Sně- movně víme, že nový stát vlastenecky hájil, ale současně podporoval oprávněné zájmy německé strany. Nosek byl vlastenec, ale ne nacionalista (a samozřejmě nebyl „populista“). Navíc Franz Spina (ministr veřejných prací) zastupoval Německou stranu zemědělců a venkovských živností a Robert Mayr-Hartig (ministr spravedlnosti) Německou stranu křesťansko-sociální lidovou; obě svým ideovým zakotvením a elektorátem byly českým Lidovcům blízké. Proto výroky z komentá- ře „Zájmů“ typu „politické strany kapitalistické vytvořily novou vládu a pracující lid se musí sjed- notit proti kapitalismu“ byly opět třídně viděným a třídně zkresleným pohledem na novou vládu. Nicméně – buď jak buď – Lidová strana se v tomto vidění politické situace ocitá mezi „kapitali- stickými“ stranami. List se vůči novému ministrovi nestaví nepřátelsky; uznává jeho odbornost a profesionalitu osvědčenou v rozpočtovém výboru Parlamentu. Současně však nemá žádná velká očekávání: v dnešním politickém seskupení vládní většiny musejí poštovní zaměstnanci spoléhat jen na svou jednotu a sílu. „Nový ministr, sezná-li v nás uvědomělé pracovníky, kteří oddaně slouží svému státu, nalezne jistě, třeba v nepříznivém okolí, možnost naše požadavky podpořit.“ Františku Noskovi byla nabídnuta „pomoc zdola“, jak to jasně vyjádřil jeden z poštovních penzi- stů: kdo bude pro nás, s tím budeme my! Nosek se přijetím své funkce ministra dostal do situace, která už z definice východiska vypadala jako neřešitelná!
Nejobtížnější oblastí „smiřování“ dvou odlišných vidění světa je tenoučká hranice mezi sociální spravedlností a milosrdenstvím. Ve slovníku ostrých kritiků odměňování v poštovnictví, zastánců pošťáků a penzistů, se objevují slova „žebrota“, „žebrání“, dokonce novotvar „dožebrávat“. O dra- hotní příplatky se muselo žádat, neplatil žádný „automatismus“ zohledňování inflace. A to bylo vnímáno jako zvlášť ponižující. A tady je potřeba si přiznat, že v civilizaci, jejíž jsme už dlouho součástí, postupně převládal názor, že zdokonalení spravedlnosti lidských uspořádání učiní mi- losrdenství zbytečným. Ve státě „dokonale spravedlivém“ nebude třeba oběti ani „dožebrávání“. Tak vypadala „uhlířská víra“ mnohých. Jak potom ovšem vysvětlit postoj svátého Františka, který žebrání vysoce hodnotil pro duchovní život „obou stran“: žebrajícího pro jeho růst v pokoře a dár- ce pro růst jeho slitovnosti a milosrdenství ve vztahu k bližním. Tento postoj se udržel v dlouhé tradici františkánství, jistou naději i dnes dává zkušenost s Tříkrálovou sbírkou: v počátku bylo možné se setkat i s názorem: „Nevíte, že žebrání je zakázáno“? Ale postupně ochota k „žebrání“ i k „dárcovství“ posiluje. Mezi našimi bratry nescházeli (a nescházejí) ani „pošťáci“; s bratrem Česlavem by si jistě bratr František Nosek dobře rozuměl. (A bratr Pavel – pošťák dnes – by mohl posloužit sdílením, jak je to s dodržováním osmihodinové pracovní doby u pošty po sto letech.)
Nicméně ve 20. letech minulého století převládal proud snažení domoci se spravedlnosti ces- tou sjednocení a boje těch, kteří se cítili být vykořisťováni.
10. Epilog ministrování Františka Noska
Ve volbách na podzim roku 1929 Lidová strana nedopadla, jak si představovala. Zaplatila za svou účast ve vládě, která se svou ideovou orientací příliš vzdálila lidovecké voličské základně. Na Františka Noska již nezbylo ministerské křeslo. Na dotaz předsedy strany, zda by vzal funk- ci ministra, bude-li jmenován, odpověděl rezolutně NE. Nechtěl být dokladem toho, že ministr se drží křesla zuby nehty – tak vypovídá Dr. Novák jako pamětník.
Staronový ministr Dr. Emil Franke se do úřadu vracel po čtyřech letech a jeho příchod byl vítán zejména nižšími kategoriemi zaměstnanců – vzpomínali na časy, kdy jim „drahota“ neukrajovala tolik z jejich platů, slibovali si od něho zastání. Dr. Franke, který na již zmíněné manifestaci za- městnanců vystupoval jako kritik vlády, která nemá pochopení pro „malého“ člověka, nyní – již po volbách – se snaží dostát očekáváním těch, kdo ho považují za „přítele nižšího zaměstna- nectva“. Není však vůči svému předchůdci osobně zaujat, pozitivně hodnotí technický pokrok a rozvoj pošty a šekového úřadu, který je velice pečlivě veden a koná velikou finanční a náro- dohospodářskou povinnost. Odkazuje na již citovanou jubilejní zprávu k 10. výročí republiky a konstatuje, že technický a administrativní vývoj rezortu byl za ta čtyři léta radostný, zatímco ho rmoutí personální situace, kterou považuje za urgentní k řešení. Jako ministr přebírá závazek udělat všechno po stránce personální, co je prostě možné v rámci finančních možností státu.
Nová vláda však zakrátko řešila dopady světové hospodářské krize. František Nosek se vrací do Parlamentu k roli již osvědčené a jako zpravodaj rozpočtového výboru nyní nahlíží na „své“ ministerstvo jakoby zvenčí a jako součást krize veškerých veřejných rozpočtů v důsledku zhrou- cení světového hospodářství a obchodu. Z dějin poštovnictví víme, že v letech světové krize se Československá pošta opět propadla do hluboké ztráty. Růst cen se konečně nejen zastavil, ale v hospodářském cyklu pořád ještě klasické podoby se projevovaly tendence k deflaci, do- konce k propadům cen. Nezaměstnanost dramaticky rostla: i poštovní zaměstnanci si nemohli neuvědomovat, že jejich situace je – srovnatelně vzato – daleko únosnější než sociální situace těch, kdo státními zaměstnanci nejsou. Nový ministr Emil Franke tak už jen díky „makroekono- mii“ v krizi obstál a v křesle ministra pošt vydržel ještě několik let v několika vládách. Poslanec Hugo Bergmann jen rok po smrti Dr. Noska vystupuje v Parlamentu s proslovem o problému zbrojních výdajů: jako národní socialista nemůže v situaci ohrožení vlasti proti zbrojení vystou- pit; tak jen varuje před nehospodárností a nepřiměřenými zisky zbrojařů. Republika ve svém druhém desetiletí musela čelit snad ještě vážnějším hospodářským a sociálním problémům než v desetiletí, na jehož bilancování se podílel ministr Nosek. Na „malého člověka“ doléhala nezaměstnanost a bída. Stojí za zamyšlení, že mezi zaměstnanci pošty nechyběly ani hlasy pamětníků, že „za Rakouska bylo líp“.
Tímto zamyšlením se můžeme ještě vrátit k důvodům, proč František Nosek nejen nebyl Li- dovou stranou do funkce ministra již nominován, ale proč dokonce i on sám už o tuto funkci neprojevil zájem. A možná že nešlo jen o jeho pokoru. Udělal i svou zkušenost, jak je to s prosa- zováním katolické sociální nauky v parlamentní demokracii, pokud politický vliv ke křesťanství se hlásící strany není dost velký na to, aby se v koalici stran „pravého středu“ mohl prosadit. Byla to zkušenost, že hodnoty jím vyznávané se plně nekryjí s ideovou orientací čistě „pravicovou“. Je to Marek Šmíd ve studii „Obtížné zakotvení lidovců v politickém systému první ČSR“ (TF JČU České Budějovice), kdo vládu vzešlou z voleb v roce 1926 označuje za vládu „pravého středu“. Předmětem této historické studie jsou ovšem hlavně vztahy církve, státu a Vatikánu; a v těchto vztazích vidí autor ono „obtížné zakotvení lidovců“ v první republice. Ale ani politická strana hlá- sící se ke křesťanství nemůže zůstat ve svých aktivitách jen u hájení zájmu církve. O tom byl Fran-
tišek Nosek hluboce přesvědčen a toto své přesvědčení i skutečně žil: církev hájil, ale angažoval se i ve světě, aby Království Boží bylo – aspoň o trochu více – mezi námi. Roli politika viděl jako příležitost k evangelizaci a v této služebné roli evangeliu mu nešlo a ani nesmělo jít o „světský po- litický úspěch“. Bratru Františkovi šlo o věrohodnost křesťana. V roli politika vytrval až do smrti, ale i po návratu do Poslanecké sněmovny můžeme pozorovat, že v jeho trvale nesmírně košaté společenské angažovanosti nabývají na váze jeho aktivity na dvou jiných polích, obou dnes velice aktuálních. Tím prvním jsou snahy o budování alternativního hospodářského systému – skutečně lidového – tedy na poli lidových záložen a hospodářských družstev na křesťanských principech. Jde o novou ekonomii „bližního jako sebe sama“. Tím druhým polem je „dobropřejná láska“, charita, neboť bez ní se neobejde žádný hospodářský systém, ani ten vycházející z křesťanských východisek. Není náhodou, že o životnost odkazu bratra Františka Noska se ve svých modlitbách vždy staraly a dosud starají sestry Apoštolátu sv. Františka, sestry „urbanky“. Jejich společenství se rodilo na Spořilově, kolem dvou osobností, zpovědníka a penitenta, Jana Ev. Urbana OFM a Františka Noska OFS, a to během přípravy a stavby kostela blahoslavené, dnes svaté Anežky. Deo gratias, Bohu díky za oba dva – a za „sestry Apoštolátu“.
Lubomír Irenej Mlčoch OFS Kostelec nad Černými lesy, doba postní L. P. 2023