Člověk, křesťan, politik, osobnost a dílo ve vzpomínkách svých přátel   

Kapitola 2.

ÚVODEM

Jsou lidé,

• kteří zákon Boží učinili zákonem svého srdce,
• kterým je prospěch vlastní ničím a prospěch Boží věci vším,
• kteří velmi dobře vědí, co chtějí v životě, ale k úkolům, které před ně život nečekaně předkládá, dovedou říci své: „Ano, Pane“,
• kteří za každý kříž a za každou bolest dovedou Bohu poděkovat s vědomím, že právě tímto způsobem se jich dotkla milostivá ruka Boží,
• kteří, zatímco svět zná jejich velikost a sílu, oni především znají svoji slabost a s tímto vědomím stojí pokorně před světem a Bohem,
• kterým je chlebem života milovat lidi činem,
• kteří nesčíslná tajemství života dovedou pokorně přijímat a nad nesčíslnými protivenstvími v životě dovedou mocně vítězit,
• kterým žádná pohroma nezničí víru, neúspěch naději a nenávist lásku,
• kteří, hledají-li co, pak jenom pravdu, usilují-li o něco, pak jenom o plnění své povinnosti, a mi- lují-li co, pak všechny a všechno,
• kteří se stávají mistry v umění nejtěžších, v umění, jak žít,
• kteří na jiné myslí tolik, že zcela zapomínají na sebe,
• kteří znamenitě znají cenu peněz pro jiné, ale vůbec ne pro sebe,
• kteří sice básně neskládají, ale celý jejich život je oslavnou písní Boží velikosti,
• kteří neznají polovičatosti, ale v krátkém pozemském životě naplňují léta mnohá,
• kterým se dostává velkého osobního nadání, ale kteří podle slov Písma znají z něho vytěžit ještě další hřivny pro mnohé,
• kteří vysoko pozvedli ideály svého života, ale dovedli je opřít o pevnou základnu životních skutečností.

A jedním z těchto lidí byl i dr. František Nosek.

I.       ŽIVOT

Na venkovském hřbitůvku u kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou, hned u vchodu je hrob zdo- bený tepaným křížem umělecké práce. Nápis na kameni podstavce hlásá: „Zde očekává vzkříšení tělo dr. Fr. Noska, terciáře sv. Františka, čsl. ministra a poslance, jenž zbožností, duchem pravdy, spravedlnosti a lásky ukázal cestu mnohým.“

Rok co rok, k výročnímu dni pohřbu, přichází sem skupina přátel zesnulého, aby se u jeho hrobu pomodlila a při oběti mše svaté vzpomněla duše toho, který jim byl po dobu 25 let vzorem.

A dá-li Bůh, že i děti členů této družiny i jejich potomci budou putovat do Poříčí k hrobu dr. Fr. Noska a jeho vzácné ženy.

1.        Mládí

Místo, ve kterém František Nosek vstoupil ve svoji životní pouť, byly východočeské Athény, město Chrudim, bývalé krajské město a město početných škol. Stalo se to 26. dubna 1886. Fran- tišek pocházel z úřednické rodiny. Jeho otec, také František, byl respicientem finanční stráže a matka Albína, rozená Císařová, byla dcerou stavitele z Dobrušky.

Služební místa jeho otce se měnila a tím se stalo, že malý František navštěvuje obecnou školu v Chrudimi, potom v Týně nad Vltavou a pak v Chotěboři. František má ještě o osm let mladší sestřičku. Tatínek Nosek je věřící katolík a v rodině vládne duch náboženský. Je to za pobytu v Chotěboři, malému Františkovi je právě 10 let, když tatínek těžce onemocní. Otec Nosek je si plně vědom vážnosti své choroby. Když kněz vstupuje do místnosti k duchovnímu zaopatření nemocného, stane v překvapení. Již umírající státní úředník sedí u stolu ve své slavností unifor- mě a tak očekává návštěvu svého nejvyššího Pána. Po manželově smrti vrací se vdova Nosková s rodinou opět do Chrudimi, kde malý František dokončuje obecnou školu.

O dětství malého Františka podává zprávu sousedka Noskových, paní Žofie Urbanová, vdova po úředníku občanské záložny v Chrudimi. Dosvědčuje, že František byl od malička velice zbož- ný, s jejími dětmi chodil denně do kostela a bylo jeho velikou radostí, když mohl vinout věnečky květů a jimi zdobit kříže a sochy. Povahou byl skromný a do sebe uzavřený. Jeho budoucí životní zájem se ukazuje již nyní. Rád vodí ze školy domů k obědu své mamince, která žije ve skromných poměrech, ty ještě potřebnější. Tak již v mladém věku se u Františka objevuje sklon, který později bude hybnou silou jeho života, pomáhat vždy a všude.

Z obecné školy přechází František na chrudimské gymnázium. Je výborným studentem a mat- čin přísný dohled je věci jenom na prospěch. Jednou má chlapec na vysvědčení dvě chvalitebné místo výborných. Matka jen ukáže na dvojky a řekne přísně: „Františku, co je tohle?“ A příště František již tak „špatné“ známky nepřinesl. Vrstevníci z chrudimského gymnázia dosvědčují, že František byl za jejich let nejnadanějším studentem. Připomínají jeho vážnou povahu, pro kte- rou ho mají rádi studenti i profesoři. Vůči Noskovi si žádný ze spolužáků nedovoluje obvyklá studentská čtveráctví. Msgre Jelínek, jeho druh ze školy, vzpomíná, jak Nosek, který byl statný a silný, ale nemohl pro astma skotačit s ostatními, chránil slabší tím, že zachycoval silnější a za- držoval je v náručí, aby slabší mohl uniknout.

František od malička trpěl astmatickými záchvaty, celé hodiny se dusíval a těžce popadal dech. Proto se více zdržoval doma. Jeho poslušnost, pilnost, svědomitost ve všem byla příkladem v ro-

dině i ve škole. Teprve dlouho později byla zjištěna příčina jeho nemoci. Jeho organismus nesná- šel pobyt ve starých, plísní zamořených místnostech. Jednou přijel na návštěvu k svému příteli Nešporovi, správci statku ve Volšovech na Sušicku, a chtěl tam zůstat přes noc. Byl však stižen tak silným záchvatem dušnosti, že nemohl stát ani sedět. Po čtyřech se vybelhal z místnosti a sedl si do auta. Tam se mu ulevilo a na noc musel odjet do Sušice.

Maturitu skládá mladý Nosek s vyznamenáním 19. 6. 1905. V diáři, který se po něm zachoval, není ani slůvka o maturitě, vysvědčení, životním úspěchu. Prostá denní záležitost, žádné upo- zorňování na sebe, že k vyznamenání byla připojena poznámka o mimořádnosti jeho prospěchu. Noskovy vynikající úspěchy nebyly jenom důsledkem jeho vysokého nadání, ale též neúnavné píle. I o prázdninách měl stanoven denní program. V sedm hodin ráno sedal ke stolku, opakoval učivo nebo četl a překládal z latiny, řečtiny, franštiny nebo němčiny. Pískal na flétnu a horlivě

vázal knihy.

2.         Universita: imatrikulován 6. října 1905

Z útulného tuskula rodinného, z prostředí venkovského města ocitá se František Nosek v uni- versitní národní metropoli – Praze. Dává se zapsat na právnickou fakultu a po čtyřech letech je promován doktorem práv. Doba, v níž Nosek na universitě studuje, je pro vytváření křesťanské osobnosti značně nepříznivá. Veřejné mínění je ovládáno duchem liberálním. Učitelské sbory na středních i vysokých školách jsou pod vlivem positivismu a ateismu. Tehdy působí na universitě dr. Tomáš Masaryk. Je to doba, kdy už každý kvartán je s náboženstvím hotov. Nosek se tomuto středoškolskému protináboženskému postoji, dík rodinné výchově, ubránil, ale ubrání se v uni- versitním prostředí, které bylo tak protikatolické, protináboženské?

Nosek je ve věku, kdy se formuje osobnost malého posluchače. Katolický student, který chtěl žít náboženským životem a uplatňovat křesťanského ducha i na veřejnosti, musel mít značnou duševní sílu. Studentské spolky jsou většinou protikatolické, v literatuře vládne protikatolický spisovatel Machar, v novinách pro inteligenci stejný žurnalista Herben a prof. Masaryk hypno- tizuje studenty protikatolickou averzí. Nosek v této zkoušce duchů obstojí. Je zcela absorbován studiem a v zásadě je člověk apolitický. Ostatně v politickém životě vládnou zednáři ovlivňovaní liberálové. Nosek chce být universitním profesorem. Z jeho universitních učitelů mu nejvíce im- ponuje prof. dr. Albín Bráf, národohospodář. Studuje dále a hospituje u nejlepších národohospo- dářů, finančníků a sociologů v Německu, Francii a Švýcarsku.

V deníku si Nosek zachycuje pokrokářské prostředí na fakultě. Jednou se pokrokoví studenti usnesli, že si prodlouží prázdniny stávkou. Jeden z nich navrhl, aby demonstrativně opustili před- náškovou síň, a ostatní jako ovce šli. Nosek nikoliv, nešel se stádem. Hned se ozvaly výkřiky: „Vy- hoďte ho! Je to nějaký tmář. Je to vůl.“ Nosek nereagoval. Za chvíli se probojovali veškerým davem ještě dva. Přišel profesor a přednášel, neboť „tres faciunt collegium“. To bylo v době, kdy rektorem university byl teolog dr. Vřešťál, proti jehož zvolení a funkci pokrokoví vysokoškoláci začali návo- dem prof. Masaryka pusté štvanice. Když při instalaci nový rektor začal mluvit, hrnuli se „osvícení“ na povel ze síně s křikem: „Hanba všem klerikálům a tmářům, budoucím policajtům!“

Nosek tenkrát píše jednomu známému: „Věřte mi, celkem se mi nynější doba a její řády pro- tiví.“ Noskovi říkají od té doby „stávkokaz“ a dívají se na něj úkosem. A přitom se ohánějí hesly: volnost, rovnost, bratrství. Pouliční demonstrace za všeobecné hlasovací právo, pitky a rvačky v hospodách Noska nesvedly.

Nosek není indiferentní k veřejným zájmům. Ve svém deníku uvádí, že když se přistěhoval do Prahy-Karlína, Havlíčkova 223, hned první dny ho urazilo a zarazilo značné množství ně- meckého, resp. židovského živlu, který známou svou roztahovačností otravuje ovzduší naší národní metropole.

Nosek zde pilně studuje, s úspěchem promuje 19. února 1910, a vstupuje tak do života: integer vitae scelerisque purus. (lat. Bezúhonný, od bezbožnosti čistý, Horatius, Ódy)

3.         Česká liga akademická

Zasahuje rozhodujícím způsobem do Noskova života. Byl to spolek katolických akademiků za- ložený v r. 1906, tedy v době, kdy bylo v Rakousku uzákoněno všeobecné volební právo a kdy se začíná u nás rozvíjet politický život. I katolíci se přihlásili o své právo, ovšem za situace velmi zlé. Byli politicky roztříštěni, církev trpěla následky josefinismu. V té době jsou kněží více kultovními úředníky než pastýři oveček. Dle matrik byl český nárok z 90 % katolický, ale praktických katolíků bylo daleko méně. Náboženský život byl ochablý. Většina národa byla zachvácena liberalismem. Inteligence, a zejména učitelstvo, byla proti církvi, jíž se vytýkal velký majetek. Nejvyšší místa v církevní hierarchii byla obsazována dle vůle státních orgánů a některá jmenování vůbec měl konkordátem vyhrazen císař. Arcibiskupství pražské a olomoucké bylo po léta obsazováno šlech- tici, z nichž někteří česky ani nemluvili. I když z náboženského hlediska to byli lidé bezúhonní, národ v nich neviděl než představitele Vídně. Také patronátní právo silně narušovalo náboženský život, protože mezi kněžstvo vnášelo nevraživost a pocity křivdy.

Za takových poměrů vstupuje Nosek do České ligy akademické. Valná hromada spolku musela být chráněna policií, jak se proti ní na fakultách štvalo. Její vývěsky na universitě byly strhávány, agitovalo se proti ní, že je vydržována kněžími atd. A zatím byla bez prostředků a nuzovala se z počátku v bídných kumbálech u Silva Tarrouky, u katolických tovaryšů na Anenském náměstí ve II. poschodí a teprve později zásluhou univ. profesora Fr. Kordače dostala pěkné spolkové místnosti v koleji Arnošta z Pardubic, ve Voršilské ulici. Do spolku se přihlásilo 40 akademiků, poměrně málo, když v zemích Koruny české bylo 85 % katolíků a tisíce studentů vystudovaly za křesťanské peníze. Za osm let se počet členů zdvojnásobil. A byli to lidé pevní.

Přítelem Ligy se stal prof. dr. Kordač, který konal pro studenty kázání v chrámě sv. Klimenta.

Nikdo nezapomene na jeho kovový hlas, mluvící o „imponderabiliích“.

V Lize se setkává dr. Nosek s dr. Josefem Novákem, a to byl jeho osud. Je to v roce 1908, kdy v Lize přednáší P. Jemelka SJ o chystaném sociálním pojištění. P. Jemelka byl známý vídeňský pracovník v české menšině. Nosek a Novák se stali důvěrnými příteli a po více než čtvrt století pracují bok po boku věrně na různých úsecích katolického hnutí kulturního, politického a hos- podářského.

V ČLA patří právník Nosek k nejaktivnějším členům. Ač nebyl členem výboru, nikdo nekonal v Lize tolik přednášek jako on. Když spolek zakládá v r. 1909 měsíčník „Studentská Hlídka“, píše do něj opět nejvíce Nosek. Novák je tehdy zodpovědným redaktorem Studentské Hlídky. Nosek vede hlídku sociální. Nosek je povahou vážný a v uzavírání známostí zdrženlivý. Jakmile se na něho někdo obrátil s nějakou žádostí, tu nebylo člověka ochotnějšího nad něho. Je to láska jeho mládí – potřebným pomáhat.

U Nosků našlo útulek mnoho studentů, hlavně z východních Čech, kteří přišli do Prahy na stu- dia, aniž tu měli známé. Jeden ze studentů, dr. Plch, který v rodině Noskově našel útočiště v prv-

ních dnech pobytu v Praze, než se dostal do Hlávkovy koleje, líčil, jak Nosek čistil těmto naho- dilým hostům boty. Pomáhal jim najít byt, opatřoval chudým pomoc v klášterech, poskytoval informace o studiích. Typické bylo jeho chování o spolkovém plesu. Sám netančil, ale v elegant- ním úboru uváděl vzácné hosty na tribunu a odcházel, když jeho služba skončila.

Kolem Noska se ve spolku seskupovali studenti, kteří vycítili jeho duševní ušlechtilost. Po člen- ských schůzích, jichž se vždy zúčastnil, vytvořila se kolem něho skupina, která s ním šla na tzv. malý suchý špacír – procházku po nábřeží. Debatovalo se o zajímavostech ze schůzí, probíraly se otázky vědecké, kulturní, veřejné. Často ho vyprovázejí kolegové od Vyšehradu až do Karlína. Duchovní vedení a působení dr. Noska v ČLA je nejlépe patrno z přečtených článků ve Studentské Hlídce (později Životě), kde píše buď pod svým jménem, nebo pod značkou J.Ch.

Vedle řady článků národohospodářských, které jsou odezvou jeho studií a jaksi přípravou na plá- novanou funkci universitního profesora, bojuje Nosek proti duchu tehdejší doby, který byl proticír- kevní a protináboženský. Sleduje obranu víry, autority papežství. Uvažuje o poměru našeho národa k církvi a bojuje proti heslu, že věřící katolík nemůže být vlastencem. Dle příkladu Kristova může křesťan lnouti ještě hlouběji k svému národu z příčin nadpřirozených. Ukazuje, že často ve sporech mezinárodních nerozhoduje národnost, nýbrž náboženství. Pokrokářský Čech se spojí s pokrokář- ským Němcem proti katolickému Čechu. Španělský anarchista Ferrer byl hájen pokrokářskými stu- denty českými proti katolíkům a stejně německý, bezvěrecký Josef II. Habsburk.

Katolické náboženství připravuje cestu k přijetí kladných prvků kultury, církev vystupuje proti rasismu, který je jednou z příčin mezinárodního napětí. Pro katolíka znamená vlastenectví snahu o mravní a hospodářské povznesení rodné země, aniž by hlásalo nepřátelství k ostatním.

Proti tvrzení, že katolické země jsou zaostalejší než protestanské nebo „pokrokové“, ukazuje v článku „Hospodářská pokročilost na českém severu“, že tam v krajích s čilým katolickým živo- tem je pokročilejší hospodářský život, více Raifeisenových záložen než u Čechů v bohatších kra- jích. Kraje s živějším náboženským životem nejsou zaostalejší než tzv. pokrokové kraje bohaté.

Velkou pozornost v celé řadě článků věnoval Nosek poměru církve a státu (Stud. Hlídka, III. roč.). Zpracoval tuto velkou látku z hlediska státotvorných zásad katolické církve ve světle histo- rického vývoje a idejí jednotlivých epoch dějinných. Je tu obsáhlá úvaha plná citátů církevních spisovatelů a dějepisců. V plném znění přináší citát ze sv. Athanasia. V jiných článcích věnuje No- sek pozornost otázkám vyplývajícím z Marxe, teorie, která se začíná v této době hodně šířit. A vší- má si tehdy, že důvodem šíření socialismu není teorie, nýbrž praktická zkušenost společenská – nedostatečné mzdy dělníků, nezaměstnanost a podobně. Hospodářské podmínky, v nichž žili dělníci, silně zaostávaly za duševním pokrokem, kterému se dík školskému vzdělání těšily široké vrstvy našeho národa.

Svou věrnost k hlavě církve projevil v článku „Dissidii caput Sumus Pontifex“, kde hájí primát římského biskupa na podkladě listu sv. Otce Lva XIII. Angličanům.

Sociální a národohospodářské cítění Noskovo nalezlo výraz v řadě článků. Tak v článku „Zá- klady sociálního pojištění“ (6 článků) provedl Nosek rozbor chystané předlohy. Příznivě posoudil myšlenku, ale upozornil na stinné stránky a věcné obtíže, jak vyplývaly z tehdejšího státního sys- tému a hospodářských poměrů v Rakousku-Uhersku. Varoval před demagogií a nesplnitelnými sliby. Pro úplnost uvádíme tituly některých úvah: „Marxova theorie hodnoty“, „Finanční patent“,

„Současná krize v zemědělství“, „Sociální význam progresivní sazby berní“. To vše psal jako uni- verzitní student.

Duch všech Noskových článků je křesťanský. Pokouší se v nich vtělit křesťanské pravdy do světského zákonodárství. Vyciťuje správně, že již před první světovou válkou je liberalismus na ústupu a začíná éra sociálních přeměn. A blíží se doba, kdy dr. Nosek dostává příležitost uvá- dět své teoretické znalosti a zásady do praxe.

4.         Doba zrání

Po studiích nastoupil dr. Nosek místo koncipienta u finančního ředitelství v Praze a připravuje se při tom na dráhu univerzitní. Dostává za tím účelem úřední dovolenou a odchází na univerzitu ve Vídni a potom do Würzburku, kde se obíral problémem kapitálových daní.

Do studia však zasahuje světová válka v r. 1914. Také Nosek má rukovat. Ale jeho vrozená cho- roba (bronchiální astma) jej od vojenské služby osvobozuje. Vzpomíná později na den strávený v kasárnách na Pohořelci, jak se díval na dvůr, kde cvičili branci, jak chodili dokola za řvaní šarží až do zpitomění. Vojáctví a válka se mu příčily. Národohospodář Nosek věděl, že po válce musí nastat bankrot.

5.        Majetkové poměry u Nosků

Noskova rodina nebyla zámožná. Měla trochu majetku uloženo v rakouských zlatých rentách, ale přišla o ně úplně. Od r. 1912 odjížděl dr. Nosek s matkou, sestrou Marií a schovankou Annou Kubešovou z Čekova na Chrudimsku, kterou přijali jako osmileté děvčátko do rodiny, do Poříčí nad Sázavou. Po roce se matka Noskova roznemohla a nebyla schopna chůze. A tu ji schovanka Anna Kubešová nosívala na zádech na vzduch a pečovala o ni jako o dítě. V roce 1916 umírá mat- ka dr. Noska. Farář a vikář v Poříčí P. Tichý vylíčil, jak 10. července 1916 přišel k němu dr. Nosek s prosbou, aby přišel zaopatřit jeho nemocnou matku. Kostelník nebyl doma, a tak šel dr. Nosek se zvonečkem a brašnou s potřebami k udělení svátosti nemocných k domu a tam odříkával zbož- ně všechny modlitby a odpovědi při obřadech. Druhý den matka umírá a syn dává na pomník vytesat nápis: „Kdo bližní miluješ a Boha znáš, pomodli se za mne Otčenáš“.

Dr. Nosek je znám v Poříčí jako zbožný katolík. Je vídán, jak každou neděli a svátek klečí v zadní části kostela, odkud však je vidět na oltář.

Odjíždí na rok do ciziny, a když se vrátil, požádal jejich chudičkou schovanku o ruku. Tak se mu její obětavá péče o matku vtiskla do duše, že si ji vzal za ženu, ač byla starší než on. A vskutku nechybil. Byla to dáma hodná svého manžela, světice, podle úsudku intimního přítele Noskova, správce Nešpora. Tento své mínění odůvodňuje takto: „Takový soulad a takovou vzájemnou lásku a úctu jsem v žádné rodině neviděl a ani neuvidím.“ Nazval-li kdosi tuto rodinu v posmrtné vzpo- mínce svatou, pak nemám důvodu, proč bych tomu nevěřil. V r. 1923 se jim narodila holčička Anuška a chlapeček Fanouš o rok později.

Noskovi měli svatbu 21. srpna 1917 u sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. Dr. Nosek říkával, že si manželku vzal pro její lásku k mamince a pro její ušlechtilé srdce. Rodina, kterou tato dvojice vytvořila, byla rodina svatá, posvěcená modlitbou a prací. Poříčský pan farář Tichý napsal, že je často vídával na procházce při společné modlitbě sv. růžence. Za války pomáhal dr. Nosek obča- nům, jak jen mohl. Psal jim žádosti, radil jim v právních věcech, staral se o víno pro mši sv.

Pak prožívá několik šťastných let rodinného života v Karlíně, Vítkova ulice. Mnozí ho viděli, jak tlačí kočárek s děckem v Karlínských sadech, ač to tehdy ještě nebylo zvykem.

6.         Sociální pomocný fond pro studenty

Základním rysem Noskovy osobnosti bylo pomáhat všem, kdož pomoci potřebovali, konat dobro pro Pána Boha. Všímal si svých kolegů z ČLA. Pocházeli většinou z rodin nezámožných, pohublí, v ošuntělých šatech, odkázáni na nejnutnější pomoc z domova. A sehnat nějaký groš kondicemi byl obtížné. Za války se situace značně zhoršila. Obědy v mense s vodovými polév- kami a moučníky, v nichž v zubech skřípal písek, nemohly dospívajícím mladým lidem stačit. Ani uzenina nebyla lepší a byla drahá. Jak vítaný byl tenkrát bochník chleba poslaný z domova. Hoši si kuchtili přilepšení, jak kdo dovedl. I knedlíky vyráběli s větším či menším úspěchem. Bra- trsky se ti šťastnější, kteří měli přísuny z domova, dělili s kamarády. Ale co to bylo pro tak mnohé! Dr. Nosek, který jako senior spolku řídí sociální kroužek, navrhuje a vypracovává stanovy studentského pomocného fondu. Konstrukce ukazuje opravdovost, reálnost a cílevědomost. Vý- pomoci nemají mít povahu daru, nýbrž bezúročné půjčky, která má být splácena, když dlužník

dosahuje dostatečného existenčního zajištění.

Dr. Nosek věděl dobře, že dary poskytované studentům kněžími v naději, že si zachovají víru a budou v životě hájit zájmy církve, zklamaly. Proto volil formu půjčky. Sám také navrhl formu- lář závazku, který ovšem neměl právní sankce. Ten, kdo půjčku přijal, se zavazoval, že ji vrátí, až dosáhne slušně placené místo. Žijí ještě ti, kterým tato půjčka umožnila zaplatit taxy nebo se slušně obléci na promoci.

Plán tu byl, ale kde vzít peníze? Dr. Nosek doslova žebral u prominentních osob, v kruzích šlechtických a církevních. Ale mnoho toho nedostal. Konečně získal pro svoji myšlenku strahov- ského opata Methoda Zavorala a s jeho pomocí byl vytvořen u Zemské rady katolíků studentský sociální fond na zásadách Noskových stanov a začal plnit své poslání. Nové poměry v republi- ce způsobily, že fond zanikl, a s ním i závazky těch, jimž se pomoci dostalo. Myšlenka sociál- ní pomoci a výchovy k sociálnímu cítění však nezanikla. Čilý ligista Josef Zvoníček vybudoval při Ústředí kat. studentstva Sociální studentské sdružení, které svými kroužky proniklo i na střed- ní školy a zajistilo příliv nových členů do ČLA.

7.      Mládež

O tu se celkem nikdo nestaral. Byly také výjimky. Někteří horliví kněží v duchovní správě, několik obětavých katechetů na měšťanských a středních školách, ale to byly opravdu jen vý- jimky. Jen při sdružení katolických zemědělců vznikla před válkou organizace venkovské mlá- deže, která měla svůj časopis „Naše mládež“ (na Moravě „Omladina“). Český časopis redigoval místopředseda spolku, studující filosofie, Josef Novák, který napsal též brožuru „Proč se naše mládež sdružuje“. Teprve za války uvolňuje pražský arcibiskup hrabě Huyn čilého žižkovského kaplana Václava Chlumského, aby dělal sekretáře nově organizovaného Sdružení katolické mlá- deže, zkratka SKM. Skupina ligistů, zejména Josef Zvoníček, dr. A. Kníže, filos. student Antonín Novák (bratr Jos. Nováka), pomáhala při budování této nepolitické organizace mládeže. Ligista

A. Novák se stal prvním předsedou tohoto Zemského sdružení. Dr. Nosek nezůstává stranou. P. Chlumský byl jedním z nejdůvěrnějších přátel dr. Noska po celý život a v pozdějších letech po válce se dr. Nosek věnoval mládeži více než všichni katoličtí politici dohromady. Správce Nešpor píše: „Vzpomínám na jednu popřevratovou valnou hromadu SKM v Praze, kde dr. Nosek dojem-

nými slovy, sám jsa k slzám dojat, zapřísahal nás, abychom chránili svoji víru, záruku čistoty duše, abychom chránili církev svatou a vlast. Po válečném uvolnění mravů očekává od nás národ, že přispějeme k nápravě. Jen v mravně silné mládeži je záruka šťastné budoucnosti národa a círk- ve u nás. Tato jeho opravdovost zapalovala srdce. Sám šel příkladem.“

8.         Dr. Nosek jako politik

Rozpadlo se Rakousko, vznikla Československá republika a dr. Nosek byl stržen do proudu politického života, neboť čsl. katolicismus volal SOS. Napsali jsme, že sblížení dr. Noska s dr. No- vákem přivedlo tohoto politicky neangažovaného juristu do politické arény. Snad by tam přišel sám, protože popřevratová doba volala k práci každého opravdového katolíka. Ale to, že dr. Novák byl již starý politický kozák, jistě při jejich přátelství hodně znamenalo. O dr. Novákovi, který se- bral tento materiál k životopisu dr. Noska, ale pro své úmrtí nemohl již koncept dokončit, musím napsat několik slov.

Dr. Josef Novák byl odlišný typ ve srovnání s dr. Noskem. I tělesně byl subtilnější. Byl o dva roky mladší (nar. 23. 8. 1888). Pocházel z chalupnické rodiny (5 dětí) z Chvojnova na Pelhřimovsku. Vystudoval v Pelhřimově s vyznamenáním gymnázium, denně docházel 5 km do města. Zde na něj měl značný vliv katecheta dr. Šimon Bárta, pozdější biskup budějovický, a Msgre Fr. Vaněk, děkan v Pelhřimově. Ten ho zatáhl do politického života při prvních volbách v r. 1907, kdy si na Pelhřimovsku vybojoval poslanecký mandát premonstrát Milo Záruba. Novák pak studuje na Kar- lově univerzitě matematiku a fyziku a na rok odchází do Göttingenu v Německu. Pak skládá státní zkoušky profesorské a je promován doktorem filosofie.

Dr. Novák je pohotový žurnalista, dobrý organizátor, praktik. Tím se s dr. Noskem doplňují. Jako profesor působí jenom krátce, protože po převratu je jmenován přísedícím zemského vý- boru. Z profesury si bere jenom dovolenou. Nechce být závislý na politické funkci a sinekuře. V r. 1920 se žení a stává se otcem spokojené rodiny se třemi dětmi.

Státní převrat v r. 1918 zastihl církev katolickou i politické hnutí v desolátním stavu. V čele státu stál dr. T. G. Masaryk, jehož výroky o Římu: „Musí být souzen a odsouzen – katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou – Tábor je náš program“ byly využity a zneužity ke kultur- nímu boji. Ten byl veden tak neurvale, že se zdálo, že heslo protestantů „Los von Rom“ bude realizováno. Kříže odstraněny ze škol. Káceny kříže a sochy v polích a 3. listopadu 1918 je stržen památný mariánský sloup na Staroměstském náměstí. To katolíky vyburcovalo. Konaly se sbírky na obnovení sloupu. Spisovatel A. Šorm prozradil, že tenkrát dal dr. Nosek na ten účel rodinné zlaté hodinky. ČLS uspořádala veřejný průvod a na místo skácené sochy Bohorodičky položila věnce. Církve v Čechách po útěku arcibiskupa Huyna nebyla schopna akce. Také proto, že větší část duchovenstva byla stržena revolučním duchem a pod vedením „Jednoty“ domáhala se da- lekosáhlých reforem. Stíny rakouského katolicismu, staletí útlaku a křivd a pomalý postup kon- solidace vyřazovaly církev z boje za katolickou věc. V této kritické chvíli politická strana lidová zachránila, co se zachránit dalo. Dr. Šrámkovi se podařilo sjednotit roztříštěné politické hnutí v jednotnou stranu lidovou. Během dvou měsíců byly vykonány přípravy pro vydávání deníku

„Lid“. Šéfredaktorem byl jmenován dr. J. Novák, který s několika ligisty dovedl dát listu době odpovídající ráz. Deník „Čech“, vydávaný nakladatelem Kotrbou, zůstal listem kněžským. Novým českým arcibiskupem byl jmenován příznivec ČLA dr. Fr. Kordač, po dlouhé době Čech nešlechtic na stolci sv. Vojtěcha. Na jeho místo v parlamentě byl delegován dr. Fr. Nosek, který byl ihned dán

do výkonného výboru strany lidové a zvolen nakonec místopředsedou. Pro stranu to byl velký přínos, pro dr. Noska začátek křížové cesty.

9.         Dr. Nosek politik

Pro křesťana je politická kariéra velkým nebezpečím zvláště v systému, který tehdy u nás panoval. Ale i tu dr. Nosek skvěle obstál. I zde zůstal pokorným dělníkem na líše, kam ho Pro- zřetelnost postavila. Zvěčnělý arcibiskup dr. A. Stojan jednou názorně předvedl, co je to politika. Dal ruce na stůl a řekl tazateli: „A teď mě do nich udeřte.“ Když tento se rozmáchl a udeřil, Stojan jimi trhnul a udeřil se vykonavatel. „Tož to je politika,“ řekl Stojan. Tak se totiž na ni všeobecně hledělo. Nosek byl tak důsledným křesťanem, že nikdy neztrácel ze zřetele mravní principy víry. Dle toho mluvil a jednal. Parlament byl složen valnou většinou z liberálů, lidí nenáboženských nebo protináboženských. Když se jednou dr. Kordač jako poslanec ve skvěle fundované řeči obrá- til na opozičního poslance s otázkou, zda chtějí jednat jako křesťané, vykřikl soc. dem. poslanec Soukup za souhlasu ostatních rezolutně: „Nechceme!“

Prakticky se politické strany pramálo ohlížely na mravní zákon. Většina poslanců sledovala osobní nebo stranický nebo třídní a stavovský prospěch bez mravních skrupulí. Platilo to bohu- žel i u osob a stran, které si přikládaly název „katolický“. „Z politických debat a zasedání jsem se vždycky vracel menší,“ posteskl si jednou dr. Nosek. Řeči v parlamentě a hovory v kuloárech byly často jalové, plané. Poslanci s oblibou vyplňovali čas prázdným povídáním, vtipy a choulostivými anekdotami. Politickou činností většinou rozuměli boj proti jinostraníkům, přičemž se nedbalo na pravdu a slušnost. Politické projevy v parlamentě byly plné útoků, přehánění, nespravedlností a tupení. Zájem státu a společnosti na posledním místě. Dr. Nosek byl jiný než ostatní poslanci. Byl to krystal drahokamu, který se nezkazil v bahně politického života, zůstal pevný a čistý, po- suzoval problémy věcně, bez politického zaujetí. Nezúčastňoval se planého mluvení a vtipkování. Byl přátelský, ochotný poradit a pomoci. Jeho obsáhlé vědomosti a jasnost úsudku mu zjednaly respekt i u nestraníků. Během nedlouhé doby jeho poslancování bylo jeho postavení a vážnost ta- ková, že si v jeho přítomnosti málokdo odvážil planě, a zvláště ne dvojsmyslně mluvit. Dovedl usa- dit a umlčet i poslance, který si o své důležitosti mnoho myslel, když začal vypravovat neslušnou anekdotu. Ale Nosek nebyl škarohlíd. Rád se zasmál, žertovalo-li se slušně. Při svých projevech měl vždy na zřeteli prospěch celého státu a lidu a ne vždy se setkal u své strany s porozuměním, když třeba překážel ve využití aféry, která mohla poškodit odpůrčí stranu (případ Junger–Švehla). Štěstí bylo, že v čele strany stál Msgre Šrámek, který měl smysl, jak říkal, pro sekulární politiku strany a byl opravdový křesťan. Pak se stával dr. Nosek i v kruhu parlamentu osobností, ne podle praktik poslanců „minorum gentium“, kteří se domáhali výrazného otištění svých řečí ve stranic- kém tisku, kteří službičkováním mocipánům hleděli posílit svou osobní pozici, chytračili na úkol charakteru, hleděli se dělat oblíbenými.

Nosek se nedomáhá nikdy významných postavení, netvoří skupiny satelitů, nesnaží se být ob- líbeným. Jde jen za pravdou s poctivostí, mluví pravdu, padni, komu padni. Je pravým poslancem lidu – delegátem, nikdy ne demagogem. Není hlasatelem, tribunem lidu a propagátorem nějakého politického systému. Jeho politická činnost je praktické uplatňování křesťanských pravd v oboru státní problematiky. Tímto duchem se nesou jeho řeči o obecných otázkách politických a národo- hospodářských. Je přirozené, že tento způsob, spíše učitelský než propagandistický, neburcuje u posluchačů projevy nadšení, jak tomu bývá u táborových řečníků. Ale působí! Hlavně u mlá-

deže, která vyciťuje, že Nosek svým životem stojí za slovy, získává nadšené a věrné stoupence.

Dr. Nosek si nevšímá denních přestřelek, nečte pravidelně denní listy. Nepotřebuje, aby mu dával rozumy nějaký redaktor. Je-li v tisku něco důležitého, tak se to dozví jinak. Nejvýraznějším rysem jeho osobnosti je pomáhat. A není to jen snaha, slib, pomoc formální. Osobně každému prosebníku odpovídá, intervenuje u úřadů, hledá pomoc další, když původní zákrok zklame. Kde čte kopie jeho dopisů, musí užasnout nad neúnavností a svědomitým úsilím Noskovým, aby žadateli pomohl. Noskova kvalifikace působí, že je poslaneckým klubem delegován na místa, kde je třeba schopných lidí. Je rádcem kolegů, a přitom skromný a laskavý ke všem. Při vší vy- čerpávající práci politické nezapomíná na prokazování služeb v širokém okruhu. Přijede student do Prahy na vysokou školu. Je z venku, nikoho nezná a také prostředků z domova má poskrov- nu. Nějak se dovídá o dr. Noskovi a obrací se na něho. Nosek prosebníčka neodbývá. Řadu dní ho hostí u sebe, pak mu zamluví v jednom klášterním domě laciný byt i stravování. Student ani neví, že toto ubytování jde na Noskův účet.

Nosek nedělá pána. Bydlí jako poslanec a pozdější ministr ve dvoupokojovém bytě v Karlíně a jediným přepychem je zřízení koupelny.

10.         Dr. Nosek ministrem (od r. 1926 do 1. 11. 1929)

Strana lidová byla až do voleb r. 1925 v opozici. Po rozpadu rudo-zelené koalice (soc. dem., národ. soc., agr.) přechodné vládě dr. Černého (úřednické) došlo v r. 1926 ke koalici, v níž byla zastoupena čsl. strana lidová. Strana měla tenkrát 33 poslanců a při obratném postupu Šrámkově mohla se dost výrazně uplatnit ve státní politice. Dostala 3 ministry (z Moravy Šrámek a Do- lanský) a z Čech dr. Noska. Byl krátkou dobu ministrem vnitra a pak ministrem pošt. Politické úspěch posílily sebevědomí mnohých katolíků. Nosek jako ministr zůstává stále svůj a poctivý jako dosud. Jen úkolů a práce mu přibylo. Také dr. Jos. Novák byl zvolen poslancem. Stranou mu byl svěřen velmi těžký úkol. Dát do pořádku Svaz hospodářských družstev. Byl to úkol nad- lidský a zdařil se jen za účinné pomoci Noskovy. Nosek i Novák si byli vědomi, že i v tomto úkolu jsou pouze dělníky Božími.

Dr. Novák píše: „Cítili jsme přímo zásah Prozřetelnosti. Pomoci tolik, kolik právě bylo třeba, a tehdy, kdy byla nutná.“ Dr. Nosek nevěřil ve snadný úspěch, byl nedůvěřivý, když šlo něco snadno a rychle. Byl-li nezdar, trpělivě začínal znovu. Ztráty z dosavadního hospodaření Svazu byly milionové a hrozící skandál by byl poškodil hnutí více než krach Svatováclavské záložny. Správce Nešpor líčí, jak dr. Nosek sanoval sušické hospodářské družstvo, kde bylo na 400 000 Kč ztrát. Jen splatná směnka u občanské záložny na 200 000 Kč, podepsaná váženými rolníky okresu stačila, aby katastrofa byla dokonána. Ani haléř nikdo nedal a málokdo tušil, kolik práce to dr. No- ska s jeho spolupracovníky stálo, než se vyplatily dluhy, které jiní udělali.

Jiné strany měly jistě podobné problémy, ale po ně byla státní pokladna otevřena. S pomocí Boží bylo vše v pořádku zlikvidováno a pod novým vedením se naše družstevnictví začalo zvedat. Byl vydáván „Lidový hospodář“, týdeník, který vyoral pěknou brázdu na poli křesťanského života.

11.       Lidové peněžnictví

Buduje všude urychleně svoje vlastní ústavy. Byla založena „Ústřední záložna lidová“ v Pra- ze jako centrála pro lidové záložny a kampeličky. Když dr. Nosek umíral, byla jich plná stovka. Dr. Nosek dává těmto peněžním ústavům do vínku krásné heslo: „Vkladatelům jistota, dlužníkům mírný úrok a za čistého zisku také něco Pánu Bohu“. Když byl připraven leták na naši družstevní obec záložen, kdosi navrhoval, aby se udala vyšší kapacita podniku. Dr. Nosek ostře odmítl jakou- koli nadsázku. Nesmíme si pomáhat lží ani používat nekřesťanských metod. Ze spolupracovníků, mimo zaměstnanců ÚZL, sluší jmenovat zejména pana velmistra křižovníků dr. Vlasáka a pelhři- movského děkana Msgre Fr. Vaňka, jejichž zkušenosti mnoho pomáhaly.

Lidová strana po úspěchu „Lidu“ začala vydávat reprezentativní deník „Lidové listy“. Šéfredak- torem byl kanovník Světlík a po něm ligista dr. Jos. Doležal. Strana k tomu potřebovala moderní tiskárnu. Tak se počala budovat „Charitas“. A opět to byl dr. Nosek, na kterého připadl největší kus práce. Když se otvíral palác „Charitas“ s tiskárnou, bylo při slavnostních projevech vzpome- nuto všech, kdož se nějakým způsobem zasloužili o toto velké dílo, jen dr. Noska nikoli. Když se správce Nešpor cestou domů tohoto bodu dotkl, odvětil dr. Nosek klidně: „On o tom neví.“

Dr. Nosek jedná stejně nehlučně při koupi objektu bývalého kláštera piaristů s kostelem sv. Kří- že v Panské ulici, kde si přál mít kostel ustavičného klanění Nejsvětější svátosti.

Aby naše družstevní a charitativní podniky měly vlastní finanční oporu, stará se dr. Nosek o vlastní banku. Dokázal, že byla koupí akcií získána Moravsko-slovenská banka. Sloučením s ji- nými třemi se pak utvořila Moravská banka, kde vliv našeho družstevnictví byl zajištěn. Jen Bůh víc, co to stálo námahy, aby se tato věc podařila, a kolik požehnání přinesla pro katolickou věc.

12.          V úřadě

Ministr dr. František Nosek chápe svoji funkci jako službu z Božího příkazu a jako službu křes- ťanské lásky k bližnímu. Zůstal si věrným. Kdysi přišel na Ministerstvo vnitra „malý monsignor“ předseda strany dr. Šrámek. Něco si potřeboval ověřit u sekčního šéfa a ministr Nosek se chystal vytočit číslo telefonu příslušného referenta. Šrámek mu zadržel ruku a zeptal se: „Nač máte sekre- tářku? Vždyť jste ministr.“ Chtěl ho naučit dělat ministra. Ale Nosek zůstává takovým, jaký byl, skromný, svědomitý, přesný. Hrnou se na něho žádosti ze všech stran a Nosek je do úpadu vyři- zuje. Nenařizuje podřízeným místům, jednotlivým referentům, ale prosí, zda by mohli vyhovět.

S referentem smlouval samozřejmě svým způsobem, kolik míst může obsadit na jím doruče- né žádosti a kolik jinými intervenujícími. Byly z toho často nepříjemnosti u straníků, ale za svůj spravedlivý postup měl opět Nosek otevřeny dveře u jiných. Několik charakteristických maličkos- tí. Sluha nesl náruč spisů, obě ruce zaměstnané, potřeboval otevřít dveře na chodbu. Dr. Nosek, který právě vešel, hned spěchá a sluhovi otvírá, zatímco jiný sluha o kousek dále se na to dívá. Jiný návštěvník ho viděl, jak si jde k vodovodu s lahví pro vodu sám.

Dostal-li žádost o přijetí k poště od někoho, kdo měl hodně dětí nebo pocházel z četné rodiny, jistě ji prosadil. Zásadně nelíbal ruku dámám, byť to byla choť ministra. Ale políbil ruku své choti a při návštěvě matky, která ležela s novorozeňátkem. K šoférovi se choval jako ke kamarádovi. Ale „bábovka“ nebyl. Když se projednával v parlamentě kongruový zákon, začali komunističtí poslanci s obstrukcí za pomoci ostatních „pokrokových“. Když to nepomohlo, udělali kravál.

Rozbíjeli sněmovní pulty, házeli akty, řvali, brali útokem tribunu, kde stál jako referent ministr Nosek. Poslanec Harus, sklářský dělník, obr postavou, utrhl desku od stolu a hnal se na dr. Noska. Naši poslanci skočili před něho. Ale Nosek zůstal klidný, ani brvou nehnul.

Dr. Nosek je zbožný. Denně, může-li, jde na mši sv. a často přijímá Tělo Páně. Ale není přepjatý. Když bylo u nás tolik hluku se stigmatizovanou dívkou Terezií Neumannovou z Konnersrouthu (pražský arcibiskup kardinál dr. Kašpar ji osobně navštívil), divil se dr. Nosek, proč pro ni tolik hluku, když můžeme vidět tolik zázraků kolem sebe. Když byl jednou s P. Škarkem a tajemníkem

J. Janouškem na dni mládeže ve Vodňanech, zajel druhého dne přes Bavorov k Helfenburku, zda by se tento objekt nedal použít jako letovisko pro katolickou mládež. Zle mrzlo, když pěšky šplha- li ke zřícenině. Ojíněné stromy zářily ve slunci. Tu dr. Nosek vzal jednu ojíněnou větvičku a poví- dá: „Podívejte se na krásu a pravidelnost těch krystalků. To by lidská ruka nikdy nedokázala. Tato malá ojíněná větvička jasně dokazuje jsoucnost Boha – Tvůrce.“ Pak citoval Píseň sv. Františka o slunci. Nezapřel v sobě člena třetího řádu sv. Františka. „Tehdy,“ píše taj. Janoušek, který tuto epizodu zachytil, „se mi zdálo, že se poodhrnul cíp záclony a já nahlédl do jeho srdce plného hluboké víry a důvěry v Boha.“

13.         Politická činnost

v době ministerské funkce

Velký úspěch lidové strany ve volbách z 15. 11. 1925 (33 poslanců – 9,6 %) a ještě větší Hlin- kovy ludové strany na Slovensku znamenitě pozvedl sebevědomí čsl. katolíků a dalo se očeká- vat, že obratný a velkorysý předseda strany Msgre Šrámek nedá se nějakými politickými čachry připravit o ovoce volebního úspěchu. Bohužel objevily se i stinné stránky. Strana si budovala politický aparát s placenými úředníky a tajemníky a není divu, že se vynořila řada ctižádostivých lidí, kteří pomocí tohoto aparátu se chtěli dostat do popředí. Ani kněží mezi takovými nechyběli. Dr. Nosek se nezdál těmto politickým řemeslníkům dost výbojný. Pozastavovali se nad jeho prací v katolické mládeži, kritizovali jeho náboženské přednášky i jeho činnosti v ministerstvu. Dr. Nosek nesnášel totiž lidi, kteří dovedli sice pěkně mluvit, měli i zdařilé schůze, ale nestarali se, aby v ne- děli a svátek splnili svou náboženskou povinnost. Podle něho metody a způsob politického boje musely souhlasit s morálkou a soukromým životem. Není dvojí morálky, jiná teorie – jiná praxe.

Síla českého katolictví nezáležela tak na síle politické strany, nýbrž v kvalitě katolických osob- ností. Proto se dr. Nosek tolik věnoval katolické mládeži, jejímu mravnímu povznesení a posvěce- ní. Tomu mnozí jeho kolegové poslanci nechtěli rozumět.

Do republiky se plížil fašismus. V lidové straně by se měla vychovávat politická práčata. Pomě- ry ve veřejném životě se valem horšily. Tisk byl bulvarizován, propukly ošklivé korupční aféry. Po smrti Švehlově nebyl u nás politik, který by toto vše zvládl. Prezident Beneš měl co dělat se Stříbrným, agrárníci propadli zákonu půdy a mamonu. Rostly hospodářské potíže, nezaměstna- nost. Komunisté útočili využívajíce své opozičnosti. Poměry ve školství byly pro katolíky smutné. Boje o školský zákon ukázaly bolavost problému.

Katoličtí učitelé a profesoři byli vystaveni teroru svých „sokolských“ kolegů i úřadů. Byli orga- nizováni ve dvou spolcích katolického učitelstva a později byl vytvořen Říšský svaz katolických učitelů. Slováci a němečtí katoličtí učitelé se nepřipojili. Byly to spolky nepolitické a čeští katoličtí

učitelé používali pohostinství v domě Svazu hospodářských družstev ve Spálené 15. Jen po těž- kých bojích měli dva až tři okresní školní inspektory a jednoho zemského. Každou maličkost mu- seli tvrdě probojovávat. Katolíkům zůstalo několik církevních škol středních (dvě dívčí gymnázia a jedno chlapecké T. J.) a několik učitelských ústavů hlídaných ostřížím zrakem úřadů bez jaké- koliv státní dotace. Také učební osnovy byly stejné se státními. Na Slovensku měli více církevních škol, zvláště obecných, ale jejich úroveň nebyla valná, střední školu neměli žádnou.

Když po aféře Marmaggiho (šlo o protest proti vyvěšení husitského praporu na Hradě) a od- chodu luďáků z lidového klubu (pro nesplnění slibu obnovení tří katolických gymnázií) se zostřil u nás kulturní boj, učinil dr. Nosek praktický krok a zřídil čsl. katolickou školskou kancelář. Zachoval se text jeho provolání a celý plán práce. Úkolem školské kanceláře bylo dbát nad správ- ným plněním škol. zákonů, nařízení a předpisů ze strany školských orgánů, domáhat se nápravy nesprávností páchaných školní administrativou. Pak vypracovat dobrozdání ke školským předlo- hám a podávat návrhy na reformu dosavadního práva školského a kulturně osvětového. Uvádíme příklad. Jeden učitel si vymyslel, že podpis rodičů o účasti jejich dětí na náboženském vyučování má být soudně nebo notářsky ověřen, a tato svévole mu prošla bez jakéhokoliv pokárání úřadů.

V pozůstalosti Noskově se nalezl dopis adresovaný Sv. Otci, v němž obšírně líčí náboženskou situaci u nás. Spadá asi do doby aféry Marmaggiho, kterou politicky zlikvidoval dr. Šrámek. Chtěl římské kurii vysvětlit, proč lidová strana dočasně supluje funkci církevní vrchnosti. Protože jde o elaborát ilustrující Noskovu osobnost a situaci v Československu, citujeme podstatnou část:

„Považuji svoji spolupráci při dalším budování právního řádu nového obnoveného státu za otáz- ku svědomí ve smyslu nábožensko-mravním, nikoliv tedy za pouhou povinnost státoobčanskou. Jsme si toho vědomi, že toto budování může v demokracii zdárně pokračovat jenom na základě loajálně dodržované dobré vůle o každém problému s ostatními se dohodnout. Leč i toto naše zá- sadní odhodlání má své určité meze a znamenalo by to znemožnění další spolupráce v kterémkoli většinovém souručenství, kdyby ostatní jeho členové, při vší naší ochotě dohodnout se o modifi- kaci příslušných předpisů, odhodlali se proti nám

1. buď prosadit změnu základního principu školského zákonodárství platného na území Sloven- ska a Podkarpatské Rusi, který je zásadní oprávněnost existence náboženského školství a jeho zákonné nároky na příslušnou podporu z prostředků veřejnoprávních, ingerence po stránce personální, disciplinární i pedagogické,
2. nebo zhoršení předpisů, které platný trestní zákoník má na ochranu klíčícího lidského života (paragraf 144 a násl. trest. zákona),
3. nebo konečně při eventuální úpravě obč. zák. obec. zavedení obligatorního civilního sňatku.

Vycházeje tedy ze zásady, že dosavadní právní řád bez dohody s námi nesmí být změněn, budeme v každém většinovém souručenství, uznáme-li za vhodné býti jeho členy, uplatňovat ně- které snahy, zejména, aby bylo i státně uznáno, aby sňatek manželský, uzavřený před katolickým knězem, mohl býti rozloučen jedině smrtí jednoho z manželů, aby rozvod a rozluka manželů byly zákonem oproti dnešnímu stavu znesnadněny. Nárok na vdovskou penzi aby příslušel zá- sadně vždy jen první manželce. Aby pro případ rodinné neshody byla zjednána základna zákon- ná při úpravě platových požitků všech zaměstnanců,

aby byl vydán zákon o potření literárního braku a aby byl zjednán právní podklad pro ener- gické vystupování proti výstřelkům proti veřejné mravopočestnosti (koupaliště, tábory divokých trampů, kina, bary),

aby za dobu, než bude možno plně vybudovat náboženské školy převzetím personálního nákladu na účet veřejný, vydržovatelé soukromých škol náboženských měli právní nárok na příspěvek za ka- ždého žáka na výši celkových nákladů na jednoho žáka veřejných škol podle pětiletého průměru,

aby vydržovatelské školy mohly stanovit používání učebnic bez předchozího schválení státní školské správy, které přísluší jenom možnost dodatečně je zakázat z důvodů zákonem taxativně uvedených,

aby bylo zavedeno na všelikém školství obecném, středním i odborném obligatorní vyučování náboženství,

aby školní správy umožnily a nepřekážely účasti žactva při náboženských úkonech,

aby byl zaveden všeobecný pracovní klid o nedělích a církevních svátcích státem uznaných a provedení usnadněno zavedením týdenní, pokud možno měsíční mzdy u smluvních zaměst- nanců státních podniků,

aby byla instituce patronátu … prostým zrušením osobních práv patronů a jejich věcné povin- nosti přiměřeny řízením vyvazovacím na dočasné příspěvky ve prospěch nově zřízených diecéz- ních starobních fondů.“

Tyto návrhy měly být poslány do Vatikánu jako podklad k jednání o „modu vivendi“ nebo při konfliktu Kordač–Ciriaci, neboť v memorandu prosí Nosek Svatou Stolici, aby obeslal k sobě pražského nuncia Msgre Ciriacihoa prof. dr. Škarka SJ, provinciála, kněze podle srdce Božího, a uložila mu ve jménu svaté poslušnosti, aby převzal úřad koadjutora cum iure succedendi v praž- ský arcibiskupský stolec.

Takto pracoval dr. Nosek jako politik. Po volbách v r. 1929, v nichž lidová strana nedopadla, jak si přestavovala, byl ministr Nosek odvolán 1. 11. 1929 z funkce ministra. Vedení státu a předseda strany ho neradi ztráceli. Nesouhlasila s tím ani většina poslanců, ale nechtěla desauvovat předáka českého křídla strany. A to byl kněz. Přesto se dr. Šrámek dotázal dr. Noska, zda přijme ministerské křeslo, bude-li jmenován, a Nosek prohlásil rezolutně: „Ne!“ Nechtěl být dokladem toho, že každý ministr se drží křesla zuby nehty. Pro člověka náboženského, činného v politickém životě je samo- zřejmé, že dochází ke konfliktům a vyměňují se stráže. Nosek neměl touhu po osobním postavení, o moc v politické straně. Politická funkce nebyla mu vyplněním životního úkolu. Tvořila jen jeden úsek jeho přebohaté činnosti. Jeho ministerská hodnost mu otevírala srdce i ruce občanů. Tolik práce ještě čekalo a Nosek neotráven nezmalomyslněl. Pustil se do další práce.

14.        Družina sv. Kláry

Soucitné srdce Noskovo pociťovalo hlubokou účast se starými, opuštěnými lidmi. Pomáhal, jak mohl, on i jeho rodina. Nebylo tehdy státních institucí, které by pomáhaly. Mnoho starých, opuš- těných dětmi, potřebovalo útulek pro poslední dny života. Měli někteří i jisté prostředky, ale byli bezmocní jich užívat. A zjednat si ošetření, na to prostředky nestačily. Tak vypracoval dr. Nosek plán ústavů, jimž by odkázali kapitál, a tak si zajistili ošetření do konce života. Také opuštěné děti zahrnuje do své péče. Bylo při tom mnoho obtíží a jistě mnoho uhradil z vlastních prostředků a osobního úvěru. Byl to odvážný hospodářský projekt, ale nikoli lehkomyslný. Chovanky měly být platící, event. měly složit obnos, o němž se soudilo, že dostačí k výživě až do smrti. Dodatkem, pokud by to šlo, měly být přijímány i bezplatně. Příspěvky a dary měly tak samaritánskou službu postupně rozšiřovat. Projekt dr. Noska vzbudil velkou pozornost a našel řady obětavých příznivců. Nosek jezdil po Čechách, vyhledával vhodné objekty, vyhotovoval kupní smlouvy, vypracoval domovní řády a vybíral z řeholnic a sester III. řádu sv. Františka vhodné vedoucí. Postupně se snažil získat kolem těchto domů sv. Kláry obec paní, které by zabezpečovaly provoz. Jednal v in- tencích P. Škarka SJ, který při jízdě na velehradské exercicie toužil po tom, aby byly vytvářeny

křesťanské obce dle vzoru apoštolských dob. Tak po úmorné práci vznikly domovy sv. Kláry v Li- tomyšli, Nasavrkách, Březnici, Kbelích u Prahy, Hostomicích pod Brdy. V Litomyšli byl na těchto zásadách vybudován charitativní ústav. Od jednotlivce byly získány dva objekty, z nichž jedním byla větší vila. Zaplacení sjednal formou doživotní renty 2000 Kč měsíčně.

Nosek doufal, že tuto sumu získá dary příznivců z okolí. Vila byla zařízena a byly do ní přijaty opuštěné a osamělé ženy, které měly nějaké jmění. Ústav pracoval hlavně přičiněním probošta Důr- ka až do okupace a války, kdy jej zabrali a přeměnili na nemocnici. Na podobných principech byly zřízeny ústavy ostatní. Prostředky na vydržování získal Nosek od hodných lidí, zbytek zase doplatil sám. Nikdy nezapomněl, když jel kolem některého z těchto ústavů, aby se nezastavil a nepřinesl dětem nebo stařenkám nějaké cukroví. Je samozřejmé, že je vždy potěšil vlídným slovem. Jistě se vynoří otázka, proč zakládal tyto ústavy, proč to nepřenechal kompetentním církevním kruhům? Vždyť na církevních statcích byla k tomu příležitost. Ty ale sloužily necírkevním účelům.

15.          Prázdninové kolonie pro mládež

Mládež, to byla Noskova láska. Kdysi mluvil k jinochům na schůzi a vykládal jim, jak se mají chovat k dívkám. Mají v nich vidět budoucí matky svých dětí. Každá dívka a žena je sestrou

P. Marie. Na to ať pamatují, kdykoli se k dívce přibližují, a podle toho ať se k ní chovají. Tak vodil katolickou mládež na hlubinu duchovního života a vyššího světla. A nezůstal jen u slov. Na všech schůzích rozdával vhodné knihy, které nesměly chybět v knihovničce jinochů a dívek a jaké by měli rodiče svým dětem kupovat a číst. Schilgenovy „Ty a ona“, „Ty a on“, „Deník porodní babič- ky“, Novákovo dílo „V máji života“, Heinenův „Světový názor ve světle Otčenáše“, Pelikánovo

„Víno ze sodomských vinic“ atd. Po jeho smrti zjistilo nakladatelství, že Nosek odebral od něho na 100 000 výtisků těchto jím koupených a rozdaných knih.

Pro mládež pořádal duchovní cvičení, exkurze a duchovní cvičení pro družstevníky, dělníky a rolníky. Postaral se o ubytování a stravu. Aby sehnal prostředky, psal prosebné dopisy boháčům, hlavně jejich ženám. Někde pochodil, jinde se nedočkal ani odpovědi. Pro městskou mládež, hlavně tu, která vyrůstala v pověstných vlhkých podzemních bytech, začal zřizovat prázdninové kolonie pro mládež.

Kde sehnat peníze na zakoupení vhodných objektů? Když začal usilovat o charitativní ústavy, setkal se také s „pomocníky“, kteří byli ochotni věnovat k tomuto účelu staré, sešlé budovy a vzít za to peníze nebo rentu. Šlo o ziskuchtivost pod rouškou dobročinnosti. To vše musel Nosek pře- konávat a všechnu tu mravenčí práci konat sám. Jeho diář svědčí o obtížnosti jednání při každém objektu. Ale Bůh mu pomáhal, a tak byly zřízeny prázdninové kolonie ve Dvorku u Přibyslavi, v Jílovicích u Třeboně a ve Skalici u Litoměřic. Kolonie ve Dvorku měla dva objekty, takže bylo možno oddělit chlapce a děvčata; měla domácí kapli, prostornou jídelnu a vzdušné ložnice. Stála 150 000 Kč. Lesnatá krajina byla zdravá. Pedagogický dozor měla mladá katolická inteligence. Technická stránka provozu byla svěřena osvědčeným rukám milosrdných sester sv. Karla Boro- mejského a sestrám laického apoštolátu III. řádu sv. Františka pod vedením P. dr. Urbana OFM.

Poslání (z diáře dr. Noska): Katolická mládež si musí být vědoma, že jubilejní prázdninové kolonie jsou její podniky. Musíme žádat, aby členstvo SKM sbíralo pro své kolonie peří drané i nedrané, plátno na ložní prádlo, stolní prádlo, pokrývky, sklo, nádobí, jídelní soupravy, náby- tek apod. Je psychologicky samozřejmé, že to, co jsme s osobní obětí sami pracně budovali, je nám dražší a milejší než to, čeho jsme bez obtíží dosáhli od jiných (příklad sv. Františka Seraf.

při obnově sv. Damiána v Assisi). Vhod přijde kolonii chleba, máslo, mléko, vejce, mouka apod. Osvědčí se těmito dárky pochopení pro velkou pravdu, že význam podobného dobrého skutku nespočívá ani tak v dobru, jež jsme bližním prokázali, jako spíše v prospěchu, který z dobrého skutku vyplývá pro nás samé tím, že nám pomáhá vítězit nad osobními sobeckými sklony, a do- pomáhá nám tak k věší svobodě a pevnějšímu panství nad zotročujícími vlivy lidské přirozenosti, která je nakloněna více ke zlému než dobrému.

Vyžadovalo to statisíce peněz, ale Nosek dobrodince hledal a našel. Co chybělo, dal ze svého, jako na jiné podobné účely. Prožil se svými přáteli a pomocníky kritické chvíle, ale nakonec do- stal, kolik bylo nutno. Ale ani trochu víc.

V diáři píše: Osobní potíže v provozu nás nesmějí odvrátit od vytčeného cíle. V jedné prázdni- nové kolonii jeden chlapec byl s ostatními zcela rozumně přidržován k výpomoci při drobných domácích pracích, jako je krmení slepic nebo králíků. Napsal své matce lživý dopis, že je nesne- sitelně přetěžován prací a velmi špatně stravován. Nerozvážná matka hned nato přijela a na ve- řejném prostranství před domem, kde byla kolonie umístěna, za značného sběhu zvědavců, obě- tavým řádovým sestrám, vedoucím kolonie, nectně vyčinila. Přesto však sestry vedly kolonii dál. Řídily se výrokem sv. opata Odilla, který na výtku, že nezkoumá, zda prosebník je hoden, řekl:

„Já chci raději být odsouzen pro nemístné milosrdenství než pro tvrdost srdce bez milosrdenství.“

16.        Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny

Stověžatá Praha! Ano, období katolické restaurace v 17. a 18. století poselo naši zem a zejména hl. město krásnými barokními chrámy, které vytvořily s kostely karolinské éry úchvatný obraz Prahy. Jenomže tyto chrámy byly nakupeny ve starém jádru města, a když se Praha začínala roz- růstat lidnatými předměstími, nebylo za liberální správy města pamatováno na vhodné parcely pro stavbu chrámů, tolik potřebných. Protože v novém samostatném státě věci týkající se veřej- noprávních otázek řídila zprvu politická strana lidová, převzal dr. Nosek starost o tuto otázku. Chtěl alespoň zajistit vhodná místa pro nové kostely a získat katolíky i veřejnost, aby se starali o stavbu důstojných stánků Božích. Existovalo již několik kostelních spolků, které sbíraly na ten účel peníze, ale ty, které si nepospíšily, přišly o ně poválečnou deflací peněz. Postaven byl Pleční- kův chrám Božského Srdce Páně na Král. Vinohradech a Gočárův sv. Václav ve Vršovicích.

Zatímco v cizině rostou velkolepé sakrální stavby zásluhou mnichovského arcibiskupa kar- dinála Faulhabera, v Paříži zásluhou kardinála Verdiera, u nás je mrtvo. Církevní majetky byly postiženy pozemkovou reformou a v naší hierarchii se nenašel tak velkorysý hodnostář jako výše jmenovaní. A přece! Biskup svaté paměti dr. Ant. Podlaha. Když po zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (3. 11. 1918) zanášeli se mnozí katolíci myšlenkou obnovit tuto ma- riánskou sochu a začali sbírat na tento účel příspěvky, řekl biskup Podlaha, že by bylo účelnější postavit na pražské periferii tolik kostelů, kolik hvězd měla koruna Bohorodičky.

Této myšlenky se chopil dr. Nosek. Důležité bylo zajistit včas pozemky pro stavbu kostelů. Nechtěl to dělat bez souhlasu církevních kruhů. Získal pro tuto myšlenku velmistra řádu křižov- níků dr. Jos. Vlasáka a založil spolek „Dílo blah. Anežky Přemyslovny“, aby mohl sbírat peníze na tento účel. Původně měl plán celostátní. Převratem 1918 padlo patronátní právo, aspoň pokud se týče povinností. Feudálové byli pozemkovou reformou ochuzeni a státní správa neměla zájem na

převzetí závazků. Práva si ovšem ponechala a uplatňovala výsadu spolurozhodovat o obsazování far. Jen Ministerstvo zemědělství obsazovalo 130 far. A venkovské kostely chátraly, protože věřící žili v přesvědčení, že je to věc pánů, jak tomu bylo dříve. Socialisté již dovedli hodit mezi lid hes- lo, že církve je bohatá a může si kostely postavit sama. Nikdo jim neřekl, že výnos církevních stat- ků je nevalný, a kromě toho stát si osoboval právo do distribuce církevního majetku zasahovat.

Proto církevní úřady bránily dát svolení ke stavbě, nebylo-li zajištěno sbírkami 3/4 projek- tovaného nákladu. Tím méně se konzistoř starala, aby pro budoucí kostely a fary bylo zajiště- no stavební místo. Nosek snil o založení peněžního ústavu, který by se věnoval tomuto účelu. Projekt nebyl uskutečněn. Některé církevní kruhy, nezúčastněné na chystaném díle, začaly šířit obavy, že smělý plán Noskův by mohl poškodit katolictví jako krach Svatováclavské záložny. Tyto obavy převládly a pražský arcibiskup chrámovou akci „Dílo blah. Anežky Přemyslovny“ zakázal. Když dr. Nosek vysvětloval v obsáhlém přípisu nezávadnost celé této finanční akce, byl odmítnut briskně třemi řádky s pohrůžkou sankce, když neuposlechne. Dr. Nosek se pokorně podřídil. Ale pro budování stánků Božích pracoval dál. Jeho zásluhou byl vybudován františkánský kostel blah. Anežky na Spořilově. Byla zakoupena kantýna a adaptována na kapli. Ke svěcení pozval dr. Nosek své nejbližší přátele a sám s celou rodinou přistoupil ke stolu Páně. Účast a obětavost věřících takto získaná umožnila stavbu pěkného, zděného kostela s podzemní kryptou. Byla po- svěcena v roce úmrtí dr. Noska 28. 10. 1935. Mramorová pamětní deska na schodišti kostela je dokladem zásluh dr. Noska o tuto stavbu.

Podobným způsobem byla zřízena kaple ve Kbelích u Prahy. Byla obnovena kaple sv. Kláry v Troji, postaven srubový kostel v Krči a krásný kostel sv. Jana Nep. v Košířích zásluhou dp. Chlum- ského, který se nebál pustit do stavby těsně před okupací a válkou. Začalo se s málem a stavba byla dokončena r. 1942 nákladem pěti milionů korun, které kostelní spolek sbírkami opatřil.

Později byl vybudován nový kostel P. Marie ve Lhotce. Nusle a Libeň promeškaly vhodnou dobu. Ještě dva kostely vyrostly bez Noskovy přímé iniciativy. Je to kostel sv. Terezie Ježíško- vy v Kobylisích, který spolu s ústavem salesiánským byl postaven na pozemku získaném včas dr. Noskem, a kostel Krista Krále ve Vysočanech, postavený zásluhou vldp. katechety Arnošta Olivy nákladem jednoho milionu korun. Také ve Strašnicích byla postavena kaple.

Tak se pan biskup Podlaha dočkal na věčnosti realizace své myšlenky a největší zásluhu o to měl dr. Fr. Nosek. K jeho cti byla v Nové Vsi postavena od architekta Cuhry krásná kaple.

17.      Dr. Nosek františkán

Dr. Nosek byl členem III. řádu sv. Františka. Byl duchovně veden P. J. Urbanem OFM, kte- rý o jeho duchovním profilu podává to nejlepší svědectví ještě dále v tomto spisku. Z jeho ini- ciativy byla zřízena u Františkánů při „Studium catholicum“ klubovna, kde se shromažďovala katolická inteligence a řešila různé otázky ve světle víry. Je příznačné, že v sále, kde se konaly schůzky, byl nade dveřmi nápis: „Si quis vult lingua aliorum rodere vitam, hanc mensam vetitam noverit sese sibi“, tj. česky: „Kdo by chtěl v tomto sále zle mluvit o bližním, nemá povolen pří- stup.“ To také charakterizuje dr. Noska. Ne nenávidět, milovat. Jsme všichni ve stavu zkažené při- rozenosti. Ani socialisty nesmíme nenávidět. Kdo ví, jakého bychom byli smýšlení, kdybychom se narodili v prostředí jako oni.

18.         Závěr života – konec křížové cesty

Motto: Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Utrpení je věšák, na jehož háčky zavě- šujeme své dobré skutky (dr. Hlouch: „Minutěnka“).

Třikrát musel zvolat u sebe dr. Nosek se starozákonním prorokem Jobem: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž jeho jméno pochváleno.

Roku 1929 umírá ve věku 35 let jeho svobodná sestra na rakovinu. V roce 1933 umírá ve třech dnech prudkou otravou jako desetiletý, duševně i fyzicky vyspělý synáček Fanoušek. Z plané neš- tovice, vřídku, přes všechnu pomoc – smrt. „Časně ráno,“ píše dr. Novák, „zvonil telefon. Tichým hlasem volal dr. Nosek: ‚František zemřel.‘ Správce Nešpor byl u něho v nemocnici několik hodin před skonem. Říká: ‚Rozplakal jsem se nad ním.‘ Jeho otec neplakal. Vzal mě šetrně pod paždí, vyvedl na chodbu a tam mně domlouval, že to nesmím tak lidsky posuzovat. Pán Bůh nejlépe ví, proč se to muselo stát. Mám se rmoutit, že František je v nebi? Ani plánovanou schůzi neodřekl. Nad hrobem pak, když děkoval za účast na pohřbu, všem nám přál té milosti, abychom jednou tak umírali jako jeho synáček.“

Za 16 měsíců poté umírá jeho manželka Anna. Když se rozstonala, postěžoval si dr. Novákovi:

„Ženské včas neřekly, že objevily na prsou bulku.“ Byl to zhoubný nádor rakovinný. Sháněl léky po celém světě, i kobří jed, ale vše marně. Dr. Nosek odcházel z domu, aby pracoval na podni- cích, které uvedl v život. Tam venku nesmí být pociťována nemoc v jeho rodině. Večer se vracel, aby usedl u lůžka trpitelky. Ošetřovatelku poslal na odpočinek a sám až do rána nemocné poslu- hoval. Jen na chvíli si v sedě zdříml. A ráno zas odcházel za svými povinnostmi. Poslední čtyři měsíce byly pro paní Noskovou pozvolným umíráním. Silná, statná dáma se pomalu tělesně ztrá- cela. Úplně bez potravy, jen denně sv. přijímání a kávovou lžičku vína. Vše snášela s odevzdaností do vůle Boží. Ohluchla, oslepla, hlava jí nepřirozeně otekla. Do deníku si napsala: „Ach, můj Fran- tišku, víš, jak jsem ti zpívávala? Ach smutno, smutno mi, mé srdce svírá strast. Moje dítě, mé dra- hé robě, teď mé srdce svírá velká strast. Chtěla bych za tebou a tady mám tatouše a Anušu, jsem na půl u tebe, půl tady. Důstojný pán (dr. Jan Urban) říká, že tě mám stále u sebe. Ach, Bože, já někdy toužím tě obejmout, políbit, ale marně tě hledám. Tys odešel k Ježíškovi. Ach, Františku, já též se snažím k němu přijít. Líbám v pokoře nohy svého Spasitele. Chci býti ničím, jen Jeho svatá vůle buď. Ach, Františku, já tvou smrtí jsem se naučila mnohem více milovat P. Ježíše.“

Když zemřela, byla jako věchýtek. Správce Nešpor píše: „Po pohřbu mě vyprovázel dr. Nosek k autobusu. Ptal jsem se, jak je to možné, že paní ministrová musela tolik trpět. A on měl toto vysvětlení: ‚Fanoušek vyprosil na Pánu Bohu, aby maminka přišla rovnou do nebe, aby byla ušet- řena muk očistcových, na které by se František z nebe nemohl dívat.‘“

Počátkem roku 1935, 3. února odpoledne, přednášel dr. Nosek na schůzi dívek SKM v Praze a odpoledne odjíždí do Plně a odtud pěšky do Doudlevce, aby tam přednášel v kostelním spolku o postavení nové kaple. Přitom trpěl silnou chřipkou a měl již zvýšenou teplotu. Těžce se vrátil do Prahy, aby druhý den již nevstal. Jeho nemoc byla také pozvolné umírání. Patrně si byl vědom, že již nepovstane. Nemohl polykat, těžce dýchal a ani kyslíkový přístroj nepomáhal. Se správcem Nešporem, který byl kmotrem jeho dětí, se rozloučil jako otec se synem. „Žehnal mně a mé ro- dině, a přitom mi řekl, proč mě měl rád.“ Dr. Novákovi svěřil poručnictví nad dcerkou se slovy:

„Bůh je lepším vychovatelem než já.“ Pak řekl: „Já už nemohu zpět.“ Nastal obrat, že i lékař byl udiven. Slábl. Jídlo, které mu podali, jen požehnal a opět vrátil. Dal se zaopatřit. Duch pracoval do poslední chvíle. Skonal přesně ve chvíli, kdy v Palestině začínal po půlnoci Svatý týden, tj. Ze- lený čtvrtek. Jeho přání v nemoci bylo, aby Vzkříšení slavil již se svým Spasitelem. Bůh jeho přání

splnil. Nechtěl být dlouho živ, bál se bezmocnosti stáří. Pociťoval bolest, když viděl bezmocnost a ubohost lidí, kteří v době životní síly byli vynikající.

Zemřel úplně chudý. Do rakve mu dal svůj františkánský hábit P. Jan Urban a dr. Ambrož své cingulum.

Když nad jeho rakví v chrámu P. Marie Sněžné se s ním loučil jeho zpovědník dr. Urban, pravil:

„Jestliže chci svou pohřební řečí ocenit význam zesnulého křesťana Františka Noska, vím, že toho nepotřebuje. Ale chci v něm chválu vzdát Bohu, že našemu národu seslal muže, který nás všech- ny učil, jak máme věřit, žít a pracovat. Kéž i tato moje slova budou nám povzbuzením. Vytrvat ve službě dobré, jak nám je vzorem v Pánu zesnulý náš zakladatel dr. František Nosek.“

Účast na requiem v Praze a pohřbu v Poříčí n. Sáz. byla veliká.

To, co zde bylo již napsáno i co v tomto dílku ještě napsáno bude o dr. Noskovi, je svědectvím života velkého člověka a křesťana.

Zpracoval prof. Ant. Novák

I.              KATOLÍK

Vzpomíná P. dr. Jan Urban, OFM, „Přehled“, č. 10/1935

František Nosek jest osobností veskrze náboženskou. Toto jádro jeho bytosti neznamená jed- nostrannost ani výlučnost: Znamená, že u něho bylo náboženství celistvým a skutečným po- měrem k Bohu, který vnikal do všech fází jeho myšlení a jednání a který byl poslední příčinou, pohnutkou, pramenem, cílem jeho osobnosti, a dokonce také jediným skutečným důvodem toho všeho. Jen ten pochopí, že v tom není jednostrannost, komu vysvitne, že Bůh jest vším ve všem a že tedy nic není, co by nepatřilo v poslední řadě do sféry Boží. Tento základní rys a jádro jeho bytosti vyrůstalo potom do všech vztahů jeho životních činů, vytvářelo jeho poměr k okolí a ur- čovalo jeho práce i jejich tón. Jestliže byl objektivní, jestliže byl váženým jakkoli a z jakéhokoli důvodu i lidem druhého břehu, bylo posledním důvodem toho právě jeho živé ponětí o univerza- litě vztahů božích k člověku a vztahu všeho k Bohu.

V tomto světle jest souditi také jedině jeho politiku, jeho vztah ke straně a jejím jednotlivcům, jeho vystupování. Kdo pak nemůže se vmysliti do tohoto stavu jeho myšlení, nemůže ani nabýti jasného a správného pochopení jeho jednání a osoby. V tom smyslu a jen v tom lze ho považovati za typ katolického muže, otce, politika, za typ laického apoštola. Především proto, že jeho život byl skutečně a trvale nadpřirozeným. Dr. Nosek žil jako málokdo bezprostředně z Eucharistie a málo- kdo ví, jak jasné a hluboké měl dogmatické znalosti, které čerpal jednak ze studia prvotních Otců církve, jednak v posledních letech ze spisů M. Scheebena, především z díla Mysterien des Christen- tums. Proto také byl jeho pohled zcela jasně a pevně v celé síle rozumu naplněn vědomím skuteč- ností nadpřirozeného řádu, přítomnosti Boha, věčnosti. Pak ovšem pochopíme jeho až živelnou a často nezkrocenou snahu po přesné pravdivosti a po postupu ve všem, nikoli podle ohledů a zájmů lidských, oportunních, demagogických, nýbrž podle zájmů přítomného Boha.

To byl zdroj jeho apoštolského myšlení a života. Tím byl jeho život stálým laickým apoštolá- tem a typickým vzorem laického apoštola pro každého věřícího muže. Především nerozlišoval mezi civilním životem a mezi náboženskou činností. Mnohý totiž, snad většina katolických pra-

covníků, chová se, obyčejně musí se chovati ve svém civilním povolání zcela indiferentně, mnohý, ač by mohl, nemyslí vůbec na Boží zájmy ve svém povinném zaměstnání a věnuje této nábožen- ské činnosti druhou část svého života, volný čas. Tím vpravdě žije dvojím životem: jedním zcela přirozeným, z něhož je činnost pro Boha zcela vyloučena, druhým výslovně náboženským, který, mimochodem řečeno, jest také zase odloučen od skutečného života přirozeného. Živé svědomí skutečných práv Božích na celý život působilo u dr. Noska, že mu celý život a každá příležitost byla příležitostí pro šíření zájmů Božích. Tak dovedl zcela samozřejmě mluvit s některým úřední- kem nebo zaměstnancem, projednávati nějakou peněžní záležitost a při tom mezi řečí prohoditi nějaké slovo povzbuzení, napomenutí, obrátiti myšlenky na věci mravní apod. Tím vpravdě činil z morálních teorií skutečný život.

Ve státním životě viděl stále vztah mezi společností a Bohem a nenuceně zapojoval věčné pravdy do různých fází státních zájmů. Tedy např. ve svém posledním návrhu na novelizaci trest- ního řízení důchodkového zdůvodňuje jeho zmírnění také tím, že „nikdo asi nepochybuje o tom, že v moderní době nespatřujeme ve zkrácení nebo zatajení … daní …, které příslušejí státní po- kladně, jenom majetkové zkrácení zisku, všichni jsme si již vědomi toho, že činy naznačené po- vahy chovají v sobě také provinu proti sociální spravedlnosti vůbec, poněvadž činy těmi vymykají se osoby povinné platbami státní pokladně tomu, aby podle svých schopností spolupomáhaly nésti břímě veřejných výdajů … odsunujíce tuto povinnost na bedra ostatních.“ – Když členové kontrolní a úsporné komise parlamentní rozhodli se jednou pro mimořádné překážky zanechati již své úmorné práce, dr. Nosek, který v ní jasně viděl vynikající, třebas neuznávanou, opomíje- nou a někdy Sisyfovu práci, práci ve prospěch blíženecké lásky – začal, vyžádav si slovo, asi takto:

„Četl jsem, pánové, nedávno v revue Stimmen der Zeit pojednání o tragédii svatých. Mluví se tam především o svatém Františku, který, jak Vám známo, budí dosud sympatie celého světa svým postojem ke stvoření a pojetím chudoby jakožto regulátoru hodnocení hmotných statků. Tento světec postavil ve své řeholi vysoký ideál křesťanské dokonalosti hlavně po této stránce chudoby, ale, jak se dalo čekati, jeho následovníci brzo slevovali. Když odešel do Orientu hlásat křesťanství Mohamedánům, odchýlili se mnozí značně od jeho ideálů.“ „Ale, pane kolego, co s tím tedy?“ ptal se předseda komise. „Prosím, už to bude. Tedy sv. František se vrátil a viděl, jak se mu dílo boří, jak není pochopen ani svými nejbližšími. Co dělat? Svatý František však stavěl dál: nemohl-li dosíci 100 % svých ideálů, spokojil se s 50 %, snad i s 30 %. A to se opakovalo mnohokrát. Pánové, kolik tak asi my jsme dosáhli procent vytčených cílů? Myslím, že tak nějakých aspoň 30 % jistě…“

„A to ne, pane kolego, to víc!“ praví jeden člen komise. „Nuže, máme snad přestat?“ „No, již ro- zumíme. Tedy, pánové, příští schůze bude…“

Tak asi nám to vyprávěl ve svém kroužku. Dr. Nosek totiž své poslání ve státě nechtěl zastávati sám podle svých názorů, nýbrž vědom si omezenosti lidského poznání měl určitý kroužek porad- ní z nejrůznějších vrstev. Věci, které mu opatrnost dovolovala a které měl nějak řešiti, předložil k úvaze členům tohoto kroužku, aby vypátral a poznal mínění lidu. Jeho apoštolské smýšlení odráželo se i v jeho názoru na politiku, v níž viděl součást boje o uplatnění vlády Boží na této zemi. Šlo-li tedy o vládu Boží pravdy, spravedlnosti a lásky, musel ji ovšem především viděti i v taktice své politické činnosti, a proto někdy se nemohl srovnati s užíváním prostředků, jakých smějí užívati političtí pracovníci neorientovaní zákonem Božím, neboť tím vlastně děláme to, jak říkal, proti čemu prý bojujeme. Proto s plným přesvědčením stále stavěl duchovní základy mravní výchovy i v podnicích čistě politických, aby politické přesvědčení nebylo demagogickým vzrušením, nýbrž založeno na vědomí povinnosti vůči Bohu. Tím byly někdy jeho politické řeči ozvěnou i výkladem Desatera.

Ve své hospodářské činnosti měl dvojí cíl: neviděl v hospodářství zase jen činitele pozemské- ho, nýbrž spatřoval v úpravě hospodářských a sociálních poměrů snahu po vytvoření prostředí

v tomto životě, v jakém by se dobře dařilo péči o spásu duše, v jakém by lidé mohli kladně mysliti na věci věčné, majíce pozemské v jistém stavu. Druhým hlediskem v jeho činnosti hospodářské byla zásada, že zisky obchodů a hospodaření, jakožto výsledky pozemských věcí, jest obrátiti ve skutky křesťanské lásky. Proto se snažil, aby se dostal k takovým koncům, kde by mohl z pod- niků hospodářských vydržovati starobince, útulky, stavět kostely. To vše byl vlastně apoštolát na cizí, nanejvýš snad neobvyklé půdě.

Vlastní laický apoštolát však zaujímal u něho každou volnou chvilku: byl to především úžas- ný apoštolát slova, a to tak vyslovený, že se říkalo, že „dr. Nosek jest z dvaceti procent politik a z osmdesáti kněz.“ Těžko říci, má-li mnohý kněz v padesátém roce svého života za sebou tolik kázání, kolik měl dr. Nosek náboženských přednášek, kurzů a cyklů. Řeči byly jeho nejhlavněj- ším apoštolátem.

Tisk byl další oblastí jeho přímého apoštolátu. Jeho činnost ediční znají pouze členové růz- ných vydavatelských komisí; a přísný, účelný výběr literatury, radost z každého dobrého spisu byla jen jim známa. Jeho výpravy na schůze mládeže, na kurzy různých odborů byly provázeny desítkami dobrých knih, které mezi mládež stále a stále rozdával. Jak sháněl peníze na záchranu a obnovu „Československé ženy“ vědí např. dobře představené pražských klášterů. Jeho apo- štolát tisku byl tím křesťanštější, že sám celkem nic nepsal, tedy nešířil tisk pro vlastní dům, nýbrž skromně rozdával myšlenky jiných. A že v udržení a vydávání mnohých publikací byla hmotně jeho osobní práce a výdělek, o tom není známo téměř nic.

Třetí obor jeho přímého apoštolátu byla charita. Jak uměl nezapomenout ve spoustě svých starostí a zájmů a povinností na některou chudou ženu, které nejednou přinesl se svými dětmi košíky potravin, jak na posledním lůžku vzpomínal na děti v útulcích a opatrované staré lidi, bylo důkazem, že jeho charita neměla ani stín propagačních úmyslů. Ještě poslední den před svou nemocí, nevíme proč, se rozjel s krabicemi čokolády po domovech svaté Kláry, aby vlastnoručně udělal radost dětem a chovancům. Tj. několik rysů, zahrnujících celé obory laického apoštolátu, ukazujících i jeho pramen i jeho účinky. Jen zamysleti se nad tímto životem bylo by pro mnohého muže obratem k plnohodnotnému křesťanství.

A jen vševědoucí Bůh ví, kolik srdcí stojících v jiných řadách, nikoliv v řadách Božích, bylo do- tčeno jeho osobností a získáno snad na chvíli, snad jednou provždy myšlence a životu pro Boha.

II.              KATOLICITA

Vzpomíná P. dr. Jan Urban, OFM, „Život“, č. 10/1935

Budovy a chrámy se nestaví na písku. Chrám Ducha svatého, lidská osobnost jest tak velká, jaké má základy a jádro. Náboženská stránka takové většiny věřících jen proto tak často jeví ne- dostatky, trhliny, nečekané obraty, nedomyšlenosti, podává se nižším pohnutkám než Božím, dává přednost slávě pozemské, nemá pevné a samozřejmé důvěry v jistou pomoc Boží, že stojí na náboženských pojmech, a nikoliv na náboženských skutečnostech. A některá část náboženské literatury ještě podporuje tuto písečnou strukturu náboženských podkladů, takže veliké části i horlivě věřících lidí jest Bůh, náš Pán Ježíš Kristus, církev, svátosti pouhým pojmem, jeho ná- boženský základ jest symbol, analogie, mravní moment tradice, ne-li zvyk čili pouze nebo aspoň především uvědomělé myšlenkové formy.

Proto jest i jejich duchovní život lehký, nezatížitelný, nedůsledný, neplný. Forma, symbol, fan- tom neunese mnoho a nevydá mnoho.

Celá síla náboženského života se projeví teprve v tom okamžiku, když se stane svatá pravda zažitou skutečností. Tehdy, když duše se propracuje k tomu, že si uvědomí, že Bůh není pouze její myšlenkou, nýbrž že jest kolem ní tak jako vše ostatní, co vidí a vnímá, že Bůh jest tu nezá- visle na mém poznání a vědomí.

Tato skutečnost náboženských pravd byla u dr. Noska skutečně jádrem jeho náboženského života.

Myšlenku nebo pojem lze na čas vyřaditi z postupu jednání, a proto když mnozí jednali o vě- cech pozemských kteréhokoli druhu a odsunuli mimoděk čili zapomněli bráti ohled na některý požadavek víry, kupř. na pokoru, na mírnost, na odpuštění a lásku blíženskou. Dr. Nosek nemohl odsunouti myšlenku, jako nemůžeme si odmysliti skutečnou přítomnost některé osoby, před níž mluvíme, kterou vidíme. Počítal s duchovními pravdami tak jako s jinými skutečnostmi. To jest jeden důsledek.

Tedy kupř.: těžko pochopil, proč musí ten, kdo chce žít v duchu sv. Františka a býti v jeho řádě, nositi škapulíř a cingulum, jen málo měl smyslu pro náboženské umění a zpěv, jako zase beze všech forem nade vše cenil svaté přijímání a mši svatou. Průvody, které neměly účel a byly jen k tomu, aby byly, nemohl vystát jako vše, co nebylo tím, čím se dělalo.

Nuže, takový život, který stále byl zahleděn do věčných a stále přítomných skutečností, musí býti plný mimořádné důvěry, v níž počítal s pomocí Boží právě tak určitě jako s penězi. V této živé víře nemusil se zhroutit pod odchodem svého synáčka ani pod bolestnou nemocí své manželky. V této jasné víře nemohl však také souditi o věcech politických i o osobních názorových rozdílech tak, aby klidně se vnitřně přeorientoval a přijal klidně nějakou nepravdu nebo s ní spolupůsobil, ne- mohl klidně přehlédnouti nekřesťanského ducha v řečech a jednání ať osob, nebo celků, protože dá se podle potřeby protlačiti a upraviti myšlenka, ale nedá se vůbec odmysliti nebo upraviti to, co jest! Tato stavba života na skutečnosti, a to na skutečnosti věčných pravd, byla jádrem jeho myš- lení a jednání a podává vysvětlení k jeho někdy nepochopitelnému chápání věci: proč byl někdy strohý a jindy až slabošky ústupný, někdy prudký a jindy až nápadně mlčenlivý. Proč si nevšiml sebekrásnějšího náboženského projevu a proč měl pečlivý smysl pro drobné práce exerciční, přednášky o světcích apod. Protože hledal, v čem jest něco, a vyhýbal se, kde bylo jen zdání, a uvnitř nebylo pravdy, protože soudil ne podle okolností a ohledů, nýbrž stále podle skutečné- ho a úplného stavu věci. Kdo v životě pochopí rozdíl mezi pojmem a skutečností a provede jej ve svém životě do důsledků, ten teprve uvidí, jak se kdo liší od okolního světa, jak zůstane brzy

sám, protože žijeme více z jevů a dojmů než z celé pravdy.

III.     PROSTOTA

Vzpomíná Bořivoj Benetka, „Život“, č. 10/1935

Smrt dr. Františka Noska otevřela nám dosud uzavřenou knihu jeho života. Nahlížíme-li pak do těch zápisů, chápeme, proč zvolil si sv. Františka, Chudáčka Božího, za svého vůdce. Jeho re- gule byla prostá, neumělkovaná. Svým životem hlásal lásku ke všemu tvorstvu. Miloval člověka, miloval květinu jako jakéhokoliv živého tvora. Neboť to vše vyšlo z rukou Stvořitelových. Láska k tvorstvu prýštila z lásky k Bohu. A od svých druhů, od svých přátel a od své tisícihlavé rodiny

nežádal nic jiného než lásku. Hle, jaká to prostá regule pro křesťanský život! Celý náš život shrnut pod jediné pravidlo, neboť „kdybys lásky neměl, nic nejsi“.

Vstoupil-li proto dr. Nosek do družiny sv. Otce Františka, vepsal na první stranu svého životní- ho díla lásku, která v srdcích bratří sv. Františka dosud hoří stejným plamenem, jaký v nich zaže- hl svatý zakladatel. Sjednotili lásku k Bohu a lásku k lidem pod jedno srdce, to se podařilo právě v prosté, nevyumělkované duši Františkově. Věříme proto, že duše naplněná láskou ke všemu, co Bůh zde stvořil ke své slávě, že ta duše najde onen mír a pokoj, který tak často býval u dr. No- ska obdivován. Je-li náš život nasměrován řadou pravidel a společenských ohledů, jest i naše duše v područí těchto pravidel, vymyšlených lidskou společností jako náhražka pravidel života křesťanského. Dovedl-li proto dr. Nosek obeplouti ta úskalí, která zejména člověku společensky exponovanému jsou často pravou Scyllou a Charybdou, ukázal nám, jak nutno usměrniti život křesťana, život katolíka, život dobrého člověka podle obrazu svatého Františka. Tento prostý svě- tec nechtěl nikdy, aby jeho bratři vylučovali se ze společnosti, aby se vyhýbali životu. Neboť skoro na každém kroku mohou vykonati dobrý skutek. A k čemu by byl náš život, kdyby nebyl rozdělen řadou dobrých skutků, jak rok se dělí na dny a týdny? Co platné žíti podle úzkostlivých pravidel, když hlavní regule, láska k Bohu a láska k bližnímu, byla jen v teorii? Vzpomeňme, že mezi staro- zákonními židy právě farizeové byli strážci nejpřísnějších předpisů Mojžíšových. A přece, držíce se mrtvé litery, zapomněli už dávno na obsah, který tu byl hlavní.

Podle statistiky je u nás 76 procent katolíků. Jsou to tři čtvrtiny obyvatel. Kdo se drží jenom čísla, domníval by se, že také veřejný život, život naší společnosti, život rodinný a život jednotlivce jest katolický. Zkušenost nám však tuto domněnku popírá, ba obrací na rub. Byl by dr. Nosek mnohým lidem takovou záhadou, kdyby sami byli křesťany jako on? Vždyť právě ten jeho život je udivoval. Neměli jsme zajisté možnosti nahlédnouti do jeho vlastního duševního života, ale i to, co proniklo pootevřenými dveřmi pokojíku jeho duše, i to stačí, abychom pochopili údiv, který se uhostil na tvá- řích a ve zraku lidí, když smrt přikázala dr. Noskovi, aby vydal počet z vladařství svého. Neboť v té chvíli teprve se ukázalo, že ukládati na úrok k Bohu je to nejlepší uložení časných statků.

Četl jsem kdysi, že má býti pravidlem katolického křesťana pro upravení jeho pozemského života: buď oddati se službě Bohu, nebo založiti křesťanskou rodinu jako základ, jako novou buňku křesťanského života. V obou případech ukládá se člověku přesný a často hodně přísný řád, kterému musí podříditi všechny svoje skutky, všechno svoje myšlení. Přijal-li proto dr. Nosek svátost stavu manželského, a přitom zůstal synem sv. Františka, ukázal nám, že možno spojiti v jedno, co mnohému už samo o sobě zdá se těžkým břemenem. Řekli bychom, že naznačil, co potřebuje dnes katolický život, aby stál na pevných základech: upevniti otřesené základy živo- ta rodinného regulí křesťanského života. Jako horolezec vyzbrojí se na zlézání velehor a zaopatří si řádného vůdce, tak i křesťan, když vstupuje do stavu manželského, má se vyzbrojiti vším, co mu výstup usnadní. Kde číhá více srázů, více propastí než právě na této cestě? Kde se nám může spíše státi, že jsme strženi z vrcholku svého časného štěstí přímo do propasti? Kolik bolestí číhá, jen aby nám ukázaly, že každé lidské štěstí jest vlastně jenom rychlým obrazem, pouhou epizo- dou života? Ztratiti ženu, státi u hrobu svého dítěte, co může býti větší bolestí pro lidské srdce? Kolik lidí prosí u smrtelného lože Boha za milost uzdravení nemocného a kolik jich, když se zklamou, tj. když nepochopí vůli Boží, obratem reptá a rouhá se! Když dr. Noskovi zemřel hošík a matka klesala pod břemenem bolesti, jakou jenom matka může pocítiti při smrti dítěte, tehdy prý dr. Nosek zachoval onen obdivuhodný klid, který může míti jenom duše křesťanská. I jeho srdce zasáhla bolest, ale duše křesťana dovedla i to přinésti jako oběť lásce k Bohu. Přišla smrt ženy. I duše nejotrlejšího muže se otřese, když stojí u rakve ženy, kterou třeba nemiloval. Jaká proto musela být bolest Noskova, který svůj rodinný život měl za klidný záliv, kam se uchyloval

po největších bouřích veřejného života, aby si zde oddechl! A přece ani v této chvíli neslyšel ni- kdo z jeho úst nic, co by se mohlo nazvati jenom zapochybováním.

Nejlépe však se ukáže duše křesťana, když stojí před branami smrti. I ten, kdo pohrdal svým životem, kde jej úmyslně ničil, i ten v té chvíli pocítí jeho hodnotu. Snad právě ten se nejvíce brání, aby anděl smrti nevdechl na jeho tvář studený dech, pod nímž lidský život tuhne a srdce se zastavuje. Těžko se umírá otci nezaopatřených dětí, zejména když není matky, která by aspoň část péče o sirotky převzala na sebe. To vše jistě i dr. Noskovi nemohlo uniknout. A přece hledí vstříc smrti s klidem, který nás udivuje. Tak může umírati jenom ten, kdo věří, že vše je v rukou Božích. Ne, není to spoléhání na Pána Boha. Tady se uplatňuje ono pevné vědomí, že Bůh sice dopouští, ale neopouští.

Už těchto několik pohledů do života Noskova ukázalo, jak se mýlili ti, kdož viděli v jeho životě, v jeho činech a v jeho smrti něco zvláštního. Spíše bychom měli říci, že my jsme zvláštní, že my se lišíme svým životem, svými skutky, než dr. Nosek se lišil od života, jehož základní pravidla jsme se učili v obecné škole v katechismu. Jen ten, kdo sedí v jedoucím vlaku, má klamné zdání, že vlak stojí a krajina kolem ubíhá, tak i nám se zdálo, že dr. Nosek žije životem zvláštním, za- tímco on žil tak, jak bychom měli žiti všichni. Řídil-li proto celý svůj život, veřejný i soukromý, pravidly, která se mnohému zdají býti zvláštními, a přece nakonec se jim obdivuje, neznamená to nic jiného, než že tato pravidla byla dobrá, že tato pravidla, zavedená do veřejného i soukro- mého života, mohou přinésti státu, obci i jednotlivci to, čím udivoval dr. Nosek: klid, mír duše, který činí zázraky. Takový mír duše, mír Kristův jedině může zachrániti nás, zachrániti národ, zachrániti lidskou společnost.

Proto chtěli bychom věřiti, že i ta smrt Noskova, třebas byla těžkou ztrátou pro jeho dílo i pro jeho přátele, přece i ta smrt mohla by vykonati mnoho dobrého, kdyby v duši každého, kdo ho znali, nebo alespoň viděli a slyšeli o jeho díle, kdyby v duši všech těch lidí se zachytila aspoň jiskérka z toho plamene, kterým plápolalo jeho srdce. Potom by snad i mezi námi vymizelo mno- ho zla, mnoho sobectví a na jejich místě se usídlila ona láska, která udivovala, ale přece tak málo lidí nadchla k následování. Neboť obdivovati neznamená ještě milovati, což jest jediná cesta k ná- sledování. Mnohdy jen smrt dovede pohnouti kamennými srdci. Dej Bůh, aby smrt Noskova aspoň pohnula několika srdci. Potom by zůstal v životě i ve smrti tím, čím vždycky se snažil býti: jeden z nejmenších bratří pracujících.

I.            SPRAVEDLNOST

Vzpomíná Rojarius, „Lidový hospodář“, č. 16/1937

„Přestavte si venkov o žních. Na všech stranách plné ruce práce a každých pracovitých rukou je třeba k výpomoci. Jdou i ženy chalupníků na ‚selské‘ pomoci. Děti vezmou s sebou, posadí je někde na mezi, aby si hrály, a větší, školáci, majíce prázdniny, na ně dávají pozor. Hospodyně přinese oběd – ženci a vazačky se nají, a ještě vždy zbyde jídla – nasytí se i všichni caparti, kte- ří s rodiči na polích dlí. Totéž opakuje se i při svačině, kdy je přineseno o nějakou buchtu a trochu kávy více, aby na drobotinu zbylo.

S večerem odcházejí děti pomalu samy domů, aby za nimi přišla za hodinu dvě matka, sa- mozřejmě nepřicházející s prázdnem. Nese si v zástěře několik vdolků či slušný krajíc chleba, který doplněn jsa hrnkem kozího mléka, stačí na slušnou a zdravou večeři.

Není to v určitém smyslu ‚rodinná mzda‘? Vždyť ta pracovnice matka dostane za svoji práci tolik mzdy jako jiná – svobodná, která s sebou nikoho nemá, ač ba, podle úsudku mnohých, měla matka dostati méně, když ji hospodář živí půl dne dvě, tři i více dětí. Prosím, zde je zářivý pří- klad, jak se křesťansky spravedlivě řeší otázka rodinné mzdy!“

Těmito vlídnými slovy zdůvodňoval ministr Nosek spravedlivou zásadu takzvané „rodinné mzdy“ – otázky to stále zvláště ožehavé. Po uvedeném příkladu na venkově přešel pak k dalšímu oddílu své řeči, když aplikoval případ venkova na mzdu dělníka či úředníka v továrně, dovozuje správně, že i zaměstnavatel, zejména křesťanský, chce-li být zván spravedlivým, musí přihléd- nout nejen ke kvalifikaci, ale i k početnosti rodiny svého zaměstnance, podle toho upraviti mu jeho mzdu, aby mohl z ní býti řádně a poctivě živ!

Prakticky uvedl „rodinnou mzdu“ ve skutek v tiskárně ČAT za pomoci a spolupráce ředitele

P. Stanislava Beneše. Byla vydána tiskem jako „Platové schéma“ a vděčně přijata.

II.               TERCIÁŘ

Vzpomíná P. dr. Jan Ev. Urban, OFM, „Serafínský prapor“, č. 5/1935

Bratr František Lev Nosek byl mužem zcela mimořádným, takže nelze o něm mluviti ani sou- diti jako o jiných lidech. Jako se občas zjevují v různých národech osobnosti, které zazáří jako světlo v temnotách, jako má Itálie v poslední době právníka Contarda Ferriniho, lékaře dr. Necchi, technika Pierra Giorgio Frassatiho, tak nám dal dobrý Bůh muže, který tím spíše vyniká nad jiné, že neměl podobných podmínek ve svém okolí a výchově, jako mají lidé v prostředí zcela katolic- kém a prosyceném duchovním životem a blízkostí mnoha světců.

Bratr František Lev Nosek nestal se tak dokonale duchovním mužem najednou. Nikterak ne- ublížíme jeho památce, přiznáme-li, že v mladších letech měl mnohé rysy povahy, které kazily jeho práci i jeho duchovní život. Prudkost a netrpělivost v jednání s lidmi, kteří rychle nechápali jeho myšlenky, kteří se ochotně nepodrobovali jeho úsudkům, byla značná. Třebas vždy se snažil jíti přímou cestou Božích přikázání a byl v tom neúprosně důsledný, přece právě ve způsobu, jak to prováděl, bylo mnoho nedokonalého a příliš lidského. Nechtěl pochopit, že jiní lidé mohou věděti, že se nesmí např. užívati různých nepravdivých tvrzení, a že jich přece užívají, aniž by si to uvědomovali – nechápal, že mohou býti lidé, kteří hlásají křesťanský zákon, a přitom vlastně hledají vlastní čest a zisk a že ani nejsou tak vinni, že se jim musí prominouti mnoho, ježto jsou prosyceni tímto smýšlením zcela podle jiných, aniž toho sami pozorují. Velice přísným byl na po- mlouvače a ty, kteří zneužívají víry katolické pro své cíle. Ale to vše jsou maličkosti, jakých máme my daleko více a větších, které však bylo právě proto příliš viděti, že se silněji odrážely od jeho vynikajících duchovních vlastností.

Dr. Nosek stále duchovně rostl a tento vzrůst bylo možno skoro viditelně pozorovati od té doby, kdy vstoupil do Třetího řádu. Již předtím sice miloval svatého Františka a stálým studiem jeho du- cha přetvářel svůj vnitřní život tak dalece podle něho, že vtiskl jeho smýšlení a jeho názor na život celé své osobnosti, ale od okamžiku vstupu do Třetího řádu (obláčka byla 19.10.1931 a profese 29.10.1932) rostl v duchovním životě souměrně a pravidelně od ctnosti ke ctnosti, a to do té míry, že v posledních letech byl rozhodnut dosáhnout bez odporu toho stupně dokonalosti, kolik bude

od něho požadováno milostí Boží. A Pán Bůh si ho vychovával sám: velké proměny v jeho rodině a tím i hluboké rány do jeho srdce, když ztratil pro tento život svého synáčka a zakrátko i svou drahou ženu, sestru Annu Marii, byly jako rány sochařovy, které vytvářejí dokonalou sochu v po- dobu podle vzoru, jak si ji sochař přeje.

Duchovnost dr. Noska byla po výtce františkánská, a to jej učinilo poslední dobou osobnos- tí, jež rostla nad průměr všeho okolí a dosáhla výše, která všem věřícím mužům jest vzorem, ale výslovně pravím, za obyčejných okolností nedosažitelným. Nedosažitelným, protože bratr František Lev myslil stále nadpřirozeně. Nedovedl nikdy a v ničem zapomenouti dívati se na vše jen a jen v celém světle, do jakého jest postaveno lidstvo po Vykoupení, a proto mu slovo evan- gelia patřilo do všeho. Myslil stále pod zorným úhlem své touhy po dokonalosti, takže jen proto se chudě oblékal, jen proto si žádal požehnání ke svým jednotlivým podnikům a pracím, snášel nepravdy o sobě i tam, kde již vládlo všeobecné přesvědčení, že jest nutno se brániti a dáti pravdě průchod. Přijal v poslední době dokonale úkol smíru a jak smrt své manželky, tak i svou nemoc snášel vysloveně jako oběť smíru za hříchy národa, za kněze, za Apoštolát a za určité jednotliv- ce. Byl k Pánu Bohu jen vděčný. Neprosil ani v nemoci své ženy, ani ve své vlastní za zdraví, ani za smrt, vůbec si ničeho nežádal, nýbrž jen pokorně a důrazně děkoval za každou Boží pozor- nost. Bylo to právě na Květnou neděli, když jsem mu přinesl sv. přijímání teprve o půl jedenácté dopoledne. Po něm, když jsme se modlili a děkovali Spasiteli, praví najednou: „Důstojný otče, dnes je nejkrásnější neděle mého života. Viděl jsem ráno v Jeruzalémě mnoho, mnoho poutníků, přicházeli ze severu, jihu, zdaleka, nesli větve, mávali jimi, šli pak všichni společně do Jeruzalé- ma. Důstojnosti, a nyní mi Spasitel poslal ještě svého sluhu, aby mi přinesl Jeho, živého: to moje tělo už jen sotva dýchá, ale ta duše, ta je blažená, šťastná…“

Nejsou tyto vlastnosti – nadpřirozené stálé smýšlení, stálá touha po dokonalosti a vděčnost – něčím zvlášť františkánským? A přitom ovšem teprve v posledních dnech života tak mluvil, před tím nikdo nevěděl a nikdo netušil, jak tento muž stále myslí na sebezápor tam, kde by na to každý jiný zapomněl a kde by se řídil zcela jinými pohnutkami. Jak v oborech zcela hmotných a pozemských nezapomíná na Boží pomoc, jak s ní vděčně počítá a v ni živě věří. A proto ovšem nemohli mu mnozí rozuměti, lépe řečeno, jen málo lidí mu dobře rozumělo.

Hle, bratři Františkovi, muže, který při své bystrosti a vzdělání dovedl zachovati a milovati serafínskou pokoru a dokonale nadpřirozené smýšlení, jak je Vám vzorem, abyste i Vy učili dívati se stále a živě na vše pozemské ve světle blízké věčnosti, jak vše má jen tu cenu, jakou to má před Bohem a pro věčný život. To sice víme a říkáme, ale učme se na tomto muži také to žíti!

III.              MLÁDEŽI

Vzpomíná Jan Janoušek, tajemník SKM, „Život“, č. 10/1935

V krátké úvaze lze jen letmo naznačiti činnost dr. Noska s mládeží, kterou měl vždy tolik rád. O jeho činnosti v katolickém studentstvu nebo Orlu napsali jiní, já chci vzpomenouti jeho činnos- ti a pomoci ve Sdružení katolické mládeže.

Dr. Noska získal pro SKM jeho první sekretář P. V. Chlumský již v roce 1918. A dr. Nosek se nevyhýbal žádné práci s mládeží, o níž byl požádán. Stejně obětavě pomáhal lepit adresy a expe- dovat Dorost v Salmovské ulici, jako rád zajížděl na nesčetná shromáždění, schůze a kurzy mlá-

deže. Po památné schůzi na Chlumku u Luže v r. 1921, kde byla mládež napadena a zkrvavena, byl dr. Nosek slavnostním řečníkem a účinně intervenoval pro obnovení pořádku. Do prvních ročníků Dorostu napsal řadu článků o ústavě čsl. republiky, o peněžnictví apod. Od r. 1918 byl dr. Nosek po několik let volen do smírčí komise SKM.

Dr. Nosek na mládež nezapomínal ani později, když byl poslancem a ministrem. Mládeže se vždy zastal a pomohl a nebylo snad jedné valné hromady, aby se nepřišel potěšit z pracovních výsledků mládeže. Na několika valných hromadách byl slavnostním řečníkem.

V novém pracovním nástupu SKM v roce 1928, kdy se jednalo též o založení mladé generace Čsl. strany lidové, doporučil SKM, aby se též věnovalo občanské výchově mládeže, aby při opo- menutí této výchovné stránky se mládež veřejného života nestranila, anebo nevstupovala do prá- vě se tvořící strany fašistické … Dr. Nosek nesouhlasil pouze s politickou výchovou mládeže (mla- dé generace) a stále a stále kladl důraz na hluboké náboženské uvědomění a výchovu mládeže, která musí předcházeti školení politickému. Sám se dal mládeži plně k dispozici pro přednášky na „pracovních kurzech mládeže“, kterých bylo na podzim v r. 1928 pořádáno deset. Na těchto kurzech mluvili P. Ad. Pelikán SJ, taj. J. Janoušek, K. Nerad a ministr dr. R. Nosek. Jeho přednáš- ky byly od mládeže s nadšením přijímány a účast na některých shromážděních činila až 400 mla- dých. V Pelhřimově po takovémto kurzu děkoval starosta města, živnostník Hrubart dr. Noskovi se slzami v očích za tuto výchovnou práci mezi mládeží a projevil přání, aby i jiní státníci takto československou mládež vychovávali.

Na jaře v r. 1929 z popudu dr. Noska organizovala mládež hromadný zájezd do kraje Nepomuc- kého, kde během 5 neděl bylo absolvováno 50 přednášek o životě sv. Jana Nepomuckého, jehož dvousté výročí svatořečení připadalo právě na 16. 5. 1929. SKM konalo tehdy svoji zemskou valnou hromadu v Nepomuku u kolébky sv. Jana Nepom. a slavnostním řečníkem byl dr. Nosek. Nutno ještě připomenout, že přednáškám o sv. Janu Nepomuckém předcházelo rozeslání 20 000 letáků o životě sv. Jana Nepom., které dr. Nosek napsal. V podzimním období v r. 1929–1930 zúčastnil se dr. Nosek několika samosprávných kurzů a na podzim téhož roku osmi sociálně organizačních kur- zů SKM a na každém měl pět přednášek. Kromě zde namátkou vzpomenutých přednášek vykonal dr. Nosek každoročně nesčetně přednášek ve Skupinách, na kurzech, sjezdech atd. V roce 1932 byly to hlavně „Pracovní a revizní dny“ a v roce 1933 „Dny hospodářské a výchovné práce“.

Zvláštní kapitolou jest otázka kolonií SKM, které byly zakládány za tím účelem, aby mohla býti podchycena zvláště školní mládež městská a aby se jí dostalo v létě možnosti pobytu ve zdravé krajině a v katolickém prostředí. Zvláště pak se jednalo o mládež z chudších vrstev. Dr. Nosek počítal při budování kolonií se spoluprací mládeže ze Skupin z okolích kolonií, aby mládež sama na chudé děti sbírkami opatřovala potraviny, dary apod. a učila se tak od mládí křesťanské cha- ritě. Toto dílo dr. Noska bylo uvedeno v život a bude jistě od těch, kteří s ním spolupracovali, i nadále v činnosti udržováno a rozšiřováno.

Dr. Nosek velmi dobře znal poměry mezi mládeží a přímo se hrozil rostoucího mravního úpad- ku. Aby alespoň podle svých sil přispěl mládeži v jejím boji o mravní čistotu a náboženskou ob- rodu a podpořil tak práci generálních duchovních rádců SKM P. Ad. Pelikána SJ a P. F. Nesrovnala SJ v jejich eucharistické výchově mládeže, rozdal během několika let tisíce hodnotných knih mezi mládež. Byly to hlavně knihy o mravní výchově od P. H. Schilgena „Ty a on“, „Ty a ona“, „Ve službách Stvořitelových“, od P. Rebana: „Z poupat do květů“, od P. Ad. Pelikána SJ: „Víno ze so- domských vinic“, od Bertrama: „Krev mučedníků“, od Bazina: „Obilí, které vzchází“ a „Čtyři malé dítky“, od Spilmanna: „V říši chryzantém“, od Wissemana: „Fabiola“ atd. Vždy daroval knihy hod- notné s výslovným podotknutím: „Vaše ústředí vám posílá tyto knihy, půjčujte je do všech rodin v obci, aby každá přinesla co nejvíce užitku.“

Hnutí eucharistické a exerciční podporoval dr. Nosek, jak mu bylo možno. Získané kolonie SKM ve Skalici, Dvorku i v Jílovicích sloužily za exerciční domy. Dr. Nosek měl velký zájem i o stavovské potřeby mládeže, jak zemědělské, tak dělnické, úřednické, dívčí. Sociální studijní kroužky vděčí dr. Noskovi za darovaných 30 knih dr. Vaška: „Spravedlnost v životě hospodář- ském“. A první „Domovina katolických jinochů při SKM Praha XII“ byla zřízena jeho podporou.

Byli však také mnozí, kteří v jeho práci spatřovali nějaké osobní zajišťování, anebo žárlili na něho, že jej měla mládež ráda. Klamali se ovšem, poněvadž nedovedli pochopit, že práce dr. Noska s mládeží není diktována jenom zájmy pozemskými a chytráckou mazaností, ale oprav- dovou láskou k nesmrtelným duším mládeže, která je nadějí národa a státu. Pro budoucnost dr. Nosek pracoval a chtěl, aby mládež tuto budoucnost národa stavěla na pevných základech křesťanské víry, spravedlnosti a lásky. On velmi dobře věděl, že zasévá semeno, které vzklíčí tepr- ve po letech, a proto na vděk a okamžitý výsledek práce nečekal.

IV.                     ZEMĚDĚLCI

Vzpomíná K. David, „Nová Brázda“

Před dvěma lety to bylo – 10. prosince 1934. Nevlídný a zasmušilý zimní den. Z oblak visících nízko nad zemí padala i mlha. V prázdninové kolonii SKM ve Dvorku u Přibyslavi končila se I. ze- mědělská škola SKM. 25 mladých hochů pozorně sledovalo poslední odbornou přednášku p. pro- fesora Kopeckého, když se otevřely dveře a vešel očekávaný poslední řečník naší školy – dr. Nosek.

Odmítavě kynul na potlesk, kterým jsme ho uvítali, jen svým milým úsměvem poděkoval za uvítání, a aniž přerušil přednášejícího, vešel do vedlejší kaple. Jistě prosit o osvícení pro svoji přednášku, snad i za nás prosil … Po chvíli vyšel. Neusedl ke kulatému stolku, od nějž se předná- šelo, ale s pokorou sobě vlastní usedl mezi nás, vesnické chlapce, na lavici za dlouhý stůl.

Nezaznamenával jsem si tehdy jeho přednášku, ale ještě dnes, po více než dvou letech, mám v paměti obsah jeho řeči, neboť dr. Nosek nebyl z těch řečníků, kteří dovedou mluvit dvě hodiny o ničem, které můžeme poslouchat, aniž bychom pak mohli říci, o čem vlastně mluvili. Ve způ- sobu, jakým dr. Nosek přednášel, bylo něco zvláštního, mimořádného. Mluvil vždy prostě, beze všeho patosu, ale kolik přesvědčivosti bylo v jeho slovech! Řekl bych, že to byl život čerpající stále z Nadpřirozena a jím cele prozářený, to u dr. Noska přesvědčovalo. Líčil nám tehdy cestu českého katolicismu od doby popřevratové, plné zavilé nenávisti proti všemu katolickému, až do doby ne- dávné, kdy se začalo chápati i v našem parlamentě (bylo to po velké Noskově řeči v N. S. na pod- zim r. 1934), že bez mravních zásad, hlásaných Církví, není možno se obejít ani ve správě státu, ani v národním hospodářství. Ukazoval ohromnou mravní sílu křesťanské myšlenky v době, v níž zklamaly materialistické teorie. Posílal nás mladé zemědělce do práce na všech úsecích veřejného života a připomínal nám, abychom se snažili dívati se každému problému bez předsudků v tvář a ve všem šli až ke kořenům, a nejen po povrchu.

Zvláště vzpomínám na jeden moment z jeho přednášky. Jen mimochodem zmínil se o jednom politikovi, zemřelém v prvních letech po převratu, jako o člověku necharakterním, neštítícím se lží a tu pronesl větu: „Křesťan nesmí nikdy lháti!“ Jako dnes slyším ten hlas a vidím jeho tvář.

Po skončení své řeči usedl opět dr. Nosek mezi nás a s námi i pojedl poslední prostý oběd. Vi- děli jsme ho ustaraného sice, ale v plné životní síle, a kdo z nás tušil, když se s ním loučil, že vět- šina z nás ho vidí naposled! Za několik týdnů pak přišla zpráva o jeho onemocnění, za ní další,

které znepokojovaly. Báli jsme se o jeho život, prosili za něho, ale Bůh ve své moudrosti usoudil jinak: ve Svatém týdnu, před dvěma roky, přišla smutná zvěst o smrti dr. Noska.

My mladí zemědělci vděčíme dr. Noskovi za mnoho. V jeho rozsáhlém a mnohostranném díle je velikou kapitolou práce pro katolickou zemědělskou mládež a pro SKM vůbec. Tu vyoral bráz- du nad jiné hlubokou a možno říci, že spolu s P. Pelikánem SJ vychoval celou jednu generaci ka- tolické mládeže. Čekáme na životopis dr. Noska, který by nám zcela otevřel život tohoto velikého křesťana a který by tím pronikavěji učil i po smrti.

V.             CHUDÍ

Vzpomíná Frant. Maria Horák, „Život“, č. 10/1935

Bylo to přání našeho zvěčnělého dr. Noska, aby na jeho rakev se nekladly věnce, ale aby místo toho bylo pamatováno na Družinu sv. Kláry. A když jsem procházel seznamy dárců, kteří jeho pa- mátku uctili věnováním daru, tu jsem se zaradoval nad číslicí: Křesťanští odboráři z Hradčan 25 Kčs. Řeknete 25 Kčs, to je toho! To je nějakých peněz! Ale nesmíte zapomínat, že v tomto případě jde o vdovin groš, že skupina našich odborářů na Hradčanech, která má polovinu členstva neza- městnaného, těžce a velmi těžce shání groše na to nejnutnější, že často není s to dostát svým úče- lům charitativním a sociálním a že hluboká, vroucí vděčnost chudých a nezaměstnaných našich odborářů rýsuje se v jejich daru. A co skupina bude skupinou, bude v její pokladní knize poznám- ka o tom, že vděčně pamatovala na muže, který jí nebyl lhostejný. A bude i v jednatelské knize. Bylo to dne 12. ledna t. r., kdy hradčanští odboráři opět uspořádali jednu ze svých pravi- delných schůzí. A nepřišlo tehdy jen členstvo, strahovská klubovna, kde odborářské schůze se pravidelně konaly, byl plná, přímo nabitá, tolik přišlo i hostů. A nebylo to nic divného, vždyť se vědělo, že bude mluvit dr. Nosek, řečník, kterého na celé řadě schůzí již před tím na Strahově

hostili jak naši odboráři, tak i Katolická akce pro Prahu IV.

Dr. Nosek přišel. Prostě, pokorně. Ani aktovku, ani kabát nesvěřil nikomu. On, který všem chtěl a dovedl sloužit, nechtěl, aby jemu někdo sloužil. A mluvil. Prostě. Jeho referát nebyl, jak se říká „vábivý“, scházela mu velká gesta a nabubřelé fráze. Zato byl tím věcnější, hlubší a tím prav- divější. Tak jako ve svých předcházejících přednáškách mluvil i tentokrát, nevyhýbal se pravdě, byť byla sebesmutnější. Chtěl, aby každý z přítomných měl před očima celou vážnost naší doby i celou vážnost zítřků, bez okrašlování, bez retušování. A z úst a hlavy dr. Noska, který tehdy již churavěl a předem omluvil svou hlasovou indispozici, řinula se myšlenka za myšlenkou, zásada za zásadou a vše to bylo podepřeno fakty a jasnou mluvou číslic. A ze všeho vanula jeho hluboká, vroucí víra, jeho nesmírná touha po opravdovém křesťanství, které každému dává, co jeho jest, a které nezná nic většího a nic krásnějšího než lásku a zase lásku.

O hornících na Duchcovsku tehdy mluvil, o lidech mozolných dlaní, kteří z osmdesáti procent odpadli, ale přece tolik jako marnotratní synové si odnesli z otcovského domu, že dovedli křesťan- sky milovat. Že přistoupili ke snížení počtu vlastních směn, jen aby se našla práce a aby se našel chléb pro nepracující druhy.

„Dovedeme my tak křesťansky jednat, jednáme-li vůbec tak, když jde o to, abychom vlastními těžkými hmotnými oběťmi přispěli druhému, jemu dopomohli ke chlebu a existenci?“ zpytoval svědomí přítomných dr. Nosek. A jeho řeč a jeho myšlenky nesly pak se zatajeným dechem na- slouchající dál, až vyvrcholila v jásavém přímo vyznání Boha, jedinou záchranu i nás, dítek dva-

cátého století, ze všech běd a krizí naší doby. „Byl jsem tehdy ještě ministrem,“ řekl dr. Nosek,

„když za mnou přišla paní poslankyně X, abych prý něco učinil pro paní Y, že prý žije ve strašné bídě. Manžel její byl poštovním radou a dal se s ní rozvésti a vzal si druhou. Pak zemřel a penzi po něm dostává druhá žena, s kterou žil hrst let, zatímco první žena, se kterou žil snad dvě dese- tiletí, nedostává po něm ani haléře penze a od jeho smrti je úplně bez prostředků a důchodu. A tu chtěla paní poslankyně X, abych jí pomohl. Já jí řekl, že nejde o ojedinělý případ, že se takové případy budou víc a víc hromadit, ale není prostě zákonitého titulu k povolení výpomoci takovým ženám. Je mi toho velmi líto, ale to není v mé moci, prostě není. Ale přesto znám prostředek, kte- rý by všechny budoucí manželky uchránil takové mizérie, v jaké se octla vaše prosebnice. Zrušme manželskou rozluku a takové případy se více opakovat nebudou!“

Jako saň vylítla prý paní poslankyně X, zasyčela něco o zpátečnictví a již byla pryč. A přece, chtějte, co chtějte, nic nepomůže, nic nepřispěje, dokud se u nás zase v malém i velkém nebude zachovávat zákon Boží!.

A mistrně, od srdce a duše, jak jen dr. Nosek to dovedl, mluvil pak o zákonu Božím, a když skon- čil svůj referát, tu nechtěli jsme věřit svým zrakům – přednáška začala v osm hodin a nyní bylo půl jedenácté.

A pak ještě účinná slova i činy pro tisk, pak ještě jsme spolu rozmlouvali o nových knihách, které se chystají pro mládež, „ženský Thot“ že to bude, sl. Chudáčková že již pracuje na překladu, a na památku mi věnoval jeden exemplář německého originálu. A pak stiskl ještě jednou všech- ny ty mozolné ruce, které vděčně se k němu vztahovaly, a pak i my jsme se loučili. Netušil jsem tehdy, že naposledy jsem stiskl ruku muže, kterého jsem měl tolik, tolik rád… Nevědomky jsme se loučili pro celý život…

A pak vůle Boží volala mne na jiný úsek práce, pryč z Prahy a z nového prostředí, jak bylo domluveno, chtěl jsem mu dopsat, kdy sem má přijet, aby zkypřil svými myšlenkami, svojí vrouc- ností tvrdý úhor. A zatím k nám již dr. Nosek na schůzi nepřišel a přijít nemohl, ale on mluvil svým životem, svým umíráním, svou smrtí. Celým tím velkým, krásným souladem života muže veliké víry.

Dvacet pět korun věnovaných drahými hradčanskými odboráři místo kytice na rakev dr. Noska jsou tichou, nenáročnou zvěstí o tom, že dr. Noska měli rádi a mají rádi lidé mozolných dlaní a prostého cítění, nezfalšovaného nikým a ničím. Že ho měli a mají rádi, jako jsme ho měli rádi my všichni, kteří jsme k němu utíkali o radu a pomoc, když na nás dorážela bída jiných, kteří jsme ho znali jako muže, jehož čistý životní štít a jehož hluboká víra i nesmírnost vědění ho uči- nily něčím, s čím sotva kdy ještě v celém životě se setkáme.

VI.         REALISTA

Vzpomíná Josef Řezníček, „Život“, č. 10/1935

Jak jsou prostředky lidské řeči nedostatečné, chceme-li vyjádřit něco, co má být výrazem vzpomínky, lásky a úcty k osobnosti, jakou byl náš velký zesnulý. Zvláště když jde o dr. Noska, který neznal shovívavosti vůči slovům a nade vše a do popředí všeho stavěl čin, čin hodný prak- tického katolíka. To jej dělalo nedostižitelným, nedostupným těm, kteří jsou ctiteli mnohomluv- nosti, laciné uliční demagogie, na kterou se redukuje u nás – bohužel – často politická aktivita.

Bylo vzpomenuto po smrti dr. Noska v novinových článcích nutnosti, aby jeho dílo nezahy- nulo, aby bylo jeho spolupracovníky a následovníky konáno stále a přivedeno k potřebnému roz- machu, pod zorným úhlem platným pro posuzování činů i každého slova a podle zásady: „Co by tomu řekl dr. Nosek?“ Doslovné splnění této zásady znamenalo by snad vzdáti se jakéhokoliv slova uznání jeho práce, protože on nikdy svou práci necenil a viděl ve všem svém konání jen pro- jevy Boží vůle a úsudek Boží Prozřetelnosti. Ne pro památku dr. Noska, ale pro ty, kteří chtějí po- znat vnitřní a vyšší stránku jeho celoživotní práce, přervané smrtí před padesátkou, chci v těchto řádcích pozměnit – jen pro tentokrát – onu směrnici v těchto několika řádcích vzpomínek v ten smysl: „Co nám říkal dr. Nosek svou prací, celým svým životem?“

Poprvé poznal jsem dr. Noska v prosinci 1925, kdy Sdružení katolické mládeže v Čechách mělo v Praze kurz pracovníků za vedení P. Klementa. Zájem o SKM, probuzený čtením Dorostu již na střední škole – třebas hnutí na Moravu nezasahovalo organizačně, zato svým morálním vlivem a vzorem –, vedl mě do řad posluchačů kurzu, před něž v defilé vybraných řečníků a pracovníků předstoupil také poslanec dr. Fr. Nosek. Za několik dní na to se stal ministrem vnitra. Pro nás, kteří jsme na střední škole, a zvláště na univerzitě vstřebávali do svého myš- lení papírový integralismus „Rozmachu“ a měli jsme předem o „partajnících“ určitý úsudek, málo schopný klidně posuzovati politickou práci českých katolíků, mohlo být téma přednášky dr. Noska banalitou. Mluvil o katolících v politice, o možnosti a nutnosti čistoty v politice, o souladu veřejné činnosti s katolicismem. Každý, kdo prošel vývojem naší generace, měl jistě chvilky, kdy se mu rojily pochybnosti o politické straně jako správném výrazu tužeb česko- slovenských katolíků ve veřejném životě, přičemž skrupule byly posilovány disharmonií mezi myšlenkou a činem, slovem a praktickým životem nejednoho reprezentanta našeho veřejného života. Že tyto pochybnosti mě opustily a jsem nikdy v další své práci nezapochyboval, zvláště jako novinář, o nutnosti naší politické práce, o to má zásluhu dr. Nosek. V jeho výkladu nebylo slovíčkaření. Byla to prostá, upřímná slova, za nimiž stojí vykonané činy a současně s každým slovem zraje nový čin, čin hodný katolického politika.

Při práci s mládeží několikrát jsme se setkali s dr. Noskem. Nepociťovali jsme nijak jeho uzavřenost. Vyplývala jako samozřejmá z celé jeho bytosti. Byl to typ politika, kterému je cizí tzv. duše davu a snaha zalíbit se lidem. Jeho práce s mládeží byla nezištná pastorace laika, kte- rý viděl, jak je zanedbáván lán katolické obrody, která jediná může vyrůst z mladých, ale jen z těch, kteří jsou praktickými katolíky, svědomitými v plnění svých občanských povinností a pev- nými a odhodlanými setkávati se na cestě k ozdravění našeho katolického života s překážkami a nevděkem právě tam, kde se nejméně očekává – ve vlastních řadách. Dr. Nosek jako politik byl úzkostlivým strážcem nepolitického charakteru SKM. Není to paradox. Je to skutečnost, která je odůvodněna opravdovým žitím s Církví, která chce nábožensky silnou a dobře vychovanou mlá- dež, aby pak jednou ve veřejném životě zasáhla na katolických zásadách svým praktickým živo- tem a svými schopnostmi. Polovičatost je největším škůdcem katolíků v politice.

Co udělal dr. Nosek pro výchovu katolické mládeže k správnému chápání životního poslání čes- koslovenských katolíků, neoceníme v přítomnosti. Cítíme již dnes, že jeho živý příklad odešel nám dříve, než jsme se dovedli postavit na jedině pevnou a bezpečnou základnu naší veřejné práce, opříti se o mládež obrozenou a prodchnutou duchem katolicismu činem. Vůdcové mládeže mají možnosti v praxi provést ideál dr. Noska tak, jak jej on sám činem prováděl. Píši to nejen jako bývalý funkcionář SKM, ale jako novinář, který je si vědom své povinnosti říci včas rozhodné slovo.

Kdybych měl kvalifikovat dr. Noska podle jeho vztahu k novinám, musil bych říci, že nikdy dr. Nosek nestál o registraci své práce, tím méně o její uznání v tisku. To byla jeho chyba, proto- že je ještě tolik lidí, kteří vědí o politické práci a schopnosti politiků jen to, co o nich napíší novi- ny. Význam tisku pro věc a katolické zásady nikdy však nepodceňoval. Nebyl z politiků, kteří se

specializují na výklady novinářům na každém kroku, aby si byli jisti jejich zmínkou o své osobě. Neměl smyslu pro takovou reklamu, podceňoval interview jako odřený jev žurnalistické mašine- rie. V užším kruhu dovedl však říci několik slov novinářům, k nimž měl důvěru, leccos, co pro- spělo věci a novinám lépe než sáhodlouhé výklady. Jeho vlastní články v novinách a časopisech měly zvláštní ráz, neobvyklý v našich listech. Ukazovaly na politickou a žurnalistickou kulturu, s jakou se setkáváme v renomovaných listech románských a germánských katolíků. Z jeho článků bylo zjevné, že je píše odborník, ale také katolík, třebaže dovedl být v tomto smyslu podle potřeby i nenápadný, ale vždycky rozhodný.

Chtěl bych připomenout ještě jednu myšlenku dr. Noska. Měl na srdci jednotu katolíků i ve ve- řejném životě. Proto měl ministr Šrámek v něm velkou oporu, zvláště v poměru k ludové straně. Věrný své zásadě, kterou viděl slovem vyjádřenou v citátu z Carlylových „Hrdinů“, tak často jím v poslední době užívaného: „Známkou každého hrdiny všech věků, míst a všech okolností jest, že proniká ke skutečnosti a opírá se o věci, a ne o zdání věcí.“

VII.                                POLITIK

Vzpomíná L. Peřich, „Život“, č. 10/1935

Po smrti člověka zazáří jeho dobré vlastnosti světlejším jasem jako světlo za dne v pokoji, když zavřeme okenice. Co nám bylo skryto a co nám připadalo všední, běžnou činností člověka, jenž koná poctivě své dílo, objeví se nám naráz v podobě vybroušeného drahokamu, jenž láme a odráží paprsky, jimiž osvítil ho blesk smrti.

To viděli jsme zřejmě a průkazně při smrti dr. Františka Noska. O činnosti soukromé jsme toho věděli málo, jen nahodilé drobty, neboť dobré skutky dějí se ve skrytu. Nad jeho přednáškovou činností kulturní jsme stáli často s nepochopením a údivem, neboť byl to přece politik a v jeho činnosti veřejné hledali jsme stopy stínů, v nichž bují květena našich politických bažin.

A přece z jeho osobnosti a z jeho díla vyzařovala síla, jež mimoděk přitahovala a budila úctu. Tak stal se dr. Nosek, myslím, jediným z politiků lidové strany, jenž našel poměr, či spíše k němuž našla poměr nová generace katolíků, jež dospívala a dospěla v letech popřevratových. Z počátku byl to poměr úcty a vážnosti k staršímu druhu z řad slavné kdysi České ligy akademické a později se z toho vyvinul – také vlivem jiných okolností – poměr srdečné a poctivé spolupráce.

Je jistě zajímavé, že s pochopením u generace poválečné souběžně a téměř ruku v ruce šlo odcizení a nepochopení u oficiálních politických vůdců a pro pozorovatele nebo sociologa stavu dnešního politického života bude v budoucnosti důležitým poznatkem zjištění, že dr. František Nosek na vrcholu své veřejné činnosti stál tu jaksi politicky osamocen s hrstkou věrných přátel.

Tvrdím, na vrcholu své politické činnosti. V poslední době všechny složky jeho pracovního zájmu byly vystupňovány do horečné přímo intenzity a jeho osobní poměr k veřejné činnosti nabýval krystalické podoby, se všemi přednostmi i nebezpečími této podoby. Byl jasný, čistý, nesmlouvavý, bylo tu nebezpečí řezu a z toho rostla i jakási apodiktická jistota. Jestli někdo v ka- tolickém táboře měl vlastnosti vůdce, byl to dr. Nosek, a ten byl téměř v ústraní. Jednak silou své osobnosti, jednak také tím, že po mnohých stránkách ztělesňoval ideál křesťanského politika, je- muž veškeré jednání, a tak i veřejná činnost je jen prostředkem k cílům daleko vyšším, dokazoval stále všem a nakonec stal se svým životním dílem důkazem nejlepším pro všechny ostatní, co je laický apoštolát.

Práce veřejná byla mu jen prostředkem k dosažení cílů duchovních. Politika i hospodářství byly mu službou, ale musely zase též sloužit principům vyšším. Tak postupoval přesně podle stupnice hodnot věčného, imanentního řádu a naplňoval jej. A v tom především zůstává velkým, bohužel dnes však příliš vzdáleným ideálem všech politiků současných a zůstane jím i pro bu- doucnost, jestliže chceme věřit, že vývoj lidstva bude spět dále a výše.

VIII.                 PARLAMENT

Vzpomíná Fr. Světlík, kanovník a poslanec, „Život“, č. 10/1935

Dr. Nosek v parlamentě patřil k pilným a dochvilným poslancům. Jestliže se vytýkalo prá- vě poslancům z Prahy, že nedocházejí do parlamentu a že tam „prezenci drží“ hlavně poslanci přespolní, to o dr. Noskovi, který bydlel v Praze, se to říci nemohlo. Ať zasedal klub – tam jsme byli s dr. Noskem obyčejně první –, nebo výbor, nebo plénum. Stával vždy na svém místě. Činil tak, i když přestal být ministrem. Bývalí ministři se často již nemohou vžíti do úkolů prostých poslanců a ignorují všední parlamentní práci, ale dr. Nosek takový nebyl. Vstoupil znovu do řad pilných a pracovitých poslanců, jako by jakživ nebyl býval ministrem. Zkušenosti z ministerské rady a z resortů, jež spravoval, ovšem jeho parlamentní činnost značně povznesly.

Dr. Nosek nepatřil však jen k poslancům nejsvědomitějším, nýbrž řadil se i k onomu nepříliš četnému výběru členů parlamentu, kteří k činnosti zákonodárné měli plnou kvalifikaci. Parla- ment měl nadbytek tribunů lidu, ale měl málo lidí, kteří byli s to, aby formulovali zákony nebo za- ujali stanovisko k jejich znění, když zákony pravidelně předkládá legislativní sekce příslušného ministerstva. Běželo-li o referáty v klubovních schůzích o předlohách zákonů, byl to nejčastěji dr. Nosek, který podával klubu zprávu a kritiku. A proto klub ho vyslal dvakrát do kabinetu, zvolil ho svým místopředsedou, který řídíval někdy klubovní schůze, vyslal ho do rozpočtového výro- bu, do úsporné parlamentní komise a volíval ho pravidelně jako svého representačního řečníka pro plénum v rozpočtových debatách. Ocenění, kterého se mu dostalo v klubu, přeneslo se také do celé sněmovny, kde byl vážen neméně. Vědělo se, že svým postavením, které si ve sněmovně vybudoval, nabyl významu všenárodního.

A ještě dr. Noskovi bývaly svěřovány četné referáty nejen v klubu a výborech, nýbrž také v plénu, stal se i referentem o kongruovém zákonu. Připomínám tento jeho referát zvláště proto, že při tomto referátě stal se dr. Nosek cílem hlavního útoku levice podniknutého v památné cel- ně-kongruové debatě na sněmovní tribunu. Dr. Noskovi byly tehdy rvány spisy z rukou, byly mu drženy ruce, aby nemohl jako referent dávat při hlasování znamení, jak se má hlasovat, a za vše- obecné vřavy byl inzultován nejhorším způsobem. Není třeba podotýkat, že tehdejší kongruový referent snesl to všechno statečně a s chladnou krví a v ničem neustoupil teroru, takže také jeho velkou zásluhou byl kongruový zákon odhlasován. Že se mu za to nedostalo vděku a brzy se na to zapomnělo, rozumí se v politickém životě samo sebou.

Vynikajícího místa v klubu, ve straně a v parlamentě vydobyl si dr. Nosek nejen svým velkým vzděláním ve vědách právních, národohospodářských a finančních, nýbrž i svým vynikajícím charakterem přesvědčeného a praktického katolíka. V dobách levicové opozice volali na něho, hájícího na parlamentní tribuně zájmy katolické, že je „jezuita“. Dr. Nosek to nikdy neodmítal, ježto v tom viděl dobrou charakteristiku své osoby. Je pravda, že byl cele oddán učení Kristovu, že podle něho žil, že promítal stanovisko křesťanské také do zákonodárství. Náboženský ráz

Noskovy osobnosti byl znám celému parlamentu, který plně oceňoval její ušlechtilé smýšlení a nezištnou práci pro všechno dobré – velké. Ani příští Klub lidových poslanců, ani parlament vůbec nenahradí tak snadno vynikající osobnost dr. Noska, který se stává vzorem katolického parlamentníka, zůstane tak žít a zářit do nejdelší budoucnosti.

IX.                    SNĚMOVNA

Vzpomíná A. S., „Život“, č. 10/1935

Před 25 lety, dne 7. ledna 1920, komisař zem. finanč. řed. dr. Fr. Nosek, slovem „Slibuji“ vzal na sebe povinnost, že jako poslanec republiky bude zachovávati zákony republiky českosloven- ské a zastávati svůj úřad podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tento slib byl pro něho sva- tým, uloženou povinnost konal po 15 let bez oddechu, bez dovolené, vždy ochotný nejen převzíti každou práci, ale také ji svědomitě, přesně a v určenou dobu provésti. Všichni, kdo s ním praco- vali, vědí, jak krásná a snadná byla s ním práce. Poznámka do zápisníčku byla pevnou zárukou, že referát v slíbené době bude odevzdán.

V prvním voleném Národním shromáždění byl členem výrobu imunitního, soc. pol., ústavně právního, rozpočtového, Stálého, komise pro zkoumání činnosti Stálého výboru a komise pro kon- trolu dávky z majetku. O tom, že to nebylo jen pouhé členství, nýbrž neúmorná, vysilující práce, svědčí fakt, že dr. Nosek byl 52krát zpravodajem pro plénum sněmovny, nejvíce ze všech poslanců.

V druhém volebním období jako ministr vnitra a pošt a telegrafů pracuje v ministerstvech, tak- že ve sněmovně byl zpravodajem pouze o platech státně zaměstnaneckých o kongruovém zákonu. V třetím volebním období podává zprávu 13krát a jeho činnost vrcholí ve funkci člena výboru parlamentní úsporné a kontrolní komise, kde mu byl přidělen referát o školství, financích a poš- tách. Zde, tak jako jinde, neznal únavy a oddechu. Zbytečně nemluvil, ale když se ujal slova, jeho věcné důvody byly plně přesvědčující. Zde s ostatními členy úsporného výboru vykonal pro stát práci, o níž veřejnost nemá ani tušení. V té době, kdy výbor pracoval, neznaje dovolené, přes léto, umírá mu náhle synáček, umírá po hrozné noci. A dr. Nosek sedí druhý den ve výboru, vždyť slíbil konat povinnost. Za dva roky po řadu měsíců umírá mu manželka. Tráví u ní bezesné noci, hrdinsky ji utěšuje a ráno zasedá na své místo v úsporné komisi beze slova tiše a přesně. Proto právem ve své řeči v poslanecké sněmovně brání se proti obviňování poslanců a senátorů, jako by „Národní shromáždění nebylo nic jiného než vybrané shromáždění korupčníků, lumpů, zlodějů a darebáků“. Prohlašuje: „Nikdo, kdo takovýmto způsobem tyto věci líčí, nekoná žád- ným způsobem dobré služby ani demokracii, ani parlamentu, ani celému národu. Domnívám se, že začíná býti čas, abychom jasně, zřetelně a otevřeně začali proti tomuto paušálnímu, všeobec- nému a neodpovědnému štvaní a nactiutrhání mluvit. Není to prostě pravda. Není to prostě prav- da a jest mravní povinností většinových stran, aby jedenkrát jasně a zřetelně veřejnosti pověděly, že to neustálé štvaní a vykládání o bezpříkladné korupci, o které se stále mluví v některé části

denního tisku, není nic než neodůvodněné, protistátní, nemravné osočování.“

Vidíme-li dnes před sebou celou jeho osobnost a zakončený život, jedna jeho vlastnost je nejmarkantnější: byl to život naprosto konstruktivní. Všechno jeho úsilí se nese jen k budování, stavění, k pozitivní činnosti, jak najít cestu k lepšímu. Nebyl snílek, v jeho slovníku o věcech profánních vyskytují se stále a stále slova: „rozumné důvody“, „lze rozumně očekávati“, „nelze

rozumně žádati“, „lidské vady a nedostatky nedovolují“, ale ve věcech božích tento reálný politik jako hluboce věřící křesťan vynalezl slova: „svatá lehkomyslnost“.

Celá jeho činnost je jediným aplikováním zákonů Božích ve všech směrech jeho působení, je to jediná touha prokázati, že i v politice nejen je možno řídit se přikázáními Božími, nýbrž že je to pro katolíka jediná cesta, jak dojít k cíli. Ti, kdo s ním pracovali z jiných stran, věděli, že dr. No- sek – bystrý a obratný politik – nelže a že to, co řekl, je pravda a sami se vyjadřovali, že v tom je právě nebezpečným pro své protivníky. Kolikrát vykládal příslušníkům druhých stran a dokládal citáty z Písma svatého, proč pro tu či onu věc nemůže lidová strana za žádných okolností být získána a přistoupit na kompromis, neboť jde o zákon Boží. Kolikrát během jednání uváděl vzory a analogie ze života sv. Františka či jiných velkých svatých a dovedl to podati takovým způsobem, že přítomní vždy s úctou naslouchali.

Všemi jeho řečmi jako červená niť pronikají dva motivy: jednání musí být mravné (mravní a osobní odpovědnost) a sociálně spravedlivé. („Sociální spravedlnost – iustitia distributiva, spra- vedlnost, která dává každému, co mu náleží.“) V r. 1923, když ve sněmovně mluvil o úpadku ban- ky Bohemie, nevyužívá toho politicky, aby ukázal na druhé, ale poctivě hledá příčinu. Nachází ji v mravním rozvratu společnosti. Kdo se tedy staral o mravnost, kdo o mravní hodnoty, jak se k tomu dochází teprve dnes po dvanácti letech? A tehdy Nosek zdůrazňuje: „Je nedobře přehlížeti, že zde hrají velkou roli také momenty mravní, zde jsme u velkých bolestí, mravních nemocí sou- časné společnosti.“ A uvádí příklady nepoctivého utrácení vydlužených peněz. Vůbec, když No- sek posuzoval něčí provinění, nezkoumal jen čin samý, nýbrž vždy se rozhlédl po okolí, pátral, proč vůbec k tomu činu mohlo dojít, a teprve podle toho soudil. Tehdy končí svou řeč: „Jestliže znovu opakuji, že vedle hospodářských důvodů, které jsem naznačil, jsou to i momenty mravní, které spolu napomáhají k budování a napravování současných neblahých poměrů, tak jsem toho přesvědčení, že jest třeba tyto mravní momenty víc a více zdůrazňovati.“

Jiným pronikavým rysem jeho povahy byla pokora. Pokorný, ale nebojácný sluha Páně. Jeho pokora byla až nepříjemná, poněvadž jsme sami nedovedli následovat ho v jeho pokoře a bylo nám trapné, že nedovedeme být tak pokorní ke svým spolubližním a opomíjíme spous- tu těch maličkostí, které však u někoho byly samozřejmostí. Na stránce 2365 těsnopiseckých zpráv posl. sněmovny II. volebního období, kde je vytištěna zpráva dr. Noska jako zpravodaje o kongrue, čteme: „Potyčka mezi poslancem Kreibichem a zpravodajem posl. dr. Noskem.“ Byl to bouřlivý den ve sněmovně. Opozice chce za každou cenu znemožniti odhlasování kongruy, zpravodaj je obklíčen opozičními poslanci a tu komunistický německý poslanec Kreibich napad- ne dr. Noska, chce mu vyrvat spisy, a tu tento pokorný a mírný člověk u vědomí, že koná svou povinnost, vypořádá se s p. Kreibichem tak, že tento záložní důstojník neměl již odvahy podruhé tohoto pokorného a klidného civilistu napadnout. Dr. Nosek vytrvá na svém místě, neustoupí násilí a zprávu dokončí.

Posledně mluvil ve sněmovně dne 7. listopadu 1934. V naší sněmovně nebývá zvykem, aby po- slanci jiné strany projevovali souhlas s vývody poslance strany jiné. Tentokrát tomu však bylo. Celá sněmovna, silně obsazená, naslouchá pozorně jeho vývodům. A po jeho řeči, při níž pro- jevovali souhlas někteří poslanci strany soc. dem., nár. soc. a agrární, zvláště evangelický farář Ruppeldt, gratulují dr. Noskovi. A o čem mluví? Líčí, jak liberalismus neblaze působil na veškeré podnikání a porovnává dnešní poměry se středověkem, mluví o investicích a půjčkách na ně, jak středověk vycházel ze stanoviska zatížení člověka prvotním hříchem, a tedy náchylného ke zlé- mu, a proto reguluje jeho lačnost po zisku, kdežto liberalismus, pokládaje člověka za dokonalost samu, ponechává ho působení těch přírodních sil, kterými je sám ovládán jako všechno ostatní. Vůbec dr. Nosek vždy měl na mysli lidskou nedokonalost, náchylnost člověka ke zlému a vždy s nimi počítal, když šlo o praktické provádění nějaké normy. Dále mluví o nacionalismu, o ušlech-

tilém závodění národů a celá jeho řeč, jeho poslední slova k národu, jsou vyznáním toho, co ce- lým svým životem prokazoval, vyznáním demokracie.

A tento přesvědčený demokrat a státník končí těmito památnými slovy: „Záleží na větší nebo menší míře trpělivosti většiny tohoto státu, aby tuto novou formaci (fašismus) přežila do té doby, až zase ztratí více své nevalné soudržnosti. Takový hypernacionalismus český, italský, ně- mecký by neznamenal nějakou cestu dorozumívací, ten by znamenal přiostřování mezinárodní situace, až ke konečné zhoubné konflagraci, která by ve svých plamenech musela zničiti všechnu civilizaci současné Evropy.“ Zdůrazňoval: „Ale, prosím, po této stránce, aby bylo jasně rozumě- no, neznamená to nějakou lhostejnost národní nebo něco podobného. My nesmíme zapomínati, že je to přirozený řád, který pro nás znamená řád Bohem daný, aby jednotliví národové vyvíjeli své schopnosti, které jsou u nich individuální. To znamená, že každý národ bude si hleděti svých zvláštností a bude pěstovati to nejlepší, co dovede vytěžiti z těch svých individuálních vlastnos- tí, aby je reprezentoval nejen pro sebe, nýbrž i pro velikou společnost a rodinu národů, pak to znamená myšlenku národního vyrovnání, vzájemné výměny hospodářských statků, nemluvě ani o vzájemné výměně statků duchovních. To znamená možnost vzájemného dorozumívání, a to znamená také zabezpečení skutečně demokratického způsobu rozhodování nejen na formu vnitřní, nýbrž také na formu mezinárodní. Tato demokracie myšlenek pak vyplývá zase z přiro- zené povahy věci samé.“

Připomíná, že my jako slabé Adamovy děti nejsme s to, abychom každou věc vykonali sto- procentně. A pokračuje: „Z těchto vnitřních důvodů vyplývá naše přiznání k demokracii, odtud vyplývá také obava, že by se na těch věcech mělo něco změniti, poněvadž, jakmile se opustí základna demokratického řízení veřejných záležitostí, dříve nebo později – nemůže to býti ji- nak – dochází k jednostrannému reglementování ať jednotlivce, nebo nějaké politické skupiny, znamená to úžasné ohrožení bezpečnosti osobní svobody a znamená to také dříve nebo později nastoupení špatných, bludných cest, poněvadž ony nejsou výhodným, prospěšných způsobem kontrolovány a korigovány od všech těch, kteří jsou také spolu povoláni k tomu, aby o otázkách veřejných spolurozhodovali. Z těchto hledisek prohlašuji, snažíme se o to, aby všechny snahy předsedy vlády a ministra zahraničí a celé vlády byly podporovány co nejvíce, abychom tak uplat- ňovali prakticky to, co jsme si svého času hrdým způsobem dali do vstupních slov před ústavu československého státu, že jsme národ mírumilovný a demokratický.“

X.                          HOSPODÁŘ

Vzpomíná Msgre Fr. Vaněk, děkan pelhřimovský, „Život“, č. 10/1935

Nezdálo se vám to někdy paradoxní, že dr. Nosek, muž tak nábožensky hluboký, vrhl se na stu- dium otázek hospodářských a finančních? Kdo ho však znal blíže, nedivil se.

Věděl, že svět se brzy bude svíjet hospodářskou krizí. Věděl, že právě tento úsek bude vážný- mi pracovníky opuštěn, a proto přiložil své ruce tam, kde nejúsilněji bylo voláno: „Žeň mnohá, dělníků však málo!“

Svou práci vždycky dával do služeb vyšších, nadzemských. Každá práce byla mu podstavcem, který měl nést světce. Chtěl pomáhati lidu v jeho bídě, aby pak jeho uklidněnou duši mohl po- zdvihnouti k nebesům dřív, než jiní mu nabídnou svou pomoc, otrávenou nevírou. Arcibiskup Kordač sám volával přímo prorocky: „Dva tábory naposled zůstanou: Kristův a bolševismu, sli-

bující nebe na zemi.“ Dr. Nosek nezapomněl Kristových slov nad hladovějícími: „Líto je mi zástu- pů!“ Nezapomněl, že hladový půjde za tím, kdo mu dá chléb.

A proto rozdával nejen sám chléb, takže umřel chudý jako jeho miláček sv. František, proto za- kládal sirotčince a útulky, proto zakládal lidové záložny, pracoval v bankách, aby vymanil náš lid z područí liberalismu a tím i nevěry.

Byl to finanční talent, který už na univerzitních studiích udivoval kolegy a profesory a kte- rý chtěl zakotvit na univerzitní katedře. Ale když ho předáci lidové strany upozornili, aby jako finanční úředník dal své nadání a vědění do služeb nejen státu, ale i naší politické strany, začal i zde vzdělávat pole u nás nejvíce opuštěné, hospodářské a finanční.

To, co vykonal pro konsolidaci Svazu od r. 1926, je dosud nedoceněno, a já, který jsem jeho záchrannou práci hodně zblízka pozoroval, v duchu jsem mu často ruce zulíbal. A nejen mě uváděl v úžas jeho finanční rozhled, jeho houževnatost, ale ještě více jeho důvěra v Prozřetelnost Boží. Nedá Bůh zahynouti, bylo jeho heslo. Nezapomenu jeho klidu, když líčil delegátům rai- ffeisenek situaci: „Byla to loď, která narazila na skalisko a do níž vnikla voda. Ale už je s pomocí Boží otvor zacelen, porouchané stroje se silně opravují a nepotrvá dlouho, co bude třeba loď ještě očistit, vyleštit a zase vesele popluje za svých cílem.“ A delegáti odnášeli si uklidnění do svých ústavů. A to uklidnění (a to bylo tehdy všecko) nemohl zajistit nikdo jiný tak jako osobnost mi- nistra dr. Noska. Finanční autorita, křišťálový charakter. Jeho zásluhou jsou dnes pozice Svazu tak zpevněny, že mohou mu naše raiffeisenky nyní bez obavy své vklady svěřovati.

Jeho práce byla nejen záchranná, ale dávala se i na výboj. Který z našich pracovníků zanechá po sobě trvalejší pomník své činnosti než dr. Nosek, zakladatel 84 Lidových záložen? Znal pře- dem, kam míří chystaný bankovní zákon: zamezit od r. 1934 zakládání nových finančních ústavů. A proto horečným tempem kladl základy našim novým ústavům, a najednou, takřka přes noc, vidí užaslá nepřátelská veřejnost hustou síť našich hospodářských, finančních ústavů. A nejen zakládal Lidové záložny a s nimi raiffeisenky. Byla by to práce pochybné ceny, kdyby se nestaral o jejich vybavení odbornými silami, o stálou kontrolu a spolupráci. Finanční ústavy, družstva, Lidové záložny a raiffeisenky jsou dobrodiním strany a kraje, jsou-li odborně a poctivě řízeny, ale kletbou, když neznají svou odpovědnost za svěřené miliony. Peníze vlastní jsou svaté, svěřené svatější, říká náš lid. Ovoce 100 svědomitě řízených našich ústavů nevyváží škoda jednoho, kte- rý by připravil své vkladatele o jejich úspory.

Proto dr. Nosek zakládá Poradní sbor Lidových záložen, který se schází, z každého ústavu de- legát, nejméně čtyřikrát do roka. Na 100 nás vždycky bývalo. Dr. Nosek přednášel o všech zahra- ničních i vnitrozemských zjevech finančních. Jeho přednášky o pádu amerického dolaru, o pádu anglické libry, o zřízení Reeskontního ústavu, o devalvaci měny, o státním rozpočtu, o práci jeho v úsporné a kontrolní komisi uvádějí přítomné delegáty odborníky v úžas, neboť je vždy vyzbro- jen takovými vědomostmi, které ovládá jen finanční kapacita.

Ale nespoléhá jenom na sebe. Povolává na tyto přednášky odborníky, jako je dr. Engliš, ředi- tele Národní banky, Moravské banky, Reeskontního ústavu; právníky, kteří vysvětlují delegátům směneční zákon, zkušenosti se státními aj. cennými papíry, řídí debatu účastníků, kteří podávají dotazy, a autoritativně je dr. Nosek zodpovídá. Vodí delegáty na exkurzi do peněžní burzy, do še- kového ústavu a nepomíjí ničeho, aby mohly býti naše záložny vyzbrojeny všemi potřebnými vědomostmi a zkušenostmi, které by zajistily jejich prosperitu.

Není divu, že tyto mladé ústavy rostou, přímo kynou, jako děti, které matka nejen živí, ale i žár- livě opatruje a svou láskou zahřívá, takže v den smrti zakladatele spravují už 332 milionů vkladů. Ústřední záložna lidová už přes 40 milionů Kč a tato se stává největším peněžním katolickým ústavem českým.

Finanční činnost dr. Noska měla však širší základnu. V rozpočtové debatě byl vždy poslou- chán poslanci všech stran s respektem, který odpovídal jeho světovému rozhledu, jeho přímosti a jeho noblese, takže „Národní politika“ po jeho smrti, navazujíc na jeho přímočarou nefalšova- nost v rozpočtové debatě, si posteskla: „Škoda, že takoví poslanci nám z parlamentu odcházejí!“ A soc. dem. poslanec Remeš, jeho spolupracovník v rozpočtovém výboru, byl by jistě zásluhy svého protivníka v plzeňské „Nové době“ tak vysoko nevyzdvihl, kdyby si toho byl nezasloužil. Váha jeho v Úsporné a kontrolní komisi byla taková, že když ministerská rada zamítla její pracný elaborát, a proto chtěla se komise demonstrativně rozejít, dovedl ji dohromady udržet, naší re- publice zachovat s poukazem na houževnatost sv. Františka z Assisi, který vykonal nesmrtelné

dílo jen proto, že rozeznával mezi snahou člověka a holou skutečností!

Ministr dr. Nosek zachránil čest naší doby. V době korupcí, defraudací a provizí dotýkaly se jeho ruce sice milionů, ale přece zůstaly čisté jak sluneční paprsek.

XI.          KAMARÁD

Vzpomíná Ant. Remeš, soc. dem. poslanec, „Život“, č. 10/1935

Pracoval jsem s dr. Noskem od počátku existence našeho samostatného státu v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny, v rozpočtové sedmičce a poslední léta též ve výboru parlamentní úsporné a kontrolní komise. Měl jsem proto příležitost seznat osobní vlastnosti zesnulého tím více, ježto těsná spolupráce pro stát způsobila, že poměr náš vyvinul se v opravdové osobní přá- telství. Píši proto tyto řádky s hlubokým pocitem bolesti u vědomí, že s touto dobrou a ušlechtilou duší, s velikou státnickou postavou se více neshledám.

Dr. Nosek byl především člověk práce. Konal ji s obdivuhodnou houževnatostí a svědomitostí. Byl člověkem vzdělaným, mnoho věděl, mnoho uměl a v parlamentě patřil k těm, kteří nehoní se za slávou, ale dovedou bez ohledu na svoji popularitu tvrdě podívat se pravdě do očí a nevyhýbají se odpovědnosti. Dr. Nosek byl reálným politikem, který budoval na skutečnostech, nenáviděl fráze a sváděl odvážně a statečně zápas s každou neupřímností. Měl rád svůj stát a v pravém slova smyslu zemřel v jeho službách. Bezprostředně před svým ulehnutím vykonali jsme ještě spolu revizi fondu vytvořeného z důchodkových pokut v Ministerstvu financí. Dr. Nosek pak vypraco- val návrh na změnu důchodkového řízení trestního, který však již ve výboru komise odůvodnit nemohl, protože se více mezi nás nevrátil.

Škoda, přeškoda tohoto zlatého člověka, přesvědčeného a ryzího demokrata a statečného muže. Dr. Noskovi zemřel syn, on si nepostěžoval a přišel druhý den do schůze vyřizovat a starat se s námi o státní záležitosti. Zemřela mu žena a jen v zamlklosti dr. Noska jsme poznali, že stihl jej zase tvrdý osud. Nesl jej odhodlaně u vědomí, že není v lidské moci vrátit životu ty, jež měli jsme rádi. Dr. Nosek byl živým příkladem ušlechtilé zásady, vyslovené velkým křesťanem: „Ne- shromažďujte poklady na zemi, kde je rez kazí“ a štědrou rukou rozdával vše, co měl. Zemřel naprosto chudý a neobtížen žádnými křivdami, jichž by se byl na svých spolubližních dopustil.

Lituji hluboce ztráty tohoto věrného kamaráda v práci pro stát a jeho demokratické principy vládní formy, jejichž byl neohroženým zastáncem.

XII.            BETLÉMY

Vzpomíná Antonín Šorm, „Život“ č. 10/1935

Refektář Klementina oživl novým speciálním podnikem Noskovým – jubilejní jesličkovou vý- stavou – pořádanou na památku sedmistého výročí živých jesliček sv. Františka v italském Greciu. Byly to pro mne velmi radostné vzpomínky na dovolenou strávenou za jesličkami a přípravou výstavy, ale jen letmo dotknu se vzpomínek, v nichž na prvním místě stojí osobnost dr. Noska.

V červnu 1923 jednoho dne jde kolem mého stolu v účtárně Moravskoslovenské banky, kudy často chodíval do oddělení korespondenčního diktovati dopisy a různá podání, zastavil se p. po- slanec u mne a tiše mi šeptal, že má v programu uspořádat jubilejní jesličkovou výstavu, zda a jak by to asi bylo uskutečnitelné a které osoby by bylo třeba přibrati k spolupráci. Byl velmi povděčen, že jsem ho upozornil na hlavního pracovníka jesličkářského, arc. konsistorního radu Karla Procházku na Žižkově. Nastínil mi potom několika slovy výstižně celý program. Když pak někdy jsem jej obtěžoval některými detaily, dovedl mne velmi jemně odstaviti, ale jinak podrobně se dával informovati, pomáhal intervencemi, kde bylo zapotřebí, a teprve na podzim byly zaháje- ny schůze jesličkového výboru.

Jeho místnost v bance stala se najednou jesličkovou kanceláří i skladištěm výstavních artefak- tů, jež došly dříve, než bylo možno je ukládati do restaurovaného právě sálu Klementina.

Dr. Nosek pomáhal všemožně, jak třeba znázorní tento doklad. Potřebovali jsme dopravit z Ko- vanic u Nymburka jesličky vzácné ceny, pro dopravu velmi choulostivé. Majitel učinil podmínku, že je vydá jen p. poslanci, když si pro ně přijede autem. Dr. Nosek tehdy ještě auto vůbec neměl a nepoužíval. V celé lidové straně měl snad k dispozici auto, a to jen zřídka, poslanec dr. Josef Novák. Ač asi valné chuti neměl, přiměl jej dr. Nosek přece jednoho ošklivého listopadového dne, kdy o auto nikdo nestál, k cestě za jesličkami a sám s p. poslancem Novákem do Kovanic pro jesličky dojel. Na zpáteční cestě celou cestu musel dr. Nosek jesličky držet na klíně a pečlivě opatrovat.

Při schůzích jesličkové výstavy a rokování poznali jsme též zcela odlišnou povahu Noskovu, která přinesla mu mnoho nepřátel. Odmítl třeba pozvat osobu, o níž jaksi samo o sobě se před- pokládalo, že je její čestnou povinností výstavu navštívit bez pozvání, ale naopak sám vypravil se zvát osobnosti z kruhů nám nijak zvlášť nakloněných, ale které měly být získány pro naše ideje, jako ministra Bechyně aj. Takových kontrastů, které mnozí těžko chápali, bylo ve všech počinech Noskových mnoho.

Musím též vzpomenout jeho práce při dokončování jesličkové výstavy, poslední noc před ote- vřením. Tehdy byl téměř celý den přítomen v chladném a promrzlém sále Klementina, pomáhal při všech možných pracích, jako přenášet nebo držet vysoký žebřík, přenášet podstavce pod jes- ličky atd. Byl by snad pracoval s námi až do rána, kdyby o 11. hodině v noci nepřihodil se p. Ťou- palíkovi vážný úraz (zlomení nohy), kdy pan poslanec rozkázal všechnu práci zastavit. Druhý den při zahájení výstavy omlouval nedokončení, „že ještě ani jedna řádná výstava nebyla při za- hájení úplně dokončena“, a proto naši výstavu počítá též k těmto lepším řádným výstavám.

Pro jesličkový katalog napsal poetický úvod, jehož rukopis jsem si vyprosil a dosud uchoval.

Známa byla jeho láska k dětem a jesličková výstava zvláště mu dala příležitost, aby ji mohl tlumočit. Chodíval do výstavy často, i z parlamentu si sem rád zaskočil, a tu měl vždy kolem sebe skupinu veselých dětí. Často brával do náruče ty nejmenší, aby je pozvedl a ony mohly popatřit na velké voskové Jezulátko, bavil se s dětmi u velkého betléma z cukru, rozsvěcoval vedení elektrické u betléma p. učitele Tupého. Jednou jsem vešel do výstavního sálu, kdy skupi-

na dětí s rozzářenými zraky nejčistšího blaha za ruce táhla p. poslance k mechanickým jeslím, aby k potěše malých u něho točil klikou. Byl to čarokrásný obrázek důstojný jesličkového prostře- dí. Ap. dr. Nosek šel častěji dětem zatočit klikou u mechanického betléma, kde vše se pohybovalo, kohout kokrhal. Jak byl ale málo chápán, poznal jsem potom z jednoho dopisu, který mi přišel do ruky, kdež p. poslanci bylo hrubě vytýkáno, že on, který je lidovou stranou určen za budou- cího ministra, místo aby vymohl komusi místo ve státní službě, hraje si s jesličkami, dělá dětem paňácu a točí klikou u jesliček.

XIII.            POŘÍČÍ

Vzpomíná P. Václav Tichý, farář v Poříčí, „Život“, č. 10/1935

Do Poříčí nad Sázavou přistěhoval se dr. Nosek v roce 1912 s matkou, sestrou a se svojí pozděj- ší manželkou Annou Kubešovou, kterou rodina Noskova vzala k sobě již jako osmileté děvčátko.

Bydlívali zde pravidelně od začátku května až do konce září nebo i déle, ale byt měli zaplacený celoročně, takže sem i často během roku přicházeli.

Tento skromný byt, sestávající se z jedné světničky a kuchyňky, byl v domě čp. 8 u Tlamichů, v kterémžto domě svého času bydlíval i strahovský opat dr. Method Zavoral se svým otcem a ne- vlastní matkou.

Po roce se matka dr. Noska rozstonala, nebyla schopna chůze a tu ji schovanka Anna Kubešo- vá nosívala na zádech na čerstvý vzduch, starala se o ni jako matka o dítě. Dr. Nosek mi říkával, že si ji bere jen pro její lásku k mamince a její šlechetnou duši.

Každé neděle, každého svátku bylo viděti, jak dr. Nosek pokorně klečí na posledním místě v kostele, odkud však bylo dobře vidět na hlavní oltář.

V tehdejší době válečné prokazoval dr. Nosek velké služby celému okolí poříčskému psaním žádostí a poradami. Mně nosíval v batohu na zádech mešní víno a svíčky pro kostel.

Za rok po smrti matčině dne 21. srpna 1917 slavil dr. Nosek svůj sňatek s úplně chudičkou Annou Kubešovou v chrámu Páně sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. Vědomosti náboženské při ka- techismu měl jako nejlepší bohoslovec.

Při svatební hostině posadil si kněze doprostřed a sami novomanželé usedli jeden po pravici a druhý po levici kněze, ale více snažili se posluhovat hostům než starat se o sebe.

Dr. Nosek, jak jen mohl, rád si zajel s koňmi a svážel obilí. Manželství jejich bylo požehnáno dvěma dítky: Anna narodila se v červenci 1923 v Karlíně a František 12. srpna 1924 též v Karlíně.

Každého roku o Božím Těle vodíval dr. Nosek sám svá dítka před Nejsvětějšího jako družičku a mládenečka. Jak povzbuzující bylo pro zdejší osadníky, když celá rodina s dítky, a i příbuznými přistupovala zde ke stolu Páně.

Co dobra dr. Nosek na světě zasel. Nedávno mi říkala jedna paní, jak ji to dojalo, do smrti na to nezapomene. Když jednou Noskovi šli na hřbitov ke svým milým, byl právě kostel zavřen, klekli si venku na kamenných stupních a vroucně se klaněli Nejsvětější Svátosti.

XIII. LITOMYŠL

Vzpomíná dr. Josef Burek, pozd. probošt v Litomyšli, „Život“, č. 10/1935

Těch vzpomínek je tolik, že nevím, kterou z nich vybrat a vám sdělit, aby i ona přispěla k osvět- lení charakteru dr. Noska, v plném slova smyslu služebníka Božího.

Od převratu, tuším, jsme se znali a spolu na Litomyšlsku pracovali.

Začal jsem veřejnou práci ihned po převratu, a to nejdříve mezi mládeží. Když se mi podařilo za pomoci zejména Štěpána Nešpora a Helenky Říhové sesbírat trosky předválečné Jelínkovy mládeže a pak mládež na základě nových stanov znovu vzkřísit a pod ústředním vedením ne- zapomenutelného P. Chlumského a jeho kdysi nejobětavějšího pomocníka P. Vajse ji řádně zre- organizovat, byl to dr. Nosek a po něm dr. Novák, kteří na doporučení p. dr. Doležala byli mnou získáni především k spolupráci v mládeží na našem Litomyšlsku.

Zde také, pokud se pamatuji, začala politická kariéra dr. Noska.

Dr. Nosek se stal v krátké době populárním v celém lidovém hnutí a stoupal v něm výše a výše až na ministerské křeslo.

Na mne však, na Litomyšl a náš celý kraj dr. Nosek, ač exponován na všechny strany, nikdy nezapomněl. Zůstal nám věren a oddán až do smrti. A mohu říci, že to je naše dobře zorganizo- vané Okres. sdružení katolické mládeže, i naše silné politické a hospodářské hnutí nebo slibně se zde rozvíjející eucharistický život a naše charita, to vše nese pečeť práce a přispění dr. Noska. U všeho stál, nad vším bděl, všemu pomáhal slovem, radou, finanční pomocí i zářivým příkla-

dem svého křesťanského života.

Největší zásluhu má ovšem o záchranu „Lidového domu“, ohniska nejen politického, ale i kul- turního a náboženského života celého východního koutu Čech. Prožil jsem po svém návratu z Ameriky v r. 1924 v Litomyšli mučivé chvíle. Lidový dům měl být za mé nepřítomnosti pro fi- nanční břemena likvidován. Mně by se dávala největší vina, a jak znám sebe, snad bych býval této katastrofy nepřežil.

Nakonec nám přece jen Pán Bůh vzbudil zachránce. Byl to dr. Nosek. Ten, mnou řádně o všem zpraven, ujal se se vší energií záchranné práce. Došel pochopení u dr. Šrámka a začal s plánovi- tým ozdravováním našeho Lidového domu a s ním i jiných kulturních, hospodářských a finanč- ních podniků lidového hnutí u nás, tak jako v Praze a jinde v Čechách.

Dále byl v Litomyšli založen „Domov sv. Kláry“. Ač se mi podařilo do začátku ústavu sehnat větší kapitál, přece jen největší starost a tíha o udržení řádného chodu tohoto našeho nejvýznam- nějšího podniku spočívala na bedrech dr. Noska a „Družiny sv. Kláry“, v Praze jím založené.

Ale je ještě jiné dílo, kterým si dr. Nosek zasloužil v Litomyšli vděk farnosti. Postaral se, aby i v Litomyšli byla zřízena stanice laického apoštolátu III. řádu sv. Františka.

Na podzim, tedy nedlouho před svou smrtí, dal do Litomyšle zavést dvě sestry charitky, aby se zde věnovaly ošetřování chudých nemocných po domech, ujímaly se dětí a byly nápomocny i ji- ným způsobem duchovní správě v záchraně nesmrtelných duší. Sám také ze svého uhrazoval stravu a nejnutnější potřeby sester.

K této činnosti, kterou dr. Nosek v Litomyšli rozvinul, přistupují ještě desítky přednášek z ná- boženského, duchovního i finančního oboru, jež na okrese nebo v Litomyšli připravil a uspořádal. A nakonec nemohu zapomenout ani kláštera sloupnického. Nebýt dr. Noska, jeho zásahu, nevím, co by se bývalo stalo ve Sloupnici u Litomyšle s tamější dívčí měšťanskou školou. Vzpo- mínám jen té spousty rekursů, jež přímo sám nebo mým prostřednictvím poslal státním úřadům,

aby tamější klášterní školu zachránil před uzavřením. A zachránil školu.

Z toho, co jsem letmo vylíčil, vysvítá jasně, co znamenal dr. Nosek pro mne a celý katolický život v Litomyšli, na okrese, ba i v celých Čechách.

Ale pochybuji, kdybych se snažil sebepodrobněji a věrněji vylíčit práci a charakter dr. Noska, jak jsem je poznal z častých osobních styků a dlouholeté spolupráce s ním, že bych ho plně vystihl. Duše Noskova zůstala až do smrti tajemnou nezbadatelnou hlubinou, jen Bohu známou. Jedno mi je jisté, že dr. Nosek nebyl zednářem, jak byl za živa pomlouván, že byl nejen zevně, ale i niterně hluboce věřící, že všechny jeho snahy a práce tryskaly z křesťanského idealismu, rozněcovaného a udržovaného eucharistií a duchovními cvičeními, že byl neobyčejně nadaný, vysoce inteligentní a vzdělaný, a to v každém oboru vědy (i v bohosloví), že nebyl nikdy povrchní, že šel až na kořen věci, že byl společensky noblesní, ale vždy poctivě demokratický. Býval někdy v řeči a chování úseč-

ný, ale příčinou toho bývala velmi často přepracovanost a snad i jiné závažné důvody.

Co mi ho zvlášť přibližovalo, že o těch, kteří mu ubližovali, přede mnou a jinými nemluvíval, a když musil, vždy jen krátce a velmi slušně, že nedával nikomu znát své intelektuální převahy, že se nechlubil svými charitativními činy, z nichž mnohé konal skrytě, že neobyčejně trpělivě, bez jediného slova reptání snášel všechny kříže, jež Boží Prozřetelnost v takové míře na něho snesla. To bylo prakticky prováděné křesťanství.

V poslední době dožil se mnohého nevděku, snad ne ode všech ze zlé vůle, ale i to nesl bez stes- ku, statečně a s pevnou vůlí přes to se přenést a pracovat dál houževnatě za uskutečnění svých velkorysých ideálů pro rozkvět království Božího mezi lidmi.

Jak byl věrný víře a církvi, nezakolísal nikdy ve své oddanosti též k lidovému hnutí. To chtěl postavit na pevnou bázi jak hospodářskou, tak finanční, tak i náboženskou. Miloval velice mládež a v ní usiloval hlavně náboženskou a hospodářskou prací vychovat lidové straně kádr schopných, zásadních a spolehlivých průbojníků. Mládež považoval především za součást „Katolické akce“. Nebyl však proti tomu, aby mládež nepoliticky organizovaná si všímala i otázek politických.

Kladl však důraz na prvním místě vypěstovat z mládeže žulové katolické charaktery a prak- tické lidi, na které možno za všech okolností se spolehnout, které možno bezpečně postavit i na nejnebezpečnější místa. V tom duchu a směru se také nesly všechny jeho přednášky a akce v mlá- deži a pro mládež.

Tak jsem dr. Noska poznal za mnoho let intimní spolupráce s ním.

XIX.       POŠTY

Vzpomíná dr. Jaroslav Pipek, odb. přednosta min. pošt, „Život“, č. 10/1935

V deváté vládě (třetí Švehlově) a v desáté vládě (první Udržalově) byl ministrem pošt a teleg- rafů JUDr. František Nosek. Československá strava lidová ho vyslala do těchto vlád, poněvadž on – vedle Msgre dr. Šrámka a dr. Josefa Dolanského – byl ve straně vždy jedním z prvních propa- gátorů jejího programu státně konstruktivního a z nejpřesvědčenějších bojovníků za myšlenku koaliční.

Dr. Fr. Nosek, když se stal ministrem pošt a telegrafů, byl stár teprve 40 let, ale nováčkem ve vládních funkcích nebyl, neboť předtím již byl ministrem vnitra v sedmé vládě (druhé Švehlo- vě), tedy šéfem resortu velmi významného. Ale i v Ministerstvu pošt a telegrafů čekaly ho těžké a odpovědné úkoly. Vždyť dobře řízené pošty se svým důležitým posláním národohospodářským – jako nezbytný instrument obchodu, průmyslu a všeho života veřejného a soukromého – co ne-

postradatelná složka státního aparátu, významná velkým počtem zaměstnanců (cca 45 000 lidí) i velkou majetkovou hodnotou v ní investovanou (cca 2,5 miliardy) jsou jedním z předpokladů pokroku státu a ukazovatelem všeobecné jeho kultury, právě tak jako pošty špatně řízené či ne- dostatečně vybavené jsou brzdou všeho hospodářského dění a svědectvím nízké úrovně státu. Čsl. pošty a telegrafy v době, kdy dr. Nosek se ujal jejich řízení, nacházely se na osudovém roz- hraní svého vývoje; uskutečňovala se tehdy právě jejich veliká proměna na podnik spravovaný dle zásad soukromopodnikatelských, obchodních, tak jak to přikázal zákon čís. 206/24, promě- na, která – od základu měníc jejich strukturu, a zvláště finanční hospodaření – byla úkolem pl- ným nesnází, a proto vlastně ještě ani dnes není skončena.

A jiná neméně těžká úloha čekala tenkrát jejich ministra; zmodernizovat zvláště po stránce technické některá zařízení poštovní, telegrafní, telefonní, vybudovat rozhlas, provoz automobilo- vý a jiná odvětví pro dopravy zpráv a zboží, jak to vynucovala neúprosně jednak doba tolik oživená rostoucí hospodářskou konjukturou a rozmachem obchodu a průmyslu, jednak důležitá poloha Československa na významné křižovatce hlavních cest evropských a mezi státy, v nichž zvláš- tě pro elektrickou dopravu zvěstí v nejnovějších a nejdokonalejších formách vše potřebné bylo již hotovo nebo urychleně prováděno.

Dr. Nosek všechny tyto mnohostranné úkoly přijal jako samozřejmé s opravdovostí, která tolik charakterizovala jeho pracovitost, ba s nadšením, které pro zářný cíl nevidělo nesnází a překážek. Neumenšuje nikterak jeho zásluhu, že v mnohém budoval na základech položených spolehlivě jeho předchůdci na křeslu ministra pošt a telegrafů a že tehdejší hospodářská prosperita skýtala mu potřebné finanční prostředky, neboť pokračovat v dobrém díle podle zvýšených potřeb doby, ba i správně hospodařit, resp. účelně upotřebit značné zisky – přebytky československé pošty v roce 1927 byly 132 milionů a v roce 1928 180 milionů – to bylo, zvláště při závažnosti leckterého rozhodování, velkým podnikatelským rizikem a leckdy opravdovou zkouškou státníkovou.

Bystrý finančník a prozíravý národohospodář, jakým právě ministr dr. Nosek byl, postřehl ihned velký význam a dosah všeho investičního podnikání v Československé poště pro celý stát a pro všechny jeho hospodářské složky, a proto s vervou chopil se právě investičního díla. Bylo to v prvé řadě pokračování ve výstavbě telefonní kabelové sítě dálkové, která v roce 1926 dospěla jednak z Prahy do Lovosic, jednak do Jihlavy a její připojení na síť německou a rakouskou, resp. maďarskou. Za jeho účinné podpory následovaly v rychlém tempu další úseky spojující Prahu přes Plzeň s Norimberkem, dále přes Brno, Olomouc a Místek dvěma větvemi jednak přes Český Těšín se sítí polskou, jednak přes Moravskou Ostravu se sítí německou. Vedle toho došlo k usku- tečnění dálkové trati do Liberce pro další připojení na síť německou.

Takto zapadlo Československo v pravý čas do gigantické telefonní dálkové sítě svých sousedů západních, jižních a severních, stalo se její organickou složkou a průchodištěm čilého telefon- ního ruchu ve střední Evropě. Neomeškalo žádné příležitosti, aby stalo se účastníkem nových a nových telefonních styků se všemi kulturními státy, neboť po vzoru ostatních zemí s rozvinu- tým systémem telefonním dosáhlo v roce 1928 i telefonního styku se zámořím pomocí vhodné kombinace provozu kabelového s bezdrátovým přes Londýn. Československé veřejnosti, jejímu obchodu a průmyslu byla dána k dispozici telefonní síť neodvislá od atmosférických poruch.

Nemenší péči věnoval ministr Nosek i telefonním ústřednám. V r. 1927 byla spoluprací tuzem- ské firmy Telegrafia s anglickou společností International Standard Electric Corp. vybudována v Praze Žižkově moderní meziměstská ústředna.

Poněvadž ministr dr. Nosek vždy kladl důraz na prohloubení technické kultury mezi všemi ka- tegoriemi zaměstnanců, byl v této ústředně současně zřízen i poštovní technický zkušební ústav, jemuž byl za úkol dán technický výzkum a studium nových problémů pošty, telegrafu a telefonu, dále zřizování výchovných kurzů a pořádání přednášek.

Také v oboru radiotelegrafie a rozhlasu učiněn byl podstatný pokrok za ministra dr. Noska; byly instalovány dva vysílače rozhlasové v Moravské Ostravě a v Bratislavě a stanice v Brně pro větší výkon zesílena. Hlavní událostí v té době byla však výstavba mocné vysílací rozhlasové stanice v Li- blicích u Českého Brodu. Všechny rozhlasové stanice byly spojeny pro účely soudobého vysílání společných programů speciálními okruhy jak v délkové kabelové síti, tak i na vedeních vzdušných. Jiná jeho záliba byly osobní návštěvy velkých provozoven poštovních (kam přicházel i pro vlast-

ní poučení), ale i soukromých závodů průmyslových, jen aby povzbudil a posílil prakticky svůj smysl, přičemž záměrně bral s sebou na tyto prohlídky i své spolupracovníky z Ministerstva pošt, neboť vždy a všude hlásal, že státní úředníci nikdy nemohou být dost vyzbrojeni praktickými znalostmi skutečného života.

Při prohlídkách velkých závodů a továren poznával práci všeho druhu, hmotnou i dušení, její prospěšnost, ba vznešenost, ale žel i její stinné stránky. A z tohoto poznávání jen rostl jeho zájem o souvislosti hospodářského života a rostlo i jeho přesvědčení o potřebě jejich harmonického sladění – tam sílil jeho živý sociální cit a mohutnělo jeho spravedlivé pochopení pro všechny účastníky výrobního procesu.

Třeba bystře kriticky, byl ke všem ze svého okolí nesmírně laskavý a, lze-li to říci, až vzácně pokorný. Měl osobní vlastnosti, které trvale získaly lidská srdce a dovedou i po letech vzbudit vděčné vzpomínky.

XX.       ROZLOUČENÍ

Vzpomíná Msgre Fr. Vaněk, „Lidový hospodář“, č. 19/1935

„Jestliže chci svou pohřební řečí ocenit význam zesnulého křesťana Františka Noska,“ tak za- čal náš františkán dr. Jan Urban nad rakví ministrovou v přeplněném kostele P. Marie Sněžné,

„vím, že toho nepotřebuje; ale chci v něm chválu vzdát Bohu, že našemu národu poslal muže, který by nás všechny učil, jak máme věřit a žít a pracovat.“

Úžas naplňoval za této řeči duše všech přítomných nad velikostí života a díla zesnulého a nad milostí života a díla našeho. Milost Boží dotýkala se v této chvíli mocně všech přítomných svými perutěmi, velká chvíle posvěcení ovládala všechny a slavila tu hody sváteční.

I také já, chci-li vyzdvihnout těmito řádky význam v Pánu zesnulého, vím, že toho nepotřebu- je, ale potřebujeme toho my, abychom se od něho, laikové i kněží, učili, abychom nezavřeli oči před světlem, které jako jasná hvězda zasvitlo do temnot a bludiště naší doby.

A proto vzpomínám tu jen jedné události, která tolik charakterizuje jeho skálopevnou důvě- ru v Prozřetelnost Boží. Bylo to několik dní po tom, co do posvátné země uložil svého jediného synáčka Františka a kdy měl podle programu již dříve stanoveného konat přednášku na jedné valné schůzi delegátů Lidových záložen a družstev. Soudili jsme po cestě, že nebude ani mo- cen slova, že přednášku odloží, ale když jsem ho viděl stát na jeho obvyklém místě k před- nášce připraveného, oslovil jsem ho jako předsedající jménem všech přítomných a ujistil naší soustrastí. Ale stáli jsme jako ohromeni, když poděkoval mně a nám několika slovy a potom dodal snad takto doslova: „Přátelé, jsme zde křesťané a jako křesťané se modlíme denně Otče náš a v něm také: Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi! A jestliže se tak modlíme upřímně, musíme si přát, aby tato vůle Boží tady se plnila, tj. abychom my ji plnili a ji zde poslouchali. Proto já jsem také poslechl této vůle Boží, když Pán Bůh chtěl, abych mu odevzdal své dítě,

tedy jsem je odevzdal, a to tím spíše, že sedmileté dítě bylo nevinné, a jestli mělo přece nějakou skvrnu na dušičce, jistě ji očistilo sv. zpovědí a několikerým sv. přijímáním těla Páně v nemoci. Nebojím se tedy o jeho spasení, odešlo do lepšího života, než bych zde mohl mu já dát, a já si nepřeji nic vroucněji, než abych také já a my všichni zde přítomní mohli odejít z tohoto života tak zbožně, krásně a čistě jako nevinné dítě!“

A nyní po těch slovech ihned začal svoji přednášku hlasem tak pevným, jako by se mu nebylo nic stalo, z té své duše naplněné univerzálním vzděláním, chrlil svoje myšlenky takovými proudy, že jen jeho příslovečná výmluvnost dovedla je zvládnout. My tu dívali se potají jeden na druhého, jeho národohospodářskou přednášku jsme téměř ani neposlouchali, protože byli jsme cele zaujati jeho obdivuhodnou důvěrou v Prozřetelnost Boží, kterou jsme si takto vysvětlovali: jsme tu děl- níci na vinici Boží, každý musíme pracovat tam, kam nás Pán Bůh postavil, a vykonávat práci, která je nám určena. A tedy nač zdržovat se nějakou soustrastí, nač litovat člověka, jako jsem já, na úkor důležité práce. Škoda každé hodiny, každé minuty! A proto zapomněl na sebe, stiskl, zakřikl svou bolest, jen aby mohl jiné poučovat a jiným prospívat.

Takový byl dr. Nosek. Všechno byl mu Bůh a všechno bližní, sám sobě nebyl nic. To byla svíce na oltáři, která sebe spaluje, aby Bohu a člověku sloužila. To byla země, jak píše Zeyer, která čím více pluh člověka zraňuje, tím více plodů pro něho vydává.

A proto nic se nemůžeme divit, že když u Doudleb u Plzně ho zvou, aby přijel přednášet a zís- kávat pro sbírky na stavbu chrámu Páně, nedbal horeček, kterými se nemoc hlásila, neboť běželo o čest a slávu Boží a o prospěch bližního. Jel, v horečce přednášel, přinesl si domů hnisavý zánět plic, který dva měsíce vněm hlodal, až mu podlehl.

Není divu, že po něm, ctiteli chudého sv. Františka, nezůstalo ani na pohřeb, ani na lékařské ošetřování. Bývalý ministr vnitra a pošt umírá chudý jako sv. František, jeho miláček, o němž sta přednášek vykonal. Ale tato jeho chudoba není tak obdivuhodná sama o sobě: uvážíme-li však, že byl význačným finančním činitelem, že řídil naši Ústřední záložnu lidovou a Svaz hospodář- ských družstev a jejich přičleněné ústavy s 332 miliony, že miliony byly stále na dosah ruky, a přece tato jeho ruka zůstala čistá a chudá; pak můžeme teprve ocenit jeho štít a velikost jeho charakteru.

V kostele mi zašeptal posl. dr. Novák: „Hleďte, tomu před námi v jeho nemoci zaplatil sanato- rium, tam tomu zas to a to prokázal, žebrákům do ruky stokorunu dával…“ Tito ovšem, pomyslel jsem si, odejdou. Ale kostely… Kostely, zvláště na periferii Prahy, sirotčince, exerciční domy bu- dou hlásat vždycky světlou památku muže, jakých málo rodí století.

My družstevníci, seskupeni kolem Svazu a Ústř. záložny lidové, dávno poznali jsme tvůrčí sílu jeho velikosti, dříve než zasvitl paprsek poznání jiným osobám. Nelitujeme toho jistě dnes. Neboť nešťastný, kdo nevidí růst člověka do výšin a neslyší hlas proroka.

XXI.      VLASTNÍ

Dr. Fr. Nosek sám píše úvodník do novoročního čísla křesťanských odborářů pod názvem

„Mravní smysl lidské práce“

Je přirozené, že „Nový věk“, vycházeje v nové úpravě, nemůže hned na počátku ponechat bez povšimnutí otázku zásadního křesťanského názoru na práci vůbec, a pokud se týče oborů dělnictvu bližších, tedy názoru na práci hmotnou. Po této stránce je příznačné, že ani nejušlechti- lejší duchové starého pohanského světa nedovedli se vznést k spravedlivějšímu nazírání na práci hmotnou, považujíce ji za cosi méně čestného, svobodného občana nedůstojného, za něco, co má zůstat vyhrazeno otrokům a nevolníkům a k čemu svobodný občan může sáhnout snad jenom v případě krajní nouze. Uvážíme-li, že toto byl názor i samého Aristotela, jistě jednoho z největ- ších veleduchů lidstva vůbec, který jako pohan ve čtvrtém století před Kristem propracoval se pouhým rozumovým poznáním k přesvědčení o existenci jediného Boha, pak chápeme, že hmot- ná práce v pohanském světě opravdu byla považována za cosi méně čestného. A tu je zajímavé konstatovat, že v dobách našich jde s úpadkem mravního nazírání také ruku v ruce méně čestný názor na práci hmotnou, nebo aspoň snaha se jí vyhnout a nějakým jiným způsobem opatřit si lehčí zaměstnání. Odtud nevážnost k vlastní i cizí práci a také povážlivý nedostatek smyslu pro její přesné, svědomité vykonávání.

Na výstavě, pořádané „Společností pro křesťanské umění“ v Mnichově na podzim roku 1922, vystavoval profesor mnichovské vysoké školy průmyslové Schumacher řadu šesti obrazů předvá- dějících Krista – dělníka. Je všeobecně známo, že zprávy Písma svatého o skrytém životě Ježíšově v době od jeho dvanáctého roku až do veřejného vystoupení jsou velmi stručné, nebo přesněji řečeno celá tato jeho životní doba je vyřízena jedinou větou, že byl svým pěstounům poddán, prospíval na těle i na duchu milostí před Bohem i před lidmi. Než přes tento nedostatek může si úvaha křesťansky smýšlejících lidí aspoň přibližně doplnit nedostatky plynoucí i ze stručnosti Písma svatého Nového zákona. A tak profesor Schumacher na svém prvním obraze předvádí nám asi dvacetiletého Krista – dělníka, který vyšel za prvního ranního šera ještě před východem slunce, usedá na kamennou lavičku před nazaretským domkem a v krátké modlitbě zasvěcuje svému Otci a Pánu celého světa všeliké své práce, jež bude podnikat právě nastávajícího dne. Denní zkušenost nás učí, že svět neocení práci jako takovou, nýbrž honoruje teprve skutečně do- sažený její výsledek. Práce zmařená nebývá žádným způsobem honorována a také nepřihlíží se k tomu, bylo-li pracovního výsledku dosaženo za okolností více nebo méně obtížných. Zhodnotit si práci zmařenou, anebo svízele s prací spojené, lze jedině obětováním této práce Bohu – tvůrci, který zase opačně nežli tento svět nepřihlíží k jejímu výsledku, nýbrž k úmyslu, se kterým práce tato byla konána.

Z toho ovšem vyplývá dále také, že pro takovéto posvátné obětování práce nezáleží nikterak na tom, zda dotyčný pracovní úkon má podle stupnice světem obecně přijímané významnější, anebo méně významné místo. Poslední cihlářský dělník, který svědomitě promísí hlínu a zpra- covává cihly tak, aby byly opravdu dobrým zbožím, činí-li to s úmyslem, aby tuto svoji práci svěřenou sobě v lidské společnosti jako úkol speciálně Bohem přikázaný řádně vykonával, má po rozumu křesťanské pracovní etiky před Bohem funkci významnější než tak mnohý veřejný, poli- tický nebo diplomatický pracovník, jehož jediným vůdčím pracovním motivem je zisk nebo osob- ní sláva.

Jedete-li noční krajinou, ať mimo Plzeň, nebo vysoké pece a cementárny v Králově Dvoře u Be- rouna, anebo přes území Vítkovické a pozorujete-li plameny šlehající z vysokých pecí k noční

obloze a spousty dýmu ozářené tekoucí litinou, pak vidíme, díváte-li se křesťanskýma očima, před sebou veliké oltáře lidské práce, na kterých možno lidským synům obětovat každý záchvěv jejich duše a všechny obtíže celodenní i celonoční práce. Aby správný křesťanský názor na práci vystoupil nám ještě lépe, uvedu další příklad: mimořádná světice středověku sv. Kateřina Sienská (1347 až 1380) pocházela z občanské rodiny barvíře a jircháře Jakuba Benincasy, jehož rodina byla velmi početná. Oba rodiče mladé Kateřiny žádali od ní, aby uzavřela sňatek podle jejich mínění velmi výhodný, a když mladá Benincasa odepřela s poukazem na to, že zasvětila se již vyšší službě, snažili se jinak dobromyslní rodiče zlomit domnělý dívčí rozmar tím, že ji prostě komandovali ke kuchyňským pracím v domácnosti. Místo vzdorovitého pláče počala mladá Ka- teřina vykonávat všechny jí svěřené práce s neobyčejnou svědomitostí a sama pro sebe odůvod- ňovala si přesné plnění uložených povinností tím, že by jí jistě bylo bývalo velkým potěšením a ctí, kdyby v době pozemského žití Spasitelova mohla být v průvodu zbožných palestinských žen, které se staraly o časné potřeby Spasitelovy i jeho apoštolů. Při domácím stole zastupoval pro mladou Benincasu její otec místo Spasitele, matka místo Panny Marie a četní její bratři mís- ta jednotlivých apoštolů.

Člověk moderního světa mohl by tuto koncepci povýšeně označit za naivní, ale nikdo neupře, že v tom byl hluboký životní smysl křesťanského pojímání práce, a nikdo neupře, že by všeo- becně bylo mezi námi lépe, kdybychom každý na svém místě odhodlali se vykonávat své práce pod zorným úhlem stejným a se stejným mravním zdůvodněním, jako činila slavná svatá Kateřina Benincasa. Tento názor na práci je jenom úsekem celkového nazírání na poslání člověka a úkol a smysl jeho života vůbec.

Oproti pohanské, pokud se týče křesťanské výše života, která ve všem a všudy hledá jenom sebe, je povinností křesťanského člověka vůbec spatřovat ve všem jenom příležitost, aby plnil úkol sociální sobě svěřený, maje stále na mysli zásadu, které dnes tak málo lidí snaží se rozumět: Sloužím věrně.

XXII.       I KDYŽ

Světlé památce velkého statečného křesťana dr. Františka Noska věnuje J. B.

Statečný člověk plní svůj úkol,

i když mu nervy rozleptává strach, dar života je mu z nejcennějších,

i když jej nese jako tíži, ale navzdory všem pohromám

s nezničitelnou nadějí,

že jednou opět přivede jej k vítězství, nesníží se ke lži,

i když se zdá být jediným východiskem, nehrozí se úkolu,

i když ví, že pro něho jsou jenom úkoly těžké,

za přítele, který se osvědčil, platí cenu největší, kterou zná, i když nestaví na jediné osobě všechno,

protože zkušenost mu ukázala hranici sil člověka,

nevyhledává nebezpečí, i když tomu, které se objeví, čelí svým čelem i hrudí,

svá hoře nese nejraději sám, i když jeho veselí patří všem, není v jeho lidských silách,

aby nikdy nikomu nezpůsobil bolest,

i když z ní sám sobě bere podíl největší,

prosté plnění dané povinnosti je vlastním hrdinstvím jeho života, i když je vždycky připraven

k potřebnému činu odvahy, radosti žití nejsou nepřátelské jeho mysli,

i když zná a plní přísné zákony života, žije z pramene své víry,

který trvale osvěžuje jeho mysl, i když nerad o ní plýtvá slovy,

sám nikoho neprovokuje ani neuráží,

i když jde v zápasy, kam velí svědomí a čest, je vždycky svobodymilovného ducha,

i když je stále ke službě všem a s úctou se dívá na vše, co slouží blahu všech,

i jeho sled let pokrývá svými stopami,

i když jeho duše žije přitom věčným mládím, protože mu nikdy neuniká velikost a krása života, a ke každému tvoru jej stále více připoutává láska, život mu vepsal ohněm jeho krve

do srdce heslo osobního ideálu,

i když za ním musí jíti stále za štítem, až jednou na štítě, naposled.

XIX.                     ZAMYŠLENÍ NAD ŽIVOTEM A DÍLEM DR. FRANTIŠKA NOSKA

V životopise dr. Fr. Noska jsme mohli podat jen suchá fakta. V „Zamyšlení“ se pokusíme za- chytit způsob a motivy jeho apoštolské práce a chtěli bychom jednotlivé kapitoly předčítat při ka- ždoročních návštěvách jeho hrobu, aby nás jeho příklad povzbudil k hlubšímu náboženskému životu.

Nejdříve tedy otázka: Proč se dr. Nosek ujal apoštolátu, proč začal pracovat na náboženském poli, či lépe úhoru v našem národě? Děsil se chudoby náboženského života u nás. V době rezigna- ce arcibiskupa pražského dr. Kordače si napsal do svého diáře: „V Čechách bylo jedno sv. přijí- mání na 60 katolických duší do roka. A přece bylo řečeno Spasitelem: Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a píti jeho krev, nebudete mít v sobě život. V celém světě není možno nalézt drastičtější demonstrace k těmto slovům Písma. Úpadek v rodině, fiasko ve školství, dekadence v mládeži, debakl v politice, ano – Beze mě nemůžete ničeho učinit. Je pravda, že se u nás, jako nikde ve svě-

tě, pohrdalo náboženstvím, Církví a jejími sluhy, nikdo tu neprosil Pána žní, aby poslal hodné dělníky na svou vinici, a bylo by to jen důsledkem přísné spravedlnosti, kdyby se naše země stala i formálně diasporou, jako jí materiálně už je, a kdyby se na nás naplnilo hrůzyplné slovo: I zůstaven vám bude dům váš pustý! Leč vedle spravedlnosti je jiným atributem nekonečné Boží dokonalosti i nekonečné Boží milosrdenství, pro které se osmělujeme doufat v hlavu křesťanstva, jež s takovou péčí posílá misionáře k pohanům, že se rozpomene i na katolíky naší země nešťast- nější pohanů a pošle nám na stolec sv. Vojtěch kněze podle Srdce Božího.“

Arcibiskupem pražským byl jmenován dosavadní královéhradecký biskup dr. Kašpar. Dnes po 40–50 letech vidíme, že Bůh slyšel přece jeho hlas. Dal nám důstojné nástupce sv. Vojtěcha a řadu biskupů svaté paměti. Dal nám ve vichřici 2. světové války řadu známých i neznámých mučedníků – kněží, dal nám i řadu v pověsti svatosti zesnulých laiků, dal nám kostely plné vě- řících a komunikantů, probouzí i naši mládež. A to vše bez přízně času, bez statků církevních, bez přízně vlády.

Když dr. Nosek přestal být ministrem, svědomitě zastával svůj poslanecký mandát. Ale jeho energie se zaměřila na práci kulturní: mládež, péče o staré lidi a budování kostelů na pražské pe- riferii. Byl to apoštolát, byla to opravdová katolická akce, tak odlišná od papírové, kterou pod pa- tronací církevních orgánů a institucí budoval také ligista dr. V. Janda. Dr. Nosek byl mužem činu. Pochopil, že je nutno žít z víry, ale že tato víra se musí projevovat skutky života. Pravá víra působí láskou. Bez praktického života, tj. bez dobrých skutků, by byla naše víra mrtvá. Milost Boží na- plnila jeho duši a jeho neuvěřitelná aktivita je důkazem, že hořela, že mu nebyla dána nadarmo. V dopise dp. faráři Karpíškovi v Kosově Hoře z 24. 10. 1931 dr. Nosek vyznává: „Když si člověk upřímně přeje něčeho dobrého, nebo aspoň mravně nezávadného a když o to s důvěrou a vytrvale v modlitbách prosí, skutečně se mu toho také z dobrotivých rukou Božích dostane.“

Pročetl jsem stovky dopisů dr. Noska osvětlujících jeho činnost mezi katolickou mládeží. Dru- žina sv. Kláry a Dílo blah. Anežky Přemyslovny jsou podniky, které si vyžadovaly milionové část- ky. A on se pustil do práce s holýma rukama. Jen jeho neobyčejný talent a znalost finančního světa mohly zmoci všechny ty potíže, které se stavěly jeho projektům v cestu. Vedle Božího požehnání byla to také spolupráce s nemnohými příznivci, jako byl velmistr Křižovníků dr. Vlasák, kanovníci dr. Švec a Kulač., dar Sv. Otce na Dílo bl. Anežky – 100 000 Kč – uvolnil napětí mezi kompetentní církevní vrchností a Noskem a osobnost p. velmistra Vlasáka vybudovala ochrannou bariéru, aby mohl v klidu pracovat. Netřeba připomínat, že všechny jeho akce i finanční operace byly křesťansky poctivé a pravdivé.

1.    Způsob jeho práce

Lehko se napíše: Nosek vybudoval řadu prázdninových osad pro mládež, zřídil domovy pro přestárlé lidi, zajistil řadu pozemků na pražské periferii pro stavbu nových kostelů. Pražský arcibiskup vzal na vědomí ustavení spolku „Družina sv. Kláry“, přeje spolku hodně zdaru a Bo- žího požehnání a ustanovuje P. V. Chlumského z Hostomic za zástupce Ordinariátu ve spolku. Je však dobře seznámit se blíže s prací a výsledky Noskova apoštolátu. Program družiny sv. Kláry a Díla bl. Anežky byl dán stanovami. Ale náplň jim dal Nosek: bylo potřeba postarat se o personál, zřídit misijní stanici, zajistit bohoslužby, pečovat o zřízení jeslí, zahrádek, učňovských domovů, exercičních kurzů atd. Všechny Noskovy akce byly prodchnuty snahou dát všem zřizovaným institucím duchovní náplň.

Tak nejdříve prázdninové kolonie pro katolickou mládež. Podrobně o nich píše taj. Jan Janoušek. Já se omezím na výtah z prostudovaných dopisů dr. Noska, aby se podtrhla jeho neúnavná práce.

2.    Dětská prázdninová kolonie sv. Ludmily ve Dvorku u Přibyslavi

Dr. Nosek koupil od paní Nikefeliové dům (býv. hostinec a pozemek za 150 tisíc Kč). Bylo třeba adaptovat budovy, přistavět kapli, upravit zahradu, a to vše stálo mnoho peněz. Měl k tomu výbor- ného pomocníka ve správci, ale dlouho vázl na podniku dluh 50 tis. Kč, kterého se býv. majitelka ne- ustále domáhala na garantu koupě objektu, přibyslavském děkanu P. Hornekovi, který ze všech sil pomáhal ke zdaru díla. Dr. Nosek měl od nejmenovaného dobrodince slíbený větší obnos, ale dárce se splněním slibu stále otálel. Konečně dne 8. 1. 1932 byl dluh 50 tis. Kč splacen. Co všechno Nosek obstaral pro zařízení kolonie: především 30 postelí s drátěnkami a matracemi (kus 205 Kč), šamo- tová kamna (12 399,40 Kč), polštáře a povlaky, deky, vybavení přistavené kapce (kalich, svícny, kadidelnici, zvonky, harmonium, od kan. Kulače, křížovou cestu, klekátka), pokoj pro exercitanta, zvon pro kapli (500 Kč), nádobí do kuchyně. Opravy a stavba kaple také daly hodně starostí: 6 vozů staveb. kamene, 6 vozů písku, domácí vodárnu, 3 hasicí přístroje, hromosvody, pamatuje na oploce- ní objektu, koupaliště a houpačku pro děti. Na to vše musel Nosek sehnat peníze, všechno osobně sjednat s firmami. Základy ke kolonii byly položeny v jubilejním roce svatováclavském r. 1929. Vy- svěcení za 3 roky – 28. a 29. června 1932 (fotografie v knize Janouškově).

V květnu 1930 byla získána Noskem koupí od J. Pochmana vila pro prázdninovou kolonii ve Skalici u Litoměřic a v Jílovicích u Třeboně darem od Hospodářské družstevní jednoty v Praze. Také tyto kolonie vybavil Nosek dík obětavým pomocníkům z řad terciářů, bohoslovců a katol. učitelů. Tyto 3 kolonie – zařízené – odevzdal pak dr. Nosek Sdružení katolické mládeže.

3.    Domovy sv. Kláry pro chudé a opuštěné

Krásně označil tuto akci dr. Noska P. dr. J. Procházka OFM v článku ve Šťastné rodině u příle- žitosti otevření Domovů sv. Kláry v Hostomicích a v Březnici jako „novou cestu křesťanské lásky“. Píše: „V sobotu 15. srpna 1931 byl v Hostomicích pod Brdy posvěcen Domov sv. Kláry a v neděli

16. srpna dům téže světice v Březnici. V domovech sv. Kláry najdou děti útulek po dobu, kdy jejich rodiče jdou do zaměstnání. Ochotné, trpělivé a nenáročné sestřičky III. řádu sv. Františka (laic- ký apoštolát) připraví dětem mnoho radosti: vlídným slovem, pokrmem, šatem, zábavou i hrou. Domov vítá děti zanedbané, chudé, nemocné, děti, které lidská společnost přehlíží, podceňuje. Školené sestřičky odstraňují nedostatky a chyby zanedbaných dětí a vychovávají je tak, aby se staly hodnými členy lidské společnosti. V těchto domovech však nalézají radost i děti ostatních společenských tříd. Domovy sv. Kláry se budují nejen pro děti, ale i pro lidi staré, opuštěné, práce a výdělku neschopné. Těm chtějí Domovy, vyhřáté křesťanskou láskou, zpříjemnit poslední léta života, dát mír a pokoj uštvaným a zklamaným duším. Z tohoto programu vidíme, jaké bohaté fondy tato Družina sv. Kláry má. Nejsou to fondy zlata a stříbra, ale trpělivé křesťanské lásky: vše ke cti a chvále Boží a k pomoci potřebných a trpících. Kéž Bůh žehná a odmění všem, kteří přispě- li myšlenkou, radou, podporou i obětí záslužnému a velkolepému podnikání Družiny sv. Kláry.“

Vedle Hostomic a Březnice byly zřízeny Domovy sv. Kláry ještě v Litomyšli a Nasavrkách. A my se z Noskovy korespondence dovídáme o mravenčí jeho píli a práci a chceme to uchovat v paměti pro další.

4.    Litomyšl

Iniciátorem a entusiastickým spolupracovníkem byl Noskovi dr. Jos. Důrek. Šlo o velkou in- vestici. Velká vila se zahradou čp. 508 stála 320 tis. Kč a byla hypotekárně zatížena 122 239,60 Kč. Dosavadní majitel Karel Sedlák dostával kromě roční renty 24 000 Kč bezplatně užívání bytu

a zahrady, jeho sestra dvoupokojový byt za roční nájem 800 Kč. Bylo třeba přistavět zahradní křídlo a vybavit celý objekt pro přestárlé – starce a stařenky. Bylo třeba postarat se o stravování a ošetřovatelky. Díla se ujaly sestry Charitky. Nosek s Důrkem obstarali všechno. Nosek plánoval ještě zřízení školy v ústavě, ač měl starosti se splácením dluhu – a to nebyla malá starost. Naše záložny mu však všemožně vycházely vstříc. Přestárlých zájemců o umístění bylo více, než mohl ústav přijmout.

5.    Nasavrky

Nosek koupil od J. F. Auersperka zámeček s příslušenstvím (p. k. 263) čp. 77 v Nasavrkách u Chrudimi. Od spořitel. a zálož. spolku v Litomyšli si 23. 9. 1930 vypůjčil 95 000 Kč a Ústř. lido- vá záložna v Praze mu zajišťuje úvěr 60 000 Kč. Byly tu jako všude potíže: soud užívá bezplatně

„soudní budovu v zámku“ a soudní rada Formánek si tu drží pro letní pobyt bytovou jednotku. Nosek tu plánuje zřídit opatrovnu mládeže, stanici laického apoštolátu III. řádu, na půdě zámku zřídit byty a noclehárny pro prázdninovou kolonii. Fasáda zámku vyžaduje opravu, obec má zařídit elektrické osvětlení. Zdá se, že se všechny tyto plány Noskovi zdařily a Domov sv. Kláry byl uveden v život. Byl slavnostně otevřen 14. 6. 1932, jak dosvědčuje památníček vydaný k této události. Byl tu zřízen dětský patronát, vedený Charitkami z laického apoštolátu sv. Františka, a prázdninová kolonie. Kde sehnal Nosek peníze na zaplacení dluhů, se nedovídáme.

6.    Březnice

Ta dala více práce. Nosek koupil od Anny Lobkowicové za 160 000 Kč dům čp. 73 (k. s. 757). Na domě vázla služebnost doživotního bytu Christíny Chaloupské. Trhová cena objektu činila 260 tis. Kč.

Průmyslník B. Kučera slíbil na Březnici 300 000 Kč, ale vypáčit je od něho stálo mnoho ko- respondence, a ještě je pochybno, zda slib dodržel. Hodně starostí s tím měl březnický děkan

F. Suda, který stále urguje a trpce poznamenává k slibům prům. Kučery: „Je v tom mnoho takové moudrosti svět. a nedospělo se tam k poznání, že radostného dárce miluje Bůh. Musíme prosit o nadpřirozenou milost.“ Kučerovi šlo zřejmě o rentabilní investici, a ne o dobrý skutek. Dává si odborně posoudit stav objektu – byl shledán dobrým. E. Kučera zatím koupil velký zámecký objekt v Liblíně na Plzeňsku a žádá dr. Noska, aby tam poslal misionáře, kteří by tamní lid obrátili na věřící a oddané nové vrchnosti. Jaká naivita, ale dostatečně charakterizující p. radu Kučeru. Březnice byla přes všechny potíže dána do provozu. Tento Domov sv. Kláry posvětil 16. srpna 1931 P. dr. Joachim Procházka OFM v zastoupení dr. Jana Urbana. Později byl tento objekt prodán ztrátově okresní záložně v Březnici, která koupi financovala. Družina sv. Kláry dostala od Růženy Jarolímkové odkaz 7 292 Kč na úhradu ztrát.

7.   Hostomice pod Brdy

Tam byl duchovním správcem P. Václav Chlumský, dlouholetý spolupracovník dr. Noska a prv- ní sekretář S. K. M. Nosek zde koupil 16. 7. 1931 od Milady Černovské dům čp. 66 (č. k. 72) se zahradou (č. k. 267) za 50 000 Kč. Byla tu zřízena dětská besídka laického apoštolátu (viz článek a foto P. Joach. Procházky ve Šťastné rodině). Tato besídka se pěkně zavedla k velké nelibosti místního „pokrokového“ učitelstva. R. 1931 zneužili povídání jednoho žáka z besídky k usnesení učitelské konference, že v besídce je mládež ohrožována. P. Chlumský o tom napsal rozčilený dopis dr. Noskovi, ale ten ho uklidnil: záleží přece na postoji rodičů dětí z besídky, aby se nedali

terorizovat učiteli. Také okresní úřad v Hořovicích měl starost o Družinu sv. Kláry v Hostomi- cích: kdo prý jim dovolil starat se o děti a navštěvovat staré lidi. Dr. Nosek poučil úřad odkazem na ústavní listinu. Nosek do Hostomic často dojížděl i se svou rodinou. Jednou jsme se tam vy- pravili s Noskem z Řevnic od vlaku pěšky přes Brdy na vepřové hody k P. Chlumskému. Když byl

P. Václav Chlumský přeložen do Košíř, byl celý objekt 24. 3. 1938 prodán Jiřině a Josefu Pavelkovi za 46 000 Kč.

—————-

Všechny tyto objekty dík finančnímu umění dr. Noska plnily po léta poslání jim určené a v roce smrti zakladatele vykazovaly 394 300 Kč aktiv. Do těchto podniků měl Nosek základ jen dar Sv. Otce 100 000 Kč a bezúročnou půjčku (na 16 let) od opata vyšebrodského kláštera Jaksche, rovněž 100 000 Kč. Ta však byla určena na Dílo bl. Anežky Přemyslovny.

Další Noskovy ještě větší projekty se uskutečnily jen zčásti nebo vůbec ne. Šlo o koupi vel- kostatku Osov (Palivec), v ceně 4 mil. Kč, Červený Hrádek – zámek se 2 domy a inventář s právem honitby od barona Olivina Mladoty. Kupní cena tohoto zámku byla 200 000 Kč (pojištění činilo 46 075 Kč). S baronem Mladotou jedná o doživotní rentě pro příslušníky rodiny. Inspektor, ředitel panství Uhlmann má bezplatně užívat byt, paní Luisa Mladotová má dostávat doživotní rentu 8 000 Kč. Dojde-li k dohodě o pile (150 000 Kč), dostane paní Lumbová doživotní rentu 8 000 Kč. Spolek (Družina sv. Kláry) převezme také patronátní závazky ke kostelu v Kosově Hoře. Na vel- kostatku Červený Hrádek měla paní Lumbová zajištěnu pohledávku 100 000 Kč. Dr. Nosek jedná s vrch. ředitelem Živnobanky Bělohříbkem o koupi Kosovy Hory s pilou za 600 000 Kč. Pomocí 1 mil. Kč bezúročné půjčky byl by možný z koupě cenných papírů roční efekt 60 000 Kč, takže by se půjčka umořila za 16 let a 2 měsíce. Dr. Nosek tu chtěl zřídit domov opuštěných žen, dětskou kolonii a rekreační útulek pro přestárlé učitelky, které by složily své úspory. Kdyby Živnostenská banka převzala půl milionu Kč zápůjčku, vše by šlo realizovat. Nakonec koupilo ekonomii Koso- va Hora a mlýn v Červeném Hrádku Agrární družstvo v Sedlčanech. To mělo peněz dost. Prodej zámku (kupní cena 450 000 Kč) a pily (150 000 Kč) byly předmětem dlouhého jednání, které vedl olšovský správce Štěpán Nešpor. Bylo uskutečněno ve formě pachtu na 12 let za 150 000 Kč ročně.

8.    Osov

O koupi Osova za 4 mil. Kč jedná dr. Nosek s agrární bankou. Chce tu zřídit Domov sv. Kláry pro staré opuštěné ženy, dětskou zahrádku, feriální osadu a soukromou střední školu zeměděl- skou. Jedná s Hennebergem-Spieglem z Hrádku u Sušice. O této záležitosti píše také paní Eleono- ře Kinské v Čimelicích. Připomíná jí svůj zážitek ze studijního pobytu ve Würzburgu v Německu. Stojí za zveřejnění: Udivilo ho, že na ulicích města neuviděl jednoho žebráka. Pátrá po příčině a objevil velkou bronzovou sochu biskupa Julia Echtara ze 16. stol., zakladatele würzburské uni- verzity a velkého špitálu, který funguje dodnes. Biskup Echter, poslední potomek hrabat ze Spe- ssartu, věnoval k založení a udržování špitálu 52 ha znamenitých vinic a celý rodový majetek.

„Kolik dobra za ta staletí přinesl tento čin starým a opuštěným lidem,“ píše Nosek. „Kolik slz bylo setřeno, kolik zoufalých myšlenek rozptýleno, nelze lidsky odhadnout. Jen Bůh ví. Kolik v tom činu poučení pro nás! Kromě mravní stránky skutků tělesného milosrdenství, konaných z křesťanské lásky, přistupuje v dnešní době význam další, že se jimi pracuje proti podvodným důsledkům moderního hmotařství.“ Dr. Nosek kvituje práci šlechtických rodů pro umění, stavby kostelů a odsuzuje nynější barbarský vztah válečných zbohatlíků k uměleckým památkám. V jed- nom dopise p. Hennebergovi-Spieglovi píše dr. Nosek: „Řeknu upřímně, že se mi tato propozice

(šlo o koupi Osova) vynořila najednou a naprosto nečekaně jako nějaké vyšší vnuknutí. K správ- nému použití jmění, jak praví Albán Stolz SJ, je třeba zvláštní milosti Boží. Čemuž je rozuměti tak, že jakmile se člověk uchopí prvního vlásku toho řetězu zlatého, který se mu nabízí, stáhne po tomto zlatém řetězu celou řadu milostí dalších, aniž by musel teprve pracně sbírati jednotlivé zlaté kroužky porůznu rozházené … Prosím znovu, abyste oba návrhy ráčil uvážiti. Přijetí mého návrhu má býti jistou odměnou za Váš dosavadní křesťanský život a velká dobrodiní, jimž jste se s pí chotí věnovali.“

O té věci píše Nosek 18. 1. 1930 ministru financí Traplovi, že by bylo možno srazit úroky An- globanky z 12 % na 5–6 %, kdyby komerční banka nebo poštovní úřad šekový přistoupily na jeho sanační plán. Jde také o záchranu cenných kostelů ve Skřípli, Neumětelích a Bezdružicích. Pro- jekt s Osovem dr. Noskovi nevyšel. Naše úřady neměly pro takové věci porozumění. Jen získání Velhartic se zčásti podařilo.

9.    Velhartice

Hrad, č. k. 140/1-140/2, stodola, kapce, budovy na pozemku stojící, pastvina, les, louka a pří- stupové cesty. Po dlouhém jednání s manžely Henneberg-Spieglovými se Noskovi podařilo zís- kat nájem hradu s okolními pozemky, lesem a budovou, v níž bydlel strážce hradu, za 5 000 Kč ročně. Ve smlouvě je zajištěno právo zřídit tu domov pro opuštěné, sirotčinec a turistickou chatu s noclehárnou. Také právo na vodní zdroje a předkupní právo na dvůr. Hajný dostal výpověď k 1. 7. 1931 a tím se uvolnila louka a pastvina. Nájem musí ještě schválit Pozemkový úřad. Ná- jemní smlouva byla sjednána na 6 roků s právem prodloužení. Po smrti Boh. Henneberg-Spiegla vyjednal to správce Nešpor s advokátem rodiny Löwym.

10.    Klatovy

Boj o bývalé jez. gymnázium. Budova tohoto gymnázia, Josefem II. zrušeného, je v těsném spojení s kostelem spravovaným biskupem českobudějovickým. Obec klatovská nejprve budo- vu odmítla jako zcela nevyhovující pro školní potřeby města a použila ji jako nouzová obydlí pro náemníky. Jakmile se o budovu začala zajímat péčí Noskovou Družina sv. Kláry, která za ni nabídla 50 000 Kč, začaly politické strany činit všemožné překážky. Nár. soc. ředitel gymnázia Pe- ters tvrdil, že ji obec dostane od státu zadarmo nebo že obec totálně zadlužená dostane ke koupi budovy půjčku. Českobudějovický biskup dr. Simon Bárta prohlásil, že budovu v těsné blízkosti kostela může dostat jen instituce charitativně náboženská. Nosek píše ministru financí Traplovi, aby přijal jeho nabídku. Chce tu zřídit hospic pro staré opuštěné lidi ošetřované sestrami Charit- kami, chce opravit fasádu, čímž v době nezaměstnanosti opatří práci mnoha lidem. Píše minist- rovi doslova: „Musíme se postavit proti obecnému proudu sobectví, poživačnosti, marnotratnosti a pýchy a tvořit vyšší hodnoty ve prospěch celku.“ Jednání se táhlo donekonečna a Nosek to cha- rakterizuje v dopise klatovskému prof. Makešovi slovy: „Rozhodne se, až bude akt aspoň 3 léta starý a příslušné spisy budou vážit 2 kg.“ Konečně 8. 3. 1932 sděluje bisk. konzistoř v Č. Budějo- vicích Noskovi, že Ministerstvo financí dalo souhlas k prodeji budovy, a Nosek vyhotovuje řádnou trhovou smlouvu. V den 650. výročí blah. Anežky Přemyslovny kupuje Nosek budovy býv. jezuit- ského gymnázia v Klatovech (č. k. 583 a 148) od čsl. státu za 50 000 Kč, tento obnos slíbil uhradit biskup českobudějov. dr. Šimon Bárta.

11.    Helfenburg

Přes rodinné pohromy a snad v tušení své předčasné smrti vyvíjí Nosek horečnou činnost. Chce získat hradní zříceninu pro Družinu sv. Kláry. Hrad měl polesí 153 ha spravované stát. stat- ky v Třeboni. Píše tedy arch. Ant. Markusovi (ligista), aby vyšetřil okolnosti. Spokojil by se jen s nejbližším okolím zříceniny. Podle informací dr. Mrkose (také lig.) mohla by se tu zřídit ideální meteorologická stanice. Ředitel stát. statků ing. Šiman nemá o hrad žádný zájem, ale lesní kom- plex hájí žárlivě. Nosek navrhoval nájem na 90 let, opravu a udržování zříceniny s právem rekrea- ce v nejbližším okolí. Jedná s vlád. radou Komárkem z třeboňského ředitelství stát. lesů, píše stát. pozemkovému úřadu a ministru zemědělství Bradáčovi o této věci. Jednání se vedlo v roce 1931. Kam se dospělo, ve spisech nenacházím.

12.    Sázava – sv. Prokop

• 8. 1933 píše Nosek jednomu knězi o chystaných oslavách svatoprokopských: „Nelíbí se mi slavnosti pro slavnosti. Mají se spojit s něčím trvalým, např. přimět státní památkový úřad, aby zajistil chátrající zbytky kostela apod.“ Emauzský opat navrhuje získat část sázavského stat- ku, aby tam mohli být benediktini. P. Václav Chlumský navrhuje přenesení ostatků sv. Prokopa z Prahy, kde je opuštěn, na Sázavu. Nosek v té věci bude jednat s pražským arcibiskupem. Nestalo se z toho nic, ale přece dnes vypadá Sázava jinak než před 70 roky. Byly zajištěny chrámy, archeo- logický výzkum odhalil vzácné svatoprokopské památky, přibývá turistů a vůbec zájmu o Sázavu. Je to ovoce apoštolské práce zemřelého P. Klementa OSB, tajemníka S. K. M. a apoštolského hor- litele pro vzkříšení Sázavy – Noska.

13.     Dílo blah. Anežky Přemyslovny

Motto: Jar. Durych v knize „Služebníci neužiteční“ – Co může být záslužnějšího, než postaviti chrám a udělati oltář.

Dílo blah. Anežky bylo založeno, aby získalo včas pozemky pro nové kostely a charitativní ústavy na pražské periferii. Nosek jako by se chytil myšlenky biskupa dr. Ant. Podlahy, svaté pa- měti, který, když se mluvilo o znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, řekl, zda by nebylo lepší postavit 12 kostelů na pražské periferii (12 hvězd kol hlavy Panny Marie). Církevní kruhy, které byly v první řadě povolány k této akci, nejevily dost porozumění, chopil se toho laik dr. Nosek, ač neměl potřebný kapitál, jen finanční schopnosti a lásku k Bohu, účinně mu pomáhal velmistr řádu Křižovníků dr. Jos. Vlasák, který byl také předsedou spolku. Dostali na tuto akci již zmíněné: od Sv. Otce dar 100 000 Kč, pak bezúročnou půjčku od opata Jaksche z Vyššího Brodu také 100 tis. Kč a velmistr Vlasák převedl pohledávku 500 000 Kč ze Všeobecně prospěšného stavebního bytového družstva „Charitas“ na Dílo blah. Anežky. Zdaleka to nestačilo a spolek musel počítat s úvěrem od našich finančních ústavů.

14.    Strašnice

Tam Nosek začal. Koupil tam za ručení záložny „Velehrad“ pozemek ve výměře 2 ary 97 m2 a část pozemku pak odprodal na stavební parcely. Lehko se to řekne a napíše, ale co to stálo práce a jednání s magistrátem, geometrem, advokáty a bankou, šlo o obnos 1 107 700 Kč. Jednání se zá- jemci o stavební parcely vedl svědomitý advokát A. Brázda a honorář 10 000 Kč byl věru zasloužený.

15.     Spořilov

I zde získal pozemek pro budoucí kostel. Nejdříve tu však zřídil z dřevěné kantýny provizor- ní kapli, aby si lidé zvykli na místo a nadchli se pro stavbu kostela. Projekt kostela vypracoval arch. Cuhra. Navrhoval ocelovou nosnou konstrukci vyplněnou cihlovými a skleněnými tvárnice- mi. Rozpočet byl 1 800 000 Kč. Řed. arcib. statků slíbilo 130 tis. cihel a všechno stavební dřevo. Nosek jednal s firmami a sháněl peníze. Navrhuje akci po vzoru německých kněží v ČSR, kte- ří sehnali na koupi víly ve Františkových Lázních 1 mil. Kč. Měl ještě druhý plán po vzoru kněží v Německu. Ti získali u Americké skupiny bank dlouhodobou půjčku (20 let) na 7% úrok obnos ve výši našich 100 mil. Kč. Za akcí stál apoštolský nuncius v Německu Eug. Pacelli a kardinál Bertram z Vratislavi. Později si zřídili Ústřední banku pro špitální a kostelní úvěry „a.s.“ ve Vrati- slavi. Mají 1 mil. marek akc. kapitálu, z toho 40 % sebrala něm. hierarchie a zbytek upsali američtí katolíci. Kdyby se něco podobného podařilo u nás! Jaký ruch, jaké osvěžení katol. akce, kdyby se mohly stavět kostely, konfesijní školy, dělnické domy, učňovské útulky, besídky mládeže, budovy řádové, ústřední dům pro S. K. M. Do třetice vypracoval Nosek návrh tiskové akce ve prospěch spořilovského kostela. Kostel byl vysvěcen 28. 10. 1935, tedy již po smrti dr. Noska. Nad schodiš- těm je mramorová pamětní deska, která připomíná jeho zásluhy o tuto sakrální stavbu.

16.    Kbely

11. 6. 1931 koupil zde Nosek v dražbě obytný dům čp. 232 se stavební parcelou za 120 000 Kč.

Převodní poplatek činil 11 904 Kč, hypotéka 50 000 Kč. Přístavba kaple stála 1 000 Kč, zavedení elektřiny 95,80 Kč a již 28. 10. 1932 zde došlo k vysvěcení nové svatyně na pražské periferii. Je to svatyně sv. Alžběty a péče byla svěřena apoštolátu III. řádu sv. Františka. Podle bilance ses- ter za léta 1932–37 bylo tu 136 křtů, 171 přestupů do Církve, 19 sanací manželství, bylo prodáno 25 914 časopisů Neděle, 14 440 Posla pravdy, 4 227 časopisů Katol. ženy, Seraf. prapor, mnoho brožur Život a kalendářů.

17.   Kobylisy

Nosek zde koupil od statkáře Ženíška za půl milionu Kč velkou parcelu. Parcelu na kostel dostal zdarma. Tenkrát se také rozhodla arcib. konzistoř postavit v Kobylisích kostel a kanovník Kulač se ptal, zda by Dílo bl. Anežky mohlo přenechat pozemek. Nosek odpověděl, že byl to stálo 700 tis. Kč, poněvadž nelze jen vykoupit staveb. parcelu kostela, ale počítat se zastavěním celé plochy kompletně. O pozemek se totiž zajímali salesiáni. Kromě toho je nutno pro stavbu kostela parcelu vyměnit za vhodnější. Nosek zve členy konzistoře do schůze výboru Díla k podrobněj- šímu objasnění a znovu urguje, už potřetí, aby konzistoř jmenovala v zájmu koordinace svého zástupce do výboru.

Na konzistoři se pohoršili nad touto odpovědí a v únoru 1932 dostal p. velmistr Vlasák od jed- noho kanovníka ošklivý dopis. Kritizuje se v něm činnost spolku, který prý žádnou činnost nevy- víjí, promarnil za dobu svého trvání 600 000 Kč na placení zbytečných pasivních úroků a žádaná cena za pozemek v Kobylisích je lichvářská. P. velmistr dal přečíst dopis Noskovi, osobně došel na konzistoř a ptal se pisatele, co má ten dopis znamenat. Ten rozčileně řekl, že to byl dopis sou- kromý a že je velmi překvapen, když slyší, že jeho obsah byl sdělen i dalším zájemcům. Chtěl prý jen varovat před dalšími dluhy. Na schůzi Díla bl. Anežky se žádný člen konzistoře nedostavil. Bylo na ní rozhodnuto, že se spolek pokusí po vzoru německých kněží zajistit osobní záruku na půjčku P 1 mil. Kč. Průběh schůze byl plně uspokojující. Nosek tehdy řekl: „Mohou však přijít

překážky velmi nečekané, popřípadě i z míst, jímž by to pojmově nejméně příslušelo, aby věc ztěžovaly.“ Přišly, ale výsledek všeho toho nedorozumění byl, že v Kobylisích byl na pozemku získaném Noskem postaven kostel sv. Terezičky a mohutný komplex budov salesiánů. To připo- mněl nad hrobem dr. Nováka Jos. inspektor salesiánů Ant. Dvořák.

18.    Kaple sv. Kláry v Troji

Nad zoologickou zahradou v Troji stála opuštěná barokní kaple sv. Kláry. Nikdo se o zachování této památky nestaral. Až dr. Nosek začal jednat s osob. tajem. ministra veřejných prací Dostál- ka ing. Vrbickým, pak se Stát. památ. úřadem, Ministerstvem školství a pražským magistrátem. Navrhuje, aby objekt byl na 99 let pronajat za uznávací poplatek 50 Kč Družině sv. Kláry. Ta se postará o opravu kaple nákladem cca 40 000 Kč a zajistí údržbu. Pražský magistrát se posta- vil proti propůjčení kaple a bylo třeba dlouhého jednání se Zemským výborem. Ke kapli měly být vyčleněny přístupové, a tudíž nezastavitelné pozemky. Ale malířka sl. Thořová se domluvila s P. dr. Urbanem, že by ve své zahradě, s objektem kaple sousedící, u vily č. 51 zřídila stanici pro terciáře, kteří by se starali o kapli i provoz a zřídili tu stanici laic. apoštolátu pro ošetřování chu- dých nemocných – péčí Charitek. Jednalo se o nemovitost z daru A. Svobody (11.10.1933).

Intence dárce nebyla projektem Noskovým porušena a magistrát se svým postojem neuspěl. Ozval se také Stát. statek Troja, který v zimním období uzavíral z důvodů bezpečnosti cestu za- hradou „Na Vinic“, a žádal, aby vrata do zahrady při kapli byla uzavírána (s výjimkou bohoslu- žeb). Nyní nastalo jednání s dědičkami velkostatku po Al. Svobodovi a nájemcem statku Šáchou o příjezdové cestě k dopravě materiálu. I to bylo příznivě vyřízeno. Nosek o tom píše vícepres.

R. Bienertovi, který se o věc zajímal. Po souhlasu Zem. úřadu provedl ing. Zaklin, úř. geometr, zaměření pozemku čk. 54 o výměře 8 358 m2. Úřady to schválily. Nosek shání peníze na projekt. Chce zainteresovat všechny Kláry v Praze, jimž by se poslal prospekt s obrázkem kaple. K této akci asi nedošlo, ale o projekt projevila zájem představená voršilek SM. Ebenstreitová, že ochotně převezme závazek konsekrace kaple a využití zahrady pro lidovýchovné účely. Úřady tento plán přijaly a kaple sv. Kláry v Troji byla zásluhou Noskovou zachráněna.

19.    Křemešník

Kdo by neznal toto poutní místo nad Pelhřimovem, které tak krásně oslavil Msgre F. B. Vaněk v knize „Na krásné samotě“. Býval tu dřevěný kostel, který obec pelhřimovská po třicetileté válce přestavěla v kamenný do podoby nynější. Vedle kostela je stará přízemní škola a bytová jednotka pro duchovního. Před první světovou válkou tu bývali služebně kaplani plhř. děkanství a v letech

30. zbožný a horlivý kněz penzista dr. Tatzauer. Škola už dávno zanikla se řídícím Zahálkou. Zato opodál postavilo město srubovou restauraci a Elektr. podniky města Prahy, zásluhou dr. Knížete, rodáka za nedaleké Střítěže, několik domů pro kolonii dětí. Kostel chátral a dr. Tatzauer stačil sotva na vnitřní výzdobu, očištění fresek. Bylo však třeba opravit střechu kostela. Píše na všechny strany, ale zpočátku marně. Až se setkal s dr. Noskem a nemožné se stalo v krátké době možným. Jak sehnat peníze? Nosek sehnal potřebný úvěr u bankéře Turnovského na pouhé 4 %, když uči- telka v. v. Zdenka Schreková z Benešova převzala osobně záruku a složila u lid. záložny v Benešo- vě svoji vkladní knížku. Už 26. 9. 1934 posílá Nosek správce Lenkvika, s nímž se setkal na oslavě padesátin P. Chlumského v Košířích. Lenkvik sehnal i klempíře ze Žďáru. S opravou se začne hned: nejprve se použije peněz sehnaných dr. Tatzauerem a pak úvěru. Vše šlo hladce a Nosek poznamenává: „Celá věc se evidentně těší Boží přízni, prostě proto, že je to věc dobrá a skutečně nutná.“ Nosek jedná i s obcí Sázava, aby zachránil budovu školy a hájovny v blízkosti fary pro cír-

kevní účely. Osobně vše projednal. Plánoval, že školu koupí Družina sv. Kláry a hájovnu koupí od města Pelhřimova za náhradu nákladu na opravu střechy kostela vynaloženou za patronát města. Celou akci pěkně vylíčil dr. Tatzauer do Pamětní knihy. Akademik dr. J. Dobiáš v knize

„Dějiny Pelhřimova, 5. díl“ píše o Křemešníku: „Pelhřimov oslavil skončení třicetileté války oprav- du důstojně. Tamější úřad se totiž rozhodl, jako poděkování Bohu za ukončení tolikaleté války, nahradit dosavadní kapličku stojící prý od jednoho sta let v lesích o samotě ‚na poušti‘ na hoře Křemešníku, již kamennou stavbou na šíř i na dýl prostrannější a vše ode zdi vyzdvihnouti a žá- dal pražského arcibiskupa Harracha, který meškal r. 1651 na své oblíbené rezidenci v Červené Řečici, nejen povolení ke stavbě, ale i jeho osobní účast při posvěcení nové svatyně. Pod datem

• září dostali zástupcové města vyřízení konzistoře, že arcibiskup dal své svolení a povoluje Norbertu Amelunkovi, opatu želivskému, položit základní kámen kostela. A již 22. září došlo k provedení tohoto obřadu. Pamětní nápis, zazděný pod oknem příčné lodi chrámu, odkazuj na 4. kap. I. knihy Makabejské: Pojďme a zas znovu obnovme chrám porušený k slávě, cti Bohu živému. Tak hněv Boží ukrotíme, pokoj věčný uprosíme: tak také lid všechen pelhřimovský, hroz- ných válečných trápení, řekl: K Božímu oslavení též vítězství svatosvatého, pokoje darovaného, zanechaje svých zřícených domů, ohněm pokažených, obnovíme chrám se bořící velebné svaté Trojici r. 1651. Kéž Pán Bůh ukojen, obdaří věčným pokojem.“

20.     Vysočany

Nosek zajistil koupi pozemku v Nových Vysočanech na stavbu kostela: 20 395 m2. Sám jsem se zúčastnil stavby kostela Krista Krále ve Vysočanech – v letech 1922–32 jsem nedaleko bydlel. Obec byla samozřejmě proti. Základní kámen světil biskup Podlaha, kterého jsem za kostelní spo- lek přivítal. O stavbu měl největší zásluhu P. Arnošt Oliva, katecheta. Finanční náklad na kostel byl 1 mil. Kč. Je v bloku domů a P. Oliva musel také koupit průchodní dům – na účet kapituly.

Je to svatyně Krista Krále.

—————-

Dr. Nosek registruje řadu koupí a darů: domů, chalup, polí. Nikoho neošidí, mnohým zajistí klidné dožití v Domovech sv. Kláry. Byly i ztráty (Březnice), nebyly splněny přísliby (Kučera), ale v roce Noskovy smrti (1935) obnášelo jmění Družiny sv. Kláry 394 300 Kč. Tento úsek No- skovy činnosti vystihl ve zkratce jeho přítel a dlouholetý spolupracovník dr. J. Novák, v článku o nemoci dr. Noska píše: „Dr. Nosek se někdy setkává s tím, s čím se setkávají, kdo předběhli současnou dobu. Jeho věřící a láskou k Bohu i bližním roznícená duše viděla smutnou pražskou periferii – bez kostelů. Chce pomáhat při budování. Staví kapli na Spořilově a zajišťuje místo pro definitivní kostel. Kupuje pro Dílo blah. Anežky pozemky ve Strašnicích, Žižkově, Kobyli- sích, Letňanech, Troji a Kbelích, aby tak bylo zajištěno místo pro kostely a katolické ústavy, až se Praha bude rozšiřovat. Jako věncem pevností měla být obklopena rostoucí Praha kostely. Nevím, zda bude někdy úplně realizován velký Noskův plán.“

Jedním z nekrásnější činů dr. Noska je práce vykonaná v Družinách sv. Kláry. Zřizuje domy pro opuštěné ženy, útulky pro mládež a exerciční domy a s pomocí laického apoštolátu III. řádu aktivuje tuto charitativní činnost. V Litomyšli jsou 3 domy, dále jsou to domy v Nasavrkách, Břez- nici, Hostomicích a Kbelích u Prahy, kde je při domě také vybudována kaple. Mládež dostává re- kreační a exerciční dům ve Dvorku u Přibyslavi, Jílovicích u Č. Budějovic a ve Skalici u Litoměřic. Na všechno opatřil Nosek peníze. Do této akce chtěl zatáhnout také církevní orgány, jimž to také

příslušelo. Připravil proklamaci ke katol. Čechům a snažil se získat podpisy ordinářů, aby mohla být uveřejněna v časopisech: Neděle, Dorostu, Čsl. ženě a v jiných týdenících.

Spolu s radou J. Chudáčkem připravoval rekonstrukci církevních statků „Bona ecclesiastica“. K tomu poznámky: Správa církevních statků byla všelijaká. Úřednictvo nebylo mnohdy katolic- kého smýšlení, a tak byly výnosy nevalné. Nosek se zabýval plánem zřídit spolek nebo družstvo, které by zřídilo a vedlo ústav pro výchovu technicky kvalifikovaných rolníků a hospodářských úředníků z řad katolické mládeže, kteří by postupně obsadili všechna úřednická místa na církev- ních statcích, a pak převést pachty těchto objektů do rukou našich lidí. Další složkou činnosti bude kolonizování našich lidí na takových objektech, kde dosavadní liberální majitelé nechtějí ponechati ve výkonné práci rolnické své děti nebo vůbec kde se nějaký vhodný objekt uprázdní. Toto všechno se ovšem nedá řešit bez hmotných prostředků a bez solidní základny úvěrové. Za- tím by mohla suplovat naše záložna „Velehrad“, než by jedenkráte pod její patronací mohla vznik- nout samostatná speciální peněžní instituce. Nejdříve bychom realizovali akci výchovnou v po- době kurzů, později ve formě celoroční školy, ve které by časem v některém větším venkovském objektu (zbytkový statek?) mohl vzniknout speciální ústav, který by vedle vzdělání technického měl na zřeteli také výchovu nábožensko-mravní a výchovu křesťanských charakterů. Pracovali bychom ruku v ruce se zaměstnaneckým odborem mládeže, abychom se také přiblížili k řešení dělnické otázky na zmíněných církevních objektech.

Nosek si všímal světového trendu v této otázce a zaujal ho zdařilý projekt španělského kněze

P. del Pulgara v Madridu, kde tento před 20 lety založil po vzoru sv. Jana Boska prosperující ústav. Začal s učebními kurzy pro dělníky, založil cvičné dílny, pak školu obecnou, vyšší školu dělnickou a akademii inženýrskou. Tam shromažďuje ročně 800 vybraných posluchačů a vychovává z nich vzdělané dělníky, mistry, inženýry strojní a elektrotechnické. Z ústavu již vyšlo 6 tis. vzdělaných dělníků a na 300 inženýrů. Kandidátů se ročně hlásí několikrát více, než může být přijato: ústav je totiž ve vážnosti a absolventi jsou hned umísťováni. Všichni se každoročně zúčastňují exercicií a navštěvují apologetické a sociální kurzy, poněvadž cítí, že se musí zdokonalovat i v křesťan- ské nauce, aby se jim náboženství stalo hlavní normou života a nezůstávalo trčet jen uprostřed kostelních zdí. Když se Nosek ptal ředitele: „Jak můžete, Monsignore, udržet pořádek v podniku tak rozvětveném?“ On mu řekl: „To je naše pýcha, že vzájemná důvěra plně postačí. Nepotřebu- jeme žádný dozor. Za všechna ta léta jsme dosud neměli jediné zpronevěry.“ Nosek si v duchu povzdechl s ohledem na naše poměry. Ideál poněkud vzdálený. Kéž bychom si mohli i my zřídit takový ústav někde na periferii Prahy. Katolický ústav pro umění a řemesla. S takovými plány se obrátil Nosek na naši církevní vrchnost. Neúspěšně. A pokorný Nosek se „laudabiter subiecit” (chvályhodně se podřídil) – poslechl zákazu jako poslušný syn Církve. Snad si tenkrát řekl: Není ještě čas. A měl pravdu. V Církvi nastala veliká změna až po II. vatikánském koncilu, kdy byla otevřena okna k dialogu se světem. Také dr. Nosek, který se toho nedožil, se dočkal satisfakce pro svůj optimistický životní názor: Křesťan musí být optimista, říkal.

Připomeňme si jednu jeho řeč v parlamentě. Bylo to v době, kdy mu zemřel syn a manželka. Vystoupil proti paušálnímu obviňování některých poslanců a senátorů jakoby Nár. shromáždění nebylo nic jiného než vybrané shromáždění korupčníků, lumpů, zlodějů a darebáků. Prohlašuje:

„Nikdo, kdo takovým způsobem tyto věci líčí, nekoná žádným způsobem dobré služby ani de- mokracii, ani parlamentu, ani národu. Domnívám se, že začíná být čas, abychom jasně, zřetelně a otevřeně také začali proti tomuto paušálnímu, všeobecnému a nezodpovědnému štvaní a na- ctiutrhání mluvit. Není to prostě pravda a je mravní povinností většinových stran, aby jedenkráte jasně a zřetelně veřejnosti pověděly, že to neustálé štvaní a vykládání o bezpříkladné korupci, o které se neustále mluví v některé části denního tisku, není nic než neodůvodněné, protivládní, nemravné osočování.“ A přece Nosek znal mravní úpadek společnosti a děsil se ho. Ale neodsu-

zoval paušálně. Opat Method Zavoral měl jednou besedu s Ligisty, tuším na Žofíně, kde vedle zásadní směrnice pro život ČLA „Nedělejte nic polovičatě“, vypravoval tuto legendu. Šel jednou Pán Ježíš s apoštoly pouští a viděli zdechlinu velblouda. Apoštolové se pohoršovali nad tristním pohledem na zvíře. Pán jim řekl: „Všimněte si, jak krásné má to zvíře zuby.“ Hle, optimismus. Na každém hledat, co je na něm pěkného, dobrého. Tak se díval Pán i na hříšníky a Nosek po jeho příkladu také.

To už začalo působit u nás podhoubí fašismu a nacismu a ozývaly se také protikladné názory. Církev katolická jasně ukazuje správnou cestu. Vládám říká: Vzdáváme poctu vaší autoritě a vaší suverenitě, ale říkáme vám svaté slovo: Jediný Bůh je veliký, jediný Bůh je principem i cílem. Je- diný Bůh je zdrojem vaší autority a základem vašich zákonů. Jediný Bůh je velikým strůjcem řádu a pokoje na zemi. Jediný Bůh může přiměti lidská srdce, aby odložila zlé vášně, které plodí války a neřesti. On posvěcuje práci i utrpení a uděluje radost, již svět dát nemůže. Církev žádá od vás svobodu: svobodu věřit a hlásat svoji víru, svobodu milovat svého Boha a sloužit mu. Nelekejte se toho. Církev ve jménu Krista neboří vaši práci, ale léčí všechny lidské slabosti, přetvořuje nitra a naplňuje lidské duše nadějí, pravdou a krásou. Nekřižujte ho znova. Byla by to pro vás sebe- vražda, neboť On je Synem Božím. Pak přidal sv. Otec Pavel VI. poselství myslitelům a vědcům do rukou filosofa Jacqua Maritaina. Dále poselství umělcům, ženám, pracujícím, nemocným, chudým, trpícím a mládeži. U těchto posledních se zdržíme, poněvadž to je náplň Noskova život- ního apoštolátu.

21.    Dělnická otázka

V katolických novinách z 3. 4. 1977 v článku „Svět“ napsal P. Josef Beneš, vyšehrad. kanovník, tato slova: „Křesťané neměli sílu, ochotu ani vůli řešit sociální otázku, jež byla nakonec řešena bez církve a mimo ni.“ V této obžalobě je mnoho trpké pravdy. Církev vydala sice včas své velké sociální encykliky, ale ani katolíci na ně nereagovali, natož víře odcizený svět. Příčin bylo mnoho, ale nejvíce viny nese nedokrevnost katolíků a neporozumění hierarchie, zejména u nás. V Ně- mecku byli dále v uvědomění zásluhou řádu jezuitského (Pesh, Stimander, Zeit aj.). II. vatikánský koncil věnoval dělnické otázce velkou pozornost. Papež Jan XXIII. blahé paměti dovedl nalézti cestu k srdci dělnictva. Ukázal na své osobě velkou lásku církve k pracujícím. V poselství kon- cilu k pracujícím se píše: Milovaní synové, buďte ujištěni, že církev zná vaše utrpení, vaše boje, vaše naděje. Že si váží ctností, které zušlechťují vaše duše, odvahy odborového vědomí, lásky ke spravedlnosti. Církev je vaší přítelkyní, mějte k ní důvěru. Všecky sociální reformy, jestliže je neoživuje mocný van duchovní, stanou se neštěstím lidstva, místo aby byly jeho štěstím. Zášť (třídní boj) nezachrání svět. Zášť není chlebem života, který může utišit hlav člověka. Přijměte proto poselství Církve.

Dr. Nosek byl jedním z těch, kdo sociální encykliky bral doopravdy. Již v r. 1928 u příležitosti

25. výročí práce křesťanského dělnictva hodnotil vzestup odborových organizací našeho dělnic- tva. Zvláště hodnotil jeho statečnost v boji proti teroru socialistických stran v továrnách a jako úkol stanovil nábor nových členů z řad Orla a těch neorganizovaných členů strany do Všeodboro- vého sdružení. Nesmí se zapomínat na výchovu členů, uplatnění našeho křesťanského názoru na práci. Trápí nás často bezvýslednost naší práce a životní námahy. Ale víra nás posiluje, že hodno- ta práce hospodářsky a sociálně marně poskytnutá přijde nám k dobru na věčnosti. Tato víra má veliký význam pro udržení duševní rovnováhy a nezbytného klidu, abych se případným nezda- rem nedal odradit od dalšího podnikání. Práci konám ve službách celku. To je nábožensky mrav- ní názor na práci. V ní je zahrnuto i právo na větší kvótu z celkového národně hospodářského

příjmu, kterýžto nárok v moderním velkokapitálovém podnikání není nijak uznáván, což může vést k sociálním revoltám. Zákon o sociálním pojištění dělnictva je u nás připravován. Také se připravuje zákon o podpoře přestárlých z prostředků veřejných. Také je připravována novelizace zákona o válečných poškozencích. Otázka práva na stávku a závaznost kolektivních smluv se projednává. Jde o to, aby obě strany – zaměstnavatel i zaměstnanec – byly kontrolou svědomí celé veřejnosti donuceni k objektivní spravedlnosti. Musíme se také poohlédnout, jak tyto problémy řeší ve světě, a formulovat pak křesťanský názor na tuto věc, abychom odhalili vnitřní prázdnotu často diskutovaných programů. Tedy i zde Nosek předešel dobu a jednal v duchu encyklik a II. va- tikán. koncilu. R. 1930 napsal Nosek do „Nového věku“ článek: Mravní smysl lidské práce.

22.     Školství

Dr. Nosek nezapomněl ani na tuto oblast. V poselství II. Vaticana není výzva k učitelstvu. Patrně nebyla situace v jiných zemích tak palčivá jako u nás. Sepnutí státu s Církví ve starém Rakousku-Uhersku vyvolalo v našem učitelstvu živelnou reakci protikatolickou. Už na počátku století se začalo dříve věřící učitelstvo liberalizovat. Bylo to pokrokové, vlastenecké, protirakous- ké. Na středních školách byl boj ostřejší. S katechety se jednalo jako s rakouskými špicly, nucená návštěva bohoslužeb byla více ke škodě než v prospěchu. Po převratu r. 1918 se tomuto trendu otevřely dveře dokořán. Vždyť prezidentem Čsl. republiky byl T. G. Masaryk, jemuž se připisoval výrok: „Řím musí být souzen a odsouzen! Tábor je náš program. Katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou atd.“ Vznik církve československé byl jen důsledkem jalovosti matrikového katolictví u nás. K tomu strnulost církev. orgánů – kde se úřadovalo, ne pastorovalo. Všechny protináboženské síly se spojily (Volná myšlenka, soc. bezvěrci, legionáři, Sokol, zednáři). Katolí- kům chyběl tisk a nebýt Č. L. A., nepodchytilo by se ani tolik katolíků, kolik ve volbách dalo hlas lidové straně, která si vzala za úkol zachránit, co se zachránit dalo. Pravda, měli jsme konfesijní, klášterní školy, které na Slovensku dokonce převládaly. Měli jsme katol. učitelské ústavy (Sv. Jan pod Skalou) i několik gymnázií, ale vše to bylo jaksi roztříštěné. Hodně působila nesvatá řevnivost mezi řády, zvláště ženských řeholí, a proto ta celková slabost katolické akce. Dík energii nového pražského arcibiskupa Kordače byla krize překonána, ovšem se ztrátami nikoli zanedbatelnými. V té době se nově organizuje v zemských spolcích katolické učitelstvo, ale vládnoucí duch státní politiky byl zvláště po aféře Apoštolského nuncia Marmaggiho stále ostře protikatolický. Vysoké školy naše byly odedávna, ještě za Rakouska, liberální a protináboženské. Stát. tajemník škol- ství dr. Drtina a pak Habrman, jako ministr školství, dodávali tón. A statečných profesorů, jako byl Pekař (ač v jádru liberál), nebylo mnoho. Proto dr. Nosek r. 1930 už za jiné politické situace (dr. Šrámek si dovedl vynutit respekt) přichází se svým prospektem „Školské půjčky katolíků čsl.“ To už jsme měli za sebou boj o nový školský zákon, zákony rozlukové a svátkové, boj o kon- gruu atd. Přikládám tento prospekt Noskův – mluvčího Zemského katolického učitelstva – je-

hož předsedou jsem byl tehdy já, prof. Antonín Novák.

23.    Mládež

Poselství II. vatikán. koncilu mládeži: Přijímáte svíce z rukou vašich otců a starších bratří a bu- dete žíti ve světě, který se vyznačuje nejohromnějšími změnami ve své historii. Církev rozsvěcuje světlo, které osvětluje vaši budoucnost. Společnost, kterou vytváříte, musí respektovat důstojnost lidskou, svobodu a právo lidí. Musíme odolati svodům materialistické filosofie, egoismu i svodům zoufalství a nicoty, ke kterým svádí ateismus. Je to znak únavy a staroby, zatemňuje před vámi smysl života. Uznání existence Boha spravedlivého a dobrého vás zachrání před nenávistí, závistí

a násilnictvím, které plodí války, s nimiž přicházejí utrpení, bída hmotná i duševní. Buďte šlechet- ní, čistí, mějte v úctě lidi, buďte upřímní a vybudujete lepší svět.

Co jsme napsali o Noskově práci mezi mládeží, o níž tak krásně sepsal taj. Jan Janoušek svou knihu: „Dr. Nosek mladým“, je dostatečným důkazem, že Nosek šel cestou ke svatosti, když II. va- tikánský koncil tak shodně s ním tlumočí myšlenky obnovy světa.

24.    Likvidace?

Dr. Nosek zemřel, za několik let poté přišla okupace Československa a druhá světová válka. Dílo Noskovo však žilo, ač už protektorátní vláda (pověstný Moravec jako ministr školství) zasa- hovala hrubě do díla i odkazu Noskova. Konec války, postupimská mírová smlouva, změnily se politické poměry. Ještě za války učinil dr. Beneš smlouvu se SSSR, Šrámek byl premiérem londýn- ské emigrantské vlády a konečně s Košickým vládním programem se vrací vláda do rukou 4 po- litických stran včetně komunistů. Tito po téměř 30 letech opoziční politiky zasedají do vládních lavic sice jako jedna ze 4 stran (rovným dílem), ale vlivným zázemím SSSR a vítězné sovětské armády osvoboditelky.

Za protektorátu zhltli naše družstevnictví pod pláštíkem jednoty agrárníci. Náramně se divili, v jakém výborném finančním stavu je, a ochotně přistoupili na požadavek, aby „Družině sv. Klá- ry“ v Praze byl poukázán obnos 55 tis. Kč na udržování hrobu a pomníku dr. Noska v Poříčí n. S. včetně 2 zádušních mší sv. ročně. To všechno po únoru 1948 vláda zrušila, spolu se všemi kul- turními institucemi dr. Noska. Bylo oznámeno v úředním listě z 15. 10. 1950 č. 242. Zdálo by se, že všechno, celé životní dílo dr. Noska, bylo zničeno. To by však byl velký omyl. Jiskry jeho křesťanského apoštolátu se totiž rozletěly po celé naší zemi. To, co dr. Nosek začal, snaží se nyní provádět současná vláda, ovšem bez Noskovy náboženské náplně – ale provádí. A v současném bezboženském světě začínají probleskovat Noskovy představy a ideály – stejně jako v současné vatikánské politice, i v encyklikách Jana XXIII. a Pavla VI. Můj tchán před 50 lety říkával: „Posadil se lid, aby jedl a pil, a vstali, aby hráli.“ Je to citát z Písma sv., dobře charakterizující konzumní materialistickou kulturu dneška. Svět se však zasytí vědou a technikou, konzumním zvyšováním životní úrovně, které ho vedou k sebezničení, a vrátí se ke zdroji všeho dobra a krásna – k BOHU.

25.    Noskovi přátelé a spolupracovníci

Dr. Nosek nebyl diktátor, i když svým zjevem a někdy v mladších létech ten dojem mohl vzbuzovat. Ve skutečnosti byl pokorný a nijak se nevynášel, i když většinu prací vykonal sám. Dr. Novák, který mu byl nejblíže v jeho finančních projektech a operacích, píše o jeho neobyčej- né píli a pracovitosti. Nejbližší spolupracovníky Nosek o svých podnicích podrobně informoval, jak o tom svědčí jeho zápisy. Tam poznamenává – jsou to kopie dopisů – komu je ad informandum posílá. Od nich také pravidelně žádal jejich osobní názor na věc.

Dr. Jan Ev. Urban byl první v řadě jeho duchovní vůdce. U něho si Nosek ověřoval moralitu svých počinů. A Urban byl v tom ohledu přísný. Byl však velmi nápomocný při realizování du- chovního vedení Domovů sv. Kláry a prázdninových kolonií. Uplatnily se přitom jeho členky

III. řádu sv. Františka – Charitky – nebo jak se jim potom říkalo „Urbanky“. Totéž platilo i při zři- zování nových kaplí.

Dr. Josef Novák – jak jsem již podotkl, spolupracoval tento – můj bratr – jako představitel peněžnictví lidové strany při všech Noskových finančních operacích, které nebyly ani malé, ani snadné. Šlo o milionové obnovy, úvěrové operace, při nichž byl Nosek nepřekonatelně vy-

nalézavý. Novák byl selsky realistický, až opatrný, ale nakonec vždy uvěřil Noskovu ujišťování, že Bůh se postará. A postaral! Nic neskončilo krachem při konečném účtování, jak měli strach veleopatrní z pražské konzistoře.

P. Václav Chlumský byl dalším realistickým praktikem, který uskutečňoval Noskovy zámě- ry zvláště v době, kdy byl farářem v Hostomicích p. Brdy. V té době nejen podporoval všechny Noskovy akce, ale svou povahou praktika byl cenným a obětavým spolupracovníkem. Po svém přeložení do Prahy – Košíř měl však nad hlavu svých starostí se stavbou nového kostela sv. Jana Nepomuckého. Tuto akci dělal Chlumský mimo Noskovo Dílo blah. Anežky Přem. A šlo o podnik, který začínal Kostelní spolek s majetkem 70 tis. Kč a končil konečnými náklady cca 5 mil. Kč.

Burs. rada J. Chudáček z Plzně, býv. učitel, pak pro krční nemoc bursovní rada pro hospo- dářské podniky ve Spálené ulici. Také on ze všech sil pracoval v intencích Noska na plzeňském úseku a ten nebyl snadný. Dr. Noskovi byl vždy k dispozici svými zkušenostmi a vyřizováním záležitostí, které by plně zatíženému Noskovi zbytečně ubíraly drahocenný čas. Jak pilně sledoval Noskovu práci, svědčí sebraný novinářský materiál, který po jeho smrti ochotně půjčila dr. Nová- kovi k sepsání životopisu jeho dcera, učitelka Eliška. Snad i ona svému otci, světci všedního dne, jednou napíše jeho životopis. Zasloužil by si to.

Jan Janoušek napsal krásný životopis dr. Noska „Dr. Nosek mladým“ (93 stran) – je vlastně prvním životopisem Noska, třebaže je zaměřen zvláště na práci mezi katolickou mládeží. I on byl světcem všedního dne, i on by si zasluhoval být zvěčněn životopisem. Snad jeho syn a zeť se o to postarají, aby byl doplněn ten dojemný hymnus „Bože, chválíme Tebe“, zpívaný při jeho pohřbu. Byl to věrný a pracovitý „pobočník dr. Noska“, jak jej nazval jeden člen S. K. M.

Karel Nerad, ředitel U. L. Z., který zemřel současně s dr. Novákem. Vzešel z katolické mládeže a oddaně sloužil dr. Noskovi ve všech jeho finančních podnicích. Také on má velký podíl na stav- bě srubového kostela v Krči, on také pamatoval velkými obnosy na kostel v Košířích, a tak zaslou- ží úctu a čestné zařazení do družiny dr. Noska.

Dr. Josef Vlasák, velmistr řádu Křižovníků – další věrný a obětavý spolupracovník Noskův. Jeho obětavá práce v Díle blah. Anežky Přem. (byl předsedou tohoto spolku) odrazila mnoho úskoků z církevních i politických kruhů a jeho velkorysá pomoc finanční podporovala toto bo- humilé dílo. Též nutno vzpomenout zásluh jeho bratra, ministra financí Vlasáka při záchraně hospodářských institucí ve Spálené ulici. To vše zařazuje p. velmistra na čestné místo v Noskově družině a Bůh mu za to dopřál dlouhého věku a jistě odměnu na věčnosti.

Msgre F. B. Vaněk, děkan pelhřimovský, který vychoval oba bratry Nováky, vedle práce spi- sovatelské a restaurace hlav. kostela, byl také velmi činný v hospodářských orgánech ve Spálené ulici. Jeho chrámové družstvo v Pelhřimově a vydání Čes. Kancionálu mu zajišťují čelní místo v Noskově družině. Jeho život pozemský končí v koncentráku v Dachau.

Do této družiny Noskovy nutno zařadit ještě mnohé méně známé pomocníky, jako byl přiby- slavský děkan Hornek, litomyšlský probošt dr. Důrek, děkan v Březnici Suda, českobuděj. biskup dr. Šimon Bárta a řadu jiných, skrytých a neznámých pomocníků i „Nikodémů“.

26.    Závěr

Dr. Novák při jedné pouti k hrobu dr. Noska řekl: „Byli jsme pěkná družina dr. Noska.“ Jako Artušův kruh kolem sv. Grálu. A Nosek jako uznaný vůdce. Takový, jaké potřeboval náš národ, který od dob Palackého a Riegra neměl štěstí na velké politické vůdce, i když jsme měli Masaryka, Beneše, Kramáře. To byli sobiáši, a proto ty smutné konce první republiky. Jan Šrámek vynikal pro svou sekulární politiku a krásný kněžský charakter nad průměr. Ale zase nevycho-

val nástupce a nedovedl včas odejít. Snad tušil v Noskovi schopného nástupce, a proto ho tolik přemlouval, aby r. 1929 přijal ministerské křeslo, i když ho české křídlo lidové strany odstavilo a nenavrhovalo. Noskovo tvrdé NE bylo snad v úradku Božím posláním pro něho, aby se věnoval na poli práce náboženského apoštolátu katolické akci, práci, která ho učinila světcem všedního dne, ač i na politickém poli mohl typ světce vytvořit. Nestalo se to, protože národ o to neprosil. Národ nepoděkoval Bohu za své osvobození, národ svým protiřímstvím, nekritickým postojem nezískal Boží požehnání, pro pýchu tehdejších mocipánů. A nynější stav ukazuje, že je dosud na bludných cestách a jen Boží milosrdenství ho může vyvést z pouště do zaslíbené země.

Katecheta a spisovatel P. Julius Košnář v knížce „Cestou necestou“, vyd. r. 1924 nákladem Dědictví svatojánského u Kotrby, vkládá do úst sv. Prokopa tuto prosbu: „Aby Pán všech pánů dal především lidu mému vůdce bdělé a apoštoly pravé osvěty, kteří by ho vedli moudře, aby nemusel nikdy, již nikdy otročit, ale aby na věky zůstal svoboden, věren Bohu, vlasti, sobě“. Sv. Prokop, který má orodovati jménem našich světců u Boha za náš národ, si posteskl: „Těžko orodovati za někoho, kdo své vlastní štěstí a svou vlastní slávu šlape v prach.“

Dr. Nosek a zesnulí členové jeho družiny jistě z nebe se přimlouvají a jejich prosby jsou účin- né. Národ se pomalu probouzí k životu. Přijdou léta bídy a zmatků, ale pochopí-li národ, že ná- vrat k chudáčkovi Božímu sv. Františkovi je jediným lékem pro XX. století, že chudoba může spasit svět, tehdy zazáří i Noskův duch v našem národě (až si to zaslouží), který, jako často v dě- jinách, může se stát vzorem nového řádu, pochodní nesenou před jinými, třebaže většími národy. Kéž by to dal Bůh.

Dr. František Nosek v životopisných vzpomínkách „Boží dělník Josef Chudáček“

Originál zpracovaný v letech 1961–79 nejstarší dcerou Josefa Chudáčka Annou má v ko- nečné podobě v samostatných dílech I až VII celkem 700 strojopisných stran. Tuto obdivu- hodnou a důkladnou práci konala dcera Anna za těžkých zdravotních potíží. Originál byl nej- prve (1980) uložen v Archivu města Plzně. R. 1985 pak další exemplář v Pokoncilní knihovně Arcibiskupství pražského. Po r. 1989 další kopie obdrželi biskup plzeňský František Radkov- ský, plzeňská farnost u P. M. Růžencové (dominikáni) a místní saleziáni v Plzni-Lobzích. Jedno vyhotovení získali také manželé Miloslav a Ludmila Müllerovi z MBS Praha-Spořilov. V archivu 3. františkánského řádu v Plzni byla objevena další vzpomínka, tentokrát dcery

Elišky Chudáčkové.

V roce 1996 třetí sestra Marie Chudáčková připravila rešerši odkazů na dr. Františka No- ska v onom rozsáhlém dokumentačním díle o Josefu Chudáčkovi, a to na přání, se kterým přišel P. Michal Pometlo OFM. Tímto počinem byla velice usnadněna následující práce.

Díl II.

Lidová záložna v Plzni (str. 116–118)

Lidová záložna v Plzni byla ohrožena úpadkem, hrozilo nebezpečí, že vkladatelé přijdou o své úspory. To by velmi těžce poškodilo nejen vkladatele, kteří byli většinou velmi chudí, ale po mo- rální stránce na dlouhou dobu i celý katolický život na Plzeňsku (záložnu spravoval plzeňský arci- děkan Havelka). Josef Chudáček byl v této těžké době župním předsedou čsl. strany lidové v Plzni a považoval za svou povinnost přispět k záchraně záložny. „Chudáček zajel do Prahy a poprosil o pomoc dr. Fr. Noska, který byl hlavním budovatelem Lidových záložen v Čechách. Ten po pora- dě s dr. Novákem, starostou Svazu hospodářských družstev čsl., rozhodl, že se Ústřední záložna lidová v Praze zaručí za plzeňskou záložnu a že se také pokusí zajistit státní pomoc. Podmínkou však bylo, že vedení plzeňské lidové záložny musí převzít Chudáček. Ten byl na podzim 1926 zvolen předsedou dozorčí rady a na Valné hromadě 23. 3. 1927 pak předsedou tříčlenného před- sednictva, tedy ředitelem záložny, a zůstal jím až do své smrti 16. 4. 1944. Poznával dobře jako dr. Nosek, že je třeba budovati hospodářské instituce, zvláště záložny, které však musí plnit svůj úkol ve smyslu křesťanském.

Chudáček rád připomínal příklad dr. Noska, který v krátké době svou usilovnou činností vybu- doval v Čechách více než 80 lidových záložen. Tyto ústavy byly postaveny na zásadách křesťanské svépomoci k podporování spořivosti a poskytování co možno nejlevnějšího úvěru. Z výtěžku hos- podaření bylo věnováno podle intencí dr. Noska „něco pánu Bohu“ na podporu katolických chari- tativních institucí, na katolický tisk, opravu kostelů atd. Ústřední záložna lidová v Praze byla jejich ukládacím, organizačním i revizním ústředím. Všechny záložny spolu s Ústřední záložnou lidovou byly si vzájemnou zárukou.“

… Za deset let počet členů záložny vzrostl ze 76 na 356 a počet podílů ze 103 na 613 s vklady přes 3,5 mil Kč. „Na dr. Noska bylo vděčně vzpomínáno jako na hlavního budovatele plzeňské

lidové záložny. Chudáček učil ostatní, aby se řídili zásadou, kterou vštěpoval dr. Nosek: „K Bohu a pro Boha.“ „Úspěch našeho lidového peněžnictví, důvěra k němu zavazují pro celou budouc- nost zvláště katolickou mládež, aby viděla v hospodářské práci jeden ze základních pilířů stavby nového křesťanského hospodářského řádu.“

Jako jeden z pramenů je uveden odkaz na článek Josefa Chudáčka v „Českém západě“ (17/1935) „Dr. František Nosek“ (str. 119).

A dále následuje vzpomínka na záchranu Lidové záložny v Plzni z pera zmíněného dr. Josefa Nováka (str. 126). Ta potvrzuje vážnost tehdejší situace, způsobené naprostou hospodářskou a finanční nezkušeností plzeňského arciděkana. („Hrozila nová ‚Svatováclavská‘, která r. 1923 skončila velkým úpadkem.“) Josef Novák k zásluhám ministra dr. Noska připojuje i potvrzení, že díky němu byla poskytnuta i pomoc ze strany státu.

Odbočky hospodářského sdružení křesťanských zemědělců (122–124)

Rekapitulace činnosti Josefa Chudáčka v této oblasti v „Českém západě“ končí r. 1932 takto: Další zprávy o Chudáčkově práci … zde již nejsou. „Jejich úkol pravděpodobně převzala Lidová hospodářská družstva zreorganizovaná a rozšiřovaná dr. Noskem. A proto Chudáček tolik praco- val v lidovém družstevnictví zvláště po smrti dr. Fr. Noska 17. 4. 1935, neboť chtěl aspoň částečně pokračovati v jeho práci.“

Lidová akademie v Plzni (130–131)

Josef Chudáček pozval do Plzně dr. Františka Noska, který tu přednášel o sv. Františkovi a poté o sv. Anežce (Český západ 10/1932). Po přednášce Chudáček krátce promluvil o práci plzeňské Charity a vzor sv. Anežky doporučoval k podpoře těm, kdo v těchto těžkých dobách trpí nouzí.

Katolická škola v Plzni (189)

Protože státní škola … výchovu katolickým rodičům plně nezajišťovala, postaral se Josef Chudáček „za pomoci a rady nezapomenutelného ministra dr. Františka Noska o zřízení kato- lické školy v Plzni. Nikdo ze širší veřejnosti nevěděl, jaké veliké úsilí vynaložil na zřízení školy a jak zvláště ze začátku školským sestrám pomáhal, aby jejich škola byla na žádoucí úrovni.“ Ná- sleduje obsáhlá informace o nepřátelských útocích a akcích proti založení této školy. Ty postup- ně utichaly… Nicméně za okupace (1943) byla práce školských sester ukončena. Po válce došlo k obnovení školy, ale po školním roce 1949/50 byla škola opět zrušena.

Díl III.

Osamocený průkopník (str. 265 a násl.)

Josef Chudáček podnikal apoštolské práce na předměstích Plzně a dalších obcích; inspirován dr. Fr. Noskem inicioval stavby nových kostelů na dělnických předměstích, ohrožených ztrátou náboženské víry i pro nedostupnost bohoslužeb. Na str. 268 je impozantní přehled těchto jeho aktivit v rozmezí let 1923–44: má 23 položek! Ve Skvrňanech se v bytě jednoho odvážlivce sešla hrstka těch, kdo tvořili nově založený spolek k postavení kostela dle stanov připravených Josefem Chudáčkem. „Na této schůzi, která se (15. dubna 1934) konala v Šikovic kuchyni, měli vzácného

řečníka, Chudáčkova přítele a rádce. Byl jím dr. František Nosek z Prahy, bývalý ministr ČSR, je- den z nejváženějších a nejvzdělanějších členů našeho parlamentu, který byl vzorem apoštolského pracovníka pro Boží království na zemi“ (str. 270). Na ustavující valné hromadě v Doudlevcích

„byl také přítomen JUDr. František Nosek z Prahy. Byl prvním z těch, kdo Chudáčkovi pomáhali v nesnadných přípravných pracích pro stavbu kostelů ve Skvrňanech a v Doudlevcích. Ve svém projevu povzbudil přítomné a kromě jiného jim řekl, že malý peníz věnovaný kostelu může být zachráncem zbloudilé duše, nacházející se na okraji zoufalství.

Dr. Nosek nabídl Chudáčkovi, že přijede do Doudlevic ještě jednou a že bude mít přednášku o sv. Alžbětě Duryňské. Přijel 3. února 1935. Po přednášce přítomným rozdal formulář poslední vůle, neboť lidé často chtějí něco odkázati kostelu, ale neznají správnou formu, jak to učinit. Proto připravil formulář poslední vůle, který dostali všichni přítomní. Byla to jeho poslední slova veřej- ně promluvená. Již 5. února ulehl a 17. dubna zemřel. Když se to dozvěděli v Doudlevcích, řekl předseda kostelního spolku: „Při jeho poslední přednášce u nás bylo vidět, jak mu není dobře. On vlastně tedy dal život za náš budoucí kostel.“ A to zavazovalo všechny.

Tehdy se v Doudlevcích nenadáli, jaký účinek bude mít upozornění dr. Noska na poslední vůli. V srpnu téhož roku – tedy již po jeho smrti – dostali odkaz Kč 100 000 pro stavbu kostela v Plz- ni-Doudlevcích od paní Alžběty Pechmanové. Tato částka jim později umožnila koupit pozemek pro kostel. Podle rady dr. Noska a za jeho velké pomoci začal Chudáček uvažovat o koupi staveb- ního místa ihned po založení Kostelního spolku. Až za několik let se mu to podařilo… Je přímo proti továrně, neboť se Chudáček domníval, že nebude vůbec vadit, když kostel bude u továrny. Bylo to nejvhodnější místo v celých Doudlevcích.“ (str. 287–8)

Josef Chudáček napsal několik článků o spolupráci s dr. Noskem v této oblasti; kromě tří otiš- těných v Lidovém hospodáři (viz na přísl. místě), šlo o dva články v Českém západě (17/1935 a č. 16/1938), (str. 292). Zde je i kondolence Kostelního spolku v Plzni-Doudlevcích z 19. dubna 1944 k úmrtí „božího dělníka“.

Díl V.

V části věnované službě Josefa Chudáčka kněžím a bohoslovcům je mezi vzpomínkami kněží i tato věta P. Methoda Klementa, OSB, Sázava (21. 4. 1948): „Skláním se před Chudáčkovou památ- kou a pláči, že nemáme takových katolických mužů víc. To byl věřící člověk, který věděl, co chce, jak to chce a proč to chce, pravý člověk katolické akce. Ano, cenil jsem ho výše než dr. Noska…“ (str. 431).

Propracovanější srovnání těchto dvou výjimečných osobností je ve vzpomínce P. dr. Jana Ev. Urbana OFM „Josef byl muž spravedlivý“ (Mt 1:19), Praha, srpen 1944:

„Snad má právo kněz zamýšlet se nad mravní osobností člověka a zvěstovat její poslání, spíše než vzpomínat na určité jednotlivé události.

A tím spíše myslím, že mám nejen právo, ale i povinnost projeviti své city, poznání a přesvěd- čení o tomto muži, protože jsem mohl pozorovati a posouditi jeho vztah k jeho chtěnému vzoru a předchůdci – dr. Františku Noskovi.

Což si mohu jako minister Christi všímati nějakých společenských stupňů a rozdílu v pracov- ním poli? Po odchodu člověka na věčnost jest již jen jeden pohled na jeho tvář, jak je ozářena věčným světlem.

Nevím, zda si kdo povšiml duchovního příbuzenství těchto dvou mužů, ale protože jejich společenství bylo chtěné a vědomé, pak teprve při společném pohledu na ně vyniknou duchovní rysy, jak ozařují jeden druhého. A nechci nikterak tvrdit, že by pan rada Chudáček byl jen násle- dovníkem dr. Noska – třebas to jen chtěl a o sobě myslil –, spíše jsem si jist, že oba byli i v tom společném samostatní a že jeden předčil druhého v mnohém, že jsou rovnocenní.

Na obou vyniká, pro co nemáme obyčejně očí, ale co vidí jen oči osvícené nebem. Pan rada zrovna vyzařoval pokoru. Pokoru, vlastnost géniů a světců, protože běžný muž je oslepen, roz- ptýlen, pro spěch nemůže hluboko pod povrch života.

A řeknu-li o něm toto svaté a velké slovo a hledím-li v duchu v představě na něho, již se mi vynořuje z této vlastnosti jedna krása za druhou: Což nevíme, jak samozřejmě, bez vědomí, že dělá, co by nikdo nedělal, se ujímal tak důležitých, a přece drobných úkolů? Kresby statis- tických diagramů, potom tak výmluvných a dokumentárních informací o jednotlivých úsecích hospodářských, podniků pro záchranu památek, porady klášterům, jako zase pořádání duchov- ních dnů pro učitelstvo… Zdálo by se a tak mnozí tu a tam skoro útrpně na to hleděli, že se snažil podle přísloví o „devíti řemeslech a desáté žebrotě“. Ale v tom právě jest to obdivuhodné, ano, duchovně veliké, že z těchto opuštěných drobností se rodily velké důsledky, zisky, účinky, dobra hospodářská a duchovní.

Takoví lidé jsou jako skleněné hranoly, kdo na ně narazí jako světlo, rozloží se na něm a pozná se, jaký jest: Kdo o něm mluvil sice laskavě, a to snad každý –, ale s jakýmsi přídechem úsměvu a útrpnosti, ten si sám dal vysvědčení, že neumí vidět pravou velikost ducha i že má plytké mě- řítko dobra a vznešenosti.

A z této jeho nevědomosti, ano, bezstarostnosti o tom, co kdo říká, svítí jeho vpravdě svatá prostota. Jeho tón byl až naivně udivený, a přece přitom ne neuvědomělý, když se někdo s úctou neb podivem dotkl jeho horlivosti nebo vynalézavosti nebo obětavosti. Ona téměř nepozorova- telná složka uvědomění, že jest některé jeho jednání důvodem pro údiv, prozrazovala mi, že jeho prostota jest získána vůlí a přesvědčením, že není jen vrozenou vlastností jeho přirozené povahy. Když se dal po smrti dr. Noska na jeho cesty a chtěl pokračovat v jeho způsobu činnosti, sta-

la se mu vůdčí myšlenkou pokorná a užitečná služba. Pokorná, protože bez slávy a bez naděje na ni, užitečná, protože byl přesvědčen, že se nám nepodaří přiblížit člověka víře Kristově, dokud u něho nevzbudíme zájem o ni. A člověk má zájem jen o to, co je mu užitečné nebo co ho baví.

Protože víra není zábavná, jest nutno ukázat, že je prakticky užitečnou. A to jest zase tehdy, když člověk víře odumřelý vidí, že mu přináší někdo věřící pomoc neb užitek, k němuž ho vedou nebo nutí pohnutky víry a bez nichž by se mu oné pomoci nedostalo, nebo když dává víra uži- tečné hodnoty, ku př. ušlechtilost, úctu, opravdovost, věrnost, spolehlivost, obětavost, přímost, klid, odvahu, sílu, hloubku rozumnosti, jakých nic jiného nedává a bez kterých není život vůbec, nebo aspoň na dlouho možný.

Kdo hledá v činnosti z víry sebe, ten se oddá jen pracím takzvaným větším, ale pracovati na drobnostech se mu zdá, že nestojí za život nebo za zájem a čas. A přece je tolik, tolik složek života – snad nebo jistě většina –, kde se jen konkrétní drobnou a jednotlivou prací užitečně a věc- ně slouží skutečnému dobru.

Tak svobodným, typicky a nenuceně, přirozeně a upřímně byl pan rada. Musím hned podotknou- ti, že to nepíši na vzor, nýbrž k chvále Boží, protože tak samozřejmě trvale sloužiti nemůže člověk na nějaké předsevzetí, nýbrž k tomu musí dozrát přesvědčením, jaké roste po desetiletí a ve své tr- valosti je buď složkou povahy, nebo výchovy, nebo zvláštní osobní milosti, která člověka přetvořuje. A tak se můžeme s chválou k Bohu těšiti, že mezi námi vyrostl tak čistý, krásný plod ducha Třetího řádu sv. Františka, jenž v sobě opravdu čistě vlastní františkánské znaky, pokoru, pros-

totu a svobodu a nenáročnou, sloužící lásku. Duše pana rady Chudáčka byla jako sestra voda, o níž pěje chvalozpěv bratra Slunce sv. Františka:

Buď chválen, můj Pane, sestrou vodou, která jest velmi užitečnou, pokornou, vzácnou a čis- tou“ (str. 450–452).

M. Magdalena Šetková z řádu sv. Voršily (asi 1944) píše ve svých dojmech ze vzpomínek na setkání se zemřelým p. komorním radou Josefem Chudáčkem. Mezi jiným uvádí: „Co vykonal na periférii Plzně, zvláště ve Skvrňanech spolu se zemřelým ministrem Noskem… Může lépe vypsati obec jeho věrných v Plzni a okolí … Byl to takový milý Boží Chudáček!!!“ (str. 492–3).

Díl VI.

Díl „Chudáček v Praze“ nemůže pominout Chudáčkovu práci v družstevnictví. Ten se zúčast- nil i činnosti ve Svazu hospodářských družstev československých „i když tam neměl žádnou funkci“. … Pracovalo se nadšeně a obětavě, i svazoví funkcionáři pracovali úplně zdarma. Do vší činnosti byl vkládán nadpřirozený účel. Chudáčkova práce spočívala v pomoci a radě nejen v Pra- ze a Ústředí, ale i jednotlivých družstvech v Čechách a v uveřejňování odborných článků v časo- pise „Lidový hospodář“. Přednášel také bohoslovcům v pražském semináři, publikoval o druž- stevnictví v Českém západě. A podnikal i cesty do zahraničí. V Bruselu se seznámil se zástupci Svazu belgických sedláků. „Tam Chudáček viděl realizováno to, co zemřelý dr. Nosek při každé příležitosti zdůrazňoval, že základem družstevní činnosti je křesťanská láska k bližnímu. Říkával, že jen na této základně je možno družstevní život trvale vybudovat“ (str. 511).

Na Chudáčkovu práci v Praze vzpomíná dr. Josef Novák, bývalý poslanec a starosta Svazu hos- podářských družstev československých.

S odborným učitelem Chudáčkem jsem se více stýkal, když jsem převzal vedení lidové druž- stevní obce, kterou bylo nutno hospodářsky ozdraviti. Duší této činnosti byl ministr dr. František Nosek, kolem něhož se vytvořila skupina ušlechtilých a obětavých spolupracovníků. Pan Chu- dáček řídil tehdy velký obchodní mlýn a z důvodu vedení dojížděl pravidelně v úterý do Prahy na burzu. Z lidových družstev a z centrály Hospodářské družstevní jednoty také navštěvovali bur- zu správci družstev a úředníci. Byli většinou mladí a nezkušení, a proto byl jejich styk s moudrým hospodářem velmi užitečný.

Pan Chudáček seznamoval naše správce a úředníky centrály s bursovní technikou, upozor- ňoval je na bonitu různých firem a varoval před mnohým úskalím bursovního obchodu. Měl obsáhlé styky s velkoobchodníky s obilím a mlynáři a mohl varovati před nepoctivými živly, kterých na burze bylo dost.

Po úspěšném zakončení sanačního díla Lidové záložny v Plzni, k němuž pan odborný učitel Chu- dáček přispěl tak účinně, přešel jeho činorodý duch na jiné úseky rázu náboženského a kulturního. Chudáček patřil k hloučku křesťanských aktivních pracovníků, o nichž řekl dr. Nosek před smr-

tí: „Byli jsme pěkná družina.“ Chudáčkova činnost v křesťanském hnutí byla neobyčejně obsáhlá a vyznačovala se praktickým duchem. Bůh mu jistě oplatí vše, co pro jeho slávu na tomto světě vykonal (str. 512).

Ze seznamu Chudáčkových článků v Lidovém hospodáři v r. 1935 vyjímáme „19/1935 str. 3:

„Poslední přednáška dr. Františka Noska“. V roce 1936 pak v č. 16, str. 11: „Dědictví dr. Noska“. A v roce 1937 v č. 16, str. 2 „Poslední práce dr. Františka Noska“ (str. 521–2).

JUDr. František Nosek

Chudáčkovo úsilí na různých úsecích jeho práce i v družstevnictví bylo ještě zvýšeno, když 17. 4. 1935 zemřel JUDr. František Nosek, o němž byla již zmínka na více místech tohoto ži- votopisu. Dne 23. 6. 1935 napsal Chudáček profesoru a spisovateli dr. Janu Hruškovi v Plzni přání k jeho svátku. K tomu dodal: „Chtěl jsem k Vám zajít, ale není mi to skoro možné, neboť jezdím nyní každý den do Prahy. Po p. dr. Noskovi zůstalo ohromné pole práce a já pokládám za svou po- vinnost, abychom aspoň částečně v jeho práci pokračovali.“ Jako obyčejně i zde Chudáček užíval množného čísla, když mluvil o své práci.

Chudáček si dr. Noska velice vážil, neboť opravdovostí svého náboženského života měl velký vliv na ty, kteří s ním spolupracovali. O vzájemném vztahu dr. Noska a Chudáčka napsal P. dr. Jan Ev. Urban OFM ve vzpomínce (viz oddíl „Pomocník kněží“).

P. dr. Urban přijal dne 2. 11. 1935 do Třetího řádu sv. Františka v Praze Chudáčka i jeho man- želku a dceru Elišku. Chudáčkovi dal řeholní jméno František Lev po dr. Noskovi a Chudáčkově manželce Marii Františka po zemřelé paní Noskové.

Chudáček uveřejnil víc článků o dr. Noskovi. Zůstala i kopie francouzsky psaného článku, kte- rý asi Chudáček poslal redakci některého zahraničního časopisu. Pro poznání dr. Noska uvádíme aspoň jeden Chudáčkův článek, který byl uveřejněn v Českém západě č. 17 z 26. 4. 1935 (str. 528).

Josef Chudáček: Dr. František Nosek

Není mnoho lidí, kteří měli možnost poznati zblízka život a celé snažení zemřelého dr. Noska. Ačkoliv byl dr. Nosek veřejným pracovníkem, přece konal mnoho důležitých prací tak skrytě, že kromě těch, kteří s ním byli v důvěrném styku, takřka nikdo nevěděl, že koná tak důležité prá- ce trvalé ceny. V novinách se o nich nepsalo. Ti, kteří mu stáli blíže, přímo žasli nad rozsáhlostí a mnohotvárností jeho práce.

Máme-li na mysli celý proud jeho prací v celé jejich šířce i hloubce, zdá se nám takřka nemož- ným v jediném článku v novinách zachytiti jeho dílo. Avšak celá věc se nám vyjasní, najdeme-li duchovní základ veškeré jeho činnosti. Tímto základem byla služba Bohu. Pokládal se za dělníka Božího a snažil se vždy žíti v posvěcující milosti Boží.

Díváme-li se z tohoto hlediska na život Noskův, pak snadno pochopíme jeho činy, pochopíme tu jeho ohromnou pracovitost, jeho skromnost a pokoru, jeho nestrojenou, upřímnou laskavost, pak porozumíme tomu zvláštnímu lesku jeho očí, ale pochopíme také jeho naprostou rozhodnost všude tam, kde by šlo o věci nesprávné. Nikdy se netázal, co jeho jednání řeknou lidé, nýbrž jen, co tomu řekne Bůh.

Proto dr. Noska vidíme všude, kde šlo o činy křesťanské. Nastala nezaměstnanost, bída, hlad. Dr. Nosek společně se svým duchovním vůdcem dr. Urbanem, františkánem, zakládá charitu ne- jen v Praze, ale i u nás v Plzni a na mnoha místech v Čechách.

Tito nešťastníci netrpí však jen hladem tělesným, ale i duchovně. A tu dr. Nosek podniká akci pro stavbu kostelů na obvodě Velké Prahy. Zřizuje prozatímní kapličky, kupuje vhodná místa pro stavbu budoucích kostelů. Mnozí nemohou tuto jeho činnost pochopiti, vytýkají mu, že jedná nepromyšleně. Je podezírán z kdoví jakých úmyslů. Ale dr. Nosek se ani nebrání, vždyť Bůh zná jeho čisté úmysly. A dnes při jeho smrti vidíme, že to, co se zdálo bláznovstvím, dnes se již stává skutkem. Bude se stavět kostel v Kobylisích a na Spořilově.

Dr. Nosek však nepracuje pro kostely jen v Praze, ale i všude jinde. Byl také prvním z těch, kdo nám pomáhali při nesnadných pracích pro stavbu kostelů ve Skvrňanech a Doudlevcích. Nikdy se neptal, když jel někam na schůzi, kolik tam bude lidí, kde se bude o tom psáti. Nikdy

nezapomeneme na první schůzi Kostelního spolku ve Skvrňanech, která se konala dne 15. dubna 1934 v kuchyni u p. M. Šika, bývalého dělníka u Škodů.

Dr. Nosek pilně studuje neblahý zjev, že v našich školách vládne divný duch: aby nebyly ško- ly obviňovány z nepokrokovosti, úplně zanedbávají využíti pro výchovu mladých duší pokladů skrytých v náboženství. Tu se dává do práce a pomáhá zřizovati katolické školy. A opět bez křiku:

„My chceme katolickou školu!“ To byl rys jeho povahy: nemluvil, ale jednal. I při zřizování naší obecné školy u Školských sester v Plzni byl nám účinným pomocníkem.

Dr. Nosek poznává, jak dospívající mládež ve zmatku hesel často bloudí. A tu přetvořuje ze zá- kladů Sdružení katolické mládeže, nelituje ani námahy, ani sebevětší práce pro mládež. Zřizuje pro ni exerciční domy, zve ji na týdenní kursy do Prahy a stává se jí otcem i vůdcem.

Ale také dospělí potřebují pomoci. A proto se tak zajímá o činnost Sdružení katolických ro- dičů. Není prostě možno vypočísti, kolika lidem soukromě byl vůdcem, rádcem, pomocníkem. Jen snad z jeho zápisníků by se daly všechny ty podrobnosti zjistit.

Zdálo by se, že tato práce by zcela vyčerpala síly i čas velmi pilného člověka. Ale všechno toto bylo jen jediným úsekem jeho práce.

Dr. Nosek správně rozpoznal, že správně vedená družstva jsou vlastně školou křesťanských ctností a křesťanského života. Z hlediska lidského prostě chápáno, byla to přímo šílená myšlenka, když se v roce 1926 podjal záchrany Svazu hospodářských družstev v Čechách. Nikdo se nechtěl dáti do této práce, všichni se toho báli. Jediný dr. Nosek, ač varován, této práce se ujal a skvěle ji provedl. Jako viděl v družstvech uskutečňování myšlenek křesťanských, tak viděl v lidových záložnách účinnou pomoc bližnímu. Dal se do budování lidových záložen a v krátké době jich vybudoval 84.

Kdyby nebyl učinil nic jiného než tuto práci, zasluhoval by naší vděčné paměti.

Ale toto vše vlastně konal jen vedle svého poslaneckého mandátu. Abychom poznali, co zna- menal dr. Nosek v parlamentě, pohleďme, co o něm napsal parlamentní zpravodaj plzeňské so- ciální demokratické „Nové doby“ dne 20. dubna 1935. Píše: „Dr. Nosek patřil k nejvážnějším, k nejvzdělanějším a také k nejpoctivějším členům našeho parlamentu. Až do konce zákonodár- ného údobí byl členem parlamentní úsporné a kontrolní komise a její členové dobře vědí a dobře oceňují, jakou byl platnou silou tento politik v jednom z nejvážnějších parlamentních našich sborů. Osobně byl dr. Nosek mužem neobyčejně milým, bylo radostí s ním porozprávět a jednat.“ A další vzpomínka. Když jsme založili 13. ledna 1935 v Doudlevcích Kostelní spolek… (násle-

duje již dříve popsaná poslední přednáška o sv. Alžbětě Duryňské a charitní aktivita dr. Noska). Nyní snadno pochopíme, proč se dr. Nosek stal členem III. řádu sv. Františka, kteréhožto svět-

ce, chudáčka Božího, tolik miloval.

Dr. Nosek přesahuje daleko obvod našeho státu a nabývá významu takřka světového. Nejen u nás, ale i jinde se lidé dívají na politiky jako na lidi vychytralé, u nichž život křesťanský a zásady křesťanské musí velmi často činiti ústupky různým chytrůstkám politickým. Dr. Nosek dokázal celým svým životem, že tomu tak nemusí býti, že i práce politická může býti službou Bohu.

Protože dr. Nosek konal mnoho věcí nenápadně, ba takřka skrytě, bude nutno zjistiti tyto dob- ré skutky Noskovy, nikoliv pro jeho chválu, nýbrž pro příklad a povzbuzení nás všech.

Teprve zaznamenáním těchto skutků vysvitne, jak veliký křesťan žil mezi námi. (Dodatek, u něhož není uveden autor, ale napsal jej asi Chudáček).

Pohřeb dr. Noska na malém vesnickém hřbitově v Poříčí nad Sázavou byl prostý, jednodu- chý, neboť dr. Nosek nařídil, aby byl pohřben prostě a chudě jako františkán, bez pohřebních řečí, v prosté chudé rakvi ve františkánském rouše. A přece všichni ti, kteří jej přišli vyprovoditi, jak v Praze, tak v Poříčí, cítili, že jest to pohřeb mimořádný. Všichni jsme byli přesvědčeni, že ten,

jehož mrtvé tělo pochováváme, bude žíti duchem dále, a jako za živa mocně působil na duchovní život mnoha a mnoha lidí, tak bude působiti i po smrti.

Při pohřbu nebyly výjevy smutku, nebylo tu zoufalého pláče, nýbrž byly to díky Bohu, že dal českému národu velkou milost tím, že mu dal takového muže. Všichni jsme byli přesvědčeni, že pochováváme člověka svatého života (str. 529–532).

K odkazu Noskova dědictví

Chudáček vždy usiloval o to, aby neupadly v zapomenutí vynikající osobnosti našeho národa. Tak tomu bylo i v případě dr. Noska. Chtěl, aby Noskovo duchovní dědictví bylo zachováno nejen těm, kteří se s ním stýkali, ale i budoucím generacím. V Lidovém hospodáři z 9. 4. 1936 a v ča- sopise Život z 15. 4. 1936 v článku „Dědictví dr. Františka Noska“ – napsal, jak si to představuje.

Při družstevních centrálách Svazu hospodářských družstev v Praze a Ústřední jednotě hospo- dářských družstev v Brně chtěl utvořiti sdružení pod názvem „Dědictví dr. Fr. Noska“, kterýžto právě v družstevnictví viděl splnění křesťanské lásky k bližnímu. Toto připojení považoval za vý- hodné i po stránce administrativní. Byl přesvědčen, že mezi funkcionáři i úředníky lidových druž- stev se vždy najdou ti, kteří se k odkazu Noskovu budou nejen hlásit, ale i ze všech sil pomáhat, aby se jeho duchovní dědictví stalo obecným majetkem přístupným všem, nynějším i budoucím.

Toto sdružení mělo pomáhat funkcionářům i úředníkům lidových družstev, aby poznali po- drobně a po všech stránkách život dr. Noska a uskutečňovali jeho myšlenky. Tuto činnost shrnul Chudáček do dvou zásad:

1/ Podle příkladu celého Noskova života, který byl po duchovní stránce nekompromisně křes- ťanský, pečovati o náboženskou výchovu a dokonalý život podle náboženství u všech, kteří pra- cují v družstevnictví.

2/ Rozšiřovati odborné vzdělání poctivým studiem a sdělovati druhým získané zkušenosti a vědomosti podle příkladu dr. Noska.

Takovou náplň měl mít i „Věstník Dědictví dr. Noska“, jehož první cyklostylované číslo vydal Svaz hospodářských družstev v Praze k prvému výročí jeho úmrtí 17. 4. 1936. S největší pravdě- podobností se tak stalo z podnětu a prací Josefa Chudáčka, i když o tom nejsou přímé doklady.

V úvodním článku byly podrobně vysvětleny zmíněné dvě zásady. Autorem byl asi Chudáček. V tomto článku zdůraznil, že se dávají do nesnadné práce, která nemá u nás dosud vzoru, že tedy razí nové cesty.

V tomto prvním čísle byl také uveřejněn článek o dalším sebevzdělávání, jehož autorem podle zachované kopie byl Chudáček. K tomu byl připojen seznam 54 odborných knih, které se týka- ly jednak družstevnictví všeobecně, jednak družstevnictví zemědělského u nás i v cizině. Ten- to seznam pomáhali Chudáčkovi sestavit vynikající odborníci. Byl to dobrý Chudáčkův známý Ing. dr. J. Boštík, ředitel Ústřední slovanské zemědělské knihovny a čítárny v Praze, a JUDr. J. Kad- ner, ředitel Vyšší družstevní školy v Praze. Seznam náboženských knih, který sestavil P. dr. Jan Ev. Urban OFM, byl slíben pro příští číslo.

Pomocí tohoto Věstníku chtěl Chudáček úředníky družstev seskupit v čtenářskou a pracovní obec a sdružit je i ve formu volné organizace, v níž by pracovali v duchu dr. Noska. Proto měli Věstník dostávat zdarma všichni úředníci i z venkovských družstev a záložen.

Chudáčkovi se však nepodařilo, aby byl odebírán tento časopis i na Moravě. V dopise z 23. 4. 1936 mu oznámila Jednota hospodářských družstev v Brně, že se prozatím nedá počítati s časopisem pro družstevní úřednictvo na Moravě. Prosili, aby jim byl časopis vždy po vydání zaslán pouze k nahlédnutí.

Není známo, jak dlouho byl vydáván Věstník Dědictví dr. Fr. Noska, protože doklady o tom nebyly zachovány. Poslední zachovanou zprávou je dopis dr. Bohumila Jarolímka, pozdějšího opata v Praze na Strahově, který psal Chudáčkovi 25. 8. 1937, že mu posílá svůj obvyklý příspěvek pro Dědictví dr. Noska (str. 533–34).

Prameny (str. 535–6)

Seznam o 25 položkách. Od č. 16 (Druhé číslo Věstníku Dědictví dr. Fr. Noska – bez data) jsou prameny nedostupné. Jde o příspěvky dr. Jarolímka a o koncepty článků samotného Chudáčka pro Věstník…

Dodatek z archivu 3. řádu sv. Františka v Plzni: výňatky ze svědectví sestry Elišky Noskové

Pana dr. Noska jsem poznala prostřednictvím svého tatínka Josefa Chudáčka. … Dobře chápal význam družstevní práce na Plzeňsku. … Zúčastnil se i činnosti Svazu. … V Praze, i když tam neměl žádnou funkci. … Přičiněním pracovníků Svazu byla od roku 1927 vybudována kvetoucí družstevní obec. … Lidová družstva byla stavěna na základě křesťanské služby a do vší činnosti byl vkládán nadpřirozený účel. … Dr. Nosek správně poznal, že lidová družstva jsou školou křes- ťanských ctností a křesťanského života. Proto se v r. 1926 ujal záchrany Svazu hospodářských družstev v Čechách. Tuto práci skvěle provedl.

… Pohřeb pana dr. Noska se konal na velikonoční pondělí z kostela P. Marie Sněžné v Praze. Pohřbu jsem se zúčastnila s tatínkem. Přišli jsme brzo ráno do kostela, kde právě byla mše sv. za pana dr. Noska na přání Svatováclavské ligy mužů. Po mši svaté jsme s tatínkem a několika věřícími zůstali v kostele. Jakmile přivezli rakev do kostela, jako by se slétli všichni ptáci z Prahy a začali zpívat. Bylo to až dojemné. … Cestou ke kostelu sv. Štěpána, kde byl přistaven autobus do Poříčí nad Sázavou, nám pan Antonín Šorm vypravoval toto o panu dr. Noskovi. „Když jako ministr pošt nastupoval na ministerstvu, zastavil se hned u vrátného. Představil se mu jako mini- str a řekl mu, že budou nyní spolupracovat.“

Po smrti dr. Noska jsem si opatřila všechna čísla časopisů, ve kterých byly články o něm, abych je jednou mohla předat tomu, kdo by zpracovával životopis pana dr. Noska. Doufala jsem, že mi to dá Pán Bůh poznat. … Při náletu na Plzeň 20. 12. 1944 měl náš dům přímý zásah… V tros- kách domu jsem hledala časopisy a články o p. Noskovi… Mnohé jsem měla poškozené. Chybějící jsem si po ukončení války opatřila prostřednictvím plzeňského kaplana P. Karla Škvoreckého, kte- rý se ocitl v nemocnici, kde jsem pracovala, jsem se seznámila s jeho sestrou, manželkou dr. Jo- sefa Nováka. Ten už pracoval na životopisu dr. Noska a poté v tom pokračoval jeho bratr profesor Novák. Jim se nakonec opravdu dostaly jako dokumentace i mé časopisy…

(V Plzni 17. srpna 1992, Eliška Chudáčková v.r.)