Jedenáctý týden: Radikální milost
Autorka a luteránská duchovní Nadia Bolz-Weberová popisuje zkušenost s propadáním vině a sebeobviňováním během tiché rekolekce:
výčitky
Co dělám s touto otevřeností? Odpočívám? Vysílám do světa lásku a světlo? Ne. V prostoru, který mi zbyl po tom, co jsem nechala město, všechny ostatní a veškeré pohodlí za sebou, připlouvají mé výčitky a zůstávají tam jako lodičky na hraní v přílivovém bazénu…..
sebeobviňování
Nakonec vždycky všechno zkazím. Proč jsem tomu jedinému člověku nevěnoval víc pozornosti? Mohla jsem být trpělivější, trávit víc času s dětmi, trávit méně času v práci, požádat o pomoc, když jsem ji potřebovala, být lepší kamarádkou, lepší mámou, lepším pastorem. Měl jsem se chovat lépe. Nikdy nekončící obvinění…. Tohle je regata sebeobviňování na lodičkách.
Co když už ti to všechno bylo odpuštěno?
Jsem nervózní říct, co se stalo dál, protože vím, jak to zní. Jedenáct slov ke mně přišlo od… odvážím se říct od Boha? Možná to byla moje vlastní mysl, která našla záchrannou brzdu, ale nezdálo se mi, že by ta slova byla moje vlastní, protože to, s čím moje vlastní mysl obvykle přichází, zní mnohem blíž slovům „Přestaň být takový ufňukánek“ než těm, která jsem slyšela toho dne na kopci. Jedenáct slov: Co když už ti to všechno bylo odpuštěno?
Milost Boží
Úleva, kterou jsem pocítila, nebyla výsledkem toho, že jsem slyšela, že věci, ze kterých se obviňuji, nejsou pravdivé, ale že nejsou tím nejpravdivějším. Milost je to nejpravdivější.
Bolz-Weber připomíná, jak měl prorok Jonáš problém přijmout Boží milost a odpuštění všem, zejména svým nepřátelům:
Jako Jonáš nemohl manipulovat se svým Bohem
Obraz, který mi přichází na mysl, když se během tohoto „tichého rekolektivu“ rozplývám, je obraz Jonáše, který sedí sám na svém vlastním kopci a zpochybňuje Boží odpuštění….. Když Jonášovi nepřátelé činí pokání a Bůh jim prokazuje milosrdenství, Jonáš … říká: „Proto jsem tuhle hloupou práci vůbec nechtěl – protože jsem věděl, Bože, že jsi milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a oplývající vytrvalou láskou“ [viz Jonáš 4,2]. A s takovým Bohem je těžké manipulovat…..
Potřebuji přijmout sebe a pak přijmout milost
Boží milosrdenství a slitování vyhazuje celý systém odměn a trestů z okna. Takže někdy mám chuť zařvat „neeeee“ a co nejrychleji se natáhnout, abych to dostal zpátky. Odpuštění může pálit, když se necítíme, že jsme ho „hodni“, když se nám zdá, že nám něco prochází….. Jako by pocit, že se cítím špatně za to, co jsem udělal, byl stejný jako pocit, že jsem dobrý, i když ve skutečnosti není.
Každý den je odpouštějící
Co když nám už bylo odpuštěno za to, jak jsme ublížili lidem, které milujeme? Co když nám už bylo odpuštěno, že nejsme dokonalými rodiči? Co když už nám bylo odpuštěno za věci, které jsme ještě ani neudělali…? Možná, že odpuštění sobě samému není něco, co se stane jednou na tichém ústraní, ale je to každodenní možnost. Dej nám v tento den naše každodenní odpuštění, a to i sobě samým.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Nadia Bolz-Weber, afterword to Pastrix: The Cranky, Beautiful Faith of a Sinner and Saint, rev. ed.(Worthy Publishing, 2021), 207–208, 209–210.
Image credit and inspiration: Geentanjal Khanna, Untitled (detail), 2016, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Unearned and unmerited generosity is an element or extension of the divine, revealing itself in our lived experience—spontaneous, unplanned, sometimes messy, as small as a drop of water—requiring open hands to receive it.