Druhý týden: Transformující hnutí
Otec Richard Rohr shrnuje vzorec pěti fází změn, které se odehrály v náboženských a kulturních institucích. Tato stadia nazývá „pět M“: člověk, hnutí, stroj, památka a paměť.
Kristus a jeho hnutí
Zdá se, že mnoho velkých věcí v dějinách začíná u jediného člověka. Pokud člověk řekne něco plného života, co dobře pojmenovává skutečnost, poselství často přejde do druhé fáze, kdy se stane hnutím. To je období největší energie. Církev je ve své největší vitalitě „Ježíšovým hnutím“ a instituce je pouze prostředníkem tohoto hnutí. Žádný jednotlivec nikdy nemůže ovládat samotné hnutí prostřednictvím nějaké teologie, doktríny nebo dogmatu. Nemůžeme ovládat vanutí Ducha. Fáze hnutí je vždy velmi vzrušující, tvůrčí a také riskantní.
Lidé chtějí ovládnout Boha
Je riskantní, protože Boží hnutí v dějinách je větší než jakákoli denominace, jakákoli kultura nebo jakákoli tradice, která je schopna ho verbalizovat. V této fázi se cítíme mimo kontrolu, a přesto, proč by někdo chtěl, aby to bylo něco menšího? Vážili bychom si a milovali Boha, kterého bychom mohli ovládat? Vážili bychom si opravdu církve, která by předpokládala, že dokáže předvídat a ovládat Boží jednání? Myslím, že ne, a přesto se zdá, že právě o to tolik nezralých náboženství usiluje – o kontrolu nad Bohem tím, že ho „správně“ uctívají a mluví o něm. A tak se poměrně rychle přesouváme ven a za fázi riskantního pohybu do fáze stroje. To je předvídatelné a pochopitelné, i když v některých ohledech nešťastné.
stroj
Institucionální nebo strojové stadium hnutí bude nutně méně živým projevem. To není špatné, i když je to vždy překvapivé pro ty, kteří vidí církev jako cíl sám o sobě, a ne pouze jako prostředek k realizaci původní vize. Když si neuvědomujeme omezené schopnosti stroje, snažíme se z něj udělat něco víc, než je. Děláme z něj monument, uzavřený systém fungující uvnitř své vlastní, často samoúčelné logiky. Do té doby je velmi těžké riskovat pro Boha nebo pro hodnoty evangelia.
Klanění se stroji
Nakonec se tento monument a jeho udržování a sebezáchova stávají cílem samy o sobě. Je snadné jen nastoupit na palubu a klanět se monumentu, aniž bychom sami věděli, proč nebo toužili po Bohu. Není tu ani náznak vědomí, že jsme vyvolení a milovaní Bohem, který nás zve na vnitřní cestu. V tomto stavu je náboženství pouhou záminkou, jak zůstat v nevědomí a držet se vzpomínky na něco, co kdysi muselo být velkým dobrodružstvím.
Ztráta paměti u pomníku
Obávám se, že křesťanství už není život sám, ale vlastně náhražka života, nebo ještě hůře, vyhýbání se životu. Tajemství spočívá v tom, umět si udržet kontakt s lidskou a pohybovou etapou, aniž bychom byli naivní ohledně nutnosti některých strojů a nevyhnutelnosti těch, kteří milují pomníky. Musíme být také upřímní; všichni milujeme pomníky, pokud jsou to pomníky našeho člověka, našeho pohybu nebo našeho stroje.
Přečtěte si toto zamyšlení na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, The Wisdom Pattern: Order, Disorder, Reorder (Franciscan Media, 2001, 2020), 92–95.
Image credit and inspiration: Earl Wilcox, Untitled (detail), 2021, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Like a potter creating a bowl out of clay, this moment shapes us.