týden Čtyřicet pět: Božská láska v nejistých časech
Ježíš se probudil, pokáral vítr a řekl moři: „Pokoj! Uklidni se!“ Pak vítr ustal a nastal mrtvý klid. Řekl učedníkům: „Proč se bojíte? Cožpak ještě nemáte víru?“-Mark 4:39-40
Biskupská biskupka Rev. Barbara Harrisová (1930-2020) nás vyzývá, abychom se spolehli na Kristův pokoj:
Potřebujeme slyšet dobré zprávy
Uprostřed nejistoty a rychlých změn, uprostřed osobních a institucionálních otřesů a uprostřed „vnitřních bojů a vnějších obav“, které rozdělují lidi, rasy a národy, zoufale potřebujeme slyšet trochu dobré zprávy. A tento úryvek ze čtvrté kapitoly Markova evangelia, který vypráví o tom, jak Ježíš utišil bouři na Galilejském jezeře, je přesně takovou dobrou zprávou.
Bůh sdílí naši paniku ve vypjatých chvílích
Koho z nás … kdo z nás zažil tornádo, hurikán nebo dokonce prudkou bouři, nemůže toto vyprávění o vyděšených učednících, kteří byli přesvědčeni, že se jejich loď každým okamžikem převrhne a oni budou smeteni do moře, nedojmout. A koho by neuchvátil obraz Ježíše, jak stojí na té křehké lodi a promlouvá k bouři: „Pokoj! Buď v klidu.“…
Nepochopili, a nechápou to ani mnozí dnes, že ačkoli můžeme ve chvílích stresu a úzkosti propadat panice, Bůh naši paniku nesdílí.
Potřebujeme se zastavit a uvažovat
Pocit paniky, který zachvátil učedníky tam na Galilejském jezeře, je dnes v naší církvi a společnosti všudypřítomný. Když lidé panikaří, mají tendenci jednat zoufale a nerozumně. Národy panikaří a jdou do války. Pak se snaží přimět Boha, aby jejich jednání schválil jako „svaté“. V panice si lidé vybírají strany ve sporech a zaujímají iracionální stanoviska….. Jen málokdo, pokud vůbec někdo, řekne: „Pojďme, pojďme spolu uvažovat.“
Harris spoléhá na Kristovu přítomnost a moudrost:
Počkat na vedení Duchem
Pokud je Kristus středem našeho života, nemusíme se vrhat do iracionálních akcí, které často vedou k nepraktickým řešením. „Pokoj! Buďte v klidu!“ To mohou být naše hesla, když čekáme na vedení a směr Ducha svatého.
Uvědomit si že Bůh nad námi bdí
Když plujeme po rozbouřeném moři života, náš svět se často zmítá v bouři na osobní, národní i globální úrovni. Ale nejenže je Kristus na lodi, Kristus jí velí – i když se zdá, že spí. „Ten, kdo bdí nad Izraelem, nedřímá ani nespí“ (Žalm 121,3, Book of Common Prayer). A jaká útěcha se skrývá v této prosté myšlence: „Jeho oko hledí na vrabce a já vím, že bdí nade mnou“ [viz Mt 10,29].
Potřebujeme život stavět na věčnosti
Ježíš nás slyší, když voláme, ale odmítá vyskočit, když zmáčkneme tlačítko paniky. Bojíme se spoléhat na tuto přítomnost a zachraňující moc. Ve spěchu a úzkosti máme tendenci spoléhat se na to, co můžeme vidět, spočítat, nahmatat a pocítit. Zapomínáme, že takové věci pominou. Potřebujeme, slovy starého hymnu, „stavět své naděje na věčných věcech a držet se neměnné Boží ruky“.
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Barbara Clementine Harris, Parting Words: A Farewell Discourse (Cambridge, MA: Cowley Publications, 2003), 14–15, 18, 19–20.
Image credit and inspiration: Aaron Burden, Untitled (detail), 2016, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. When will this water drop? We don’t know what will happen but Love is with us regardless.