Čtyřicátý čtvrtý týden: Hledání veřejného blaha
Otec Richard Rohr si uvědomuje, jak zaměření na náboženství jako na záležitost osobní víry odrazuje některé křesťany od zapojení do politické činnosti.
Je náboženství a politika soukromá věc?
Pro mnoho lidí jsou politika a náboženství natolik osobní, že ani jedno z těchto témat nepovažují za vhodné k veřejné diskusi. Odluka církve od státu je sice důležitou ochranou všech náboženství, ale to neznamená, že bychom se jako věřící lidé neměli zapojovat do svých občanských povinností a politického procesu. Myšlenka „držet se mimo politiku“ nepochází od Boha. Mám pocit, že pramení z našeho egoistického, dualistického myšlení, které těžko slyší jiný pohled nebo se učí něčemu novému. [1]
Ztráta evangelikálních hodnot
Křesťanství si v prvních dvou tisících letech své existence udržovalo morálku převážně soukromou, osobní, vnitřní, vroucí a vázanou na nebe, s velmi malými přímými důsledky pro náš kolektivní ekonomický, sociální nebo politický život. Politika a náboženství zůstávaly do značné míry ve dvou odlišných sférách, pokud se náboženství nespojovalo s říšemi. Ano, vzhlíželi jsme k Římu a Konstantinopoli jako k císařské ochraně, aniž bychom si uvědomovali, jakou cenu nakonec zaplatíme za takový kompromis se základními hodnotami evangelia.
Nemůžeme žít křesťanství jen uvnitř sebe
Toto pohodlné rozdělení mělo podobu buď vnitřního, nebo vnějšího světa. My, věřící, jsme měli být těmi vnitřními lidmi, zatímco vnější svět byl přenechán politikům, vědcům a dělníkům všeho druhu. Nyní nás to všechno dohání, protože i vnitřní svět byl do značné míry předstižen psychologií, literaturou a obrovským světem svépomoci. Stále méně lidí dnes očekává, že náboženství bude mít co říci k vnitřnímu nebo vnějšímu světu! Pokud však nepůjdeme do hloubky a dovnitř, nemůžeme se dostat daleko a do šířky.
Odpojili jsme se od veřejného blaha
Podle mého názoru jsme ztratili autoritu křesťanství proto, že jsme o vnitřním světě příliš nemluvili. Mnohem více jsme se soustředili na víru v doktríny, praktikování rituálů a dodržování požadavků, které samy o sobě nejsou vnitřní ani hluboké. Upřímně řečeno, buddhismus mluvil o vnitřní proměně mnohem lépe než tři monoteistická náboženství. My křesťané jsme nespojovali vnitřní s vnějším – což je důsledek toho, že jsme nešli dostatečně dohloubky. Křesťanství se dnes stává stále méně relevantním, často právě pro lidi, kteří chtějí jít jak do hloubky, tak do dálky. Tak jsme se odpojili od politiky – od blaha Božího souhrnného lidu a veřejného fóra – že jsme brzy neměli co říci.
„nepolitický“ postoj je iluzí, kterou musíme překonat
Nemluvím zde o stranické politice, ale prostě o propojení vnitřního světa se světem vnějším. Dovolili jsme, aby se slovo stranický stalo prvním a někdy jediným významem slova politický, a tak nám lidé ani nedovolí kázat z kazatelny čistě evangelijní poselství – protože by mohlo znít „politicky“!
Zde je můj hlavní bod: Neexistuje nic takového, jako být nepolitický. Všechno, co říkáme nebo děláme, buď potvrzuje, nebo kritizuje status quo. Dokonce i neříkat nic znamená něco říkat: status quo – i když je masivně nespravedlivý a prolhaný – je zřejmě v pořádku. Tento „nepolitický“ postoj je iluzí, kterou musíme překonat. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Richard Rohr, “Affirm or Critique,” Daily Meditation, November 17, 2019.
[2] Adapted from Richard Rohr, introduction to ONEING 5, no. 2, Politics and Religion (Fall 2017): 11–12. Available as PDF download.
Image credit and inspiration: Eyoel Khassay, Untitled (detail), 2020, photo, Ethiopia, Unsplash. Click here to enlarge image. We plant trees as an offering of communal good for the future.