Vydala Cesta 2015, přeložil Tibor Varga
1Co je to mystika. Většina náboženství nás nevědomě odrazuje od mystické cesty. Předepisuje totiž důvěřovat vnější autoritě: Písmu, tradici, odborníkům na pravdu, církevní hierarchii. Upírají tak možnosti zakoušet Boha, učí nedůvěřovat své vlastní duši.
Všichni se díváme na svět svojí vlastní optikou, optikou svého temperamentu, zážitky z ranného dětství, mozkovou činností, společenským statutem, očekáváními, vzděláním, osobními potřebami, kulturně zakotvenými představami a předsudky. Zkušenost může být zavádějící, protože si myslíme, že tak to vidí i ostatní. (1kor 13,9)
Františkánská cesta umožňuje vyjít do ulic, oslovit svět, nežijí v izolaci, nepotřebují vzdělání, nemusíte být lepší než ostatní (sekulární františkáni), nemusí vést zbožné řeči. František se vyhýbal nepodstatným věcem., pokušením jako je moralizování a celibát, intelektuálství, důvěřoval vlastní duchovní zkušenosti. (Nikdo mi neříkal, co mám dělat) I my musíme začít stavět na vlastní zkušenosti. Hledí mysl i srdce.
I lidé kolem nás odmítají často náboženství shora.
(Kaj) Strach, sevřenost a zloba jsou emoce, které dobří duchovní rádci považují za naší vrozenou slepotu. Musíme jí překonat, jinak se nikam nedostaneme. Ústředním bodem musí být zůstávání v lásce. Nacházet pokoj a dobro mimo sebe. Hledat krásu. Pravda, láska a krása jsou nejkrásnější, když jsou nejslabší, nejmenší a nejkonkrétnější. Musíme přijmout naprostou Boží svobodu. Velkorysé nabídky světa i náboženství nás odvádějí z lůna Matky do bezpečí světa. Člověk pak rychle začne myslet jako jeho okolí. Buďto se s Kristem necháme pokřtít do jeho smrti a vzkříšení, nebo křesťanství s stane pouhou škatulkou. Ukřižování znamená smrt našich příliš jasných názorů. Přestat uctívat to co bylo a rozpoznávat uctívání tady a teď. Přestat mít kontrolu nad výsledky. Pokud si biskup neprojde utrpením vlastního selhání, ponižující zkušeností bude jeho kázání zajímavé, ale povrchní.
Celý svátostný svět, slyší jen lidé pokorní a upřímní a trpící. Můj Bůh – mé všechno. Utrpením je, když utrpení považujeme za nespravedlivé. Bolestí splácíme naše lidství. Poctivost znamená ochotu snést i odvrácenou stranu situace, nepopírat jí, nebojovat s ní, neobviňovat druhé. Bude jako školník se kterým studenti řeší nejhlubší problémy a neztratil přitom lásku.
Opravdová zkušenost s Bohem nám říká, že jsme mimořádní, milovaní a vyvolení, že každý den můžeme zakoušet krásu všednosti. Duchovní cestou mohou kráčet všichni (nepotřebují klášter, celibát, moralizování, falešnou askezi)
Po každém opravdovém setkání s Bohem, můžeme klidně jít rybařit (jako učedníci) a rány života vnímat jako čestný odznak. Jakmile se oprostili od strachu z utrpení, touhy po moci, prestiži a majetku, přestali se start o své malé já. Stali se Božími dětmi. Stanou se užitečnými nástroji. František se připodobnil k trpícímu Kristu, muži utrpení a svoje utrpení prožívá spásným a proměňujícím způsobem. Boží přítomnost se skrývá v Boží ne-přítomnosti a ukáže se jen těm, kteří hledají.
Svobodná matka se třemi dětmi a třemi zaměstnáními je přitom spokojená. Dokáže víc než kněz z kazatelny. Přijímá paradox života.
František s Klárou na nedostatky církve upozorňovali tím, že žili na jejím okraji. Prostý život nezávislý na systému. Stavěli na Tradici, ale rozvíjeli jí nově a kreativně tam, kde nemůže být zmanipulován majetkem. Navazovali na východní tradici pouštních otců.
Ten, kdo nám umožňuje platit naše účty, zabezpečuje náš společenský status, nám může určovat co smíme a nesmíme říkat a myslet. Vzdali se proto všech obvyklých výhod, omezení a odměn tohoto světa. Proto byl jejich život radostný, nespoutaný a svobodný. Netoužili ani po morálním kapitálu (myslet si, že jsme před Bohem lepší, svatější, výše postavení). Pomalu se vytrácelo z jejich života touha po obdivu, využití druhých, ovládat druhé. Neponechali si ani měšec vlastních názorů (posuzování). Zvolili si dobrovolně stejný stav jako emigranti, uprchlíci, bezdomovci. Získali tak čas na pomoc druhým. (Čas už nejsou peníze, čas je život) Nepotřebovali stavět barikády před lidmi, kteří nepatřili do jejich skupiny, svůj opravdový život našli u sebe uvnitř, přestali je zajímat ideologie, ismy (konzumerismus, sexismus, kapitalismus, komunismus, patriotismus). Skutečnost je důležitější jak naše chápání skutečnosti. Odhalí se i nesmyslnost válčení., zbrojení). Někdy je samozřejmě nutné postavit se proti nespravedlnosti přímo (ale nenásilně).
Jde o harmonii dobra, kde odměnou není nic než právě dobro. (křesťane někdy dělají dobré skutky, aby si zasloužili budoucí odměnu)
Sádrové františkánství x františkánská spiritualita.
Přírodní mystika byla pro Františka počátkem cesty – příroda katedrála…(současní františkáni neoplývá nějakým speciálním hlubokým vztahem k přírodě. Řád se spíše zintelektualizoval) I nejlepší rituály na skutečnost jen ukazují…Ať jdeme kamkoliv neseme si celu sebou. Náš bratr tělo je tou celou a duše poustevnicí, která je uvnitř, aby se modlila a rozjímala. Jestliže nezůstane duše v té cele tichá a pokojná, málo jí prospěje cela vystavěná.
Svátostný smysl života byl prakticky zapomenut…My, katolíci jsme došli do fáze, kdy jsme posvátno omezili na medailony, svíce a svěcenou vodu, místo abychom uctívali přirozenou posvátnost železné rudy, včelího vosku a vody, ze kterých tyto věci pocházejí.
Nezkrocenost považujeme za něco špatného, dobré je jen to co si ochočíme. Oblíbili jsme si svůj svět víc ne Boží.
Není divu, že dnes žije tolik psychicky nemocných lidí. Je totiž snadné dojít k závěru, že jsme naprosto zbyteční ve vesmíru. Ježíš nás připravoval na nepořádek, ale my trváme na trvání řádu.
Inkarnaci k Bohu můžeme zažívat kdekoliv a kdykoliv.
Většina křesťanů žijí ve světě a občas chodí do kostela.
Rohr: naši profesoři byli většinou akademici a chyběli jim ve vyučování riskantní podniky, které by nás zavedly do přírody nebo mezi lidi…. Časem jsem získal povědomí o tom co mne nenaučili (zklamání z reakce profesora, že cestou z letiště – vezl profesora a vzal stopaře – vyčetl mu to.) Mladé ego bylo ponecháno na pospas sobě, bez dostatečné formace… Pokud se člověk opravdu nesetká s Ježíšem, může celý život myslet jen na sebe a myslet si přitom, že žije zbožně.
Žebrání (medikantství) v sobě obsahovalo přítomnost mezi lidmi a identifikaci s nejnižší vrstvou společnosti. Lidskou duši velmi ovlivňuje, když se stává potřebným, a ne tím kdo vždycky vydává druhým. A zrovna současnost ukazuje, že lidé jsou ochotni naslouchat poselství prostoty, nenásilí, pokory, nezajištěnosti, lásky ke zvířatům i k nepřátelům. Znamená to ale nepoučovat, nekázat, ale pokorně se snažit ukázat, že pravda je krásná, atraktivní a vřelá. Neměli bychom zklamat tuto touhu tím, že budeme k nerozeznání od ostatních a necháme línou konformitu zvítězit na d revolučním duchem evangelia.
Kontemplace: jiný způsob poznání.
František a Klára měli účast na Velkém vědomí, kterému lidé říkají Bůh. Poznávali plně, jako Bůh znal je. (1kro 13,12). Dokázali se oprostit od svého malého já. Učení sice zachovávají stejné, ale jejich víra je živá a viditelně proměňuje jejich srdce a mysl. Kontemplace je den za dne hledat a vidět.
Když budu své pravdy propagovat jako majitel pravdy, budu sice mít pravdu, ale nebude v ní kadidlo Krista, naše zbožnost nebude přitahovat druhé. Budeme-li znevažovat druhé je naše pravda plná samolibosti a sebeuspokojení. Jsme pak jako odříznutá ratolest, protože vidíme jen sebe. František a Klára objevili svoji nejhlubší identitu, život spolu s Kristem v Bohu. My jsme však z naší identity udělali jakousi soutěž, kdo si jí zaslouží víc, kdo je morálnější – jenže tady nemůže nikdo zvítězit, a proto se lidi ani nesnaží. František a Klára obrátili tento systém naruby a radovali se ze své obyčejnosti a z toho, že ničeho nejsou hodni. Získali evangelijní svobodu.
Náboženství – není jen pravidelná docházka (kojenecká strava) – ale ve své podstatě má být účastí. Naše podstata je lidská i božská., stejně jako jí má Ježíš. To však znamená smrt našeho malého já, znamená to postupně brát sebe den za dnem méně vážně. Pokud žijeme a myslíme jen sami za sebe, jsme odříznutí od vinného kmene, a žijeme bláznovsky a neduchovně. Naším cílem je být nejen obrazem Boha, ale také jeho podobou. Přiznat si, že naše já samo o sobě je bezmocné a neschopné.
Praktickým účinkem kontemplace je být uschopněn žít s paradoxy a kontraindikacemi života. To umožňuje pouze tajemství kříže. Nejhlubší rovina smyslu je, že s pomocí milosti dokážeme říct ano i nesmyslnosti života. Největším nepřítelem obyčejné a každodenní dobroty a radosti není nedokonalost, ale stav, kdy se neustále dožadujeme domnělé dokonalosti. Zjevení tajemství kříže nás činí nezničitelnými, protože vede skrz veškerou absurditu a tragičnost života. Právě kříž umožnil Ježíšovi rozlomit pouta smrti. Naše rány nás nemohou zraňovat, jakmile upřeme svůj pohled na Ukřižovaného.
Z kříže na nás promlouvají tři Ježíšova poselství: 1 Budeme muset čelit pocitu opuštěnost. 2. budeme muset umět říct: Otče odpusť jim.3. Budeme muset ukončit svůj život slovy Otče, do tvých rukou odevzdávám svého Ducha.
Nejvyšší soud, univerzity, představitelé moci – ti všichni slibují zákon, pravdu a pořádek, a přesto plodí jen lidi plné cynismu. Každý světonázor má svoji moudrost i svoji pošetilost, ale kříž vítězí nad oběma. Konverze neznamená vstup do nějaké skupiny, ale volbu jiné optiky: musíme se na svět začít dívat očima Ukřižovaného. Duch Boží nás vede k nedualistickému poznávání všech paradoxů, kontraindikací a umožňuje nám vidět z nového a sjednocujícího úhlu a přijmout vše v Bohu a s Bohem. Přijmout skutečnost takovou jaká je. (Na to logika nestačí). Místo kritiky, musíme životu říkat zásadní a hluboké ano. Je to však pokořující zkušenost. Staneme se tichými a nevzdělanými. Už nepotřebujeme vytvářet oběti nebo si na ně hrát. Co je bláznivé, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, co je slabé, aby zahanbil silné. Účast na Božství je jedinou podmínkou kontemplace. Duše je obrazem a podobou Boha, který až do té míry přebývá v duši a duše v něm, že ho skutečně pojímá a že smí mít na Bohu podíl (Bonaventura)
Pro Františka a Kláru je ježíš někým, koho máme napodobovat, a ne je uctívat. František si vzal na cestu svoje modlitby (přenosný žaltář – dnes breviář). František měl Christo centrický pohled, ale církev uznával jak prostor, v němž se radostná zvěst může uchovávat a šířit. Nesmíme však nádobu zaměnit za obsah. František proto vždy říká nejen, ale i – vyhýbá se jakékoliv negativitě vůči církvi a jiným skupinám. Přednášky změní málokoho, ale způsob života může. Každý úhel pohledu je jiný. Pro někoho je terorista vrah, pro druhého bojovník za svobodu. Pro někoho je zbožný bratr a pro druhé heretik. František našel cestu mezi dualistickým myšlením. Zůstal tradiční, ale upřednostněním praxe před teorií se stal revolučním. Nebojoval o věroučné články, ale kladl důraz na jiné věci (příroda, chudí, pokora, život na cestách, žebrání, misie) Tak se nedostávají do konfliktu diecézní kněží a františkáni Nepřekáží si. Františkáni vyplňují místa, kde diecézní nepůsobí. Nevlastní půdu, ale pouze si jí najímají. Seznámili se s pravidly tak dobře, že vědí, kde je správně porušovat (neporušují je). Je to síla františkánské třetí cesty. František se nevymezoval vůči kléru, nesoupeřil s ním, pouze se identifikoval s nejchudšími laiky, žil mimo mocenské struktury, varoval před neuváženými a negativními postoji vůči výše postaveným. Duchovní pravdy si ověřil tak, že podle nich žil.
Organizované křesťanství se více soustřeďuje na věci, o kterých Kristus nemluvil (kontrola početí, potraty, homosexualita a totálně ignoruje Ježíšovo: jdi a prodej všechno a rozdej chudým. A my všichni děláme, že to nevidíme. František s Klárou byli fundamentalisty životní praxe a nestarali se o fundamentalismus názorový. Do reformace nebyla církev tak dualistická, jako později. Až po vynálezu knihtisku se slova stala důležitější než zkušenost.
Minoritní názor znamená soustředit se na jiné myšlenky než většina (není to heretické ani podvratné). Ve zkratce františkáni vždy učili, že láska a činy jsou důležitější než intelekt a teoretická pravda. Usilujeme o tři druhy svobody: 1)ponecháváme naprostou svobodu Božím záměrům,2) podle okolností usilujeme o nezávislost na společenských strukturách,3) pomocí kontemplativní modlitby usilujeme o vnitřní duchovní svobodu. Tak získáváme schopnost lépe přijímat selhání ostatních věřících. V praktické rovině usilujeme o prostotu, nenásilí, život mezi chudými, lásku ke stvoření a v rovině myšlení usilujeme o teorii nenásilného vykoupení, jednoznačnost (univocia) bytí, svobodu svědomí, kontemplativní modlitbu.
Parafráze z Listu věřícím (sv. František) :Svoji lásku k bližnímu můžeme dát najevo tak, že si nebudeme přát, aby byli lepšími křesťany…Musíme trpělivě snášet svoji nedokonalost… i to, že nás ostatní nepovažují za dokonalé.
Opravdového osvícení dosáhneme tím, že se vzdáme své nadřazenosti a touhy po ní. FR. A KL. Nechali zazářit to co považujeme běžně za negativní a nežádoucí: nepatrnost, chudobu, bezvýznamnost, postavení mimo mocenskou strukturu a společenský status, slabost a podobné ‘monoritas‘.
jednou ze základních otázek, které řeší psychiatrie a psychoterapie je , jak se vypořádat se svým stinným já a s nejrůznějšími závislostmi. Náboženství by je v tom mělo rychle dohonit. Dobrá spiritualita by nás měla připravit na to, že všichni upadáme do rozporů, problémů a negativ – hřích, selhání, zrada, pomluvy, strach, zranění, nemoc apod., a ne nás učit přetvářce a popírání reality.
Desatero se soustřeďuje na společenský řád, Ježíšovo blahoslavenství na integraci (ne)řádu. Blahoslavenství neslibují odměnu, desatero slibuje pocit sebekontroly a sebeovládání. (Mk 10,22- od mládí jsem dodržoval). Blahoslavenství je svět naprosté milosti. Potřebujeme být spaseni od sebe samých, od naší nenávisti k vlastní nedokonalost a k nedokonalosti druhých.
Kdysi jsme začali totálním dualismem (čistý – nečistý, dobrý a špatná, dokonalý – nedokonalý) a už jsme jej nepřekonali, přestože víme, že svět není černobílý. A tak má organizované náboženství tendenci dělat z lidí pokrytce (snaží se vypadat bezúhonně), učí nás vypadat lépe než ostatní, budovat si morální převahu, vymezovat se, přehlížet rám ve vlastním oku. Nikdo z nás nemůže dostát všem ideálům a přesto předstíráme, že to dokážeme. Vnější náboženství je nebezpečné, protože přetvářka a promítání zla do druhých, protože vychovává nadřazené laiky. Bez otevřeného vyznávání našeho stinného já se nedokážeme postavit svému pokrytectví. To je duchovní boj – být si vědomi svého vlastního stínu. (2.kor12,10 když jsem sláb jsem silný) Jenže je těžké snášet nelibost vůči sobě, pokud se díváme na sebe poctivě.
Lidé se ke mně chovají podle toho, co mám na sobě. Františkánský hábit mi otevírá dveře. To je obráceně, než jak to myslel sv. František, když si oblékl to nejchudší (nosil schválně záplatovaný hábit, aby lidé viděli, že má i záplaty na své duši. Jeho cílem byla láska) (Gal3,1-3 začali jste žit z Ducha a teď spoléháte na sebe). Sv. Terezie: Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče… Je potřeba udělat opravdovou vnitřní zkušenost s Bohem a jeho milostí. (Jinak budeme kompenzovat vnějšími věcmi a budeme jak figurína ve výloze). Vyrostli jsme v západní kultuře plné stoupání, soupeření, srovnávání, a tak někdy stačí málo a jsme z toho podráždění a naštvaní.
Františkáni nejsou lepší než jiní, rozdíl je že se naučili integrovat ženský prvek do patriarchální a maskulinní (mající mužský ráz) katolické církve. Spočívala na rodinné struktuře: rozhoduje se společně na kapitulách, úkoly se přidělují na základě diskuze, nepoužívají se slova převor, opad, představený (nahradil slovy kvardián a ministr). Ženský svět se zajímá o vnitřní svět, o duši, o beztvarost, hloubku pocitů, o intuici, spojení, harmonii, krásu, vztahovost. (Eva byla nahá a nestyděla se – křehkost)Více se spojuje s lunární jemností, než mužským bohem Slunce doslovnosti, vnějšího světa, myšlení, formy, pohyb a akci, pojmenování a rozlišování jedné věci od druhé. (Adam pojmenovává a rozlišuje zvířata). Pak se Bůh projeví jako švadlena – matka a udělá jim suknice, aby pochopili, že se nemusí bát a že vzájemnost je i nadále možná.(současný gender je mimořádně hlubokým archetypem lidské pokud myslíme dualisticky)
Františkánské sestry vyzařují lehkost srdce (ženy) i pevný krok (muži). Jsou radostné, protože spojují obé a neberou se přitom tak vážně jako muži. Klára zažádala o potvrzení jejich řehole a pak čekala a nic si nevynucovala (trvalo to tak dlouho protože takovou řeholí se dostávala mimo vliv kontrolních mechanizmů církve – obročí, věna, fundace, biskupové, příbuzní, mecenáši). Zaměřila svou pozornost k vnitřní motivaci, k nalezení vnitřního pokoje a radosti z bytí v Bohu. Církev její rychlou kanonizací signalizovala tehdy i svůj velký posun v postoji ke svatořečení.
František to napodobil – točil se dokola a tam kam upadl, tím směrem vyrazil (Jezuita by z takového postupu zešílel) (Filozof Sartre používá mužskou cestu: produktivita, racionalita, kritické myšlení, efektivita – exkarnace. František používá ženskou cestu (miloval svou matku Picu): vztahovost, jemnost vnitřní život, příroda je pro něj domovem a zakouší věci i jinak než rozumem – inkarnace) (katolíci se hrdě hlásí k Marii, ale ve skutečnosti ženám nedáváme příležitost). Asi stále dáváme přednost rozumu před srdcem. Františkánští provomučedníci však používal mužskou cestu – šli za cílem mučednictví. František proto nařizoval, aby se o nich moc nemluvilo a spíše se zaměřili na svou vnitřní cestu. (Jordán z Gianna) Širší zájem o vnitřní život člověka vidíme až v poslední době. František neplýtval časem, aby dokazoval, že františkánská spiritualita ta je lepší. Spíše byl spokojený, když menší bratři nebyli vůbec vidět. Spíše jej zajímalo, jak dát své tělo za život světa (J 6,51) Obraz laskavé péče a uzdravovaní.
Všechny parlamenty a legislativa fungují a argumentují tvrzeními, která vyhovují těm, co jsou u moci, a to tak přesvědčivě, že získáváme dojem, že jsou správná, protože je tvrdí inteligentní a vzdělaní lidé. (Jak jsme mohli zapomenout na selský rozum?). V církvi jsme zase naprosto závislí na kněžích (svátosti). Jakmile pro muže znamená nadvláda víc než vztahy (ženský prvek) řešíme všechny problémy násilnou mocí (křížové výpravy, inkvizice, dobývání Nového světa, zneužívání dětí). Dominantní struktura musí mít vždy kontrolu, mít pravdu a být na prvním místě. (neustálé soupeření). Ježíš však nerozdává jídlo jen vyvoleným a nekontroloval, jestli v davu nejsou Samaritáni. (My však používáme eucharistii k tomu abychom vylučovali a soudili. JK podává chléb i Jidášovi a Petrovi – oba zradí. Papež František: eucharistie není odměnou pro dokonalé). To vše způsobuje nevyzrálá mužnost – vymezuje hranice a kontroluje (např.Řím nedovoluje aby bratři laici byli představenými). Naše chápání Boží lásky závisí na důrazu, jaký připisujeme matriarchátu (ženské božstvo jižní Ameriky) či patriarchátu (latinskoamerický katolicismus). (Eric Fromm). František vybízel bratry, aby byli matkami jedni druhých, milovali se a starali se o sebe, jako matka o syny. (tradice dvorské lásky trubadúrů, poezie, hudba, laskavost, centrem je žena). Zdá se, že bychom měli dovolit, aby nám Bůh byl matkou. Pak nebude záležet na výkonu, ale na tom, že jsme se narodili ze stejného lůna. Každý se budeme cítit jedinečným.
Ve spoustě kultur jsou ženy pouze doplňkem muže. A manželky jsou jeho majetkem. Klára žila chudobu a nereptala proti její přehnanosti, jako mnozí bratři. Muži prostě chtějí být majoritní, ačkoliv František učil radikální pokoru. Muži ji však chápou jako slabost. Klára píše Anežce: „Upři svou mysl do zrcadla věčnosti… Kontemplací se celá proměň v jeho božství. Boží blízkost bylo jediné, co k životu potřebovala, vystačilo jí to na celý život. (Theose- skutečná a objektivní účast člověka na božské přirozenosti. Od narození jsme Božím obrazem a máme usilovat abychom se subjektivně stali jeho podobou) (byli jsme stvořeni podle jeho obrazu a podle jeho podoby) (Bůh je ve mně, já v Bohu a Bůh ve všem) (Když františkáni opustili kontemplaci, objevili jí reformátoři – observanti, kapucíni) (Nejde o tichou chvilku, ale o cílené připravování svého vědomí na setkání s Bohem. Tichá modlitba. František z Osuny jí naučil Terezie z Avilly. Při tiché modlitbě roste radost a láska) jenže mnoho lidí se cítí být podvedeno, když se s Bohem nesetkají. Nejsou totiž opravdoví učitelé (učit jí mohou pouze tím, kteří tím opravdu prošli). Nahrazují to Breviářem. Nejčastější chybou je chtění místo ochoty přijmout dar. Umění se odevzdat (sebe vyprázdnit se) se jde totiž přímo proti našemu tělu. (Chudoba klarisek byla sice v tomto směru výhodou, ale nesměla se stát cílem sama o sobě)
Většina sester dnes žije v třetí a sekulárním řádu, a tak se aktivně podílí na pastoraci a službě veřejnosti. Místo vnitřního života, žijí vnější. To se stává, když chybí zakotvení a člověk je stále více zaneprázdněn (má příliš mnoho rolí, a to mu brání v kontemplaci).
Svět jinakosti. František nebyl zbožně přeslazený. (viz setkání se sultánem) Měl odvahu vyjít ze sebe. (označil křižáckou válkou jako proti vůle Páně) Nedůvěra a strach a nenávist mezi východem a západem, byla tehdy větší než dnes (nikdo nevěděl nic o jejich kultuře). Přesto František opustil svou kulturu a kázal na válečném poli křižákům. Ale oni zatvrdili svá srdce a tak šel k Sultánovi. Jeho pokora a úcta k jinakosti mu zajistila třídenní pobyt u Sultána. (Františka napodobil jediný Ramon Lull z Maroka 1236-1315. Uskutečnil 7 výprav do arabského světa a hledal přitom neutrální jazyk) Ježíš a František dokázali proměnit své vědomí. Nepřítel malého já se stane přítele vnitřního člověk – duše. Ztratí malý život a získá velký. Ostatní je považovali za blázna.
Podlehnout lásce znamená vrátit se ke zdroji života.
Teologie sv. Bonaventury představuje vrchol křesťanského mysticismu. Je to teplo a oheň. Sestoupil do hořícího srdce. Spojuje kontemplaci s životem. „Ptej se milosti, ne nauky, touhy ne poznání, vzdechu modlitby, ne studia knih. Ženicha ne vyučujícího, Boha ne člověka, Temnoty ne jasu, neptej se světla, ale ohně.“ (Putování do mysli Boha) Dokud nebudeme schopni vnímat věci tak jak vznikají a umírají a jak se z nich vyzařuje Bůh, ničemu neporozumíme. Nový život se rodí jen ve vesmírném koloběhu zanikání a obnovování. Nejde o to udobřit si Boha, zasloužit si odpuštění nebo ospravedlnění. Jde o kosmický optimismus a naději. (opak ovzduší strachu, viny, nehodnosti). Trojice je nepřetržitý a pozitivní proud lásky. Vnímal tak tajemství Boha a jeho stvoření nedualistickým způsobem. (Bůh není uražený monarcha, ale proudem hojnosti, láskou samotnou. Dokáže-li člověk paradox světa přijmout se soucitným srdcem, dospěje k hluboké moudrosti duše. (7.kapitola Putování je o vnitřní modlitbě.)
Bonaventurova teologie: Pocházíme z Boha a neseme v sobě Boží obraz. Celý řetězec bytí je vyjádřením Božího tajemství v prostoru a čase. Vracíme se ke zdroji, z něhož jsme vyšli Alfa a omega jsou totéž. Jak bezpečný svět se před námi otevírá! (všimněme si, že nejde o systém odměn a trestů) Znovu získáváme pozitivní pohled na svět. Boží milost tu by, je a bude. (podobně učí Theilhard de Chardin + 1955) Celý vesmír je založen na spojení a vztazích. Hřích a zlo se objevují, když se z nich vyvážeme. V dnešní době se však cítíme sami, protože není žádný celek, jehož bychom mohli být součástí. (Žijeme v provizoriu: Když budeš hodný, tak můžeš být Božím dítětem. Svět je Božím dílem, ale zatím mu vládne Satan)
Bonaventura byl především však bratrem a proto strávil 17 let neúnavnou prací pro bratry a byl mimo univerzitu. Jinak by jistě konkuroval Tomášovi Akvinskému. On však vyučoval a psal pod širým nebem. Jenže pak dal přednost spolupráci s církví (čím víc světla tím víc vrháte stínu) Roky na univerzitě a v ve vedení řádu si vybrali svou daň. (Cenzuroval životopisy sv. Františka, bojoval proti lidové zbožnosti, zpochybňoval Františkovu cestu za Sultánem). Přesto zůstal křesťanem každým coulem. Jeho Kristus není zdaleka jen majetkem jedné denominace. Není zatvrzelý ani hněvivý.
Jan Duns Scotus. Život přijal ve Skotsku, vzdělání v Anglii a smrt v Německu. Františkáni mu dávají přednost před Tomášem Akvinským. Základní myšlenky: Koloběh života – univocita bytí. Bůh tvoří individuality a potvrzuje to princip inkarnace. (osobní vyvolení Marie – dogma o neposkvrněném početí). Milost je součástí vesmíru od Počátku. (není jen pro vyvolené) Tajemství vtělení Krista bylo od počátku, ne až po hříchu Adama a Evy. Mění tak filozofii, kosmologii, a teologii.
Univocita – naše bytí není vůči Bohu pouze analogické, ale jde o dvě bytosti s jedním hlasem. Mezi Bohem a vším stvořením existuje nedělitelná vzájemná účast. Boží život je bytostným sdílením. (Svatým se člověk nemůže stát sám) Stáváme se tím, čím už jsme. (vrozená účast na Bohu, přirozená účast na stvoření.) (Přesto často žijeme za branami ráje, které střeží andělé s naší tváří. Tedy my sami)
Totos.Představa jednotlivce byla ve středověku neobvyklá. Král, národ byl důležitější jak jednotlivec. Nepěstoval se osobní kontakt s Bohem. Převládal kmenový stupeň vědomí. Scotus z něho vykročil. Společné dobro není důležitější jak osobní a obráceně. Ježíš opuští 99 ovcí, jde pro jedinou a vrací jí do stáda. (není západní individualista) Nenávidí vágnost (nejasnost, neurčitost). K pravdivosti docházíme skrze hloubku specifik, jednotlivostí a obyčejností. (nikoliv jednotným univerzálním receptem). Každá část vesmíru je důležitá a unikátní. Nedělá nám problém milovat lidstvo, ale máme problém milovat jednotlivce. Ponoříte-li se do hloubky v kterémkoliv místě, dotknete se všech míst. Musíme proto myslet osobně a právě tady a teď. Láska a ochota k jejím konkrétním projevům je vždy důležitější než teorie, rozum a vědění. (Scotus: podstatou Boha je láska, Akvinský : logos a řád (láska je až přikázána)Abychom mohli žít láskou, nepotřebujeme rozumět tomu co se s námi děje nebo kdo je Bůh. Nejpřirozenějším prostředím pro pravdu jsou vztahy. Bůh miluje a odpouští naprosto nezávisle, je absolutně svobodný. Byli jsme vyvoleni od počátku světa: vylil svou nekonečnou lásku. Svrchovaně a svobodně. Z čisté lásky. Lidem se přestal líbit malicherný a urážlivý Bůh, který počítá křivdy, přestali mu důvěřovat. Takový chrám musí být zbořen. (jde o pomýlený výklad spásy, falešný obraz milosti, milosrdenství, odpuštění). Ježíš přišel, aby změnil naše smýšlení o Bohu. Odhaluje nám úplně nový svět. Všichni jsme spaseni milostí (ne oko za oko), Jestliže Bohu upíráme absolutní a dokonalou svobodu, jeho neutuchající nadšení pro lásku, vrháme se do světa kalkulu… Bůh nikomu nestraní. Miluje nás ne proto, že jsme dobří, ale proto, že on je dobrý. Bůh nás nemiluje proto že jsme dobří, ale proto že on sám je dobrý.
Pokud je i naším jediným cílem láska, nemůžeme selhat. Proměna duše: kdykoliv se rozhodneme milovat, umíráme nutně všemu, čím jsme byli, než jsme poznali lásku. František přijal evangelium celou svou bytostí, nejen hlavou. Evangelium je způsob života, životodárný proud. Učil bratry vidět celý svět ne jenom církev. Lidé viděli radost bratří a nepotřebovali teologické argumenty. Církevní a náboženský život se často redukuje na pouhé členství, které dává lidem fungující sebeobraz. S opravdovým hledáním Boha, které vede spíše skrze nástrahy a temnoty to však nemá nic společného. Bratři měli zakoušet lásku a dotýkat se jí. Jen skutečně proměnění lidé mohou proměňovat druhé.
Dokud lidé neznají svou skutečnou identitu, bojí se smrti. Jakmile poznají, že jsou Božími dětmi, vrátili se už domů a svůj podíl na dědictví už přijali před smrtí. Sv. František volal: vítej sestřičko smrti. Prošel už svojí první smrtí a druhá mu nemůže ublížit.
Zoufale potřebujeme lidi, jejichž samota už prošla láskou (nejen celibátní, či manželskou), v jejich přítomnosti se cítíme svobodně, protože nás ani nevyužívají, nemanipulují. Láska není láskou, pokud něco vyžaduje zpět. Až tělesně zemřeme bude láska naším převozníkem a průvodcem.
Ježíš Nazaretský a kosmický Kristus. Láska k Ježíši z nás dělá věřící začátečníky, láska k Ježíši Kristu z nás dělá kosmické věřící. (Maxim Vyznavač, Simeon Nový teolog Řehoř z Nyssy). Pokud oddělujeme Ježíše od Věčného Krista, zmenšujeme tím velikost svého spasitele, stáváme se jedním ze světových náboženství, ze spásy děláme soukromý majetek. Kristus hýbe celými dějinami. Sv. Pavel se snažil neustále dokazovat, že Ježíš je Kristus (sk9,22) (Ježíš a Bůh jsou stejné podstaty, V Ježíšovi je spojeno lidství i Božství, Kristus byl první myšlenkou v mysli Boha) Bohužel dnes svět nepřijímá velká vyprávění, a proto procházíme existenciální krizí. (Řím 8,22 lidstvo sténá). Přestali jsme statečně hájit lásku a spravedlnost. Protože máme potíže milovat jednotlivé části stvoření, nemilujeme ani celek. Ježíše jsme nadefinovali jen jako řešení problému naší hříšnosti. Je opravdu největší starostí boha napravovat naše chyby? Nemá život a samotný Bůh mnohem hlubší smysl? V našem duální myšlení vidíme sebe jen lidsky a Ježíše jen božsky. Nepřipojili jsme se k triumfálnímu průvodu. Ježíš nás chce přijmout do obětí Trojice, jehož jsme i my součástí. Ježíš je spojením lidství a božství, Kristus je věčným spojením hmoty a Ducha. Jakmile se naučíme plnosti pohledu, celý vesmír pro nás bude jediným posvátným celkem. (Sv. František – chvalozpěv stvoření – stvoření je první inkarnací Boha. Byli snad neandrtálci, Babyloňané jen rekvizitami a Bůh čekal až na katolíky a evangelíky, aby mohl konečně spustit svou velkolepou show? Ne. Od začátku se všemu dostává Božího soucitu a sounáležitosti. (1 Kor15,28 m 1 Kor 3,22-23) Láska Ducha svatého už sestoupila a my lidé jí můžeme najít tady a teď a bez ustání. (1kor 10,4 – pili z duchovní skály – Kristus) je nutno obrátit svůj zrdak od všeho k jediné tváři – to znamená stanout tváří v tvář všemu.
Je Bůh osobou? Čas vousatého staříka na trůnu nenávratně minul. Ten se totiž příliš podobal lidským autoritám z historie. Vzájemný vztah s živým Bohem natolik zlidšťuje, že člověk, který jej jednou zakusí, už nic jiného nechce. Bohem nelze manipulovat k soukromému užitku, vytvářet jej podle své podoby. Očima kontemplace se nedíváme na věci z hlediska jejich užitečnosti, funkčnosti a svých vlastních zájmů. Radujeme se čistě z toho, že jsou a že jsou jaké jsou. Duchovní život je zároveň nehybný tanec a zároveň se s námi točí celý svět. Nejsme to my, kdo jím, ale otáčí. Trojici vdechujeme každým svým nádechem. Bůh, jehož modelem je lidská malost ateisté právem. odmítají. Když však povaha naší lásky k lidem je identická s láskou k Bohu jde o úplně jiného Boha. (To se častěji projeví skutky než slovy) Učení o Bohu slouží jen k otevření dveří, aby odstranilo nezbytné překážky. Pak se stačí jen úplně ponořit. Do Boha.
O příčinách věcí: Moudrost je skrytá a ukazuje se jen těm, kdo po ní touží a nechtějí z ní dělat zboží. Mystika nejde proti lidské inteligenci, pouze jí odolává a vede náš rozum za hranice doslovnosti a hmotného chápání kauzality. Náš budoucí osud a cíl (telos) determinuje i náš smysl učí Bonaventura.
Křesťanští fundamentalisté žijí uvězněni v omezeném chápání příčinnosti a tím trpí i jejich teologická reflexe zázraků, milosti, svátostí, biblického učení, spásy, evoluce, odpouštění a samotného Ježíše. Místo živé trojice nás děsí obávaný deus ex machina – bůh ze stroje. Jestliže svátosti chápeme jen jako projev mechanické a účinné kauzality (příčinnost)(ex opere operato) a ne jako setkání s proměňující mocí, jejíž působení se může alespoň částečně na nás zjevit, takový Kristus jako by nás vysával a ne dával. Lpění na doslovnosti je umně skrytou formou racionalismu. S příchodem osvícenectví a newtonovské fyziky jsme duchovně udělali několik kroků nazpátek, když jsme kauzalitu začali chápat jen v mezích hmoty a účinku. Bůh není kosmickým loutkovodičem. Proto mladí lidé, kteří chtějí žít autentický duchovní život, opouštějí primitivní a manipulativní svět, ve kterém se cítí uměle. Za nebývalé rozšíření agnosticismu v západním světě mohou nezralé podoby náboženství. Proto lidé odmítají naše arogantní, kruté a laciné představy o Bohu.
Každé imaginarium – nevědomý obraz světa, které řídí naše vědomí, vychází ze zkušenosti a zahrnuje všechny symboly, archetypy a vzpomínky daného člověka. Židé, katolíci, františkáni i protestanté, hinduisté žijí v odlišných imaginárních a nemá smysl nazývat jedno či druhé nesprávným. My všichni chápeme svět podle svého imaginária. Bůh přichází k člověku, aby mu otevřel srdce v obrazech, kterým může nejlépe porozumět a důvěřovat. Pracujeme-li s texty Písma příliš vědomě, máme tendenci interpretovat sebe- vědomě a nechat se přitom ovládat rozmary svého ega.
Katolíci mají od protestantů rozdílné imaginárium. Katolíci a pravoslavní mají tichou víru a jistotu, že Maria má podíl na naší spáse. Protestanté jí to neumožňují. Ježíš je archetypem Božího daru a Maria jeho přijetí. Boha lze přijmout v poníženosti služebnice.
Doslovný výklad biblických událostí nevede ke změně života. Bible sice stojí na historických základech, události v ní popsané se mohou dít i dnes. Je potřeba se však držet duchovní interpretace, která má proměňující moc. Smyslem náboženství je osobní zkušenost a opravdová proměna lidské bytosti. Musíme se ptát jakým způsobem se to děje dnes. Zdá se mi že hinduisté, budhisté a konfucionalisté tento způsob interpretace ovládají lépe než tři velká náboženství knihy. Sáhněte nejprve po poezii, literatuře a mytologii.
František a Klára přetvořili náš imaginární svět bez ohledu na slova a myšlenky, které hlásali. Imaginární kauzalita je nejmocnější na úrovni duše, kde naše vědomí nemá přehled o tom co se děje. Evangelium na nás působí skrze hlubokou symboliku, skrze činy z nichž září láska, skrze nenásilný, pokorný, prostý a svobodný život, skrze identifikaci s trpícími a vyloučenými, skrze štěstí samotné, skrze lidi, kteří dávají lidem důvody k duchovní radosti (František vzal klacík a dělal že hraje na housle, papež umývá nohy vězňům ženám a muslimům). Svatost je nakažlivá. Nepřítomnost lásky znamená peklo, její přítomnost nebe. K tomu nepotřebujeme náboženské systémy, ani teologii, jen otevřené oči s nadšením pro lásku
Autentická františkánská spiritualita je univerzálně dostupná, otevřená a inkluzivní (začleněný, zahrnutý, uzavřený). Nezakládá se na askezi, nadřazenosti, ale na tom co je lidem společné: příroda, ztělesněná lidskost, solidarita s během života i smrti, demokracie lásky a především Bůh, který je nablízku (na jazyku i v srdci). Františkánská cesta je alternativou k cestě ‘buď a nebo‘, nepojmenovává, shromažďuje, proměňuje. Jen láska může překročit hranice kultur. Jsme zodpovědní za to, aby velikost naší lásky v nás odpovídala naší schopnosti dávat a přijímat lásku. Každý den za každou cenu volit cestu lásky, po jejích hlubších podobách. Na co ještě tedy čekáme?