Pád vzhůru

Richard Rohr OFM Pád vzhůru – spiritualita pro obě poloviny života

Mé soukromé výpisky z knihy – tedy co zaujalo na knize mne. Ty po přečtení možná najdeš jiné.

Pozvání na cestu – cesta do druhé poloviny vlastního života čeká každého. Ne všichni se po ní vydáváme i když všichni stárneme… Jsme nadáni energií vedoucí k osvícení… Zdá se, že se však potřebujeme mnohému odnaučit, abychom se dostali k základům života… Zda své pravé já nalezneme, záleží velkou měrou na čase, který nám byl vyměřen a na množství svobody, která nám byla dána a nakolik jsme se sami rozhodli.

Úvod– (Indiánská moudrost : žádný moudrý člověk nikdy nechtěl být mladý.) První úkol v životě je vybudovat si pevnou nádobu (identitu, domov, vztahy, přátelství, společenství, bezpečí), tedy jak úspěšně přežívat. Do druhého úkolu vstoupíme tehdy, když si začneme uvědomovat, rozlišovat něco vyššího, úkol v úkolu. Pak se rozhodneme nebýt jen nádobou, ale něčím jí naplnit a odevzdat sebe Bohu.

Cesta nahoru a dolů. Jedno s tajemství života je to, že cesta nahoru je cestou dolů (nebo obráceně). Motiv zániku a obnovy, který je ve všech mýtech i příbězích Bible. Naše první polovina života, kdy jsme se usilovně drali nahoru, nás musí zklamat, jinak se nepohneme dál. Nemůžeme zůstat tam kam jsme došli. Většina lidí na západě je však duchovně líná jít dál, cesta nahoru a dolů se neslučuje s jejich touhou jít neustále vpřed. Je nutno zažít pády, utrpení, hřích a omyly, abychom procitli. (František z Assisi, Terezie z Lisieux, anonymní alkoholici a pod.) Duchovně rosteme mnohem víc tím, že děláme věci špatně, než že je děláme dobře…Vyžadovat dokonalost je největší nepřítel dobra…Ego si nepřeje padnout nebo zemřít… Víra první poloviny života má téměř vždy podobu pravidel a přikázání. Přechod z první do druhé fáze se neděje naší vůlí ani mravní dokonalostí. Nelze si jej narýsovat. Musíme se nechat vést. Jedná se o pád vzhůru, spadnout do lásky. Slovník první a druhé poloviny se od sebe velmi liší. Přesto je potřeba vstřebat a integrovat do sebe moudrost první poloviny, nevylévat vaničku i s dítětem. Dalajláma: Důkladně se naučte pravidla znát i dodržovat, abyste věděli jak správně je porušovat. Je nutné se poučit z mýtů. Mýty jsou pravdivé tím, že fungují (nemusí se jednat o historická fakta). Jedním z nich je příběh Odyssea. Když se dlouhé, dobrodružné cesty vrátí domů je poslán znovu na cestu a s úplně jinou výbavou než na té první (první a druhá část života). Teprve, když se vrátí zpět z druhé cesty získal pravdivý náhled, je připraven svobodně a definitivně věci nechat plynout.

Dvě poloviny života – (C.G.Junk: Člověk nemůže žít odpoledne života podle programu určeného pro jeho rozbřesk, protože co bylo ráno důležité, ztratí odpoledne význam. Jung byl první kdo popularizoval dvě poloviny života). Úkolem druhé poloviny je docela jednoduše nalézt obsah do nádoby, kterou jsme v první polovině vytvořili. Jinými slovy : nádoba není cílem. Jenže vytvořit nádobu nás stálo tolik sil, že si neumíme představit další úkol. Je potřeba nastavit si zrcadlo, nazírat duchovně a položit si otázku : „Kdo jsem?“, otázka co mám dělat se už vyřeší sama. Jistoty, konstanty, pravidla a pojistky potřebujeme všichni, ale musíme být vždy opatrní, aby nad námi nepřevzaly kontrolu. Je potřeba dostat se k obsahu vlastního života

Kroky a stadia

Obrazů procesu cesty je hodně: zakládající cesta Abrahama a Sáry, Mojžíšův exodus, klíčové bitvy Mohameda, Ježíšovy čtyři druhy půdy, sv. Klimak, schémata sv. Bonaventury, sv. Jana od kříže, sv. Terezie z Ávily a z moderní doby Jean Piagel a další desítky současných jmen. Ve vyspělých společnostech byli původně vůdci vždy starší, senioři, zasvěcení. Jenže dnes existuje i mnoho vůdců nepravých, kdy slepý vede slepého. To byl kdysi důvod proč Platon i Jefferson říkali, že demokracie ve skutečnosti není nejlepší forma vlády, je pouze nejbezpečnější. Moudrý monarcha by věci nejspíš organizoval efektivněji.

Osvícený člověk je k předchozím stádiím cesty trpělivý, vstřícný a chápající. Nevytváří nepřátele, posunuje se za hranici své výchozí skupiny, ale k jejím členům stále chová úctu a shledává je užitečnými. (Ježíš kritizuje své vlastní náboženství, ale nikdy jej neopustí). Osvícení lidé pomáhají promazávat kolo náboženské evoluce. Pokud člověk nenaprogramuje do své spirituality změnu a růst, skončí jeho víra uctíváním současných pozic. Poselství Ježíše však bylo: změňte se – čiňte pokání a změňte své smýšlení. Ježíš však ví, že se lidé měnit nechtějí. Proto každého lze posunout jen o malý kousek a to jen tehdy, když má dobrý den. A to může jen moudrá autorita.

O Bohu a náboženství

Naše první cesta je sestavena vždy z věcí podružných: metody, emoce, prapory a hodnosti, rituály, citáty, úbory – což jsou z velké části jen náhrady za skutečnou spiritualitu. Ale pro vytvoření první nádoby života jsou jinak užitečné. Jako kazatel musím konstatovat, že v nedělním kázání se ode mne vyžaduje spíše říkat co chtějí posluchači slyšet a přidat nějaký vtípek. Duchovní ani intelektuální zvědavost většina posluchačů v kostele neprojevuje a změny si nežádají. Jsou to ale dobří lidé. Jen prostě dál tančí tanec přežití, protože neví, že existuje jiný, posvátný tanec. V tom církev zklamala, totiž že neumíme zaujmout skupiny obou polovin života. Nejsme schopni jim předat dospělou víru, natož pak mystickou. Tento pastorační zmatek vznikl tím, že jsme si nevyjasnili skutečné rozdíly a potřeby obou polovin života.

Cesta hrdinů a hrdinek

Campel v knize Tisíc tváří hrdiny odhaluje klasické putování hrdiny (mono-mýtus) podle ustáleného vzorce. Jsou to tyto stádia . 1. Žijí ve světě který považují za daný a dostatečný. 2. Jsou povoláni aby opustili domov a vydali se na cestu. 3. na cestě objeví svůj skutečný problém (zranění, dilema, zkoušky), který se stane klíčem k tajemství 4. Svět se otevřel a je mnohem větší a hrdina se zdá bez naděje a poražen. 5. První úkol, zkouška je jen zahřívací kolo k úkolu skutečnému a to je objevit skutečný život.

Hrdina se pak vrací odkud vyšel. Přináší dobrodiní do své země. Našel životní energii a zajímá se o následující generace a nikoliv jen sám o sebe. Skutečné hrdinství slouží obecnému blahu, jinak to hrdinství není ( je jen celebritou)

Dnes jde o to opustit pohodlný domov a žít svůj život. Co vedlo svaté aby hledali Boží vůli? Co vede mnohé lidí, aby plnili náročné úkoly v cizích zemích? Povolání prvních učedníků bylo vyzvání aby opustili své otce a svoji loď. Je to nejspíše vnitřní volání vydat se na další cestu. Mnozí tohle volání neslyšíme, protože jsme ještě nedostavěli svůj první dům (svoji nádobu pro život) . Ten proces ke druhé polovině života přece jen nelze uspěchat. Musíme se však snažit, abychom své stádium prožili jak nejlépe dovedeme.

PRVNÍ POLOVINA ŽIVOTA

Vzdor, jejž projevujeme ve dvou letech a v pubertě je vepsán do naší přirozenosti a proto potřebujeme něco pevného, dokonalého proti čemu můžeme rebelovat. Potřebujeme schopného oponenta, na němž si můžeme vyzkoušet svoji odvahu. Své ego potřebujeme nejprve pevně vystavět. Nádoba první poloviny života se buduje ovládáním impulsivního jednání, pomocí tradic, skupinových symbolů, rodinné loajality, respektu k autoritám, společenských a náboženských předpisů, smyslu pro dobro, vlastenectví, příslušností k národu a etniku a náboženství. Děti potřebují pravidla. Dětem ale nepomůže, snažíme-li se je stále chránit před pády, které je nutno zažít, jedině tak se naučí padat. Okamžiky spojené s mezními situacemi (hrůza, odpovědnost, vina , úzkost) nám pomohou do nové úrovně sebevědomí. (Bůh dal mezní situaci i Adamovi a Evě). Erich Fromm v knize Umění milovat: Nejpřirozeněji dospěli ti, co zažili od autorit v raném věku kombinaci podmíněné a nepodmíněné lásky (nejčastěji tuto kombinaci vytvářejí rodiče). Svá poranění pak lépe přeměníme ve schopnost lásku přijímat i dávat.

Udržovat tvůrčí napětí

Zralí lidé v pozdějším věku přísným rodičům, učitelům, šéfům poděkují. Takový člověk dosáhl překročení – a zahrnul to předešlé. Klanět se zákonu, nebo obráceně jej hanět, je nezralé. Žít podle zákona a zároveň být svobodný od zákona, to však bez kontemplativní mysli neumíme udržet. Řád nám nemůže napořád připadat jako spása, ochutnat zakázané ovoce nám pomůže vědět, jak chutná. Nic se nesmí přehnat. Neustále znovu obnovovat první polovinu života dlouhodobě nefunguje. Bůh je však schopen použít i slepé uličky do kterých jsme se dostali, my nebo církev, společnost. Stačí jen strhnout svoji masku.

Propusťte svého věrného vojáka

Jako věrní vojáci projdeme první polovinou života poslušní rozkazů, příkazů. Všechna ta pravidla se samozřejmě musíme naučit, aby náš start byl dobrý, aby náš směr byl dobrý, abychom měli dobrou domácí základnu. Ale později nám to možná brání slyšet Boží hlas. Odysseus byl věrný voják, dokud mu slepý věštec neřekne, že existuje něco dalšího. První bitvy života upevňují naše ego, bitvy pozdějšího života naopak porážejí naše ego, neboť vítězí Bůh. Je to něco jako smrt falešného já a zrození duše. Bez průvodce to však jde těžko a těžko se dobří průvodci hledají. (Mnohem víc najdete Áronů, kteří postaví zlaté tele , než Mojžíšů) Sv. Jan od Kříže učil, že Bůh (Tajemství) musí v duši pracovat potají a v temnotě, protože kdybychom chápali, co se v nás děje, snažili bychom se tento proces vzít do vlastních rukou nebo jej zastavit. Nikdo se dobrovolně nepřiblíží vlastnímu zániku a tím zánik falešného ega vlastně je. Počátek této cesty může být mezi 35 až 50 lety věku.

TRAGICKÝ POCIT ŽIVOTA

Španělský filozof Unamuno: Život není a nikdy nebyl přímka směřující vpřed. Ve stejném čase jde o ztrátu i obnovu, smrt i vzkříšení, chaos i uzdravení život je plný protikladů. Víra je důvěra v hluboko skrytou životní sílu.

„Tragický„ svět přírody

Kvantová fyzika ukazuje, že Ulmanovy výklady mohou být pravdivé. Vesmír se zdá postupovat skrze síť příčin, stejně jako je tomu v případě lidských motivů. V duchovním životě a dnes i ve vědě, se mnohem víc naučíme, jestliže ctíme výjimky a bereme si z nich ponaučení, než když jen prosazujeme pravidla. Stejně tak lidé, kteří žijí na okraji toho, co definujeme jako správné a normální, nás mohou co nejvíce naučit. Výjimky nás učí pokoře, abychom nic neuspěchali. Retardovaní a duševně nemocní lidé nás nutí změnit teorii, že spása je definována jako správně myslet. Ježíš neučil, že pro každého platí to samé, ale že se jeho Bůh přizpůsobuje rozmarům a selhání dané chvíle. (Boží prozřetelnost, Boží slitování) Pokaždé když Bůh odpouští, říká, že na Božích pravidlech nezáleží tolik jako na vztahu, který s námi chce Bůh vytvořit. Evangelium dokázalo přijmout, že život je tragický, ale potom k tomu laskavě přidalo, že můžeme přežít. (Jung: Tam kde zakopnete a upadnete naleznete čisté zlato. Juliana z Norwiche: Nejprve přichází pád a pak uzdravení z toho pádu. Obojí je Boží milost.) Ježíše nikdy nezneklidňovali hříšníci, zneklidňovali jej pouze ti, kteří si mysleli, že nejsou hříšníci.

Velký obrat

Spása je ve skutečnosti hřích převrácený vzhůru nohama a použitý v náš prospěch. Tak proměňující je Boží láska! Chyby jsou něčím, co zasluhuje soucit a má být mnohem víc léčeno než nenáviděno, popíráno či odstraněno. Co nás mají naučit naše hříchy? Jedinou náplní Boží práce je neustále obnovovat špatná jednání, nabízí cesto jak z toho všeho ven. Pravá víra důvěřuje ve skutečnost a věří, že v ní lze nalézt Boha.

KLOPÝTÁNÍ PŘES KAMENY

Jste-li na některé z klasických duchovních cest, dříve nebo později, do vašeho života vstoupí událost, se kterou se klasickými metodami nedokážete vypořádat, budete přivedeni na hranici svých soukromých zdrojů a budete padat přes kameny. Naplánovat si své vlastní osvícení nejde. Svatý František z Assisi říká, že když poprvé políbil malomocného, tak z toho z čeho se mu dosud zvedal žaludek, stalo se mu sladkostí a životem. (To byl okamžik jeho konverze, dosavadní hra z vlastních sil skončila, začal čerpat z Božího pramene)

NUTNÉ UTRPENÍ

Kdo by chtěl zachránit svoji duši, ten o ní přijde, kdo však ztratí svou duši pro mne, nalezne ji. (Mt 16,25-26) Církev mne formovala a proto mohu organizované náboženství kritizovat zevnitř z pozice posvátných textů, světců a jejích vlastních pramenů. Duchovní věci může člověk otevřít jen zevnitř. Katolictví se mi stalo tavícím kotlíkem. Přineslo mystiku vtělení. Katolictví nabízí samo sebe jako cvičiště, na němž lze získat osvobození. ( To samozřejmě dělají i jiné skupiny a úspěšně)

Tvorstvo sténá (Ř8,22)

Tvorstvo věří, že utrpení je nezbytné. Fenka mi přinese svůj úlovek a mne to připadá kruté. Ona však očekávala pochvalu za svůj čin. Příroda přijímá ztráty, neúčelovost, vymírání a krátký běh života jako cenu za život vůbec. Kdybychom žili napořád nikdy bychom se nenaučili život brát vážně a nenaučili bychom se milovat, to co je. Je to velké hnízdo bytí, které zahrnuje i bezmocné, neviditelné a slabé části, které mají jen nepatrnou svobodu či možnosti. I malá troška Boha stojí za to, aby ji člověk miloval a i za trochu pravdy a lásky musí jít člověk světa kraj. Církev je pro mne zároveň intelektuálním a morálním problémem i nejutěšenějším domovem. Církve Krista znovu přibíjejí na kříž, ale často jej také vzkřísí. Ježíš je pro mne vždycky odpovědí a kolikrát si říkám, proč jsem ho neposlechl dřív.

„Nenávidět“ svoji rodinu

Lk 14,26 („nenávist“)text se zdá problematický jen pokud mluvíme o první polovině života, do druhé poloviny života nás však vysílá správným směrem. Boří tím přikázání Mojžíše : cti otce a matku svou. Rigidní očekávání rodiny z první poloviny života nám část brání přejít ke zralé formě víry. Překážku můžeme také nazvat „kolektiv“. Ježíš se nás snaží vytlačit z rodného hnízda, za hranice rodiny, místní církve, kultury, vlastenectví, vede nás k tomu abychom našli svoji vlastní duši. Ona nenávist nám pomůže ke správnému rozhodnutí. Všichni musíme odejít z domova, abychom našli skutečný a prostorný domov. Všichni velikáni všech dob to udělali právě tak – opustili svůj domov. Kolik z falešného já jsme ochotni zahodit, abychom našli své pravé já, kterým jste od počátku v Boží mysli a srdci? Abychom nalezli perlu nesmírné ceny?

DOMOV A STESK PO NĚM

Vyrazili jsme k cíli – k samotnému smyslu života. Je to milost, která je v našem nitru a zároveň mimo nás. Duše žije ve věčném čase. Bůh do nás zasel touhu po tom, co nám chce dát. Je to palčivá nespokojenost, jež nás vysílá a táhne vpřed. Vychází z našeho původního a naprostého spojení s Bohem. Ducha nikdy nevytváříme, nemůžeme si jej zasloužit, nezískáme jí očistným procesem z ruky biskupa, jen odhalujeme jeho trvalou přítomnost. V okamžiku kdy v sobě nalezneme Boha, nalezneme také sebe v Bohu a to je podle Terezie z Ávily konečný návrat domů. Ř 5,5 Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.) Duch svatý (náš přímluvce a obhájce) nás vede z domova a zároveň nás doprovází zpátky domů. Máme svobodu skoncovat s lidským počínáním a můžeme si konečně užívat lidské bytí.

Shrnutí:

Jsme stvořeni s vnitřní silou a potřebou hledat své pravé já
Jsme stvořeni s vnitřním nepokojem a povoláním, jež nás pohání ke druhé polovině života
Bůh je skrytý a lze ho nalézt v hlubině pod povrchem a to možná právě hlubokém pochopení vlastních selhání a pádů (Hřích znamená zůstávat jen na povrchu)
Posouváme se od začátečnické víry ke skutečnému vnitřnímu vědění. (pomůže, když hluboce milujeme, doprovázíme někoho v umírání, staneme-li v úžasu nad tajemstvím času či krásy.
To „Ono“ je nyní. (Náboženství chybně nebe, nirvánu, blaženost, osvícení odsouvají do příštího světa)
Takové události jsou pro nás náznakem (příslibem) věčného čehosi. Jakmile se pak dotkneme Skutečnosti, už víme , že musí trvat navždy. Nebe, jednota, láska vycházejí pak z našeho nitra spíše jak z příslušnosti k systému, který převážně zůstává mimo naše já.

AMNÉZIE A ŠIRŠÍ PERSPEKTIVA

Bůh chtěl dát lidem plnost hned na počátku, ale nedokázali ji přijmout protože byli stále ještě malými dětmi (sv. Irenej 125 n.l.) Amnézie je ztráta paměti – naše identita je nám skrytá. Náboženství dělají chybu, že naše hledání přeměnila v soutěž, v níž musí člověk prokázat svou hodnotu., předvést výkon, náboženský úspěch skrze příslušnost ke skupině, nebo vykonávání správných rituálů. Jsou to však jen vela, která nás mají dovézt na širé moře. Nepleťme si tyto nástroje s naší hluboce zakořeněnou schopností účastnit se sami božské přirozenosti. Zralé náboženství se vždycky snaží vymanit člověka z uzavřeného vězení jeho falešného já. Je nutno vrátit se zpátky na začátek k Bohu. Jestliže se neobrátíte a nebudete zase jako děti, nevejdete do Božího království Mt 18,3.

Nebe a peklo

Znovu objevení Boha v sobě je pro nás „nebe“, jeho ztráta se stane „peklem“. Jestliže nevím kdo jsem, odsouvám své osvícení do budoucího systému odměn a trestů – tam ale nemohu nebe nalézt. Nikdo není v nebi, kdo tam nechce být. Pokud přijmeme představu trestajícího Boha, který trestá navěky, získáme absurdní vesmír bez lásky. Nikdo není v pekle pokud si sám nezvolil konečné věčné odloučení. (Proto církev nikdy oficiálně neprohlásila žádného konkrétního člověka za odsouzeného do pekel). Ježíš uzdravil každého, kdo o to žádal a nekladl žádné podmínky. Ježíš žádal abychom odpouštěli i nepřátelům a to proto, že Bůh to dělá na prvním místě. Nebe a peklo jsou především věčné stavy vědomí, spíš než určitelné místo odměn a trestů (Jan Pavel II) Naše staré ego dává přednost ekonomii zásluh, dělení světa na vítěze a poražené, před ekonomií milosti, v níž zásluhy a důležitost ztrácejí veškerý smysl. Vyléčení ztráty paměti (amnézie) je znovu objevením kouzelného světa šťastného dítěte obohacený o zralou zkušenost lásky. Je to naše druhé dětství.

DRUHOTNÁ NAIVITA

Musíme proniknout za hranici racionálního a kritického myšleni. To nás může přivést k odhalení „druhé naivity“. (Paul Ricoeur)

Začal jsem jako konzervativní předkoncilní katolík. Stabilní manželství mých rodičů, půvabné liturgické tradice. Byl jsem šťastné dítě. Postupně jsem nabýval zkušenosti, studoval filozofii a teologii a u františkánů získal vzdělání ve svobodných uměních. Stal jsem se tradicionalistický a zároveň pokrokový. Stal jsem se poutníkem a můj obzor se rozšiřoval. Nic z toho se neobešlo bez mnoha modliteb a pochybností. Můj osobní úhel pohledu, kterým jsem posuzoval se začal postupně vytrácet a já začal chápat že ve vesmíru je velká Pravda (druhá možnost je že není vůbec žádná). Buď je Bůh pro všechny nebo není Bohem. Všechno co povznáší, musí se sbíhat Teilhard de Chardin. Jde o vyšší úroveň sjednocení a zahrnutí. Bůh je nekonečně umocněnou krásou stvoření a lidství. Váš Otec v nebesích dá dobré dary, těm, kdo ho prosí Mt 7,11

úzkost a pochyby

Bůh stvořil věci tak, aby mohly sami dál pokračovat. Boží dílo je i naše. Poznat nějakou věc plně znamená pojmout i tu její část, která zůstává záhadná a nepoznatelná. I já sám pro sebe zůstávám stále záhadou. Moudrost vchází s tajemstvím, pochybnostmi, nevěděním, ale i tak se vyřeší mnohá tajemství. I když jsem pořád trochu netrpělivý s lidmi, kteří nemyslí jako já, už nenutím řeku, aby tekla, ani už ji nepotřebuji vlastnit, neříkám každému, že právě do téhle řeky má vstoupit a věřím v dobré úmysly těch, kteří jí nazývají jinak. V druhé polovině už nevyžadujeme, aby všichni lidé měli stejné zkušenosti, spokojíme se s jednoduchým smyslem, který se stává mnohem hlubším štěstím. Je to návrat k jednoduchosti po té co se člověk obeznámil s veškerou komplexností. Pokud jsme odpustili sami sobě svoji nedokonalost a svá selhání, můžete už odpustit komukoliv dalšímu. Z nějakého divného a úžasného důvodu je všechno jednoduché.

SVĚTLÝ SMUTEK

Zemřu světlem a Duchem svatým (Thomas Merton) Ve druhé polovině života existuje ještě více tmy, ale člověk má nyní větší schopnost pojímat jí tvůrčím způsobem a méně úzkostně. To je to co Jan od Kříže nazývá „osvícenou tmou“. Člověk už nebojuje, učí se pozitivně ignorovat, raději od hloupých věcí odtahuje svoji energii. To vůči čemu jsme trvale v opozici nám bere vnitřní svobodu. Každodenní život vyžaduje spíše modlitbu a pečlivé rozlišování, než bezprostřední unáhlené reakce. Místo desatera zákona k nám promlouvá desatero blahoslavenství. Nelpíte na rozdílnostech, nezveličujete problémy. Nemusíme vyčnívat. Život je spíše o účasti než prosazení se. Už nemusíme dokazovat, že moje náboženství je to jediné, které se Bohu líbí. Náš Bůh už není malý, trestající nebo kmenový. Uvědomujeme si více, že jsme byli obdarováni. Radujeme se u komického společného tance. Nemáme už silné, vyhraněné a definitivní názory na každou událost a každého člověka. K tomu, abychom byli šťastní už nepotřebujeme druhé měnit. Jsme prostě jen ti, co jsou. Váš život a vaše zaměstnání už nejsou dvě odlišné věci. Můžete milovat to co máte- teď hned. Patří k tomu i svoboda opouštět věci. Nejlepší kritikou špatného je praktikovat to lepší. Sv. František se nesoustředil na boj se zlem, ale upadal do dobra, pravdy a lásky. Upadal do Boha.

ZEMĚ STÍNŮ

Vaším stínem je to, co na sobě odmítáte vidět a co nechcete, aby na vás viděli ostatní. Zvláště pozor si dávejme na idealizované role a obrazy sebe sama: kněz, matka, doktor, dobrý člověk… Takové obrovské persony jsou schopny uvěznit lidi do celoživotní iluze. Jestliže i světlo v tobě je tma, jak velká potom bude tma? (Mt 6,23)Naslouchejme těm, kteří nás poníží,dohodněme se s těmi, kdo mají pro nás nepříjemné poselství. Nevytvářejme si hned sebeospravedlňující příběh. Náš sebeobraz je většinou subjektivní. Když začneme směřovat do druhé poloviny života, pak musíme začít pracovat se svým stínem, osvojit si sebekritické myšlení. Nejprve si vyjmi ze svého oka trám (Mt 7,5) Světlem tvého těla je oko(L11,34) Jde o pokrok v nahlížení . Práce se stínem je ponižující, ale správná. Už v mládí jsme se stali přeborníky v popírání všeho co nepodporovalo naši personu. Každý den nás něco vyvede z rovnováhy, naše neadekvátní reakce odhaluje náš stín. Ideální stav by byl, kdybychom neměli už žádné já, které potřebujeme hájit, kdybychom už nepotřebovali být dokonale správní. Hra skončí a vy budete volní. Konečně jsme tím kým jsme, bez masky a beze strachu.

Deprese a smutek

V každé soutěživé společnosti jsou muži vedeni k tomu, aby popírali svůj stín. Práce se stínem proto v různé míře vyústí ve smutek, ponížení a zklamání. (Je to však falešné já, které je smutné) při takovém boji se však můžeš skamarádit se svými chybami a selháními. Jde tedy o pád vzhůru. (Juliana z Norwiche)

NOVÉ PROBLÉMY A SMĚRY

Ve druhé polovině se váš okruh důvěrných přátel zmenší. Je to proto, že oni se ještě zaměstnávají první polovinou života. Zdá se, že vám nemají co dát. Ale dál je milujte. (Než narazíme na dno, jde o náboženství. Na dně máme jen jeden cíl, znovu se nadechnout. Pravdivé evengelium je ten čerstvý vzduch. Přesto můžete být dál součástí instituce náboženství, pro dobro, které vykonává. Avšak už to pro vás není jen jediná karta na kterou vsadíte, tak jak to bylo v první polovině vašeho života. Umění lidského života spočívá v umění spojit plodnou činnost a kontemplativní postoj. Naučit se pohybovat mezi lidmi z první poloviny života i když jste přešli do té druhé. Nevyžadujte od nich to co vám většinou nemohou dát. Vy však jim dávejte požehnání k tomu aby dělali, co mají pocit , že mají dělat.

Samota a osamění

řeknete-li ano, když vaši přátelé říkají ne, přijde skutečné osamění. Lékem na vaše osamění však bude samota. (Já jsem v poustevně velmi šťastný. Pronikám do hloubi času, jsem v jednom společenství se svatými. Nakonec víme, že staří lidé nevyhledávají velkou společnost a tíhnou spíše k prostředí klidnému, tichu a poezii – Manley Hopkins, Mary Olivierová, David Whyte, Denice Levertov, naomi Shibab Nye, Rainer Marie Rilke, T.S. Eliot – mystikově vám budou mnohem blíž -Rúmi, Kabír, Jan od kříže, Terezie z Lisieux, Baal Šaem Tov, Juliana z Norwiche, Rábia. ) Pokud se nestaneme soucitnějšími a inkluzivnějšími také politicky, ještě nejsme ve druhé polovině.

I když jsme více osamělí, stáváme se součástí dvojí příslušnosti: se svými starými přáteli z první poloviny života se můžeme bavit o nezávazných či nenáboženských tématech a z lidmi druhé poloviny jsme spojeni v hluboké pravdě, která je všude kolem nás.

Myšlení typu to i ono

Je to nedualistické myšlení. Už nepotřebujeme rozdělovat na dole a nahoře, správné a nesprávné, se mnou či proti mně. Prostě to je. Vaše nicotné ego už nestojí v cestě, takže pokud vás chce Bůh použít, má větší šanci. Dualistické myšlení je založené na poznávání věcí skrze srovnávání. Srovnává, soutěží, střetává se, spikne se, soudí, smazává všechny důkazy o opaku a pak beztrestně stíná. V druhé polovině pak poznáme, že jde jen o polarizovanou hru. Poznáváme, že Bůh všechno tvoří a všechno miluje. ( můj i tvůj fotbalový klub, Židy i Palestince). Všichni v druhé polovině života směřujeme k tomu, čemu jsme se uplynulých čtyřicet let vyhýbali. Ježíš byl mužem druhé poloviny a proto vítal outsidery, cizince, hříšníky i nespravedlivé (Mt5,45 nebo Mt 13,29-30) Samozřejmě se taková nedualistická moudrost nehodí pro formování silné skupiny, k vyjasněni prvotních principů. Dualistický způsob se hodí pro první polovinu života, dovede vás na správné hřiště. nedualistická moudrost se hodí pro to, když už na hřišti jste. Zkrátka potřebujeme obojí. Celiství lidé vytvářejí celistvost všude kam přijdou, rozdělení lidé vytvářejí rozpory.

Druhá polovina není čas, kdy jen řešíme své zdravotní problémy, především nalézáme svoji plnost, celistvost a život uvnitř perspektivy. Někteří mne mají rádi takového jaký jsem. Jestliže mne má někdo rád za to co nejsem, nebo odmítá pro něco co nejsem, víc než o mne vypovídá jejich rekce o nich o jejich dobrém, či špatném zrcadlení. Krása a ošklivost jsou především v očích pozorovatele. Jen ti co reagují skutečně na vás (v dobrém, či zlém) vám mohou skutečně pomoci. (Ne však ti co projektují sebe do vás). Kéž bychom našli přítele, jedno pravdivé zrcadlo, který vám bude pomáhat odhalit vaši hlubinu. Iluze, že můžete být sami sobě zrcadlem, je iluze první poloviny. Zralá spirituality potřebuje přátele, guru, zpovědníky, mentory, spirituály. Světlem těla je oko. Jestliže bude tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.(Mt 6,22) Pak i my budeme sloužit druhým jako svobodné, pravdivé a soucitné zrcadlo. Při každém selhání říká Bůh: „Je to skvělá příležitost. Pojďme se podívat na to jak s tím můžeme pracovat.“ Při každém úspěchu, který nafoukne naše ego Bůh řekne :“ No tak nic nového se nestalo ani dobrého nestane.“ Božské zrcadlo nás přijímá takové jaci opravu jsme, bez hodnocení, zkreslení, nic neubírá a nic nepřidává. A na to vlastně celý život čekáme: být přijati takoví, jací jsme. Každý den pak můžeme vracet onen milující Boží pohled a stáváme se svobodní a zároveň hluboce šťastní.

To co vás pohání už nejsou peníze, úspěch či obdiv druhých. Specializujete se jen na absolutní obyčejnost. Přesedlali jste z místa řidiče na sedadlo spolujezdce. Stali jsme se pokojnými učedníky, žijícími v mysli a srdci Božím a účastnící se velkého všeobecného tance

Je zcela na vás jakou cestou se vydáte nebo se jí vyhnete. Neztrácejte čas naříkáním na špatný začátek, či špatné podmínky. Pokud se nevydáte do druhé poloviny, pak jste to vy kdo nechce. Proto se ujistěte, že toužíte po všem dobrém a krásném.

Amen, Aleluja!

Post Views: 960