Čtyřicátý týden: Dychtivý milovat
Vím jen, že jsem nevěděla, co je to láska, dokud jsem nepotkala tu, která se stále otevírala a otevírala a otevírala. -Christian Wiman, Moje jasná propast
Otec Richard Rohr popisuje „dychtivost milovat“, která charakterizovala život a spiritualitu svatého Františka z Assisi (1182-1226):
František dychtil po lásce
Pokud je naším jediným cílem milovat, neexistuje nic takového jako selhání. František z Assisi uspěl v životě s jedním srdcem, v němž jeho jediným cílem byla láska. Díky této intenzivní dychtivosti po lásce se celý jeho život stal úžasným vítězstvím lidského a božského ducha a ukázal, jak krásně spolupracují.
Setkával se s láskou
Tato dychtivost milovat je jádrem a základem Františkova duchovního génia. Setkával se s láskou, která se mu stále otevírala, a totéž pak předával dál tím, že se „otevíral a otevíral“ stále většímu světu kolem sebe. Ochotně se propadl do „světlé propasti“, [1] jak ji nazývá básník Christian Wiman, kde je veškeré vážení a počítání zbytečné, a dokonce zatěžující.
Nebál se milovat
Po svém obrácení žil František po zbytek života v úplně jiné ekonomii – nesmyslné ekonomii milosti, kde dvě plus dvě se rovná sto a deficit je jaksi výhodou. Taková proměna duše, jak v přílivu, tak v odlivu, je pro Františka zkušenostním jádrem evangelia. Tajemství kříže pak dovedl k jeho univerzální aplikaci, neboť poznal, že jak přijímání lásky, tak její propouštění pro druhé je vždy velmi reálným umíráním pro náš současný stav. Kdykoli se rozhodneme milovat, budeme – a musíme – umírat tomu, kým jsme byli předtím, než jsme milovali. Proto se často držíme zpátky. Naše dřívější já je nám objektem naší lásky odebráno. Uvědomíme si, že se tak stalo, až když se pustíme, jinak bychom se pravděpodobně vždycky báli milovat.
Richard poukazuje na jednoduchost, která činí Františkovu službu výjimečnou:
žít víru dříve než o ní mluvit
Pro Františka musel být prostředek stejný jako poselství – jinak by se samotné poselství rychle ztratilo. Pouze láska může hledat, dávat nebo přijímat lásku. Je to téměř tak jednoduché. František vytvořil pro své následovníky zcela jinou třídu, jakýsi podzemní seminář, chcete-li, kde jsme my františkáni museli víru žít dříve, než jsme o víře mluvili. Naše řehole byla zpočátku jen „tipy na cestu“, putovní a žebravý životní styl, ponor do města i naprostá samota v přírodě, kde bylo možné lásku zakusit a dotknout se jí, mnohem více než ve formální seminární třídě, kde by se mohla jen definovat.
„láska [Boha], který nás velmi miloval, je velmi milovat“
Ve františkánském čtení evangelia není důvod být řeholníkem nebo milovat Boha jinak než v poznání, že „láska [Boha], který nás velmi miloval, je velmi milovat“, jak řekl František. [2] Náboženství není o hrdinské síle vůle, o vítězství nebo o tom, že máme pravdu. To bylo ve většině křesťanských dějin falešnou náhražkou svatosti. Skutečný růst ve svatosti je růstem v ochotě být milován a milovat.
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Christian Wiman, My Bright Abyss: Meditation of a Modern Believer (New York: Farrar, Straus and Giroux, 2013), 3.
[2] Thomas of Celano, The Remembrance of the Desire of a Soul 148, in Francis of Assisi: Early Documents, vol. 2, The Founder (Hyde Park, NY: New City Press, 2000), 373.
Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2014), 191–192, 197, 104.
Image credit and inspiration: Dimitri Kadiev, Be Praised—mural of Francis and Clare on the side of the CAC (detail), photo of paint on adobe wall. Click here to enlarge image. This mural art on the outside of the CAC represents Francis’ love and acceptance of life in its varied and diverse manifestations.