Třicátý devátý týden: Pěstování kontemplativního vědomí
Během let, kdy vyučoval a připravoval programy v rámci CAC, otec Richard vyvažoval aktivní a kontemplativní život:
Falešné já má vždy první reakci
Jsem stejný jako vy. Na většinu situací reaguji bezprostředně reakcí připoutanosti, obranyschopnosti, posuzování, kontroly a analýzy. Umím lépe kalkulovat než kontemplovat. Přiznejme si, že většina z nás začíná právě tam. Zdá se, že falešné já má „první pohled“ téměř na všechno.
Teprve druhá reakce je kontempltivní
V lepších dnech, kdy jsem otevřený, nebráněný a bezprostředně přítomný, mohu někdy začít kontemplativním pohledem mysli a srdce. Často se tam mohu dostat později a dokonce tam i skončit, ale obvykle je to druhý pohled. Je to boj z hodiny na hodinu, alespoň pro mě. Už chápu, proč tolik duchovních tradic trvá na každodenní modlitbě, vlastně na ranní, polední, večerní a také na modlitbě před spaním! Jinak se mohu domnívat, že jsem opět v tempomatu malého a osobního zájmu, ubohého a křehkého „richardovského“ já.
Jako řeholník jsem měl na kontemplaci více času
Moje františkánská tradice a představení mi v těchto pozdějších letech dovolili žít o samotě, v malé „poustevně“ za klášterem a farností. Když jsem doma, mohu si každý den chránit dlouhé hodiny ticha a samoty, které vyplňuji specifickým časem modlitby, studia, psaní deníku a spisů, duchovní četby, zahradničení, procházek a pouhého nazírání. Je to luxus, který většina lidí pravděpodobně nemá. Můj čas na cestách, který často tvoří až 50 % času, je mnohem těžší vybalancovat a pravděpodobně se více podobá vašemu životu.
Snažím se každý den získat samotu a ticho
V praktické rovině je můj den doma dvěma extrémy: oba jsou velmi rušné (návštěvy a telefonáty, poradci, práce v CAC, pošta, psaní a nějaká práce ve farnosti Svaté rodiny), přesto je na opačné straně můj život velmi klidný a osamělý. Vyhýbám se většině společenských setkání, upřímně řečeno proto, že vím, že moje duše má jiné otázky, které musím klást a na které musím odpovídat, jak stárnu. Málomluvnost a „zaneprázdněnost mnoha věcmi“ mě k nim nedostanou.
V praxi existují problémy, nevyhýbám se jim
Naše praxe, ať už je jakákoli, musí nějak zahrnovat problém. Kontemplace není vyhýbání se problému, ale každodenní splynutí s problémem a nalezení nějakého řešení. Tuto lekci se v kontemplaci rychle a pokorně naučíme: Jak děláme cokoli, tak pravděpodobně děláme všechno.
Andělé i démoni mne vedou k Božské intimintě
Trvalo mi velkou část života, než jsem se začal dostávat k druhému pohledu. Od přírody mám kritickou mysl a náročné srdce a jsem netrpělivý. To jsou mé dary i prokletí. Přesto se zdá, že jedno bez druhého nemohu mít. Nemohu riskovat, že ztratím kontakt ani se svými anděly, ani se svými démony. Oba jsou dobrými učiteli. Život v samotě a tichu jim umožňuje obojí a vždy mě přivádí k druhému pohledu. Pohled soucitu, který se dívá na život z místa Božské intimity, je skutečně to jediné, co mám, a to jediné, co mohu dát, i když to ne vždy dělám.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, “Contemplation and Compassion: The Second Gaze,” Radical Grace 18, no.6 (November–December 2005): 3, 15.
Image credit and inspiration: Jacob Bentzinger, untitled (detail), 2023, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Like the light of a stained-glass window making new patterns and shapes on a wall, we look at old things and old ways with new eyes and discover new ways of being.