Třicátý sedmý týden: Odpuštění a milosrdenství
„Otče, odpusť jim; nevědí, co činí.“ -Lukáš 23:34
Autorka Megan McKenna se zamýšlí nad Ježíšovou schopností odpouštět a nad tím, jak jsme k tomu samému povoláni i my:
Byli jsme stvořeni, abychom byli Ježíšovými přáteli
Byli jsme stvořeni, abychom byli Ježíšovými přáteli, Božími přáteli, přáteli mezi sebou navzájem….. A tak začínáme tuto cestu stávání se, tento způsob bytí ve světě vedený Ježíšovými vlastními slovy a činy, které budeme opakovat znovu a znovu ve všech našich vztazích a v mnoha okamžicích našeho života.
Otče, odpusť jim. Otče, odpusť nám.
A cesta stávání se – cesta osvobození – je cestou odpuštění. Když Ježíš odchází na kříž, mučený, v agónii, pokračuje v životě s láskou, odmítá páchat zlo, mluví pravdu, koná spravedlnost, stará se o všechny ostatní se soucitem a ke všem se vztahuje s odpuštěním a milosrdenstvím…..
Ježíšova první slova z kříže patří v době jeho utrpení k jeho posledním slovům k přátelům (a světu): Otče, odpusť jim. Náš život duše, ducha, srdce jako lidských bytostí stvořených k Božímu obrazu začíná, mluví a naplňuje tato slova znovu a znovu. Otče, odpusť jim. Otče, odpusť nám.
Musíme odpustit
S Ježíšem se vždy modlíme: Otče, odpusť jim. Je to Ježíšova základní modlitba s námi a za nás všechny, na všech cestách….. Musíme odpustit – musíme začít se slovy odpuštění jako s mantrou, která může proměnit naši mysl a duši. Když odpouštíme, nepovažujeme všechny ostatní za možné nepřátele, ale za možné sousedy, spojence a přátele. A pak musíme zapomenout – v tom smyslu, že si musíme vytvořit nové vzpomínky, začít vztahy znovu, otevřít dveře možností s různými způsoby, jak se k sobě navzájem vztahovat jako rovný s rovným, oba a všichni se záměrem plnosti a celistvosti života sdíleného a žitého společně jako jeden. [1]
McKenna nám připomíná obtížnost skutečného odpuštění:
Všichni důvěrně víme, jak těžké je odpustit
Mnozí z nás se denně modlí Ježíšova slova s modlitbou Otče náš. V polovině modlitby říkáme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“.
Hbitě se to modlíme při každé eucharistii a často i v osobních modlitbách. A přece nás vyzývá bez jakéhokoli glejtu. Všichni důvěrně víme, jak těžké je odpustit někomu, kdo nás hluboce urazil a zranil….. Je těžké nechat minulost odejít a být nyní přítomen druhému člověku a všemu, co v nás vyvolal…..
Odpuštění je však největším Božím darem pro nás všechny
Je pro nás těžké zbavit se hořkosti, která jako by nám časem stoupala v hrdle jako žluč – i poté, co jsme sami sobě i druhým řekli slova odpuštění. Stále znovu a znovu se snažíme odpouštět téže osobě. Naše zlomená srdce znovu a znovu praskají…. Odpuštění je však největším Božím darem pro nás všechny, který nás osvobozuje, abychom mohli žít jako milované Boží děti. Odpuštění nás snad více než jakýkoli jiný čin připodobňuje Bohu. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Megan McKenna, A Bowl of Perfect Light: Stories of Forgiveness, Reconciliation, and Repairing the World(Maryknoll, NY: Orbis Books, 2024), 7–8, 11.
[2] McKenna, Bowl, 45, 46.
Image credit and inspiration: Riho Kitagawa, Kintsugi pottery (detail), 2021, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Kintsugi is the artform of repairing a break with gold; we allow the pottery to move forward in grace and beauty, not by discarding or erasing, but by transforming the break into art.