Třicátý šestý týden: Přátelství s přírodou
Byli jsme milenci, kteří … se rozhodli učinit svět lepším místem tím, že zpomalí na dostatečně dlouhou dobu, aby zaplatili za jeho zlepšení – věnujíce mu pozornost, uctivou, dokonce svatou pozornost lásky.-Brian McLaren, Galapágy
Brian McLaren se zamýšlí nad tím, že věnování pozornosti želvám je formou lásky:
Soustředěná pozornost
Na každém místě jsme [já a moji společníci] prožívali trvalé okamžiky sdílené, soustředěné pozornosti, tak sdílené a soustředěné, že jsme zapomněli sami na sebe. Po značnou dobu jsme byli vtahováni mimo sebe do pozorování jiného člověka, jako u jiného druhu.
Želvy nás zcela pohltily…..
Tam byly ony – tam jsme byli my. Zaujaté. Vtaženi. Okouzleni. Na minuty, dokonce i na hodiny. Ať už ve volné přírodě, nebo v chovatelském centru, odevzdali jsme se jim, jejich zvykům, tempu, pohodě, viděli jsme svět ve světle jejich potřeb a zájmů.
Odevzdali jsme svá srdce těmto jedinečným tvorům, kteří jsou jedinečnými rysy tohoto jedinečného světa.
a my je milovali
Velké spisovatelky Marilynne Robinsonové se jednou tazatel zeptal: „Jaká jediná věc by udělala svět obecně lepším místem?“ „Ano,“ odpověděla Robinsonová.
Odpověděla: „Více ho milovat.“ [1]
A pak přišlo odhalení: tím, že jsme milovali tyto jedinečné tvory, kteří jsou jedinečnými rysy tohoto jedinečného světa, jsme dělali svět lepším.
tak, že jsme zapomenuli na sebe
Nepochybuji o tom ani v jediné nervové synapsí svého mozku…..
Náš pozorný zážitek sebezapomnění a celým srdcem pozorování želv byl v pravém slova smyslu extatický. Byli jsme vytrženi sami ze sebe při kontemplaci tvora, který se od nás v mnoha ohledech tolik liší, ale v jiných je nám podobný. Dalo by se říci, že jsme se vymanili ze svých běžných starostí a propadli lásce. Nebo povstali do lásky. Nebo jsme se do ní pustili. Nebo do ní skočili.
Jsme spaseni nejen vírou, ale také láskou. Láska je druh víry
Možná by se stará fráze (díky, Kierkegaarde!) „skok víry“ … lépe vyjádřila jako skok lásky.
Vím, že Ježíš i svatý Pavel říkali, že naše víra nás zachrání. A já to chápu. Ale zajímalo by mě, zda je stejně pravdivé říci, že pokud máme být spaseni, nebude to jen vírou, ale také láskou. Neřekl přece Ježíš, že láska je jediným největším příkazem, a neřekl Pavel, že bez lásky nic jiného, co máme (včetně víry, která hory přenáší), neznamená ani kopec fazolí…? Možná, že láska zahrnuje jako samozřejmost druh víry, na které opravdu záleží. To by jistě platilo, kdyby měl pravdu jiný hlas v Novém zákoně, který bez okolků řekl: „Bůh je láska a ti, kdo zůstávají v lásce, zůstávají v Bohu a Bůh zůstává v nich“ (1 Jan 4,16).
Díváme-li se s láskou je svět o něco lepší
Mohlo by to být důvodem, proč se … [mnozí lidé] připojují jeden k druhému a možná i ke svému Stvořiteli v lásce k těmto výtvorům, k těmto želvám…?
Dívám se na ně s lidskou laskavostí a s hlubším lidským vědomím … naší hluboké, nevyhnutelné spřízněnosti.
Dívám se s láskou.
A svět je nějak o něco lepší.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Lisa Allardice, interview with Marilynne Robinson, The Guardian, July 6, 2018.
Brian D. McLaren, The Galápagos Islands: A Spiritual Journey (Minneapolis, MN: Fortress Press, 2019), 203–205, 207–208, 221.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, love and reeds (detail), 2021, photo, Los Angeles. Click here to enlarge image. We love nature as a friend, holding it gently and developing a relationship through our bodies.