Třicátý šestý týden: Přátelství s přírodou
Autorka Bell Hooks (1952-2021) popisuje, jak ji dětství v kentuckých kopcích naučilo duchovní lekci vzájemného bytí:
propojenost veškerého lidského života.
Když jsem vyrůstala ve světě, kde moji prarodiče neměli stálé zaměstnání, ale živili se kopáním a prodejem rybářských červů, pěstováním potravin a chovem slepic, měla jsem neustále na paměti alternativu ke kapitalistickému systému, který ničil hojnost přírody. V tomto světě jsem se zkušenostně naučila konceptu interbeing (prolínání), o němž buddhistický mnich Thich Nhat Hanh hovoří jako o uznání propojenosti veškerého lidského života.
úcta u úžas nad přírodou
Tento pocit vzájemného bytí kdysi důvěrně chápali černoši na agrárním Jihu. V dnešní době jsou to pouze ti, kdo udržují naše pouta s půdou, s přírodou, kdo dodržují sliby žít v souladu s životním prostředím, kdo čerpají duchovní sílu z přírody….. Je to příroda, která znovu a znovu připomíná, že „i to pomine“. Pohled na strom nebo kopcovitý vodopád, který obstál ve zkoušce času, dokáže obnovit ducha. Pohled na rostliny, které vyrůstají ze země bez zvláštní péče, v nás znovu probouzí pocit úcty a úžasu. [1]
Spisovatelka Felicia Murrellová popisuje své spojení se zemí, které začalo v dětství:
koloběh života a propojení
Vyrůstala jsem na jihu, na venkově v Severní Karolíně, v místě, kde byla červená dirt….. Máma mi vyprávěla historky o tom, jak jsem jedla červenou hlínu….. Zemi vnímám velmi hluboce a důvěrně…. Když mě tíží starosti tohoto světa, často se o ně dělím se zemí. Jednou z mých praxí je najít zelené místo a kleknout si na zem. Myslím, že díky tomuto spojení se zemí mi na ní začalo velmi hluboce záležet. Záleží mi na zdrojích vody. Záleží mi na půdě. Tak často můžeme myslet jen na sebe jako na lidi a na to, jak nám věci slouží, ale myslím, že v koloběhu života je krásná výzva vidět, jak jsme všichni spojeni….. Když vidíme, stejně jako u lidí, posvátnou důstojnost, přirozenou hodnotu a krásu něčeho, chováme to s mnohem větší péčí, něhou a soucitem. [2]
Hooks pojmenovává, jak jí praxe všímání přináší naději a pokoj:
uzavřít s přírodou mír
Když opustím svůj malý byt v městském světě, kde je příroda tak neúprosně napadána, že je snadné zapomenout se podívat na strom, oblohu, květinu vyrůstající v moři odpadků, a odjedu do přírody, hledám obnovu. Žít ve společenství se zemí a plně uznávat sílu přírody s pokorou a milostí je praxe duchovní pozornosti, která léčí a obnovuje. Uzavíráním míru se zemí vytváříme ze světa místo, kde můžeme být zajedno s přírodou. Vytváříme a udržujeme prostředí, kde se můžeme vrátit sami k sobě, kde se můžeme vrátit domů, stát na pevné půdě a být pravdivým svědkem. [3]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] bell hooks, Belonging: A Culture of Place (New York: Routledge, 2009), 118–119.
[2] Adapted from Brian McLaren, “Bonus: Seeing Nature as Nature with Felicia Murrell,” Learning How to See, season 6, ep. 11 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2024), podcast. Available as MP3 audio download and PDF transcript.
[3] hooks, Belonging, 119–120.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, love and reeds (detail), 2021, photo, Los Angeles. Click here to enlarge image. We love nature as a friend, holding it gently and developing a relationship through our bodies.