Třicátý šestý týden: Přátelství s přírodou
Největší věc, kterou kdy lidská duše na tomto světě udělala, je, že něco viděla a to, co viděla, sdělila prostým způsobem….. Vidět jasně je poezie, proroctví a náboženství – vše v jednom. -John Ruskin, Dílo, svazek 5.
V šesté sérii podcastu Learning How to See děkan fakulty CAC Brian McLaren popisuje, jak kontemplativní spiritualita podpořila jeho lásku k Bohu v hloubce a kráse přírody:
Nebe a peklo bylo důležitější jak příroda
Učili mě vnímat přírodu jako Boží stvoření. Příroda však byla z velké části důležitá jen proto, že buď dokazovala, jak velký Bůh ji stvořil, nebo byla bitevním polem v kulturní válce mezi evolucionismem a kreacionismem. Měli jsme pocit, že nebe a peklo jsou jediné důležité věci ve vesmíru. Ve srovnání s nebem a peklem nebyl červený úhoř, zkamenělina ve skále nebo rak tak důležitý.
příroda v kontrastu s Ježíšem
Vzpomínám si na píseň, kterou jsem velmi rád zpíval v kostele. Jmenovala se „Fairest Lord Jesus“. V jednom z veršů se zpívalo: „Krásné jsou louky, ještě krásnější jsou lesy oděné do kvetoucího jarního hávu.“ Ty verše mi opravdu zněly pravdivě. Samozřejmě, že následovalo: „Ježíš září ještě krásněji. Ježíš září čistěji.“ Vzpomínám si, jak jsem si říkal: „No, je hezké, že jsme alespoň uznali, jak krásné mohou být louky, lesy a jaro, i když jsme je pak potřebovali svým způsobem degradovat tím, že jsme jejich spravedlnost postavili do kontrastu s Ježíšem.“
příroda krásná, jak Ježíš
Po letech jsem narazil na další píseň s názvem „Viděli jste Ježíše, mého pána?“. V té písni byl verš, který říkal: „Stál jsi někdy u oceánu s bílou pěnou u nohou, cítil jsi ten nekonečný hřmotný pohyb? Pak říkám, že jsi viděl Ježíše, mého Pána.“ Místo toho, abychom Ježíše a přírodu stavěli do konkurenčního boje a říkali, že Ježíš je spravedlivější nebo lepší, tato píseň říkala: „Stejná krása, kterou miluješ a která tě přitahuje v přírodě, je krása, která je v Ježíši.“
v přírodě poznávám božství
Myslím, že částečně právě to mě přitahovalo ke kontemplativní spiritualitě. Namísto odmítání světa přírody mě kontemplativní spiritualita vybízela, abych v přírodě viděl božství, abych se z ní těšil pro její nekonečnou hloubku smyslu a vhledu.
McLaren vyzývá posluchače, aby si vzpomněli na to, jak se dívali na přírodu „dětskýma očima“ a co jim tyto zážitky odhalily:
přijmout opět dětský úžas nad krásou přírody je sebevyjádřením Boha
Možná to bylo, když jste byli na pláži a viděli hejno racků v letu, které vám náhle umožnilo uvědomit si krásu tak, jak jste ji nikdy předtím necítili, nebo to mohl být první pes, kterého jste skutečně poznali, milovali a navázali s ním spojení. Pomohl vám přemýšlet o inteligenci, která byla jiná než vaše vlastní a krásná svým vlastním jedinečným způsobem. Mohla to být nějaká jiná scéna, kdy jste pocítili posvátnost, svatost a hloubku světa přírody. Je pro nás snadné… zapomenout na ten dětský úžas nad tímto krásným světem. Nemusíme stavět Boha a přírodu do konkurenčního boje. Příroda je původním sebevyjádřením Boha.
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
Adapted from Brian McLaren, “Seeing Nature as a Child (Wonder),” Learning How to See, season 6, ep. 1 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2024), podcast. Available as MP3 audio download and PDF transcript.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, love and reeds (detail), 2021, photo, Los Angeles. Click here to enlarge image. We love nature as a friend, holding it gently and developing a relationship through our bodies.