Třicátý šestý týden: Přátelství s přírodou
Otec Richard Rohr popisuje, jak nás spiritualita zaměřená na stvoření otevírá hlubšímu spojení s Bohem:
vzdálit se od hlasů lidí
Stvořitelská spiritualita odhaluje naši lidskou aroganci, a možná proto se jí bojíme. Možná proto se bojíme uvěřit, že Bůh k nám promlouvá především prostřednictvím toho, co je. František z Assisi (1182-1226) byl v podstatě poustevník. Žil uprostřed přírody. Chceme-li, aby pro nás příroda ožila, musíme nějakou dobu žít uprostřed ní. Když se vzdálíme od hlasů lidských bytostí, pak začneme skutečně slyšet hlasy zvířat a stromů. Začnou k nám takříkajíc promlouvat. A my jim začneme odpovídat. Základní víra, tak bych to nazval – základ pro osobní a biblickou víru.
vzdálit se přístrojům
Byl jsem požehnán, že jsem mohl strávit několik postů jako poustevník v přírodě. Když se zbavíme svých přístrojů a všech obvyklých referenčních bodů, je úžasné, jak skutečným a přesvědčivým se stává světlo a tma. Je úžasné, jak skutečnými se stávají zvířata. Je úžasné, jak moc si všímáme toho, co se každý den děje na stromě.
přiblížit se přírodě
Skoro jako bychom to všechno předtím neviděli a přemýšlíme, jestli jsme to vůbec někdy viděli. Myslím, že západní civilizace si neuvědomuje, jak vysokou cenu platíme za to, že jsme se oddělili od světa přírody. Jednou z cen je jistě nedostatek jakési přirozené kontemplace, přirozeného vidění. Čas strávený v poustevně mě znovu usadil do Božího vesmíru, do Boží prozřetelnosti a plánu. Měl jsem pocit, že jsem znovu sladěn s tím, co je. Patřil jsem k tomu, co je, a tím jsem byl zachráněn!
mluvit s přírodou
Spiritualita stvoření je tedy především přirozenou spiritualitou lidí, kteří se naučili vidět. Začínám si myslet, že velká část institucionálního náboženství je spíše k ničemu, pokud nemá základ v přirozeném vidění a přírodní náboženství.
Pravděpodobně s něčím nekomunikujeme, pokud jsme již nezažili jeho komunikaci s námi. Vím, že už třetí týden v poustevně jsem mluvil s ještěrkami na verandě, a nepochybuji, že nějakým způsobem docházelo k nějakému společenství. Nevím, jak bych to vysvětlil jinak. Byl jsem znovu připojen a oni byli znovu připojeni.
být sami s Bohem
Když jsme v míru, když s tím nebojujeme, když tento svět neopravujeme a neovládáme, když nejsme plní hněvu, můžeme jen začít milovat a odpouštět. Nic jiného nemá smysl, když jsme sami s Bohem. Jediné, co můžeme dělat, je nechat se unášet. Nemá cenu se ničeho držet, protože nic jiného nepotřebujeme. Myslím, že právě v tomto svobodném prostoru dochází k vyrovnání. František z takového vyrovnání žil. A myslím, že právě toto vyrovnání ohlásil světu v podobě uctívání a klanění se Bohu skrze přírodu.
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, “Christianity and the Creation: A Franciscan Speaks to Franciscans,” in Embracing Earth: Catholic Approaches to Ecology, ed. Albert J. LaChance and John E. Carroll (Maryknoll, NY: Orbis Books, 1994), 132, 133.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, love and reeds (detail), 2021, photo, Los Angeles. Click here to enlarge image. We love nature as a friend, holding it gently and developing a relationship through our bodies.