Dvacátý devátý týden: Dýchání pod vodou, první týden
Nedokážu pochopit své vlastní chování. Nedokážu uskutečnit to, co bych chtěl, a přistihnu se, že dělám to, co nenávidím… protože ačkoli vůle dělat to, co je dobré, ve mně je, moc to dělat není. -Římanům 7,15.18
Připustili jsme, že jsme nad alkoholem bezmocní – že se náš život stal nezvladatelným.-Krok 1 Dvanácti kroků
Otec Richard potvrzuje zásadní a obtížný úkol přiznat si vlastní bezmoc:
Moje malé já , moje ego, musí odejít
Jak říkají mnozí učitelé Dvanácti kroků, první krok je pravděpodobně nejtěžší, nejvíce popíraný a nejvíce se mu vyhýbáme. Nechat jít není v programu nikoho, kdo chce být šťastný, a přesto je celá zralá spiritualita o nechání jít a odnaučování.
Ježíš použil metafory „pšeničného zrna“ (Jan 12,24) nebo „ratolesti odříznuté od vinného kmene“ (Jan 15,2), aby popsal arogantní ego. Pavel použil nešťastné slovo „tělo“, díky němuž si většina lidí myslela, že mluví o těle. Ježíš i Pavel však poukazovali na izolované a chráněné malé já a oba říkali, že musí odejít. Jeho zájmy jsou příliš malé a příliš sobecké. Reakce ega je vždy neadekvátní, nebo dokonce nesprávnou reakcí na daný okamžik. Neprohloubí ani nerozšíří život, lásku ani vnitřní mír. Protože nemá žádnou vnitřní podstatu, je naše ego já vždy připoutáno k pouhým vnějším věcem. Ego se definuje svými připoutanostmi a vzruchy. Duše nepřipoutává, ani nenávidí; touží a miluje a nechává jít.
ego nechce nic měnit
Co ego nenávidí víc než cokoli jiného, je změna – i když současná situace nefunguje nebo je hrozná. Místo toho děláme stále více toho, co nefunguje. Důvod, proč děláme něco ještě jednou, je ten, že nás to minule opravdu hluboce neuspokojilo. Jak napsal anglický básník W. H. Auden: „Raději se necháme zničit, než abychom se změnili, / raději zemřeme ve své hrůze, / než abychom vylezli na kříž okamžiku / a nechali zemřít své iluze.“ [1]
Rabín Rami Shapiro pojmenovává paradox bezmoci a odevzdanosti Bohu:
potřebuji vše odevzdat Bohu
Základní a paradoxní předpoklad zotavení z dvanácti kroků, jak ho prožívám já, je tento: Čím jasněji si uvědomuješ nedostatek kontroly, tím větší bezmocnost zjišťuješ, že jsi… [a] tím přirozenější je pro vás odevzdat se Bohu. Čím více se odevzdáváte Bohu, tím méně bojujete proti přirozenému toku života.
Přiznat si – že svůj život neovládám
Čím méně bojujete proti proudu života, tím jste svobodnější. Radikální bezmocnost je radikální svoboda, která vás osvobozuje od potřeby ovládat oceán života a umožňuje vám naučit se, jak jím nejlépe proplouvat…..
Všichni jsme závislí na kontrole a právě o této větší závislosti chci mluvit. Nejhlubší pravda 1. kroku vyžaduje, abychom si přiznali, že jsme nad svým životem bezmocní a že život sám je nezvládnutelný. [2]
Tuto meditaci si přečtěte na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Selected from Richard Rohr, Breathing under Water: Spirituality and the Twelve Steps, 10th anniv. ed. (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2011, 2021), 5–6; W. H. Auden, The Age of Anxiety: A Baroque Eclogue (Princeton, NJ: Princeton University Press, 2011), 105.
[2] Rami Shapiro, Recovery, the Sacred Art: The Twelve Steps as Spiritual Practice (Woodstock, VT: Skylight Paths, 2009), 3, 6.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, drop (detail), 2020, photo, Albuquerque. Click here to enlarge image. Water’s shapes and currents can be confusing. Where is the beauty in being underwater?