Dvacátý sedmý týden: Modlitební rytmus života
Kontemplace zdaleka není jen jednou z věcí, které křesťané dělají: je klíčem k modlitbě, liturgii, umění a etice, klíčem k podstatě obnoveného lidství, které je schopno vnímat svět a ostatní subjekty ve světě svobodě – svobodně od návyků zaměřených na sebe, na získávání a z nich pramenícího zkresleného chápání. -Rowan Williams, Svatý život
Autorka Cassidy Hallová se zamýšlí nad paradoxní svobodou, kterou zažívá prostřednictvím kontemplativního rituálu:
Každodenní rutina se stává rituálem
Rutina a rituály mohou také splývat. Ranní šálek kávy se stává posvátným procesem pohybu a pauz, smyslů a klidu. Večerní procházka se mění v meditativní trans pozorování kachen v nedalekém rybníku. Moje rutina se stává rituálem ve chvíli, kdy pocítím vnitřní poklonu před spjatostí okamžiku se svatostí, s všímavostí, s láskou, úžasem a bázní. V rituálu jsem zakořeněna a pozvána, abych se ponořila hlouběji do prostoru sebe sama a svého vlastního rozvíjení. Vědomý posun uznání mě přivádí k většímu prostoru, otázkám a zvědavosti. Bez svých rutin a rituálů – a bez toho, aby se mé rutiny čas od času změnily v rituály – bych asi nebyla tak živá a probuzená ke své osobnosti…..
rituály mi připadají jako láskyplná svoboda
Rituál mi také často nabízí jakýsi nevysvětlitelný pocit svobody. Při cestách do trapistických klášterů jsem často pociťovala zvláštní pocit svobody. Když jsem sedmkrát denně slyšela zvony svolávající komunitu k modlitbě, připadalo mi to jako návrat domů. Hodiny práce spojené s modlitbou mi dodávaly pocit rytmu, který mě uklidňoval. Ironie: rituály mi připadají jako láskyplná svoboda. Když rituál přichází jako pozvání, jako volba zapojit se nebo nezapojit, hranice se rozšiřují, protože je přítomna svoboda. A z tohoto místa, kde se rituál setkává se svobodou, se může neustále prohlubovat náš vztah k sobě samému, k druhým a k Bohu. [1]
Bývalý canterburský arcibiskup Rowan Williams se zamýšlí nad významem rytmu či „pravidla“ života v benediktinské spiritualitě:
Zdánlivě ztracený čas se stává časem našeho růstu ke zralosti
To znamená, že čas, který můžeme instinktivně považovat za neproduktivní, čekací nebo rutinní činnost, je nezbytný pro náš růst ke křesťanské a lidské zralosti. Důležité je, jak trávíme čas, který považujeme za nepodstatný. Nejde jen o známé benediktinské spojení laborare a orare [pracuj a modli se], ale o širší závazek k životu podle „pravidla“, k životu, který považuje za samozřejmé, že každý aspekt dne je součástí jediné nabídky…..
Každý aspekt života patří božské identitě
Kristův lidský život je v každém okamžiku otevřen božskému; není to tak, že by se Bůh Slovo ráčil usadit v těch částech našeho života, které považujeme za důležité, úspěšné nebo výjimečné. Každý aspekt Ježíšova lidství a každý okamžik jeho života je prostoupen božskou identitou, takže pokud má být náš život jeho obrazem, musí usilovat o stejný druh nepřetržité průzračnosti. [2]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Cassidy Hall, Queering Contemplation: Finding Queerness in the Roots and Future of Contemplative Spirituality (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2024), 75–77.
[2] Rowan Williams, The Way of St. Benedict (London: Bloomsbury Continuum, 2020), 47, 48.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, windows + sky fire (detail), 2020, photo, Albuquerque. Click here to enlarge image. Like these everyday windows at sunset, it’s possible to create conditions that reflect the beauty of Spirit in our very normal, everyday lives.