Týden dvacet pět: Odolnost a růst
Richard Rohr popisuje, jak psychologie a spiritualita potvrzují směr růstu.
Směr sjednocení
V různých schématech vývoje se psychologie a spiritualita krásně spojují, aby nám ukázaly, že náš růst někam směřuje. Trajektorie směřuje ke sjednocení: sjednocení s Bohem/realitou, se sebou samým (myslí, srdcem a tělem), s druhými a s vesmírem.
… skrze selhání a nevědění
Všichni se zřejmě shodují na tom, že počáteční úrovně našeho vědomí jsou dualistické, zatímco pozdější nebo hlubší úrovně jsou neduální a sjednocující. Jediným způsobem, jak se posunout z jednoho stupně do druhého, je v podstatě nějaká forma zranění, selhání nebo temnoty. Všichni se zřejmě shodují na tom, že musíme projít obdobím nevědění (což mi zní jako víra), abychom poznali na zralejší úrovni. [1]
Jenže nám chybí smysl pro společné dobro a tradici
Ale když posloucháme zprávy nebo se rozhlížíme kolem sebe a ve svém vlastním srdci, nezdá se nám, že možná nikam nespějeme? Každý je sám na sobě, aby našel a vytvořil svůj osobní smysl. Zdá se, že jsme všichni odsouzeni začínat od nuly, bez ramen, na kterých bychom mohli stát, což činí lidský úkol v našem relativně krátkém životě dosti obtížným. V podstatě to nefunguje, zejména když jsme mladí a teprve začínáme. V naší postmoderní době jsme odmítli jakýkoli silný smysl pro společné dobro nebo nějakou Velkou tradici. Návykově tak opakujeme tytéž vzorce, které plodí traumata, násilí, utrpení, citovou nezralost, nízkou sebeúctu a příliš předčasnou smrt.
Cílem náboženství je zemřít svému malému já a objevit to velké
Aby naše spiritualita byla autentická, musíme věci prožívat zevnitř ven, nikoliv jen zvenčí dovnitř. V materialistické a silně přestimulované kultuře, v níž mnozí z nás žijí, máme tendenci nechat se definovat druhými, místo abychom čerpali ze své vlastní hluboké studny. (Prosím, neslyšte to v individualistickém smyslu; je to nakonec přesný opak – což je skutečně paradox). Cílem zralého náboženství je totiž pomoci nám zemřít dříve, než zemřeme: zemřít svému malému či pomíjivému já, abychom mohli objevit své Velké já.
Náboženství i psychologie se v obrácení od sebe shodují
Všechna velká náboženství to tak či onak popisují: Je třeba se vzdát falešné a do značné míry vlastní identity, aby mohlo zazářit a odhalit se Pravé Já. Ježíš řekl: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život pro mě, zachrání ho“ (Lk 9,24) a „Nepadne-li pšeničné zrno do země a neodumře, zůstane jediným zrnem, ale odumře-li, přinese bohatou úrodu“ (Jan 12,24). To je základní a zásadní obrácení. Dobré náboženství a dobrá psychologie se shodují.
… jde o účast na Boží lásce s pohledem milosti na druhé
Naše kontemplativní praxe je „laboratoří“, v níž se učíme umírat svým pomíjivým identitám, emocím a myšlenkám, abychom mohli přijmout vždy trvalé a dokonalé zrcadlení Božího pohledu. Zbytek našeho života se stává polem, na němž prožíváme tuto účast na Lásce, odrážíme pohled milosti na Druhého a pak nám zbývá spousta pro všechny ostatní. [2]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, A Spring Within Us: A Book of Daily Meditations (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2016), 46.
[2] Rohr, Spring Within Us, 18–19.
Image Credit and Inspiration: Angelo Pantazis, untitled (detail), 2018, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. We continue down our pathways, step by step, through both the drying and the greening seasons.