Dvacátý pátý týden: Odolnost a růst
Psychoterapeutka Resmaa Menakemová spojuje naše individuální uzdravení z traumatu s naším společným uzdravením z rasismu a dalších společenských neduhů. Popisuje „čistou bolest“ jako bolest, které čelíme a transformujeme ji, místo abychom ji popírali:
Uzdravení traumatu
Uzdravení traumatu zahrnuje rozpoznání, přijetí a překonání bolesti – čisté bolesti. Často to znamená čelit tomu, čemu čelit nechcete – čemu jste se reflexivně vyhýbali nebo před čím jste utíkali. Tím, že do této bolesti vstoupíte, plně ji prožijete a projdete jí, ji metabolizujete a ukončíte. Tímto procesem také rostete, vytváříte ve svém nervovém systému více prostoru pro plynulost a soudržnost a budujete svou schopnost dalšího růstu.
Zůstat vyrovnaní
Čistá bolest je o volbě integrity před strachem. Je o tom, že se zbavíte toho, co je vám známé, ale škodí, najdete ty nejlepší části sebe sama a uděláte skok – bez záruky bezpečí nebo pochvaly. Toto léčení se neodehrává ve vaší hlavě. Děje se ve vašem těle. A je pravděpodobnější, že k němu dojde v těle, které dokáže zůstat vyrovnané uprostřed konfliktů a nejistoty.
Přijmout nepohodlí
Až vyjdete z tohoto procesu na druhé straně, zažijete víc než jen úlevu. Vaše tělo se bude cítit vyrovnanější a přítomnější. Bude v něm o něco více svobody a více prostoru pro pohyb. Zažijete pocit plynutí. Také o něco povyrostete. Jak bude vypadat vaše situace, až vyjdete na druhou stranu? To nevíte. Nemůžete to vědět. Tak funguje celý proces. Musíte stát ve své integritě, přijmout nepohodlí a jít vpřed do neznáma. [1]
Richard Rohr se zamýšlí nad dopady traumatu na jednotlivce a sociální systémy:
Osoby s traumatem si zaslouží hluboké pochopení
Když se nám lidé v práci, v rodině, v politice nebo v církvi zdají být zcela iracionální, kontraproduktivní, paranoidní nebo pomstychtiví, je velká pravděpodobnost, že jednají v nějaké formě režimu přežití, který může být spuštěn mnoha způsoby. Osoby s traumatem si zaslouží hluboké pochopení (které se těžko získává), soucit (což je obtížné, pokud jsme si tím sami nikdy neprošli), trpělivost (protože to nelze racionálně kontrolovat), uzdravení (ne odsouzení) a upřímně řečeno, léta lásky alespoň od jednoho člověka nebo zvířete v průběhu času.
Ježíš tolik učí o odpuštění a praktikuje tolik léčivých doteků a řečí
Mohlo by to být to, co mytologie míní „posvátnou ranou“ a církev „prvotním hříchem“ – ne něco, co jsme udělali, ale následky něčeho, co nám bylo způsobeno? Domnívám se, že ano. Není divu, že Ježíš tolik učí o odpuštění a praktikuje tolik léčivých doteků a řečí. [2]
Menakemová zdůrazňuje možnosti osvobození, které vytváří usazení našich těl:
Je třeba pozitivní spolupráce
Je třeba, abychom se k této kolektivní akci připojili s usazenými těly – a s psychikou, která je ochotná metabolizovat čistou bolest. To nemohu dostatečně zdůraznit. Když do jakékoli situace vnesete vyrovnané tělo, povzbudíte tím i těla kolem sebe, aby se také vyrovnala. Když do stejné situace přivedete neusazené tělo, povzbudíte ostatní těla k úzkosti, nervozitě nebo zlosti. [3]
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Prameny:
[1] Resmaa Menakem, My Grandmother’s Hands: Racialized Trauma and the Pathway to Mending Our Hearts and Bodies (Las Vegas, NV: Central Recovery Press, 2017), 165–166.
[2] Adapted from Richard Rohr, introduction to Oneing 9, no. 1, Trauma (Spring 2021): 18. Available in print and PDF download.
[3] Menakem, My Grandmother’s Hands, 238.
Image Credit and Inspiration: Angelo Pantazis, untitled (detail), 2018, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. We continue down our pathways, step by step, through both the drying and the greening seasons.