Dvacátý druhý týden: Milující bližní, milující sebe sama
Rabínka Sharon Brousová vychází ze své židovské tradice a pojmenovává důstojnost každé lidské bytosti.
Doprovází nás andělé jako Boží děti?
V [rabínském] textu … z devátého století se uvádí, že každého člověka vždy doprovází průvod andělů, kteří volají: „Uvolněte cestu, neboť se blíží obraz Svatého!“. Každý člověk, stejně jako královská rodina. A přesto je obraz Svatého znovu a znovu kontrolován a zadržován, ponižován a pokořován, vězněn a zneschopňován, střílen a zabíjen před našima očima.
Jak to, že nám stále chybí všichni ti andělé s jejich troubami a proklamacemi, kteří nás zoufale burcují k důstojnosti každé lidské bytosti?
Každý člověk je stvořen k obrazu Božímu
Výzva k probuzení k Božímu obrazu, k důstojnosti každého člověka, byla hnací silou mého řeholního života, srdcem mé víry….. Co by znamenalo vybudovat společnost, v níž by se s každým člověkem zacházelo jako s Božím obrazem? Jak by to ovlivnilo naše vztahy se sousedy, spolupracovníky, cizinci ležícími pod potřísněnými dekami a odpadky před Starbucksem? Nenutilo by nás to přetvořit kulturu našich škol, organizací a náboženských společenství? Jak by to ovlivnilo zdravotní péči, vzdělávání, veřejnou politiku?… Jak by to proměnilo systémy vymáhání práva a trestního soudnictví – kde se dnes příliš často vynášejí rozsudky na základě toho, zda je člověk černý nebo bílý, bohatý nebo chudý, a ne vinný nebo nevinný?
Brous sdílí příběh ilustrující, jak blízkost a sousedství vedou k láskyplnému jednání:
Sousedská blízkost
Můj přítel chodí do kostela karibských přistěhovalců v centru Los Angeles. Jednoho dne jeho pastor kázal: Řekněme, že se procházíš v centru Los Angeles, Chicaga nebo New Yorku. Na chodníku před vámi běží nahý muž, křičí a nadává. Co uděláte? Většina z nás samozřejmě rázně přejde ulici. Myslíme si, že tomu chlapovi není dobře.
Ale řekněme, že žijete v malém městečku, kde je možná padesát domácností. Jednoho dne se procházíte, když před vámi na chodníku běží nahý muž, křičí a nadává. A protože žijete v malém městě, víte, že ten muž … je to Henry. Náhodou víte, že minulý týden se stala strašná tragédie a Henryho dům spálil oheň, takže mu nic nezbylo. Co uděláte?
„Henry,“ řekneš, „pojď se mnou, příteli. Potřebuješ teplé jídlo a bezpečné místo, kde bys mohl zůstat.“
Posuneme kolektivní vědomí od cizinců k sousedům bližním?
Co je třeba udělat, aby se naše kolektivní vědomí posunulo od cizince, kterému není dobře, k Henrymu, mému bližnímu, stvořenému k Božímu obrazu?….
Trénujme svá srdce ať neodvrací soucitný zrak
Výzvou je představit si zásadně odlišnou realitu: svět, v němž uznáváme důstojnost druhého člověka a bojujeme za ni. Svět, ve kterém … trénujeme svá srdce, abychom viděli i lidi, které by ostatní mohli učinit neviditelnými. Svět, v němž si uvědomíme, že my – obrazy Boha – jsme všichni navzájem spojeni poutem života. A naší nejtěžší a nejsvětější prací je neodvracet zrak.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Prameny:
Sharon Brous, The Amen Effect: Ancient Wisdom to Mend Our Broken Hearts and World (New York: Avery, 2024), 53–54, 58–59, 61.
Image credit and inspiration: Cynthia Magana, untitled (detail), 2016, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. In order to care for each other, we must also take care of ourselves.