Devatenáctý týden: Návrat domů
Richard Rohr jmenuje některé překážky, které nám brání v cestě do našeho skutečného duchovního domova:
V každém z nás je díra velikosti Boha
Všichni jsme stvořeni s vnitřní touhou a potřebou, která nás posílá hledat naše Pravé Já, náš pravý domov, ať už o tom víme, nebo ne. Tato cesta je spirálovitá a nikdy nevede po přímce. V každém z nás je díra velikosti Boha, která čeká na zaplnění. Bůh vytváří právě tu nespokojenost, kterou může uspokojit pouze milost a nakonec božská láska.
Hříchem je být povrchní
Neodvažujeme se snažit se zaplnit svou duši a mysl otupujícími závislostmi, taktikou odvádění pozornosti nebo bezmyšlenkovitým rozptylováním. Převlekem zla je mnohem více povrchnost a záměrná nevědomost než obvykle vyjmenované „horké hříchy“. Bůh se skrývá a nachází právě v hlubinách všeho, dokonce a možná především v hlubokém zahledění do našich pádů a selhání. Hříchem je zůstávat na povrchu i u svatých věcí, jako je Bible, svátosti nebo kostel.
Chybou je odsunout touhu po bytí s Bohem až do nebe
Půjdeme-li do hloubky čehokoli, začneme narážet na něco podstatného, „skutečného“ a s nadčasovou kvalitou. Od startovací sady „víry“ se posuneme ke skutečnému vnitřnímu poznání. To platí především tehdy, pokud jsme někdy (1) hluboce milovali, (2) doprovázeli někoho tajemstvím umírání nebo (3) stáli ve skutečném životním úžasu před tajemstvím, časem nebo krásou. Na toto „něco skutečného“ poukazovala všechna světová náboženství, když mluvila o nebi, domově, nirváně, blaženosti nebo osvícení. Vůbec se nemýlila; jejich jedinou chybou bylo, že to odsunula na onen svět. Pokud je nebe později, je to proto, že je především teď.
nebe/spojení/láska/domov nyní vyvěrají z našeho nitra
Tyto zážitky návratu domů a hloubky se stávají příslibem, zárukou, náznakem a příslibem něčeho věčného. Jakmile se dotkneme Skutečnosti, je tu vnitřní naléhání, že Skutečnost, je-li Skutečností, musí být navždy. Mohli bychom to nazvat zbožným přáním, ale toto naléhání je stálou intuicí od počátku lidstva. Ježíš z něj učinil příslib, jako když říká Samaritánce, že pramen v jejím nitru „vytryskne k životu věčnému“ (Jan 4,14). Jinými slovy, nebe/spojení/láska/domov nyní vyvěrají z našeho nitra, mnohem více než z pouhého systému víry nebo jakékoli sounáležitosti, které z velké části zůstávají na vnější straně já.
Náš návrat domů může být opravdový
Stejně jako Odysseus odcházíme z Ithaky a vracíme se na Ithaku, ale nyní je to plně domov, protože vše je zahrnuto a nic není promarněno nebo nenáviděno: dokonce i temné části jsou využity v náš prospěch. Vše je odpuštěno. Jaký jiný by mohl být návrat domů?
Básník C. P. Kavafy (1863-1933) vyjádřil toto chápání nejkrásněji ve své slavné básni „Ithaka“:
Ithaka ti teď dala krásnou cestu.
Bez ní by ses na cestu nikdy nevydal.
S velkou moudrostí, kterou jsi na své cestě získal,
s tolika vlastními zkušenostmi,
musíš konečně vědět, co Ithaka skutečně znamená. [1]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] See C. P. Cavafy, “Ithaca,” in The Complete Poems of Cavafy, trans. Rae Dalven (New York: Harcourt, Brace and World, 1961), 36–37. Paraphrased by Richard Rohr.
Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, rev. ed. (Hoboken, NJ: Jossey-Bass, 2024), 59–60.
Image credit and inspiration: Esther Avdokhina, Untitled (detail), Russia, 2020, photo, used with permission. Click here to enlarge image. Each of us has the capacity to create home within and for ourselves.