Čtrnáctý týden: Víra ve vzkříšení
Autorka Debie Thomasová popisuje, proč je naše víra v Ježíšovo vzkříšení důležitá:
věříme ve „vzkříšení mrtvých a život budoucího světa“
Věřím, že historické vyznání víry, které vyznávám spolu s nesčetnými dalšími křesťany v neděli ráno, mi říká něco podstatného a pravdivého: věříme ve „vzkříšení mrtvých a život budoucího světa“. Pokud tuto víru opustíme, učiníme tak ke svému ochuzení a nebezpečí.
Současný svět je poznamenaný zlem
Proč to tak cítím? Žijeme ve světě poznamenaném příliš mnoha masovými střelbami, než abychom je spočítali, každodenními titulky o válce, rychle se zhoršujícím klimatem, rostoucí ekonomickou nerovností, pokračujícím rasistickým násilím a druhou globální pandemií duševních nemocí a úzkosti.
Potřebuji věřit
Tváří v tvář tomu všemu potřebuji vědět, že lepší svět je nejen možný, ale i jistý. Potřebuji věřit, že Boží spása zahrnuje nejen ty z nás, kteří si zde na zemi užívají poměrně pohodlného života, ale také ty, kteří v tomto životě nezažijí spásnou lásku, ospravedlnění, uzdravení a Boží spravedlnost.
Věřit v nebe
Jinými slovy, věřím v nebe, protože věřím v Boží spásu dětí, které zemřely a zemřou ve třídách základních škol, protože Spojené státy uctívají zbraně. Za miliony lidí na celém světě, kteří zemřeli na koronavirus, než byly vyvinuty vakcíny. Za černé, hnědé, domorodé, homosexuální a transsexuální Američany, kteří žijí v neustálém strachu z násilí a obviňování na našich ulicích. Za mladé lidi, kteří žijí ve stínu duševních chorob, jež moderní medicína zatím nedokáže zmírnit. Za oběti válek po celém světě. Za lidi trpící chronickou bolestí….
Věřit ve spásu
Za všechny tyto lidi… Potřebuji vědět, že ačkoli máme veškerou povinnost zmírňovat utrpení v tomto světě, spása drahocenných Božích dětí nakonec nezávisí na našem nemotorném úsilí…..
Věřit ve vzkříšení
Obávám se, [že] … pokud křesťané ztratí víru ve vzkříšení mrtvých a v život budoucího světa, ztratíme také dravost naší naděje, svatý neklid, který nás vede k činům, závazek ke spravedlnosti, který pohání náš prorocký nářek, solidaritu, odolnost a odvahu. Koneckonců, jak se budeme modlit za příchod Božího království a jak budeme toto království věrohodně uvádět v život jakýmikoliv drobnými způsoby tady a teď, když nebudeme věřit v jeho konečné naplnění? [1]
Debie Thomasová pojmenovává paradox Ježíšova vzkříšení a přetrvávajícího zranění:
Vzkříšení je cestou vpřed
Pokud je vzkříšení skutečně tou nejlepší dobrou zprávou, jaká kdy zasáhla planetu, pak jeho dobrota nezávisí na nás…. Hrob je prázdný. Smrt je poražena. Ježíš žije. Tečka. Velikonoce nemáme na starosti my, ale Bůh.
Ve skutečnosti Ježíšovo vlastní vzkříšené tělo hovoří o důležitosti nářku uprostřed radosti. Dokonce i v tom nejtriumfálnějším příběhu, jaký kdy Písmo a dějiny vyprávěly, zůstávají jizvy (Jan 20,27)….. Vzkříšení je cestou vpřed z hrobu, která ctí jizvy, jež si neseme, a pomáhá nám nést je s odolností a nadějí. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Debie Thomas, A Faith of Many Rooms: Inhabiting a More Spacious Christianity (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2024), 100–101, 102.
[2] Thomas, Faith of Many Rooms, 120–121.
Image credit: Jenna Keiper, Untitled (detail), Washington, 2020, photograph, used with permission. Click here to enlarge image. The first rays of sun caressing our faces remind us of the importance of new beginnings, of waiting, of awe.