Třináctý týden: Vzor obětního beránka
Richard Rohr se na začátku Svatého týdne zamýšlí nad tím, jak rychle máme tendenci přenášet svou bolest na druhé:
Vytvářet oběti z druhých
Lidská přirozenost, když hledá moc, chce buď hrát oběť, nebo vytvářet oběti z druhých. Ve skutečnosti z prvního vyplývá to druhé. Jakmile se začneme litovat, brzy si najdeme někoho jiného, koho budeme obviňovat, obviňovat nebo napadat – a to beztrestně! Rychle se tak usadí prach a zbavíme se okamžitého studu, viny nebo úzkosti. Jinými slovy, funguje to – alespoň na chvíli.
mechanismus obětního beránka
Když čteme dnešní zprávy, uvědomíme si, že tento vzorec se v celé historii příliš nezměnil. Nenávist, strach nebo snižování někoho jiného nás z nějakého důvodu drží pohromadě. Obětní beránek neboli vytváření obětí je v našem pevném zakotvení. Filozof René Girard označil „mechanismus obětního beránka“ za ústřední vzorec pro vytváření a udržování kultur na celém světě od počátku. [1]
Cesta ven ze srovnávání a oduzování?
Sekvence, aniž bychom byli příliš chytří, vypadá asi takto: srovnáváme, kopírujeme, soutěžíme, jsme v konfliktu, spikneme se, odsoudíme a ukřižujeme. Pokud v sobě nerozpoznáme nějakou variantu tohoto vzorce a včas s ní neskoncujeme, je to téměř nevyhnutelné. Proto budou duchovní učitelé jakékoliv hloubky vždy učit jednoduchosti životního stylu a osvobození od soutěživé hry o moc, u které to všechno začíná. Je to pravděpodobně jediná cesta ven z cyklu násilí.
Zbavit se sakrálního násilí – obětních beránků
Pro nás věřící je těžké to slyšet, ale nejtrvalejším násilím v lidských dějinách bylo „sakralizované násilí“ – násilí, které jsme považovali za posvátné, ale které ve skutečnosti posvátné nebylo. Lidé našli nejúčinnější způsob, jak legitimizovat svůj instinkt ke strachu a nenávisti. Představují si, že se bojí a nenávidí ve jménu něčeho svatého a vznešeného: Vždycky se to týká Boha, náboženství, pravdy, morálky, jejich dětí nebo lásky k vlasti. Zbaví se tak veškerých pocitů viny a člověk si o sobě dokonce může myslet, že představuje morální vrchol nebo že je v důsledku toho zodpovědný a rozvážný. Většinu lidí nikdy nenapadne, že se stávají tím, čeho se bojí a co nenávidí. [2]
Terapeut Matthias Roberts popisuje, jak se Ježíš vzpíral vzorci obětního beránka:
Ježíš rozbil systém – obětní beránek nezůstal mrtvý
Ježíš dobrovolně vstoupil do lidského světa, který byl – stejně jako je tomu dodnes – definován násilím a závislostí na obětních beráncích….. Byl zavražděn ne proto, že by Bůh chtěl nebo potřeboval jeho obětní smrt, ale proto, že jako lidé, když je v sázce hodně, určujeme, kdo je in a kdo je out, prostřednictvím násilí a smrti.
Ale Ježíš … rozbil systém, protože se nestalo to, co se stát mělo.
Obětní beránek nezůstal mrtvý. A vítězové v tomto případě nedostali možnost napsat jedinou verzi příběhu.
Obětní beránek ožil a vyprávěl jiný příběh, pravdivější příběh, příběh o životě a lásce. A skrze jeho příběh Ježíš odhalil, že naše představy o Bohu byly celou dobu mylné.
Bůh a Ježíš se vůbec nepodobají násilnému a pomstychtivému světu, ve kterém žijeme. [3]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] The scapegoat concept is a key feature of Girard’s thought, especially in Violence and the Sacred (1972), chapter 4; and The Scapegoat (1982), chapter 3.
[2] Adapted from Richard Rohr, Things Hidden: Scripture as Spirituality (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2008, 2022), 144–145.
[3] Matthias Roberts, Holy Runaways: Rediscovering Faith after Being Burned by Religion (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2023), 178.
Image credit: Benjamin Yazza, Untitled (detail), New Mexico, 2023, photograph, used with permission. Click here to enlarge image. Who do we push outside the circle of our acceptance to sing alone on the branches of a burnt and mangled desert tree?