Jedenáctý týden: Setkání s realitou
Otec Richard nám připomíná naši nejhlubší Skutečnost v Bohu, ke které se nemůžeme dostat jinak, než že se postavíme tváří v tvář naší žité realitě.
Probudit své hluboké já
Nejpravdivější Boží identita i naše vlastní Pravé Já jsou Láska. Proč to tedy není zřejmé? Jak najdeme to, co už údajně existuje? Proč bychom měli potřebovat probudit své nejhlubší a nejvnitřnější já? Jak to máme udělat? Modlením a meditací? Větším mlčením, samotou a svátostmi? Ano všemi výše uvedenými způsoby, ale nejdůležitějším způsobem je žít a plně si uvědomit naši současnou realitu.
Vzít na sebe kříž přítomnosti
Toto řešení zní tak jednoduše, že si většina z nás vymýšlí nejrůznější náboženské přívlastky, aby nemusela vzít na sebe svůj vlastní neslavný, všední a stále přítomný kříž přítomného okamžiku.
Jak říká James Finley: „Největším učitelem Boží přítomnosti v našem životě je náš život“.
Plně prožít, vytrpět náš přítomný život
Z nějakého důvodu je snazší navštěvovat bohoslužby než zcela jednoduše uctívat Skutečnost – „praxi Boží přítomnosti“, jak ji nazývali někteří světci. Přijmout tento závazek nevyžaduje mnoho dogmatických tahanic ani manažerskou podporu, jen bdělost, touhu a ochotu začínat znovu a znovu. Žít a přijímat naši realitu se nebude zdát příliš duchovní. Budeme mít pocit, že se pohybujeme spíše na okraji, než že bychom se zabývali podstatou. Proto mnozí utíkají k ezoteričtějším a dramatičtějším postojům, místo aby v sobě nesli tajemství Božího utrpení a Boží radosti. Ale okraje našeho života – plně prožité, vytrpěné a prožívané – nás vedou zpět do středu a k podstatě, kterou je Láska.
Boha poznáváme skrze své zlomené i radující se lidství
My sami svůj střed nenalézáme, on nalézá nás. Naše vlastní mysl na to nedokáže přijít. Zpět do Pravdy se zhroutíme jen tehdy, když jsme duchovně nazí a svobodní – což asi není příliš často. Nepřemýšlíme sami o sobě, abychom se dostali k novým způsobům života. Žijeme sami sebe do nových způsobů myšlení. Jinými slovy, naše cesty kolem našich realit a skrze ně nás vedou k jádru Skutečnosti, kde se setkáváme se svým nejpravdivějším já i se svým nejpravdivějším Bohem. Nevíme, co to znamená být člověkem, pokud nepoznáme Boha. A Boha zase skutečně nepoznáme jinak než skrze své vlastní zlomené a radující se lidství.
Ježíš byl syn člověka – řekl ano svému lidství
V Ježíši nám Bůh zjevuje, že Bůh se neliší od lidství. Proto je Ježíšovo nejčastější a téměř výlučné vlastní jméno „Lidský“ nebo „Syn lidskosti“. Ve čtyřech evangeliích tento termín používá desítky krát. Ježíšovou skutečností, jeho křížem, je říci svobodné „ano“ tomu, co po něm jeho lidství denně žádá. Zdá se, že my křesťané uctíváme Ježíšovu cestu, místo abychom konali jeho cestu. Uctívání působí velmi nábožensky, to druhé jen lidsky a obyčejně. Nejsme lidské bytosti na cestě k Duchu; jsme již duchovní bytosti na cestě k tomu, abychom se stali plně lidskými, což se z nějakého důvodu zdá těžší – právě proto, že je to tak obyčejné.
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Everything Belongs: The Gift of Contemplative Prayer, rev. ed. (New York: Crossroad Publishing, 1999, 2003), 17–18, 19–20.
Image credit: Benjamin Yazza, Untitled (detail), New Mexico, 2023, photograph, used with permission. Click here to enlarge image.
We learn from the coyote curiosity and exploration. We also learn curiosity about our own perception and projection onto another being: what is the first thing we think when we see a coyote?