Desátý týden: Duše přírody
Robin Wall Kimmererová, botanička z kmene Potawatomi, píše o našem místě v přírodě:
Lidé jsou mladší bratry přírody – měli by se od ní učit
V domorodém pohledu jsou lidé považováni za poněkud méněcenné bytosti v demokracii druhů. Jsme označováni za mladší bratry Stvoření, takže se jako mladší bratři musíme učit od starších. Rostliny tu byly první a měly dlouhou dobu na to, aby se zorientovaly. Žijí nad zemí i pod zemí a drží zemi na místě. Rostliny vědí, jak ze světla a vody vyrobit potravu. Nejenže uživí samy sebe, ale také vyprodukují dostatek potravy pro život nás všech ostatních. Rostliny jsou živiteli pro zbytek společenství a jsou příkladem ctnosti štědrosti, vždy nabízejí potravu…..
Jaká je naše odpovědnost? Co je naším darem?
Mnoho domorodých národů sdílí poznání, že každý z nás je obdařen zvláštním darem, jedinečnou schopností….. Chápou však, že tyto dary mají dvojí povahu: dar je zároveň odpovědností. Pokud je darem ptáka zpěv, pak má povinnost přivítat den hudbou. Povinností ptáků je zpívat a my ostatní přijímáme píseň jako dar.
Ptát se, co je naší odpovědností, znamená možná také ptát se: Co je naším darem? A jak ho máme využít? [1]
Autorka Debra Rienstra se zamýšlí nad destruktivní rolí, kterou lidstvo ve vztahu k Zemi často hraje:
Být dobrým hospodářem v pronájmu na Zemi
Kdyby lidé vůbec neexistovali, život na Zemi by pokračoval. Nelichoťme si: z biologického hlediska Země nepotřebuje, abychom se o ni starali a pečovali o ni. Život na Zemi existoval celé věky před naším příchodem. Zlepšili jsme svým příchodem Zemi? Teologové dlouho vykládali Genesis 1,26-28 [„Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“] jako Boží pokyn lidem, aby rozvíjeli potenciál stvoření. Dobře, ale při rozvíjení potenciálu můžeme také ničit, zvláště nyní, když jsme se stali tak velmi plodnými a rozmnožili se na tolik miliard. „Správcovství“ a „péče“ jsou nutné jen proto, že lidé si ze země berou věci, aby přežili.
Rienstra reaguje na křesťany, kteří nepřijímají odpovědnost za péči o Zemi a věří, že „Bůh něco udělá“, aby nás zachránil:
Máme svobodu, ale máme také odpovědnost
Bůh nechává lidem velkou svobodu, aby dělali zlé a ničivé věci. Dát lidem morální odpovědnost znamená dovolit nám jednat nemorálně a nést následky svého jednání – nebo v případě klimatických změn nechat jiné lidi nést následky, alespoň zpočátku. Opravdu chceme zjistit, jak daleko to Bůh nechá zajít, než „něco udělá“? Nebo bychom místo toho mohli vnímat, že Bůh skutečně něco dělá, a to prostřednictvím poznání a práce lidí a prostřednictvím samoléčivých schopností zabudovaných do planety?
Budeme spolupracovat?
Otázkou pro každého z nás je, zda se postavit na odpor, nebo spolupracovat….
Co můžeme vrátit prostřednictvím vzorce reciprocity planetě, která nám toho tolik dává? Co udělá více než lidskému stvoření radost, že jsme tady? [2]
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Prameny:
[1] Robin Wall Kimmerer, Braiding Sweetgrass: Indigenous Wisdom, Scientific Knowledge, and the Teachings of Plants (Minneapolis, MN: Milkweed Editions, 2013), 346, 347.
[2] Debra Rienstra, Refugia Faith: Seeking Hidden Shelters, Ordinary Wonders, and the Healing of the Earth (Minneapolis, MN: Fortress Press, 2022), 106, 107.
Image credit: Benjamin Yazza, Untitled Porcupine (detail), New Mexico, 2023, photograph, used with permission. Click here to enlarge image.
“I relate tradition to habit, one of my habits brings me to my nature walks, where I see the same scenery, the same foliage, the same animals. Yet none of these are the same, they have their own unique progression.” —Benjamin Yazza, photographer